Profil uživatele TomKas
Recenze:
Electric Light Orchestra / Face The Music
| 2011-03-17 | Face The Music je svým způsobem pro E.L.O. přelomová deska. Pravda, nedosáhla takového komerčního úspěchu jako následující A New World Record, za to zde můžeme asi naposledy vypozorovat prvky jisté progrese a chuti trochu si zaexperimentovat, což se o albech následujících už jednoznačně říct nedá.
V roce 1975 se sestava E.L.O. na delší dobu ustálila na dnes již legendární lineup Lynne - Bevan - Tandy, Groucutt - Kaminsi - McDowell - Gale. Právě příchod baskytaristky a zpěváka Kellyho Groucutta byl pro kapelu přínosem, což se nakonec potvrdilo v následujících letech, protože jeho background vocal se stal kromě Lynnova autorského rukopisu dalším ze zakládních rozlišovacích atributů E.L.O.
Hned úvodní struhující intrumentálka s poněkud hororovým úvodem nazvaná Fire On High stojí za opakovaný poslech. Ze silných momentů alba je pak jistě zapotřebí zmínit singlovky Evil Woman a Strange Magic. Lynnův velmi dobře vytříbený smysl pro melodii je zcela zřejmý i v baladické Waterfall nebo nádherné One Summer Dream.
Poker je zase divoká gamblerská jízda, na E.L.O. poněkud neobvyklá.
Album Face The Music je velmi zdařilým počinem a následující desky jen potvrdily, že Jeff Lynne si se svým orchestrem na elektriku našlápnul na správnou cestu.
» ostatní recenze alba Electric Light Orchestra - Face The Music
» popis a diskografie skupiny Electric Light Orchestra
Yes / Tales From Topographic Oceans
| 2011-03-17 | Těžko v celé diskografii Yes najdeme kontroverznější album. Na jedné straně je nadšeně vyzdvihováno jako zcela ojedinělý mistrovský kus z díly britských progresivistů, na straně druhé je zatracováno a častováno takovými tituly, jako nejnudnější progresivně rockové album nebo zcela zbytečná deska.
Tales From Topographic Oceans vzniklo v hlavně Jona Andersona během turné v Japonsku, kdy hledal inspiraci ve spisech Shastric. Druhým, velmi blízce angažovaným člověkem v tomtom megalomanském projektu byl kytarista Steve Howe. Právě Anderson a Howe dali celému Talesu základní koncept, který pak byl ve studiu následně rozvíjen ostatními spoluhráči. Rick Wakeman, který se ještě donedávna netajil svým výrazně negativním postojem k albu (jeho kritika spočívala zejména v délce celého díla - přeci jen vydat studiové dvojalbum, které by na každé straně dlouhohrající LP obsahovalo pouze jednu kompozici byl čin nepochybně odvážný) si při nahrávání protrpěl své. Jon Anderson totiž pro navození té správné tvůrčí atmosféry nechal nahrávací studio patřičně dozdobit otepy slámy a různými jinými artefakty v podobě umělých zvířat atd. Rick pak musel nechat všechny své klávesy vyčistit od brouků a jiné hmyzí havěti, která mu do nástrojů během nahrávání nalezla.
Jaký tedy Tales From Topographic Oceans je? Je to hluboce duševní záležitost, jejíž rozměr lze jen těžko nějak exaktně definovat. Přirovnání k hudebnímu oceánu je určitě namístě. Album vyžaduje soustředěný poslech v nerušeném prostředí a efekt se zaručeně dostaví. Veškeré atributy, které od Yes očekáváme jsou na albu samozřejmě přítomny, avšak na mnohem větší ploše, než u jiných studiových počinů. A tak jako při plavbě nekonečným oceanán narazíte na bezvětří, které je náhle přerušeno bouří a běsnícím vlnobitím, tak je tomu i při poslechu tohoto nadčasového díla.
Záměrně hodnotím čtyřmi hvězdičkami, protože Close To The Edge je u mně přeci jen o malinký stupínek výš, ale je to opravdu jen o fous.
» ostatní recenze alba Yes - Tales From Topographic Oceans
» popis a diskografie skupiny Yes
Yes / Drama
| 2011-03-03 | V Yes nikdy nebylo nic natrvalo. Personální změny na postech hráčů probíhaly tak živelně, že nezasvěcený posluchač se musel ve střídání muzikantů v souboru beznadějně ztrácet. Nejinak tomu bylo i v krizovém roce 1980. Opět odešel Wakeman, což pro kapelu jistě znamenalo nemalý problém, ale mnohem zásadnější, ne-li vražednou změnou byl odchod zakládajícího člena a zpěváka Jona Andersona. V očekávání oficiálního ohlášení konce Yes však přišla další, neméně šokující zpráva, že do skupiny nastupují Trevor Horn a Geoff Downes, ústřední dvojice popové formace The Buggles. Tato sestava krátce na to započala s nahráváním nového studiového alba.
Je ale možné nahrát novou desku bez Jona Andersona? Budou to vůbec ještě Yes?
Má odpověď zní ANO! A jací YES!
Album Drama je toho jasným důkazem. Šest našlapaných skladeb, ze kterých musím vyzvednout zejména Machine Messiah, Into The Lens a Tempus Fugit jsou přehlídkou špičkové hráčské techniky s maximálním nasazením. Squire a White jsou nyní mnohem více vpopředí než na ostatních deskách. Mladičký Downes se v roli klávesáka také dobře uchytil. V nejhorší situaci byl Trevor Horn, který si v období alba Drama a následujícího turné prožil pravé peklo. Kdekdo měl tendenci jej přirovnávat k nesrovnatelnému - k Jonu Andersonovi. Navzdory tomu všemu ale na album Drama a spolupráci s Yes vzpomíná velmi rád a na desku jako takovou je náležitě hrdý.
Nemám sebemenší důvod s ním nesouhlasit.
Malá poznámka:
Vůbec první skladbou, kterou sestava s Hornem a Downesem začal zkoušet byla We Can Fly From Here. Osud tomu chtěl, aby se nakonec na desku nedostala. Dokonce neexistuje ani studiová nahrávka, pouze její relativně nekvalitní live záznam z turné v roce 1980. V souvislosti s připravovaným novým albem, jehož producentem mám být právě Trevor Horn, se na veřejnost dostaly informace o tom, že by tato píseň měla být nově nahrána a přidána na desku.
» ostatní recenze alba Yes - Drama
» popis a diskografie skupiny Yes
Yes / Tormato
Po skvělém a velmi zdařilém Going For The One se Yes rozhodli ve stejné sestavě nahrát další LP. Pracovní název Yes Tor byl záhy změněn na Tormato. Rozplzlé rajče na obálce pak tak trochu parafrázuje samotný titul.
Není to špatné album. Dokonce bych se nebál říct, že je to dobré album, ale tak nadšený jako z předchozích desek z něj nejsem. Celkově na mě působí tak nějak nesourodě , uřvaně a možná také trochu chladně.
Future Times/Rejoice je velmi zdařilý začátek. Skladba složená dohromady ze dvou samostatných částí funguje velmi dobře.
Komerčně úspěšná Don't Kill The Whale mne, přiznám se, trochu nudí. Wakemanovo minisólo je sice skvělé, ale jinak...
To Madrigal je jiný šálek kávy. Krásná skladba a dvojice Anderson/Wakeman skvěle doplněná Howeovou španělkou vyznívá velmi svěže.
Totální odvaz v Release, Release má správné bigbeatové grády a probudí snad i mrtvého.
Arriving UFO je velmi zvláštní a opravdu mimozemská záležitost, v Yes skutečně neobvyklá, ale musím uznat, že vydařená.
Dojemně, možná až dětsky bestarostně (určitě také díky dětskému vokálu) působí Circus Of Heaven, v kontextu celé tvorby Yes opět velmi nevšední skladba.
Palec nahoru zvedám i v případě Squierovy zádumčivé Onward.
Na závěr naprostá klasika. Vynikající On The Silent Wings Of Freedom s jak jinak, vynikající rytmikou.
Prakticky každá skladba na desce je velmi dobrá. Můj problém s tímto albem jsem uvedl na začátku recenze. Když se to všechno spojí dohromady, tak to na mne nepůsobí tak kompatním dojmem jako např. Going For The One.
Stále je to ale stará dobrá a poctivá klasika v podání Yes sedmdesátých let nahraná v dnes již legendární sestavě.
» ostatní recenze alba Yes - Tormato
» popis a diskografie skupiny Yes
Yes / Going for the One
Dvouletá pauza činnosti Yes, vyplněná prací na vlastních sólových projektech se v případě jednotlivých členů kapely ukázala jako dobrá volba. Patřičně odpočatí a plni elánu se vrhli do práce na dalším studiovém albu nazvaném Going For The One.
Nahrávání probíhalo ve Švýcarsku ve velmi uvolněné a tvůrčí atmosféře, což je nakonec na zvuku celého LP myslím dobře znát.
Zpět se vrátil (i když zpočátku pouze jako host) i Rick Wakeman, který v roce 1974 odešel znechucený z alba Tales From Topographic Oceans.
Deska spatřila světlo světa v roce 1977 a svým pojetím měla ambice stát se přístupnější i pro méně erudované posluchače.
Úvodní vypalovačka Going For The One řádně nakopne a naladí na poslech celého tohoto výjimečného alba. Yes tady posluchače nešetří a se svou rockovou dravostí skladbu servírují takřka v závodním tempu.
Vydechnout si můžeme až v krásné, křehké a posmutnělé Turn Of The Century. Více než "pouhá píseň" je to spíše báseň, kterou společně recitují pánové Anderson a Howe. Smutné, ale nádherné.
Mohutný chorálový nástup kostelních varhan ohlašuje začátek dalšího nevšedního zážitku nazvaného Parallels. Žádný studiový trik, ale skutečné kostelní varhany! Squireův rukopis je zde jasně zřejmý a vzdáleně připomíná slavnou Hold Out Your Hand z výtečného alba Fish Out Of Water.
Jinou, takřka kultovní záležitostí je uvolněná Wonderous Stories. Krásně zní nejen na desce, ale i na koncertech.
Závěr patří dalšímu mistrovskému kusu, který se může směle měřit i s takovými díly, jakými jsou například Close To The Edge či The Gates Of Delirium. Více než patnáctiminutová, spirituální, tajemná Awaken. Je to silě emocionální záležitost, jakoby z jiného světa s neopakovatelnou atmosférou. Ústřední mezihra na zvonkohru, harfu a včechna ta cinkátka je prostě fantastická včetně famózního závěru s kostelními varhany.
Podtženo sečteno, Going For The One je dalším mistrovským albem z dílny Yes. Je to deska, která vznikala ve výborné atmosféře plné pohody a vzájemného porozumění. Pro mne je to jasná srdeční záležitost.
» ostatní recenze alba Yes - Going for the One
» popis a diskografie skupiny Yes
Yes / Relayer
Po prvním Wakemanově odchodu se mohlo zdát, že pro Yes nastanou těžké časy. Přeci jen, najít adekvátní náhradu za klávesového čaroděje se zdál být úkol téměř nadlidský. A přeci. Švýcarský rodák Patrick Moraz, jenž měl v inkliminovanou dobu se svou kapelou Refugee našlápnuto na slibně se vyvíjející kariéru neodolal nabídce, a nastoupil do Yes.
Krátce po té skupina nahrála album Relayer. Album, jehož první 2/3 se dají charakterizovat jako divoká jízda na rozbouřených vlnách progresivního rocku.
Úvodní monumentální The Gates Of Delirium se sice rozjíždí pozvolna, ale je to pouze klid před bouří, která má zanedlouho přijít v podobě divokého agresivního válečného ryku a lomozu, kterým tento epos vrcholí. Bitva pak ustává a nad bojištěm se náhle rozlehne ticho. Jen z povzdálí nebo snad odkudsi z nebes zní tesklivá melodie s andělským Andersonovým zpěvem v dojemné finální části pojmenované Soon.
Ani v druhé skladbě však Yes nenechají posluchače vydechnout. Naopak, začíná zběsilá honička za zvukem. Sound Chaser je ukázkou kytarového mistrovství Steve Howea a klávesového šílenství Patricka Moraze. Samozřejmě, ani zbytek ansáblu Yes nezůstává pozadu.
Na úplný závěr nás čeká nádherná To Be Over, na Yes možná poněkud netypická skladba. Text, který chytne za srdce je zasazen do podmanivé melodie, která ještě dlouho po odehrání desky zní v uších.
Album Relayer je perfektní ukázkou hudební vyspělosti Yes. Tvoří jakýsi protiklad vůči relativně klidnému a nekonečnému Tales From Topographic Oceans. V kontextu jejich tvorby sedmdesátých let je vyjímečný hlavně díky přístupu k divoké experimentální hře Patricka Moraze. I jeho klávesové rejstříky mají jiný zvuk než ty, které s oblibou používal Rick Wakeman.
I po mnoha a mnoha letech od svého vydání má Relayer stále co říct. A jsem přesvědčen, že tomu tak bude i do budoucna.
» ostatní recenze alba Yes - Relayer
» popis a diskografie skupiny Yes
Yes / Yesyears
V době svého vydání musel být tenhle box bomba. Reprezentativní výběr z pestré tvorby Yes od provopočátků až po tehdy aktuální rok 1991, kdy se s velkou pompou konal nevídaný union.
S odstupem času však tato kolekce nahrávek ztrácí na důležitosti, zejména s vydáním remasterů od Rhina, kde většina "zapomenutých" skladeb opět spatřila světlo světa.
Já, co by Yesmaniak dlouhé roky tenhle box sháněl, hlavně kvůli skladbám Love Conqures All a Run With The Fox (které v bonusových skladbách na již zmiňovaných remasterech nenajdeme). Nakonec se přeci jen podařilo nákupem přes Amazon - pochopitelně se jednalo o již "použité zboží", ale v relativně slušném stavu.
Dobře se to poslouchá, pěkně chronologicky. I když, musím přiznat, že než nějaké výběrové album si vždy raději pustím řadovou desku.
Jednotlivé písně jsou až na výjímky notoricky známé a není tedy třeba se o nich obšírněji rozepisovat.
Zajímavější jsou zejména třetí a čtvrtý disk s některými bonbónky v podobě Vever Part 1 a 2, Montreaux's Theme z Going For The One session, živé nahrávky I'm Down a zejména pak již vzpomínané Run With The Fox a poslední Love Conguers All z pera dvojie Squire/Sherwood odzpívané Rabinem.
Objetkivně těžko hodnotit. Pro sběratele a kompletisty určitě zajímavý kousek do sbírky.
» ostatní recenze alba Yes - Yesyears
» popis a diskografie skupiny Yes
Yes / The Word is Live
Sběratelskou záležitostí lze nazvat tento vskutku velice pěkně provedený box (nebo spíše knihu?).
Fanoušek skupiny se při jeho poslechu chronologicky prokousává koncertními nahrávkami, mnohdy ne zrovna oslnivé technické kvality. Mám ale pocit, že o technickou kvalitu záznamu v tomto případě až tak nešlo. Prostřednictvím tří disků si Yes můžeme vychutnat naživo z nahrávek, které doposud kolovaly mezi příznivci skupiny formou bootlegů.
První disk obsahuje raritní živé nahrávky z let 1970 a 1971, tedy z období, kdy ještě kapela nevyprodávala sportovní stadiony.
Druhý disk pak Yes ukazuje v odbobí jejích největšího uměleckého rozmachu, na vrcholu slávy, přičemž asi nejzajímavějším kouskem je více než pětadvacetiminutová The Big Medley z Inglewoodu v roce 1978.
Třetí disk je zajímavý především díky živému záznamu z New Yorku z Madison Square Garden v roce 1980, kdy součástí Yes byli i Buggles, tedy Trevor Horn a Geoff Downes. Perličkou je pak doposud oficiálně nevidaná skladba We Can Fly From Here, která nakonec nikdy nebyla nahrána ve studiu.
Celý komplet je velmi pěkně zpracován s množstvím zajímavých doprovodných textů a fotografíí. Lze jen litovat, že nebyl přidán ještě jeden disk zachycující Yes na turné k albům Union a Talk, přestože v textové části tohoto boxu je zmínka i o těchto turné.
"Běžný" fanoušek Yes si tento komplet vzhledem k ceně i technické kvalitě záznamu zřejmě nepořídí. Pro zarputilé sběratele a pro ty, pro které jsou Yes srdeční záležitostí však určitě litovat nebudou.
» ostatní recenze alba Yes - The Word is Live
» popis a diskografie skupiny Yes
Anderson, Jon / Song Of Seven
Krátce po té, co dal sbohem Yes, nahrál Anderson v pořadí své druhé studiové album nazvané Song Of Seven. Jon se tentokrát obklopil množstvím studiových muzikantů a oproti Olias Of Sunhillow se jasně přiklonil k popově orientované tvorbě. Album je tak hned zpočátku snáze čitelné a zapamatovatelné.
Hned úvodní For You For Me s výraznou melodií a strojovou rytmikou je toho jasným důkazem. Roztomilá Some Are Born se již po prvním poslechu "vetře" do povědomí. Sám sebe pak přistihnu, že si ji nevědomky dlouhé hodiny v duchu pobrukuji. Následující pohodovka, nostalgická Don't Forget je vystřídána energičtější Heart Of The Matter a pak se strunami rozezní jasná a radostná Heart It. Tolik pozitivní energie a emocí!
K mým favoritům na albu jasně patří skvělá Everybody Loves You s nápaditě vrstvenými vokály.
Take Your Time je další pohodová věcička, po které se pomalu ale jistě blížíme ke zlatému hřebu celého alba.
Ještě před samotným finálem zazní nádherná Days. Tady nemohu jinak, než vyzvednout skvělý nápad použít bezpražcovou baskytaru, která se výborně snoubí s celou touhle úžasnou melodií.
Závěr patří titulnímu Song Of Seven. Více než jedenáctiminutová ukázka hudebních barev a pestré palety tónů. Jedna z mnoha věcí na desce, které mne nutí opakovaně stisknout tlačítko PLAY.
Dal bych čtyři hvězdičky, ale těmi jsem již ohodnotil Olias Of Sunhillow, který mám přeci jen o něco raději pro svou atomsféru a tak hodnotím třemi hvězdičkami. Ale je to opravdu jen o fous.
» ostatní recenze alba Anderson, Jon - Song Of Seven
» popis a diskografie skupiny Anderson, Jon
![Wakeman, Rick - The Living Tree [Anderson/Wakeman] cover](graphx/covers/10112.jpg)
Wakeman, Rick / The Living Tree [Anderson/Wakeman]
| 2011-02-17 | Předem téhle rádoby minirecenze předesílám, že jsem obrovský fanoušek skupiny Yes. Album jsem si pořídil spíše z čiré zvědavosti než z nějakého velkého očekávání.
9 zbrusu nových skladeb odzpívaných Andersonem za doprovodu klávesového čarodějě Ricka Wakemana působí tak nějak nevýrazně. Žádná píseň mne hned po prvním poslechu nechytla za srdce. Vše tak nějak propluje kolem a výsledek je nemastný, neslaný.
Vyjímkou je snad pouze dvojdílná Living Tree, ale i tak se žádné nutkání opakovaného poslechu nekoná.
V živém, koncertním provedení by to možná byl docela zajímavý zážitek (minimálně audiovizuální), ale z toho cédéčka se ta správná euforie nějak ne a ne dostavit.
Ne že by to byla špatná deska, určitě nikoho neurazí a jistě si najde i své příznivce, na druhou stranu, v mých uších zní kamsi do ztracena. Ale možná je to moje škoda...
» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - The Living Tree [Anderson/Wakeman]
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick
Anderson, Jon / Olias of Sunhillow
Anderson desku vydal v období, kdy si jednotliví členové Yes dali pauzu a vrhli se na sólové projekty. Autor, bohatě inspirován příběhy Tolkienovy Středozemě nahrál všech osm skladeb plně ve vlastní režii.
Jon je hudebník samouk, nikdy nepatřil zrovna k mistrovským multiinstrumentalistům. To ovšem neplatí o jeho vokálním projevu a hudebním vizionářství, jenž se koneckonců pro Yes staly tak typické.
Olias Of Sunhillow ve mně navozuje příjemnou a snivou atmosféru plnou exotických dálek a výpravných momentů do archaických světů. Jako bych otevřel starou knihu po léta zapadlou a zapomenutou někde v zadní polici knihovny. Jakmile ji však uchopím, sfouknu prach a opatrně obrátím první list, začnu se pohupovat na vlnách hudebního oceánu.
Anderson na svém sólovém debutu nevtíravě rozvíjí posluchačovu fantazii. Není to jen hudba samotná, ale celá řada zvukových vrstev vystavěná do křehkého, ale kompaktního dílka, která z Olias Of Sunhillow činí nevšední a neobyčejné album.
» ostatní recenze alba Anderson, Jon - Olias of Sunhillow
» popis a diskografie skupiny Anderson, Jon
Electric Light Orchestra Part II / Moment Of The Truth
V pořadí druhé studiové album E.L.O. Part Two je v mnohém povedenější než předchůdce z roku 1991. Účast Louise Clarka a především jeho práce na aranžích je nepochybně velkým přínosem. Hned v úvodní Moment Of Truth (Overture) je jasné, že skupina dostála svému jménu a slovo ORCHESTRA je na místě. Prvním zpívaným kouskem Breakin' Down The Walls se nám představuje Phil Bates, výtečný kytarista a neméně zdatný zpěvák. Nádherná Power Of A Million Lights je pak jasná Troyerova záležitost, která společně s baladickou Love Or Money, svižnější So Glad You Said Goodbye nebo atmosféricku Voices patří k tomu nejlepšímu na desce.
Velmi příjemným zpestřením jsou i kratičké mezihry (Interludes), které se albem prolínají a tvoří jakési spojovací články mezi ostatními písněmi.
Pro fandy klasických E.L.O. není bez zajímavosti, že nahrávání desky se zúčastnili i bývalí dlouholetí členové, baskytarista a zpěvák Kelly Groucutt, autor skladby The Fox a Mik Kaminski, jenž rozezní své modré housle (Blue Violin).
Moment Of Truth je vydařené album, které je dle mého názoru v kontextu tvorby E.L.O. poněkud neprávem opomíjené. Samozřejmě, Jeff Lynne se nekoná, ale výsledek je přesto přesvědčivý.
Pokud bych měl objektivně hodnotit, dal bych 3,5 hvězdičky.
» ostatní recenze alba Electric Light Orchestra Part II - Moment Of The Truth
» popis a diskografie skupiny Electric Light Orchestra Part II
Electric Light Orchestra Part II / Electric Light Orchestra Part Two
Pamatuji si přesně, kdy tohle album vyšlo. Byl jsem v té době obrovský fanda skupiny ELO (a do jisté míry jsem jím doposud). V roce 91 jsem však ještě nevlastnil CD přehrávač a tak jsem si Part Two koupil na MC. Zklamání nad absencí Jeffa Lynna jsem zpočátku nemohl vydýchat, nicmémě hlas Erica Troyera mě ve velmi krátké době přesvědčil o tom, že Bev Bevan co do obsazení nové sestavy zvolil dobře.
Poslední oficiální studiovkou před Part Two bylo Balance Of Power. Krátce po jeho vydání Jeff Lynne ohlásil konec činnosti Electric Light Orchestra a své aktivity soustředil na producentskou a hudební činnost v okruhu takových jmen jakými jsou Roy Orbison, George Harrison, Tom Petty, Bob Dylan či Ringo Starr.
Bev Bevan zatím v ústraní střádal plány, jak ELO znovu "postavit na nohy". V roce 1988 tedy oslovil Jeffa Lynnea, zda by nechtěl pokračovat a vydat nové album. Lynne vytížen mimojiné prací na projektu Travelling Wilburys odmítl (možné jej k tomuto rozhodnutí vedly i jiné pohnutky).
Bevan tedy začal stavět kapelu znovu od základů. Z bývalých spoluhráčů přišel zpět houslista Mik Kaminski a o pár let později i baskytarista a zpěvák Kelly Groucutt. V nové sestavě pak nejvíce vynikl právě charismatický zpívající klávesák Eric Troyer.
Aby se vyhnul právním tahanicím, pojmenoval Bevan novou kapelu Electric Light Orchestra Part Two. Krátce na to bylo nahráno nové studiové album.
Prvním singlem vypuštěným do světa pak byla chytlavá melodická píseň Honest Men.
Celkově se deska velmi dobře poslouchá, i když do hutného symfonického zvuku starého dobrého ELO má daleko. K silnějším momentům bezesporu patří velmi povedená Thousand Eyes, průbojnější Every Night nebo Heartbreakter či Heart Of Hearts. I závěr alba je povedený. "Rockovější" Easy street má tu správnou šťávu a dává především prostor Petu Haycockovi na postu kytaristy.
V době vydání jsem Part Two sjížděl stále dokola a užíval si každého tónu desky. S odstupem času musím konstatovat, že se nejedná o žádný převratný počin. Na druhou stranu, album je to velice příjemné a věřím, že každého fandu hudby alá E.L.O. nebo Beatles potěší.
» ostatní recenze alba Electric Light Orchestra Part II - Electric Light Orchestra Part Two
» popis a diskografie skupiny Electric Light Orchestra Part II
Fermata / Real Time
Po prvním poslechu tohoto alba (bylo to někdy v době jeho vydání, tedy v roce 1994) jsem zcela přehodnotil svůj názor na česko-slovenskou hudební tvorbu. Do té doby mě "domácí" kapely opravdu nezajímaly. Nyní už vím, že to byla obrovská chyba. Oči mi otevřel až fenomenální František Griglák a jeho kapela Fermata. A pak už to šlo ráz na ráz. Collegium Musicum, Marián Varga, Prúdy,...
Real Time není z pohledu celé tvorby Fermaty nijak stěžejní dílo. Nicméně, stejně jako všechny jejich desky je albem plným skvělé muziky. Je zároveň společně s Ad libitum jediným studiovým počinem, kde se zpívá.
Pro začátek alba nemohla být zvolena lepší skladba, než vynikajícím způsobem zaranžovaná a jak jinak než perfektně zahraná instrumentálka Long Way. Následující Returns patří k tomu nejlepšímu na desce. Griglák má neuvěřitelný cit pro nádherné melodie šité na míru jeho nástroji. Somedays je prvním zpívaným kouskem. Je to dle mého názoru velmi dobrá píseň. Dojem mi malinko kazí jen zpěv, protože angličtina tu nezní tak nějak přirozeně. To ostatně platí i u Living Your Lives. Ale to je opravdu minimální detail. K dalším nepřeslechnutelným a nutno podotknout že výborným trackům bezesporu patří Hot Stuff, Subway nebo jednoduchá, o to více melodicky podmanivá Impression. Album uzavírá Digestive, která je jakýmsi kratičkým ohlédnutím za úvodní Long Way.
Real Time je výbornou deskou, které je možná trochu neprávem přehlížena. Proto mne velmi potěšilo, že i samotná Fermata na své letošní koncertní šňůře album připomněla prostřednictvím již zmiňované Hot Stuff.
Na závěr ještě jedno přání. Jistě nebudu jediný, který by si moc přál, abychom se v blízké budoucnosti dočkali reedicí dnes prakticky nesehnatelných titulů Biela planéta, Generation, Simile a právě Real Time.
» ostatní recenze alba Fermata - Real Time
» popis a diskografie skupiny Fermata
Toto / Hydra
Hydra není tolik opěvována jako debut. Možná právě proto, že není až tak hitově ambiciózní. Na druhou stranu i tady najdeme rádiovou stálici 99, která nechybí snad na žádném výběru.
V souvislosti s tímto LP se hodně často mluví o scifi filmu THX George Lucase z roku 1971. Kapela se zřejmě tímto snímkem inspirovala k napsání titulní skladby, která je mimochodem tím nejlepším na celé desce. Do oblíbeného repertoáru skupiny pak ještě můžeme zahrnout skvělou Mama a vděčný koncertní zakončovák White Sister.
Osobně se mi Hydra líbí malinko víc než první album. Ale jinak tvorbu TOTO vnímám jako kvalitativně velice vyrovnanou.
» ostatní recenze alba Toto - Hydra
» popis a diskografie skupiny Toto
Collegium Musicum / Labutie piesne
Labutie piesne jsou kolekcí nenáročné muziky, nad kterou nemusíte přemítat. Prostě si to pustíte a necháte se unášet hladivými tóny Hladíkovy kytary, a Vargovými syntezátory. To vše s nezaměnitelným zpěvem skvělého Hammela.
Celkem 16 kratších písní s texty Borise Filana a Kamila Peteraja působí velice svěže a nevtíravě.
Narozdíl o předchozí rané tvorby Collegia, která byla určena spíše náročnějším posluchačům vyžívajícím se v kompoziční tvorbě s prvky klasické hudby působí Labutie piesne jako jasný protiklad. Tím nechci album znevažovat. Naopak. I tohle má své kouzlo. A když jsou s tvorbou tohoto LP spojena taková legendární jména jako Fedor Frešo, Anton Jaro nebo Cyril Zeleňák, skvělý výsledek je zaručen.
Pro mnohé skalní příznivce Collegia možná trochu zklamání nad tím, že titul nepřináší nic nového ani převratného, pro mne však oblíbené CD, které si vždy rád pustím.
» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Labutie piesne
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum
Porcupine Tree / Stupid Dream
Stupid Dream je prvním tzv. písničkovým albem v historii Dikobrazího ostnu. Odklon od předchozí tvorby je zde více než patrný. Na starou éru plnou psychedelických, zadumaných a zamyšlených skladeb si vzpomeneme pouze v předposlední Tinto Brass. Celkem 12 povětšinou kratších písní tvoří celek, který se velmi dobře poslouchá. Steve Wilson je skutečným skladatelským mistrem, o čemž se můžeme přesvědčit hned v úvodu desky. Even Less je výborným otvírákem a zřejmě i největším hitem celého LP. Dalšími, hitově ambiciozními kousky pak nepochybně jsou hravá Piano Lessons, koncertní stálice Slave Called Shiver a smutně melodická Don't Hate Me. Trpkou až téměř smutně beznadějnou a bezvýchodnou atmosférou oplývající Stop Swimming a A Smart Kid jsou tím nejlepším, co na albu najdeme. Pokud si současně s jejich poslechem přelouskáte i text, celkový dojem a atmosféra z výše jmenovaných písní se mnohonásobně umocní.
Příjemným zpestřením je i to, že pánové Steve Wilson, Colin Edwin, Richard Barbiery a Chris Maitland obohatili zvuk alba o flétnu a saxofon Theo Travise.
Za zmínku stojí ještě skutečnost, že na remasteru od Snapperu je na druhém disku DVD i nezkrácená, přes 14 minut dlouhá původní verze skladby Even Less v mixu 5.1.
Stupid Dream je krásným albem, které bych se nebál doporučit i méně náročnému posluchači. Jeho melodická stránka je zde totiž dominantním prvkem. A jak jsem psal v úvodu, moc pěkně se to poslouchá.
» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Stupid Dream
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree
Toto / Mindfields
Mindfields má v mé sbírce CD zvláštní místo. Po prvních taktech úvodní After You've Gone jsem si album prostě zamiloval. Nedokážu to přesně vystihnout, ale Mindfields zní úplně jinak než ostatní desky TOTO. Možná je to produkcí, nevím, ale zvukově se jedná o nesmírně atmosférické album. Nevšednost tohoto studiového počinu pak umocní i návrat vokalisty Bobbyho Kimballa, jehož hlas albu dominuje, ačkoliv Steve Lukather se tu samozřejmě také neztratí. Jedna pecka střídá druhou až do famózního závěru v podobě kompozičně pojaté Beter World.
Co dodat. Je to nádhera. Opravdový hudební zážitek plný emocí, ke kterému se vždy rád vracím.
» ostatní recenze alba Toto - Mindfields
» popis a diskografie skupiny Toto
Saga / 10,000 Days
Abych zbrusu nové album pouštěl s téměř chorobnou závislostí nepřetržitě dokola a ostatní desky díky němu dočasně odsunul na druhou kolej, tak to se mi opravdu už dlouho nestalo. To, že se bude jednat o dobrou desku jsem tušil dávno před jejím vydáním, ale že mě to dostane takovým způsobem jsem fakt nečekal.
Profesionální práce každým coulem. Hudba nová, svěží a přitom dobře známá. Hodně z toho, co je na téhle placce jakoby připomínalo to nejlepší, co Saga za svou existenci nahrála. A není toho málo. Nějaké slabé místo? Žádné tady není!
Přemýšlím, kolik hudebních uskupení na současné progresivně-rockové scéně si dokázalo po celou svou existenci udržet takhle vysokou a přitom neuvěřielně vyrovnanou kvalitativní úroveň svých desek? Mnoho jmen mne nenapadá.
Má-li to být poslední album (doufám že ne), tak je skutečně po všech stránkách důstojnou tečkou.
» ostatní recenze alba Saga - 10,000 Days
» popis a diskografie skupiny Saga
Yes / Time and a Word
V pořadí druhá deska legendární skupiny. Od první desky Yes se stylově nijak moc zásadně neliší (byla také nahrána ve shodném obsazení jako deska první), ale na rozdíl od debutu byly její skladby 'zmohutněny' využitím symfonického orchestru, který nenásilnou formou do hudby zapadl a celkově ji velmi obohatil.
Hned úvodní energická skladba No Opportunity Necessary, No Experience Needed je toho názornou ukázkou. Následující Then z pera Jona Andersona je hrou s rytmem a zajímavá je i po melodické stránce a u mne vzbuzuje vžy pohodovou náladu. Everydays začíná 'táhlým a ospalým' způsobem aby pak opakovaně přešla do svižného rytmu, po kterém se opět vrací do své ospalé nálady umocněné Andersonovým zpěvem, který na pozadí podmalovávají smyčce a Kayeho klávesy. K tomu ještě typické jazzové bicí Bruforda a jak jinak než nespoutaná souhra Squiera a Bankse. Pomalé a svižné pasáže se vzájemně střídají a skladba tak působí nesmírně dynamicky. Sweet Dreams je u mne klasikou tohoto alba a byl jsem velmi překvapen a potěšen, že ji Yes zahráli na svém (zatím) posledním koncertě v Praze.
The Prophet zaujme svým nástupem, kdy se nejdříve zajímavým způsobem proplétá zvuk Hammondů se smyčci. Z počátku to vypadá jako by si Kaye něco přehrával sám pro sebe, ale s nástupem baskytary a smyčců se zvuk umocní. Poté skladba přejde do jiného rytmu a přidá se Jonův zpěv. Opět klasická ukázka aranžérského a hráčského umu.
Naprosto skvělá je Andersonova balada Clear Days (z mého pohledu má zde podobnou pozici jako Yesterday And Today na prvním albu).
Další neopomenutelnou peckou je skladba Astral Traveller (dle mého soudu vůbec nejpovedenější věc z desky). Zvláště vynikající je mezihra, kde se zvuk Banksovy kytary proplétá s Kayeho klávesami k nimž se pak přidávají další nástroje a skladba se tak zajímavým způsobem stupňuje. Poslední Time And A Word je další skvělá pecka, která je k slyšení na albech Yes z různých období (Yesshows, Keys To Ascension,...) a vždy je to zážitek. Škoda jen, že ji Yes nepředstavili na živo na některém ze svých 4 koncertů v Praze. Snad příště.
Album, ačkoliv je dle slov Steve Howea tím nejlepším, co Yes nahráli, je výborné, nikoliv však zásadní. Je tak jako první deska poznamenáno hledáním vlastního stylu Yes, který se ale narozdíl od debutu na této desce začal více prosazovat a naznačovat další zajímavý hudební vývoj Yes. Za nejlepší skladby považuji Astral Traveller, Time And A Word a melodickou Sweet Dreams.
» ostatní recenze alba Yes - Time and a Word
» popis a diskografie skupiny Yes