Yes - Time and a Word (1970)

Druhý album obohatený aj o orchester ma nadchol ešte viac ako debut. Pritom ten orchester je tu v takej forme, ktorú mám najradšej, absolútne zladený s kapelou, žiadne veci typu SM ako mala Metallica. Syntéza orchestra s rockovou kapelou na úrovni Blue effectu alebo Rainbow. Tak to má byť. Navyše je cítiť aj skvalitnenie skladieb oproti debute, len gitara tu má oveľa menší priestor. Vrcholom je pre mňa magická skladba, jedna z mojich celkovo najobľúbenejších yesáckych vecí, Astral traveller. Tak isto Everydays alebo úvodná skladba, kde odoznie westernová melódia ako remeň, už neviem presne odkiaľ. Takže tento album je pre mňa lepší ako debut, ale päť hviezd ušetrím pre absolútne vrcholy ich tvorby. A ešte na záver, aby som nezabudol, v bonusoch figuruje aj singlovka Dear father, takisto s orchestrom.
reagovat

martin69 @ 16.05.2010 16:23:52
Jedna z mých nejoblíbenějších desek Yes .

Óin @ 17.05.2010 14:17:48
Už jsme to tu kdysi rozebírali, ta westernová melodie je z Velké země s Gregory Peckem.

Voytus @ 18.05.2010 07:16:47
Také jsem o tom psal o něco níž :-).

Time and a Word je náhrobním kamenem původní sestavy Yes a zároveň také poslední ozvěnou 60.let v jejich tvorbě. Jedním z důvodů k tomuto tvrzení je i fakt, že kapela si ke spolupráci na desce přizvala symfonický orchestr, experiment toť obzvláště oblíbený v 2.polovině šedesátek.

První skladba, monumentální opus zhuštěný do necelých 5 minut - No Opportunity Necessary, No Experience Needed. Yes to rozbalili hned od začátku a ukazují, jak dynamicky může spojení obou zúčastněných frakcí působit. Ani další flák Then posluchače nenechá na chvíli vydechnout - zvlášť Bruford hraje, jako by měl čtyři ruce místo dvou. Meditační nálada v Everydays mě ze začátku trošku nudila, dokonale jsem se probral až při nářezu v druhé části. Se Sweet Dreams pak začínají vrcholné okamžiky alba, které pokračují v The Prophet a vrcholí při Clear Days - ten úžasný orchestrální doprovod aspoň trošku zaujmout snad každého... Ale Yes jsou v prvé řadě rocková kapela, o čemž se lze přesvědčit při psychedelické tvrďárně Astral Traveller. Monumentálně jsme začali, monumentálně také skončíme - v Time and a Word se snoubí to nejlepší z celé desky a...ty smyčce mě prostě vždycky dostanou.

Time and a Word naprosto přesně splňuje definici hodnocení pro tři hvězdičky - je to dobré, řekl bych velmi dobré, na dalších albech to ale bude ještě lepší.
reagovat

Po tých meganáročných kreáciách, ktorými som dnes začal, si radšej dávam poslucháčsky vďačný Time and a word. Počet Howeov – 0, počet Wakemanov – 0, o čom to je?

V prvom rade o orchestri. V ďalšom prvom rade o rockových pesničkách. V inom prvom rade aj o miestami celkom mužnom speve budúceho anjelika Jona. Album výborne odpichne svižná hitovka No opportunity necessary, no experience needed. Páči sa mi hutný organový sound Kayových klávesov. Perfektná je v tomto smere aj nasledujúca Then, kde si Bruford otestuje pevnosť blany na rytmičáku. Hoci v spevných sláčikových pasážach to má dosť našliapnuté do sixties. Jemnejšia Everydays uberie na doterajšej hŕŕ nálade, čo je dobre. Že sa to v polovici rozbehne, je tiež fajn, správne neakademické gitarové sólo sa v tejto fáze nestratí. Sweet dreams je jedna z najlepších tu prítomných vecí. Svieža, pozitívne naladená, poteší. A už idú opäť varhany, The prophet má asi najvydarenejší mix rockovej skupiny a orchestru na albume, je to no.1 z celej predkladanej kolekcie, navyše cítiť z nej zárodok vecí budúcich. Orchestrálna vsuvka so spevom obalená do názvu Clear days sa mi nepáči, našťastie je krátka. Bubenícky vďačná potemnená Astral traveller tiež patrí k vrcholom ranej Yes tvorby. Na záver je tu titulná skladba, prevažne pokojná, taká vatička, na boľavé ucho je však aj vata liek.

Výnimočne sa vyjadrím k jednému bonusu, skladba Dear father má tiež orchestrálny odev, hoci nie je nejako extra výnimočná, dá sa chápať ako milá coda k Time and a word.

Myslím si, že tento album je podstatne priamočiaro rockovejší, než budúce diela a to mi je sympatické. Kayove varhany sú v súlade s mojim klávesovým cítením, nuž hodnotím ako výborný album. Mám ho radšej než celé Fragile-Relayer obdobie dokopy.

reagovat

mikepis @ 21.08.2009 11:26:45
kolko ludi, tolko chuti. pre mna jedna z najslabsich platni yesu. platnu dorazili dodatocne domixovane slaky, mari sa mi, ze bez vedomia skupiny. znie to ako vykopavka zo 60-tych rokov.

mikepis @ 21.08.2009 12:00:05
este mozno oprasit znamu pikosku, ze ten v cervenej halene na obale je Howe, ktory si tam ani nebrnkol. Banksa dokladne vyeditovali.....

PaloM @ 21.08.2009 15:32:40
Aj ja som počul o dodatočnom namixovaní orchestra, no literatúra vraví skôr o tom, že to bolo cielené a tým načisto naštvali Banksa, lebo mu sláky výrazne znížili pole pôsobnosti a potom odišiel - takže ťažko to bolo bez vedomia kapely.
Kto má uši, počuje. Jasných 5 hviezd, neovplyvní to ani fakt s "preklepmi" na obale (na USA vydaní bola šachovnicová baba a basta).

Olaf @ 17.10.2009 13:57:26
Slabší deska z celé historie, ale když jsem ji pouštěl brzy po vydání svým kolegům brigádníkům při přerušení VŠ studia hned po vydání, byli nadšeni. Ostatně já taky.

"The time si now and the word is love"

Druhé album Yes nahrává totožná sestava jako desku první, obohacená o 30-ti členný orchestr. Začátkem 70. let běžný jev, jenže v případě Yes jde snad o pokus nejúspěšnější, protože smyčce i dechy zvuk obohatily, nijak neruší, působí přirozeně a dostávají i slušný prostor.
Co se týče stylu, tak zde ještě jasně doznívají 60. léta, což je patrné především v decentním zvuku bicích. Už v úvodní skladbě nás překvapí Grandfunkovsky ostrá baskytara, což ještě zdůrazní Squireova hra - používá trsátko. Skladba je opět převzatá, jedná se o nadupanou verzi No Opportunity Neccessary, No Experience Needed od Richieho Havense. Když se v půli skladby ozve motiv z westernu The big country, tak vám to ani nepřijde nijak zvláštní, ten motiv tam perfektně sedne.
Cover je tu ještě jeden - Stillsova Everydays. Což je dáno zálibou Andersona a Squirea ve folku. Píseň je ovšem opět radikálně překopána, najdeme tu divokou instrumentální pasáž, ve které si skoro naposled zařádí kytarista Peter Banks.
Zbytek alba pak tvoří písně Jona Andersona, se dvěma mu vypomohl David Foster a s jednou Squire. Mezi ty opravdu výrazné patří Then (Brufordův part opravdu stojí za poslech), která svou stavbou trochu předznamenává budoucí veledíla. Dále pak Astral traveller, která odráží autorovu zálibu ve sci-fi literatuře. The prophet s varhanním úvodem Tonyho Kaye, rytmem připomínající trochu ranné Uriah Heep. A určitě pak závěrečná titulní s poselstvím Time and a word, kterou jsem si v poslední době hodně oblíbil (zbytek alba jsem znal z dřívějška z výběru nahrávek pro BBC) a která je příjemně uklidňující.
Sweet dreams je naivní píseň ve stylu první desky, navíc (ne)skutečně sladká. Clear days beru jako předěl mezi The prophet a Astral traveller.
Po nahrání alba odchází kytarista Peter Banks, který už tady moc prostoru jako hráč nedostává. Americký vydavatel na to reaguje tak, že na obal použije foto s jeho nástupcem, geniálním Stevem Howem. Na britském obale je černobílá místnost s nahou ženou. Otázkou zůstává, co mají Američané pořád proti nahým ženám :-).
Oceňuji použití orchestru, je tu pár hodně vydařených písní, ale ta pravá nadčasová díla ještě přijdou.
reagovat

V pořadí druhá deska legendární skupiny. Od první desky Yes se stylově nijak moc zásadně neliší (byla také nahrána ve shodném obsazení jako deska první), ale na rozdíl od debutu byly její skladby 'zmohutněny' využitím symfonického orchestru, který nenásilnou formou do hudby zapadl a celkově ji velmi obohatil.
Hned úvodní energická skladba No Opportunity Necessary, No Experience Needed je toho názornou ukázkou. Následující Then z pera Jona Andersona je hrou s rytmem a zajímavá je i po melodické stránce a u mne vzbuzuje vžy pohodovou náladu. Everydays začíná 'táhlým a ospalým' způsobem aby pak opakovaně přešla do svižného rytmu, po kterém se opět vrací do své ospalé nálady umocněné Andersonovým zpěvem, který na pozadí podmalovávají smyčce a Kayeho klávesy. K tomu ještě typické jazzové bicí Bruforda a jak jinak než nespoutaná souhra Squiera a Bankse. Pomalé a svižné pasáže se vzájemně střídají a skladba tak působí nesmírně dynamicky. Sweet Dreams je u mne klasikou tohoto alba a byl jsem velmi překvapen a potěšen, že ji Yes zahráli na svém (zatím) posledním koncertě v Praze.
The Prophet zaujme svým nástupem, kdy se nejdříve zajímavým způsobem proplétá zvuk Hammondů se smyčci. Z počátku to vypadá jako by si Kaye něco přehrával sám pro sebe, ale s nástupem baskytary a smyčců se zvuk umocní. Poté skladba přejde do jiného rytmu a přidá se Jonův zpěv. Opět klasická ukázka aranžérského a hráčského umu.
Naprosto skvělá je Andersonova balada Clear Days (z mého pohledu má zde podobnou pozici jako Yesterday And Today na prvním albu).
Další neopomenutelnou peckou je skladba Astral Traveller (dle mého soudu vůbec nejpovedenější věc z desky). Zvláště vynikající je mezihra, kde se zvuk Banksovy kytary proplétá s Kayeho klávesami k nimž se pak přidávají další nástroje a skladba se tak zajímavým způsobem stupňuje. Poslední Time And A Word je další skvělá pecka, která je k slyšení na albech Yes z různých období (Yesshows, Keys To Ascension,...) a vždy je to zážitek. Škoda jen, že ji Yes nepředstavili na živo na některém ze svých 4 koncertů v Praze. Snad příště.
Album, ačkoliv je dle slov Steve Howea tím nejlepším, co Yes nahráli, je výborné, nikoliv však zásadní. Je tak jako první deska poznamenáno hledáním vlastního stylu Yes, který se ale narozdíl od debutu na této desce začal více prosazovat a naznačovat další zajímavý hudební vývoj Yes. Za nejlepší skladby považuji Astral Traveller, Time And A Word a melodickou Sweet Dreams.
reagovat

Hammondy! Smyčce! Trumpety! Těžký rockový zvuk úvodní vypalovačky ve svižném tempu, drkotavý běh baskytary, sametově potemnělý zpěv... To jsou věci! Právě začíná nejméně yesovské album skupiny Yes. Disponuje zvukem, který vede do končin běžných aranžmá právě rozvíjející se symfo art rockové generace, zvukem, který představuje Yes v nakrášlené a nazdobené fazóně, od něhož hned na dalších výtvorech výrazně uhýbají směrem k méně okázalému extraktu čisté hudební virtuozity. Nikdy potom neměl plný velebný sound Hammondových kláves tak určující roli v celkovém vyznění jejich desky. nikdy potom nebyli tak "starosvětsky" znějící. Ovšem to není negativní kritika, naopak. Time And A Word je nesmírně osobité dílo. A hlavně - má okouzlující atmosféru! V době přípravy recenze jsem je nebyl schopen vyjmout z přehrávače, musel jsem si udělat kopii do auta, prostě ten úchvatný zvukomalebný výtvor mě hrál pořád dokola po dobu několika týdnů.

Co skladba, to perla. Ve všech opět exceluje Anderson a Squire, co tihle pánové předvádějí nemá obdoby. Squire se se svojí rychloběžnou hrou vynořuje na správných místech aby posluchače nakopnul, když to nejméně čeká, stejně tak si poctivě odpracovává svůj podíl v pozadí každé skladby. Rytmický i sólový nástroj současně, těžko popsatelný geniální způsob pojetí hry na baskytaru. A co Jon Anderson? (alias John Roy Anderson alias Hans Christian alias Jonathan Anderson), to je jednoduše řečeno stavební kámen, který je v každé skladbě přitesaný přesně tak, aby současně dobře zapadal a současně výrazně vyčníval. V první skladbě slyšíme méně obvyklou Adersonovu hlubší notu, hned aby v následující zpíval o oktávu výše. V jiskřivě optimistické Sweet Dreams se jeho úvodním vyvoláváním tyčí do nebes dosahující hlasový obelisk, díky kterému se ze skladby stává skoro refrénový hit.

I Bruford je proti předchozímu albu daleko více slkyšet a je výrazně zvukotvorný, například vytváří napjatý motiv v úvodu Then, z něhož nás pak osvobozuje mistrná kombinace rychlých a krátkých, vzájemně přelévajících se motivů dalších nástrojů. Hammondové orgie v úvodu The Propthet a vestavěné do těla i dalších skladeb, jsou nosnou vlnou celho alba, spolu s rozsáhlými smyčcovými a místy i dechovými party. Snad jen Peter Banks se svojí kytarou ustupuje většinou do pozadí, aby na další desce už přenechal svoje místo ve skupině daleko virtuoznějšímu Stevu Howeovi.

Vlastní skladby jsou každá uzavřenou kapitolou sama pro sebe, svébytné a ucelené příběhy, každý úplně jiný, jinak působící, album vůbec nezní jako souvislý homogenní celek, to mělo teprve přijít. Zde vládnou písničky. Hned úvodní s bombasticko symfo intrem přecházejícím do rockově rytmické části - slyšíte toho Squireho?! - je skladbou s hrdým a nosným motivem, nenechávající nikoho na pochybách, že se bude dít něco velkolepého. Then, moje nejoblíbenější, míchá různé motivy rychle za sebou až to celé graduje v trumpetami vyostřeném zlomu kolem 4. minuty (už vím, kde se inspirovali Uriah Heep pro Salisbury) a pak přechází do fantazijně romantické pasáže s napůl zpívaným a napůl recitovaným textem. Jazzrockově působící Everydays se přelévá v ostrou a velmi dravou hardrockovou pasáž aby posléze vyplula poloakustickya rafinovaně do avantgardního pojetí rockové hry. A tak dále, jako procházka pohádkovým krajem. A závěrečná titulní skladba - to je opravdový farewell song, v němž jasně slyším Andersonovo loučení, a příslib, že zase někdy jednou.... Naštěstí víme, že to příště se zopakovalo mnohokráte a trvá dodnes.

Psaní recenze by nemělo začínat tím, že si vnitřně určím úroveň alba a poslechem jen následně tento názor utvrdím. Je to ale těžké, pokud mám zhodnotit titul, který je ve sbírce několik let a byl mnohokráte slyšen. Jenže je slyšet a "slyšet", připadám si, jako bych Time And A Word teprve objevil. Fantastický a nádherný hudební objev a to nejen pro tu symfoničnost, i když hodně díky ní. Takto zvládnuté motivy, v rockové hudbě nové a leckdy (u jiných interpretů) násilně a nepatřičně působících, jsou vzácností k nalezení v celé třicetipěti leté progrockové historii. Kolik takových pokladů se ještě skrývá?

reagovat

Statečné nakročení prvního alba přineslo některé skladby, které řekly ANO, to jsme my, to pravé. A na jejich základech vyrůstá jedna z opravdu přelomových desek (nejen přelomem 60. a 70. let). Z písničkářství vzniká hutný klasicistní sound, který se nekrčí před vážnou hudbou, ale odvážně si s ní podává ruku, byť z rockového břehu řeky. Havensova No Opportunity už s panem bluesmanem mnoho společného nemá, nese se na vlastní energické vlně, a westernové téma v orchestrální úpravě, což by někde mohl být kýčovitý šok, je tady šlehačkou na opravdu svátečním dortu. Then - to už jsou Yes v plné parádě, píseň ze stejného kouzelného klobouku jako loňský Survival. Anderson má štastnou ruku na spoluhráče, Bruford je opravdu extratřída a povyšuje bicí na svébytný nástroj, který není pouhým rytmickým spodkem. Vpodstatě všechny písně alba jsou více či méně výborné, ale přesto je kam jít. Dál a výš, k lákavým obzorům hudebních inspirací, podepřeným virtuozitou hráčů, ke kterým ještě záhy přijde jeden z nejlepších mladých kytarových mágů, Steve Howe.
reagovat