Profil uživatele Martin H
Recenze:
Bad Company / Straight Shooter
| 2018-07-12 | Po vydařeném debutu skupina Bad Company brzy zamířila znovu do studia připravit nový hudební materiál, kterým by potěšila fanoušky a potvrdila své místo na britské rockové scéně. A jelikož doba již skutečně přestává přát dlouhým kompozicím, tak i zde se jedná o sbírku osmi spíše kratších skladeb, z nichž pouze dvě přesahují stopáž šesti minut.
Na svém druhém albu Straight Shooter skupina Bad Company začíná zlehka přibrušovat ostré hrany, ale pořád se jedná o parádní muziku postavenou na invenční Ralphsově kytaře, výjimečném Rodgersově hlasu a bezchybné rytmice pánů Kirka a Burrella. Hned úvodní kousek Good Lovin' Gone Bad parádně zařezává a stává se jednou z nejlepších věcí, jakou jsem zatím od skupiny slyšel. Následně se sice zvolní, ale to vůbec nevadí, protože píseň Feel Like Makin' Love patří určitě k těm nejkrásnějším v rockové hudbě. Málokdy se podaří vymyslet tak dokonalou melodii, která by zároveň nebyla vlezlá a podbízivá. Hudební pohodička však pokračuje skladbou Weep No More. Rodgers u piana zlehka preluduje a Ralphs občasnými kytarovými vstupy se snaží mírně přeslazenou atmosféru narušit, jakoby chtěl naznačit, že už toho cukrování bylo dost. Dočká se. Hned následující kousek Shooting Star opět patří k těm říznějším a navíc je pro mě po pěvecké stránce tím nejzajímavějším kouskem na albu.
V ostrém tempu začínáme i na druhé straně desky. Deal With the Preacher se nezadržitelně hrne vpřed a nekompromisně valí vše před sebou. Rodgers se zde předvádí v úžasné hlasové formě, dokonce mám dojem, že snad chce překonat i samotného Roberta Planta. Píseň Wild Fire Woman obsahuje nádherný refrén a při jejím živém provedení určitě musely ženy přítomné v publiku doslova jihnout. Bluesové vyznání Anna má posluchače dojmout, ale u mě se žádné dojetí nekoná. Dokonce si říkám, že by se určitě nic nestalo, kdyby tato píseň na desce vůbec nebyla. To už lepší je závěrečná skladba Call on Me s Rodgersem u piana a Ralphsem jemně vyšívajícím v nekonečném závěru podmanivé kytarové ornamenty.
Pánové ze špatné společnosti si svým druhým albem ostudu určitě neudělali. Osobně si však myslím, že jejich debut z předcházejícího roku byl o chloupek lepší. Každopádně pořád se jednalo o skupinu disponující mimořádným zpěvákem a skladatelsky velice schopnou.
» ostatní recenze alba Bad Company - Straight Shooter
» popis a diskografie skupiny Bad Company
Bad Company / Bad Company
| 2018-07-04 | Jakmile po albu Heartbreaker již podruhé během několika let ukončila svou činnost skupina Free, zpěvák Paul Rodgers se domluvil s Mickem Ralphsem, kytaristou skupiny Mott The Hoople, a světlo světa spatřilo nové uskupení. To se schovalo pod ochranná křídla zeppelinovského vydavatelství Swan Song a přijalo název Bad Company. K nim se ještě přidal basák Boz Burrell a starý známý, bubeník Simon Kirke, a tím byla tato špatná společnost připravena si uloupit svůj podíl z rockové slávy a pozlátka.
Již koncem června 1974 se objevuje jejich eponymní debut a hned se jedná o dílko veskrze vydařené. Rodgers si ze svého dřívějšího působiště odnesl schopnost tvořit silné melodie a kytarista Ralphs také nezůstal autorsky pozadu. Mohlo to vypadat, že se jenom naváže na dřívější tvorbu Free, ale oba protagonisté vycítili, že doba pomalu přestává přát blues rocku, a i když výsledný materiál lze mnohdy označit nálepkou hard rock, přece jenom se jedná o jeho uhlazenější, sofistikovanější podobu. Sám Rodgers nechtěl být jenom spojen se škatulkou blues, takže se v jeho projevu čím dál víc objevují soulové vlivy, zatímco Ralphs se snaží do výsledného soundu vpašovat i trochu country.
Někdo může namítnout, že se na tomto albu pořád ještě objevuje parádní hard rock a že po nějaké uhlazenosti není ani stopy. Jistě, ona rocková dravost je tu stále patrná, o čemž svědčí hned úvodní Ralphsova skladba Can't Get Enough, nebo Rodgersova zdařilá pecka Rock Steady, ale cítím, že už se nejedná o ostrost a břitkost za každou cenu, že někde v pozadí se začíná projevovat Rodgersovo druhé klidnější já. O tom může svědčit hned následující příjemná balada Ready For Love či nádherně zklidněná a za srdce beroucí píseň The Way I Choose. Vrcholem alba je pro mě skladba Bad Company, v níž Rodgers předvádí naprosto famózní pěvecký výkon. Ten refrén se mi honí v poslední době hlavou neustále, nemůžu se ho zbavit a vlastně ani nechci. A nesmím zapomenout na závěrečnou parádu Seagul. Úplně cítím, jak já jsem tím rackem, mávám křídly a letím a letím…
Je dobře, že to Paul Rodgers po rozpadu Free nezabalil. Vždyť svět by bez něj přišel o spoustu skvělé hudby a já bych dnes neměl o čem psát.
» ostatní recenze alba Bad Company - Bad Company
» popis a diskografie skupiny Bad Company
Springsteen, Bruce / Born to Run
Tvorba amerického hudebníka Bruce Springsteena mě velice dlouho míjela. Samozřejmě jsem věděl o jeho tři hodiny trvajících koncertech, dokonce jsem v září 1988 mluvil s nadšeným a superlativy nešetřícím návštěvníkem jeho koncertu v Budapešti, ale ani to mě nepřesvědčilo, abych se po jeho deskách začal pídit. Roli v tom možná hrála i ta jeho přezdívka „The Boss", která ve mně spíše vyvolávala pocity nabubřelosti a prázdného pozérství. A pověstný hřebík do rakve učinila sladkobolná píseň Streets Of Philadelphia, před níž nešlo v první polovině devadesátých let uniknout, protože zněla všude. Springsteena jsem odsunul do škatulky významný, ale z mého pohledu nezajímavý umělec.
Najednou nastala změna. Něco mi pořád říkalo, abych tomu Amíkovi dal ještě jednu šanci. A stal se zázrak. Po pár posleších jeho třetího alba Born to Run jsem byl lapen. Pravda, nestalo se tak hned, ale s přibývajícími poslechy se můj vztah k Bossově hudbě začal měnit a postupně ve mně převládl pocit, že se vlastně jedná o příjemnou a inteligentní hudbu. Hudbu, v níž není zbytečná žádná nota, je plná propracovaných aranží a z níž čiší ohromné lidství a životní nadhled.
Těmi největšími peckami jsou obě písně s motivem cesty a útěku pryč, tedy skladby Thunder Road a Born to Run. Každá z nich otvírá jednu stranu desky a zároveň vytváří mezi nimi jakési tematické pojítko. Stejně tak i závěrečné kompozice obou stran, pomalejší písně Backstreets a Jungleland, spolu vytváří pomyslnou dvojici s námětem odcizení, případně ztráty blízké osoby. S druhou jmenovanou jsem měl zpočátku trošku problém, přece jen se mi zdála příliš rozmáchlá, ale vše nahradil úžasný saxofon, který se stává nejenom důležitou dominantou této písně, ale vlastně celé desky. Tím dalším stavebním kamenem je Springsteenův zpěv, trochu humpolácký, ale hlavně upřímný. Mám dojem, že mu můžu věřit každé slovo.
Jsem rád, že jsem se k tvorbě toho chlápka v džínách a kytarou zavěšenou proklatě nízko nakonec vrátil. Stejně nadšeně budu objevovat i jeho další nahrávky, a proto si nechám pootevřená vrátka pro hodnocení dalších desek. Pro mě je paráda s názvem Born to Run za 4 hvězdičky.
» ostatní recenze alba Springsteen, Bruce - Born to Run
» popis a diskografie skupiny Springsteen, Bruce
U2 / The Joshua Tree
Irští U2 na své cestě od novovlnné kapely z počátku osmdesátých let ke stadionovým hvězdám první velikosti zanechali za sebou několik albových milníků, z nichž jedním z nejcennějších je deska s tajuplným názvem The Joshua Tree. Deska, k níž se již tři desítky let úspěšně vracím, abych při jejím poslechu objevil vždy něco nového, a kterou poté zavrhuji - vždy podle toho, jak mi sednou či nesednou mesiášské sklony zpěváka Bono Voxe.
Celá deska by se dala jednoduše nazvat „Jak Irové objevili Ameriku a co ona jim dala“. I když to druhé víme, neboť dvě ceny Grammy mluví za vše. Možná si pánové řekli, že už se nebudou nechávat svazovat pocitem, že Irsko je příliš malá země na to, aby zde mohlo vzniknout něco výjimečného a zároveň celosvětově srozumitelného. A když inspirace, tak rovnou v zemi, z jejíhož hudebního odkazu rocková hudba vlastně čerpá dodnes. K tomu přidejme pocit z nekonečného prostoru, který se sám o sobě stává jakousi metaforou osobní volnosti a svobody, a hned je jasné, že album, jemuž dala název juka krátkolistá (anglicky Joshua Tree) musí znít tak, že mám chuť sednout na motorku (tedy kdybych nějakou měl) a vydat se za oceán směrem na západ načerpat novou životní energii.
Těch jedenáct písní obsažených na desce je natolik silných, že je velice těžké vybírat nějakého osobního favorita. Hned první trojice reprezentovaná naléhavou Where the Streets Have No Name, rozvernou I Still Haven´t Found What I´m Looking For a jedním z nejkrásnějších a nejdojemnějších milostných vyznání With or Without You by obstála samostatně, taková je to hudební síla a krása. Ovšem i ty zbývající skladby tu nejsou pouze do počtu, jen bohužel stojí v ohromném stínu oné svaté trojice, se kterou je spojují jako dva úhelné stavební kameny - rozevlátý, a přitom velice jistý Bonův zpěv a invenční hra kytaristy The Edge. Osobně mám momentálně raději ty klidnější, pomalejší skladby, z nichž mám pocit, že skupina už ani dál na své cestě ke kořenům zajít nemohla. Jakoby ty vlivy irské a severoamerické hudby se spojily a vytvořily něco nového, přitom však důvěrně známého. A o tom pro mě je krásně zvonivá píseň Red Hill Mining Town a především závěrečný žalozpěv Mothers of the Disappeared.
Album The Joshua Tree mě provází již dlouho. Sice nepovažuji veškeré počiny těchto Irčanů za excelentní, ale tohle se jim skutečně povedlo. Doufám, že mě toto vydařené dílko bude těšit co nejdéle.
» ostatní recenze alba U2 - The Joshua Tree
» popis a diskografie skupiny U2
Pearl Jam / Backspacer
Musím se přiznat, že celý ten mohutný hudební kvas, který se k nám valil počátkem 90. let minulého století ze zámoří a jemuž se dostalo do té doby neznámé škatulky grunge, mě v podstatě minul. Ačkoliv jsem byl v té době v optimálním cílovém věku a mí známí vlnu ze Seattlu hltali v ohromných dávkách, mně ta móda kostkovaných košil a kozích bradek přišla trochu k smíchu. Děcka do té doby poslouchající Michaela Jacksona se najednou přes noc změnila na drsně se tvářící individua řešící hlubokomyslné otázky života a smrti. Kdo se vymykal, tak jim byl v podstatě k smíchu, prostě tvor, který nepochopil jejich nový a neměnný životní postoj, který jim určitě vydrží až do konce života. A ten se blíží, však jejich velký vzor, Kurt Cobain, to přece zabalil už v sedmadvaceti.
I když mně celá ta grungeová šaškárna nic neříkala, přece jenom se z té nové hudby občas něco ke mně dostalo. Přiznám se, že slavné Nevermind jsem tehdy odzíval, Soundgarden mě neoslovili a Alice v řetězech jsem se docela lekl. Ale když se mi do rukou dostala kazeta skupiny Pearl Jam s názvem Ten, pochopil jsem, že tohle je konečně ono, a byl jsem lapen. A až po jejich pátou řadovku Yield jsem se je snažil sledovat, ale pak se naše cesty rozešly.
Jenomže na konci roku 2009 vyšla deska Backspacer a já byl znovu chycen. Jistě, není to tak hitové album jako jejich debut, ani tak překvapivé jako třeba No Code, ale kdo měl Pearl Jam za dávno vyšumělou kapelu z minulého století, tak musel po čertech změnit názor. Od sympatického názvu, který odkazuje k ohlédnutí zpět, k tomu, co z Pearl Jam, neznámé lokální partičky ze severozápadu USA, učinilo ty Pearl Jam, jež zná celý svět, přes zajímavě řešený obal, až k sevřenému, přiměřeně dlouhému hudebnímu materiálu.
Od prvních tónů úvodní vypalovačky Gonna See My Friend je jasné, že se za tu dobu, co jsem skupinu nesledoval, vůbec nic nezměnilo. Ostré kytary střídající zajímavé riffy s funkčními sóly, výrazné melodie a nad tím hlas frontmana Eddieho Veddera, který jakoby neztratil nic na své síle a naléhavosti. U písní The Fixer a Johnny Guitar už nevydržím sedět a dostávám se do podobného vytržení, které jsem zažíval s jejich deskami tenkrát.
Vždy se mi u Pearl Jam líbily pomalé skladby, do nichž se Vedder svým hlasem dokázal velice procítěně položit. Zde je to nádherná skladba Just Breathe podbarvená houslovým kvartetem. Snad aby po tom zážitku hudebníci posluchače nevyplašili, tak zdánlivě jen na půl plynu vystřihnou skladbu Amongst The Waves ozdobenou parádním sólem. Následující Unthought Known se sice pomalu rozjíždí, dokonce v něm zní piáno, ale ve výsledku je to ohromný nářez střídající okamžiky klidu s přívaly bouře. A ta nastane při kousku Supersonic, v němž se skupina opět rozpomene na své začátky a hrne to do nás hlava nehlava. Ještě že je tu něžná Speed of Sound, jinak by se mi mohla rozskočit hlava. Vůbec je závěr desky Backspacer takový klidnější a na tom nic nezmění ani předposlední říznější kousek Force Of Nature, po němž přijde absolutní tečka na závěr, Vedderova pěvecká paráda The End. Akustická kytara, smyčce a nad tím hlas, který je darem od Boha.
Tato deska mě přiměla, abych si postupně začal doplňovat diskografii skupiny Pearl Jam. Přece se říká, že staré lásky nerezaví, a u hudby to platí dvojnásobně. Jenom s tím hodnocením mám trošku problém, nakonec však s úcty k počátkům jejich tvorby dám rovné 4 hvězdy.
» ostatní recenze alba Pearl Jam - Backspacer
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam
Boston / Boston
Vždy mi přišlo trochu divné, když si nějaká skupina za svůj název zvolila jméno města, případně státu. Představa, že se někdo bude jmenovat jako třeba Brno, mě děsí i teď. Proto je celkem jasné, že mi velmi dlouho unikala tvorba amerického projektu Boston. A informace, že jejich první album je nejprodávanějším debutem všech dob, ve mně mnoho nadšení také nevzbuzovala.
Ale jelikož posluchačský vkus se s věkem mění a přesvědčení a názory z mládí nemusí být vždy ty nejsprávnější, tak jednoho dne v mé sbírce zakotvilo právě debutní album této skupiny, nebo přesněji řečeno původně studiového projektu multiinstrumentalisty Toma Scholze. A světe div se, po prvním vložení do přehrávače se začaly dít věci.
Hned úvodní pecka More Than a Feeling je neskutečná jízda, jeden z nejlepších otvíráků, jaké jsem kdy slyšel. A v podobném duchu pokračuje celé album. Tom Scholz si většinu nástrojů nahrál sám a na výsledku je to slyšet. Ta hudba je velice soudržná a působí pocitem lehkosti a svěžesti jako třeba hned následující Peace of Mind. Nad tím vším se nese hlas vynikajícího zpěváka Brada Delpa, kterýžto se rázem stává jedním z mých vokálních hrdinů. Ve dvojskladbě Foreplay/Long Time se dočkáme v úvodní části i trochy progrese, která se jako mávnutím kouzelného proutku změní v příjemnou rockovou dupárnu. Mírně chladným mě nechává píseň s názvem Rock & Roll Band, sice se dobře poslouchá, ale také ničím neupoutá. To už mnohem lepší je skladba Smokin, zvláště ta varhanní mezihra je skvělá. Příjemnou náladu dokáže v posluchači vyvolat píseň Hitch a Ride. Ta je zpočátku klidná, místy se však mění v melodickou bouři. Především ty překrývající se sólující kytary v závěru jsou skvělé. A opět spěcháme dál, sympatická skladba Something About You nás přenese až k samému závěru tohoto alba. Tím je jediná skladba z pera zpěváka Brada Delpa, mohutným hymnickým závěrem ozdobená Let Me Take You Home Tonight.
Ne, určitě to není nejlepší album, jaké jsem kdy slyšel. Každopádně je to deska, která se příjemně poslouchá a má šanci neurazit jednou za čas ani ucho náročnějšího posluchače. Ode mě má tohle staré přístavní město rovné 4 hvězdy.
» ostatní recenze alba Boston - Boston
» popis a diskografie skupiny Boston
Free / Highway
| 2018-05-01 | Představte si, že máte hudební skupinu, která má nejenom slušně našlápnuto, ale konečně má i velký hit, díky němuž si vás všimnou posluchači, kteří vás do té doby přehlíželi jak zemědělec širé obilné lány, a vy místo toho, abyste ten úspěch podpořili, tak vydáte nahrávku, která je, slušně řečeno, nemastná neslaná. Jako kdyby se Black Sabbath po svém debutu zbláznili a vydali rovnou desku Never Say Die!, což by se určitě rovnalo cestě do záhuby a dneska by po nich neštěknul ani pes. Říkáte si, proč by to někdo dělal? A ejhle, průkopník se našel, jelikož to je přesně případ skupiny Free.
Jejich třetí deska Fire and Water z roku 1970 s hitem All Right Now se stala tím skutečným průlomem v jejich tvorbě a banda kolem zpěváka Paula Rodgerse se mohla stát podobnou hudební legendou jako jiné významné spolky té doby. Nestalo se tak. Bohužel někoho napadlo, že je potřeba z náhlého přívalu popularity vytřískat co nejvíc, a tak ještě v témže roce nás chlapci oblažili čtvrtou řadovkou s názvem Highway. A světe div se, úspěch se nekonal.
Přitom ta deska není zase tak špatná, jenomže kdo má čas na několikerý velice pozorný poslech? Také jí chybí podobný úderný hit jako All Right Now na předchozí desce, takže posluchač se zpočátku nemá čeho chytit. A k tomu je nutno připočíst i to, že většina materiálu zde obsaženého je spíše komornějšího rázu, zatímco vy očekáváte nadupaný hard rock. Od úvodní skladby The Highway Song až po závěrečnou tklivůstku Soon I Will Be Gone mám neodbytný pocit, že nás skupina Free snad chce tentokrát úplně uspat. Jakmile se objeví nějaký výraznější motiv, velice rychle je upozaděn. Snad si chlapci řekli, že by mohli posluchače přílišným přívalem energie polekat.
Ale i zde se najdou zajímavé skladby, chce to jenom udělat si čas a do alba se takříkajíc vposlouchat. Například píseň The Stealer se podle mě mohla stát dalším nesmrtelným hitem. Sice nemá tak úderný riff jako její slavnější předchůdce, ale to sólo, které Paul Kossoff předvádí v závěru, je velice povedené. Za vrchol desky považuji skladbu Be My Friend. Rodgersův hlas se lehce vznáší nad klavírním doprovodem, je z něho cítit bolest, smutek a kdoví co ještě. Kytara se zde drží spíše v pozadí a lehce přibarvuje celkovou atmosféru. Na druhém pólu však stojí hned následující Sunny Day, píseň z kategorie uspávače hadů. Že se jedná o rockové album mi připomene ostřejší záležitost skrývající se pod názvem Ride On A Pony. Opět to spojení hlasu a kytary je zde dokonalé. Velice vydařená záležitost. Zato poslední třetina desky mi dlouho splývala, nějak jsem ty písně nedokázal od sebe identifikovat. Nakonec se z té trojice vyloupla skladba Bodie lehce šmrncnutá stylem country. O ostatních písních platí to, co už jsem jednou zmínil. Jsou nemastné neslané a určitě by se daly použít k uspávání hadů.
Mám tvorbu skupiny Free rád, jejich poslech mi vždy zvedne náladu, ale tohle se opravdu nepovedlo. Nakonec to hudebníci vycítili sami a skupina se rozpadla. Naštěstí jen nakrátko.
» ostatní recenze alba Free - Highway
» popis a diskografie skupiny Free
Blind Faith / Blind Faith
Na konci roku 1968 se rozešlo famózní trio Cream. Po dvou letech a třech studiových deskách se možnosti tria údajně vyčerpaly a všichni zúčastnění si řekli, že je třeba jít vlastní cestou. Určitě v tom svou roli hrála nabubřelá ega hudebníků, ponorková nemoc a také únava ze dvou společně prožitých hektických let. Začátkem roku 1969 fanoušky ještě potěšila deska Goodbye se třemi novými skladbami, ale to už každý z aktérů řešil otázku, kudy dál.
Kytarista Eric Clapton se dává dohromady se zpěvákem a hráčem na klávesy Stevem Winwoodem známým ze skupin Spencer Davis Group a Traffic a začnou připravovat nový hudební projekt. Na bicí přiberou i přes počáteční Claptonovy námitky Gingera Bakera, s basovou kytarou se připojí Rick Grech a skupina Blind Faith je na světě. Jenomže jak rychle vznikla, tak také skončila. Možná jí nepomohla přílišná očekávání a status supergroup, kterým ji okamžitě obdařili hudební novináři, jí také zrovna nepomohl.
Každopádně po ní zůstala aspoň jedna studiová deska, která ukazuje, že tato sestava určitý potenciál měla, a je jen škoda, že jí nebylo dopřáno více času. Především spojení Clapton – Winwood bylo naladěno na podobnou vlnu a mohlo se vyvinout v něco dlouhodobějšího. Nu, nestalo se a my máme aspoň možnost si při poslechu této desky představovat, co by kdyby.
Polovina repertoáru zde obsaženého pochází z Winwoodova pera, po jednom kousku přispěli Clapton a Baker a píseň Well All Right je vypůjčena z pozůstalosti Buddy Hollyho. Úvodní Winwoodova skladba Had to Cry Today mohla být skvělým otvírákem. Nad úderným riffem se vznáší naříkavý Stevův hlas, Clapton do písně kreslí svou kytarou různé ozdoby a kudrlinky, jenomže jakmile začne jeho sólo, tak si říkám, že to už není ono. Eric jakoby se vznášel ve vlastním světě a mám dojem, že zbytek kapely jde tak trochu mimo něj. Ne hudebně, tam je všechno v pořádku, ale ta chemie známá z desek Cream tu bohužel není. Snad si spravím chuť další skladbou, melancholickou Can´t Find My Way Home. A opravdu, to prolínání akustických kytar ve spojení s jemností Winwoodova hlasu činí z této písně aspoň pro mne jeden z vrcholů alba. Následuje již zmiňovaná coververze, v níž má Winwood šanci se předvést jako hráč na klávesové nástroje, a už je tu druhý vrchol alba, Claptonova píseň Presence of The Lord. Dokonalé spojení Winwoodova hlasu, kláves a Claptonovy kytary činí z této písně posluchačskou lahůdku, k níž se rád znovu a znovu vracím. A to kytarové sólo, jež poklidnou náladu písně trošku brutálně přeruší, je prostě nádherné.
Předposlední skladba Sea of Joy začíná ostrým riffem, očekával bych pořádný nářez, ale píseň velmi rychle náladu změní a máme zde další baladu winwoodovského střihu. Místy zde zazní Bakerovo výrazné šamanské bubnování, ale poklidná atmosféra se v závěru vrací s nádherným houslovým motivem. Clapton se také drží spíše vzadu, jakoby si říkal, že by přílišné tlačení na pilu mohlo celkovému vyznění uškodit. Na závěr nás čeká nejdelší skladba na albu, Bakerova Do What You Like. Ta umožňuje se všem zúčastněným předvést v jednotlivých vstupech, které mnohdy odkazují až do tak odlehlých hudebních světů, jako je latino rock Santanovského typu. Možná už Ginger Baker pomalu přemýšlel nad svým budoucím projektem Ginger Baker´s Air Force.
A víc toho bohužel skupina Blind Faith nezvládla. V září 1969 Clapton oznámil, že o skupinu ztratil zájem, a to byl konec. Cesty hudebníků se rozešly. Jak napsal Jiří Černý, na víc jejich slepá víra nestačila.
» ostatní recenze alba Blind Faith - Blind Faith
» popis a diskografie skupiny Blind Faith
Beatles, The / Revolver
Na konci roku 1965 skupina Beatles vydala album Rubber Soul, na němž již částečně naznačila, kam se budou ubírat její kroky v nejbližší budoucnosti. Skladby jako Norwegian Wood, Nowhere Man nebo If I Needed Someone byly předzvěstí toho, že liverpoolská čtyřka opouští image rozpustilých, bezstarostných klučinů a že se ve svých písních bude zaobírat i jinými tématy než dosud. V průběhu roku 1966 vydává svůj v pořadí již sedmý dlouhohrající počin pod názvem Revolver a také oznamuje zásadní rozhodnutí, že skupina končí s živou produkcí a nadále se hodlá věnovat pouze práci v nahrávacím studiu.
Deska Revolver zaujme již svým obalem. Sice se na něm stále nacházejí obličeje čtyř hlavních protagonistů, tak jako tomu je u jeho předchůdců, ale ty jsou zde jednak v kreslené podobě, jednak na menších černobílých fotografiích. Obal navrhnul blízký přítel skupiny, hudebník a výtvarník Klaus Voormann. Jako by Beatles chtěli posluchači naznačit, že od okamžiku, kdy vytáhne desku z obalu a položí ji na talíř gramofonu, už nic nebude jako dřív.
A taky že není. Album nezvykle otevírá Harrisonova skladba Taxman s pěkně ostrou kytarou. Beatles začínají přitvrzovat, což je jenom ku prospěchu věci. Ale proč zůstávat v jedné hudební poloze? Následující Eleanor Rigby nás přenese do úplně jiných hudebních vod, v nichž se cítí jako doma „romantik“ Paul McCartney. Lehce psychedelický tón naopak skrývá okouzlující píseň I'm Only Sleeping plná zpomalených zvuků, kytar přetočených pozpátku a Lennonova jakoby ospalého zpěvu. Nádhera. Jenomže to ještě netuším, že následuje další Harrisonova skladba, indickou atmosférou nasáklá Love You To. George nám zde ukazuje, že tradiční indické nástroje jako sitár a bubínky tabla mohou být plnohodnotnými rockovými instrumenty. Přichází čas pro křehkou krásu, což zde představuje pod kůži se zarývající balada Here, There and Everywhere s velice procítěným Paulovým zpěvem. Ale abychom to s tou křehkostí nepřehnali, proto nám bubeník Ringo zapěje legrácku o žluté ponorce plnou různých divných zvuků a snad hospodského překřikování. Samotná mě tato píseň vždy trochu štvala, ale musím přiznat, že do kontextu desky Revolver parádně zapadá.
Jako sedmé v pořadí přichází Lennonovo naléhavé poselství She Said She Said, v níž zkreslená kytara zdvojuje vokální linku, čímž se celkové vyznění stává ještě důraznějším. A jako by předzvěst toho, co se začne dít za Atlantikem v příštím roce, nám Paul zapěje pohodovou skladbičku Good Day Sunshine. Opět se ozve nabroušená kytara a dravě rocková odpichovka And Your Bird Can Sing nám opět připomene, že Beatles stále zůstávají rockovou kapelou i přes všechna ta odbočení do jiných žánrů. Jako třeba hned v následující písni For No One, nádherné Paulově klavírní melodii ozvláštněné lesním rohem. Jinému by z toho vylezl kýč, tady to ale všechno sedí na svém místě tak, jak má. Následuje slušná rocková dupárna s názvem Doctor Robert. Že by se jednalo o pána, který nejenom léčí, ale dokáže předepsat různá povzbuzovadla? No, nebudu se v tom šťourat a raději spěchám dál.
Čeká nás Harrisonova skladba I Want to Tell You. Výrazný klavírní motiv, ale čekal bych zde větší podíl kytary. Nevadí, nemůže být pokaždé posvícení. Předposlední píseň Got to Get You into My Life je ozdobena dechovou sekcí, trošku to může připomínat produkci Motown Records, možná tím soulovým vyzněním, McCartney zde chvílemi hlasem připomíná Jamese Browna. Každopádně velice příjemné osvěžení před závěrečným náporem skrývajícím se pod názvem Tomorrow Never Knows. Z té prýští psychedelie plnými proudy, jednotlivé stopy se tu překrývají, blblo se tu ve velkém s pozpátku pouštěnými pásky a podobně. A když si uvědomím, že celá ta šílenost je postavena na jediném akordu, tak to tedy klobouk dolů.
Album Revolver patří do zlatého fondu světové rockové hudby. Někdo třeba namítne, že následující počin Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band je lepší, jiný vzpomene Bílé album, ale ve výsledku je to celkem jedno. Skupina Beatles zahájila touto deskou velice zajímavé a neskonale invenční období, které bohužel muselo nakonec skončit kvůli příliš rozdílným egům.
» ostatní recenze alba Beatles, The - Revolver
» popis a diskografie skupiny Beatles, The
Rolling Stones, The / Beggars Banquet
Je to už hodně dávno, kdy mi jedna dobrá duše v návalu opovržení a zhnusení nad tím, jakým směrem se rocková hudba vyvíjí, prozradila, že tím nejlepším albem je jednoznačně Beggars Banquet od Rolling Stones. Jistě, je to pouze názor jednotlivce, nad nímž by se dalo s úspěchem polemizovat, ale nesmíme zapomínat, že touto deskou skupina zahájila několikaletou sérii vysoce kvalitních dlouhohrajících počinů, na které může být v rámci své bohaté diskografie opravdu hrdá.
Jako by si pánové Jagger a Richards řekli dost, končíme s psychedelií a dalšími módními pokusy a vracíme se ke kořenům, k tomu, z čeho jsme vyrostli, co nás zformovalo a o čem značka Rolling Stones od začátku byla – totiž k pořádně ostrému rock and rollu vycházejícímu hodně z blues a špetky country, prostě z tradičních příměsí. Sama doba tomu nahrávala, hudba na britských ostrovech se neustále přitvrzovala a nové kapely vznikaly jako pověstné houby po dešti.
V roce 1968 byli početní příznivci valících se kamenů pozváni na hostinu žebráků, jež se však ukázala býti kulinářskou lahůdkou o deseti věru výživných chodech. I když ani předchozí desky nebyly špatné, jakoby až zde nastávaly ty pravé hudební hody, na nichž si ucho hudebního gurmána bude pochutnávat velmi dlouho. Škarohlíd namítne, že Stouni tady nic nového nevymysleli a pouze vykradli Ameriku. Jistě, to je pravda, ale udělali to s noblesou, grácií a drzostí jim vlastní, asi jako o necelých dvacet let později irští U2 na svém albu The Joshua Tree. Navíc se zde naplno projevila síla autorské dvojice Jagger – Richards, která na album dodala celkem devět kompozic. Tou desátou skladbou je povedená coververze písně Prodigal Son z pera Roberta Wilkinse.
Největším tahákem celé desky je samozřejmě neskutečná paráda schovaná pod názvem Sympathy for the Devil. Ten hypnotizující rytmus ve spojení s jedovatým Jaggerovým projevem a ostrými kytarovými výpady pana Richardse mi dlouho nedal spát. Kdyby z nich už nadosmrti žádná píseň nevypadla, tak tohle by jim určitě zajistilo nesmrtelnost a čestné místo v rockovém nebi, nebo pekle. To ať si každý přebere dle své libosti. Druhou ikonickou skladbou je ta s názvem Street Fighting Man. Ano, takhle si představuji Rolling Stones v plné síle, burcující ke změně, vždyť přece jen jsou pořád ještě šedesátá léta a Stones stále symbolizují revoltu, i když jejich přeměna ve zhýčkaná rocková božstva už silně klepe na dveře nahrávacího studia. Trochu ve stínu těchto dvou monolitů stojí parádně zařezávající Stray Cat Blues. Zapomenout nemůžu na mou velice oblíbenou píseň Jigsaw Puzzle, v níž jakoby se ta dravost patrná z jiných skladeb přeměnila v jistou naléhavost, skoro bych se nebál říct až popovou dotěrnost, což samozřejmě nemyslím nijak pejorativně.
K Jaggerovi a spol. patří blues, čehož se nám na albu Beggars Banquet dostává měrou vrchovatou. Za všechny bych jmenoval píseň Dear Doctor, která jakoby zabloudila na chladný Albion odněkud z delty řeky Mississippi. Z podobného základu vychází i přece jenom lehce ostřejší kousek s názvem Parachute Woman. Netřeba se zmiňovat, že obě tato dílka jsou ozdobena vynikající Jaggerovou harmoničkou. Dlouho jsem však nemohl přijít na chuť písni o dívce z továrny, tedy Factory Girl. Nějak mi tam neseděly ty housle a také zpěv mi přišel s prominutím trochu humpolácký. Naštěstí si vše vynahradím při závěrečné písni Salt of the Earth, jejíž až gospelové vyznění se stává důstojnou tečkou za touto vskutku povedenou hudební žranicí.
Co se dělo dál, všichni asi víme. Brian Jones, v té době prý už takřka nepoužitelný, dostává roku 1969 padáka a za pár týdnů je nalezen mrtev ve svém bazénu. Smutný, leč pochopitelný konec jedné padlé rockové hvězdy. Ostatní Stones přiberou vynikajícího kytaristu Micka Taylora a jejich spanilá jízda vesele pokračuje dál. A ač je to neskutečné, tak pokračuje i dnes, víc jak padesát let od vydání desky Beggars Banquet.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Beggars Banquet
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Moore, Gary / Still Got the Blues
Je tomu již sedm let, co se do hudebního nebe odebral irský rockový a bluesový kytarista a zpěvák Gary Moore. Jeho tvorbu jsem poprvé zaregistroval během roku 1990 prostřednictvím klipu ke skladbě Still got the blues. Ta melodie mi doslova učarovala a byla jedním z hlavních spouštěčů mého dosavadního zájmu o bluesovou hudbu.
S tvorbou samotného Garyho Moora jsem se však docela dlouho míjel, pokud tedy nepočítám album Still got the blues, které jsem si poprvé pořídil na polské kazetě pochybné úrovně. Něco jsem věděl o skupině Thin Lizzy, v níž se Gary občas mihnul, a také jsem zaregistroval jednorázový projekt BBM a její excelentní pokus vyvolat ducha starých dobrých Cream. Nakonec muselo přijít to, co zákonitě přijít muselo, a já jsem si pár Moorových nahrávek pořídil do sbírky.
Na desce Still got the blues se kytarista, zpěvák a autor pěti vlastních skladeb z celkových dvanácti obklopil zajímavou sestavou spoluhráčů, z nichž tím nejzářnějším jménem je bezpochyby ex-beatle George Harrison, jehož skladba That Kind of Woman je na albu také zastoupena. Dalším výrazným hostem je černošský kytarista Albert King, který společně s hlavní personou rozpoutá bluesovou bitvu ve skladbě Oh Pretty Woman. V následujícím kousku Walking by Myself mě kromě velice ostré kytary upoutá foukací harmonika, která k bluesové hudbě neodmyslitelně patří. A pak to přijde, jedna z nejzdařilejších Moorových písní, skladba, která se urodí snad jednou za deset let. Někdo namítne, že ten hlavní motiv v písni Still got the blues může být tím neustálým opakováním až unavující, ale právě v okamžiku, kdy už i já si říkám, že je to přespříliš, něco se stane a Gary těch pár tónů rozvine takovým způsobem, že nad tím zůstává rozum stát. V tom jeho sóle je snad veškerá bolest světa. Ale to může platit i o další autorské skladbě, nádherné King of the Blues. A takhle bych mohl pokračovat donekonečna. Moorova kytara je všudypřítomná a vyjadřuje takovou škálu barev, že se vždycky ptám, kde se to vtom člověku vzalo. Nelze zapomenout i na dechovou sekci, která na celé desce dodává mnoha skladbám tu správnou atmosféru a náladu.
Každé setkání s dílem Garyho Moora je pro mne malým svátkem. A i když hudební svět opustil předčasně, pro mě bude vždy jeho hudba znamenat hodně. Ale pozor, je nutné ji užívat jen se souhlasem ušního lékaře, neboť hrozí velká závislost.
» ostatní recenze alba Moore, Gary - Still Got the Blues
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary
Plant, Robert / Carry Fire
Poslední doba mě utvrzuje v přesvědčení, že z té gardy významných a kdysi tak zajímavých a inspirativních rockerů z období sedmdesátých let nám již skutečně mnoho nezůstalo, a pokud některý z nich vydá náhodou desku s novým materiálem, tak se většinou jedná o přežvýkání a recyklaci již mnohokráte slyšeného. Je to pochopitelné, inspirační zdroje a samotná tvůrčí invence nejsou nevyčerpatelné. O to větší mám radost, když se k mým sluchovodům dostane hudba, o níž můžu říct, že sice vychází v mnohém z autorovy dřívější tvorby, ale zároveň je naprosto svébytná, originální a s ničím jiným nezaměnitelná.
To přesně splňuje poslední studiová práce zpěváka Roberta Planta, který se na desce Carry Fire opět obklopil zkušenou a mnohaletým společným koncertováním prověřenou skupinou The Sensational Space Shifters s vynikajícím kytaristou Justinem Adamsem. Ten se pro Planta stává stejně důležitým spoluhráčem, jako byl v dobách vzducholodě Jimmy Page. Jenomže doba se změnila a namísto hřmotného, valivého hard rocku je nám předkládáno něco, čemu můžeme při troše dobré vůle říkat world music.
Ano, album jakoby začíná tam, kde předchozí deska Lullaby... and the Ceaseless Roar končí. Na rozdíl od ní mám však dojem, že zde se jedná o něco přístupnější materiál, kdy mnoho skladeb posluchačsky funguje na první dobrou. To je patrné například u titulní písně Carry Fire, dalším povedeném míchání vlivů z různých kulturních oblastí. Té severní Afriky se Robert už asi nezbaví. Následující Bones of Saints okamžitě vítězí svou přímočarostí a také lehce dává vzpomenout na hit z počátku devadesátých let 29 Palms. Trošičku zahřmí během skladby New World..., v níž se oba kytaristé o něco více opřou do kytar, aby se pokusili vyvolat časy starých dobrých Led Zep. Osobně mám nejraději jemnou a tklivou parádičku s názvem Dance With You Tonight a následující kousek Carving Up the World Again…a wall and not a fence vyvolávající ve mně opět ten známý pocit Planta jako šamana při pradávném rituálu. A zapomenout samozřejmě nemůžu na jedinou nepůvodní píseň s názvem Bluebirds Over the Mountain ozdobenou hlasem zpěvačky Chrissie Hynde, jejíž zastřený alt se stává naprosto přirozeným protipólem Robertova vokálu.
Deska Carry Fire možná není tak překvapující jako předcházející počin, ale ono je to vlastně jedno. Robert Plant pokračuje ve skvělé krasojízdě a stává se jednou z hudebních jistot, k níž se budu v tomto čím dál podivnějším světě velice rád vracet.
» ostatní recenze alba Plant, Robert - Carry Fire
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert
Cream / Disraeli Gears
V roce 1967 byla britská skupina Cream již pevně usazena na domácí scéně, její vystoupení byla vyhledávána jinými hudebníky a hudebními fajnšmekry, kteří tušili, že skupina svou prvotinou Fresh Cream ještě neřekla své poslední slovo. A jak bývalo v té době zvykem, bylo načase domácí pozici ještě potvrdit koncertováním v kolébce blues, tedy ve Spojených státech amerických. Fenomenální trio se sice nezúčastnilo průkopnického festivalu v Monterey, avšak pobyt ve státech využilo k nasávání nových hudebních, i nehudebních vlivů a především v květnu v newyorském studiu společnosti Atlantis k nahrání materiálu pro druhou desku, kterážto pod názvem Disraeli Gears spatřila světlo světa v listopadu téhož roku.
Na desce je jedenáct nezapomenutelných kousků, z nichž většina, celých devět, pochází z vlastních zdrojů. Konečně i kytarista Eric Clapton se stává plnohodnotným autorem vedle do té doby dominujícího Jacka Bruce. Zatímco debut překvapil hutným zvukem a zajímavým předvedením několika bluesových standardů, zde jakoby si skupina řekla, že se nenechá ničím a nikým omezovat. Bluesová formule se pro většinu skladeb stává pouhým východiskem a odrazištěm k novým, neprozkoumaným formám. Nad výslednou hudbou se vznáší tu lehčí, tu těžší opar onoho památného léta lásky kombinovaný s různými halucinogeny. Výsledný zvuk je ještě hutnější, což vyvolává větší pocit tvrdost. Tady se naplno ukazují možnosti hraní ve třech s patřičnou dávkou hráčské virtuozity a entuziasmu.
Je zbytečné rozebírat jednotlivé skladby, to nechám povolanějším. Od úvodní písně Strange Brew až po závěrečný tradicionál Mother's Lament se jedná o jednu hudební lahůdku a laskominku vedle druhé. Většině znalců se samozřejmě vybaví nesmrtelný hit Sunshine of Your Love, skladba, která se vzala vzorem pro mnoho následovníků z oblasti rodícího se hard rocku a na jejíž hypnotizující ústřední riff jistě přísahalo několik generací rockových kytaristů. Sám Clapton je autorem nádherné písně Tales of Brave Ulysses, v níž se svojí kytarou kouzlí velice citlivě jeden zajímavý ornament za druhým. Jack Bruce svým sametovým, lehce zastřeným hlasem dodává celé písni náznak tajemna, aby se pěvecky vyřádil v následujícím kousku SWLABR. Clapton nezůstává pozadu a postupně doslova svou kytaru rozkváká. Mou nejoblíbenější skladbou z celého alba je nádherná We're Going Wrong, pomalá táhlá píseň s vynikajícím Bruceovým zpěvem. Bubeník Baker se zde překonává, vlastně celá skladba zpočátku drží jen na bicích a basové lince. Jakmile se však Clapton do toho opře, tak celá trojice doslova rozpoutá peklo. Vidět to v tom sedmašedesátém naživo, to by byla paráda.
Cream ukázali, že i v pouhých třech lidech se dá hrát neskutečně zajímavá muzika. To dokazovali především během svých koncertů na obou stranách Atlantiku. Je věčná škoda, že ega tří vynikajících instrumentalistů a skladatelů spolu nedokázala dlouho vydržet. Ale asi věděli, proč se po dvojalbu Wheels of Fire rozešli. Možná tušili, že už to opravdu nemá cenu. Nám zůstalo alespoň několik výtečných desek, k nimž by byla škoda se občas nevrátit a nepřipomenout si doby, kdy vznikalo v hudbě mnoho zajímavého.
» ostatní recenze alba Cream - Disraeli Gears
» popis a diskografie skupiny Cream
Santana / Caravanserai
Rudé slunce vychází nad zatím chladnou pouští. Oáza, jediné stinné místo v budoucí výhni, se zvolna probouzí. Ještě je potřeba překontrolovat, zda je cenný náklad dostatečně zabezpečen, a karavana může opět vyrazit na svou pouť. Majestátně, jednotlivě v řadě za sebou postupují koráby pouště vpřed. Není kam spěchat. Cíl je stále v nedohlednu a cesta bude dlouhá a náročná. Hlavně nezapomenout na životně důležité zásoby vody. Mezitím slunce vystoupalo výš nad obzor, vzduch se začíná horkem tetelit. Karavanu čeká další náročný den.
Ne, nelekej se, milý čtenáři, to není začátek příběhu z Blízkého východu, pouze jsem popustil uzdu své fantazii, k čemuž mi pomohl poslech čtvrtého alba skupiny Santana s názvem Caravanserai. Stačí si poslechnout úvodní kousek Eternal Caravan of Reincarnation, ten tuto atmosféru vytváří naprosto dokonale. Zároveň posluchače připravuje na více jazzových pasáží na celém albu, což není na škodu. Pro ty, kdo očekávali opakování hudebního modelu, jakéhosi latino blues rocku z prvních tří alb, možná zklamání, avšak pro ty, kdož mají uši otevřené, se zde otvírá nové fascinující hudební dobrodružství.
Hudba obsažená na Caravanserai samozřejmě vyrůstá z dřívějších Santanových hudebních zdrojů, ale je vidět, vlastně slyšet, že inspirační kanály se rozšiřují a principál Carlos je dobře obeznámen s moderními jazzovými výboji Milese Davise a také začíná být ovlivňován jedním z tvůrců jazz rockové fúze Johnem Mc Lauglinem, s nímž nakonec také spojí síly v následujícím roce. Jinak těžko z té desítky zde předložených kompozic vybrat nějakou nejvýraznější, ona ta hudba tak nějak plyne a přelévá se z jedné skladby do druhé naprosto přirozeně a posluchač mnohdy ani nezaznamená, že už je oblažován jinou písní. I když s pojmem píseň bych zde operoval velice opatrně, těch zpívaných skladeb je tu minimum. Avšak třeba taková All the Love of the Universe s trojící Carlos Santana, James Mingo Lewis a Rico Reyes za mikrofonem se stává tím možným bonbónkem na celém albu. Nebo je jí skladba Just In Time To See The Sun s erupcí sólujících kytar? Těžko vybírat. Mým možným favoritem je instrumentálka Song of the Wind, v níž mě atmosféra a kytarové kouzlení zlehka připomíná famózní Sambu Pa Ti z alba Abraxas. A co teprve závěrečné šílenství Every Step of the Way? Zde se toho na krátké ploše odehraje tolik, že by to jiným možná vydalo na dvě celá alba a ještě by jim nějaké nápady zbyly.
Mám rád toto album. Ukazuje Santanu v trochu jiné poloze a koketujícího s různými meditativními duchovními proudy, v nichž se později jeho tvorba příliš utápí. Ale zde je zatím všechno v naprostém pořádku, hudba přirozeně plyne a stejně jako karavana ze začátku recenze hledá svou cestu, tak i ona se vydává novou, neprošlapanou stezkou. Cíl je zatím v nedohlednu.
» ostatní recenze alba Santana - Caravanserai
» popis a diskografie skupiny Santana
Pink Floyd / The Dark Side of the Moon
Odvrácená strana Měsíce, nehostinné místo pro život, které je ze Země nemožné sledovat, a zároveň probouzející v nás různé fantaskní představy, se stává na osmém albu skupiny Pink Floyd metaforou lidského života v moderní konzumní společnosti. Členové skupiny zde vytvořili neskutečnou koláž zvuků, které spolu s nesmírně barevnou hudbou vytváří kompaktní celek, z nějž nejde odebrat ani notu, jinak by se celá důmyslná struktura mohla rozsypat jako pověstný domeček z karet.
Celá ta nádhera je na začátku a na konci rámována tlukotem lidského srdce, což mi symbolizuje lidský život od zrození až do ukončujícího okamžiku smrti. A mezitím je posluchači předkládána přehlídka lidského hledání a tápání, různých, mnohdy nesplněných tužeb a možných závislostí, které mohou i přerůst v regulérní šílenství. Je pouze na každém z nás, aby nepodlehl těmto hrozbám a co nejlépe se popasoval s lákadly moderní doby, která na nás mohou čekat maskována například chorobným vztahem k majetku a jeho hromadění, viz píseň Money, nebo neúprosným diktátem ubíhajícího času, o čemž mohou vypovídat skladby On the run a Time.
Ale to, co činí tuto desku tak výjimečnou, je především hudba. Jakoby skupina chtěla světu sdělit, že už skončilo období hledačství a roztěkaného experimentování, které mnohdy mohlo zabředávat do samoúčelných exhibic, a nastal čas dospělosti, což s sebou přináší i mnohem dokonalejší hudební výpověď, jež se ve své komplexnosti má šanci stát jedinečným dílem. Některé pasáže připomínají ve své mohutnosti symfonie z oblasti vážné hudby. A tak jako se my dnes vracíme s obdivem k monumentálním dílům Beethovenovým, možná se naši následovníci za nějakých sto let budou v němém úžasu vracet ke skladbě The Great Gig In The Sky a říkat si, že taková nádhera snad není ani skutečná. A určitě budou mnozí jiní zažívat posluchačskou extázi podobnou té, jež mě vždy uchvátí v závěru tohoto hudebního monolitu při poslechu částí Brain Damage a Eclipse.
Doufám, že deska, jejíž obal je zdoben tajemným barevným spektrem procházejícím trojúhelníkem, nezapadne v zapomnění. Byla by to škoda, kdyby lidstvo bylo ochuzeno o nádheru sahající až někam k odvrácené straně Měsíce.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Pink Floyd / The Wall
Krátce po mém prvním, iniciačním setkání s dílem skupiny Pink Floyd prostřednictvím alba A Momentary Lapse of Reason mi byla předána audio kazeta s doporučením, abych si to poslechl, že nebudu litovat. Díky bůhví kolikáté kopii měla nahrávka dosti otřesný zvuk, místy více šuměla, než hrála a v klidnějších pasážích se hudba v tom šumu občas docela ztrácela, ale drápek byl zaťat a od té doby se k dvojalbu The Wall pravidelně vracím. A že je co poslouchat.
Ten příběh, který nám zde Roger Waters se svými spoluhráči prostřednictvím šestadvaceti skladeb předkládá, je dostatečně známý. Podobenství o tom, jak si každý vytváří kolem sebe pomyslnou zeď, za níž schovává své pocity, což může časem přerůst v regulérní šílenství, touhu po ovládání jiných a zrod dokonalé totality, je zde předváděno ve tvaru, jehož konečnou výslednou podobu korunovala až scénická provedení, při nichž se stavěla a poté bourala maketa zdi. Zvlášť památné je Rogerovo předvedení této show v roce 1990 v Berlíně, v místě, kde ještě před pár měsíci skutečná zeď ovlivňující životy mnoha lidí opravdu stála. Osobně vnímám tohle dílo jako varování před člověkem samým, protože na konkrétním jednom člověku může mnohdy stát osud celého lidstva. A že jsme těch totalitních „rájů“, slibujících nám zpočátku světlé zítřky, zažili za poslední sto let požehnaně.
Hudebně už po těch letech Zeď nevnímám tak intenzivně jako dřív. Přiznám se, že u některých skladeb se chvílemi i nudím, ba je dokonce nesnáším – to je případ skladby The Trial, kterou bych vždy nejraději přeskočil, ale nakonec si ji stejně se skřípěním zubů poslechnu. Stejně tak píseň Another Brick In The Wall Part 2 za ty roky, co ji slýchám z různých rádií, ztratila na své naléhavosti. Na druhé straně stojí moje osobní perly, písně Mother, Goodbye Blue Sky, Hey You, Vera, Comfortably Numb a Run Like Hell, kvůli nimž se k tomuto dílu opětovně rád vracím.
Osobně již desku The Wall nepovažuji za to nejlepší v diskografii Pink Floyd. Pokud mám hodnotit, tak hudbu dnes vidím na tři hvězdy a celkový koncept na pět. A to jsou již ve výsledku lehké počty.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Wall
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Hendrix, Jimi / The Cry of Love
Málokterou desku mám tak zarytou pod kůží jako toto posmrtné album Jimiho Hendrixe. Dle rodinné legendy jsem byl touto nahrávkou uspáván jako malé robátko a podle slov mé maminky to prý fungovalo dokonale. Jenže potom jsme se přestěhovali, gramofon jsme si nepořídili a na desku The Cry Of Love pomalu začal sedat prach.
Po letech, to už mě silně zajímala rocková hudba, jsem objevil doma desku, jejíž obal mě fascinoval. Na modrém pozadí hlava nějakého Jimiho Hendrixe zobrazená jako koruna košatého stromu. Nádhera. A to jsem ještě netušil, co za skvosty se skrývá v drážkách oné černé desky, pouze se ke mně doneslo, že se jedná o nejlepšího kytaristu všech dob. S touto informací a deskou pod paží jsem navštívil kamaráda, abych si ji u něj konečně poslechl.
Dnes se kamarádovi, který asi čekal někoho podobného Kirku Hammetovi či jiným kytarovým hrdinům druhé poloviny osmdesátých let, hluboce omlouvám. Musel to být pro něj asi šok, když se za všudypřítomného praskání začala z reprobeden valit úvodní píseň Freedom, nekompromisní hard rock ozdobený skvostným riffem. To ještě snesl, ale druhý kousek, skvostná baladička Drifting, velice křehké kouzlení s jemnými kytarovými tóny prokládané zvuky vibrafonu, ho přesvědčilo, že tato hudba je nad jeho síly. Byl ale natolik kamarád, že odešel do vedlejší místnosti a nechal mě můj poklad doposlouchat. Následovala jedna perla vedle druhé a já jsem seděl a nábožně poslouchal. Ani nevím, která z písní se mi líbila nejvíc, zda to byla velice ostrá Ezy Ryder, psychedelicky zasněná Night Bird Flying či snad wah wah pedálem ozdobená skladba Straight Ahead. Určitě nelze zapomenout na nádhernou píseň Angel, baladu, při níž bych vždy nejraději vzlétnul, taková je to síla. Až později jsem ocenil skladbu My Friend, v níž Jimi se svými spoluhráči předvádí představu dokonalého hospodského šramlu. A závěrečné blues Belly Button Window se stane dokonalou tečkou, vyvrcholením a zároveň zklidněním celé té hudební extáze.
Osobně desku The Cry Of Love řadím v Hendrixově diskografii mezi pět nejdůležitějších nahrávek (kromě první tří studiovek ještě deska Band of Gypsys) a nic na tom nezměnila ani deska First Rays of the New Rising Sun, která kromě materiálu z mnou opěvované desky obsahuje ještě dalších sedm skladeb. Pro mě je recenzovaná nahrávka jedinečná a dokonalá. Ukazuje Hendrixe v mnohem civilnější poloze než na dvojalbu Electric Ladyland, ale zároveň je to pořád on se svou dokonalou hrou a nepřebernou hudební invencí. Někdy si říkám, jak by asi zněl třeba v roce 1990, kdyby mu bylo dopřáno se ho dožít. Možná bych byl zklamaný, ale to už se nikdy nedozvím.
» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - The Cry of Love
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi
Dire Straits / Dire Straits
Musela to být zajímavá doba. Druhá polovina 70. let v Británii, období hospodářské recese, z jejíhož podhoubí začala vyrůstat nová hudební estetika odmítající vše, co bylo v hudbě vytvořeno před ní, ale zároveň z toho starého mnohdy vycházející. Komplikované hudební struktury začaly být novými tvůrci víceméně odmítány a heslo „No Future“ se stalo signifikantním symbolem doby. Jednoduchost začala být ceněna před složitostí, tříminutové popěvky nových hudebních hrdinů začaly vytlačovat deseti a více minutové kompozice zavedených skupin a tvůrců, z nichž mnozí byli přirovnáváni k vymřelým dinosaurům. Vzpoura nastupující generace ve snaze urvat pro sebe co nejvíce životního prostoru měla své vzory v chuligánech ze Sex Pistols a hudebně zajímavějších The Clash.
V tomto divokém kvasu se během roku 1977 formuje první sestava nové skupiny Dire Straits a brzy se ukazuje, že její tvorba bude stát a padat se jménem kytaristy a zpěváka Marka Knopflera. Ten už má přece jenom něco za sebou, takže ho punkové šílenství nechává chladným. Pocitově spíš vychází z folkrockového naturelu Boba Dylana, s nímž ho spojuje i velice civilní zpěv. Ve svých textech se Knopfler stává pozorovatelem současných reálií, ale zatímco z mnoha tehdejších punkových kapel čiší naštvanost na svět kolem nich, Mark vše prezentuje velice civilně, mnohdy až nezúčastněně. Když se k tomu přidá jeho skvělá kytarová technika, u níž cítím, že se těmi strunami jen tak probírá, tak tu máte komplexního hudebníka schopného si napsat dostatečně silný materiál.
Eponymní debutové album spatřilo světlo světa v roce 1978 a přineslo devět velice silných kompozic, jimž vévodí ohromný hit Sultans of Swing, dokonalá ukázka toho, jak má podle Dire Straits vypadat rocková píseň. Nevím, kdy přesně jsem tuhle nádheru slyšel poprvé, ale při každém poslechu nepřestávám obdivovat všudypřítomnou Knopflerovu kytaru. Jako by na mě útočila ze všech stran, a když si říkám, že už víc není možno, překvapí mě další skvělou vyhrávkou. To neznamená, že by další skladby byly snad o něco slabší, to v žádném případě. Celá kolekce je velice vyrovnaná a od úvodní Down to the Waterline až po závěrečnou perlu s názvem Lions se nenudím. Vše plyne v poklidném tempu, které jen umocňuje sílu celého materiálu. V současné době velice oceňuji píseň In the Gallery, v níž mě to kytarové kouzlení vystřeluje až někam do nebeských výšin a asi nikdy mě neomrzí velice zpěvná Water Of Love. Ale takhle bych mohl pokračovat i u dalších písní.
Někdo může namítnout, možná i právem, proč že se tady rozplývám nad tímto albem. Přece se nejedná o žádnou progresi a většina hudebních postupů, které Knopflerovci používají, již byla slyšena v mnoha jiných, dřívějších variacích. Ano, o nic nového a převratného se sice nejedná, ale zde je nám to již známé předkládáno s ohromným vkusem a velkou mírou hráčské virtuozity. A to určitě není málo.
» ostatní recenze alba Dire Straits - Dire Straits
» popis a diskografie skupiny Dire Straits
Black Sabbath / Born Again
Bůh je mrtev, zrodil se ďábel! To se mi chce zvolat vždy, když poslouchám jedenáctou studiovou nahrávku skupiny Black Sabbath nazvanou Born Again. Tím bohem je samozřejmě míněn vzrůstem malý zpěvák velkého hlasu Ronnie James Dio, a tím ďáblem neméně vynikající frontman Ian Gillan, který ho po dvou deskách za mikrofonem hard rockové legendy nahradil.
Ale je to ještě hard rock? Pokud se někdy o partě kytaristy Iommiho mluví jako o zakladatelích heavy metalu, tak zde je to naplněno beze zbytku. Skupina zde předvádí na svou dobu místy velice nabroušený sound, za který by se později nemusela stydět ani skupina Ministry či Trent Reznor se svými Nine Inch Nails. Iommi zde zapomněl na své kořeny a posunuje svou hudbu za hranice neslyšeného a pro mnohé z fanoušků v té době také těžce stravitelného. V tom mu zdárně sekundují staří známí Bill Ward a Geezer Butler společně s Ianem Gillanem, jehož hlas je zde chvílemi k nepoznání ostrý, až mám dojem, že přichází z hlubin samotného pekla.
Od úvodní skladby Trashed je cítit, že se nudit nebudeme. Gillan okamžitě dává zapomenout na své předchůdce a nastoluje jasné pravidlo, dle něhož je jediným pánem on, a ty, posluchači, buď na tuto hru přistup, nebo si najdi k poslechu něco klidnějšího. Ale jelikož jsi vydržel, můžeš se vydat na výlet k magickému Stonehenge, do hlubin dávnověku, z něhož tě vyvede až skladba Disturbing the Priest, jedna z těch, kterou byste u zpěvákovy domovské kapely těžko hledali. Gillanův zpěv zde má chvílemi až jedovatý nádech a lehce mě při něm mrazí. Poté se propadneme do temnoty, v níž nalezneme úžasnou skladbu Zero the Hero, jednu z těch, při jejichž poslechu zůstanete v němém úžasu stát a hlavou vám poběží, že tohle snad není ani možné. Od začátku až do konce nevíte, co obdivovat dřív. Zda zpěv, Tonyho kytary nebo celkovou potemnělou atmosféru. A to sólo, to se přímo zadírá pod kůži a nutí posluchače si tu parádu pustit okamžitě ještě jednou. Ale my spěcháme dál, čeká nás svižná Digital Bitch, po níž přijde další vrchol alba, titulní skladba Born Again oplývající tajemnou náladou a ukazující Gillana ve vrcholné formě. Kapela se nikam nežene, jakoby jen zlehka zpěvákovi přihrávala a čekala, co předvede. V závěru to ale kytara nevydrží a přidá se nádherným sólem. A jízda pokračuje, přichází kousek s názvem Hot Line a nezadržitelně nás přivádí k samotnému závěru, písni Keep it Warm, která jenom potvrzuje, že spojení Black Sabbath s Ianem Gillanem není jenom kuriozitkou na jeden poslech, jak jsem si bohužel donedávna myslel.
A co bylo dál? Jakmile deska opustila peklo a zamířila k fanouškům, tak bubeník Ward opět odešel ze skupiny. Gillan si ještě stihl zničit hlasivky během turné s Black Sabbath, aby poté podlehl vábení jménem Deep Purple. Pro Black Sabbath škoda, že tato sestava nepokračovala dál. Ale takový už je muzikantský život.
» ostatní recenze alba Black Sabbath - Born Again
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath
Plant, Robert / & Jimmy Page - No Quarter
V roce 1994 se mnohým fanouškům částečně splnil sen, který je pronásledoval od smrti Johna Bonhama. Hlas a kytara legendárních Led Zeppelin se po dlouhých čtrnácti letech sešli ke společné spolupráci, jež nebyla pouhým jednorázovým setkáním zasloužilých rockerů a přinesla nahrávku, na níž byl resuscitován materiál dostatečně známý ze slavného období, akorát dostal nový kabátek, který některým z písní vyloženě slušel.
Jimmy Page po nepříliš vydařených osmdesátých letech napnul své síly k opečovávání odkazu své nejslavnější skupiny a v roce 1993 si střihnul velice zdařilé album s dalším vynikajícím zpěvákem Davidem Coverdalem. Robert Plant se v témže roce dostal na tehdejší vrchol své sólové tvorby deskou Fate of Nations, na níž začal pošilhávat po nedozírných lánech world music. Staronová dvojice se obklopila hráči na různé, u Led Zeppelin většinou nezvyklé nástroje, hudebníky z Egypta a Maroka a to vše obalila do smyčcového, leč nijak podbízivého hávu.
K těm deseti zeppelinovským klasikám přibyly čtyři nové skladby, které jsou ve svém soundu zřetelně ovlivněné horkými písky a dalekými obzory severní Afriky. Především píseň City Don't Cry je pro mě plnohodnotným hitem, v němž hráči na různé bubínky, tabla a kdovíco ještě vytváří atmosféru horkého dne v ruinách mnoha písečnými bouřemi ošlehaného města. Podobný náboj dostávají i mnohé z těch již známých skladeb a některé z nich se dokonce zprvu mění k nepoznání. Hned úvodní, původně svižný hard rock Nobody's Fault But Mine z alba Presence zde prochází neuvěřitelnou metamorfózou, z níž naštěstí vychází píseň vítězně a nestává se parodií na sebe samu. Použití skladeb Thank You, Since I've Been Loving You a Gallows Pole se na podobném projektu jeví jako logické, avšak mám dojem, že síly původních verzí nedosahují. To neznamená, že by byly špatné. Trošku se při poslechu ztrácím v tajemné No Quarter, tak nějak kolem prošumí a je pryč. Zkrácení skoro o polovinu jí evidentně neprospělo. Povedla se nová verze nádherné The Battle of Evermore, v níž se podařilo zachovat tu křehkost a jiskřivost originálu. Vrcholem je poslední nahrávka a tou je legendární Kashmir, jemuž se zde daří vyvolávat v posluchači představu tajemného orientu snad ještě více, než se tomu děje na albu Physical Graffiti. K tomu všemu si připočtěte jako bonus velice zklidněný projev Roberta Planta, který se zde snaží vyhýbat přehnaně expresivním polohám, a máte před sebou poměrně zdařilý projekt.
Page s Plantem o čtyři roky později vydali další společné album Walking into Clarksdale obsahující pouze nový materiál. Na víc však už jejich síly nestačily a dvojice se rozchází a vydává vlastními cestami. Ty se znovu sejdou na památném koncertě v londýnské O2 Aréně, na němž pánové i s Johnem Paulem Jonesem a „mladým Bonzem“ na chvíli vyvolají ducha starých Led Zeppelin. Asi už opravdu naposledy.
» ostatní recenze alba Plant, Robert - & Jimmy Page - No Quarter
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert