Profil uživatele kneekal


Recenze:

McCartney, Paul - Flaming pie cover

McCartney, Paul / Flaming pie

kneekal | 4 stars | 2011-12-01 | #

Najde se vůbec někdo neznalý informace, kdo jest Sir Paul McCartney? Legendárního beatla asi není třeba jakkoli představovat, avšak s povědomím o jeho sólové tvorbě je to poněkud horší. Paul nebyl a není takovou mediální ikonou jako je kolega John Lennon a ani není divu, sociální kritika prostě nebyla jeho parketa. Přesto by bylo chybou opomíjet jeho sólovou diskografii, protože se stále jedná o jednoho z nejlepších písničkářů historie.

Velice pádným důkazem je deska Flaming Pie z roku 1997. Málokde dostanete tak silný a přesto velice civilní písničkářský počin jako v případě téhle sólovky. Žádné rockové běsnění tedy rozhodně nečekejte. Hlavní cenu v kategorii nástroj alba totiž vyhrála akustická kytara. Jasně, i elektriky se dočkáme, celkem i často, ale tak nějak tohle album prostě zní hodně akusticky a i ta elektrika se zjevně právě vrátila z kadeřnictví, protože je velmi učesaná.

Paul klade důraz na silnou zpěvovou melodickou linku, místy opravdu neuvěřitelně chytlavou, avšak zároveň nemáte pocit, že "tuhle stupidní melodii už z hlavy nevymlátím ani bestofkou německého diska". U něterých desek je zcela oprávněné vinit McCartneyho z produkce kýčovitých popěvků, tentokrát ale tak cítím, že vše je v naprosto správném hudebním formátu a vyznění.

A celková atmosféra? Žádná chmura, maximálně lehounká melancholie, ale jinak pohoda jazz slunného nedělního odpoledne, kde jediné co máte na práci je analýza tvaru oblak.

Tradičně uvedu své oblíbené skladby. Jednoznačně to bude melancholický akustický lovesong Somedays, který osobně považuju za jednen z nejsilnějších songů co kdy McCartney napsal. Ale výběr je opravdu široký a klidně se vsadím, že soft vypalovačky If You Wanna či Used to Be Bad uvedou vaše chodila do podusávacího módu. A co třeba nagradovaná patetická klavírní orgie Beautiful Night? Či vysloveně odpolední pohoda s Heaven on a Sunday? Na něco echt stupidního prosím zapomeňte, tady to nenajdete.

Flaming Pie je tak jednou z McCartneyho nejzdařilejších sólových alb a jeden z nejlepších post-Beatles počinů legendární čtveřic. Paul totiž v 90. letech chytil neuvěřitelně silnou skladatelskou slinu a deska jako je Flaming Pie všem fandům čistého pop/rocku prostě musí zákonitě udělat radost. 85%

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Flaming pie
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul


Beck, Jeff - Emotion & commotion cover

Beck, Jeff / Emotion & commotion

kneekal | 3 stars | 2011-12-01 | #

Nebudu zastírat, že Jeff Beck patří mezi moje nejoslavovanější kytaristy. Jeho styl zůstává i po těch desítkách let stále novátorský a nikdy jsem u něj neměl pocit, že by začal vykrádat sebe sama či tak nějak zahníval v rybníku světové hudební scény. Očekávání jeho nové desky (po dlouhých sedmi letech) tudíž bylo velmi značné.

Ovšem, kdo čekal industriální řezničinu ve stylu předchozích tří desek, tak byl asi hořce zklamán. Beck se totiž rozhodl, že přestane na svoji kytaru páchat industriální genocidium a vrhl se na poněkud konvenčnější tvorbu. A aby tuto přeměnu zcela dokonal, tak omezil své vlastní skladby na minimum.

Náplní desky Emotion and Commotion tak jsou především songy převzaté z opravdu širokého spektra stylů. Snivá kytara tak spojuje staroanglickou koledu Corpsu Christi Carol, Pucciniho árii Nessum Dorma či bluesovou klasiku I Put a Spell On You. Zdánlivě zcela nesouvisející materiál se na Beckově desce prolíná zcela přirozeně.

Co je však pozoruhodné je proměna Beckova stylu. Z neurvalého násilníka, který se z nebohého nástroje pravidelně snažil svojí tremolo pákou znásilnit tón co to dalo, se z ničeho nic (jo, 7 let je 7 let) stává rozněženelý procítěný vypravěč. A vykládá jednu hezkou melodickou linku za druhou.

Tahle deska dost možná vůbec nebude pro klasické Beckovy fanoušky, z jeho poslední diskografie se totiž poměrně zásadně vyjímá. Beck je ale hodně silný v kramflecích a víc co chce hrát. Nejedná se o žádnou křeč či vyhasnutí dávného bouřliváka. Přiznám se, že to co mi prvně přišlo jako neuvěřitelná nuda mne časem čím dál více bavilo.

Deska ale má svá hluchá místa, to nepochybně. Obzvláště Over the Rainbow mám cuky s chutí přeskočit a Elegy For Dunkirk je patetická až hanba. Tam už je té rozvleklosti a procítěnosti i na můj vkus až příliš. Naopak Beck naprosto září v kolaboraci s Joss Stone. Jak I Put a Spell On You, ale především našláplá There's No Other Time chytají ten správný švih. Blahem chrochtnu i u Never Alone s atomosférickou křišťálovou čistotou (Mike Oldfield by z této skladby měl rozhodně radost). Ale co zde dělá Hammerhead je mi trochu záhadou? To je nějaký zapomenutý kus z předchozích desek? Je to super song, dělá album bohatší, ale věřím, že pro mnoho posluchačů, kteří chtějí vysloveně večerní desku tu bude setsakra rušivý. Ale jako singl je to super vypalovačka.

Emmotion and Commotion není deska, která by vás zvedala ze židle a přinášela myšlenku na aplikace rozbrušovačky vůči konferenčímu stolku, naopak, ukazuje zcela jinou stránku tohoto skvělého kytaristy. Nečekejte převratné dílo, Beck jenom natočil klidnější desku a nechal svoji kytaru aspoň trochu dýchat přirozeně. Těžko mu to vyčítat, zcela typicky se opět posunul někam dál když už cítil, že se v jedné louži vymáchal až až. A je to koneckonců Jeff Beck, tak co jste čekali?

Jeffe bude to za 60% je to sice nejslabší deska od prapodivné Crazy Legs z roku 1993, ale žádný vyslovně průšvih to tedy není

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Emotion & commotion
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble cover

Uriah Heep / Very 'eavy...Very 'umble

kneekal | 3 stars | 2008-02-18 | #

Nepatřím k fanouškům Uriah Heep a z hard rocku už jsem zřejmě definitivně vyrostl, ale sem tam dostanu chuť zase si pustit tuhle pro mě lehce old-school music. Dneska to padlo na debut Uriah Heep.

Gypsy je klasika, stále dobrá, stále skvělá a rozhodně nejlepší skladba, kterou jsem od UH slyšel a přiznám se, že je asi jediná skladba, kterou bych z této desky upřednostnil. Pozoruhodný je však také bluesový výlet Lucy Blues.

Jinak je to prostě fajný hard-rock, s patřičným patosem, hradbou varhan, ječivých vokálů a s velice solidními muzikantskými výkony.

Pro fanoušky hard-rocku se dozajista jedná dílo u kterého bych se divil, že by jim bylo zahaleno rouškou tajemství. Pro ostatní zřejmě deska bez které se dá bez problému žít i když muzika to rozhodně špatná není. :)

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Muse - Origin of Symmetry cover

Muse / Origin of Symmetry

kneekal | 4 stars | 2008-02-17 | #

Sice nepatřím mezi neuvěřitelnou masu uctívačů téhle kapely, ale zřetelně si pamatuji, když jsem tuhle desku uslyšel poprvé a s nadšením ji sjížděl dokola.

Muse jsou totiž pekelně chytlaví. Masivní elektro-kytarové riffy, které se kulí do klavírních eskapád, rozryté lkající Bellamym, který dovede v pravou chvíli zaškrtit svůj hlas a co by jinde možná znělo divně, tady zní parádně.

Osobně mám nejraději prvních šest skladeb, hlavně Citizen Erased, to je naprosto nehorázně dobrá skladba s působivými přechody. Další songy už mi tak trochu splývají a prostě tolik nechytají, neberou nebo tak něco. Uměleckou a posluchačskou hodnotu jim však ani omylem neubírám.

Jak jsem již řekl, Muse zas tolik neposlouchám, ale frekvence s jakou se Origin of Symmetry vrací do mých repráků svědčí o tom, že se jedná o dílo, které by člověku, který chce být v obraze o současné rockové scéně, nemělo uniknout.

» ostatní recenze alba Muse - Origin of Symmetry
» popis a diskografie skupiny Muse


Comus - First Utterance cover

Comus / First Utterance

kneekal | 5 stars | 2008-01-20 | #

Přítmí se tiše přelévá mým pokojem a z reproduktorů vyvěrá potemnělá zloba, která vyplňuje i poslední kout. Znepokojivé vokály jako z očistce, tančící flétna, blouznící housle a atmosféra příjemná jako dostaveníčko pod gilotinou. Takový je Comus.

Nikdy jsem se s něčím podobným nesetkal, Comus snad ani nemůže být napodoben, protože mi nepřijde, že by něco tak zvláštního dokázalo stvořit vícero kapel.

Snad někde v pozadí cítíte avantgardní podivné skladby raných T.Rex, ale tentokrát si s vámi nehraje veselý hippie nadopovaný LSD, ale šílenec, který se nebojí se rozmáchnout do hudební šíře ve stylu King Crimson a místy i Pavlov's Dog (to bude asi tím zpěvem ve stylu mňoukající kastrát, něco mezi Bolanem a Surkampem).

Není to deska pro každého, musí na ní být nálada a hlavně povaha. Já, jakožto fanoušek divné a obskurní muziky, se při poslechu jenom tetelím blahem.

Pro mě první velký objev roku 2008.

» ostatní recenze alba Comus - First Utterance
» popis a diskografie skupiny Comus


White Stripes, The - Get Behind Me Satan cover

White Stripes, The / Get Behind Me Satan

kneekal | 4 stars | 2008-01-06 | #

Že má Jack White ve zvyku osekávat své skladby na kost je věc známá. Ovšem fakt, že ze své kytary ořeže i typické masivní zkreslení mě poměrně překvapilo.

Ona změna je asi logická. Po mistrovském Elephantu to prostě White Stripes potřebovali zkusit jinak a Jack tak více než často sahal do skříně pro starou dobrou akustickou kytaru.

Blue Orchid ještě mate, je jak ze staré školy a kytarový riff vysekává do vašich bubínků jednu jizvu za druhou. Není sama, úderných riffů tu naleznete hned několik a i kvílivé blues má na této desce své místo, však celkové vyznění tentokrát stojí trochu mimo blues punkové struktury.

A co tedy vykukuje do popředí? Co by, country. Neošklíbejte se, z White Stripes inspirace touhle muzikou čouhala více či méně snad na každé desce. Táboráková Little Ghost tak ukazuje, co by se mohlo hrát u ohníčků místo vypelichaných Nedvědů. :)

Chvíli mi trvalo, než jsem si na tuhle desku zvykl. Přeci jenom jsem byl z Elephantu hodně namlsaný a čekal jsem říznou blues-punkovou jízdu. Ale zjemnění a místy velmi komorní vyznění, které vygraduje v závěrečné I'm Lonely... má své ohromné kouzlo, kterému jsem po čase podlehl i já.

Závěrem jen dodám, že určitě nevynechejte videoklipy - obzvlášť hitovka My Doorbell (asi nejlepší skladba desky) má klip nehorázně dobrý.

» ostatní recenze alba White Stripes, The - Get Behind Me Satan
» popis a diskografie skupiny White Stripes, The


Sensational Alex Harvey Band, The - Next cover

Sensational Alex Harvey Band, The / Next

kneekal | 4 stars | 2007-11-20 | #

Po letech tápání si Alex Harvey zjevně velmi dobře uvědomil, že SAHB je pro něj to pravé ořechové a i další deska Next je parádním kouskem k poslechu.

SAHB pokračují v linii nastolené první deskou, a tak si dosyta můžeme užívat míchanice hard-rocku, boogie, blues a kdoví čeho ještě.

Leckoho jistě potěší bublající hitová šlupka Vambo Marble Eye s nesmírně chytlavým refrénem. Osobně mám velký problém s kapelou ono "Vambo" nevyřvávat.

Největší pecka je ale titulní skladba. Řezající Harveyho hlas, tklivé housle, brutální text, tango rytmus, kapela hrající přesně jenom tam, kde je to nezbytně potřeba... Opravdu mistrovský kousek za který ode mne SAHB sklízí ovace.

Takže celkově - další nesmírně originální dílo jedné z těch trestuhodně opomíjených uskupení. Fandové rocku řízlého vším možným, neváhejte ani vteřinu.

****

» ostatní recenze alba Sensational Alex Harvey Band, The - Next
» popis a diskografie skupiny Sensational Alex Harvey Band, The


Meat Loaf - Bat out of Hell cover

Meat Loaf / Bat out of Hell

kneekal | 4 stars | 2007-11-18 | #

Bojíte se netopýrů? Velká chyba, ti pekelní bývají vynikající společníci. A hned ten první je rozhodně nejlepší. Ale fandové anorexie, už dále nečtěte, tohle je pořádný flák masité hudby.

Bat Out of Hell je monumentální deska, která obsahuje jednak vypjaté balady, kde může Meat Loaf uplanit svůj nezměrně bohatý a jímavý hlas, avšak na druhou stranu tu máme čest i s dvěma svištícími pompézními rock and rolly. Řeč je o titulní skladbě a Paradise By the Dashboard Light.

Druhá jmenovaná je obzvláště geniální kousek a patří mezi skladby, které nade vše velebím. Skvělý text, různorodé pasáže, afektovaná Ellen Foley. Kdyby nic jiného, tak minimálně tuhle pecku si poslechněte.

Avšak Bat Out of Hell má pro mě jedno velké mínus. Přijde mi totiž až moc sladká, těch vypjatých vokálních partů je tam prostě moc a neustále bruslení na hranici patosu není úplně můj šálek čaju. Taková Heaven Can Wait může být pro někoho tklivou výpovědí, avšak mně přijde, že i pověstný cukrář Willy Wonka by se při jejím poslechu zastyděl.

Každopádně je to skvělá deska a pokud máte rádi monumentalitu, patos a pekelné zpěváky, tak by bylo hříchem po téhle desce nesáhnout.

****

» ostatní recenze alba Meat Loaf - Bat out of Hell
» popis a diskografie skupiny Meat Loaf


Harrison, George - Cloud Nine cover

Harrison, George / Cloud Nine

kneekal | 4 stars | 2007-11-16 | #

Když jsem se kdysi pročítal údaji ohledně Harrisonovy diskografie, tak jsem by velmi překvapen, že jednou z jeho nejoceňovanější desek byla Cloud 9 z roku 1987. Říkal jsem si: "Herdek, co to ten George natočil?" a jal se desku shánět.

Cloud 9 byla jedna z prvních desek, co jsem od Harrisona slyšel a nutno uznat, že je to po čertech chutný kousek. Žádné experimentování, prostě nahrát pár pohodových písniček, pozvat elektrikáře Lynnea, aby to všechno obalil svým soundem a šup s tím na trh. Prosté? Ale účinné.

George si na nic nehraje. Nemá potřebu něco světu dokazovat, prostě natočil desku se svými kamarády a shodou okolností na ní spáchal velký hit I Got My Mind Set On You. Song jsem znal z rádia a když jsem se dověděl, že je od Harrisona, tak jsem dost koukal. Pravda, je trochu ohraný, ale stále fajn.

Co se ostatních skladeb týče, tak rozhodně poukáže na skvělé That's What It Takes, Fish on the Sand, This is Love a nebo opravdu parádní nostalgickou When We Was Fab.

Deska, která potěší a dodá dobrou náladu. Když vás začne drtit podzimní splín, tak bych jako antidepresivum s přehledem doporučil Cloud 9.

****

» ostatní recenze alba Harrison, George - Cloud Nine
» popis a diskografie skupiny Harrison, George


Smith, Patti - Wave cover

Smith, Patti / Wave

kneekal | 4 stars | 2007-11-15 | #

Někteří umělci končí, protože už nemají co říct (to je ten lepší případ) a nebo protože si jejich desky už nikdo nekupuje. Patti v roce 1979 taky končila, ale z důvodu nedostatku kvalitního materiálu. Holt, chtěla se věnovat své rodině.

Jaké je Wave loučení? Výborné, ostatně od Patti jsem zvyklý jen na kvalitní zboží. Pravda, o nějakých syrových odlescích Horses už nemůže být téměř řeč a Patti se zcela proměnila v nesmírně originální rockovou písničkářku. Ano, skladba Wave opět potvrzuje, že titulní skladba bývá nejvíce ujetá a náročná na poslech.

Jinak ale deska příjemně odsýpá. Frederick je hitovka, trochu ve stylu Beacuse the Night, Dancing Barefoot je nesmírně působivá kytarovka a Revenge patří k mým oblíbeným mlžným skladbám, při kterých se stačí položit na podlahu a nechat se jen unášet.

Pro fanoušky netradičních písničkářů se tahle deska určitě stane vítaným společníkem a i když je Wave z první čtveřice nejslabší, tak je to spíš dáno vysokou kvalitou jejích předchůdců, než nějakou hudební vatou.

****

» ostatní recenze alba Smith, Patti - Wave
» popis a diskografie skupiny Smith, Patti


Beck, Jeff - Beck, Bogert & Appice cover

Beck, Jeff / Beck, Bogert & Appice

kneekal | 4 stars | 2007-11-06 | #

Superskupina je vždycky ožehavá sranda a málokdy se opravdu povede vhodit do placu kus, který by byl i po letech sháněn nejen kvůli slavným jménům, ale i kvůli muzice.

Beck po rozpuštění své group opět zavelel k hard-blues rockovým zítřkům a do rytmiky si posadil osvědčené rytmické souputníky Bogerta s Appicem a šlo se na věc.

A chlapci si evidentně rozuměli. Oproti předchozím dvěma deskám Beck slyšitelně přitvrdil a na čas dal své jazzové choutky k ledu. Koneckonců neodolá, párkrát zakváká na svou kytaru, nahodí hutný riff a dá vzpomenout na staré časy z období Truth. Duo B&A také trošku vzpomíná, avšak do minulosti velmi nedávné a výborný důkazem, že právě opustili Catus, je našláplé boogie Livin' Thing.

Jako největší zářez mi přijde Supertision, který mám snad raději, než Wonderův originál. Lady mi pro změnu hodně evokuje Cream, vokální nástup mi přijde jak když Bruceovi z hlasivek vypadl.

Konec obstarává vkusný cajdáček I'm So Proud a já se rozmýšlím kolik si chlapci tentokrát vyslouží hvězd. Budou to nakonec silné **** i když věřím, že u mnohých posluchačů může tato deska mít s přehledem i na navíc.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Beck, Bogert & Appice
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Frampton, Peter - Wind Of Change cover

Frampton, Peter / Wind Of Change

kneekal | 3 stars | 2007-11-03 | #

Frampton nám opustil Humble Pie, pozval si hvězdou sestavu a natočil si sólovku. Jak to dopadlo?

No, jsem trošku rozpačitý. Mám rád Framptonův jásavý zpěv, který ve mě často navozuje pocity pohodových dní, kdy se vše daří a život si vykračuje vycházkovým tempem.

Jenomže Framtpon má trošku problém s materiálem a docela záleží na písničce, jestli ho právě chytla múza. Tak třebas Wind of Change je parádní kus a riffová kytarovka It's a Plain Shame si také zaslouží pochvalu. I cover Jumpin' Jack Flash mi přijde velmi zdařilý a Framptonovo podání sice není tak nagradované jako originál, ale Peter vás svým hlasem dovede rychle oblbnout.

No a teď už s chválou začneme trošku šetřit. All I Wanna Be by slušelo trošku zkrátit, 6 a půl minuty mi přišlo fakt hodně i na tak půvabnou podfantofláckou skladbu. Kdo zná Comes Alive, jistě mi dá za pravdu, že jen s akustikou zní daleko lépe.

Frampton má bohužel také sklon cukrovat své skladby jako o život, a tak místy mé punkové srdce nervózní tluče, snad ve snaze, abychom už se vymotali k další skladbě, která přinese trošku švihu a méně patosu. Lodger a Hard budiž toho svědky.

Celkově hodnotím ***, ale je to hodně nevyrovnaná deska, které osciluje mezi ** a ****. Další důkaz, že hvězdná sestava hvězdnou muziku nedělá.

» ostatní recenze alba Frampton, Peter - Wind Of Change
» popis a diskografie skupiny Frampton, Peter


Beck, Jeff - Jeff Beck Group cover

Beck, Jeff / Jeff Beck Group

kneekal | 4 stars | 2007-10-30 | #

Eponymní deska Jeff Beck Group se zároveň stala náhrobním kamenem tohoto bandu, neboť je posledním zářezem zmíněného uskupení v beckovské diskografii.

Jaká je? Beck si po Rough and Ready asi uvědomil, že dal Midlletonovi za klavírem až moc velký prostor, a tak můžeme slyšet návrat k šesti strunám a Beckovskému kouzlení, které se převaluje v tradičních rock až jazz-rockových škatulkách. Podotknu, že místy na mě dýchl jakoby až funky feeling, ale proč ne, Jeffovi to sluší a i když je tahle deska z první čtveřice asi nejslabší, tak se rozhodně není za co stydět.

Muzika je totiž navýsost chutná, deska odsýpá a velmi příjemně se poslouchá, žádné velké experimentální kočičárny, žádné velké výlety mimo základní strukturu skladeb, prostě prostě pohodička.

Z tracků bych rád poukázal na hitovou I Got To Have a Song (povšimněte si opravdu bravurních klavírních vstupů), tesknou klouzavou instrumentálku Definitely Maybe nebo fešný rytmický otvírák Ice Cream Cakes.

Tak co ještě napsat? Zkrátka a dobře, tenhle náhrobek se kameníkovi Beckovi podařilo vytesat velmi zručně.

**** - Jedny z těch lehce slabších čtyř hvězd, ale jenom lehce :).

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Jeff Beck Group
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Who, The - Who's Next cover

Who, The / Who's Next

kneekal | 5 stars | 2007-10-29 | #

I u Who's Next jsem měl chvilku problém, než jsem jí přišel na chuť. Přeci jenom, oproti živáku z Leedsu se hoši trošku zklidnili a zaútočili na posluchače trošku jinými raketami. Ovšem ani syňtáky kapele neublížily a dávají jejich muzice zcela nový rozměr.

Who's Next je hity napěchovaná a těžko říct, který vyzdvihovat víc. Asi nejslavnější je závěrečná osmi a půl minutová Won't Get Fool Again, která jasně ukazuje, že kytarové umění není jen o nějaký bleskurychlých stupnicových šílenostech. Ale jinak opravdu není šance najít špatný kus. My Wife, Bargain, Baba O'Riley... to je zlatý fond rockové historie.

Malá poznámka k Behind Blue Eyes. Taková hezká balada s překvapivým naboostrovaným bridgem a ona si spousta posluchačů myslí, že je to od Limp Bizkit, kteří z ní udělali uslintanou ploužárnu a navíc tu nejzajímavější strhující pasáž zcela vystřihli. Hanba, říkám, ještě jednou hanba. Takhle se covery dělat nemají.

Během tří let třetí skvostná deska a přece docela jiná, než ty dvě předchozí.

*****

» ostatní recenze alba Who, The - Who's Next
» popis a diskografie skupiny Who, The


White Stripes, The - Elephant cover

White Stripes, The / Elephant

kneekal | 5 stars | 2007-10-27 | #

Elephant byla první deska White Stripes, která se mi dostala do rukou a stále je suverénně mojí nejoblíbenější. Vlastně bych skoro mohl říct, že je jen minimum desek, které mám radši.

Stačí jen zmínit úvodní skladbu, Seven Nation Army. Neznám žádnou současnou rockovou skladbu, která by se tak často přejímala a dokonce mám ten dojem, že se charakteristický sestupný kytarový riff skanduje na stadionech. Už dnes nesmrtelný flák.

No a co dál máme na výběr? Tak třebas nekompromisní punk-bluesovou vypalovačku Black Math nebo nagradovaný cover I Just Don't Know What To Do With Myself v jehož řezavém finále málem Jack přijde o hlasivky. Následuje nesmělá In the Cold Cold Night, kterou zpívá bubenice Meg,což není školená zpěvačka, ale ta autentičnost mi sedí daleko víc, než školené sopranistky.

Do bluesových vod nás zavede garážové blues Ball and Biscuit, které sice oplývá lehce vyvařeným riffem, ale na působivosti mu to nebere ani za mák. Všem muzikantům doporučuji na jamování.

Nebudu pitvat každou skladbu - každá je totiž skvělá, každou žeru, stejně jako Jacka se svou přiškrcenou kytarou a sladké Meg s jejím primitvním bubnováním.

Geniální dílo, kde se setkává blues a punk tím nejlepším možným způsobem a které ze mě udělalo zřejmě doživotního fanouška téhle kapely.

***** - Exemplární důkaz, že méně je někdy více.

» ostatní recenze alba White Stripes, The - Elephant
» popis a diskografie skupiny White Stripes, The


White Stripes, The - White Blood Cells cover

White Stripes, The / White Blood Cells

kneekal | 4 stars | 2007-10-26 | #

White Blood Cells je deska, která White Stripes vynesla mezi rockovou elitu 21.století a lví podíl na tom měla i geniálně audiovizuálně ztvárněná punkově čpící vypalovačka Fell In Love With a Girl. Kdo neviděl kultovní LEGO videoklip, tak neví, o co přichází. :)

Deska však pochopitelně není o jednom singlu a Jack & Meg opět válí. Kytara je vohulená na brutálně šťavnaté zkreslení, ale Jack si stále drží melodiku na uzdě a vaří tak pekelně návykovou směsku. Ukazuje se také, že Jack má nejen blues-punkové kořeny, ale že taky hledá inspiraci v country, čehož budiž důkazem výtečná hitovka Hotel Yorba. Ale na opravdové flirtování s country si ještě dvě desky počkáme, a tak téhle fošně vládne pevnou rukou elektrická kytara servírující ostré riffy v kontrastu s Meg, která má výjimečný talent na to, kdy nebubnovat.

White Blood Cells v podstatě navazuje na předešlou De Stijl, kterou jakoby dobrušuje do větší hitovosti. Mám o fous radši předchozí dílo, což ale nemění nic na tom, že se jedná o nehorázně dobrou muziku, která potvrzuje výsadní postavení White Stripes v mých žebříčcích, co se současné, ale vlastně i té postarší muziky týče.

****

» ostatní recenze alba White Stripes, The - White Blood Cells
» popis a diskografie skupiny White Stripes, The


Clash - Give Em Enough Rope cover

Clash / Give Em Enough Rope

kneekal | 4 stars | 2007-10-21 | #

Druhá deska kapely The Clash budiž jasným důkazem, že pánové mají rozhodně větší ambice, než solit to do nás trojakordovkami s dvouminutovou stopáží.

Punkový feeling sice nezmizel, ale kytary už nezní tak útočně, Strummer sice stále huláká, jak kdyby házel královnu do Temže, ale ke slovu se dostávají i bohatší aranže.

Hodnotit, jestli hudební posun Clash prospěl, je diskutabilní. Give 'Em Enough Rope částečně chápu jako zrazení punkových standardů, ale Clash (narozdíl od svých vzorů Ramones) pochopili, že samotný punk jim k úspěch dlouho stačit nebude.

Give 'Em Enough Rope je tak deska na půl cesty mezi debutem a eklektickým mistrovským 2LP London Calling a přináší další kopu skvělé muziky, kde největší šlupkou pro vás asi bude Tommy Gun i když mojí favoritkou je rozverná, klavírem obohacená, July's In The Drug Squad.

Ještě malá poznámka ke Guns on the Roof. Připomíná vám ten úvodní riff někoho? Že by I Can't Explain od The Who? Inu, jak říkám, tady se někdo víc než inspiroval. :)

**** - Výborná deska, která ví, jak rozproudit krev v těle.

» ostatní recenze alba Clash - Give Em Enough Rope
» popis a diskografie skupiny Clash


Who, The - Live at Leeds cover

Who, The / Live at Leeds

kneekal | 5 stars | 2007-10-11 | #

Je nepřeberné množství kapel, které natočily geniální desku, ale je jen relativně malý klub vyvolených, kteří do historie rocku přispěli nějakým zásadním živákem. The Who by se svým Live at Leeds mohli tomuto spolku klidně předsedat.

Třináct tracků, třináct pecek, které živým poddáním dostávají nový, silnější rockový náboj. Kapela jede jako o život a jejich už tak skvostné studiové skladby se proměňují v nehorázně božskou muziku. No a to nemluvím o parádně vystřihnutých coverech. Takové Summertime Blues hrál kde kdo, ale verze The Who je moje nejoblíbenější.

Deska, která aspiruje na titul nejlepší živák, který jsem doposavad slyšel si samozřejmě zaslouží absolutní hodnocení.

***** - Moje nejoblíbenější deska The Who.

» ostatní recenze alba Who, The - Live at Leeds
» popis a diskografie skupiny Who, The


Bowie, David - Young  Americans cover

Bowie, David / Young Americans

kneekal | 4 stars | 2007-10-11 | #

Na Young Americans se už rozhodně nedá hovořit o nějakých Ziggyho echoes. Tohle je deska zcela z jiného ranku.

David v Americe čuchl k soulu, přetavil si ho do svého "plastic" pojetí a dopadlo na výbornou. Young Americans jsou živá, pulsující deska plná funky feelingu a zlatými hřeby v této hudební rakvi jsou bezesporu úvodní Young Americans s výraznými dechy a doprovodným sborem v pozadí a také závěrečná funky šleha Fame, kterou spáchal společně s Lennonem.

Hodnotím **** a skláním se před Bowiem. Takový hudební skok, který však ani náhodou netrpí slabým materiálem, se prostě jen tak nevidí.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Young Americans
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Bowie, David - Pin-Ups cover

Bowie, David / Pin-Ups

kneekal | 3 stars | 2007-10-10 | #

V zásadě od desek složených z coververzí nečekám nějaké velké dílo. Většinou spíš kapela chce vzdát hold svým vzorům, a tak nějak po svém připomenout na čem že to vyrůstali.

Pin Ups je jeden z těch případů, který rozhodně neurazí. Bowie losuje z 60. let a probírá se tvorbou poměrně známých kápel a servíruje osvědčené hitovky přetvořené k obrazu jeho.

V zásadě máme s Davidem podobný vkus (Who, Kinks, Pretty Things, Pink Floyd, Yardbirds), a tak mi vybraný materiál poměrně sedí i když nevím, jestli bych si některou skladbu pustil raději, než originál. Přiznám se však, že některé skladby v originálu neznám a je to případ i zřejmě nejlepší skladby desky, Sorrow.

Z dalších skladeb, které hodnotím vysokými čísly určitě poznamenám I Can't Explain, které saxík velice sluší a potom See Emily Play s doslova klasickým zakončením.

Celkově pohodová deska, příjemné ohlednutí za 60. lety očima Ziggyho Stardusta.

***

» ostatní recenze alba Bowie, David - Pin-Ups
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


starší »

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.0546 s.