Naposledy přidané recenze
Walsh, Joe / Barnstorm (1972)
| 01.11.2023 | Joe Walsh je americká gitarová legenda. Má všetko to, čo má mať hviezda. Skvelý cit a schopnosť sústrediť sa na melódiu. Plus je jedinečný skladateľ. Z kategórie majstrovských pomalých gitaristov vyčnieva, asi ako Mont Everest nad plávajúcou podlahou. Zabudnite na Claptona a jeho ochrannú známku „Slow Hand“, Walsh je kráľ.
Mal raketový nástup popularity, s formáciou James Gang nahral tri štúdiové albumy a už druhý z neho spravili superstar. Jeho rozhodnutie opustiť kapelu na vrchole bolo možno prekvapujúce, ale rozhodne mu neuškodilo. Naopak, na ceste ku sláve definovanej hitmi ako Rocky Mountain Way a Life’s Been Good a aktívnou účasťou v aznda najslávnejšej americkej kapele Eagles svoj status génia naplnil.
Na počiatku roka 1972 sa Joe, nespokojný s „limitmi“ hard rocku v podaní James Gangu odtrepal do Colorada a založil skupinu Barnstorm. Za bicie si sadol Joe Vitale a na base hral Chuck Rainey, ktorého počas nahrávania debutu nahradil Kenny Passarelli. Inak, ešte predtým ho lanáril Steve Marriott do Humble Pie, keď odišiel Frampton. Odmietol. Ale to by som rád počul! Skupina vydala dva albumy, avšak pod hlavičkou Joe Walsh.
Debut z roka 1972 núka desať skladieb, z ktorých väčšina sa nesie v pokojnejšom duchu. Walsh s pokojnými polohami koketoval už za čias James Gangu, tu však evidentne pookrial a nemusel sa nijako zväzovať nutnosťou byť rockovou hviezdou. Je to prekvapivé, keďže ako rocker bol naozaj presvedčivý. Inak, Joe má rozpoznateľný rukopis, a tak mám pocit, že počúvam James Gang a zároveň čosi éterické, z čoho sála pohoda a dobrá nálada. Plus je tu jemná melancholická atmosféra, ktorá mi robí dobre. Napokon, väčšina skladieb je až akustická, či už gitarovo (Midnight Visitor) alebo klavírne (One And One). Joe má rád funky rytmizovanie, nuž aj tu je jedna perla funky hard rocku, a síce Mother Says.
Z krehkého oparu lemovaného skladbami Here We Go až Comin' Down sa vymyká jedna vec – Turn To Stone. To je jedna z najlepších hardrockových skladieb, aké som počul. Joe ju neskôr nahral (a hral) rýchlejšie a ostrejšie, táto pôvodná verzia je však najlepšie. Je pomalá, ťažkotonážna (Vitale krásne narúša priamy rytmus, to v neskorších verziách zmizlo) a ten riff je skrátka božský! Plus sa tu odohrávajú krásne snové medzihry, jedna dokonca s flautou. Celkovo je však sound špinavý, škrípe a je to bomba!
Barnstorm je nádherný album zdanlivo jemnej, ale energicky veľmi nabitej muziky. Mám ho rád. Veľmi.
» ostatní recenze alba Walsh, Joe - Barnstorm
» popis a diskografie skupiny Walsh, Joe
Ozric Tentacles / Lotus Unfolding (2023)
| 29.10.2023 | Přes třicet alb v databázi a jen dvě recenze, to o čemsi svědčí. Na Ozric Tentacles jsem narazila před pár týdny s jejich tehdy aktuální deskou Space For The Earth (2020), která mi učarovala. Ještě nikdy jsem neslyšela nic podobného - dokud jsem si nepustila jejich další alba. Po nějakých deseti různých můžu říct, že tato skupina vytvořila svůj vlastní žánr, hudební svět, v němž je možné začít kdekoli a bloudit libovolně dlouhou dobu. Z drtivé části jde o svět instrumentální, v němž mají velké místo klávesy, ale nechybí ani pěkná kytarová sóla a rocková rytmika. Arzenál bývá na jednotlivých albech obohacen dle potřeby i o méně obvyklé instrumenty.
Hudba je to svérázná a obtížně popsatelná. Docela dobrou představu o ladění jednotlivých alb dávají obaly - například na Paper Monkeys (2011) se skutečně pracuje s orientálními prvky, The Hidden Step (2000) odkazuje k egyptské kultuře. Po lehce odtažitém, mimoidním vesmírném tripu předešlého alba je přítomná zeleně laděná novinka více organická, dužnatě svěží a bublavě přetékající životadárnou mízou. Při poslechu mám spíš pocit, že se procházím určitým prostředím, než že bych potkávala člověka. Osobní sdělení se Ozric Tentacles snažili předat na několika prvních albech, která jsou hudebně pestřejší a jaksi naléhavější, vnímám z nich úsilí cosi vyslovit, co se nedá říct jinak než takto.
V současnosti jde pocitově do velké míry o tvořivý samospád, dalo by se říci rutinu - kdyby ta hudba nebyla tak zatraceně živá, barevná, zábavná. Kus alternativy, kus psychedelie (na aktuálním turné s nimi cestují Gong), tři chlupy z bílého jednorožce, deset deka duhových bublin, lžíce žabího hlenu, tak by se novinka stručně dala vystihnout. Hudba je to nesmírně plynulá a na omak hladká, zářivě fosforeskující. Jako kulisa je energizující a nestrhává na sebe příliš pozornosti, při soustředěném zaposlouchání odkrývá bohatství plošek v soustředných spirálách. Znaveným smyslům pak poskytnou Ozric Tentacles osvěžující bublinkovou lázeň.
» ostatní recenze alba Ozric Tentacles - Lotus Unfolding
» popis a diskografie skupiny Ozric Tentacles
Stern, Mike / Time In Place (1988)
| 28.10.2023 | Tohle album a plus ještě Jigsaw /1989/ bylo moje první pořízení na cd od tohoto výborného kytaristy. Sterna jsem si zaopatřil na doporučení od kamaráda, který měl rád hudbu Billyho Frisella. S tím doporučením jsem udělal dobře a je dobře, že jsem ho objevil právě v jeho tvůrčím období - okolo alb Jigsaw a Time in Place. No a potom jsem se vrhl na kompletizaci celého sólového katalogu Mika Sterna. Zajímavý je i ten fakt, že se v jeho diskografii - tuším 14ti studiovek, nevydal žádný oficiální živák. V časovém rozpětí od roku 1986 /debut Upside Downside/ až dosud je to přinejmenším zvláštní.
Album Time in Place pokračuje v jakési návaznosti na debut Upside Downside. Ale určité malé rozdíly tu máme. Time in Place je deska produkovaná Stevem Khanem, což je kytarový mistr na poli fusion, ktrý vydal řadu super alb. Oproti debutu Upside si dovolím konstatovat, že tohle album je o něco více jazzovější. Upside Downside je po kytarové stránce a i zvukové o něco blíže rocku. Obsazení nástrojů se nezměnilo. Time, stejně jako jeho předchůdce mají styčné prvky.... jsou o kytaře, saxofónu, piánu a elektrických klávesách a bicích plus baskytaře. Tyhle dvě desky asi podle mnohých nebudou tím drahokamem v jeho diskografii, ale já je mám nejraději. Time in Place je jemnější, čitelnější a po zvukové stránce vymazlenější. Když budete obě alba srovnávat mezi sebou, nijaká významná role na poli rozdílnost se nekoná. Tohle album to má sečtené za *****z***** Mám rád hudbu Mike Sterna, ale jeho kytarový projev v druhé půli osmdesátých let je mému cítění nejbižší.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Time In Place
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Sólstafir / Ótta (2014)
Kromě interview nikdy nepřebírám cizí autorské texty. I kdyby se mi líbily sebevíc, vypracuji na dané téma vlastní literární útvar. Učiním tentokrát výjimku, neboť předložené hodnocení alba Ótta jde tak od srdce a je tak ponořené do hloubky prožitku, který sdílím, že bych to při sebevětší snaze nedokázal udělat lépe.
Text s drobnými úpravami přebírám z blogu "Face Of The Forest", který psala jistá Amy z New Hampshire. Vzhledem k tomu, že víc jak dva roky nepřibyl žádný nový zápis a kontakt na sebe neuvádí, není možné požádat o souhlas. Napíšu aspoň info do komentů, třeba zareaguje. Nyní prosím berte tuto recenzi jako velkou poctu nejenom hudbě na albu Ótta, ale v nemenší míře i autorce původního textu. Tímto na dálku děkuji.
Hledal jsem nedávno ze zvědavosti, co znamenají slova "sólstafir" a "ótta", k úsilí mne vyzvala síla této desky. Z hlubin iternetu na mne vyplulo nakonec toto krásné vyznání. Je natolik všeříkající a výstižné, že je sem v překladu rovnou dávám a jen přidávám hvězdičkové hodnocení, jež nemůže být jiné, než absolutní. Album vlastním na vinylu a pouštím si je často:
"Kdysi dávno jsem objevila genialitu tohoto alba. Je z něj cítit oduševnělá nostalgie. Pocit, že se člověk vrací ke svým kořenům.
Sólstafir jsou islandská kapela. Jejich název označuje v islandštině krepuskulární paprsky, což odkazuje na sluneční paprsky pronikající temnými mraky, které často vidíte za soumraku. Ótta je album, jež se točí kolem starého islandského systému měření času zvaného Eykt, klášterního systému, který dělil den na osm částí po třech hodinách. V souladu s tím je na albu osm písní, z nichž každá představuje jeden eyktar. Album začíná o půlnoci úvodní skladbou Lágnætti (nízká noc). Ótta, druhá skladba, odkazuje na dobu mezi 3. a 6. hodinou ranní.
Na obalu je černobílá fotografie starého muže s bílými vlasy. Je umístěn na levé straně fotografie a za ním je moře s velkými skalami vyčnívajícími z břehu, zahalené v mlze. Muž se dívá směrem zpět, vítr mu čechrá vlasy stranou. Jeho tvář je poněkud strhaná. Je na ní vidět vrásky času. Jeho výraz je zcela nečitelný. Na sobě má černý, nevýrazný oděv. Mohl by pocházet z jakékoli doby. Fotografie dobře vyjadřuje nadčasový pocit z tohoto alba. Vypovídá o spojení mezi určitým typem krajiny a člověkem, který do ní patří.
Zpěvák je ve všech písních silně přítomen a jeho chraplavý hlas často zní islandsky jako hnaný vítr. Nebo si představuji, že možná křičí do větru, aby ho bylo slyšet, a využívá sílu větru i hlasu k řízení hudby, která jej doprovází. Islandština je germánský jazyk se severskou příchutí, má v sobě onen starobylý pocit, jenž odkazuje k Vikingům. Jazyk mě vždycky fascinoval tím, že je propojen s kulturou a historií daného místa. Zvuk jazyka, samotná slova, ale i jejich intonace, zprostředkovávají pocit geografie a charakteru země. Island je pro mě zemí tajemství, kterému toto album dodává další tajemství, a vybízí k tomu, aby člověk cítil a slyšel jeho povahu prostřednictvím živlů. Z tohoto důvodu, aniž bychom museli rozumět pronášeným slovům, hudba Sólstafir silně zprostředkovává islandský ponor.
Ačkoli vokály mají tendenci pohánět písně v jejich nejenergičtějších momentech, nezosobňují celé album. Objevují se také dlouhá instrumentální intermezza. Album otevírá jemně klavír a housle (nebo smyčce podobného charakteru). Na jiném místě později nastupuje banjo. Tyto smyčcové nástroje se v průběhu alba opakovaně vracejí, aby se krásně proplétaly s kytarami, bicími a zpěvem. Dochází k časovým změnám, které se zvedají a klesají jako příliv a odliv. Chvíle hluku, větru a deště, pak klidné chvíle rozjímání a přemýšlení. Tyto nálady přecházejí přirozeně. Je tu konzistentní energie, která se stupňuje a ustupuje, a zdá se, že vždy vychází ze stejného zdroje. Bicí a kytary často přerušují pomalý úvod silným a stálým rytmem tremola, nabírají na síle, aby spustily brilantní crescenda, která se nakonec opět stáhnou do ticha.
Atmosféra vytvořená na tomto albu je dokonalá. Folkový feeling vykouzlí banjo. Silně zkreslená kytara v kombinaci se vzdáleným burácením činelu rutinně vytváří mlhavou atmosféru, a to díky jemnému zacházení s produkcí. Houslové nebo klávesové melodie se lehce prodírají mlhou a dodávají duši, upřímnost a touhu. Krásná kombinace.
V písni Rismál bicí září a mihotají se skrze bílou mlhu zkreslení a vyzývají k organickému zvuku tamburíny, aby zdůraznily činel. Kdyby to mihotání bylo sluneční světlo, mohlo by to dát smysl názvu, který znamená východ slunce. Ve skladbě Nón (poledne) je úžasná pasáž, kde se z moře vynoří sólová kytara s ostřím nože a na okamžik zatančí s duchem heavy metalu.
Ótta září jako hořící plamen staré svíčky, která odmítá zhasnout. Skrze bezčasý závoj větru, mlhy a moře připomíná zapomenuté časy. Je pokorná a procítěná, téměř baladická. Je to óda na srdce a domovinu. Jako oběť."
Translated with >> odkaz (free version)
ZDROJ
» ostatní recenze alba Sólstafir - Ótta
» popis a diskografie skupiny Sólstafir
Harvey, PJ / I Inside The Old Year Dying (2023)
Tvorba alternativně rockové písničkářky PJ Harvey mě dlouho míjela. Zbystřit mě přimělo, když jsem z několika různých stran slyšela chválu na její nedávné pražské vystoupení - prý šlo o krásný a klidný koncert. Jak jsem dohledala, jeho první část tvořily právě písně z novinkového alba, provedené v takřka divadelní stylizaci. Nic přeplácaného, představu o vizuální stránce (soudím dle fotografií z koncertu) a celkové náladě (dle hudby) nejlépe dává obal desky.
Ta má zachycovat jeden rok v životě dospívající dívky a její citové zrání. Rámec mu dává venkovské prostředí, evokované autentickými přírodními zvuky, pokřikováním dětí, nářečím a říkadly prolínajícími celým textem. Skrze prolamující se odlišné zvukové textury prožíváme proměny okolní krajiny, výpravy do společnosti i do nitra probouzejícího se ženství. To si hledá protějšek v postavě cizince na prahu, vojáka, Ježíše nebo Elvise - verš love me tender, love me sweet se vrací jako refrén i později, když se ke zpěvu přidá mužský hlas.
S hlasy se zde zachází spíš herecky než pěvecky a zajímavý je akustický prostor, který nahrávka modeluje - místy zní měkce a široce, jindy dutě, sevřeně, naléhavě, osudově... emocionálních odstínů bezpočet. Poetika desky je velmi specifická, snadno se může stát, že posluchač v ní spatří prostě jen dívku, která bezcílně bloudí, v prstech převaluje napůl uschlou větvičku (další jemná metafora životního cyklu) a něco si pro sebe mumlá. Hudba je to prazvláštní a potřebuje se potkat s náležitým rozpoložením. Má ale něco do sebe.
» ostatní recenze alba Harvey, PJ - I Inside The Old Year Dying
» popis a diskografie skupiny Harvey, PJ
AC/DC / T.N.T. (1975)
Na vrchol vede dlouhá cesta - zvlášť když na něj chcete dojít s jako břitva nabroušeným nářezem, který se rockovými prostředky více než k čemukoli jinému obrací k černému rhythm and blues a rock´n´rollu. Z debutu osvědčenou trojnožku bratří Youngů a Bona Scotta pro nahrávání druhého studiového alba T.N.T. posílila stabilní rytmika Mark Evans / Phil Rudd a u protinožců stále úspěšnější kapela navíc zjistila, jak chutná úspěch v podobě žebříčkového hitu.
S úvodní skladbou It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock'n'Roll) se AC/DC dopustili jednoho z nejpřekvapivějších tahů v rámci celé své téměř půlstoleté kariéry. Jasně, zapracovat do struktury písní třeba zvuk kostelního zvonu nebo střelbu z kanónů taky nepatří k úplně obvyklým hudebním postupům, dudy v rukou zpěváka Bona Scotta ale pětiminutový kus, který přes veškeré vnitřní napětí nezapře jistou monotónnost, v tu správnou chvíli postrčí vpřed. Pak je tu píseň High Voltage, která svým názvem i riffovou prací obou kytar nezaměnitelně odkazuje k debutové desce. Na ní by těžko hledala konkurenci a i na T.N.T. jde o brutálně silný a nekompromisní kus. No a do třetice všeho hitového je tu titulní skladba, v níž na tehdejší AC/DC až netypicky hardrockový riff tvoří základ archetypální stadionové halekačky.
I mimo výše zmíněný hitový trojlístek se na T.N.T. najdou kousky, které ani po bezmála padesáti letech neztratily eleganci a švih - jde třeba o přisprostlý bluesový valčík The Jack, hypnoticky omamnou rockeřinu Live Wire nebo podařený riffový nářez Rock 'n' Roll Singer. Když už mluvíme o těch riffech - jeden takový si bratři Youngové v té době zřejmě skutečně oblíbili, protože stojí v základech hned tří skladeb: kromě již zmíněné pecky High Voltage jde také o postarší věcičku Can I Sit Next to You Girl, kterou Youngové (v lehce komerčnější podobě) hrávali (a na singlu vydali) ještě s předcházejícím zpěvákem Davem Evansem, a o chuckberryovský cover School Days. Oba kusy vnímám oproti zbytku materiálu na albu jako slabší, docela dobře bych se na desce obešel taky bez divokého rock´n´rollu Rocker.
Pokud bychom při maximálním zjednodušení nacpali texty z debutu do škatulky "ona", na T.N.T. by v největší permanenci byli vedlejší přihrádky "já", popřípadě "my". Jedna část skladeb totiž (v určité návaznosti na závěrečnou skladbu Show Business z desky High Voltage) popisuje, že život členů kapely není žádná selanka a že ani ve chvíli, kdy kapela takzvaně prorazí, nemá ani zdaleka vyhráno - tuhle tematiku akcentuje zejména úvodní dvojička It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock'n'Roll) a Rock 'n' Roll Singer. Trojice Live Wire, T.N.T. a Rocker naproti tomu podporuje (samozřejmě s patřičnou nadsázkou) sebeprezentaci zpěváka Bona Scotta jako pořádného "řízka" a chlápka, kterému žádná neodolá. Obě tematiky v sobě alespoň náznakem spojuje divočina High Voltage, až přeslušněle oproti nim naopak působí Evansova historka o tom, jak povedenou hláškou sbalil holku a následně podobným způsobem odpálkoval jakéhosi otrapu, co se mu ji snažil přebrat, v Can I Sit Next to You Girl. Jasným vrcholem desky je po textové stránce pecka The Jack, ve které Bon Scott v tísíci a jednom různých jinotajů s karetní tematikou líčí příběh o tom, jak jeho hrdina od jedné prostitutky ke kapavce přišel.
T.N.T. vnímám oproti High Voltage jako o něco rozpolcenější album. Ty nejlepší skladby jsou tu silnější než na debutu, na druhou stranu je tu více těch, které ke štěstí víceméně nepotřebuji. AC/DC ukázali slušný potenciál, který ale ještě bude třeba naplnit. Zatím tu tedy pořád máme jen několik zásadních skladeb - na zásadní album se teprve čeká.
» ostatní recenze alba AC/DC - T.N.T.
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Mountain / Best Of Mountain (1973)
Best of Mountain, moje prvé krôčky
Keď sa rozpadne slávna kapela, nemožno sa čudovať, že sa na jej sláve ryžuje v podobe vydávania rôznych kompilácií. Ako napríklad Best Of Mountain.
Toto CD som si kúpil počas civilnej vojenskej služby v Bontone pod Michalskou bránou. Bolo jedným z tých, ktoré som v discmanovi otáčal toľkokrát, až by som ho odspieval aj so sólami komplet na počkanie. Dovtedy som vo walkmane zodral album Live – The Road Goes Ever On, nuž som chcel niečo, čo odolá nekonečnému počúvaniu. A keďže som nemal peňazí nazvyš, výberovky mi pomáhali získavať muziku spôsobom, ktorý by som inak nedosiahol. Takzvane reprezentatívne.
Nedajte sa pomýliť počtom hviezd uvedeným na konci tohto textu. Hudobne je to čistá päťka a kapelu prezentuje majstrovsky. Nie je tu všetko podstatné, ale všetko na kompilácii je podstatné. Hard rock prvej akosti, nesmrteľné skladby typu Mississippi Queen alebo Nantucket Sleighride, na zoznámenie s tvorbou skupiny je to ideálna voľba (jasné, albumoví kompletisti nebudú súhlasiť, ale to je ich vec).
Dnes by sa azda zdalo, že tých cca štyridsať minút je na CD smiešne málo. Keďže kompilácia vyšla v roku 1973 na platni, ide o ideálnu dĺžku v duchu hesla – kvalita nad kvantitou. Priznám sa, nikdy mi neprišlo, že by som bol o niečo ukrátený, je to jednoducho album, ktorý milujem. Dnes už existujú vydania s bonusmi, ale nežiadajú sa mi (jasné, to, že mám kompletnú diskografiu kapely zo 70. rokov, tomu napomáha). Ja mám staré CD od CBS, ktoré nemá uvedený dátum vydania, ale všetko nasvedčuje tomu, že ide o výlisok z roka 1990.
Best Of Mountain je jedným z tých albumov, ktoré mi zmenili život, formovali vkus a nedám naň preto dopustiť. Vždy si ho rád pustím a užívam si spomienky na časy, keď som cestoval verejnou dopravou a v duchu sa tešil, ako ruším cestujúcich niečím, čo neznelo ako tuc-tuc.
» ostatní recenze alba Mountain - Best Of Mountain
» popis a diskografie skupiny Mountain
Motörhead / No Sleep til Hammersmith (1981)
Motörhead – No Sleep 'til Hammersmith, čo dodať...
Viete, ktorý album bol číslo jedna v britskom rebríčku v roku 1981? Správne! Je to No Sleep Til’ Hammersmith od heavymetalovej legendy Motörhead. Ide zároveň o najlepšie postavený rebríčkový album v celej jej diskografii.
K skupine Motörhead som sa dostal niekedy v polovici 90. rokov. Otec nahral z, predstavte si, verejnoprávnej STV čiernobiely koncert Live...Everything Louder Than Everything Else. Zachytával kapelu v Nemecku v marci 1991, krátko po vydaní albumu 1916. Čerstvo sa zo mňa stal učeň na bicie nástroje a miešali sa vo mne vášne k starej rockovej muzike a k súčasnej produkcii. Lemmyho muzika ma odrovnala na prvú dobrú. Netrvalo dlho a z kazety na kazety som si od bratranca nahral albumy Overkill a March ör Die. Jednými z prvých cédečok v mojej zbierke boli aj dve výberovky Aces High a Ultimate Metal, nasledované čerstvou novinkou, albumom Sacrifice. Inak, som asi jediný človek, akého poznám, ktorý má doma hromadu výberoviek od Motörhead. Kupoval som všetko, čo bolo v Bratislave k dispozícii. Koncertný kúsok Live At Brixton, výberovku z lacných kníh Ace Of Spades, boxset Stone Deaf Forever... Popri tom som si na osemnástku nechal darovať album Bastards, nakoľko som si zamiloval skladbu Born To Raise Hell z filmu Airheads, kde partia hudobníkov prepadne rádio, aby nechali zahrať svoj singel. Hrajú tam Buscemi, Sandler a Frasier a mihne sa tam aj Lemmy. Mám túto hudobnú komédiu rád. A tak to pokračovalo ďalej, videá a klipy na véháeskách, dévedéčka, cédečka, ešte aj dnes sa mi mnohé kdesi povaľujú. Keďže cez výberovky som si vyskladal prakticky všetky albumy, paradoxne, vlastním len málo radových albumov. Ale No Sleep ‘Til Hammersmith mi nemôže chýbať!
Cca štyridsať minút čistej nespútanej energie, to je v skratke definícia tohto ohlušujúceho veľdiela! Neviem a ani sa nechcem pokúšať o určenie, ktorá skladba je najlepšia. Všetky poznám naspamäť, mám ich v krvi ako vakcíny, chránia ma pred zlou náladou lepšie ako zákony biele goliere pred odsúdením. Pochopte, koncert, ktorý na úvod odpáli Ace Of Spades, prakticky nemôže gradovať, a predsa! Napríklad Overkill je smršť, ktorá z hurikánu Katrina spravila nemohúceho štatistu. Vôbec je tu najviac skladieb z rovnomenného albumu, ktorý milujem z celej Lemmyho tvorby najviac. A celý tento hurhaj zvládnu traja hráči, bez dohrávok, bez obrúsenia ostrých hrán. Kam sa podela takáto muzika?
Nakoľko vlastním dvojdiskovú edíciu od Sanctuary Records, okrem albumu mám k dispozícii ďalšieho jeden a pol disku koncertných kúskov, ktoré sa na album nezmestili, respektíve, boli zaznamenané na vtedajších koncertoch. Nebudem ich pitvať. Kvalita je rovnaká, a teda úžasná.
Milujem kapelu Motörhead, v puberte som ju počúval azda najčastejšie zo všetkých hudobných skupín a vždy sa k nej rád vraciam. No Sleep Til’ Hammersmith je masaker!
P.S. Moje dvojdiskové vydanie od Sanctuary Records (2008) obsahuje nasledujúce skladby:
CD 1:
01. Ace Of Spades (3:01)
02. Stay Clean (2:51)
03. Metropolis (3:31)
04. The Hammer (3:05)
05. Iron Horse/Born To Lose (3:58)
06. No Class (2:34)
07. Overkill (5:13)
08. (We Are) The Road Crew (3:31)
09. Capricorn (4:40)
10. Bomber (3:24)
11. Motörhead (4:44)
12. Over The Top (bonus) (2:57)
13. Shoot You In The Back (bonus) (2:43)
14. Jailbait (bonus) (3:34)
15. Leaving Here (bonus) (2:48)
16. Fire Fire (bonus) (2:55)
17. Too Late, Too Late (bonus) (3:04)
18. Bite The Bullet/The Chase Is Better Than The Catch (bonus) (6:39)
CD2 - Outtakes:
01. Ace Of Spades (2:48)
02. Stay Clean (2:54)
03. Metropolis (3:46)
04. The Hammer (3:01)
05. Capricorn (5:00)
06. No Class (2:44)
07. (We Are) The Road Crew (3:31)
08. Bite The Bullet/The Chase Is Better Than The Catch (6:07)
09. Overkill (4:53)
10. Bomber (3:26)
11. Motörhead (5:35)
» ostatní recenze alba Motörhead - No Sleep til Hammersmith
» popis a diskografie skupiny Motörhead
Di Meola, Al / The Grande Passion - World Sinfonia (2000)
Třetí studiová práce The Grande Passion pod hlavičkou World Sinfonia se Alovi náramně povedla. Hned od prvního poslechu jsem věděl, že tohle cd je Di Meolovo eso v rukávu. Už první okamžiky poslechu byly jakýmsi tajemným zážitkem. Setkáním se s něčím, co do Alovy předešlé tvorby nemělo obdoby. Fascinoval mě ten mohutný zvuk, co se mi lil do uší. Oproti předešlým dvěma titulům WS, které byly nahrány v komornějším prostředí /dvě akustické kytary, bandoneon, perkuse/ se tento projekt rozrůstá dramaturgicky o mnoho dalších struktůr. O majestátní atmosféru se zasloužil Toronto Symhony Orchestra. Noty dodal Al Di Meola a Mario Parmisano - řečeno nadneseně. Al Di Meola je zastoupen autorsky v šesti skladbách z devíti. Zbylé tři písně jsou předělávky argentince, hrajícího na bandoneon, jménem Astor Piazzolla. Piazzollovy skladdby Double Concerto a Libertango jsou skutečné majstrštychy, které zde na albu stojí za pozornost.
Track 4 - The Grande Passion je dle mého názoru ten pověstný top alba. Skvělá melodie, aranže, atmosféra a procítěnost podání, dělá z tohoto opusu něco tajemného a nadpozemského. Další skladba - Cuba de Africa je veselá, taneční s prvky etno.
Al Di Meola i pro tohle album /třetí v rámci World Sinfonia/ volí kytarový akustický projev. V kombinaci bohatých aranží a různorodě znějících dalších nástrojů a perkusí, plus klasického symfonického tělesa je The Grande Passion na vrcholu nahrávek od WS a i v samotné Alově dikografii ho hodnotím hóóódně vysoko. V rámci WS je to jeho nejlepší deska. V rámci celkové diskografie hodně silná ****z*****
» ostatní recenze alba Di Meola, Al - The Grande Passion - World Sinfonia
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al
Trower, Robin / Passion (1987)
| 20.10.2023 | Predstavte si, že ste zástupca nahrávacej spoločnosti v 80. rokoch a máte za úlohu vyprodukovať fabrikant do MTV a hitparád. Okolo vás bodujú také „veličiny“ ako Whitney Houston, The Bangles, Bon Jovi, U2, Duran Duran, George Michael a pod. Príde za vami nejaký obstarožný bluesový gitarista, že by chcel čosi zarobiť.
Je vám jasné, že je to stratený prípad, ale keď už prišiel o všetky zvyšky sebaúcty, prečo to neskúsiť. Azda motyka vystrelí. Rozdáte mu jasné noty, doplníte za priehrštie kastrovaných synťákov a poviete – ber alebo nechaj tak!
Trower to vzal. Výsledkom je album Passion. Sterilný zvuk sterilizovaných uhoriek, ktoré v náleve trčali pridlho, nuž sú mäkké, priam hnilé, vytekajú z deviatich skladieb, ktoré, nehnevajte sa na mňa, nebudem bližšie pitvať. Pripomína mi to Expendables 4. Sú tam niektorí protagonisti, ktorým to niekedy išlo, ale momentálne sa iba strápňujú.
Nemyslím si, že je dobré byť iba negatívnym, a tak zhrniem aj pozitíva. Na tomto albume sú cca dve gitarové sóla, ktoré za niečo stoja (No Time a One More Word). A je tu hendrixovská vybrnkávačka If Forever, balada, ktorá žiari vždy, keď sa v nej nespieva. Davey Pattinson z kapely Gamma odviedol zdanlivo dobrú robotu, akurát nie pre Trowera, ale pre producenta. Vyplatilo sa. Album vo svete vzal hitparády útokom a... nikde sa neumiestnil. Len v USA bol na 100. mieste. Dnes to všetci dávno vieme, že snaha o vymanenie sa z krízy stredného veku koketovaním s dobovými trendami zameranými na zárobok vychádza v pomere tak jeden k tisícu. Jasné, Santana to so Supernatural zvládol, ale zástup pohorení (Wishbone Ash a Gary Moore, na vás pozerám obzvlášť) jednoznačne hovorí v neprospech podobných snáh. Ale stále sa nepoučíme.
Existuje aj disco a techno, a tak nedám nula bodov, jednu hviezdu za tento album predsa len udelím. Viete, čo je vtipné? Americká asociácia nezávislej hudby albumu udelila prvé miesto v kategórii Rock. Hudbe, ktorá nie je ani rocková (no dobre, Bad Time skoro je) a ani nezávislá, naopak, je popová a totálne dobovo mainstreamová.
Ono, aj keď to tak možno nevyznelo, ja to Trowerovi nevyčítam. Účty sa platiť musia a tamtá doba bola veľmi nežičlivá k normálnej rockovej hudbe. Prežil a to sa počíta.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - Passion
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Trower, Robin / Beyond The Mist (1985)
| 20.10.2023 | Beyond The Mist... To, čo som chválil pri predchádzajúcom albume, sa Trower rozhodol spláchnuť do záchoda a servíruje ťažký ofajč.
Namiesto ďalšieho plnohodnotného albumu zlepil dve štúdiové nahrávky s niekoľkými koncertnými. Na úvod sú tie štúdiové a je to, pánečku, hrôza! Popíkové 80’s slizy The Last Time a Keeping A Secret zachraňujú iba gitarové sóla, ale kto by ich chcel počúvať utopené v tých výkaloch. Ospravedlňujem sa za hrubší slovník, ale v slovníku diplomatickej reči nenachádzam vhodné eufemizmy. Nula hviezd je jediný možný rezultát.
Trower však tušil, že má aj súdnych fanúšikov, a tak pribalil päticu koncertných nahrávok z aprílového vystúpenia v londýnskom The Marquee Clube. S rytmikou Bronze (basa, plus aj tenučko spieva) a Clapson (bicie) servíruje ďalšie 80’s hrôzy ako The Voice, Beyond The Mist a Back It Up. To by bolo na jednu hviezdu, lenže ešte sú tu dve skladby, a síce Time Is Short a Bridge Of Sight, ktoré sa konečne dajú počúvať.
To je to málo, veľmi málo. Čo už.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - Beyond The Mist
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Trower, Robin / Back It Up (1983)
Po neslávnej spolupráci s Jackom Bruceom, ku ktorej som sa tu kedysi dávno vyjadroval a necítim potrebu sa do toho marazmu opäť ponárať, sa Trower vrátil v roku 1983 so sólovým albumom Back It Up.
Povedzme si rovno, doba už bola inde, a tak sa Trower vrhol na rockovejšiu podobu popového spektra 80’s muziky. To je stav, ku ktorému ma to neťahá, naopak, stáva sa mi, že je mi z neho zle. Trower to našťastie nehrotí. Predovšetkým zatiaľ odolal synťákom, čo veľmi prospelo tomu, že je album nadčasový a nevyvoláva vo mne dávivý reflex. Čo sa týka spoluhráčov, Dewar je späť, na base hrá najmä Dave Bronze a za bicími nájdete Alana Clarkea a Boba Cloutera.
Prvé dve skladby trpia dobou vzniku, takže by sa zdalo, že stačí mávnuť rukou, nasúkať dve hviezdy a nestrácať čas spisovaním dôvodov, prečo. Avšak! Z ničoho nič sa zjavia správne a výživné momenty! Taká Black To Red nemá chybu a nestratila by sa ani na prvých Trowerových albumoch. Podobne dlhočizná gitarová freska Benny Dancer znie parádne. A solídnu úroveň si album udrží až do konca. Vyčnieva rázna bombovica None But The Brave a poteší aj blues Setting The Score. Inak, keby ste chceli vedieť, ako by asi mohol znieť Hendrix v 80. rokoch, vypočujte si inštrumentálnu skladbu Islands. Úplne ho tam vidím!
V rebríčkoch album nebodoval, ak nerátame 191. miesto v americkom Billboarde. Svoje zohralo, že Trower nepodporil jeho nasadenie medzi ľudí žiadnym koncertným turné. Zároveň sa rozlúčil s Dewarom. Za mňa je to dobrý album, ktorý si z dobového marazmu vzal iba nevyhnutné minimum a inak sa vrátil k tomu, čo Trower páchal v 70. rokoch. Aj preto toto dielo nezapácha!
» ostatní recenze alba Trower, Robin - Back It Up
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Trower, Robin / Victims of the Fury (1979)
Siedmy sólový štúdiový album britského gitaristu Robina Trowera – Victims Of The Fury – vyšiel v apríli 1980, nuž si ho pripomeňme.
Trower bol obľúbenec môjho otca. Som s jeho tvorbou oboznámený pomerne dobre, ale musím sa priznať, že ma v puberte veľmi nezaujal a dlho som ho bral ako povinnú položku na zozname gitarových borcov. Pre svoje počúvacie účely som si akurát napálil akúsi bestofku a (ako inak) ostrý koncert Live!. Z dedičstva mi v priebehu času pribudli aj ďalšie albumy, ale Trowera som vzal na milosť až s kúpením krabičky s celou jeho štúdiovou tvorbou z rokov 1973-1983, ktorá obsahuje presne desať cédečiek (a teda aj rovnaký počet albumov). No, na milosť, dnes mi nie je jasné, čo ma v puberte odradilo a prečo vlastne som ho obchádzal. Iste, v druhej polovici 70. rokov sa ostrý náboj z muziky sem-tam nebadane vytráca. Keď si odmyslím nevýrazné albumy s mojim obľúbencom Jackom Bruceom – B.L.T. (1981) a Truce (1982), tak mi vyslovene nesedí iba album Caravan To Midnight, ktorý sa odklonil smerom ku funky komercii.
Trowerov band má klasickú trojosobovú podobu. Gitara-basa-bicie, nič navyše. Veľkým plusom je hutný hlasisko Jamesa Dewara. Jeho zafarbenie mi sedí. Druhým kladom je kvákadlo. Trower patrí k tým gitaristom, ktorí bez neho nedajú pomaly ani notu. No a bubeník Lordan? Je spoľahlivý a hoci sa veľmi nepúšťa do nejakých krkolomných polôh, hrá s prehľadom.
Od prvých tónov Jack A Jill je jasné, že tu máme klasickú gitarovú bluesrockovú nádielku vychádzajúcu z hendrixovskej tradície. Muzika správne odsýpa (Mad House), aj keď je baladická (Roads To Freedom, Only Time, Ready For The Taking). Najlepšia skladba albumu je Victims Of The Fury, ktorej pnutie je doslova božské. Vydržal by som ju počúvať aj desiatky minút, škoda, že ide rýchlo do ticha. Práve táto skladba ma zo spomenutej bestofky oslovila úplne najviac a vždy sa teším, keď prichádza na rad. Hardrockeri si nepochybne zamilujú hendrixovskú žieravinu The Ring, bluesmani zasa pomalú bačorinu Into The Flame. A melodickí rockeri budú metať hlavou pri skočnej The Shout. Azda len jemná Fly Low na záver albumu mi príde troška mdlá, pýtala by sa mi tam nejaká mastenica. Nič to, hudobne je to skrátka parádna jazda, na rok 1980 tvrdohlavo staromilská, vďaka za to!
Z komerčného hľadiska je určite plus, že album sa umiestnil v rebríčkoch v Británii (61. miesto), v USA (34. miesto) i v Kanade (86. miesto) a v Austrálii (95. miesto). V dobe, kedy bola predajná muzika úplne inde, to nie je zlý výsledok. Na výslednom zvuku sa výrazne podieľal stály spolupracovník kapely, beatlesovský zvukár Geoff Emerick, ktorý umrel 2. októbra 2018 ako sedemdesiatdvaročný. Zaslúži si absolutórium.
Victims Of The Fury stojí za hriech, priaznivci hutnej gitarovej muziky s bluesovými koreňmi nešliapnu vedľa. Album má slabých tridsaťdva minút, ale muzika je silnejšia než Schwarzenegger v 80. rokoch. A preto budem nekritický a nadelím jej plný počet hviezd.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - Victims of the Fury
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Trower, Robin / Caravan to Midnight (1978)
Ústup z rebríčkových pozícií prinútil Trowera k zúfalým činom. Prenechal liace funky basákovi Allenovi a hoci sú pod všetkými skladbami na albume Caravan To Midnight podpísaní Trower s Dewarom, myslím si, že výsledný sound ovplyvnil tento nový basák riadne.
Prvé, čo zarazí, je zvuk. Bicie sú akési vysoko ladené, prikrášlené ľahkým popíkovým soundom. Dokonca na väčšine skladieb obsmŕda perkusionista Paulinho da Costa. V kurze sú funky nálady a komerčne znejúce skladby s hitovým zámerom (My Love (Burning Love), It’s For You). Z absolútne mimóznej disco hrôzy I’m Out To Get You ide starch. Mám pocit, akoby sa Trower hanbil za to, čo príde, a tak na úvod minútu bzučí s gitarou, kým naberie odvahu. Miera chlipných slaďákov je nesmierne vysoká, skladby ako Sail On alebo Lost In Love by ste na predchádzajúcich albumoch hľadali márne. A to platí aj o skladbách ako Birthday Boy alebo King Of The Dance. Bŕŕŕ...
Hľadať niečo pozitívne je pre mňa ťažké. Titulná inštrumentálna skladba je celkom fajn, klasická dumka á la Trower. Poteší aj spevná skladba Fool, tá sa z albumu dostáva aj na výberovky, chápem, prečo.
Samozrejme, tento zúfalý počin zapáčiť sa masám komerčne neuspel, respektíve, nastal ďalší ústup predajnosti. Trower konečne pochopil, že toto nie je cesta, ale o tom nabudúce.
Album nepočúvam, mám ho ako súčasť krabičky The Studio Albums 1973-1983. Ani dnešný pokus nedopadol inak ako inokedy. A tak dávam slabšie dve hviezdy, toto je najhorší Trowerov album zo 70. rokov a aj v celej diskografii by ste ťažko hľadali podobný.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - Caravan to Midnight
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Trower, Robin / In City Dreams (1977)
Máme tu druhú polovicu 70. rokov. Populárnu hudbu valcuje čoraz slizkejšie disco. Trower prvýkrát zaváhal a v júni 1977 vypustil do sveta album In City Dreams.
Do minulého albumu bol v podstate na úrovni iného bluesrockového velikána, a síce Roryho Gallaghera. Šiel si to svoje, navyše, v Amerike mu to žrali. Vidina udržania sa v rebríčkoch mu však troška zatemnila úsudok. Dewarovi vytrhol basu z rúk a vrazil ju do náručia Rusteeho Allena z funkovej hrôzy Sly And The Family Stone.
Nepochybujem, že aj preto je tu na úvod mrzká funky záležitosť Somebody Calling. A Sweet Wine Of Love má v sebe čosi neskutočne odpudivé, nudné popové sladenie. Keď som bol mladší, nekompromisne by som vyhlásil, že je to, s prepáčením, sračka. Dnes, keď som starší a nemám náladu na diplomatickú pretvárku, dodám, že súhlasím so svojim mladším ja. A tak sa spolu prepočúvajme akože clivým kúskom Bluebird, sfunkovanou pseudodrsnou Falling Star, prípadne akože hitom Love's Gonna Bring You Round. Inak, Dewar sa sústredí iba na spev a vo výsledku je síce pestrejší, ale na úkor drsnosti. Škoda.
Našťastie sú tu aj dobré momenty. Koncertný bluesový nárez Farther On Up The Road od Bobbyho „Blue“ Blanda má to, čo od Trowera očakávam. Aj chytľavá skladba Smile sa počúva dobre. Vôbec je druhá strana platne výrazne lepšia, akoby Trower ešte mal čosi v zásobe. Aj preto ma baví pomalá náladovka Little Girl a rovnako atmosférická titulná skladba.
Dám veľmi slabé tri hviezdy, Trowerova gitara je stále skvelá a dnes už vieme, že bude horšie.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - In City Dreams
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Trower, Robin / Long Misty Days (1976)
V roku 1976 vydal Trower hneď dva albumy. Skvelý živák Live! vyšiel v marci, štvrtý štúdiový album Long Misty Days v októbri.
V rebríčkoch si viedol obstojne, v Británii bol tridsiaty prvý, v USA dvadsiaty štvrtý. Trower ťažil zo stabilnej zostavy, rytmika Lordan-Dewar mu poskytovala spoľahlivý spodok, nad ktorým mohol dosýta sólovať, pričom dôraz bol vždy na skladbe ako takej, nikdy nešlo len o zámienku pre samoúčelnú exhibíciu.
Album má tradične čosi cez polhodinu, Trower rozhodne netrpel dnešným syndrómom zapatlávania kapacity média bez zmyslu. Long Misty Days obsahuje deväť kratších skladieb. Hneď na úvod prekvapuje akási odľahčenejšia atmosféra, skočná My Love (Burning Love) je asi najchytľavejšia otváracia skladba v celej jeho dovtedajšej kariére. Inak je to klasika. Pomalé náladovky (Long Misty Days, I Can’t Live Without You) striedajú len o piaď rýchlejšie posadené pecky (Hold Me, S. M. O., Messin’ The Blues) a občas sa pritrafia aj veselšie spevné dupáky (Pride). Trvalou stálicou všetkých Trowerových výberov je parádna vypaľovačka Caledonia, zaujímavá je aj prítomnosť hitu Sailing dua The Sutherland Brothers z roka 1972, ktorú preslávil Rod Stewart v roku 1975. Trowerova verzia sa snaží znieť mäkko, ale gitara je hustá ako sirup a Dewar sa v čistejších polohách trápi, nuž je to taká svojská variácia, Stewartovu mám radšej.
Trower patrí k tým interpretom, ktorí dokázali nahrať rad vynikajúcich albumov bez kolísania kvality. Dnes už je takýto prístup k hudbe minulosť, výkyvy v kvalite sú na dennom poriadku, nehovoriac o množstve fabrikátov, jednom fádnejšom než druhom. Potom sa mi niekto čuduje, že inklinujem k autentickému rocku, ktorý vrcholil v 70. rokoch. Nečudujte sa, aj tak moje vnímanie nezmeníte! Prečo? Vypočujte si Long Misty Days a možno pochopíte.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - Long Misty Days
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Trower, Robin / For Earth Below (1975)
Po úspechu albumu Bridge Of Sighs, ktorý sa v USA umiestnil na siedmej priečke rebríčka, sa Trower rozhodol obuť sa do toho naplno. Vo februári 1975 vydal album For Earth Below.
Rovno si povedzme, že ide o jeho komerčne najúspešnejšie dielo. V USA bolo piate a prvý raz sa dostalo aj do rebríčka v Británii, na dvadsiate šieste miesto. Zaujímavé je, že hudobne ide o nekompromicnú bluesrockovú jazdu hendrixovského strihu. V roku 1975 dominovali v americkom Billboarde také veličiny ako Elton John, Ohio Players, Linda Ronstadt, Average White Band, Bob Dylan, Led Zeppelin, Chicago, Earth, Wind & Fire, Wings, Eagles, Jefferson Starship a pod. V tomto kontexte je Trower niečo ako anomália, bez logického vysvetlenia.
K albumu som kedysi na Progboarde napísal, že Trower „zamladi“, to je náhrada za zosnulého Hendrixa. Album For Earth below nás o tom presviedča hneď osemkrát
Shame The Devil je vytvrdená pecka, It’s Only Money zasa pomalá nočná mora. Confessin’ Midnight vraždí každý náznak „rádiovosti“ s vervou Jacka Rozparovača, vlastne to platí ako o Fine Day, tak o najlepšej skladbe albumu nazvanej Alethea. Z radu vybočuje krehký kúsok A Tale Untold, ale ani tu nečakajte dajakú cukrovú vatu. Gonna Be More Suspicious navracia razanciu guľky dum-dum a záverečná (titulná) skladba For Earth Below núka to, čo Trowera preslávilo, ide o pomalý melancholický monument
Výborný album, oslava kvákadla.
Stále to platí, ale rád by som doplnil, že Trower mal neuveriteľné šťastie, že mu spieval James Dewar, basák zo Stone The Crows disponoval jedným z najlepších rockových hlasov tej doby. Osobne sa nazdávam, že za hustú atmosféru môže rovnako ako gitara. Napokon, je to práve konzistentne usadená temná nálada, čo mi na Trowerovi sedí najviac. Rytmika je skôr jednoduchá, aby sa na ňu nabalili gitarové vrstvy a spev je tou povestnou čerešničkou na torte. Azda to priamočiare gitarové bluesnenie v hardrockovom šate robí z Trowerovej muziky takú podmanivú a poslucháčsky vďačnú záležitosť, ktorá v 70. rokoch ešte na publikum zaberala. Však sa presvedčte sami.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - For Earth Below
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Styx / Equinox (1975)
Nemožné sa stalo skutkom a ja som sa dostal k tomu, že čosi napíšem o kapele Styx.
Priznávam, že americká pompa typu Boston ma nikdy nebrala. Najlepšie z toho vychádza kapela Kansas, ale to je preto, lebo hudobne je to bomba a najmä v úvode kariéry sa nebránila aj južanskému boogie. Formácia Styx patrí do kategórie – opatrne.
Celý život sa s ňou míňam, popové hitíky ma spoľahlivo odradili, trblietkavé pozlátko akože „rockovej“ éry tiež. Po vypočutí počiatočných albumov som však napokon zmenil názor a niektoré albumy zaradil na zoznam na kúpu. Keďže prvé albumy sú momentálne v bežnej distribúcii nedostupné, podarilo sa mi minulý rok schrastiť aspoň jednodiskové vydanie Equinox/Crystal Ball od BGO. Dnes príde na rad prvý menovaný kúsok.
O čo ide? Veselé vrstvené vokály, kopa klávesov, je to vzdušná a pompézna nablýskaná muzika. Našťastie, je tu aj celkom dravá gitara. Po Light Up nastupuje Lorelei a vo mne silnie pocit, že počúvam Yes vo svojej komerčnej fáze krížený s Foreigner alebo Supertramp. Skrátka je to taká iritujúca kombinácia prvoplánového slizu, ktorý má však pomerne dravý šat. A ten to pre mňa zachraňuje. Dôraz je na melodike, čo je fajn. Tenké vokály uberajú z rockovej presvedčivosti. Mother Dear však konečne príde s ničím zaujímavým. Hovorím o sekanej medzihre v strede. Príjemne graduje aj Lonely Child. Gitarista Curulewski by mohol sólovať ďaleko viac.
Priamočiara tvrdšia rocková nádielka Midnight Ride sa konečne počúva dobre, ešte aj spev je hardrockovo ujačaný a drsný, čo je moje! V podstate by to mohla byť skladba z prvých albumov Teda Nugenta, nikto by nespoznal rozdiel. Prvý vrchol albumu! Akoby sa čosi zlomilo a Born For Adventure je skrátka prvoplánová gitarová jazda s výraznou basovou pulzujúcou linkou. V tejto polohe sa mi kapela páči. Akustická gitarová medzihra Prelude 12 je nádherná. Pôsobí veľmi dobre ako taká oddychovka pred grandióznym finále. Suite Madame Blue je balada s klasickým stvrdnutím v gradovanom závere. A to je chvíľa, kedy sa prejaví aj gitarista. Plus vrstvené vokály „America“ majú silu uragánu!
Nie je to úplne zlá muzika, dokonca som si ju už párkrát vychutnal. Equinox mi pripomína horskú dráhu, pomalý rozjazd do kopca a potom vcelku rýchla jazda spôsobujúca príjemné šteklenie v žalúdku. Aj preto som napokon rozhodnutý udeliť jej štyri hviezdičky z tri a pol možných. Na povzbudenie.
» ostatní recenze alba Styx - Equinox
» popis a diskografie skupiny Styx
AC/DC / High Voltage (1975)
Elektrifikované rhythm and blues, které koncem padesátých let 20. století začalo na deskách proudit přes Atlantik na Britské ostrovy, bylo zatraceně cool. "Baštila" ho spousta teenagerů, kteří o pár let později stáli u zrodu kapel jako Beatles, Rolling Stones nebo The Who, ale mělo potenciál oslovit i děti, kterým sotva přestalo téct mléko po bradě - třeba dva nejmladší potomky početné skotské rodiny Youngových. Malcolm a Angus si s sebou lásku ke kytarovým hrdinům Muddymu Watersovi či Chucku Berrymu v předvečer vypuknutí beatlemánie odvezli do daleké Austrálie. Po následující dekádu se tak k nim zprávy o tom, jak rockové novorozeně roste jako z vody a jako houba do sebe nasává všechny vlivy, se kterými se setká, dostávaly jen ve střípcích. Zcela je minulo psychedelické blouznění, námluvy s jazzem a klasikou nebo klenutá artrocková architektura. V srdci jim zůstávalo blues, které po vzoru černošských mistrů neváhali oholit na syrovou dřeň.
Právě taková je hudba na debutové desce AC/DC High Voltage, na které se se bratři (spolu s dalším ze sourozenců Georgem v roli producenta) vydali za vlastní rockovou vizí. V základu stojí blues, které má ale spíš než k britské kytarové lyričnosti blízko k rhythmandbluesové průraznosti a prostořekosti černých vyděděnců z delty. Z hardrockového inventáře si pak tahle muzika bere na pomoc chytlavé riffy, které celé té bluesové konzervě dodávají šťávu a drajv. Většinou nejde o nějak složité či rafinované kousky - v umění stavět na minimu tónů neotřelé figury a melodie jsou AC/DC už od svých začátků unikátní.
Jednotlivé skladby z debutové desky oscilují mezi riffovým hard rockem, za který by se nemuseli stydět ani takoví Free (Stick Around), zatěžkanými dupáky (She´s Got Balls) a volně plynoucími lahůdkami s pořádně těžkým spodkem (Little Lover). Písním ani v nejmenším nechybí prostor pro instrumentální divočení, příkladem za všechny budiž šestiapůlminutový kus Soul Stripper, v němž se sóluje jako o život. Své role navíc oba kytaristé tehdy ještě neměli ani zdaleka vyjasněné, takže v dobré polovině skladeb dává vyšším polohám svého hmatníku co proto pozdější "šedá eminence" a beglajťák Malcolm. O tom, že Youngové vývoj žánru ve své rodné Británii alespoň po očku sledovali, svědčí fakt, že aranžmá kvapíku Baby, Please Don´t Go od "krále devíti strun" Big Joe Williamse do značné míry založili na verzi, kterou do světa roku 1964 pustili irští rhythmandbluesmani Them. Na debutu kapele zjevně ani v nejmenším nesvazovala ruce snaha generovat hit. Asi nejblíž má k této kategorii kousek s návodným názvem Love Song, který po nadějně zatěžkaném intru přejde do plytkého cajdáku. Tady AC/DC asi jedinkrát zaváhali a skladbou, která moc parády neudělala ani na singlu, v mých očích pokazili závěr jinak docela solidní desky.
Se specifickým duchem alba si frontman Bon Scott, autor drtivé většiny textů, poradil po svém - po osvědčeném bluesovém způsobu se jal popisovat ženy v rozpětí od "nádob plných hříchu" po nesvéprávné hračky určené k ukojení mužských tužeb. Někde to s vybalancovanou mírou oplzlých dvojsmyslů znamenalo trefu do černého (She´s Got Balls), jinde (Love Song) mu dost ujela ruka s patosem. Naopak hodně oceňuji text závěrečné skladby Show Business, který si místo slabšího pohlaví bere na paškál strasti muzikanta, kterého odírají promotéři - vlastně taky bluesový evergreen.
Kolem a dokola je pro mě High Voltage vcelku slušným debutem. V bluesové šabloně ještě vězí víc, než kapela k celosvětovému úspěchu mohla potřebovat, a mámit publikum popovými slaďárnami už v budoucnu také nebude nutné. Nástroje, kterými kapela do roka a do dne vleje do žil vyčerpaného britského hard rocku čerstvou krev, jsou tu už ale v elementární formě přítomny. Sedmdesátkoví AC/DC jsou pro mě solidní jízdou bez vyloženě slabého místa, ve vzájemném srovnání ale žádná z desek s Bonem Scottem pod úroveň debutu neklesla.
» ostatní recenze alba AC/DC - High Voltage
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Nightingale / Closing Chronicles (1996)
Říkala jsem si onehdy, že bych si dala porci hutného, sytého, melodického, třeba i trochu patetického devadesátkového rocku. A ejhle, jedno takové album jsem měla celou dobu uložené v online knihovně. Taky jsem si už mnohokrát říkala, jak je skvělé, když hlavně k méně známým skupinám a albům napíše někdo aspoň pár řádků, posloužím tedy stručným popisem desky, kterou točím potřetí.
Jejími nejsilnějšími devizami jsou ponurá, ale nijak rozervaná či depresivní atmosféra a Zpěv s velkým Z. Pozoruhodná je také stylová poloha alba, které má v sobě stejně tak něco z majestátnosti hardrockových mohykánů jako lehkou nedbalost grunge, to vše omočeno v černočerné gotické náladě. Díky tomu uspokojí milovníky silných melodií, aniž by jim zaneslo sluchovody uječeným kýčem, a neurazí ani vyznavače heavy metalu - sice se drží v rockových mantinelech, ale je to rock hustý jako tér a těžký jak víčka po probdělé noci.
Co je tedy konkrétně ke slyšení? Rytmika spíš jen spolehlivě šlape, než by se pouštěla do složitých vzorů, bicí se nezříkají ani obligátního bum-čvacht. Kytary se drží poctivého vrstvení riffů bez velkého sólování. Překvapivým tahounem jsou klávesy. Překvapivým proto, že jsem si jich pořádně všimla až během druhého poslechu, tak umně jsou zabudované do bytelné, robustní, zemité konstrukce. Tahle hudba se nevznáší a netřepetá, drží se u země jako štiplavý, vlhký kouř. A to ještě pořád není to nejlepší.
Ten zpěv. Ten hlas! Chvílemi slyším Eddie Veddera, celkově má ale Dan Swanö (ano, Nightingale jsou Švédi) hlas položený trochu níž. V hloubkách po většinu času zůstává a nedělá nic menšího, než že dokonale slouží kompozicím a citovému sdělení. Nepředvádí, co všechno dokáže (naprosto cokoli, to je evidentní), nikdy není přepjatý, na druhou stranu neztrácí kontrolu, ani když se zdánlivě ledabyle převaluje v temně poklidné náladě. Umí odvyprávět příběh, položit akcent, má velmi plastický výraz a charisma jak vepř. Je za mikrofonem suverénní, zároveň působí nenuceně a jaksi skromně.
Netvrdím, že Closing Chronicles přináší něco převratného. Je to ale hodně silná deska, která skvěle sedí do podzimního času.
» ostatní recenze alba Nightingale - Closing Chronicles
» popis a diskografie skupiny Nightingale