Jethro Tull - Aqualung (1971)

28.03.2024 Antony | #

Všechno, co se na předchozích deskách ještě trochu hledalo (neodolatelně kouzelným způsobem) nyní do sebe dokonale zapadlo a dalo vzniknout grandióznímu dílu. Jedna skladba vedle druhé jsou bez výjimky monstrózní hymny, v nichž se nalézá samotný vrchol hudebního zážitku. Jedinečná muzika, která dokáže pohltit, plyne zde tak přirozeně, jakoby prostě jen odkrývala prazákladní melodie a harmonie tónů, co tu odjakživa někde v nás byly. Mýtičností a tajuplností, jako z království pohádkových bytostí, je celá tvorba skupiny protkána již od prvopočátku, zde je ten obraz tak jasný a čistý, až mám pocit, že místo hudby sleduji vyprávění ze života čaroděje Iana.

Ukázkový zvuk, vzorová vyrovnanost a čitelnost všech nástrojů. Výsledný sound je načechranější, než u předchozích alb, někomu mohou chybět basy a těžké spodky, ovšem pro mne je zde tak akorát všeho. Vůbec, příklon k akustičtějším aranžím umožňuje lépe vyniknout jemným finesám, jimiž kompozice překypují. Pořád folk, s trochou artu a s onou propašovanou elektrickou kytarou.

Z vyrovnaného hudebního materiálu není třeba vyzdvihovat jednotlivé skladby. Ale pokud bych musel, pak jmenuji Locomotive Breath, která ve své monumentalitě vykresluje dramatický román soustředěný na ploše pár minut. Hutně supící a nesmlouvavou basovou figurou poháněná mašina, bičovaná kytarovými brejky, vířícími přechody bicích, za doprovodu kulisy pitoreskního piána i divošské flétny. Nedá vydechnout. Uvolnit se na chvilku můžeme až při závěrečné Wind-Up, a že je toho třeba.

Andersonův zpěv se stal kultivovanějším, než na předchozích deskách, ani tak netrčí. Skvěle plní roli uvaděče, rétora, herce, barda, poety, minstrela a majordoma všech hudebních komnat. Je s podivem, jak rychle a lehce skladby mění dynamiku přednesu, jak jsou proměnlivé při zachování pevných kontur, spojitosti a spontánní splývavosti. My God je v tomhle nejzářnější ukázkou.

Aqualung je vrcholné dílo, a je velmi obdivuhodné, že kapela dokázala jeho výsostnou kvalitu ještě několikrát zopakovat. Přitom pokaždé trochu jinak, Anderson a jeho boys nikdy nesklouzli do rutiny.

Pro mne jedno ze tří nejlepších alb JETHRO TULL.

 

reagovat

Antony @ 28.03.2024 11:28:41
Jako bonus pod recenzi přihodím odkaz na povídání s panem Bunkerem, bubeníkem, který dokázal svým stylem ve skladbách neobyčejně životadárně pulzovat. Zveřejněno bylo skoro přesně před pěti léty v magazínu Forbes.
Forbes Mar 27, 2019
Níže v diskuzích k předešlým recenzím jsem dostatečně obsáhle okomentoval i svůj postoj k Wilsonovým remixům a dalším zvukovým manýrám týkajících se nejenom tohoto alba. Na těchto postojích se dodnes nic nezměnilo, jsou utvrzeny časem a dalšími zkušenostmi. Flame je třeba odfiltrovat, samozřejmě..

hejkal @ 28.03.2024 12:16:31
Klasika klasík. A áno, prekvapivo nebasový sound. Až ma mrzí, že som tomuto dielu venoval len dve vety kedysi dávno, keď som sem prišiel. :)
Každopádne vnímam tento album ako súčasť hardrockového obdobia kapely, titilná skladba, Cross-Eyed Mary, Hymn 43 alebo Locomotive breath robia riffom česť!

zdenek2512 @ 28.03.2024 14:53:30
Tuhle desku jsem měl v 1972 půjčenou k nahrání, na první pohled bylo vidět, že se jedná o skvělou hudbu byla totálně sjetá a hodně praskala. Důležitý byl obsah a ten se mi hodně líbil, tiché skladby jako Hymn 43 pro praskot nebyla slyšet hudba. Ty důležité skladby Aqualung, Šilhavá Mary, Locomotiv Breath a God slyšet byly a praskot jim dával další rozměr. Skvělá hudba i krásný obal.

Apache @ 28.03.2024 19:03:18
Ono je tam i Locomotive Breath? Aha, takže obě písně, které od nich znám, jsou z tohohle alba. Dobré vědět.

Jarda P @ 28.03.2024 20:33:58
Právě ten nebasový zvuk byl důvodem, proč jsem první dvě verze Aqualungu prodal. Moje spokojenost byla ukojena až 2Cd verzí 40th Anniversary, které hraje dle mého gusta.

hejkal @ 28.03.2024 21:28:00
Kúpil som si aj ja to 2CD s Wilsonovým mixom. Priznávam, že ho nepočúvam, siaham po vydaní z roka 1998, lebo to som si vtedy kúpil a mám ho zažité. Bol som zvedavý na Wilsona, ale do žiadneho ďalšieho jeho remixu som už nešiel.

To už odporúčam sériu Collector's Edition, mám takto This Was, 2CD s originálnym mono mixom a novým stereo mixom od Petra Mewa z Abbey Road. Ale Aqualung v nej tuším nevyšiel...

hejkal @ 29.03.2024 05:09:38
Aha, tak ten Collector's Edition je tiež k 40. výročiu vydania This Was. Nuž, je lepší ako neskoršie Wilsonove remixy. A kvitujem aj to pôvodné mono.

zdenek2512 @ 29.03.2024 07:45:17
Já mám Aqualung na vinylu ze sedmdesátých let britské vydání, CD 25 Anniversary a pak japonské mini LP vydání z roku 2001, mám i CD od This Was po Crest Of A Knave v provedení japonské mini LP.

stargazer @ 29.03.2024 08:04:47
I když Aqualung nepatří do mojí trojtopky, je to pořád vyjímečné album na poli rockové hudby. Skladba Pidlooká Mary je absolutně fantastická. Avšak ostatní materiál je prostě unikátní. Jestli album má slabší místo, tak možná Wind Up, aspoń za mě. Zasloužený plný počet *

jiří schwarz @ 29.03.2024 13:24:43
Antony, skvěle napsané. Z těch vlivů bych přidal hard-rock, ten úvodní riff je legenda. Za mě suverénně nej album JT. Dokonalost. Jak píšeš, najednou do sebe všechno zapadlo.
I když ta předchozí alba byla skvělá, ve srovnání s Aqualungem jim přece něco chybělo. Tohle je ten masterpiece, klenot. U mě top 50 LP historie. 

Judith @ 01.04.2024 12:17:04
Zaznamenám zde historický okamžik: Aqualung se díky recenzí vzdemuté vlně zájmu propracoval na titulní straně do TOP 5, seznamu alb s největším počtem nejvyšších hodnocení. Odsunul z 5. místa debut King Crimson. Jako by nestačilo, že po mně Ian Anderson hází drny a všemožně se mě snaží zapudit, když si Jethro Tull pustím, teď zakoulel očima i na Roberta Frippa a ten se dal na ústup. Silný kalibr, jen co je pravda.

jiří schwarz @ 01.04.2024 12:30:00
No jo, moje řeč, kvalita se tu prosadí 😉. Před Tullama, Judith, neutečeš. Jak napsal kdosi ondyno v Melodii, Ian je jurodivý minstrel. 

Judith @ 01.04.2024 12:35:04
Mě zatím nepustil blíž než na tři metry... když utíkám, tváří se spokojeně :D

15.02.2021 Gattolino | #

Kdykoliv mne napadne zmínit zásadní alba rockové historie, vždycky mne přijde na mysl mezi prvními Aqualung. I s tím malovaným obalem na hrubě zrnitém kartonu s gotickým písmem. Jinak Jethro Tull poslouchám s nadšením v plném rozsahu jejich diskografie, éru před Stormwatch obzváště.
Možná jde o subjektivní dojem, ale zaznamenávám tajemný úkaz v hudební historii, a to období vzniku nepřekonatelných, stylotvorných a "Bohem inspirovaných" nahrávek v zhruba desetiletí, asi od roku 1967 do roku 1977. Ne že by předtím ani potom nevznikala úžasná nadčasová díla, ale myslím že už ne v takové intenzitě a v takové lavinové koncentraci. Stálo by za to udělat si graf a pak by to byla asi sinusoida s vrcholem cca 70-73. A rok 1971 je právě Aqualung.
Jen namátkou, v tomto "časovém vrcholu" vydávají svá nejúžasnější díla nejen Jethro Tull, ale i Bowie, John Cale, CSNY, Deep Purple, Genesis, Gong, George Harrisson, John Lennon, Incredible String Band, King Crimson, Led Zeppelin, Rolling Stones, Pink Floyd, Strawbs, T.Rex, Uriah Heep, Van der Graaf Generator či Yes. Samozřejmě spoustu ani nejmenuji.
Povídat o jednotlivých skladbách by bylo nošení příslovečného dříví do lesa, už to skvěle učinili jiní níže. A byly by to jen nadšené superlativy.
Pro zajímavost zmíním, že mi cca ve 14 letech můj švára nahrál z kotouče na kotouč něco, o čem tvrdil, že je to jednička Zeppelinů. Pak se mi do rukou dostala jednička Black Sabbath, a zjistil jsem, že jsou to ti domnělí "zeppelíni". Až na jednu skladbu na konci, nádhernou, začínající bohatýrským riffem, odsekávaným a ostrým jak šavle, s tlumeně sekanou kytarou s omamnými dozvuky akordů a drsňáckým, emotivním až vášnivě nazlobeným zpěvem s působivými chraplavými koncovkami, nesmlouvavou jízdou a mrazivě mocným kytarovým kouzlením. To mne fakt ihned dostalo. Byl to však, jak jsem později zjistil, závěr celého Aqualungu, Wind-up, jen bez toho klavírního zpívaného úvodu a bez poklidného závěru. Později mne dostal a dodnes drží v nadšení celý Aqualung, ale na Wind-up se vždy nejvíce těším.
reagovat

Kritik Vláďa @ 15.02.2021 15:40:34
Vrcholem Jethro Tull je pro mě bez debat monumentální dílo Thick As A Brick, ale Aqualung je taky velká klasika. Střídání hard rocku a folk rocku se zde děje ve velkém formátu, mám tohle album moc rád.
Bohužel, v mém okolí se nachází lidé, kteří si myslí, že právě Aqualung je to JEDINÉ a správné Jethro! Už jsem se kvůli tomu jednou dostal do křížku. Mám také pocit, že deska Aqualung je oproti jiným deskám Tull až moc protežovaná, často na úkor "cihly", která by měla získat zlato v diskografii Tull. Ale nic ve zlém. I tak je Aqualung výtečná deska. Jen u mě možná trošku znehodnocená těmi "neblahými vlivy".

Gattolino @ 15.02.2021 21:44:25
To je určitě pravda, že v obecném povědomí je Thick as a Brick ve stínu Aqualungu, ale u lidí, co Jethro Tull milují a často poslouchají, je Thick as a Brick naprostým skvostem, a to ještě ojedinělým (nechci srovnávat s Passion Play, které je mu asi nejblíže, ale nemám je tak dobře v uchu a dosud se mne nezmocnilo tak jako předchůdci), protože ničemu nepodobným.
U Jethro bych osobně viděl jako podivuhodné, že na každé další desce je vidět jasný vývoj a neopakování se. Při zachování typického poznávacího zvuku kapely, samozřejmě. Benefit je možná logickým vyústěním Stand Upu, ale Aqualung už je hodně jinde (řekly bych že ony ostré hardrockové rify už nikde dál v podobné syrovosti neuslyšíme - možná snad krátce v Minestrellovi na začátku), a že Thick as a Brick s Passion Play jsou opět hodně jinde, pak Warchild s trochu jakoby kabaretní hravostí a bohatým aranžmá snad trochu předchází albu Too Old To Rock n´roll, Minstrell však už nabírá rozevlátost seversko-kelstké středověké poetiky, ale pak opět skok jinam a je zde trilogie Wood - Horses - Stormwatch, a ani v tomto pomyslném cyklu se neopakují. A pak opět skok jinam. Možná srovnatelné s proměnami Bowieho alb.
Na rozdíl od mých milovaných Genesis, kteří vývojem a touze po neopakování dospěli bohužel k popu, což fakt nechápu, Anderson si udržel obojí - žádná stagnace a vykrádání sebe sama, a přitom stále vkusná a kvalitní úroveň i originalita.
Samozřejmě, Thick as a Brick je naprosto magická deska, snad si najdu čas o ní taky nějaký postřeh napsat.

EasyRocker @ 16.02.2021 07:50:27
Jsen rád, že veterán a jeden z "křestních otců" fóra stále píše. A krása samo recka, ale hlavně tohle boží album. K němu není co dodat, ani na svém pohledu bych dodnes neměnil ani píď. A připomíná mi to také, že už jsem se Andersonovci dlouho duševně neopájel, a je čas to změnit :-)

Gattolino @ 16.02.2021 09:56:06
Easy Rocker - díky, právě znovu Jethra oprašuji od píky, i v souvislosti s ohlášeným koncertem v Praze, na který už mám dva roky lístky a stále se odkládá (doufám, že jednou bude), a také s četbou výborné knihy pana Řepíka "Půlstoletí s kouzelnou flétnou" a výpravnou knihou "Balada o Jethro Tull", co mi přinesl loni Ježíšek.
Alba po Stormwatch (kromě Passion play) mám naposlouchána dost dobře, a přesto v nich stále něco nového objevuji.

EasyRocker @ 16.02.2021 13:13:23
Tak Řepíkovu knihu jsem loni taky shodou okolností koupil, a krásně mně nasměrovala hledat a pátrat v tom, co mám od nich doma, a i na další jejich desky :) A na víkend si dám zase JT poslechovou seanci, už se těším :)

EasyRocker @ 16.02.2021 13:15:02
P.S. A mám to stejně s Ericem Claptonem... taky jsem dostal lístek do V.I.P. jako vánoční dárek už předloni, a stále čekám...tak snaád letos:)

Gattolino @ 16.02.2021 19:32:00
Snad se dočkáme. Mám stejně dlouho také lístky na Van der Graaf Generator a také je to odložené na podzim 2021 jako ty Jethra.

Kritik Vláďa @ 16.02.2021 21:09:08
Gattolino: Fakt ? Popravdě, ani jsem nevěděl, že tady Van Der Graaf Generator měli vystupovat. Kdo, co, jak a kde koncertuje totiž nesleduju, a jak to mám s živými vystoupeními a "vším tím okolo" už jsem se tenkrát vyjádřil, takže to už nebudu rozpitvávat. Ale o těch Generátorech bych MOŽNÁ i uvažoval. Přece jen, Peter Hammill je můj velký vzor a především desky The Least We Can Do Is Wave To Each Other a H To He Who Am The Only One řadím mezi to nejlepší, co kdy v hudbě vzniklo.

Knihu "Půl století s kouzelnou flétnou" mám právě rozečtenou. Je velmi dobře a hlavně detailně napsaná. Konečně jsem se třeba dozvěděl, o čem Thick As A Brick vlastně je, jaký to má děj a poselství. Nikdy jsem příběh té desky nebyl schopný vysvětlit. Teď už ano.

Tomáš Rojt @ 17.02.2021 07:08:16
Gattolino: Díky za připomenutí dnes již klasického dílka a Jethro Tull vůbec . Poprvé jsem viděl J.T. v Budapešti v roce 1986 na Nép stadionu, pokud si to dobře pamatuji, potom v Brně na Vodové někdy v roce 2007 a nakonec na podzim 2019 v Sofii, což bylo pro mne úžasné překvapeni od mého bulharského kolegy na služební cestě v Bulharsku. Pokaždé jiná sestava , ale pokaždé velký zážitek . Jo a velký dík za informaci o knihách o J.T. ! Jak to, že já velký fanda a vlastník kompletní diskografie tom nic nevím ? 😊 Člověk v té přehršli informaci prostě všechno nepobere ..,,
Vše napraveno - objednávám !
Vím , že vloni bylo avizované nové CD Jethro Tull, potom byla informace pozměněna , že se bude jednat o sólovou desku Iana Andersona, ale od té doby ticho po pěšině . Neví snad někdo něco nového ?

Gattolino @ 17.02.2021 12:05:55
Kritik Vláďa - Generátoři jsou nyní naplánovaní po dvojí změně termínu kvůli covidu na 22.9.21 v pražském divadle Archa, možná ještě nějaké vstupenky mají, protože někomu se třeba nový termín nehodil a nechal si vrátit peníze, nevím. My si vstupenky nechali, protože Hammilla a jeho partu je myslím třeba vidět, také už není nejmladší a kdo ví, jak dlouho bude koncertovat. Byl jsem na něm už vícekrát, jak na Hammillovi jen tak komorně bez kapely, tak s Graafy, a pokaždé to byl naprosto mimořádný zážitek.
Z jejich desek mám rád všechny, The least a H to he určitě, mimořádně ale asi preferuji Godbluff. Také Aerosol Grey Machine je dost magická věc.

Gattolino @ 17.02.2021 12:23:21
Tomáš Rojt - Já je viděl naživo jen dvakrát, podruhé na Konopišti v roce 2017, ale hlavně ještě v roce 1991 v pražské Sportovní hale, kde začínali s Cross-Eyed Mary a bylo to strašně silné vystoupení. Takže snad se letos poštěstí velký zážitek do třetice.
O novém albu nic nevím, mám co dohánět v albech po Stormwatchi, kromě Broadsword and the Beast, kde mne fascinuje ta strohá, mrazivá, ale triumfální skladba Broadsword, kdy člověk úplně fyzicky cítí atmosféru období vikingských nájezdů na Anglii.

Petr_70 @ 17.02.2021 13:07:37
Budu se nejspíš opakovat, ale přesto...
Dvojice po sobě jdoucích alb Aqualung - TAAB je absolutní (i když ne poslední) vrchol JT.
Souhlasím i s názory výše, že TAAB je ještě lepší než Aqualung, ale ten je zase přístupnější širšímu okruhu posluchačů - možná i těm, kteří progres v rocku příliš nehledají.. :)

bullb @ 21.02.2021 18:37:54
Jethro robili dosť často zo seba šašov. Účel bol jasný: preraziť a byť úspešný. Preto tie kostýmy a javisková show. Hudba a tvorba zrela ako víno až k polovici sedemdesiatych rokov.
Aqualung je výrazný míľnik. Pre mňa však vrchol predstavuje Minstrel in the Gallery a Songs From the Wood.
Vďaka za pripomenutie. Aqualung som práve dopočúval.

jiří schwarz @ 21.02.2021 22:34:34
Gattolino: sice ne až tak recenze desky, ale fajn zamejšlení, bavilo mě moc. A ano, podepisuju, že Aqualung je právě to přelomové album JT, jakkoli mám rád všechna předchozí, a řadu následných. Pravda, za mě asi taky to nejsrdcovější (zase, 1. úlovek na magiči v mých 16), a stále asi v rámci jejich diskografie nejhranější. Už od otvíracího riffu stav nirvány.

Bullbe: jelikož Tebou zmiňovaná alba nesou již dost silně tullí rukopis, který byl k přečtení už na Aqualungu, nemohu souhlasit.

25.07.2017 horyna | #

Podnět k poslechu alba Aqualung, vzešel z pocitů vzniklých při sobotním koncertu této legendy v areálu zámeckého parku ve Slavkově u Brna.

Především u skladby titulní, jsem si uvědomil sílu a nespornou kvalitu tohoto skvostného kusu, u něhož jsem až s koncertní prezentací vyhodnotil ústřední riff, jako naprosto nadčasový. Správné načasování jejího očekávaného příchodu a nesmrtelný úvodní motiv, nemůže nevyvolat vlnu nadšení, ať je vám dvacet, nebo šedesát, ať se píše letopočet 1975, nebo 2015. Ano, dnešní Andersonova prezentace, je té originální z kraje sedmdesátých let na hony vzdálená a pěvecká mistrova nedostatečnost těžko někoho okouzlí. Přesto v Ianovi zůstává stále to vnitřní oslnivé kouzlo z dřívějška, kterým si podmaňoval davy před padesáti lety.

Na albu Aqualung je ale písní jedenáct a přinejmenším dvě třetiny z nich lze ocejchovat známkou geniality. Při každém vložení CD do mechaniky, se už předem těším na věci Cross Eyed Mary, Mother Goose a vlastně s vyjímkou zatěžkané My God a nemelodické Hymn 43, mám rád kotouč celý.

Když před nějakým rockovým neznabohem vyslovíte jméno Jethro Tull, obvykle dosadí za b - Aqualung. A to je vlastně symbolika "těch velkých", alespoň jednu jejich nahrávku zná celý svět.
reagovat

Ryback @ 25.07.2017 20:18:28
Šmarjápano, tohle album jsem slyšel naposled někdy v roce 1994. Od téhle kapely mně utkvělo v paměti album Thick as a Brick a mé nejoblíbenější album Stand up. Díky za recku, připisuji si do nekonečného seznamu, co zopáknout ;-).

tykeww @ 25.07.2017 22:54:48
Aqualung je albový titán bez chybky, kde nic neschází ani nepřebývá. Přesto si raději pustím Thick As A Brick nebo A Passion Play. Ale když mám náladu na kratší a údernější skladbu, nikoliv dvacetiminutový opus - sáhnu po Aqualung nebo Locomotive Breath.

EasyRocker @ 26.07.2017 04:46:51
Další skvělý památník sedmdesátek. Skvělá deska, byl jsem kdysi na koncertě v r. 2004, s hlasem už Anderson bohužel nic neudělá. Za chvíli dojde na všechny JT, už se těším.

Jarda P @ 26.07.2017 05:22:23
S touto geniální deskou jsem měl problém se zvukem na CD. Původní vydání bylo špatné, první remaster ještě horší. Konečně 2CD verze 40th anniversary je to pravé, bomba zvuk a navíc na druhé CD spousta věcí z Living In the Past.
Co se týče koncertů JT, pro mě skončili odchodem Martina Barre. Opahle není sice špatný, ale na Martina nemá. Naposledy jsem na nich byl předloni v kongresovém centru v Praze a po tomto děsivém zážitku jsem se s Andersonem naživo rozloučil. Byla to parodie na Jethro Tull a nechci si kazit dojem poslechem torza mé jedné ze tří Top kapel.

Petr_70 @ 26.07.2017 06:34:06
Jarda P:
Úplný souhlas s každou větou!

Btw: 2CD verze 40th anniversary nemám, pouze původní CD a následný remaster, obojí je skutečně zvuková hrůza.

Antony @ 26.07.2017 12:58:48
K hudbě na Aqualung se vyjadřovat nebudu, musel bych zopakovat jen to, co jsem napsal k ECHOLYN - As The World.

Ale chci se rozepsat na téma remaster a zlepšení zvuku. Už jen určit, co je to ten kvalitní zvuk, je dost obtížné a těžko definovatelné. Jeho klasifikace je odlišná pro 60., 70, 80. léta a další období, neboť bylo jiné vybavení studií, zvukové preference, produkční záměry, nosná média, cílová skupina a její přehrávací zařízení, účel i možnosti.

Považuji za velkou chybu posuzovat kvalitu zvuku srovnáváním se současnými trendy. To jest s komprimovanou dynamikou, ořezanými špičkami, elektronickými efekty, filtry a echy, přebuzeným a uřvaným zvukem na maximum. Vše je podřízeno rychlému a krátkodobému efektnímu zážitku. Pokud tohle definuji jako kvalitu, ano, pak je Aqualung velmi velmi velmi nekvalitní. Je přesně na opačné straně těchto trendů. Možná, až ho někdo zdrcne na DR6 a přidá tam to správné echo, budete někteří slintat blahem, jak to zní fajn mohutně.

Tvrdím, že první vydání Aqualung na LP je zvukově na rok 1971 úplně dokonalé. Také edice na CD (1983 - 1997) jsou zvukově skvostné, na samé hranici schopnosti média. Nikdo se na nich moc nepodepsal svými "vylepšeními" a nezničil tak jejich autenticitu. Najdou se pouze technické chyby jako pre-emfáze na jednom z prvních vydání, nebo chybějících posledních 20 sekund záznamu na US edici z roku 1984.

Také bych rád věděl, co si vlastně představujete pod pojmem remastering. Tento proces rozhodně není kouzelná hůlka, která například staré zašumněné nahrávce bez vysokých a nízkých kmitočtů, bez prostoru a detailů, tyto parametry brilantně dodá. Kde by je taky vzal, když na původním masteru nejsou. Musel by si je vymyslet, o což se občas i někdo pokouší, ale výsledek je vždy ku škodě věci. Remastering v základní podobě je pouze příprava nového masteru pro nové vydání. V ideálním případě bez zásahu do zvukových parametrů, hlavně dynamického rozsahu a ekvalizační křivky. V podstatě by neměla být slyšet změna. Pokud dojde ke změně zvuku, je něco špatně, nedostali jsme autentický originál, ale jeho deformovanou napodobeninu. Avšak pod nálepkou "digitally re-mastered", takže hýkáme blahem, jak je to lepší. Smutné a hloupé, jinak to ohodnotit neumím.

Současný trend opatřovat staré nahrávky dynamickou kompresí, dostávat je do limitace s ořezanými špičkami a pumpujícím zvukem, slitým spektrem a ztracenými detaily, o to víc ale přidanými basy a výškami, považuji za zločin, za naprosté zničení nahrávky. A samozřejmě tahání peněz z kapes posluchače, který si to koupit musí, protože je to přece ten ještě lepší a ultimátnější remaster, než předchozí ultimátní remaster. Jinými slovy, z DR7 se udělalo DR6, studiový cvičený šimpanz vytáhnul normalizaci o pár dB přes hodnotu 100, v tom je celé dílo. Čím víc pruhů, tím víc Adidas. Čím víc to řve, tím víc je to lepšejší. Je to úplně to samé, jako by v muzeu originály starých mistrů otagoval sprejer hodně křiklavou barvou. Je to přece cool a in. Mimochodem, ta vychvalované 40th Anniversary edition není ani tak remaster, jako hlavně remix, což je úplně jiný proces. Jinak rozložené nástroje, jiný prostor, jiné hlasitostní poměry, nástupy, atd... Hlavně to NENÍ Aqualung. Je to jen jeho současná replika.

mildys @ 26.07.2017 14:27:29
Naprostý souhlas...

PaloM @ 26.07.2017 15:09:09
Nechápem, o akej zlej kvalite, či zvukovej hrôze Aqualungu tu niektorí píšete.
Mal som album nahraný na kazete priamo z prvých vydaní na CD, v zbierke mám CD vydané r.1998 a tiež ten Wilsonov remix, 2CD z r.2011.
Zvuk je v poriadku. Nie je to úplne výpovedné, no môže vám napovedať táto tabuľka >> odkaz
Neviem, či existuje ešte iný album, ktorého vydania počas 45 rokov zostali v takých skvelých číslach.

Snake @ 26.07.2017 15:47:56
Mám CD Chrysalis ‎(7243 4 9 5401 2 5) z roku 1998 a ohledně zvuku z toho taky nejsem nadšenej, ale zvykl jsem si.

Brano @ 26.07.2017 16:49:12
Tiež mám to isté CD ako Snake,teda z roku 1998 a so zvukom nie som spokojný.Zvuk je mdlý a nezáživný.A nenapravia to ani tie "správne" údaje v tabuľkách.Veď papier,v tomto prípade internet,znesie všetko.Keď spravili perfektne zvukovo Thick as a brick,Stand Up,Benefit,A Passion Play,alebo War Child,tak prečo neurobili podobným spôsobom aj Aqualung???

Snake @ 26.07.2017 19:54:31
Přesně, jak říká Brano. Ani parametry dynamic range na tom nic nezmění. Krásným příkladem je album "In The Court Of The Crimson King" od King Crimson. Měl jsem kopii původního vydání z roku 1987 (nádherných DR 11) a přesto hrálo to hrozně. Doma mám 2CD s "original master edition" (DR 10) z roku 2004 a 2009 "stereo mix" (DR 11) a obě hrajou - samosebou zcela subjektivně - parádně. K tomu, aby to hrálo to není nutné tak strašně "ořezat". Proti cédéčkům "slovutných" Dream Theater je to nebe a dudy...

northman @ 27.07.2017 12:19:49
K tomu aby člověk zjistil jak je zprasené vydání této desky k 25 výročí stačí si ji pustit a následně si pustit poslední remaster Stevena Wilsona, rozdíl je propastný. Nespraví to žádná tabulka, rozdíl je slyšet i na obyčejné mikrověži.

Antony @ 27.07.2017 13:20:26
northman
Jasně že musíš slyšet propastný rozdíl. Není to totiž ani remaster, ani Aqualung. Je to Wilsonova remixovaná adaptace Aqualungu. Porovnávat zvukově tato dvě různá díla nemá pro určení kvality původního originálu žádný význam.

northman @ 27.07.2017 13:41:02
Antony: mám i původní vydání na vinylu z roku 1971 a to je taky úplně jinde než všechna CD vydání. Je pravda, že Wilson nahrávku upravil, ale k dobrému, CD k 25. výročí nemá ani basy ani výšky, to je tak plochý, možná to má to deklarované DR, ale to je tak všechno.

Antony @ 27.07.2017 14:08:25
northman
Rozumím rozdílu mezi zvukem z CD a LP, to je stará známá věc. Je způsoben ve značné míře reprodukčním audio řetězcem, který má mnoho proměnných, pro každé médium zcela rozdílných.
Nerozumím ale tomu, co je lepšího na vzdálení se originálu, ztrátě autenticity, absenci dobové atmosféry, zpřeházenému stereo obrazu, deformovaném kmitočtovém spektru a na pozměněných hlasitostních poměrech jednotlivých stop mixu. Je to úplně jiné dílo. Pro někoho zdánlivě lepší, ale hlavně jiné. Tvrdit, že Wilsonův Aqualung je nejlepší Aqualung, je stejné, jako bych tvrdil, že nejlepší ze všech jablek jsou hrušky.

northman @ 27.07.2017 15:01:49
Antony: tomu rozumím Wilson udělal svoji představu desek, které remasteroval. On udělal Jethro Tull do Too Old To Rock'n'Roll Too Young To Die, všechny hrajou parádně.

Mohyla @ 27.07.2017 16:50:16
merhaut, nahrávka z magneťáku musela pre poslucháča rádia Luxembourg na stredných vlnách v tej dobe znieť úplne Hi.Fi! :-)

>> odkaz

northman @ 27.07.2017 16:53:00
merhaut: přesně tak Aqualung poprvé z B400 kopie z dost jeté desky, přes reproduktor ve starém rádiu. Nezapomenutelné. Už to je 45 let.

PaloM @ 27.07.2017 16:56:33
Veď presne tak to cítim, ako to napísal Antony a ja to neviem tak popísať. Jedna vec je technická kvalita záznamu a druhá vec (či skôr u skutočného fanúšika na prvom mieste) je estetický pôžitok z hudobného diela.
Aj tak tvrdím, že zvuk z CD 1998 je v poriadku. Možno je tam väčšia redukcia šumu, ako bolo potrebné. Mne to nevadí, lebo to normálne nevnímam. Tie technické nedostatky, ktoré tu mimochodom nikto z odporcov presne nepopísal, zanikajú pod dojmom vynikajúcej hudby.
Wilsonov remix som si kúpil, lebo som bol zvedavý a bolo to 2CD lacné. Dobre sa to počúva, samozrejme s vedomím, že to už nie je originál. No nie som až taký prísny v tomto smere.
Databázu DR, ktorú som citoval, netreba zhadzovať, lebo som viacero CD overoval a vyšli mi rovnaké hodnoty ako tam publikované.
Už to tu bolo mnohokrát diskutované. Samozrejme, že DR nepovie všetko, ale výrazne napovie, čo so záznamom urobili zvukári v štúdiu.
Aqualung je nadčasové hudobné dielo.

Antony @ 27.07.2017 17:27:31
Poprvé jsem z Aqualung slyšel pár skladeb na Větrníku (nebo to byl Rytmus?) před cca 35 léty. Nikdy nezapomenu, jak na mne zapůsobily "Cross-Eyes Mary" a "Locomotiv Breath". Na mono tranzistoráku s nic moc příjmem VKV. Nahrál jsem si to tehdy na kazetu a točil často dokola, spolu s ostatními nahrávkami jiných kapel.

Od té doby jsem nashromáždil asi 10 verzí tohoto alba, včetně vinyl ripů a HD edicí. A postupně se propracoval ke špičkové aparatuře, kde se ukazuje, jaký má Aqualung skvělý zvuk i na dnešní poměry. Vůbec JETHRO TULL mají na naprosté většině nahrávek bezchybný zvuk, snad až na A Passion Play.

Různé edice Aqualung mají vzájemně mírně odlišný zvuk zásluhou jednak nestejných exemplářů výchozího masteru, jednak zásluhou odlišných přístupů lidí, co mastering prováděli. Velmi uznávaná je evropská edice Chrysalis 610016-222, kterou roku 1986 zpracovalo japonské Sanyo, dále první japonská edice CP28-1033 z roku 1988, a zejména excelentní mastering Steve Hoffmana z roku 1997(DCC Compact Classics GZS 1105). Podle toho, co čtu na fórech, tak edice k 25 výročí se moc nepovedla kvůli příliš slyšitelné noise reduction. Zmiňovanou edici 7243 4 9 5401 2 5 jsem měl taky a pokud si dobře pamatuju, měla špatný zvuk a pitomou ochranu proti kopírování, takže to nehrálo v PC a některých CD playerech.

Každá z vydaných starších edic má svoje kouzlo, dají se tam nacházet zajímavé rozdíly a dají se poslouchat s potěšením, což je hlavní. Nicméně, čím pozdější vydání, tím víc se vzdaluje od původní atmosféry, a tu tam hledám především. Wilsonovu verzi mám také a poslouchám ji spíše pro zajímavost, jako cover verzi, či tribute od talentovaného umělce.

Brano @ 27.07.2017 17:42:46
Tvrdíte,že Wilsonov remix už nie je originál.Takže tam už nespieva Ian Anderson?Na gitare nehrá Martin Barre?Kto potom?To,že nahrávku niekto znalý a schopný zvukovo vyčistí a upraví tak,aby mal z toho poslucháč väčší zážitok...to už nie je originál?Tak potom,pritiahnuté za vlasy,ani žiadny CD nosič nie je originál.Originál je iba štúdiový magnetofónový pás na ktorý Aqualung nahrávali!

Antony @ 27.07.2017 17:55:40
Brano:
To máš v podstatě pravdu. Jediný originál je ten prapůvodní master. A úkolem dalších sub-masterů a kopií pro posluchače je, co nejméně se od toho originálu lišit. Wilson se liší už přespříliš na to, aby se dal považovat za pouhou kopii. Je to remix, remake, adaptace, se spoustou odlišností od originálu.

northman @ 27.07.2017 18:06:29
Já mám původní USA verzi na Reprise a CD verze k 25.výročí se mi líbilo provedením, ale ne jak to hrálo, absence basů, bez korekcí nehratelné. Koupil jsem si loni vinyl s Wilsonovým remasterem a to mi vyhovuje ve všech směrech, možná to Wilson upravil k obrazu svěmu, ale mně se to takhle líbí a nic to nemění na tom, že to CD k 25.výročí zvukový technik nezvládl.

northman @ 28.07.2017 06:53:07
Antony: i když Wilson udělal podle tebe verzi odlišnou od původního vydání, podle mě nahrávce hodně pomohl, basa hraje jako basa a zvuk je plastický. Vytvořil jsem si CD z mp3, jejichž stažení mi umožnilo zakoupení vinylu a po letech si užívám pořádný poslech Aqualungu z CD. Zážitek z poslechu je pro mě hodně podobný tomu před 45 lety, kdy jsem slyšel Aqualung poprvé, nemám aparaturu za statisíce, ale tohle CD hraje výborně i na mé mikrověži od Yamahy.

Antony @ 28.07.2017 07:45:48
northman

Nemám nic proti, Wilsonova nahrávka má líbivější zvuk, který leckoho zaujme. A líbit se skutečně může každému, co sám uzná za vhodné, dle vlastních preferencí.

Akorát je třeba Wilsonův remix poslouchat s vědomím, že to není, opakuji NENÍ Aqualung, jen jeho moderní, výrazně změněná adaptace. Nemá původní atmosféru, barvu nástrojů, prostorové uspořádání, hlasitostní poměry jednotlivých stop mixu, vytratilo se kouzlo doby vzniku (které je z velké míry dáno dobově věrným zvukem, jenž z dnešního hlediska není až tak dokonalý, ale tehdy to prostě tak znělo, to je znamení doby, každá změna vše jen pokazí), fluidum a duch původního uměleckého díla zmizel. Jde jen o alternativní napodobeninu, která zní na některé aparatuře efektněji. Basa basovitější = čím víc pruhů, tím víc Adidas. Až někdo v Louvru zvýrazní Mona Lise rtěnkou úsměv, tak to bude taky fajn, že...

northman @ 28.07.2017 07:53:43
Antony zdravím, já sem fanda, shromažďovatel a posluchač rockové muziky, ale nepitvám to, nemám na to ani aparaturu. Budu si muset pustit doma původní vinyl a porovnat. Díky za rozbor, krásný den.

merhaut @ 28.07.2017 08:18:47
Já bych ty Wilsonovy remixy nedémonizoval. Rozšiřují počet zvukových verzí, nic víc. Podotýkám, že všechny jeho remixy Jethro Tull jsou schvalovány Ianem Andersonem a nic se nepřitáčelo.

Technicky jde o to, že analogová doba neumožňovala například složitější mixy nahrávek "bez ztráty" květinky při vícenásobném záznamu, protože nešlo vše smíchat najednou. I proto jsou staré nahrávky artrockerů často tak problematické.

Já to vnímám tak, že Wilsonův - původními členy - autorizovaný remix je autentický ve smyslu: takto dnes autor/muzikant souhlasí aby to znělo. U Genesis dokonce kdosi z členů prohlásil, že tak tenkrát chtěli aby to znělo, ale nešlo to.

Doba prodřených pásů měla zvukařsky něco do sebe, zejména proto, že vyžadovala znalosti, cit a kázeň, protože kiksy byly nenapravitelné a limity například u vysokých kmitočtů a šumových parametrů tvrdé. Proto se u nahrávání přemýšlelo a vážilo na lékařských vahách co ano co ne.

Digitál dává tvůrcům a technikům větší svobodu. Že s ní neumí leckdo naložit ku prospěchu věci je jiným problémem. Technika je v tom nevinně.

U muziky je navíc podstatné jediné: co komu jak chutná nechutná. Čili emoce.

Antony @ 28.07.2017 08:36:16
Respektuji a zasazuji se za autentický originál, který je nejvěrnější dobovému (byť z dnešního hlediska kompromisnímu) zvuku. Ta vylepšení vnímám jako rušivá. Současná tendence upravovat zvuk starých nahrávek se nezastaví s každou další reedicí před ničím a tak se postupně dostáváme k hodně deformovaným nahrávkám, které mají hrát "dobře" i z mobilu a mají se zalíbit i tuc-tuc bum cink fandům. Kdybych to stokrát neslyšel, nepsal bych o tom tolik.
Wilsonův remix je provedený vcelku citlivě, dynamiku zkomprimoval jen mírně (i to ale přineslo podprahový účinek efektního zvuku), ale je prostě jiný. Kdo nahrávku dobře zná, měl by se zarazit nad tím, proč je v jedné pasáži hi-hat uprostřed, když vždycky zněl zprava, a v jiné zase je kytara hlasitější a ostřejší, když vždy zněla z pozadí, atd. Přínos těchto úprav vskutku nevnímám.

northman @ 28.07.2017 08:40:03
merhaut: díky za vysvětlení, určitě s tím musel Anderson souhlasit, jinak by to nevyšlo. Věřím tomu, že tak jak hrají nově vydaná CD a LP, tak si to Anderson kdysi přál. Frank Zappa sám sobě pokazil CD vydání některých alb jako Hot Rats, nebo We´re Only In It For The Money domícáním nástrojů a v případě Hot Rats celé pasáže. Pro mě je vrchol nevkusu vydání stereo verze Beatles z roku 2009, kde klasická alba jsou v nepůvodních paskvilech digipacků s podivnými booklety, oč lepší je japonské vydání téhož v provedení mini LP.

kaktus @ 28.07.2017 08:41:25
antony- Wilson použil původní!!! 24(asi) stopový záznam ze studia a očistil každou stopu o šumů a ruchů, a pak to smíchal aby to odpovídalo představě tvůrců. To že to zní jinak je jenom způsobeno novými možnostmi čištění starých nahrávek a možná nedokonalostí předchozích počinů. K záznamu nic nepřidal ani neubral, asi mohl maximálně pozměnit vzájemné nastavení hlasitostí jednotlivých stop.
V přirovnání k Leonardově Moně Lise- spíš než domalovaný rtěnkou, jako špičkově zrestaurována, tak jako by jí právě Leonardo domaloval.
P.S. bohužel nemůžu porovnat původní LP s Wilsonovým remixem, LP jsem již dávno prodal.

Antony @ 28.07.2017 08:53:30
kaktus:
Jasně, že použil k remixu původní vícestopý záznam, to je zásadní předpoklad. Rozhodně ale změnil víc, než zvukové poměry jednotlivých stop. Ad čištění od šumů a ruchů - jednak šum zrovna nebyl výrazným problémem Aqualung, jednak každé sebecitlivější odstraňování šumu ovlivní i zvukové spektrum nahrávky. Šum je přirozenou součástí, nevím, proč ho odstraňovat. Je to samoúčelná modernizace. Vyskytovaly se ruchy vzniklé poškozením letitého masteru, tam jejich odstranění chápu.
Je to stejné téma, které se dlouhá léta diskutuje v oblasti restaurování starých filmů, i obrazů. Co ještě opravovat, co už ne. I původní chyby jsou přece součástí originálního díla a staly se jednou z jeho vlastností, které mu dávají osobitý charakter. Jejich odstraněním vyprchá dobová atmosféra díla.

Brano @ 28.07.2017 09:40:21
Hudbu počúvam bez zvukových korekcií,teda pure direct.V prípade CD Aqualung (1998)ktoré mám v zbierke,skúsim použiť regulovateľný loudness,ktorý mám na zosilňovači Yamaha.Uvidím,aký bude výsledok.Vidí sa mi nehospodárne kupovať ďalšie vydanie CD,keď už doma jedno mám.Nie som Babiš a nevlastním Agrofert a pol republiky :-).Za tie peniaze si radšej kúpim nejaký nový titul do zbierky.Momentálne mám zálusk na Little Atlas :-).

Brano @ 28.07.2017 13:02:01
No skúsil som,kapáneček som pridal loudness a zvýšil volume a ...vykľulo sa šidlo z vreca!Zvuk je šťavnatejší,hutnejší,výšky a basy zvýraznené...no super.Nie je to samozrejme na úrovni Steven Wilson remix,ale stále lepšie ako to bolo.Minule som si takto "pomohol" s Yes-Yessongs.Koncert výborný no zvuk hrozný.Tak som sa trochu pohral s loudness a hneď to malo šťavu.Takže ide to aj takto.Aj keď to samozrejme už nie je originál :-),ale mojím ušiskám sa to páči...a to je hlavné!

Antony @ 28.07.2017 13:07:42
Provedl jsem porovnání následujících edicí Aqualung:
1. - 1984 Kanada VKM 41044 (matrice Cinram Toronto)
2. - 1986 Evropa 610016-222 (matrice Sanyo Japan)
3. - 1988 Japan CP28-1033 (matrice Toshiba Japan)
4. - 1997 USA GZS-1105 (matrice Nimbus USA) DCC Gold disk, remasteroval Steve Hoffman
5. - 2014 HD-Tracks 96kHz/24bit stereo remixoval a remasteroval 2011 Steven Wilson

Technicky:
1. - 43:23 DR16 (L-15,6 / P-15,6)
2. - 43:33 DR15 (L-14,9 / P-14,9)
3. - 43:29 DR14 (L-14,1 / P-14,4)
4. - 43:56 DR15 (L-14,4 / P-14,7)
5. - 43:31 DR14 (L-14,2 / P-14,1)

Obecná zvuková charakteristika:
1. - mírný ostřejší šum, mírně užší stereo prostor, přesná lokalizace nástrojů
2. - mírný šum s nižšími kmitočty, širší stereo prostor, lehce utlumenější kmitočtové spektrum, přesná lokalizace nástrojů
3. - mírný šum s vyššími kmitočty, širší stereo prostor, mírně ostřejší kmitočtové spektrum, přesná lokalizace nástrojů
4. - nejslabší šum, nejširší stereo prostor, vyrovnané kmitočtové spektrum, přesná lokalizace nástrojů
5. - žádný šum, nepřirozené rozmazané stereo, nápadně zvýrazněné basy, nástroje plavou v prostoru

Příklady konkrétních pasáží:
(rozdíly mezi 1.-4. jsou nepatrné, 5. má úplně jiný charakter)

Závěr skladby Aqualung - brejky na bicí
1.-4. - jednotlivé údery jsou přesně lokalizované, je slyšet svižné odskakování paliček s ostrými vzájemně oddělenými údery a jen mírným dozníváním, umístění úderů pokrývá postupně během brejku celou levopravou bázi v plné šíři, barva zvuků dovoluje dovoluje odlišit tón každého typu bubnu, závěrečný úder každého brejku je tom-tom úplně vpravo a svým odlišným zvukem vytváří výrazný bod v zakončení, brejky vystupují nad zvukové pozadí jako samostatný útvar, každá sada úderů je brilantně plastická a rychlá.
5. - každá rána duní přidaným basovým efektem, který na originálu není, dunění se slévá s dalším úderem, rychlý brejk tak ztrácí svižnost, je rozplizlý a zatěžkaný, jednotlivé údery znějí podobně dunivě, jsou utopené v okolním prostředí, nevyčnívají z nahrávky, nejsou přesně lokalizované, snaží se být jakoby současně všude v prostoru, mám z nich pocit vířivého neostrého hučení, nikoli rychlých brejků.
Finále skladby Aqualung tak zcela ztrácí na své razanci, vypjatosti a jiskřivosti, je z něj zahuhlané bouchání.

Mother Goose - tamburína
1.-4. - celou skladbou se vine zvonění tamburíny v pravém kanálu. Je umístěna hodně vpravo, nevyčnívá, naopak se proplétá se zvukem ostatních bubínků, které jsou slyšitelně hrané částečně dlaní, částečně paličkami. Toto proplétání krásně vykresluje atmosféru skladby, je to jedna z nosných linek. Zvuk tamburíny je křehký, jemně cinká, chvílemi se vytrácí, úplně vidím ruku, která ji drží.
5. - tamburína je uprostřed nahoře. Vlezle syčí pořád stejnou razancí, s vyhrocenou plechovostí ničí dojem z této jemné skladby. Na bubínky se musím hodně soustředit, abych je vůbec identifikoval, znějí z jednoho místa a úplně ztratily svoji širokou škálu tónů i akustickou pestrost. Žádné proplétání se nekoná, nahoře zle chřestí dominantně plechová tamburína, dole se krčí plastové kyblíky.

My God - první tři minuty
1.-4. Kytara příjemně zní, chvění strun je přímo hmatatelné. Je umístěna mírně vpravo, každé drnknutí má vlastní dynamiku, lze identifikovat každý tón, jeho barvu, nástup i doznívání. Vnímám prstoklad. Přidá se klavír, ten má širokou klaviaturu přes celou levou stranu. Kadence, umístění a síla každého úderu je jasně patrná. Hluboký témbr těla klavíru je přímo úchvatný. Tyto dva nástroje spolu se zpěvem vykreslují první dvě minuty v nádherné souhře vyvážený a emocionálně příjemný zvukový prostor s mírně zasněnou atmosférou. V momentu nástupu tvrdé kytary a bicích se v kontrasu děje nenadálý vpád agresivních zvuků. Jejich útok v rytmizovaném nekompromisním sledu má přímo zabijácký účinek. Je to maso.
5. - Ostrý zvuk kytary kovově bodá do uší. Je to ohromný mučicí nástroj pro vnímavého posluchače. Naplňuje celý prostor, je to kytara rozmáznutá skoro v celém předozadním i levopravém spektru. Zní jako stroj. Nemá duši, je jen reprodukovaná. U klavíru basují snad všechny klávesy, ty s vyššími tóny se utápějí v prostoru přecpaném hučením a dozníváním všeho možného. Žádná poetika, je to maglajz. Nástup kytary nepřekvapí, je to jen další úder do hlavy z mnoha. Celá stavba úvodu skladby je smáznutá do jedné zvukové kašovité směsi.

Čím víc se soustředím na zvukové atributy obou verzí, tím více shledávám, jak je ta Wilsonova odlišná směrem k horšímu. Vytrácí se z ní téměř vše, co mám na hudbě rád.

Původní nahrávka trošku šumí, což odpovídá době vzniku a je tím dokreslen lidský a přirozený charakter zvuku alba. Prostředí bez šumu v životě neexistuje vyjma speciálních bezdozvukových komor. Dále v původních masterech lépe rozlišuji rukopis hudebníků a vnímám celý proces průběhu skladby věrně v prostoru a čase. Zvuk je dlouhodobě neunavující, vtahuje do hudby. Je autentický, adekvátní, žádoucí.
Remix je postavený na okázalý účinek. Snaha přiblížit zvuk současným trendům, opatřit jej efektními atributy, aby lépe vynikal z dnešních přehrávacích zařízení (mp3 z mobilu, nebo ntb) zničila osobitost nahrávky. Zmizel charakter nástrojů, mikrodetaily, rozlišení. Celé se to ztrácí v hávu umělých příkras, nahrávka zní unifikovaně v jednolitém bum-cink pseudo prostorovém zvuku, zmizela brilance, přirozenost, pestrost. Zvuk je tvrdý, sevřený a násilný, což je také moderní trend, přitom původní Aqualung je poetický a otevřený. Zmizel šum a občasné defekty (třeba výpadek na začátku Wind Up ve slově "school", jenže já se na to zaškobrtnutí vždycky těšil, je to jako signifikantní prasklina ve staré malbě), zvuk je sterilní, umělý a nezáživný, vůbec k nahrávce nesedí. Je zajímavý tak pro povrchní poslech na laciném aparátu.
Dokonalost zvuku tkví v něčem jiném, než absenci šumu a přemíře basů. Dobrý zvuk je otázka pocitu z dlouhodobějšího poslechu, současné mixy se ale snaží ohromit po pár vteřinách, protože posluchač to déle jak tři minuty nebude poslouchat, to mu už bude předložen další hit. Delší poslech je nepříjemný a únavný. Wilson, ale zdaleka nejenom on, se vydal možná s dobrým úmyslem úplně špatným směrem.

Brano @ 28.07.2017 13:15:32
Uf...Antony,to som nevedel,že si až taký detailista.No, klobúk dolu!

Brano @ 28.07.2017 13:26:16
..ono na to treba samozrejme mať aj aparatúru.Moje trojpásmové bedne Chario hrajú síce muzikálne,ale zvuk dosť prifarbujú,takže výsledok je taký sladký-medový.Uškám sa to samozrejme páči :-).A Tannoy Mercury F2,ktoré mám na jazzovú(jazz-rockovú),inštrumentálnu a klasickú hudbu sú viac neutrálne,takže človek počuje reálne to,čo na tej nahrávke je.Zvuk je trochu "suchý" ale bohatý na detaily.Ale na taký rozbor,aký tu previedol Antony treba mať fakt kvalitnú miliónovú aparatúru.

northman @ 28.07.2017 13:33:21
Antony: bomba, tohle bych nezvládl. To máš aparaturu napojenou na nějaký oscilátory a monitoruješ ty sinusovky, tohle je moc, já to beru podle toho jestli se mi ten zvuk líbí , nebo nelíbí, ale nikdy bych to neměřil. To je přehled předpokládám CD verzí, ale chbí mi tam ta co mám doma k 25. výročí z roku 1996 evropské vydání. Jesli je to možné zkuš ještě toto CD. Díky.

Antony @ 28.07.2017 13:42:51
Ještě dodám, že opravdu nikomu neupírám právo na oblibu libovolného remasteru/remixu. V tomhle ať je každému po chuti jeho vlastní favorit.
Když už jsme se pustili do rozboru zvukových vlastností, udělal jsem to detailně. Ale ujišťuji vás, že těch rozdílů si stejně 99,9% posluchačů nevšimne. Já prostě celý život sbírám různé verze nahrávek a porovnávám je, zajímá mne to...

northman:
Tu verzi z roku 1996 jsem kdysi měl, ale už není k dispozici, tak se k ní nemohu vyjádřit.

Brano @ 28.07.2017 13:44:01
Myslím,že väčšina ľudí tu má práve to vydanie k 25.výročiu -teda 1996 a vyšlo to 1998 >> odkaz

northman @ 28.07.2017 13:45:44
Antony: tak jak píše kolega klobouk dolů. Podle mě ta verze z roku 1996 je hodně špatná, ale někomu se to může líbit.

dan @ 28.07.2017 17:26:04
Copak jste se všichni zbláznili? Hudba je o pocitech, ne o fyzikálním rozboru na mikročástice.

Měl jsem známého a ten půlku života hledal ten nejlepší zvuk, až se z toho málem zbláznil a když poslouchal tak jen písně, nikdy celá alba, protože byl neustále s něčím nespokojen.

Tohle všechno je k ničemu. Záleží na muzice, zvuk je na druhém místě. Copak všichni a všechno posloucháte jenom na mega drahé aparatůře?

catcher @ 28.07.2017 19:11:56
Čínské přísloví:
„Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.“
Tomu, kdo neslyšel Aqualung jinak, než z mp3@128 nemá cenu popisovat, jak zní např. z LP 1st press na kvalitním gramofonu.

EasyRocker @ 28.07.2017 19:19:44
Nedá se nic dělat, pravdu dí pan dan. U mě je hudba téměř výlučně o pocitech - o tom je přece její podstata, něco sdělit. Proto je mi blízká hudba široké škály stylů, a ty styly a škatulky mě, abych se přiznal, vůbec nezajímají a nevzrušují. Jen přispívají k tomu, že se člověk zbytečným školometstvím a elitářstvím připraví o spoustu kvalitní hudby, protože se mu nevešla do ideologických měřítek a škatulek. No, takhle jsem to měl asi v 16 letech. Krásně to tu kdysi někomu napsal tuším pan yngwie - moc čteš a málo posloucháš.

merhaut @ 28.07.2017 19:37:47
Hudba je o emocích a nijak se netluče se čtením, čili poznáváním:-)

Brano @ 28.07.2017 19:41:36
Áno,hudba je o pocitoch,ale ten pocit si lepšie vychutnáš keď je aj dobrý zvuk.Je predsa rozdiel počúvať napr. Bohemian Rhapsody z malého vreckového rádia za 5 eur,alebo zo stereo zostavy zloženej aspoň zo základných komponentov od firiem napr.Yamaha,Denon,Onkyo alebo Marantz...,ktoré sú cenovo prístupné a ktoré si môže dovoliť aj sedliak ako ja.Takže keď mám k hudbe aspoň trošku seriózny vzťah,tak ju nebudem počúvať na nejakom chrchlátku ,čím jej hodnotu vlastne degradujem.Takže si myslím,že milovník hudby by mal byť tak trochu aj hifista a zaujímať sa o akustiku a podobné veci.Ale to je iba môj názor,nebite ma zaň.

EasyRocker @ 28.07.2017 19:54:47
Brano/merhaut: samozřejmě, souhlasím, není nad to si nahrávku vychutnat doma na kvalitní sestavě. Protože mě ale hudba zasáhla mimořádně, poslouchám ji na nejrůznějších místech, i na cestách, kde to leckdy není možné. Cítím samozřejmě zvukový rozdíl, ale dopad obvykle není o moc menší ;-) Jen abych to nějak ilustroval - teď mi hraje doma Dvořákovo Largo a samozřejmě na kvalitní sestavě to píše. Ta skladba mě ale rozdrtila i na prachsprosté mp3 ;-)

Antony @ 28.07.2017 21:45:48
Poslech hudby je syntéza emocí a rozumu. Líbí/nelíbí a proč. Poslouchat a přemýšlet. Nic víc, nic míň, každý po svém.

northman @ 29.07.2017 04:07:33
Konkrétně tuhle desku přivezl na podzim roku 1972 na internát spolužák z Prahy. Ta deska byla značně jetá, praskala, ale nepřeskakovala. Okamžitě jsme si ji všichni, kdo měli možnost, nahráli na pásek značky Scotch. Bylo nám srdečně jedno jestli kytara hraje vzadu nebo uprostřed, jestli tam je šum, ten tam byl už díky tomu z čeho a na co se to nahrávalo. Možná až do roku 1980 bylo mezi mými vrstevníky rozšířené mono, stereo bylo pro snoby a majetnější vrstvy. Tehdy jsme poslouchali hudbu a ne zvuky a bylo nám jedno jestli to hraje detailně a prostorově správně. Samozřejmě i tehdy určitě byli lidé, kteří nyní vlastní dvacet CD a chodí po HiFi studiích a zkoušejí na jaké aparatuře mu tato jeho CD hrají a jak, když zjistí, že na aparatuře ve studiu hraje ěkteré jeho CD lépe, než na tom co mají doma, tak mění aparaturu. Tohle nemá nic společného s oblibou některého druhu hudby. Já jsem taky rád když mi to které album co mám rád dobře hraje na slušné aparatuře, kterou si nyní po šedesátce můžu dovolit.

merhaut @ 29.07.2017 07:33:38
Hudbu vnímáme ryze emočně, "obchází" rozumová centra mozku. Upozornila mě na to jedna kamarádka, vystudovaná psycholožka.

merhaut @ 29.07.2017 07:57:09
"Z hlediska emocí se v hodnocení hudby uplatňuje princip projekce (promítání vlastních emocí do hudby) a princip estetické empatie (hudba vyvolává citové reakce, které do ní posluchač zpět promítá). Zda jde primárně o empatii nebo projekci, nelze spolehlivě určit, ale můžeme říci, že se tu jedná o vcítění se do fyziognomie uměleckého nebo jiného objektu, které na základě asociací vyvolává určitý emocionální účinek. Zvukový materiál je údajně schopen vzbudit mnohem více emocionálních reakcí, než například zrakové vjemy. Pozorovat člověka nebo zvíře v okamžiku tichého utrpení v nás nemusí vzbudit přílišnou účast, ovšem jakmile situaci doprovodí hlasitý řev či křik, zpravidla v nás celá scéna vyvolá hluboké pohnutí. Tvůrci filmů by se bez hudebního doprovodu nedokázali obejít, protože působivost jednotlivých scén i celého díla by se značně snížila. Lidé postižení absolutní hluchotou se zdají být od světa odtrženi více než slepci. Hluchota, spíše než slepota, má tendence vyprovokovat paranoidní deziluzi a nedůvěru vůči okolí.
Hudba na rozdíl od ostatních druhů umění má schopnost působit na emoce takřka bez prodlevy."

...

Více například diplomka: >> odkaz strany 20 a dále, kde jsou pro téma stěžejní zejména odkazy na zdroj: POLEDŇÁK, Ivan. ABC – Stručný slovník hudební psychologie. Praha: Supraphon, 1984

Antony @ 29.07.2017 08:54:56
merhaut
Naprostý souhlas. Primární hudební vjem je ryze emocionální.
Rozum nastupuje ve chvíli, kdy chceš emoce převést do slov. Popsat je, zjistit proč na tebe konkrétní hudba takto působí. Právě tento sekundární proces uvědomování si sebe sama je prospěšný v hudebním vývoji každého jedince. Proto syntéza emocí a rozumu. Proto líbí/nelíbí a proč. Proto poslouchat a přemýšlet.

Petr87 @ 29.07.2017 09:10:32
Zajímavá a obohacující diskuze, musím napsat...
Tedy, mě by asi ani nebavilo rozebírat kteroukoli oblíbenou nahrávku na prvočinitele jako to udělal Antony, ale proč ne! Každý to máme jinak... Já bych na to neměl asi nejen trpělivost, ale vlastně ani sestavu. :)
I když nepopírám, že mám doma některé své oblíbené desky ve více verzích, a upřímně - když si poslechnu třeba takový "The Dark Side Of The Moon" remaster z roku 2011 a následně po něm to samé dílo, ovšem jeho úplně první vydání na kompaktu z roku 1983, tak ty rozdíly ve zvuku jsou propastné! A to poznám i na té své Pioneer sestavě za dvacet tisíc...
A ještě bych se chtěl zeptat některých zasvěcených, co si myslí o tzv. technologii "Sound retriever" s kterou kdysi Pioneer vyrukoval a která má údajně zlepšovat kvalitu komprimovaných nahrávek...?

merhaut @ 29.07.2017 09:22:38
U výrazně komprimovaných nahrávek nebývá zásadním zvukovým problémem samotná komprimace, ale to co s ní neoddělitelně souvisí – zkreslení coby důsledek nelineárního procesu a zkreslení coby důsledek limitace. Obé je na delší odborné povídání, ale zjednodušeně si lze problém limitace představit takto:
1. mám sinusovku
2. useknu jí špičku (= limitace)
3. když si do useknutím vzniklé brambory namaluju sinusovku o stejné amplitudě jako brambora a vyšrafuju si plochu mezi bramborou a novou sinusovkou, tak celá vyšrafovaná plocha je de facto přidané zkreslení.

Spadá to sice do vyšší matematiky, říká se tomu Fourierova harmonická analýza, ale takhle namalované je to celkem srozumitelné i pro laiky.

Zvýšení dynamiky zpět je možné, ale není vůbec jednoduché. Kdysi před 40 roky jsem měl výtečný strojek dbx 128 II, ten to uměl. Ten systém Pioneer jsem neslyšel.

northman @ 29.07.2017 09:23:23
Antony: zdravím, mám gramofon Rega3, předzesilovač a koncák od firmy Audiolab a reproduktory Dynaudio Excite X34 a včera jsem si pustil původní vinyl Aqualung britské vydání z roku 1971, píšeš, že Wilsonův remaster má přidané basy, možná zdůrazněné, ale na původním vinylu je překrásná basová linka, která na CD vydané k 25. výročí není ani náhodou. Na předzesilovači nemám korekce, pouze potenciometr na zesílení, takže co je na nosiči, to jde do beden.

Petr87 @ 29.07.2017 10:00:06
merhaut: Takhle šikovně podané jsem to pochopil i jako naprostý laik. Děkuju!

Antony @ 29.07.2017 12:55:29
northman:

Na originálu Aqualung je krásná basová linka se všemi mikrodetaily a nuancemi, které je potřeba slyšet. Nic nechybí, nic nepřebývá. Tak, jak to slyšíš z LP.

Na CD je taky, alespoň na těch edicích, které mám k dispozici. Nevím, jak je na tom vydání k 25 výročí.

northman @ 29.07.2017 13:16:04
Antony: jo je tam, ale je hodně upozaděná a bez korekcí nevýrazná. Mně se líbí to provedení, krásný booklet s texty a já jsem si vypálil CD z MP3, Wilsonův remaster, když si chci pustit CD tak si pustím tenhle výpalek.

Balů @ 29.07.2017 17:17:21
Živá diskuse mne též přiměla k akci.
Poslechl jsem si americký vinylový repress z roku 2007 vydaný pod katalogovým číslem
ILPS 9145 ( shodné s 1st press vydání v UK )
a nový vinylový remix od Wilsona.
Slyším na remixu celkově líbivější zvuk s výraznějsími basy ale i výškami.
V akustičtějších skladbách je to náběh na koncert pro basovou kytaru.
Poslouchá se to docela dobře, ale mám radši původní mix.

Myslím, že i původní Benefit měl jaksi sušší zvuk, stejně jako Aqualung.

northman @ 11.08.2017 07:52:48
Antony: Aqualung je deska, kterou jsem si oblíbil počátkem sedmdesátých let a poslouchal jsem ji z magnetofonu B4 přes širokopásmový reproduktor. Po revoluci jsem si pořídil CD shodou okolností to k 25. výročí, potom původní americké vydání na vinylu a loni jsem si koupilWilsonův remaster na vinylu, stáhl jsem si mp3, kartička ke stažení byla součástí LP a tehdy jsem si pustil moje původní CD a pro srovnání remaster, samozřejmě ten remaster je líbivější, basa hraje jako basa a celkově album má daleko větší drajv. Po té bouřlivé předcházející diskusi jsem provedl srovnání původního vinylu americká verze s výsledkem, že CD k 25. výročí hraje totožně s původním originálem nahrávky na vinylu. Jako posluchači bez korekcí se mi samozřejmě více líbí Wilsonův remaster, ale jako konzervativci by tomu mělo být naopak. Svým způsobem ti děkuji za iniciování mého pokusu.

PaloM @ 11.08.2017 08:40:07
Neviem či niekto spomenul metódu posluchových testov, nechce sa mi to tu celé čítať.
Testy musia byť naslepo, čiže niekto iný púšťa nahrávky a počúvajúci nesmie vedieť, aký zdroj práve hrá. Akurát tak poradové číslo zdroja. Inak je to zbytočné, hudobná psychika či psychika posluchu vykoná svoje. Pri znalosti zdroja počujeme. čo chceme počuť. A hlavne keď konkrétne vydanie sme viackrát počuli a máme už v mozgu "zafixovaný" vnem.

Antony @ 11.08.2017 09:26:02
PaloM:
Zmíněná metodika slepého testu, často užívaná systémem A/B/X, je mi samozřejmě známa. Mnohokrát jsem ji absolvoval i organizoval, ovšem je používaná hlavně pro testování jednotlivých komponent v audio řetězci. U hodnocení hudebního média, navíc u zřetelně odlišných nahrávek, bylo podstatné popsat rozdíly, slepý test nemá smysl.

Antony @ 11.08.2017 09:42:09
northman:
Přesně o to mi šlo. Aby si aspoň někdo uvědomil, že existují odlišná provedení, která se více či méně vzdalují od originálu. Aby poslechnul a posoudil. Co si pak vybere, to už je věc druhá. Ale hlavně aby neposlouchal pozměněný remix s pocitem, že je to nějaký "lepší" originál. Není.

Jarda P @ 11.08.2017 10:40:50
Nerozlišuju lepší či horší, ale jestli se mi líbí nebo ne. 40th anniversary ano, 25th anniversary a first press ne, proto jsem se jich zbavil a už mě nezajímají stejně jako diskuse, zda hraje nějaký nástroj zprava namísto zleva.

18.09.2016 kamila | #

První byl pod střechoa Aqualung, co taky jinýho od velkých tullů, je to už pěknejch pár let, společně s Thick si vysloužil nejvíc chvály, uznání, nejčastěj propíraný mediálně, fanoušky, kritika chválou nešetřila a sami hudebníci dobře věděli, kterýma deskama se dotkli nebes a tak moje volba byla jasná. Místo má v první řadě, tam kde vidím například nedozírné Close to the Edge jako vrchol Yes, hned vedle něj se vypíná i tohle dílo.

Legendární sestava stvořila neuvěřitelně soudržné a kvalitní písně, které obstojí jako jedinci i jako celek, nesmírně silný a kompaktní celek. Podpořeno povedenou obálkou a zvukem, kterej atmosférou oplývá v míře nevšední a jedinečné. A jako bonus jsou tu servírovány dokonce písničky s podtextem hit, ať už se jedná o úvodní věc s povedeným vokálem hnaným přes efekt, dunivýma španělama a klavírem s dokonalým zrychlením, nebo famózní Locomotive Breath, kdo by je neznal, přesto že je člověk slyší zpoza rohu (rádia) docela často, přesycena jich nejsem.
Zbožňuju extatickou Cross-Eyed Mary, panenskou nádheru Mother Goose a ještě silněj prožívám následující Wond'ring Aloud. To vpád klavíru a flétny v Up To Me disponuje odzbrojující silou a co třeba Hymn 43 jasná odpoveď na všudypřítomnou hard rockovou dobu. A navrch dvě útlocitné miniaturky, které v minutě a půl vyjádří větší emoční škálu, než leckteré desetiminutové slepence současných kapel.
Tuhle muziku můžu poslouchat pořád !
reagovat

Voytus @ 18.09.2016 14:56:45
Přesně! Jedno z nejlepších alb rockové historie. Podle mě je neoposlouchatelný. Netuším, jak se to Andersonovi povedlo, ale je to tak. Mé první setkání s Jethro, kterému jsem ale nejprve nemohl přijít na chuť, zmaten tím, že chvíli je to tvrďárna (relativně), pak nějaký akustický brnkání.... Pak se to nějak prolomilo a nedokázal jsem se ho nabažit. A pak jsem si ho zase nepustil třeba i pár let (ale to nejspíš není pravda). A pak...No, jako setkání s dávným známým, či známou, které člověk dlouho neviděl - co novýho a tak... Žádný div, že to bylo jedno z prvních LP ve sbírce, kterou jsem - pozdě, ale přece - začal okolo roku 2009 dávat do kupy.

Balů @ 18.09.2016 21:31:58
Ano ... je to monumentální deska od monumentální kapely.

Chvály na mé milované Jethro není nikdy dost!
A stále mne udivuje ta různorodost hudebních nápadů, které Tullové dokáží dát svou jednotící tvář.

kamilo - teď jsem zvědav co ty a Stormwatch ???

kamila @ 19.09.2016 06:05:51
Stormwatch je jedna ze tří desek který mám připravený že přikoupím jako první, dál je tam Too Old... a Roots to B. Vyberu asi zatím jen jednu, vychází totiž dost novinek :)

Gerry @ 19.09.2016 09:13:12
Osobně bych pro "proniknutí" do J. Tull radil začít od velké pětky Stand Up, Benefit, Aqualung, Thick as a Brick a Minstrel in the Gallery. Potom Songs from the Wood, Heavy Horses a Broadsword and the Beast. Kdo si tohle naposlouchá, má zaděláno na lásku na celý život :-D a kupuje JT hromadně bez ohledu na titul (jasně, Warchild, Too Old a Rock Island jsou taky první liga .... ale to bych snad musel vyjmenovávat všechno...)

kamila @ 19.09.2016 09:40:22
Všechny desky který Gerry vyjmenoval (jeho prvních sedm)už naštěstí mám :) a se všema jsem strašně spokojená takže hledám další a rozhodně je z čeho vybírat.

Gerry @ 19.09.2016 18:17:10
To máš pravdu, že je z čeho ....a zajímavé je, že JT jsou spolu s Pink Floyd snad jediná skupina, kde si můžu pustit absolutně všechno, včetně živáků a bootlegů a doposlouchám to do konce, nepřeskakuju, nevynechávám.

06.08.2016 Balů | #

V mé recenzi nebudu rozebírat jednotlivé skladby. Hudbu J.T. jsem vždy vnímal v rámci alba jako celek a není důležité, zda jsou na desce nějaké 'hity¨. O tom jejich hudba není.
Rok 1971.
Jsem v 1. ročníku střední školy, ale vstřebávám hlavně tu úžasnou hudbu přicházející ze Spojeného království.
Již jsem znal singl Locomotiv Breath/ Hymn 43 a těšil se na poslech této aktuální novinky.
Musím přiznat, že Aqualung mne uchvátil svým mixem folku, hard rocku a osobitého Andersonova přístupu ke skládání ale i prezentaci jeho hudby.
V muzice J.T. se vedle úžasné flétny a hlasu I.Andersona dostala do popředí hardrocková kytara Martina Barra. Jednotlivé skladby mají hodně barevná aranžmá s využitím různých klávesových nástrojů, zejména klavíru. Nálady se stále proměňují a najednou je tu Wind up a tím konec úžasné desky.
Je to další skvělý titul v jejich vývoji, který byl v sedmdesátých letech až neskutečný. Všechna alba včetně Stormwatch mají originální kvalitu a přitom je každé trochu jiné.
Aqualung je deska, která v USA vzbudila stejné nadšení jako alba Led Zeppelin a udělala z J.T. světový fenomén.
Mé nadšení z jejich hudby mne pohánělo k hledání dalších titulů a ejhle na pražské burze Na Petříně ( tehdy ) jsem koupil zcela nové This was. Další porci jejich skvělé hudby.

Agualung je jedním z vrcholů jejich tvorby a tak to cítím i po 45 letech.
A se zvoláním Hej Aqualung... dávám 5 hvězdiček.

Je to má první recenze, tak snad někoho osloví.
reagovat

horyna @ 06.08.2016 15:14:13
Balů: vítej mezi hudbou poblázněné recenzentské pisálky:-) První a hned dosti dobrá, výborně se čte a nechybí osobní setkání s deskou, stejně jako je cítit láska a úcta k této výborné fošničce. Jen tak dál, díky a paráda.

EasyRocker @ 06.08.2016 15:59:56
No paráda, jen tak dál!! A souhlas samozřejmě :-)

Balů @ 06.08.2016 17:43:39
Dík za pozitivní reakce, Tullové jsou má celoživotní láska, stejně jako třeba Yes, VDGG, King Crimson , atd.

Petr_70 @ 06.08.2016 19:05:44
K tomuhle albu už asi není třeba nic zásadního dodávat - vše podstatné už bylo řečeno a napsáno...
V recenzi padla zmínka o albu Stormwatch, což je pro řadu skalních fans poslední dobré album skupiny. Za sebe říkám, že pro mne jím je až Roots To Branches z roku 1995. Mezitím totiž skupina nevytvořila nic, co bych mohl nazvat propadákem, spíš právě naopak, což je skutečně obdivuhodné!

Balů @ 06.08.2016 22:10:47
Po dosti experimentálním albu ´A ´ přišla další skvělá deska The Broadsword And The Beast, a to je s přehledem nejlepší titul v osmdesátkách. Jsou to vlastně klasičtí Jethro s novým zvukem.

Petr_70 @ 07.08.2016 11:05:57
Tak s přehledem bych zase neřekl. "Crest of a Knave" z roku 1987 považuji za stejně kvalitní a klasickým JT se blíží bych řekl víc...
Ale Broadsword je vynikající.. o tom žádná! :) Peter-John Vettese byl syntezátor-klávesový mág a génius...

Balů @ 07.08.2016 11:32:40
Petr_70, díky za reakci. Broadsword... mi více drží pohromadě, prostě je více konzistentní, ale Crest mám také rád.činu!

Jardo @ 15.08.2016 15:48:22
Nie tak dávno tu bola reč o kopírovaní Genesis, ale aj iné veľké prog rockové legendy majú svojich "kopírovačov" (hoci žiaden z nich sa nedá porovnať z originálom). Jethro Tull je však v tomto smere unikát, svojská originálna kapela.

Antony @ 15.08.2016 17:43:10
Jardo: Kopírování je jeden z principů vývoje hudby. Je jedno, jestli to zakrýváš eufemismy jako inspirace, ovlivnění, zdroj, navázání, stejně jde o opakování něčeho, co už tu bylo. Akorát, záleží na tom, co kdo přidá svého, osobitého, nezaměnitelného. Tvrdit, že někdo není kopírovaný, či dokonce kopírovatelný, je způsobeno malou znalostí hudby, nebo velkou zaslepeností.
J.T. příchutě jsou cítit všude možně, ze známějších třeba Gryphon, nebo Fruupp (oba tito interpreti ovšem přidali dost nezaměnitelně svého), ale zkus si pustit třeba tohle:
>> odkaz
nebo
>> odkaz

Jardo @ 15.08.2016 19:49:21
Ahoj Antony: Gryphon a Fruupp samozrejme dobre poznám, ale skôr som myslel to, že ešte som sa "nestretol" s kapelou, ktorú by som si pomýlil s Jethro Tull. Nemal som na mysli vplyv alebo prebratie nejakých prvkov, išlo mi o "kópiu", "vykrádačku". Skupiny v tebou uvedených odkazoch som nepoznal a áno, cítiť tam veľký vplyv tejto legendy.

S tvojim príspevkom súhlasím a myslím si, že veľkosť nejakej kapely/interpreta spočíva aj v tom, že svojou hudbou dokáže nadchnúť a inšpirovať mnohých, mnohých...


P. S. Keď už som načal túto tému, tak spomeniem jednu kapelu a čo je ešte viac udivujúce, nehrá žiaden prog alebo inú tzv. zložitú hudbu (ale "iba" svoj /ne/obyčajný blues rock), no predsa v súvislosti s ňou nemožno hovoriť o zástupcov kopírovačov: a síce Ten Years After.

alienshore @ 15.08.2016 22:07:03
kto už len čo dosiahol kopírovaním, veď ani malé deti nikoho nekopírujú ale žijú na maximum svojich možností, práve tým sú deti absolútnym originálom vo svojej holej podstate bytia, rovnako tak aj hudba ktorá vychádza z osobnosti a talentu daného skladateľa je originálom, nie kópiou ..., takto sa predkladajú "znalosti" na tejto stránke :-)

Antony @ 16.08.2016 05:14:30
Děkuji za praktickou ukázku nedostatku rozhledu a přemíry zaslepenosti. Nemohlo to být názornější, alienshore.

Než dospěješ k poznání potřebných skutečností, než pochopíš souvislosti a přestaneš se snažit rozumět hudbě, jsi pro další diskuzi zcela nepřínosný. A hlavně se nesnaž pořád dokola všem radit nesmysly... :)

Antony @ 16.08.2016 05:17:14
Balů: Děkuji za recenzi, rád jsem si ji přečetl. A omlouvám se, že jsem odbočil od tématu.

Brano @ 16.08.2016 09:29:13
alienshore,mohol by si trochu ubrať volume na svojej arogancii?Bolo by to pre progboard prospešné,pretože Tvoje ego už narástlo do obrovských rozmerov.Vystupuješ ako učiteľ národov!.... a nemáš na to!

Balů @ 16.08.2016 11:49:36
Antony
dík za reakci, ale tu odbočku jsem nepobral ???

alienshore @ 16.08.2016 19:45:35
Antony, vďaka za ukážku tvojho klasického breptania o skutočnostiach a súvislostiach s prázdnym obsahom,

a Brano, to čo ja kecám nechaj láskavo na mňa, nie si môj hovorca

Jardo @ 17.08.2016 06:11:33
"veď ani malé deti nikoho nekopírujú" - práveže malé deti napodobňujú (!) to, čo vidia vo svojom okolí a v tomto zmysle sú tí najlepší "kopírovači". Na nich človek vidí všetky svoje chyby a nedostatky. Preto síce ja ako rodič vychovávam deti, avšak deti ma mnohému učia. Vlastné deti sú tým najlepším zrkadlom charakteru každého rodiča a toho skutočne vnímavého posúvajú takýmto spôsobom vpred.

alienshore @ 16.08.2016 22:40:23
opäť len ďalšia poučka z knižiek, v prvom rade rodičia si pretvárajú svoje deti na svoj obraz, čistota ich myšlienok sa nedá prirovnať s myšlienkami dospelého ktorý sa rád patlá vo filozofiách či iných somarinách, ... oni žijú na maximum svojich možností a sú absolútne originálnymi bytosťami, nazvať ich kopírovačmi, to chce naozaj veľkú "odvahu" ...

PaloM @ 17.08.2016 05:30:39
Jardo @ 16.08.2016 22:50:39 - absolútna pravda, pod to sa podpisujem. Kto má deti a vychováva ich (alebo vychovával), má úplne rovnaké skúsenosti.
Ostatné prekáračky ma vôbec nezaujímajú, preto sa nezapájam.

Balů - samozrejme súhlasím s tvojimi pocitmi, sme asi podobný ročník, prešli sme vnímaním Jethro Tull rovnako.

PaloM @ 17.08.2016 08:05:36
Jardo: neviem, čo sa stalo s dátumom a časom. Reagoval som na tvoju poznámku (citujem dole) a také isté skúsenosti s našimi deťmi som mal aj ja, keď boli malé:
"veď ani malé deti nikoho nekopírujú" - práveže malé deti napodobňujú (!) to, čo vidia vo svojom okolí a v tomto zmysle sú tí najlepší "kopírovači". Na nich človek vidí všetky svoje chyby a nedostatky. Preto síce ja ako rodič vychovávam deti, avšak deti ma mnohému učia. Vlastné deti sú tým najlepším zrkadlom charakteru každého rodiča a toho skutočne vnímavého posúvajú takýmto spôsobom vpred.

Snake @ 17.08.2016 09:26:47
Netuším, jestli byl Anderson vůbec prvním rockovým hudebníkem se šprajcnou, ale každopádně ji proslavil a inspiroval celou řadu následovníků. Myslím, že začátkem sedmdesátých let bylo najednou těch kapel s příčnou flétnou víc, než dost. Podobně bylo to i s Genesis, Emersonem, nebo Hendrixem, jejichž příkladu následovala celý zástup skupin i jednotlivců.

Pro spoustu mladých hudebníků byl tím hlavním spouštěčem zážitek spojený s hudbou, ať už to byla návštěva rockového koncertu, nebo poslech prvního rockového alba. Většina těch kluků vzala do ruky hudební nástroje hlavně proto, že se chtěla připodobnit, nebo vyrovnat svým vzorům. Spoustu jich začínalo hraním převzatých věcí a teprve potom, co získali nějaké zkušenosti a hráčské dovednosti byli schopni přijít s něčím vlastním, neokoukaným a originálním. Těch opravdových performátorů, kteří byli již od debutového alba naprosto sví a jejich nahrávky staly se milníky žánru zase tolik není...

Antonyho věta, že "kopírování je jeden z principů vývoje hudby" zní možná moc tvrdě, ale myslím, že má pravdu. (však tu svoji myšlenku hned v následující větě celkem srozumitelně vysvětlil)

Ne, nedělám nikomu mluvčího. Připojil jsem jenom svůj názor. Z podobných a celkem zbytečných přestřelek jsem mrzutej. Pokud se budu chtít někde hádat a vyvolávat rozbroje, zaregistruji se třeba na "Novinkách"...

Balů @ 17.08.2016 12:34:42
K této diskusi nemám co dodat, tak jsem si raději

pustil Fatal portrait - King Diamond, ten mne snad

odreaguje.

merhaut @ 27.07.2017 15:50:54
Já osobně si užívám Aqualung v jakékoliv zvukové verzi, včetně Wilsonova remixu. Stejně se ale nic nevyrovná prvnímu poslechu z B4 před pětačtyřiceti roky u kamaráda Ladi Kafky, kterému odkudsi ze Slovenska došla várka mono nahrávek:-)

03.08.2016 EasyRocker | #

Tahle legendární kapela patří mezi moje vůbec nejoblíbenější interprety a v šedesátých letech důkladně proměnila princip rockové hudby. Ne všechna jejich alba v sedmdesátkách jsem si úplně oblíbil, ale tohle, Thick..., Minstrel in the Gallery a Songs from the Wood jsou u mě trvale na špici. Dopad ještě zvyšoval závažný námět vztahu člověka k Bohu a náboženství vůbec a jeho zasazení do soudobých poměrů, což si vysloužilo i církevní kritiku.

Bluesovým odérem načichlý úvodní riff, divoce frázující Anderson. Akustické mezihry jsou proslulé a kapela jimi proslula. Zapojují se i temné klavírní mezihry (John Evans). Pak se nažhavená rocková jednotka rozběhne v plném tempu a nasazení, přichází pověstné Barreho sólo. Závěr je naléhavý, tíživý a jeho dopad na mysl jako rána palicí. Máme tu akustický vstup Cross-Eyed Mary, živelnou flétnu, která udělala z této kapely už v šedesátkách legendu. Pak se ale rozpoutá poctivá rocková skladba. Hlavně Barre tu řádí, patřil tehdy k elitním strunným střelmistrům. Cheap Day Return je krásná akustická skladba - tahle keltská folkrocková poloha JT je další z těch, kterou na nich už léta miluju. Takhle zpracovaný tento krásný nástroj měl v té době málokdo. Po závěru už přichází sekaný riff klasiky Mother Goose, kde si krásnou daň vybere opět živelné propojení akustických kytar a flétny. Anderson je divý a živočišný, Clive Bunker tu klopýtá a vytváří tempově zcela geniální záležitost s neskutečnou gradací, v závěru se pěkně přitápí pod kotlem... Wond´ring Aloud je další akustickou miniaturou s všudypřítomným Andersonovým zpěvem, který se tu zhostil své dokonalé role barda, pohádkového vyprávěče dávno ztracených příběhů. Doslova parádní je Evansův mellotron. Dvě minuty, ale hudební hody. Up to Me je další klasikou - výrazně zasekaný riff propojený s rytmikou a flétnou. Vzniká unikátní nálada a atmosféra. Na jednom place je tu dekadence, vztek, naléhavost i vysvobození. Barreho jiskry jsou žhavé a přilévají ještě olej do ohně. My God je mimořádně tíživou skladbou se závažným náboženským tématem. Anderson tu útočí na Boha nevybíravě, ptá se, proč byl lid připoután k jeho víře, zmíní i krvavou historii církve, což se jí moc líbit nemohlo. Nastupuje drtivý riff, propojený s flétnou a Barreho sóly, což dohromady tvoří skvěle zpracovaný komplexní celek. Jako by si tu Anderson a spol. vytvořil svou temnou verzi rockové opery. Hymn43 je drsná rockovice, kde se ústrojně propojuje živelná Barreho kytara s drsnými sóly a lehce dekadentní náladou a výraznými silovými refrény. Slipstream je krátká akustická jemná skladba s "pazvuky" na závěr.... Klavírní úvod Locomotive Breath a jeden z dalších zásadních rockových riffů. Bunkerovo tempo je nezastavitelné, i když ne nějak přehnaně rychlé, a propojení s flétnou prostě skvělé a řádí se až do konce. Wind-Up začíná jemnými klavírními tóny a uměřeným civilním projevem, pak ale Bunker výrazně promění tempo směrem k rychlosti a všechno se rozjede dost podobně v duchu úvodní skladby. Krása, podpořená divokými výstupy mr. Barreho. V závěru se vše vrátí do klidné, klavírní polohy. Lick Your Fingers Clean - umírněný začátek, pak ale znovu živelné rockové zrychlení, kytary, flétna s dokonale tepající rytmika a divé hlasové "vsuvky" v pozadí. Za necelé tři minuty je hotovo. Klasikami se už staly i přídavky na bonusové verzi. Songs for Jeffrey má pevný rockový spodek, ale ještě starou elektrizující bluesovou atmosféru, zvýrazněnou i žhavou harmonikou. Fat Man (původně ze Stand Up) má opět syrový černý prazáklad, přelety flétny a svižně tepající rytmika a hulákající Anderson vytvářejí dohromady úplný unikát. Bourée (z téhož alba) je pak pověstným volným zpracováním Bachova tématu. Kytarový spodek, živelná rytmika a pak všudypřítomná řádící Andersonova flétna utvořily skvostný kousek.

Tyhle hudební hody jsou jednoznačně za pět hvězdiček, kapele se tady podařilo opravdu mimořádné dílo, nabízející snad všechny možné polohy, nálady a dokonale hudebně vystihli a podtrhli závažný hudební námět. Díky za tohle dílo, protože je jedno z těch nesmrtelných.


reagovat

Luboš @ 03.08.2016 06:59:09
Krásné čtení o legendární desce, která patřila k prvním albům od Jethro Tull co jsem měl tehdy nahrané. Od té doby se hodně změnilo v mém vztahu k téhle desce, pořád se mi líbí, ale považuji ji za album třech skladeb, Aqualung, Cross Eyed Mary a Locomotive Breath, ten zbytek nedosahuje úrovně tří jmenovaných. Mnohem radši mám dvě předchozí desky Stand Up,Benefit a následující Thick As A Brick.

Martin H @ 03.08.2016 07:20:13
Aqualung je monument, který si bez debat těch 5 hvězdiček plně zaslouží. A když se k tomu připojí tento EasyRockerův text, tak nezbývá než jen chválit, chválit a chválit.

09.06.2015 Akana | #

Aqualung je jedním z nejpůsobivějších plodů zlaté éry progresivního rocku mimo jiné i proto, že se úspěšně vyhýbá samoúčelným exhibicím. Jethro Tull už na svém čtvrtém albu vládnou sebevědomým nadžánrovým rukopisem, který zároveň není nijak definitivní či snad dokonce zkostnatělý a skýtá množství dalších cestiček, po kterých se lze dál ubírat. Aniž by je násilím lámal přes koleno směšuje bluesové, rockové i folkové inspirace do promyšleného a originálního výraziva a posouvá je na další skladatelskou úroveň.

S opět pozměněnou sestavou (nový basák Jeffrey Hammond, minule pouze hostující klávesista John Evan) předložil Ian Anderson světu jedenáct skvostně proaranžovaných, plnokrevných kompozic prostých chladného akademismu. Neotřelé nápady potkáváme na každém kroku: od perfektně načasovaných sól přes dynamické zvraty na jakých stojí titulní skladba až třeba po neobvyklý dialog flétny a mužského sboru uprostřed písně My God. Anderson si ale zároveň dobře hlídá aby hrnec nepřetékal a hudba se nezměnila v načepýřenou oslavu sebe sama.

Hodně zjednodušeně se obsah alba dá rozdělit na údernější, hardrockem poučenou část, v níž by skončily písně Cross-Eyed Mary, Hymn 43 nebo fantastická Locomotive Breath, a na neobvykle početnou skupinu různě dlouhých songů čerpajících spíš z akustického folku (slušelo by se vypíchnout především Mother Goose). Hranice mezi nimi je ale neostrá, přirozeně propustná, což dokazuje jak úvodní Aqualung, tak i finálová Wind-Up, která završuje jedno z hlavních témat alba, jímž je – stručně řečeno – účtování s náboženstvím a jeho vlivem.

Jedním z důležitých faktorů, které vzdalují Jethro Tull od prázdné nabubřelosti, je zpěv Iana Andersona, který dokáže přiměřeně dávkovat patos i ironii, umí být vřelý i kousavý a je těžké ho s někým zaměnit. Klávesy Johna Evana jsou významnou posilou a s Barreho kytarou a kapelníkovou flétnou vytvářejí nápadité vzory a kombinace. Instrumentální vyspělost je vůbec vlastní všem muzikantům v kapele a slouží jim ke cti, že jí ani na vteřinu nezneužívají k laciné efektnosti. Každý tón tu má své místo, dramatičnost nikdy nepřechází v pompu, ambice nepřevyšují možnosti. Pro Jethro Tull je Aqualung po všech stránkách kulminačním bodem.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Snake @ 10.06.2015 07:14:16
Akana, pěkně jsi to napsal. Přinutilo mě to k zamyšlení, kterou že to desku Jethro Tull mám vlastně nejraději, ale ke kloudnému výsledku jsem se nedobral. Je období, kdy nejraději poslouchám "Living In The Past", jindy "Songs Of The Wood", pak zase "Heavy Horses", abych se nakonec vrátil k albu "Aqualung".

Titulní skladba je vynikající, stejně tak zemitá Cross-Eyed Mary. Po několika folkověji zaměřenějších písních mě dokáže nadzvednout razantnější pecka My God, duely flétny s kytarou jsou tady vynikající. Pěkně chrchlající kytara mi jde k duhu i v následující Hymn 43, aby to nakonec zazdil legendární hard rockový "majstrštyk" Locomotive Breath. Asi první skladba, kterou jsem kdy od Jethro Tull slyšel. Vlastně jediným kusem, který mi nejde tak úplně pod kůži je Up To Me...

Album jsem ještě nehodnotil a dneska to vidím na "excelentní přírůstek do každé sbírky", tedy za čtyři. A děkuji za recenzi.

Voytus @ 10.06.2015 07:39:54
Snake: Up to me mi připomíná acid-folkové skupiny typu Comus nebo Spirogyra. Navíc, udělat ten zlověstně znějící riff elektricky, pravděpodobně by to znělo jako Black Sabbath a urychlilo by to vývoj tvrdého metalu určitě alespoň o několik let :-).

25.05.2012 adam | #

Po dlhej dobe ma niečo úplne odrovnalo. Kúpil som si 2CD čo nedávno vyšlo a Aqualung znie lepšie ako kedykoľvek doteraz.... I keď v Locomotive Breath je tá chyba stále, ale tá sa asi nedá odstrániť.
Nový mix tomuto veľdielu rockovej histórie nič neubral, ale práve naopak, dodal šťavu a zvýraznil každý jeden nástroj. Počúvam to na plné gule a ľutujem že som to nezažil na živo.....
reagovat

02.03.2012 nowhere_man | #

Pre mňa jednoznačne najlepší album Jethro Tull. A inak od tejto kapely nepoznám slabší počin (správne, ani Under Wraps) a ani od Andersona (správne, ani Walk into light). Ich tvorbu milujem a toto je jej vrchol. Skladba Aqualung mám podľa mňa najlepší riff, aký kedy kapela zahrala a je to právom rocková klasika. Avšak taká skladba Cross-eyed Mary je úchvatná rovnako a ten riff, čo predvádza kapela v refréne dýcha tomu aqualungovskému poriadne na chrbát. Cheap day return je vítaná kľudná miniatúrka. A nasledujúca Mother Goose vo mne evokuje (neviem prečo) krásu vidieku. Wond'ring aloud je krásna akustická balada, jedna z najkrajších od kapely. Up to me je pekne zahraná tullovina, typická pre kapelu. My God je skvelá vec, naliehavá, tvrdá, ale aj krehká. Posolstvo takisto. Čo ma fascinuje, je skladba Hymn 43 s tým hypnotizujúcim riffom (prvýkrát nastúpi okolo dvadsiatej sekundy). A opäť pekná miniatúrka - Slipstream. A po nej ďalšia nesmrteľná rocková klasika Locomotive breath. Krásna klavírna predohra a opäť bezchybný riff. Tak sa mi zdá, že tento album je prehliadkou skvelých riffov. Záverečná Wind up je skvelým záverom skvelej platne. A bonusy? Máme tu najprv dve nepoužité skladby - Wond'ring again (pekná skladba s opakovaním motívov z Wond'ring aloud) a Lick your fingers clean (takisto vydarená). A napokon je tu päť skladieb z EP, s už zmeneným postom za bicími nástrojmi. Life is a long song je krásna akustická skladba, Up the pool takisto, Dr. Bogenbroom je veľmi zaujímavá svojou atmosférou, For latter je parádna inštrumentálka a nakoniec je to akustická miniatúrka Nursie. Všetky bonusy boli súčasťou dvojalbumu Living in the past. Zhrnuté - vynikajúci album Jethro Tull (pre mňa najlepší), ktorí navyše spomínané bonusy len vyšperkovali.
reagovat

martin69 @ 02.03.2012 10:09:09
Dobře napsané! Aqualung je více než výborné album.

09.05.2011 Petr Gratias | #

Když se objevili na britské scéně koncem šedesátých let, bylo to něco jako přepsání starých map! Rocková skupina každým coulem si dovolila pozměnit pravidla, na kterých vystavěla bezmála celou filosofii jejich hudebního přístupu a orientace. V rockovém velkokvasu té doby by bylo téměř považováno za svatokrádež, že by se dala v daném žánru zaměnit elektrická kytara nebo varhany takovým nástrojem jako byla příčná flétna!!! Samozřejmě se flétna (příčná i zobcová) objevovala v aranžmá různých skupin té doby, ale nikdo si nedokázal představit, že by bylo možné zaměnit role a elektricky zesilované tóny kytary a tremolo varhan poodsunout do pozadí a naopak do role frontmanského nástroje postavit historický zvuk melancholicky znějícího nástroje, který nepatřil do inventáře rock and rollu…. Jméno skupiny zůstalo dodnes aktivní na světové hudební scéně a je skloňováno s úctou a obdivem – ano, Jethro Tull!

V roce 1968 vychází její první řadové album, které zaujalo hudební kritiky, cestu k posluchačům si hledalo o něco pomaleji, nicméně další alba potvrdila jasnější koncepci, kdy se skupina vymanila z jazz-bluesového pojetí rocku a stala se skutečnou uměleckou atrakcí počátku sedmdesátých let.
Od druhého alba se stal suverénním frontmanem skupiny Ian Anderson, zpěvák, skladatel, textař a multiinstrumentalista, který dostal pod kontrolu veškerý hudební materiál, který skupina natočila. Pozice skupiny ve Velké Británii rychle rostla a i když žebříčky jejich prodejů, stejně jako bodování v postavení v hitparádách neodpovídalo vysokému nasazení, přesto se stali ve své době možná „nejryzejší anglickou skupinou“.
Zásadní podíl na tomto označení a hudebním směřování mělo jejich čtvrté řadové album.
Odbornými kritiky bylo album označeno jako koncepční počin, čemuž se Anderson urputně bránil, protože po textové stránce a hudebním pojetím nebylo podle jeho názoru propojenou jednotícím konceptem. Nicméně album patří nejen k nejlepším projektům skupiny, ale i k tomu nejlepšímu, co v sedmdesátých letech v Británii vyšlo.

AQUALUNG – úvodní syrový riff elektrické kytary se stal dnes už klasickým modelem rockového songu, rozpoznatelným podobně jako riffy Cream, Led Zeppelin, Black Sabbath, nebo Deep Purple… Dobře sehraná skupina demonstruje svou hudební platformu a proměny ostrého rocku s aplikací akustické kytary a Andersonova nakřáplého, ale perfektně frázujícího hlasu s výrazným emocionálním prožitkem. Barreho kytarové sólo se ústrojným způsobem vklínilo do harmonie a vytvořilo spojovací most mezi klavírními akordy a rozběhnutou rytmikou.

CROSS-EYED MARY – mellotronová clona a neklidné tónové proměny flétny a přesně rytmicky prověřené figury přinášejí další skladbu. Andersonův hlas je podpírán rockovou kytarou a klavírní téma se vznáší nad celkovou rockovou koncepcí ve středním tempu. Uprostřed se střídají skvěle promyšlená sóla na flétnu střídající se s elektrickou kytarou, která dodávají skladby patřičný odpich. Bunkerovy bicí drží přesný rytmus a přesvědčují o dynamickém stínění jeho hráčského potenciálu, stejně tak emocionálně pojmutý zvuk flétny…

CHEAP DAY RETURN – třetí skladba vypadá jako renesanční kytarová studie, než přijde samotná melodie a vypravěčsky znějící Andersonův hlas se propojuje se staroanglickým vnímáním harmonií. Jiskřivá a hravá miniatura niterného přednesu...

MOTHER GOOSE – akustické kytary otevírají další skladbu s výraznějším rytmickým spodkem, který citlivě podkresluje celé téma s přídavnými percussion. Flétnová miniatura opět připomíná starou anglickou renesanční hudbu. Postupně skladba získává na dynamice, až se připojí i elektrická kytara, která s baskytarou dodává patřičné koření, ale nijak neubíjí základní akustickou atmosféru. Akustická kytara energickou výměnou tónů činí tečkou za skladbou.

WOND´RING ALOUD – Anderson pořádá akustické kytaře dostatek prostoru. O čemž svědčí i tato křehká píseň, doprovázená klavírním doprovodem, recordery. Příjemný a citlivý projev se opírá o emotivní texty s výraznými metaforickými obrazy…

UP TO ME – rockovější pól přichází v další skladbě. Je skvěle zaranžovaná. Propojení akustických kytar, flétny, elektrické kytary a přesná práce bicí nástrojů a baskytary činí z této kompozice pevný celek. Barevná nástrojová kouzlení přinášejí kýžený dopad na posluchače. Anderson přesvědčuje, že melodická hudba správně uchopená má v pojetí Jethro Tull silnou devízu, navíc rozvíjenou emocionálním zvládnutím použitých nástrojů…

MY GOD – pravděpodobně nejzávažnější skladba na albu. Anderson v textové rovině zaútočil na nedotknutelné principy náboženství a svým osobitým způsobem deklaroval názor, který vzbudil v křesťanských kruzích značnou nevoli. Skladba má několik částí – ta úvodní je pojímána jako balada na akustickou kytaru, s připojujícím se klavírem, postupně ovšem skladba ohromí svou sofistikovanou proaranžovaností a nástrojovými proměnami. Proměny Andersonovy interpretace a zhutnění soundu skladbu pozvedá na rockovou platformu s přeznívajícími flétnovými tóny a sólem na zkreslenou elektrickou kytaru. Anderson na flétnu kouzlí šamanským způsobem za dokreslení přidaného sborového vícehlasu.

HYMN 43 – rocková hutnost zůstává, navíc se zrychluje její tempo a pokud měl někdo tu a tam pocit, že album nemá dostatečnou rockovou platformu, tak ho v této chvíli ztrácí. Rozvíjené téma staví na klasických základech přímé kompozice rockového charakteru s výrazným riffem a škrabáním na tlumené struny s klavírními postupy a dominující elektrickou kytarou, které sekunduje upozadněná flétna. Výrazný energetický potenciál ji nezapře.

SLIPSTREAM – další příspěvek je ryze písňového charakteru s dominující akustickou kytarou a recordery v pozadí. Přimíchané melancholie je zakončena kouzlením s recordery. I v miniatuře může být přesvědčivost sdělení a vnitřní náboj, aniž by bylo třeba používat silnějších vyjadřovacích prostředků…

LOCOMOTIVE BREATH – pravděpodobně druhá nejúspěšnější skladba na albu. Její intro ovšem připomíná spíše náladotvornou jazzovou kompozici, která se ovšem zásadním kytarovým riffem proměním ve šlapavou a dynamicky velmi odstíněnou skladbu s výtečným sólem na flétnu uprostřed skladby. Recept na úspěch v intencích nosné melodie a bezchybných muzikantských výkonů.

WIND UP – závěrečná skladba začíná smířlivě a velmi klidně s mírným nástupem, také ona má svou katarzi a vnitřní část ji proměňuje v rockovou skladbu podle všech pravidel s přiostřenou kytarou a dunivou baskytarou, aby pak v závěru klavírní akordy ve finále přinesly smír a pohodu po řadě nečekaných proměn…

Stejně jako jiná nejmenovaná alba přelomu šedesátých a sedmdesátých let patřila a dodnes patří Aqualung do rodinné výbavy klasického rockera, který přísahá na kvalitu, ryzost, výjimečnost a osobitost.
Neustále z ní vyvěrá nespecifikovatelná moudrost, lehkost a zpěvnost prokreslovaná výtečnými instrumentálními výkony.
Pět hvězdiček je zcela oprávněných!




reagovat

adam @ 09.05.2011 21:22:41
Najsilnejsi odkaz albumu: Na zaciatku stvoril clovek Boha. A v mysli cloveka Boh stvoril jeho..... huste. k muzike sa nevyjadrujem. nic nove nevymyslim

22.02.2008 hejkal | #

Čo dodať a neopakovať iných? Azda iba to, že mám fakt rád Hymn 43.

Toto je zásadný album skupiny, ktorý ale na mojom osobnom rebríčku nestojí úplne na vrchole, a preto (a aby sa mohli experti na objektivitu hviezdičkovania vyšantiť) "iba" za 4,48999996477*.
reagovat

Voytus @ 22.02.2008 15:50:05
Já Ti dám jenom 4,48999996477*!!! Toooos přeeeeeeeeehnaaaaaaal!:-)
Konečně někdo zmínil Hymn 43! To je nátěr!
A že ses do těch JT pustil! Také se jim podívám více na zoubek!

martin69 @ 04.03.2011 08:57:47
hejkal : sympatická recenze.

05.12.2007 Beriq | #

album zlaté nebo platinové asi všude kde vyšlo. Základní kámen celé diskografie Jethro Tull a asi nejlepší reprezentant. Pro mě sice ne úplně to nej... ale jeho kvality jsou nepopíratelné. Základní riff titulní a zřejmě nejslavnější skladby o starém bezdomovci Aqualungovi zná snad každý. Album je tématicky rozděleno na část sociání- poukazující na nešvary společnosti, její okraj (šilhavá Mary nebo právě bezďák Aqualung, kde jsou jak tvrdší rockové písně tak i poklidné skladbičky hrané na španělku s typickým civilním, možná až chasnickým projevem Iana Andersona.
Druhá část začínající skladbou My God je zase zaměřena na problém organizovaného náboženství. Sama skladba po klidném začátku s kytarou a piánem pomalu přechází v tvrdou nekompromisní rockovici s hutnou el. kytarou, flétnou a mužským sborem.Pro mne ne moc silnou Hymn 43 následuje Slipstream s housličkami v pozadí, populární Locomotive Breath a na konec silná a přesvědčivá Wind Up. Texty Ian Anderson umí- sám říkal že s jeho texty a s hudbou Led Zeppelin by vznikla úžasná kombinace a zde jsou slova poskládána tak nějak srozumitlně, razantně a přímo, beznějakých metafor a jinotajů. Mám toto album velmi rád.
reagovat

Borek @ 23.02.2011 19:42:20
"Slipstream s housličkami v pozadí, populární Locomotive Breath..."
Aqualunga jsem nejprve poznal z náhrávky na kazetě (přesto řádně naposlouchal), aniž bych však znal názvy jednotlivých skladeb. Na překvapení, které mi přichystalo španělské vydání alba, které jsem následně pořídil na pražské burze, se zapomenout nedá. Po Slipstream žádný "dech lokomotivy", ale jakási Glory Row (znovu jsem na ni narazil až na remasterovaném vydaní War Child, kde je jedním z bonusů)... Tehdy jsem byl terčem posměchu, co jsem to koupil, dneska (protože jako jeden z mála vinylů přežil pošetilé období jejich zbavování se a přechodu na CD) si hýčkám coby raritu. Pokud tomu tak není, rád setrvám ve svém omylu.

21.11.2007 Reynevan | #

Když jsem si nedlouho po Sametové revoluci kupoval v našem malém městečku své jedno z prvních originálních CD, bylo to právě tohle. Jako dnes si vybavuju, kterak chlap opřený o pult (asi přítel prodavače) pronesl: "Jo, jo, je to dobrá deska, ale ten zvuk je hrozný..." Tato věta mně dodnes vrtá hlavou. Co je mi do zvuku, když to hraje tak skvěle :-) Napsáno o ní už bylo víc než dost a kdybych byl Stanley, tak napíšu, že je objektivně dobrá. Já budu zdrženlivější a bez skrupulí dám 5 hvězd do síně slávy a podotknu: Nikdy nevěřte týpkům opřeným o pult...

P.S. Dnes večer, po úmorné dřině, jsem se před chvilkou dopotácel domů, zapnul radio Hey a z něj se zvalo: "Aqualung my friend...", proto ta nostalgie :-)
reagovat

stanley @ 22.11.2007 06:14:48
ta deska je objektivně skvělá a zvuk už dnes docela remasterovaný.taky dávám pět hvězd.

Filozof @ 22.11.2007 14:30:06
Reynevan:

Kup remastered edici a máš to bez kompromisů! U tohohle klenotu to snad stojí za to...

Fil @ 28.12.2007 15:06:39
Skvělá hudba a na tehdejší dobu skvělý zvuk.Přál bych vám toto cd slyšet na kvalitním hifi aparátu.

05.09.2007 Koťas68 | #

Přesně tak!!! 5 hvězdiček si určitě zaslouží. Je to Brilantní album s neopakovatelným Tullovským soundem. V historii rock'n'rollu určitě přelomové. Flétna patřila k Jethro Tull už od počátku, ale podle mého názoru až toto album ukázalo, jakým může být pro rock přínosem. Krásně melodicky plyne od začátku až do konce. Skvěle vyvážené, bez slabšího, či nudnějšího místa. Aqualung a Stand Up patří k nejlepším rockovým deskám.
reagovat

kneekal @ 05.09.2007 20:29:58
zdravím a vítám koťase68 :), což takhle se zaregistrovat? :)

24.06.2006 b.wolf | #

Vlastním téměř celou diskografii Jethro Tull a Aqualung se pyšně tyčí na jejím absolutním vrcholu. K tomuto albu není co dodat, kdo jej má, ví o čem mluví. Jak trefně podotkl můj známý při pohledu na dnešní "nové" skupiny: "Proč bych sháněl novou muziku, když je tolik skvělé staré"! Dávám mu za pravdu a za pět!!!
reagovat

04.12.2004 | #

Ozaj čo napísať o jednom z najlepších albumov vobec,a o asi najkrajšom počine Jethro Tull.Naozaj fascinujuca vec.Textovo monotematicky zamer takzvanej rockovej opery,a to na r.1971 jedna s prvých takýchto ucelených koncepcií.Vynimku snad tvori THE WHO-Tommy,ten toto trochu predbehol ale aj tak,treba rozhodne vlastniť.
Nadherný samet Evansovho piana...Takto by to malo nejak vyzerať,a ani po 33 rokoch nestratil nič so svojho čara.
Čo dodať jednoznačne 5 !!!
reagovat

Filozof @ 26.07.2007 13:22:25
Pro Tvoji informaci dodávám, že Tommy dobu nepředběhl. Ve stejém roce vyšla i rocková opera Kinks - Arthur, Or The Decline And Fall Of Britsh Empire a dokonce o rok dříve opera S. F. Sorrow od Pretty Things. Ta je podle všeho opravdu první svého druhu.

Antony @ 26.07.2007 14:02:02
A zase pro tvoji informaci Filozofe dodám, že ani S.F. Sorrow není první rocková opera, musíš zapátrat více v minulosti. Uź jsme o tom na Lopuchu psali.

Filozof @ 27.07.2007 09:31:32
Antony:
Tak zapátrej a doplň mne. Minule jsem dostal vyhubováno, že není první Arthur a Tommy, ale S.F. Sorrow. Tak jsem Vás poslechl a doplnil sem vlastně názor převzatý od Vás a už je to tu zase ... :-))
takže to, prosím, rozšiř. Dík.

hejkal @ 27.07.2007 09:50:58
Filozof - Priznám sa, že vôbec netuším, iba mám pocit, že sa to môže meniť v čase. Čo je dnes odpad (toto nie je myslené konkrétne na menované tituly, je to iba príklad :)), zajtra môže byť žánrotvorný moment, pozajtra legenda a potom po rokoch sa nájde niekto, kto objaví, že aj predtým sa niečo také spravilo a zo žánrotvornej legendy sa stáva jeden z davu... :)

Antony @ 28.07.2007 16:17:23
Filozof:
Dávno už pátrat nemusím. Mám ve sbírce dílo, které je regulérní rockovou operou s příběhem a koncepcí, je starší než SF Sorrow, ale nechci o něm tvrdit, že je první. Kdoví, co by se ještě dalo z archívů vyhrabat.
NIRVANA - The Story Of Simon Simopath 1967

Filozof @ 29.07.2007 07:39:08
Antony
Dík za tip. Znám jen to jméno. Jakmile se k tomu dostanu, nevynechám.

27.08.2004 Hans | #

Vyhranene, silne album, typicky Jethro Tull zvuk, hodne rockove proti predeslym. Ustrednim motivem je kritika "socialniho chovani" soudobe britske spolecnosti a pokrytectvi anglikanske cirkve, ktera si "udelala z boha dobry byznys", ale zapomnela na hlavni poslani krestanstvi - milosrdenstvi. Hudebne jeden song lepsi nez druhy, skvele se stridaji tvrde rockove znejici skladby jako uvodni Aqualung, Cross-Eyed Mary, Locomotive Breath nebo Hymn43 s folkovejsimi Mother Goose, Wondring Aloud, Up To Me. Rozhodne nejimpozantnejsi textove i hudebne je goticky temna My God. Texty jsou vesmes o postavickach ulice, tulacich a bezdomovcich vykorenenych ze spolecnosti, ale take o nesvarech cirkve a zneuzivani boziho jmena, prospecharstvi apod. . Neni treba se ale bat, Ian Anderson neni zadny cirkevni reformator a panbickar. Jak rika v poslednim songu desky Wind Up, "... nejsem ten ktery potrebuje natahnout (klicek :o) v nedeli v kostele, abych veril v moralni principy a byl dobrym clovekem ...".
reagovat

Luka @ 07.05.2007 00:00:00
Můžu jen a jes souhlasit. Nádherné album s texty přimočarými a dobře srozumitelnými narozdíl třeba od taky krásné A Passion play. Kytarový riff z Aqualungu je legendární-je to skutečně ten nej song od JT- chvilku tvrdě chvilku skoro něžně- to Ianovo tydydy tydydýýýýýýýýý je úžasné:-)