Naposledy přidané recenze
White, Lenny / Present Tense (1995)
| 24.08.2024 | Bubeník slavné skupiny ze sedmdesátých let - Return to Forever, vydává po dvanáctileté pauze své deváté studiové album Present Tense /1995/.
Tak, jako na jeho prvních dvou albech, tak i zde na Present Tense se Lenny obklopil celou řadou hudebníků světového formátu a připravil album rozmanitosti pětipatrového dortu. V devadesátých letech White vydává tři studiová alba a jeden koncertní záznam a Present Tense mi z toho vychází nejlépe.
Kytarových partů se ujímá Dean Brown /spolupracoval hodně s Billym Cobhamem/ a John Scofield. Každý z nich vtiskl albu rozličný kytarový sound. V písni Who Do You Love si zaspívá Chaka Khan a Michael Urbaniak dostal prostor pro své housle, ale jeho vstup je minimalistický. Lenny vsadil hodně na dechy. Devět z třinácti songů mají saxofony své jisté. Z těch slavných bych jmenoval Michaela Breckera a Kennyho Garretta. Další hvězdné jméno na seznamu hostů je Chick Corea. Corea byl angažován do pěti skladeb /4, 5, 6, 7, 13/ hlavně jako pianista a hráč na Fender Rhodes. Zajímavá je předělávka Stingovy písně Tea in the Sahara v podání zpěvačky Nicki Richards. Stingúv originál je nádhera a tato verze snad ještě lepší. Lennyho bicí potřebují silný basový základ. O ten se postarali převážně slavní Marcus Miller s Victorem Baileym a v tracku Dark nastupuje na scénu Stanley Clarke a zahraje tu nejvýraznější basovou hru na albu /kytarové sólo v Dark - ani Scofield, ani Brown, ale Tony Purrone/.
Album uzavírá Coreova skladba pod názvem Caprice. Vůbec mi do konceptu desky Present Tense jaksi nepasuje a je dobře, že je na posledním místě. To je tak vše, co bych vytknul. Jinak album nemá chybu. Propracovaná, sebejistá, distingovaná hudba na poli fusion devadesátých let si vysloužila velmi silné ****z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Present Tense
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
AC/DC / Black Ice (2008)
| 18.08.2024 | Když jsem někdy v roce 2008 začal na brigádách vydělávat peníze, za které se už dalo koupit něco víc než náhradní tužkové baterie do mp3 přehrávače, hodně mě mrzelo, že po vstupenkách na pražský koncert AC/DC se tehdy jen zaprášilo a já už si svoji pořídit nestihl. Od kapely jsem tehdy měl k dispozici jen pár skladeb, ale považoval jsem je za pódiové mistry. O tom, že bych znal jejich aktuální desku Black Ice, tehdy nemohlo být ani řeči, poslouchal jsem napálený výběr s jejich (převážně) sedmdesátkovými hity. Ke zmíněnému CD jsem se dostal až o několik let později - jednu dobu se jím různé výprodeje jen hemžily. Vlastně to možná byl můj vůbec první kontakt s kompletním albem z "johnsonovského" období, ale ta jinakost oproti skladbám s Bonem Scottem mi hlavně ze začátku byla dost na překážku.
Po letech, když už se v diskografii AC/DC dokážu jakž takž zorientovat, jsem dal Black Ice další šanci. Namísto CD se zkomprimovaným zvukem mi album dělá společnost v podobě vinyl-ripu, ale dojmy se ani po letech příliš nezměnily. Desku podle mě táhne nadupaná úvodní čtveřice. Rock 'n' Roll Train vnímám přes jeho klopýtavý riff za jasnou pecku, jaká se kapele nepovedla od dob Thunderstrucku. Hodně mě baví taky refrénovka Big Jack a pohodověji položený kus Anything Goes, v sekaných kilech a jiskřivých refrénových kytar ve Skies on Fire zase slyším ozvěny cesty, kterou se nakonec bratři Youngové nevydali. Dál už je to ale o poznání slabší - zejména v některých skladbách pro mě AC/DC kombinací středního tempa a absence nosných nápadů vytvořili nudu k uzoufání.
Vyzdvihnout můžu spíš drobnosti: odvážně "syntezátorovitě" znějící kytarovou linku ve Smash 'n' Grab, zajímavou kytarovo-basovou souhru ve slokách She Likes Rock 'n' Roll nebo riffy v závěrečné titulce Black Ice. Když už cítím náznak nápadité či alespoň chytlavé melodie (Wheels), vydá se Johnson v dalším taktu pro mě zcela nezajímavou cestou, chytlavý rytmus Rocking All the Way zase zabije melodické "zatmění" v refrénu. S nejmenovanými skladbami se pak bez výjimky zcela míjím - pokud mě dřív třeba ještě některé z nich bavily, dnes už si z nich nedokážu nic odnést.
Kolem a dokola to se čtyřmi skladbami, které se mi z alba líbí a opakovaně si je dokážu užít, vypadá na pořádný průšvih. V budoucnu si asi hodně rozmyslím, zda se do té hodinové anabáze znovu pouštět, a místo toho si z Black Ice "udělám" slušné čtyřskladbové EP. Dohromady to vydá na dvě hvězdičky, a to jsem myslím ještě docela milosrdný.
» ostatní recenze alba AC/DC - Black Ice
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Cobham, Billy / By Design (1992)
Po tříleté pauze vydává bubeník světového formátu další skvělé dílo pod jednoduchým názvem By Design. Album je vystavěno na propracované rytmické sekci. Bicí, basová hra a perkuse jsou ideální základ pro další bohatou produkci v podání dechaře Ernieho Wattse, Ernie použil několik různých nástrojů. Jeho hra na dechy je pro album stěžejní faktor. Klávesy obsluhuje Joe Chindamo. Tak jako na předešlých albech, i zde na By Design mají klávesy bohaté rozhraní. Poměrně slušná rozmanitost syntezátorových zvuků se mísí s akustickým piánem. Kytarové party nahráli dva kytaristi a to převážně v akustickém pojetí. První z nich je starý známý Dean Brown, který s Cobhamem hrával již dříve /a v budoucnu také/. Jako hlavní host byl angažován Larry Coryell. Představí se ve čtyřech skladbách /z těch čtyř songů je skutečně slyšet jen ve dvou/ a předvede parádní akustické sóla - skladby Panama a Mirror's Image. O basovou hru se jednotlivě dělí tři hráči. Kombinují hru elektrické baskytary a kontrabasu. Basová linka je na nahrávce docela výrazná.
Deska By Design patří do rodiny šesti, podobně znějících alb :
Warning! /1985/
Powerplay /1986/
Picture This /1987/
Incoming /1989/
The Traveller /1994/
Focused /1998/
Z těchto šesti alb je By Design nejpovedenější nahrávka. I když nejsem milovník dlouhých stopáží /tato deska má 73 minut/, musím přiznat, že skladby zde mají melodickou sílu a jsou skvěle proaranžované. By Design je fusion, která baví a padne hned do ucha. Aspoň mě se tak jeví. Cobham má alba, která se musí naposlouchat daleko víc, aby se dostavil ten pocit "tak jsem ho konečně rozlouskl". By Design jde do hlavy samo. Hodnocení : ****z***** a půl k tomu.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - By Design
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Stern, Mike / Play (1999)
Album Play je první, kde si Mike pozval na nahrávku další dva světové kytaristy a postaral se tak o odklon od zaběhnuté šablony jeho předešlých prací.
Play se dělí do tří levelů. Ten první je o kytarové sehranosti John Scofield - M. Stern /track 1 - 3/. Na to navazuje kytarová spolupráce z úplně jiného soudku. Mike se předvede s Billym Friesellem a jeho nezaměnitelným kytarovým soundem /track 4, 6, 7, 10/. Třetí level je o Sternově hudbě, jak ji znám z let předešlých a na bicí ho zde doprovází Dennis Chambers /track 5, 8, 9/. Musím konstatovat, že album na mě působí rozmanitě a současně velmi kompaktně. V té kompaktnosti a rozmanitosti se předvedou mimo jiné Ben Perowsky na bicí ve zbylých sedmi skladbách /rytmika pro kytarová dua/, jediný a jedinečný Lincoln Goines na baskytaru a tenor saxofonista Bob Malach obarví svojí vznešenou hrou větší polovinu alba. Nemůže chybět Jim Beard - klávesák, pianista a producent.
Deska Play je jazzová, post-bopová, bluesová fusion, která nastartovala jistou změnu v zajetých Sternových kolejích. Podobné album o více kytaristech nám Mike Stern připravil i v roce 2009 /Big Neighborhood/, kde se představili Steve Vai a Eric Johnson. S Ericem Johnsonem nahrál ještě Eclectic /2014/. Play je výborné album, zaslouží ****z***** a půl navrch.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Play
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Ten Years After / Positive Vibrations (1974)
| 07.08.2024 | Positive Vibrations je posledný štúdiový album pred prvým rozpadom kapely Ten Years After.
Vzťahy medzi hudobníkmi boli napäté, frontman Alvin Lee bol znechutený vyčerpávajúcimi turné a nátlakom vydavateľa, nuž nečudo, že okolnosti jeho nahrávania počuť vo výsledku.
Desať skladieb nesie všetky črty jedinečného soundu kapely, zároveň však akoby rezignoval na svoju nekompromisnosť. Na takmer každej z nich ma čosi vyrušuje. Napríklad vplyvy funky v Nowhere To Run. Harmoniková bluesová selanka Stone Me má uhladenú popovú fazónu, podobne ako Without You. Titulná skladba dokonca znie ako Hendrixov slaďák z Wishu. Najhoršie pokusy o prívetivý zvuk núka It’s Getting Harder.
Pozitívne na mňa pôsobí rokenrol Going Back To Birmingham od Little Richarda, ktorý sa na nič nehrá. Rovnako ako You’re Driving Me Crazy. Za najlepšie skladby však považujem čistokrvné „tenyearsafterovky“ Look Into My Life, Look Me Straight Into The Eyes a I Wanted To Boogie.
Toto je album, ktorý z diskografie Ten Years After počúvam bezkonkurenčne najmenej. Nie je zlý, ale na pomery kapely je priemerný, nič nevyčnieva. Niekedy mi však ku šťastiu stačí aj málo.
» ostatní recenze alba Ten Years After - Positive Vibrations
» popis a diskografie skupiny Ten Years After
Santana / Caravanserai (1972)
Caravanserai je pre mňa ťažký oriešok. Lúskam ho už pár dekád a furt nie som bližšie zázraku, ktorý sľubuje šarlatán bez atestácie liečiaci rakovinu. A tak o ňom čosi napíšem, možno prekonám blok.
Keď sa minútu nedeje nič, len čvirikajú vtáky a nejaký jazzový stonač občas čosi blízkovýchodne zakňučí, začínam sa mrviť. Eternal Caravan Of Reincarnation je rozhodne pokojná a nie príliš lákavá meditácia. S Wave Within je Santanov príklon k fusion dokonaný. Nie, že by to nebola remeselne kvalitne odvedená muzika, ale keď som ju počul prvýkrát, tak ma neoslovila. Zdala sa mi po prvých dravých albumoch akási mdlá. A celý život mám tento dojem vpísaný v podvedomí. Prvé vzrušenie sa dostaví až pri Look Up (To See What's Coming Down), len čo z toho, keď to má latinskoamerický rytmický spodok.
A tak ma úplne oslovuje až prvá spievaná skladba Just In Time To See The Sun. Nadväzujúca inštrumentálka Song Of The Wind je pre mňa vrcholom albumu. Zato spievaná otrava All The Love Of The Universe ide mimo mňa. Ešte, že je tam aspoň parádne gitarové sólo. Z nejakého dôvodu sa Santana vzhliadol v zbytočných šamanských vsuvkách, aj Future Primitive treba pretrpieť. Žiaľ, Stone Flower medituje ďalej. Latino fest nazvaný La Fuente Del Ritmo je aspoň svižný, no a na záver tu máme deväťminútovú extázu Every Step Of The Way, ktorá ma naozaj baví.
Caravanserai je hudobne zaujímavý album mixujúci latino prvky s fusion. Ak sú vám tieto vplyvy blízke, budete nadšení. Ja som rezervovaný poslucháč, ale je pravda, že z neskorších Santanových diel, ak nepočítam skvelé živáky, ide o najlepší album, aký nahral.
» ostatní recenze alba Santana - Caravanserai
» popis a diskografie skupiny Santana
Uriah Heep / Acoustically Driven (2001)
V roku 2001 vydala britská legendárna hardrocková kapela Uriah Heep koncertný album nazvaný Acoustically Driven. Pôvodne šlo o filmový záznam, ktorý vyšiel na VHS i DVD. Úspešne som oboje ignoroval, pred pár rokmi ma však navnadil kolega z iného hudobného webu, že unplugged je vraj výborný. A tak som si Acoustically Driven zaradil do zbierky.
Keď v 90. rokoch hudobná stanica MTV naštartovala éru unplugged vystúpení (1989-1999), máloktorá kapela tomuto trendu odolala. Neskôr sa síce relácia MTV Unplugged postupne vytrácala, každopádne však ovplyvnila koncertné vnímanie hudobníkov i publika. Uriah Heep v zostave Mick Box (gitara, vokály), Lee Kerslake (bicie, vokály), Trevor Bolder (basa, vokály), Phil Lanzon (klávesy, vokály) a Bernie Shaw (spev) najala sláčikové kvarteto, hromadu pomocných hudobníkov, z ktorých vyčnieva vzácny hosť Ian Anderson z Jethro Tull, a tiež zaradili akustický set do svojho portfólia. Koncert z 9. decembra 2000 v Mermaid Theatre v Londýne zachytili televízne kamery, aby sa na túto jedinečnú udalosť nezabudlo.
Pätnásť skladieb ponúka prierez kariérou od 70. po 90. roky. Kto by čakal najväčšie hity, bude prekvapený (či milo alebo nemilo, to je na každom z nás). Jasné, že sa nezaobídeme bez Lady In Black a kusom Demons And Wizards, ale skladby sú vybrané veľmi svojsky, netypicky, jedinečne, čím sa z tohto albumu stáva zaujímavá záležitosť. 70. roky síce tvoria dve tretiny materiálu, zvolené sú však skôr nehitové skladby z albumov The Magician’s Birthday, Sweet Freedom, Return To Fantasy, Fallen Angel a dokonca trojica kúskov z albumu Wonderworld. Osemdesiate roky sú vyňaté, jediná skladba je z roka 1989, a síce More Fool You. Deväťdesiate roky zastupuje dvojica kúskov z albumu Different World (1991), jedného zástupcu má album Sonic Origami (1998). To sú strohé fakty, ale aká je to muzika?
Akustická, príjemná, ne(vz)rušivá. Zvolený playlist je pre mňa akoby nový, nie som s ním zžitý, čo je fajn, „ikstý“ koncert tých istých skladieb som ani nehľadal. Keďže je to akustický koncert, nálada skladieb je často svojská. Baví ma, ale zároveň jej úplne neprepadnem. Predsa len ma akustické sety až tak nelákajú, hoci existujú výnimky, ktoré milujem (napr. Nirvana, Lynyrd Skynyrd). Riziko sláčikových poliev sa kapele nepodarilo úplne eliminovať, miestami je to precukrované až moc (Echoes In The Dark, Come Back To Me), ale nie je to v miere, ktorá by ma odpudzovala. Koncert graduje, v druhej polovici sa mi zdá živší. V Circus a Blind Eye zahudie na flaute spomínaný Anderson, vizuálne to bolo isto príjemné, hudobne to zasa až tak veľa nepridalo. Teda, okrem Blind Eye, kde celá skladba dostala silný folkový tullovský šat a sekne jej to. To už sme vo finále koncertu, nastupujú nesmrteľné fláky a sú vynikajúce.
Celkovo hodnotím Acoustically Driven ako dobrý a svojim spôsobom jedinečný koncertný zážitok. Príjemná kulisovka.
» ostatní recenze alba Uriah Heep - Acoustically Driven
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep
Cobham, Billy / Billy Cobham Presents: North by Northwest (2001)
V novém tisíciletí začíná Billy Cobham svou hudební pouť albem, které patří k tomu nejméně výraznému v jeho diskografii. Tím nenaznačuji, že se jedná o průserový výtvor tohoto fenomenálního bubeníka. O tomto albu jsem se skoro nikde na internetu nic nedozvěděl. /Až na jednu vyjímku, docela pro mne NE moc podstatnou/
Na North by Northwest opět Billy cílí na skandinávské jazzmany a pokračuje v nahrávání třetí severoevropské studiovky. První dva projekty, které Cobham nahrál na severu Evropy, ale s úplně jinou partou, jsou Nordic/1996/ a Nordic - Off Color/1999/.
Billy na tomto titulu přepouští obrovský časový prostor skupině, kterou se obklopil a sám si připsal pouze dva tracky : Pernamet Jetlag /original je na albu By Design /1992/ a Disfigured Mirrors je na Focused /1998//. Skandinávští jazzmani autorsky vyplňují zbytek alba, to jest osm skladeb z deseti a posluchači otevírají cestu nahlédnout do jazzu, který není celkem až tak známý.
Cobhamovy bicí jsou jednoznačně to první, co upoutá k poslechu. Billy neslevil ze svého umu ani Ň. Hraje velmi solidně a je tahoun celé party. Kluci z jeho bandu se představují se svými majstrštychy a je znát, že šanci zahrát si s mistrem Cobhamem berou velmi profesionálně.
Album je skoro celé nahrané akustickými nástroji. Bass klarinet a soprán saxofon, trombón, kontrabas a piáno, které si to sem tam vymění s elektrickými klávesami /jen velmi okrajově/ plus bicí, to je celé o čem to je. A je to fajn, víc než by se čekalo.
North by Northwest je třetí hudební výlet za severským jazzem od Billyho C. Já mu za to děkuji a v rychlém hodnocení ***z***** a půl navrch.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Billy Cobham Presents: North by Northwest
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Jane / Between Heaven & Hell (1977)
Nemecká skupina Jane v 70. rokoch prešla viacerými premenami, ale jedno si držala. Jedinečný mix gitarovo-klávesových sól. V roku 1977 mala kapela štyroch členov, menovite: Klaus Hess (gitara, spev), Martin Hesse (basa, spev), Peter Panka (bicie) a Manfred Wieczorke (klávesy, spev). Posledný menovaný nahradil Warnera Nadolneho a debutoval na skvelom koncertnom dvojalbume At Home. Nasledoval štúdiový album Between Heaven And Hell, o ktorom si dnes niečo povieme.
Mnohí kritici ho zaraďujú do vlny kapiel napodobňujúcich Pink Floyd. Túto nálepku dostal už predchádzajúci album Fire, Water, Earth & Air (1976). Podľa mňa nie celkom oprávnene. Tu však nemožno poprieť, že Wieczorke prišiel z inej nemeckej kapely, ktorá mala k Pink Floyd bez pochyby blízko, a síce Eloy. S ňou nahral prvé štyri albumy. Cítim potrebu dodať, že do soundu kapely Jane zapadol ako komár do jantáru. Viem si predstaviť, že ukrýva celý Jurský park, len ho vydolovať. Tak poďme na to!
Album obsahuje iba štyri skladby. Tá titulná má skoro dvadsať minút. Začína zlovestne, ale je jasné, že raz sa to zmení. V momente, keď nastúpi typické melodické gitarové sólo, viem, že sa budem baviť. Melancholická atmosféra je narúšaná tu hardrockovým pritvrdením, tam chrámovým chorálom. Albumu doboví kritici vyčítali monotónnosť, ale to je podľa mňa značne povrchný pohľad. Naopak, pozvoľné budovanie atmosféry, rozsiahle plochy, kde sa rodí čosi smutné, ale zároveň nesmierne podmanivé, tak sa mi to páči!
Twilight hardrockovo pritvrdí, tempo sa však nezvýši. V tomto je Jane absolútne jedinečná kapela. Buduje napätie bez potreby zvyšovať tepovú frekvenciu. Balada Voice In The Wind krásne plynie, no a záverečná Your Circle je bez pochyby najtvrdšou a zároveň najodľahčenejšou skladbou na albume. Rokenrol alebo blues v sounde kapely veľmi nepočuť, ale tu máme takmer boogie feeling. Nepochybujem, že by sa skladba uplatnila na hociktorej vrcholnej nahrávke glam rocku.
Between Heaven And Hell je ďalší vynikajúci album od skupiny, ktorú u nás málokto preferuje a v éteri sa hádam ani nezjavila. Je to škoda, rozhodne stojí za pozornosť rockového fanúšika. Tie snové plochy by som vydržal počúvať večne!
» ostatní recenze alba Jane - Between Heaven & Hell
» popis a diskografie skupiny Jane
White, Lenny / Best of Friends /featuring Twennynine/ (1979)
Bývalý bubeník skupiny Return to Forever zakládá v druhé půli sedmdesátých let funky-pop-r'n'b skupinu jménem Twennynine. Twennynine nahrají tři studiová alba, z toho tohle dosáhlo asi nejlepšího výsledku.
Už na albu před tímto /Lenny White - Streamline /1978// je patrný příklon k popovějšímu pojetí produkce. Neni se čemu moc divit. Doba. Jak Lenny tak třeba i jeho kolega z mateřských RtF Stanley Clarke si prochází tímto obdobím, směřujícím ke komerci. Ale když se to umí, tak v konečném důsledku i komerční hudba může ledacos zajímavého nabídnout.
Best of Friends je časově krátké. Necelých 33 minut však nabízí bohatě vyšperkovaný mix již výše uvedených hudebních stylů. Album obsahuje osm skladeb a až na jednu jsou všechy odzpívané. Dva kytaristi, dva klávesáci, bicí s perkusemi, výrazná funky basová linka, dechové nástroje, Los Angeles Strings section a vokály v podání zpěváků a zpěvaček .... vše bezvadně aranžované a propracované do posledního detailu.
Nejlepšího postu se dostalo skladbě Peanut Butter. Umístila se na třetím místě žebříčku Billboard Hot Soul Singles. Osobně mě se tato píseň vůbec nelíbí. Jako nejlepší považuji skladbu Best of Friends, a to ze všech tří alb, které tato parta vydala.
Toto album ocení spíš posluchači s orientací na hudbu r'n'b a funky. Fantastická hra Lennyho na bicí z dob Returnů nebo jeho prvních tří studiovek je tatam. Album si mě podmanilo jinak. Svojí melodičností a pohodou, doplněnou skvělou produkcí. V diskokrafii Lennyho White já albu uděluji velmi slušné ***z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Best of Friends /featuring Twennynine/
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Mayall, John / Padlock on the Blues (1999)
V roku 1999 vydal Mayall album Padlock On The Blues, ktorý považujem za zavŕšenie jeho vydarenej tetralógie Wake Up Call – Blues For The Lost Days – Spinning Coin – Padlock On The Blues.
Zostava Bluesbreakers pozostávala s osvedčených hráčov – Buddy Whittington (gitara), John Paulus (basa), Joe Yuele (bicie) a Tommy Eyre (klávesy). Sound dopĺňajú dychári (Ernie Watts, Darrell Leonard, Joe Sublett), perkusionista (Steve Leshner) a aj hráč na banjo a dobro (Mike Martsolf). Samozrejme, nechýbajú dvaja hosťujúci gitaroví velikáni. V skladbe The Strip sa predstavil niekdajší Mayallov parťák Coco Montoya a v dvoch kúskoch si s ním zahral legendárny John Lee Hooker, ktorý je ako špeciálny hosť avizovaný aj na obale.
Celkovo ide o pokojnejší album. Skladby sa nikam neponáhľajú, titulné pomalé blues je toho dobrým príkladom. Mne sa najviac páči temné kúsky A Hard Road a I’ve Got To Talk To You. Rovnako sú na tom hutné, ale akustické nárezy Somebody’s Watching a Bad Dream Catcher s Johnom Lee Hookerom. Jedna z najživších skladieb je The Strip, rozhodne sa vymyká, podobne ako svižná swingovka Dancing Shoes. Album je vôbec počuteľne viac akustický, čo kvitujem.
Mayall v 90. rokoch chytil, nie druhý, ale hádam piaty dych a vydal niekoľko skvelých albumov, Padlock On The Blues k nim patrí. Je troška iný, zadumaný, introvertný. Mám ho rád.
» ostatní recenze alba Mayall, John - Padlock on the Blues
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Lee, Alvin / In Flight (1974)
Ďalší zo zástupu koncertných albumov zo 70 rokov, ktorý nechýba v mojej zbierke, je In Flight z roka 1974 od legendárneho gitaristu Alvina Leeho.
Keď opustil svoju slávnu kapelu Ten Years After, vrhol sa Lee na muzikoterapiu samého seba. S Myronom LeFevreom a kopou kamarátov nahral v roku 1973 úžasne pokojný album On The Road To Freedom a následne sa rozhodol predstaviť publiku svoju novú tvár aj na veľkom koncerte v Rainbow Theatre. Ten sa uskutočnil 22. marca 1974 a v tom istom roku sa na pultoch zjavil aj jeho záznam, dvojalbum In Flight. Pod hlavičkou Alvin Lee & Co. vystúpili známi hudobníci, či už z King Crimson – Mel Collins (saxofón, flauta) a Ian Wallace (bicie), alebo Tim Hinkley (klávesy), Alan Spenner (basa), Neil Hubard (gitara) a vokálne trio Dylan Birch, Frank Collins a Paddie McHugh.
Muzika je výrazne pohodovejšia, časy Leeho exhibícií na Woodstocku boli fuč. Prevláda rokenrol, priame rockové pesničky, skrátka, opäť z muziky vyviera radosť z hrania, pozitívna nálada. Inštrumentálne machrovačky sú striedme, ale účelné. Pár cover verzií sa sústredí na staré rokenrolové hity (Presley, Little Richard, Larry Williams) a rhythm & bluesové kúsky (Herman „Junior“ Parker, Allen Toussaint, Jesse Stone), takže je jasné, o akú muziku tu ide predovšetkým. Alvin Lee dodáva krátke, ale svieže gitarové sóla, niet pochýb o tom, že je to majster svojho remesla. Akurát v tej dobe úplne rezignoval na ego a stačí mu baviť seba i publikum návratom k rockovým koreňom.
A ja mu to žeriem! Od prvých tónov Got To Keep Moving po záverečné tóny I’m Writing You A Letter sa bavím, vôbec mi nevadí, že ide o hodinu a pol trvajúci zážitok. Miestami je to pekne divoká jazda (I’m Writing You A Letter, You Need Love Love Love). Jasné, že sa pohybujeme na celej škále hudobného spektra, od spomenutého rokenrolu cez blues (Every Blues You’ve Ever Heard), country (Mystery Train) až po folkovo krehké balady (All Life’s Trail). Ba aj pár akoby „tenyearsafterovských“ peciek sa tu nájde (Running Round).
Na mojom dvojdiskovom vydaní od Repertoire Records sú aj dva bonusy. Skladba Somebody Callin’ Me je nepoužitá nahrávka z daného koncertu. Put It In A Box je skladba z roka 1977 nahraná v zostave Lee, John Susswell (bicie), Alan Spenner (basa) a Kokomo Singers (vokály). Obe skladby sú vynikajúce.
In Flight je dobrý, ba až výborný živák. Obsahuje materiál, ktorý v Leeho diskografii nikde inde nenájdete a je to naozaj príjemná muzika. Mám pre ňu slabosť a tak dofarbím aj štvrtú protekčnú hviezdu na miestnej škále.
» ostatní recenze alba Lee, Alvin - In Flight
» popis a diskografie skupiny Lee, Alvin
Wuthering Heights / Far From The Madding Crowd (2003)
Říká se, že třetí deska bývá rozhodující... U Wuthering Heights došlo ke změně na postu frontmana, kdy se za mikrofon postavil pěvec par excellence, Nils P. Johansson. Co tedy třetí nahrávka přináší? Opět famózní folk/progmetalovou nálož. Po úvodním intru přichází můj neoblibenější track z celé desky, The Road Goes Ever On, vynikající, téměř osmiminutová záležitost. Další parádní nahrávkou je trilogie Longing From The Woods. Decentní folk uslyšíme v The Bollard a celé album zakončuje další solidní nahrávka, Lament For Lórien.
Změnou na postu zpěváka udělali WH moc dobře, Nilse znám z desek Astral Doors, Lion's Share nebo ze skvělého projektu Richard Andersson's Space Odyssey, takže volba je jasná.
» ostatní recenze alba Wuthering Heights - Far From The Madding Crowd
» popis a diskografie skupiny Wuthering Heights
Mayall, John / Wake Up Call (1993)
Dnes v noci sme sa dozvedeli, že John Mayall zomrel 22.7.2024. Vybral som z jeho košatej diskografie album Wake Up Call z roka 1993, aby som mu vzdal česť.
V 90. rokoch sa Mayall vrátil do povedomia bluesovej verejnosti sériou vyrovnaných a solídnych albumov. Spoliehal sa na stabilnú rytmiku Yuele-Cortes a na gitaristu Buddyho Whittingtona. Ten však do kapely prišiel až po nahratí tohto albumu. Preto sa pripravte na majstrovstvo chlapíka menom Coco Montoya. Inak zostavu dopĺňa klavesák Tom Canning a druhý sprievodný gitarista David Grissom. Korenie hudbe tu i tam dodávajú perkusionisti, dychári a pár hviezd ranku Micka Taylora, Mavis Staplesovej alebo Alberta Collinsa.
Dvanásť skladieb parádne šliape, vyzdvihol by som prekvapivý kúsok od Johnnyho Neela a Warrena Haynesa – Maydell. Prekvapivý v tom, že si ho Mayall vybral, zaujímavá voľba. Rovnako svižná parádnica Loaded Dice ma baví. Vôbec je tá rýchlejšia a nabudená poloha na albume pre mňa atraktívnejšia než klasická pomalá bluesovina. Preto by som ešte zmienil smršť nie nepodobnú tej na tohtoročnej Pohode, a síce Light The Fuse. Akurát táto je poslom šťastia, nie ako zmienená prírodná katastrofa. Inak, Mayall rád recykluje aj svoje vlastné skladby, napríklad singlovku Nature’s Disappearing z roka 1971 určite poznáte z albumu USA Union. Akurát nie je ani náhodou takáto funkovo rozkokošená!
Inak je to Mayall, precízny, piskľavý, bluesový až do špiku kostí. V 90. rokoch som bol puberťák, priznávam, že na Mayalla som bol alergický. Môj strýko ho miloval, takže som tento album počul najprv u neho. Ale nebral som ho vážne. Môj vzťah k Mayallovi sa zmenil až s jeho koncertom v Bratislave koncom roka 1997 a albumom Blues For The Lost Days. Momentálne som už pár rokov v pokušení zozbierať si jeho diskografiu komplet, zatiaľ mám cca tretinu albumov, tak uvidím.
Každopádne nám Mayall zanechal kvantum skvelej bluesovej muziky a ja mu za ňu ďakujem. Wake Up Call je vynikajúci album moderného blues. Smelo si ho vypočujte!
» ostatní recenze alba Mayall, John - Wake Up Call
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Cobham, Billy / Drum´n´Voice Vol.4 (2016)
V roce 2016 se dostává dalšího pokračování spolupráce mezi americkým bubeníkem Billy Cobhamem a italskou skopinou Novecento. Noveconto /skupina dvou mužů a dvou žen/ začínali jako benjamínci, hrající italo disco v osmdesátých letech. Krátce na to dosáhli poměrně slušných úspěchů. Pak přišla kariérní pauza a časem jejich návrat v podobě producentů světového formátu.
V druhé fázi jejich kariéry se začali věnovat více funky a jazzu i když jejich smysl pro střední proud z dob minulých je zas tak moc neopustil. A je to znát právě na spolupracích z Billym C., kde vkusně kombinují a spojují rozličné hudební styly navzájem do sebe. Novecento a Cobham nahráli v roce 2001 album Biily Cobham - All That Groove, což byla jejich první společná práce a zaznamenala slušný úspěch.
Drum 'n' Voice Vol. 4 je autorsky skoro celé v režii skupiny Novecento. Z Billyho portfolia je zastuopena poze skladba Le Lies /Spectrum 1973/, která má dvě verze. První je zpívaná /spíš rapovaná/ rádiová verze a druhá instrumentální, zakončuje album. Z těch slavných hostů, přizvaných na nahrávání je tu opět Brian Auger a jeho Hammond organ /track 1/, pok kytarista Frank Gambale, kterého znám ze skupiny Chick Corea Electric Band a Stanley Jordan - kytarista s neobvyklou technikou hry, kdy na struny takzvaně klepe. Stanley hraje ve skladbě 8 a Frank Gambale sóluje v písni Over. Hostů je samazdřejmě víc, já znám pouze tyto tři. D'n'V 4 mi příjde hodně taneční, rytmicky jednodušší a zlehka vysamplovaná. Zpívané písně mají hitové ambice, např. The Vibe Inside, Le Lies, Superstar by mohly hrát klidně komerční rádia.
Album Drum 'n' Voice Vol. 4 připomíná barený koktejl smíchaný z jazzu, popu, rapu, elektronické taneční hudby atd. Podařené dílo v návaznosti na předešlé Drum 'n' Voice. V krátkém hodnocení je to stejné jako ty alba před tímto, takže za mě silné ***z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Drum´n´Voice Vol.4
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Nucleus / We’ll talk about it later (1970)
Na jazzovej strane rockovej muziky sa pohybujem opatrne, ale sú osvedčené miesta, na ktoré sa rád vraciam. Druhý album britskej kapely Nucleus nazvaný We’ll Talk About It Later z roka 1971 ponúka nevšednú dávku muziky, o ktorej by som rád niečo povedal.
Šestica talentovaných muzikantov vedených trubkárom Ianom Carrom pokračovala tam, kde skončila na debute. Oproti silno jazzovému vyzneniu však do jej hudby miestami prenikla aj rocková dravosť. Som absolútne unesený z úvodnej pecky Song For The Bearded Lady. Vôbec sa nečudujem, že si ju hudobníci o pár rokov priniesli aj do Soft Machine a že sa jej Holdsworth neštítil. Kebyže chcete vedieť, ako má znieť slovníková definícia fusion, táto skladby by ju obsiahla celú. Keďže sa tu bavíme prevažne o inštrumentálnej hudbe, chce to naozaj silné kompozície a kompetentných hráčov, čo všetkých sedem skladieb spĺňa na viac percent ako dosahovanie päťročníc na papieri. Emócie tryskajúce z nástrojov mi miestami pripomínajú až dialógy, akoby sa mi prihovárali. Najviac to vnímam v titulnej skladbe. Prekvapivá je funky rozkolísaná skladba Ballad Of Joe Pimp, v ktorej spieva! A aj jazzovo neprístupná skladba Easter 1916 má vokalistu. Neviem, či to bolo nutné, ale ako spestrenie to na mňa funguje.
Na albume bubnuje môj obľúbenec John Marshall a veru je to opäť učebnica pre pokročilých. Dokáže držať priamy rockový rytmus, ale ešte radšej chrastí celou súpravou mimo akýchkoľvek rytmických vzorov. A keď sa nálada posunie do ospalého nočného baru, vystačí si aj s veľmi tichou cvrlikavou hrou, ako napríklad v Lullaby For A Lonely Child.
We’ll Talk About It Later je vynikajúci fusion album, keďže sa drží melódií, je pre mňa stráviteľnejší ako niektoré freejazzovo orientované počiny.
» ostatní recenze alba Nucleus - We’ll talk about it later
» popis a diskografie skupiny Nucleus
McLaughlin, John / Carlos Santana : A Love Supreme - Chicago Broadcast 1973 (1990)
Tento dvoudiskový kompletní koncertní záznam byl pořízen v americkém Chicagu 1. 9. 1973. V té době byl John McLaughlin členem skupiny Mahavishnu Orchestra a Carlos Santana měl svůj band Santana. Koncertu předcházelea jejich studiová spolupráce pod názvem Love Devotion Surrender, nahravaná v říjnu 1972. A je to hlavně materiál z LDS, který je stavebnim kamenem pro playlist koncertu. Defakto studovka LDS je celá provedena naživo, jen skladby jsou nataženy do dvacetiminutových stopáží. Tyto dlouhohrající tracky jsou plné kytarového sólování obou hvězd za podpory Hammond organu, na který hraje Larry Young /The Tony Willioms Lifetime/, neskutečně nadupaných bubnů Billyho Cobhama a perkusní rytmiky Armanda Perazy. Hudební labyrint drží pohromadě celkem nenápadná basová hra Dougha Raucha, kterého si na koncertní pódium, spolu Armandem Perazou přivedl Carlos. John za sebe pozval Cobhama a Larryho Younga. Larry Young přispěl skladbou I'm Aware of You a Billy se autorsky vytasil se svým Taurian Matador z alba Spectrum /1973/. TM přechází do časově dlouhého bubenického a perkusního sóla. Trochu se v těchto pasážích nudím a ztácím s hudbou kontakt. Vidět to naživo, určitě bych si to vychutnal, ale takhle z cd mě tyto bubenické předváděčky nic neříkají. Koncert uzavírá skoro třicetiminutová tradiční Let Us Go Into The House Of The Lord, kterou si John a Carlos předělali po svém.
Tento chicagský koncert je součástí krátkého amerického turné na podporu desky Love Devotion Surrender. Je to poměrně náročný poslech, asi bych ho doporučil pouze pro milovníky kytarových fůzí. Nutno dodat, že výkony všech protagonistů jsou nedostižné. A to je moje nota. Rozhoduji se mezi třemi a čtyřmi hvězdami v krátkém hodnocení. Zvuk sice není stoprocentní, ale dá se zkousnout. Tady bych nic neztrhával. Ty tři bych dal proto, že A Love Supreme není určen pro širší počet posluchačů, ale to jejich nasazení je nadlidské, takže ****z*****
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Carlos Santana : A Love Supreme - Chicago Broadcast 1973
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
![Nugent, Ted - Amboy Dukes [Amboy Dukes] cover](graphx/covers/7510.jpg)
Nugent, Ted / Amboy Dukes [Amboy Dukes] (1967)
Ted Nugent je krásny príklad toho, že osobnosť umelca a jeho dielo sú často dva odlišné svety, ktoré, ak ich spojíme, môžu nadobudnúť nestráviteľný charakter. Rovnomenný debutový album skupiny Amboy Dukes z roka 1967 je jedným z tých zaujímavejších diel psychedelického rocku, a tak si o ňom čosi povieme.
Teda Nugenta som spoznal vďaka videoklipu z Beat Clubu, skupina Amboy Dukes tam hrala skladbu Journey To The Centre Of The Mind. Motörhead nahrali jeho hit Cat Scratch Fever na album March ör Die, no a a neskôr som na otcových véháeskách našiel aj koncertnú verziu skladby Stranglehold. Bolo mi jasné, že Nugentovu hudbu musím spoznať bližšie. V druhej polovici 90. rokov som si preto kúpil jeho výberovku a debutový sólový album. A bolo vymaľované! Ako priaznivec hardrockovej muziky som bol okamžite doma.
Amboy Dukes ma však v tom čase až tak nebrali, a tak som sa k tejto muzike vrátil až v dospelosti, vlastne pár rokov dozadu. A bol som prekvapený, koľko zaujímavých momentov v sebe ukrýva. Ako tínedžer som očividne nemal také rozpoloženie, aby som si ich uvedomoval, viac ma bavil rock ako psychedélia.
Debut The Amboy Dukes z roka 1967 núka viaceré tváre. Prvá strana albumu je tvrdá, psychedelicky i bluesovo zafarbená, čo je moja obľúbená rocková kombinácia. Otváračka od Big Joe Williamsa – Baby Please Don’t Go je z kategórie vesmírnych letov, ambiciózna, nekompromisná, neodolateľná. Ted je schopný zo svojej gitary vyludzovať také pazvuky, až by z toho výrobcovia gitár mohli mať i nočné mory. Prekvapuje ma zaradenie I Feel Free, coveru od Cream. Pozitívne, nemyslím si, že je to ľahká skladba na spracovanie, táto podoba je od originálu takmer na nerozoznanie. Je zaujímavé, že aj keď je muzika silno ukotvená v 60. rokoch, presakuje z nej čosi, čo je rýdzo tvrdé, čo nejde zastaviť. V Young Love to cítim v pozadí, je to spevná skladba, ale zároveň akosi čudne vytvrdená, neuhladená, skrátka zaujímavá. Psychedelická indická vsuvka Psalms of Aftermath ma veľmi nebaví, svižná tvrďárňa Colors áno.
Hit kapely The Coasters – Let’s Go Get Stoned – otvára druhú stranu albumu a je to chytľavo zvolená skladba. Znie, ako keby sa Rolling Stones naučili poriadne hrať. Hravá psychedélia Down On The Philips Escalator poteší tých popovo orientovanejších, podobne ako meditatívna The Lovely Lady. Priznávam, že tu moja pozornosť upadá. Našťastie je Night Time opäť štipku rockovejšia záležitosť. Prekvapivo je na album zaradený ďalší netypický cover, It’s Not True z debutu The Who. Je to spevná popina, nič, o čom by som skladal ódy. To záverečná rázna bluesrocková Gimme Love ma baví, len ten sladký viachlasý refrén by som oželel.
Na CD od Repertoire z roka 1991 je jeden bonus, skladba J. B. Special. Keby ju pichli na soundtrack k Pulp Fiction, neprekvapilo by ma to. Gitarová rýchlovka nikdy neznela ostrejšie. Nepozorné ucho by sa na nej mohlo i porezať.
Debut Amboy Dukes hodnotím ako dobrý, prísľub vecí budúcich je už rozpoznateľný.
» ostatní recenze alba Nugent, Ted - Amboy Dukes [Amboy Dukes]
» popis a diskografie skupiny Nugent, Ted
James Gang / Jesse come home (1976)
Album Jesse Come Home od americkej hardrockovej skupiny James Gang uzatvára históriu jej štúdiovej tvorby. A je to lúčenie rozpačité.
Kedysi som ešte na Progboard napísal, že rozlúčka so skupinou znie presne tak, ako už rozlúčky vyznievajú. Smutne. Album je polopokojný, chýbajú výraznejšie motívy, niet čo vyzdvihnúť. Sám o sebe sa dá vypočuť, ale nejaké orgie nečakajte. 2,5 hviezd zaokrúhlim nadol, je to naozaj skôr pre kompletistov a nekritických fandov, ku ktorým patrím. Som rád, že ho mám, ale často ho počuť nemusím.
Nie, že by som zmenil názor, ale zdá sa mi, že by som mal ešte čosi dodať. A to čosi je vyzdvihnutie skladieb ako I Need Love, ktorá je vcelku svieža, podobne ako spotrebná Hollywood Dream. A Pick Up The Pizzas je výborná záležitosť, škoda, že je taká krátka! Slaďáky nezaujmú, výnimkou je posledná skladba When I Was A Sailor, ktorá má snahu o istú epickú šírku. Dosahuje ju orchestrálnou omáčkou, oceňujem snahu.
Navzdory tomu, že dielo nepovažujem za vydarené, rád ho sem-tam počúvam. Rozumiem, prečo fanúšikovia kapiel odpustia čokoľvek, v prípade James Gang ma nič neruší a je jedno, či je to taká alebo onaká zostava, taká alebo onaká muzika. Skrátka sa pri počúvaní cítim dobre. Máte aj vy nejakého takéhoto svojho favorita spomedzi kapiel či interpretov?
P.S. Stále mi hlava neberie, že album vyšiel na CD iba raz, a to v roku 2004 na značke Wounded Birds Records, na jednom nosiči spolu s albumom Newborn. Čo už...
» ostatní recenze alba James Gang - Jesse come home
» popis a diskografie skupiny James Gang
Santana / The ultimate collection (2000)
Carlos Santana sa pohybuje v juhoamerických pralesoch a to je muzika, ktorá ma nikdy neoslovovala. Našťastie, jeho latino rock má v sebe veľkú dávku toho druhého, a preto mi jeho originálna muzika občas dobre padne. Kompletovať diskografiu ma síce nikdy nelákalo, väčšinu života som si vystačil s prvými albumami a dvojdiskovým výberom The Ultimate Collection. Na trhu je ich viacero verzií, trojdisková, dvojdisková s červeným obalom, s modrým obalom... A práve tú poslednú verziu z roku 2000 práve počúvam.
Nemá cenu ísť skladbu po skladbe, je ich tu tridsaťdeväť, nuž by to bola bezmála bakalárna práca. Pokiaľ ste o Santanovi nikdy nepočuli, je to vcelku dobrý úvod do deja. Rovnako, ak ste sa s ním stretli len prostredníctvom tvorby od Supernatural ďalej. Mapuje obdobie 1969-1987, čiže „tú pravú“ Carlosovu muziku. A že je čo počúvať.
Samozrejme, mne šmakuje predovšetkým prvý disk, ktorý sa sústredí na prvé albumy do roka 1977, resp. albumu Moonflower. Zásadné skladby patriace do zlatého fondu populárnej (a rockovej) hudby, ako napríklad Jin-Go-La-Ba, Black Magic Woman/Gypsy Queen, či Samba Pa Ti tvoria samozrejmú kostru výberu. Mňa potešilo predovšetkým zaradenie inštrumentálnych kúskov ako Song Of The Wind a najmä „garymooreovská“ Europa. Gro tvorí melodické gitarové sólo so zapamätateľnými prvkami, ktoré si človek dokáže aj zaspievať, Gary Moore sa s nimi neskôr preslávil, ale toto je jedna z prvých takto vystavaných skladieb. Aspoň v prvej polovici, kým sa nezmení na latino fest.
Druhý disk sa ešte chvíľku motá v 70. rokoch, napokon však prejde aj do ôsmej dekády minulého storočia. Kto ma aspoň trošku pozná, vie, že tomuto hudobnému časovému úseku nijako zvlášť neholdujem. Santana sa však najprv prezentuje vcelku počúvateľnými meditatívnymi skladbami a „ejtýsovky“ pocítiť až kdesi od skladby You Know That I Love You. Stále však počujeme prirodzené hudobné nástroje bez dobových efektov a to je plus. Nepočítam akurát skladbu How Long, ktorá znie ako kríženec Collinsa a učebnice zvukových mantinelov á la 80’s.
The Ultimate Collection je solídna „bestofka“. Myslím si, že nováčik z neho získa pomerne slušnú predstavu, ako znie muzika v podaní Santanu. A pre vlažného fanúšika môjho typu predstavuje ideálnu alternatívu pre chvíle, kedy ho prepadne chuť započúvať sa do jedinečných gitarových sól korenených perkusiami.
» ostatní recenze alba Santana - The ultimate collection
» popis a diskografie skupiny Santana