Profil uživatele kamila
Recenze:
Yes / Fly From Here
| 2016-11-03 | Ke všeobecně přijímanému názoru, že Yes bez Johna už do studia chodit neměli se připojím a ráda i já. Bylo to velké zklamání, slyšet na jeho místě někoho jinýho a ještě větší zklamání ve mě zavládlo po prvním přetrpěném poslechu cd do konce. V tomto případě mě ale jaksi nic nepopohánělo k tomu nad ním zlomit hůl a opakovaně jsem desce dávala šance.
Důležítou roli, krom skladatelského telentu hraje místní sestava. Alan a Chris špatně nezahrají, to vím léta, navíc Chris opět zdatně vypomáhá s vokály. Zbývají teda tři hlavní "motory" (této) desky. O Stevovi bych napsala, že matný výkon rozhodně nepodává, když srovnám jeho zdejší vystupování s účinkování v novodobé Asii, je to dokonce nadstandard, přesto určitá unavenost je zřetelná, ve srovnání s kytarovými Heroes a souputníky, třeba (o chlup mladším) A. Leifesonem, nebo D. Gilmourem, vedle nich jeho kreativita posuzována měřítkem roku 2011, už výrazně bledne a ztrácí.
Pak je tu Downese, do Yes se absolutně nehodí, přesto několik světlých míst naleznu i v jeho produkci, sláva to ale žádná není, několik pasáží jako by z Asie vypadlo, často tlačí výsledný sound do průměru a zbytečné rozpatlanosti.
Nakonec Benoit, na kterýho jsem si musela dlouho zvykat, dnes mi přijde dokonalej, k Yes se hodí a navíc spívá po svým, oduševněle s velkým citem, prostě božsky.
A Roger Dean rozhodně nezklamal, jeho často podobný malby sklouzává k setrvačnosti, tentokrát se ale vytáhl a umě tak podporuje divákovu fantazii.
Procházet track po tracku se mi moc nechce, ale když desku při psaní znava poslouchám, zjišťuju, že to vůbec není žádná hrůza a hodně motivů se mi opravdu líbí. Úvodní ústřední moto se povedlo a zní na poměry "starších"Yes zajímavě a snad i progresivně, ale jesti si dobře pamatuju, někdo psal že se jedná o materiál částečně psaný okolo roku 1980 a to pak lecos vysvětluje. V kouzelné We Can Fly se poprvé představí David a příjemný pocit, který z jeho hlasu mám se bude dostavovat ještě často. Sad Night At The Airfield je naprosto geniální, snad nejlepší zástupce na albu, spojující ingredience hudby Yes do cituplné souhry. Madman At The Screens a Bumpy Ride brnknou na propracovanou strunu, občas zakolísají, ale pořád se poslouchají dobře. Závěrečná reprisa zbilancuje dobrý zážitek z této suity.
A jak dopadly volně stojící skladby? Tady už to je o poznání těžší. Asiu slyším jak z The Man You Always Wanted Me To Be, tak z druhé části, jinak jedinečné (začátek jak u Mystery) Life On A Film Set, stěžejní a magické ambice, se po půli úplně vypaří. Písničkový Yes v Hour Of Need mě dohromady nějak nepasuje, chápu že pro jistou část populace, nebo jinak naladěnou situaci může působit jako příjemná písnička. Howův pokus o The Clap písní Solitaire vyznívá do ztracena, naštěstí závěr se nese v síle a duchu hudby Yes. Into The Storm se povedla, je postavena na nosné melodii, tempových kotrmelcích, zajímavých motivech s Benoitovou vokální degustací.
Měli to zabalit po Magnificition,ale tuhle desku jim ráda odpouštím, pak následující hrůzu nemůžu skousnout ani náhodou.
» ostatní recenze alba Yes - Fly From Here
» popis a diskografie skupiny Yes
Jethro Tull / Catfish Rising
V případě Catfish Rising je lepší desku brát jako hard rockové album = výborná práce, přirovnání k dílům kapely ze sedmé dekády mě nepřijde úplně adekvátní, i když to jsou pořád tulíci, ale třeba country větry (Rocks On The Road) vanoucí okolo, párkrát praští pány pěkně do obličeje, vyskytuje se tu ale i třebas blues.
This Is Not Love je hard rock jak se říká pěkně od podlahy, hodně dobrý jsou i Barreho sóla během Occasional Demons a country folkové inspirace vměstnaný v zmiňovanou Rocks On The Road, kde klavírní melodie v půli, flétnová linka a Ianův vokál, kterému věříte každé slovo vytváří zvláštní přitažlivé pnutí. Fanda starých J.T. určitě ocení Sparrow On The Schoolyard Wall a bluesman zase Still Loving You Tonight, měla jsem pocit že tu hraje samotný Gary Moore. Příjemně dojemná chvíle se nachází pod číslem 10. píseň White Innocence svou výpravnou melodikou vytváří sentimentální chvíle jaké jsem od kapely v tomhle modelu ještě neslyšela. Moc se mi to ale líbí. A jestli Doctor To My Disease vypadá vlezle, tak po čase se z ní vyloupne slušná koncertní pecka.
Zvláštní, jiné album, prostě hard rock.4
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Catfish Rising
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Van Der Graaf Generator / Still Life
| 2016-10-30 | Malou chvíli po zákusku v podobě nového skvělého!!! alba Van Der... Do Not Disturb, jsem dostala obrovitánskou chuť poslechnout si něco ze starších nahrávek kapely, možná proto, abych zjistila jak moc jsou kluci ze svojí dnešní tvorbou "jinde" a asi jsem chtěla i porovnávat mladickou vášeň kontra stařeckou rozvahu, obstojí čerstvá nahrávka vedle klasických děl?
Volba naprosto jednoznačně padla na oblíbené album Still Life, prubířský kámen seznámující mě s kapelou, znám ho asi nejlíp a hlavně nejdéle, navíc mě přijde oproti předchozí desce, nebo World Record mnohem přístupnější.
Umírněnost a poklid tu vystřídali depresivní plochy, kterými se Hammillovci celkem často předvádí.
Lyričtější kontury a početné užití hammondů a mellotronů hned v úvodní Pilgrims, připraví překrásný chvíle, křehká atmosféra a líbezný Peter, začátek co nemá chybičku, pak se ale obloha postupně zatahuje a kapela nasazuje těžší zbraně. Ke konci začne řádit i D. Jackson.
Still Life i La Rossa patří k mým oblíbeným, nepostrádají dynamiku Generator a pestrou hudební strukturu, hlavně Rossa je neskutečná.
Hlavní důvod proč mám desku tak ráda je, track č.4 My Room (Waiting for Wonderland), po House with no Door z Háček, je to druhá nejkvalitnější "balada" souboru a má nejoblíbenější píseň tu. Saxofonová melodie je něžná, subtilní a křehká, Peter recituje, šeptá a hudební doprovod (citlivé bicí, baskytara i klavír) je tak laskavý, že slzy v očich nejsou nic divnýho u takové nádhery.
Childlike Faith in Childhood's End špatná není, jen mě po předchozím "pokoji" už nedokáže upoutat.
Verdikt Do Not D... / Still L...---------chybí mi odstup od nový nahrávky a čaro Seventies a kdyby se ve studiu stavil Jacksonův saxík bylo by ještě líp:)
» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Still Life
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator
Toto / Toto
Debutní fošna Toto vyšla v roce 1978 a možná právě proto si s její společností připadám víc v sedmdesátkách, než v době, kam jejich hudba náležele především a kapela z ní vytřískala zjevně nejvíc. Album jsem objednala teprve nedávno s tím, že zřejmě půjde o naprostý průměr, spíš pro doplnění fonotéky, o to víc jsem teď překvapená. Znám je až z pozdějších let a tak jsem po posledním tónu nahrávky zůstala příjemně zkoprnělá, protože ta hudba je daleko lepší než jsem čekala, víc dechů, víc jazzu, hodně mladistvého elánu a hlasy hlavních protagonistů jsem neidentifikovala vůbec. Snad jen mocňák Bobby Kimballa, kterej má hodně zženštilej akcent, kterej ale silně přitahuje, Lukathera jsem nepoznala, o Paichovi ani nemluvě.
Z prvních čtyř skladeb mi sedí jen instrumentální hymnická úvodní sekvence a hlavně třetí Georgy Porgy, kde Stevovi zdatně sekunduje dámský protějšek Cheryl Lynn. Zasněšná klavírní melodika, basová pasáž i mladičký Lukather spolu dotváří velmi poutavou písničku. Ale od páté, jazzovky You Are the Flowe se dějí divy nevídané, kapela sype písně neslýchané, až do konce desky. Především opět jazzovější Girl Goodbye, hitová Hold the Line a jediný pomalejší zástupce na albu (žádné 3,4 balady z pozdějších dob kapely nečekejte, i to je zajímavý fakt desky) citově devastující Angela.
Verdikt: První Toto tvoří zástup originálních a nevšedních písniček s velkou melodickou duší.
» ostatní recenze alba Toto - Toto
» popis a diskografie skupiny Toto
Jethro Tull / Too Old to Rock 'n' Roll: Too Young to Die
Nahrávku Too Old To Rock'N'Roll: Too Young To Die znám dlouho, mělajsem ju půjčenou už v teenagerovským věku. Společně s Aqualungem ji poslouchali moji známí a jelikož se mě tahle do té doby neznáma kapela vcelku rychle zalíbila, cédéčka z přehrávače nešly dlouho vyndat. Kromě zvláštní pobudovské image a nezaměnitelnýho Ianova hlasu, mě upoutalo především zařazení fétny jako rovnoceného nástroje. Po vrácení nahrávky původnímu majiteli jsem ji pustila ze zřetele a až teď se k ní vracím.
O tom, že je deska jiná, vlastně úplně jiná než Minstrel nebo Songs, mezi kterejma vychází, jsem veděla a její návrat do přehrávače to okamžitě potvrdil. Fléten je tu míň na úkor kytar, folk přepouští pole rockovým výbojům a Martin Barre pro jednou zase pěkně řádí, no kdy tenhleten hošík hrál špatně(nudně), určitě nikdy.
Vůbec bych neřekla že je deska slabší (jak nějací kolegové), je jen jíná, ne tolik artová, ale copak jí to na zajímavosti nějak ubírá? Ty písničky jsou natolik dobrý, aby si pozornost zasloužili. Těžko se něco vyloupne před ostatní, album působí spíš jako celek a když bych měla upozornit, nebo někomu našeptat, kterou skladbu vyzkoušet, tak třeba akustickou Salamander, její opak, elektriku Taxi Grab se zajímavou foukací harmonikou, starodávnou From A Dead Beat To An Old Greaser(dokonce jsem zaslechla saxofon), folkovou baladu Bad-Eyed and Loveless a jako zlatý hřeb Big Dipper s houstnoucí flétnovou melodií. A samozřejmě titulní hit, který zná jistě i spousta malých dětí.
Nevím jestli si deska zaslouží vysoká hodnocení, u každýho nejspíš ne, ale u člověka který má kapelu léta v oblibě obstojí určitě.4,5
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Too Old to Rock 'n' Roll: Too Young to Die
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Yes / Tormato
Tvorbu Yes mám ze sedmdesátých let ráda skoro kompletně a tak budu tuhle desku obhajovat ať se to někomu líbí, nebo ne. Jasně, možná už to není taková paráda jako Going..., můza ale nelíbá skladatel bez přestávek a ty nápady, ze kterej je Tormato poskládaný mají do průměru ještě hooodně daleko (jak tu mnozí usuzují). Je cítit vývoj, Howe určitě nestál o to, natočit něčí part 2 a jestli doba posílala tyhle (prej fosílie) do kopru a mladí chtěli rebelii, na 20 minutové Close... už chuť nebyla. Roztahanost a nudná rozplizlost topografického oceánu mě nebere a tak zkrácení skladeb na Toematu obdivuju.
Úkrok od uměleckého směru provozovaném ve špičkové "klasické" formě třeba na Relayer, je znát už z první Future Times / Rejoice, rytmika si jede svou stopu a Rickův doprovod jakoby sem ani nepatřil, Stev sype melodie a Anderson zase v čele.
Skutečný poklad tvorby Yes a mou nejoblíbenější skladbou tohoto alba je dvojka Don't Kill The Whale. Jedinečná a geniální hra Steva Howea se postarala o nesmrtelnost tohoto songu v mé hlavě, generuju každou jeho notičku, každičkou melodii a sólíčko, tohle skupenství promyšlených tónů, i když působí nesourodě, uvádí mou mysl do transu. A to záměrně nemluvím o jejím vokálním doprovodu, to by bylo na další odstavec:)
Renesanční ozdůbka Madrigal, geniální vyspurtovaná Release, Release, kde plyn u podlahy drží jak Squire, White i Wakeman a Jon je nahání s jazykem na vestě, když se pak Steve řití se svým Porsche sólem, na brzdu se ještě zdaleka nešlape. Arriving UFO mě bavit nemusí, ale novátorský insipirace představit dokáže. Při Circus of Heaven cítím něco mimořádnýho, něco co se z hudby Yes už za pár let vytratí a kapela se podobnými vyjadřovacími schopnostmi bude zabývat dalších několik dlouhých let, bohužel už ne na tak kvalitní úrovni. Píseň Onward, další vavříny a zlatý pohár pro kapelu, která za pomoci nálad vytvořených v tomhle kuse utíká svým kolegům za horizont. Máte taky tak rádi Squirovo vybrnkávání a tajemný hlas lesního rohu? Já mooooc.
Do cíle (když už jsem zmínila ten automobilismus) se řítí ještě jeden startující, je jím On The Silent Wings of Freedom, prog-rockový nářez s fantastickým Wakemanem, Squirem, nebo snad Howem, vlastně všemi :-) kurňa dyť tohle je umělecký dílo.
Malířskou modernu ráda nemám, snad jen Dalího a přesně stejné emoce jako pohled na jeho roztodivný myšlenkovo bizarní svět ve mně vyvolává tahle skladba, tohle album.
Jakže jsem to napsala na začátku? Obhajovat? Přesně! Nepotřebuju psát (jak mnozí jiní) "ten a ten album je v diskografii kapely průměrný", svůj názor brát jako všeobecnou znalost a vlastně tím říkat-takhle to přeci je daný. Je totiž rozdíl použít tuto větu, nabo napsat důležitá slova "podle mě", nebo "pro mě"...blá,blá.
Takže všem rádoby znalcům dávám na odiv : ) Tormato je pro mě vynikající album:) hvězdy, nehvězdy:)
» ostatní recenze alba Yes - Tormato
» popis a diskografie skupiny Yes
Jethro Tull / Roots To Branches
Dlouho jsem přemýšlela a naposlouchávala, kteroužto desku od J.T. co nepatřící do jejich nejkreativnějšího období sedmdesátých let (vyjma dvou posledních Andersonových výtvorů) si pořídit jako první. Jak říká František Filipovský, alias Luis de Funes ve své postavě komisaře Javeho (Živa) v druhém díle skvostného Fantomase, "doufám, že teď je to jasné i zabedněncům", jasně, vyhrála to tahle destička. Zvukově mi jdou tři, čtyři alba z kraje osmdesátek hodně proti srsti a z těch následujících (můžu se zatím mýlit) mě nejdůrazněj zaujala právě Roots To Branches.
Má svou náladu, není to jen nějaké plitké pidlikování, tady se skutečně intenzivně muzicíruje, navíc na hodně vysoké profesionální úrovni. Pravdou je, že Ian zpívá klidněj a umírněněj, s tím ale nemám žádnej problém, jeho hlas je tak jedinečný a dominantní že mě pořád přitahuje. Pravdou zůstává že na svých posledních výtvorech Thick 2 i Homo... je hlas víc říznější a razantnější, nejspíš ale bude za tím (klamem) stát produkční technika, to jen tak mimoděk. O Barrem snad netřeba mluvit, září všude kde se objeví, tady je dokonalej, s rytmikou jsem spokojena, hodně mě oslovila klávesová a klavírní hra Andy Giddingse (i moderní ruchy), kterou zmíněný dodává desce punc jedinečnosti.
Tohle si ráda projdu track za trackem:
Roots To Branches na mě vlítla zostra, vzápětí zpomalí a Anderson naléhá a prosí, slušná dynamika řeknu si ze začátku, tempa se perou, zvláštní zvuk kláves, kraťučká jazzovka, ok, paráda.
Rare And Precious Chain obsahuje výborné arabské rytmy, další z flétnových povedených melodií i rozumné množství samplovaných zvuků.
Všechno, jen né průměr se děje v hravé fusion Out Of The Noise a podobně jako dvojka zní i čtvrtá This Free Will, kterou se proplítá technická kytara M. Barreho, dunivé bicí přechody a velké množství smyčcových linek.
Valley mě s pomocí Martinové španělky zve na návštěvu sedmé dekády, její atmosféra ale už dýchá novotou a patří jistě k nejzajímavějším.
Dangerous Veils a je tu opět Ian se svojí výbornou létnou a rozložitými rytmy, píseň má podporu skvělé jazzové pasáže. Bez chybičky.
Beside Myself zdobí krásná Barreho melodie.
Wounded, Old And Treacherous je povážována za nejdokonalejší věc (aspoň podle vyjádření zdejších prastarých recenzentů) já v ní slyším zajímavé progresivní tvary a postupy.
Zatím mám nejradši poslední tři skladby na albu, jsou baladičtějších rozměrů, jemné, citlivé, prostoupené duševním klidem.
Dojemná klavírní melodie, smyčcové linky i jakási dramatičnost At Last, Forever. Oproti ní je výborně intonovaná Stuck In The August Rain pohádkově hravá, dojemně výpravná a Another Harry's Bar mě symbolizuje léta dětské bezstarostnosti.
Z desky mám velkou radost, hlavně z toho, že jsem si našla další vynikající album mé oblíbené kapely, které si vždycky ráda pustím, stejně jako o dvacet let mladší kolegáčky.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Roots To Branches
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Lukather, Steve / Transition
Sólové desky S. Lukathera mám ráda, asoň ty poslední, které znám předvádí vysoký stupeň muzikantské vyzrálosti a značného citu pro velké melodie, tak jako je uplatňoval na deskách mateřských Toto. Stev má léta talentu na rozdávání a je schopen se pokaždé obklopit výraznými hudeními osobnostmi a nejinak je to i na desce aktuální.
Najdeme tu jak žhavý rockový kusy, vlídný kytarový odstřelovák Judgement Day, vyloženě Toto skladu prokomponovanou Creep Motel. Silné balady, do fusion kategorie spadá Right The Wrong a jemným tónem Steveovi kytary je prostoupena Last Man Standing. A pak tu jsou zajímavé jazz věci jako je výborná titulka Transition, nebo závěrečnej střípek Smile. A kdyby těch utahaností bylo až, až, plyn ještě sešlápne Do I Stand Alone.
Přesto, že deska působí poklidným dojmem (nejspíš to bude daný muzikantovým věkem), posluchač tento fakt brzy přestane vnímat a ještě rád do sebe nechá nasát krásný tón Lukatherových kytarových melodií a množství doplňkových aranžmá, kterými proslul už před víc jak 35 léty.
» ostatní recenze alba Lukather, Steve - Transition
» popis a diskografie skupiny Lukather, Steve
Jethro Tull / Minstrel in the Gallery
Minstrel In The Gallery leží na opačným pólu mé sbírky než řekněme Aqulung, Potulný zpěvák (v) na glerii (jestli se teda název takto překládá) je vlastně nováčkem a jednou z prvních vlaštovek rozšiřující moji diskografii Jethro Tull. Názory na to kterou desku pořídit, jsem čerpala v první řadě především z těchto stránek (od vás bratia) až pak jsem zkoušela ukázky z internetu. A nemůžu tvrdit, že bych byla od začátku z alba nějak odvařená, trvalo dlouho než jsme si my dva sedli a já si k albu našla cestu. Přišlo mi dost nepřístupný, chladný, prostě jiný, aspoň ze začátku určitě.
Skladba Minstrel In The Gallery je pro mě zatím největším oříškem alba a nějak jsem jí doposavad nepřišla na chuť. Akustická část je pěkná, ale elektrický nástup mi tam nějak nepasuje, Barlow se opírá do přechodů a elektrika Martina Barreho jiskří až hrůza, zdejší pasáže jsou na J.T. hodně zběsilý, uvidíme časem.
U písně následující Cold Wind To Valhalla jsem si dala tu práci a v první řadě si přeložila text, který mě zajímal, opravdu v Ianovi se básník nezapře, kouzelné. A k hudbě: Chladný vítr je tu cítit v každém tónu, v každém slově Ianova hlasu, kompozice je to výborná, vpády flétny a kytarové výjevy na pozadí ševelících smyčců přesunují píseň do zlaté síně J.T.
Black Satin Dancer protíná dojemné brnkání klavíru a smysluplná aranžmá dotažená k dokonalosti, opět housle a výtečný zpěv, ale palí se tu i hodně rockovým arzenálem.
Božské Requiem patří k mým nejoblíbenějším kouskům, melancholie smyčců, Barreho hry a Andersonova vokálu v jedné koexistenci je ok.
One White Duck/Nothing At All slyším opět slušný houslový doprovod, tento nástroj tu dominuje v mnohem širší rovině než kdy dřív.
S písní Baker St. Muse jsem se dlouho nechytala, ale tak poslední 2,3 poslechy se už celkem vyprofilovala, D. Palmer jako vrchní aranžér tu přispívá silnými momenty a styl kapely dost obohacuje.
Grace to je dojemná chvilička ve společnosti okouzlujícího Iana a jeho doprovodu z galerie.
Z úvodních, plácnu 3,5* deska úměrně s poslechy roste vzhůru a v tuhle hodinu i časech který přijdou pošilhává po zralé pětici, myslím si, že zaslouženě.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Minstrel in the Gallery
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Uriah Heep / Abominog
| 2016-10-08 | Pořád objevuju zprávy, že tato deska v době svého vzniku, potažmo jejím objevením se na pultech obdodů, znamenala pro kapelu velký úspěch. Nechce se mě tomu nějak věřit, že by se jenom mě nezdála nijak vyjmečná, ale ani zdejší průměrné hodnocení z ní zlatý hřeb diskografie uriášů rozhodně nedělá. V čem je teda chyba a čím je podle hudebníků samotných tak skvělá? Čtyři z deseti písní jsou coververze, to mě na jednu desku přijde sakra moc, že by nemohoucnost složit dostatek kvalitního materiálu?. Prý úlitba heavy metalu, dobře, vezmeme li v potaz minulou slaboučkou a hlavně dost odlišnou Conquest, tak oproti ní novým materiálem značně přitvrzuje, ale pořád je to jen v pásmu hudby té doby, copak by tenkrát šel někdo proti, leda sebevrah:)
Ale ať to nevypadá že desku totálně odepíšu, skladby jsou tu i pěkné, třeba druhá Chasing Shadows, Ballardův cover On The Rebound, mající ale s původní tvorbou U.H pramálo vztyčných bodů. Další dvojice "cizích" písní, našlápnutá That's The Way That It Is a perfektní překrásná pomaloučká Prisoner, mající v sobě drama, patos i refrénový vrchol. A aby to nebyly samé předěly, tak nakonec Think It Over vyloupne slušnou píseň. Zbytek...no... ehm. Uráše mám moc ráda, tady spíš z nostalgie 3.
» ostatní recenze alba Uriah Heep - Abominog
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep
Anderson, Ian / Homo Erraticus
Jak začít? Tuhle desku, narozdíl od minulé, už vnímám jako čistě autorskou Andersonovu věc a přesto, že zvukově jde ve stopách Thick II., koncepčně vlastně taky, hudebně se už posouvá stranou, ale od Ianova kompozičního stylu žádnou velkou změnu nečekám, spíš řadu překvapení a dalších kvalitních individuálních výkonů.
Námětem alba Homo Erraticus (Člověk toulavý) jsou klíčové okamžiky britské historie od doby kamenné až do blízké budoucnosti. Hrdinou/vypravěčem je mimo jiné neolitický osadník, kovář, mnich, výběrčí mýta, či Princ Albert. Občas zazní starobylá angličtina a latina. Patnáct skladeb je rozděleno do tří nestejně dlouhých částí Letopisy, Proroctví a Odhalení. Například v písni Enter The Uninvited stihne Ian za čtyři minuty propojit nejžhavější současnost i časy římských legií. Album sice nabízí melodie, které jako bychom již znali, ale v textech je Anderson nápaditý, vtipný, malinko kousavý.
Sestava se drží odminule stejná a hned zkraje je tu zvláštní atmosférou vystavěný kousek Doggerland nepostrádající kvalitní melodie, zajímavou paletu nástrojů i zapamatovatelný refrén. Ve třetí Enter The Uninvited vyznívá hromové téma alba, neustálé změny tempa, obskurní flétnová melodie i geniální hammondy. Staroanglická hudba vmontovaná do Puer Ferox Adventus a především Meliora Sequamur (použití flašinetu, latiny)působí úchvatně dobově, druhý vokál Ryana O'Donnella dodává písni otisk jedinečnosti a velké působivosti. Akordeón a piánové melodie Johna O'Hary vévodí písním The Turnpike Inn a The Engineer, pocit vítězství zažívám s The Pax Britannica. Ráda mám i desátou klidnou After These Wars, melodickou The Browning Of The Green, nebo tajemný závěr Cold Dead Reckoning.
4,5*
» ostatní recenze alba Anderson, Ian - Homo Erraticus
» popis a diskografie skupiny Anderson, Ian
Jethro Tull / Heavy Horses
Za všechno dobrý můžou těžký(tažní) koně :) , aneb jak jsem ke štěstí zvaném Jethro Tull přišla. Je to tak, vlastně hlavně díky těžkým koním, jsem začala pošilhávat po další muzice od této kapely. Do té doby jsem znala Aqualung a Thick as a Brick, pak přišely Heavy..., dlouho nic a naráz obrovská touha začít mnohem důkladněj poznávat tuto kapelu. Prostě tohle album mě tenkrát nadobro přivedlo na jejich cestu a dodnes pomalými kroky zkouším, sbírám, poslouchám, obdivuju a hlavně se jich nemůžu nabažit. Diskografie je dost velká a kvalitní (v 70tých snad bez černého petra, teda neznám ještě všechna, třeba do War Child se mě nějak nechce, ale láká mě i Passion Play) a tak čas ukáže co všechno z ní postupně vlastně sesbírám. Teď mě zaujala léta devadesátá a tak zkusím i něco odtamtud, ale zpěk ke koníkům.
...And The Mouse Police Never Sleeps a Acres Wild, se snad fanouškovi kapely nemůžou nelíbit, španělky duní do vesnických dálav staré dobré Anglie a Ianův hlas je pěkně naléhavý a ostrý, flétna si s náma pohrává, stejně jako basa Johna Glascocka, nádhera. No Lullaby mi vždy přišla přetěžkaná až depresivní, je to ale částečný omyl, není jen tak zkočná a lidová jako předchozí repertoár. Moths obrací pozornost zpátky, až do časů, kdy po lesích běhala družině Robina Hooda. Má překrásnou melodii, jak kytarovou, tak flétnovou, o vokální lince škoda vyprávět, to se musí slyšet, je to taková albová parádnice. Journeyman vyznívá dost progresivně, opět skvělá basa i hodně zajímavý klávesový zvuky. Maškarní rej a veselí na středověkém panství lorda Famfulína, taková je melodicky rozverná a instrumentálně mega bohatá Rover. One Brown Mouse, asociace skotské dálavy a simultánní představy v folkrockovém duchu. Napětím napěchovaný titulní track Heavy Horses nahrávku korunuje, jde o velice sugestivní artově vybudovanou skladbu, se silnou a zapamatovatelnou hlavní melodií, které předchází dojemné piánové sloky. Svůdná Weathercock album ukončí. Na remasteru mám ještě dva hodně dobré bonusy.
Co mě na nahrávce taky přitahuje, je její dokonalý a dynamický zvuk a čitelný folkový záměr, ne nepodobný předešlým písním z lesa, na které koně jakoby navazujou, ale snaha posunout se dál a odlišit je tu přeci jen patrná.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Heavy Horses
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Pendragon / Men Who Climb Mountains
V moři hudby, která mezi nás každým rokem proudí se vždycky najdou zajímavý a velkolepý objekty. Sama si říkám, jak musí být hudebník geniální, když dokáže vygenerovat příběh, doplnit ho zajímavým a poutavým dějem a navíc ho provázat s hudbou takovou, která nejen že příběhu dodá autenticitu a podtrhne jeho silné stránky, ale navíc s ním dokáže korespondovat a souznít tak, že je posluchač do jeho děje sám vtažen a stáva se jeho součástí. Určitě není lehké vytvořit dobré, spíše výborné libreto, je potřeba aby na takovou věc komponista dozrál, potřebná inteligence napomůže jeho stvoření, zkušenosti a nápaditost básnickému přerodu do lyrických vokálních struktur a příslovečná genialita je ku pomoci sepsání poutavé muziky, u které si řeknete, ta se k tomu příběhu opravdu hodí, ta přesně sedne.
Takové pocity mám při poslechu posledního díla kapely Pendragon, pojednává o horolezecké turistice, objevováním nepoznaných končin míst a veškerém dobývání ledových prostor, ale i o osamění, devastaci a smrti.
Začátek třetí minuty (zhruba 2:07-2:23) druhé písně Beautiful Soul oplývá mrazivým chladem atmosféry místa, až se mi nechce věřit, že je tohoto účinku tak málo prostředky dosaženo. Hodně má na svědomí zvukové inženýrství, hodně dokonale naplánované nástrojové a vokální (i dámské) obsazení daného momentu. Zvuková kulisa je poutavá a iluze místa a prostoru dokonalá, parádní zvuk baskytary, bohaté bicí, chladné samply a akustický podklad dotváří prostor pro práci s hypnotickým hlasovým rejstříkem.
Začátek Come Home Jack ve mě symbolizuje vidinu zasněžené bílé pláně táhnoucí se do nedozírna, pocity strachu, odcizení, samoty i smrti.
Nádhera i smutek současně je přetavený do Faces of Light.
Iluze ducha bílé s kosou a mrazu putující celým vašim tělem v písni Faces of Darkness je nejdokonalejší, zjevné progresivní uchopení slyšitelné v baskytaře, decentních tónech kytary, technických bicích(to jak Craig Blundell vyplňuje prostor) i slušivých samplech nemá chybu, jde o nejfantastičtější věc alba.
Depresivní poselství For When The Zombies Come sem snad ani neměla zkoumat, už tak je muzika dost trpká a text to ještě podtrhuje.
Explorers of the Infnite září všemi barvami muziky Pendragon jako jasná večerní hvězda, dokonale vyvážené instrumentální prostředky staví na odiv jedinečnou práci v jejich ovládání svými pány.
Muzika je i o představách, tady mi je evokuje hodně míst.
» ostatní recenze alba Pendragon - Men Who Climb Mountains
» popis a diskografie skupiny Pendragon
IQ / The Wake
Vůdcové stylu progres z britských ostrovů byli roku 1985 na začátku své hudební pouti a svým druhým albem jasně a dopředu definovali svůj styl, zvuk i důležitost desky pro celý progresivní sektor u jehož zrodu stáli. Rozmanitost a výborné individuální výkony zdůrazňují sound tohoto díla, kde čtyři na minuty ne-skoupé písně ukazují potenciál, který v kapele právě exploduje. Na světlo musím vyzdvihnout aspoň tři z party pěti důležitých osob a to andělský hlásek v podobě Petera Nicholse, zatím jsem neslyšela jemu podobný plagiát. Tahouna mužstva na nápady bohatého kytaristu Mikea Holmese a třetí osobou je ikona klávesové hry, pan Martin Orford, tyhle tři osoby, měli po většinu kariéry Iq zásadní vliv na celkouvý výsledný hudební efekt souboru.
Velmi příjemný start s hvízdavou Outer Limits, pokračuje údernickou hymnou The Wake a vše korunuje opus magnum The Magic Roundabout s krásnými akustickými přechody, hladivým Nicholsovým hláskem a častými obměny tempa. Corners díky elektro bicím přeskočím a mám tu magickou Widow's Peak nepostrádající dramatické chvíle, silný klávesový tep a hlavně tajemný atmosférický závoj. Nicholls expresivně exceluje a Holmes tu dráždí progresivní bosé nohy brkem, vlastně trsátkem:) The Thousand Days plyne a sní volným krokem a sedmička Headlong po šetrném začátku prochází množstvím změn a vypráví svůj příběh pomocí notovýho scriptu. Bonus Dans Le Parc Du Chateau Noir svou potemnělo náladou do konceptu alba dobře sedá. 4,5*
» ostatní recenze alba IQ - The Wake
» popis a diskografie skupiny IQ
Jadis / Photoplay
Kapelu Jadis mám dostatečně ráda natolik, abych si někdy v budoucnu sehnala ještě některý její titul (u nás jsou snad všechny nedostupný), protože tahleta nahrávka je skvělá, skvělá porce sugestivní, podmanivé, vyážené a možná i uhrančivé muziky, která mě vždycky dokáže zvednout náladu o nějaký ten stupínek vzhůru.
Muzika čistá a průzračná jako horská bystřina, ve svých niterných melodiích svůdná, dokáže jako starý dobrý kinematograf promítat své silné mimohudební prožitky na stěnu, kolem které stačí pouze projít, ovonět, načerpat a pohltit její vůni do svého srdce.
Kompaktně se album poslouchá výborně, přesto musím vydělit přinejmenším čtyři ohromně působivé kopretiny. 4, 6, 8 a 10 píseň alba, dokáží navodit stavy, kde kouzlo a cit pro dokonale napsanou písničku působí nejelegantněj a nejmocněj.
Standing Still dráždí brilantní basovou linkou a následným katarzním melodicko očistným přerodem.
Make Me Move obsahuje krásné "houkání" kláves v sousedství božského ženskýho vokálu a citlivého Garyho. Need To Breathe upoutá nevšedními melodiemi a All You've Ever Known zase pohladí dojemný zvuk španělských kytar, toulavých kláves a citovým nábojem veskrz.
Tohle složení je mě moc, moc sympatický:
Gary Chandler - Guitar and Vocals
Steve Christey - Drums
Martin Orford - Keyboards and Backing Vocals
John Jowitt - Bass Guitars
» ostatní recenze alba Jadis - Photoplay
» popis a diskografie skupiny Jadis
Anderson, Ian / Thick as a Brick 2: Whatever Happened to Gerald Bostock?
Dvojky, nebo-li pokračující části původních (koncepčních) děl tvořené po letech od jejich vzdálených originálů, bývají většinou slepenci na objednávku (tlak)firmy, nastartování skomírající kapely, nebo vytáhnutí věčího objemu peněz z kapes svých fans. Nepamatuju se že by to kdy dopadlo nějak úžasně, momentálně mě napadá například Keeper o.t.S.K. III, což byla žalostně chudobná sbírka nepovedených písniček, která oběma dílům strážce z druhé poloviny osmdesátých let sotva mohla jít naproti. Nebo pokus o záchranu kapely Queensryche, svým Operation Mindcrime II, který zůstal stát napůl cesty za famózní jedničkou z 88 roku.
A teď i Jethro Tull, spíš teda Ian Anderson oznamuje, že na rok 2012 je připraveno vypuštění Thicka II. Předně řeknu, že album řadím do kategorie kapely a né sólo projektu jejich lídra, prostě mi tam patří a tím že navazuje na monument 40 let starý, spadá podle mě pod křídla J.T., i když nikdy nechybějící Martin Barre přítomen není a F. Ophale se snaží a jde mu to, pro mě to je další a poslední deska tullů. A jak teda dopadlo pokračování monumentu, myslím, že ze všech jmenovaných rozhodně nejlíp, nejdotaženějc a nejzajímavějc. Nesnaží se opakovat a jen vzpomínat, jde s novou dobou, ukrývá novou výzvu, svým vysoce kvalitním a transparentním zvukem boduje. Opět pracuje s originálním konceptem a v řadě neposlední, uzemní výbornými individuálními výkony a dokonalou stavbou i aranžérskými schopnostmi. Hlas lídra vysoko umlčí veškeré pochybnosti o jeho kvalitě a jeho modulace na různým místech alba, si nic nezadá s působivou minulostí.
Sedmnácti skladbový příděl vypadá mohutně, dobrou polovinu tvoří ovšem kratší spojovací skladbičky, přes které dokonale postupuje příběh Geralda Bostocka. Začátek mě přijde nesmělý a rozjezd je spíš pozvolnější, do doby než přijde úder v podobě mé nejoblíbenější věci, písničky Banker Bets, Banker Wins, dokonale zvládnuté dynamické pecky s parádní kytarovou melodií, šlapajícíma španělama, kvalitní rytmikou i vokálem, v jedné části hnaný přes efekt mašinkami z nebe. Jo a sóla, sóla na kytaru, flétnu i kouzelný hammond jsou úplně super. Po ní přijde něžnost v podobě Swing It Far a já si říkám, co by příznivci původního alba mohli chtít víc. Ophale zazáří v Adrift And Dumfounded, kde jak klasická kytara, tak elektrická staví na základech kapely ze sedmé dekády. Old School Song naplno vypustí témata původního dílu, zahráno s dokonalou lehkostí i obrovskou letitou nadstavbou, progres kapely duní doširoka a flétnový výstup nepostrádá exhibiční erupce. Wootton Bassett Town pochoduje s hymnickou složkou na ústech a impresionismus okamžiku vyznívá v začátku kratičké Power And Spirit. Dixieland Cosy Corner, rokec od podlahy Shunt And Shuffle (démonický Andersonovo hlasový vzezření), organická A Change Of Horses, nebo renesance v Confessional, všechny tyto písně se starají o velice široký záběr alba, který si neklade překážek a svou silou a potenciálem jde ve stopách svého mladičkého předka.
Geniální dílo, disponující obrovskou vnitřní energií, takovou, jakou známe od jeho autora.
Banker Bets, Banker Wins!!!!!!!!!
» ostatní recenze alba Anderson, Ian - Thick as a Brick 2: Whatever Happened to Gerald Bostock?
» popis a diskografie skupiny Anderson, Ian
Jethro Tull / Thick as a Brick
Thick As A Brick pro mě představuje nejgeniálnější dílo Jethro Tull, když onehdá doznělo, měla jsem obrovskou chuť ho hned slyšet znovu a tak jsem si ho pustila opakovaně. Chvíli jsem se tak moc zaposlouchala, až se mě rozvítilo:) Vždycky jsem si myslela, že nejprogresivnější alba stvořili artově nabušené party jako Yes, Rush, Genesis, nebo třeba Pink Floyd (ale tam spíš než o mega technické dovednosti šlo o kouzlo atmosféry). Dnes už si ale nejsem tak jista, jestli tyhle všechny Fragile, Relayery, Moving Picturesy, Foxtroty nepředběhl právě Thick as a Brick a jestli nee, tak se jima teda rozhodně dokonale vyrovná.
Výbornej koncept, dvě přes dvacet minut trvající skladby a nápadů, fůra dokonale silných !!! nápadů, kde jeden střídá druhý, pořád se něco zajímavýho děje, pořád je co poslouchat.
Nejsilnější sestava souboru stvořila své nejosobitější dílo, kterýmu se dalších 40 let budou obdivovat a jistě i uznávat naši nástupci.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Thick as a Brick
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Jethro Tull / Aqualung
První byl pod střechoa Aqualung, co taky jinýho od velkých tullů, je to už pěknejch pár let, společně s Thick si vysloužil nejvíc chvály, uznání, nejčastěj propíraný mediálně, fanoušky, kritika chválou nešetřila a sami hudebníci dobře věděli, kterýma deskama se dotkli nebes a tak moje volba byla jasná. Místo má v první řadě, tam kde vidím například nedozírné Close to the Edge jako vrchol Yes, hned vedle něj se vypíná i tohle dílo.
Legendární sestava stvořila neuvěřitelně soudržné a kvalitní písně, které obstojí jako jedinci i jako celek, nesmírně silný a kompaktní celek. Podpořeno povedenou obálkou a zvukem, kterej atmosférou oplývá v míře nevšední a jedinečné. A jako bonus jsou tu servírovány dokonce písničky s podtextem hit, ať už se jedná o úvodní věc s povedeným vokálem hnaným přes efekt, dunivýma španělama a klavírem s dokonalým zrychlením, nebo famózní Locomotive Breath, kdo by je neznal, přesto že je člověk slyší zpoza rohu (rádia) docela často, přesycena jich nejsem.
Zbožňuju extatickou Cross-Eyed Mary, panenskou nádheru Mother Goose a ještě silněj prožívám následující Wond'ring Aloud. To vpád klavíru a flétny v Up To Me disponuje odzbrojující silou a co třeba Hymn 43 jasná odpoveď na všudypřítomnou hard rockovou dobu. A navrch dvě útlocitné miniaturky, které v minutě a půl vyjádří větší emoční škálu, než leckteré desetiminutové slepence současných kapel.
Tuhle muziku můžu poslouchat pořád !
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Aqualung
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Cult, The / Ceremony
Ceremony stojí ve stínu slavnějšího Sonic Temple a přitom nejde vůbec o žádnou nápodobeninu, nebo snad průměrnou kolekci. Když mám vytáhnout nějaké písně, tak v první řadě budou stát silně hitová Wild Hearted Son, následující jízda Earth Mofo, nesmělá pomalá věc White, zajímavá balada If i její slavnější kolegyně Heart Of Soul pošilhávající po desce minulé, nebo niterná, západním naturelem protnuta sugestivní Indian. Ritchie Zito tentokrát stvořil zemitější sound, dobře se hodící do nové blížící se doby. Astbury a Duffy prostě válí i tady a i když pár skladeb jede v průměrnější linii, pořád je to hodně dobrej rokec.
» ostatní recenze alba Cult, The - Ceremony
» popis a diskografie skupiny Cult, The
Riverside / Love, Fear And The Time Machine
Docela dlouhou dobu už s deskou bojuju, přichází to pomalu, ale ještě není stav věci jak jsem si přála, vysnila a představovala. Polské Riverside sluduju už hodně dlouho, někdy z dob poloviny jejich trilogie, ale u mě vedou především nahrávkami Anno Domini... a Shrine of N... Zjemnění soundu na představované placce mi teda vůbec nevadí a postupné opouštění drsnějších ploch jen kvituju, přesto je poslední nahrávka možná až příliš vyklidněná. Rozhodně nepostrádá zvučná a jímavá místa, písně jako svižná hitovka #Addicted, přemýšlivá Caterpillar and the Barbed Wire, progrockový uragán Discard Your Fear, nebo čarovná Time Travelers stojí rozhodně za poslech. Ale nevzdávám to, Dudovci si dostatek prostoru pro poslech určitě zaslouží, jejich emocemi nabitá hudba mě vždy dokáže zpříjemnit vzácné životní chvíle a i když je někdy toho smutku trochu moc, často nabývá inspirativního rozměru. Jen si teď přeju aby je sled posledních událostí od komponování neodradil a brzo nás opět obšťastnili dalším originálním dílem. 4,25
» ostatní recenze alba Riverside - Love, Fear And The Time Machine
» popis a diskografie skupiny Riverside