Opeth / Deliverance (2002)

Deliverance se mi dostalo do rukou nějakou dobu po vydání, od tohoto alba jsem měl tedy možnost sledovat vývoj skupiny chronologicky a přiznávám, že jsem od Blackwater Park měl vždy dost velká očekávání. Po Blackwater Park bylo skupinou oznámeno, že chystá dvojalbum, jehož první disk bude představovat tvrdé skladby a druhý bude něco jako unplugged podoba jejich tvorby. Vše nakonec, jak víme, dopadlo jinak a nahraný materiál nakonec vyšel s půlročním odstupem na dvou discích. Teprve v loňském roce vyšel remix a obě alba byla vydána tak, jak bylo původně zamýšleno. Nicméně se budu věnovat každému zvlášť.

To první, Deliverance, představuje skutečně to nejtvrdší, co Opeth dosud vydali. Alespoň z části, protože i zde dostaly dost prostoru klidnější pasáže, dokonce víc, než dosud. Ovšem první dvě skladby, Wreath a Deliverance, to je opravdu brutální nálož. Wreath startuje divokým bicím přechodem, vzteklým riffem a ultrabrutálním chropotem, který Mike vypiloval snad až na samou hranici, kam tento typ hlasu může zajít. Pozornějšímu uchu jistě neunikne, že i v tomto projevu Akerfeldt intonuje a "zpívá" alespoň jakési melodické linky, které samozřejmě nejsou velkého rozsahu, ale s harmonickou linkou ladí a perfektně k ní pasují. I Wreath je ale prošpikován tiššími místy, dokonce ozvlášťněn perkusemi a nechybí ani táhlé kytarové linky, odkazující k psychedelické scéně, jejíž vlivy jsou na tomto albu paradoxně hodně silné. V druhé, téměř čtrnáctiminutové titulní skladbě je podobných míst ještě více, což zvýrazní i čistý zpěv a silně halucinogenní atmosféra. Pro milovníky složitějších rytmů jsou tu nachystány pasáže v 7/4 taktu, které vytvářejí patřičné napětí. To nemizí ani v nejklidnějších momentech, a když už se zdá, že Vás Opeth ukolébají k spánku, tak nastoupí rytmické orgie s jediným rozsekávaným akordem, které by klidně mohly být jednou tak dlouhé a stále by to stálo za to. I k takové riffařině totiž pánové přistupují kreativně, takže tu Lopez za soupravou chvílemi rozpoutává peklo, chvílemi jede v onom sevřeném, sekaném rytmu s kytarami, a také tu občas probleskne klavír (!!!).

Klavír uvádí píseň třetí, A Fair Judgement. Pokud jsem psal o halucinogenních momentech, tak tady máme celou skladbu. Nejprve ten zvuk klavíru, připomínající stav těsně před probuzením, v polospánku, kdy jste napůl bdělí a napůl ještě v noční pauze, vnímáte okolní zvuky, ale pořád jsou součástí vašeho sna. Opethovský valčík, dva akordy, jednoduchá, ale silná melodie, sloky prostřídané táhlým sólem na elektrickou kytaru. Úplné zastavení času s akustickým vydrnkáváním (zde zvuk jako z telefonu) a na závěr burácivá pomalá pasáž, nemající daleko k rané tvorbě (tady je dobře slyšet kontinuita tvorby Opeth, rozvíjení principu kontrastů už od samého začátku. Jen to postupně, pomalu pilují a zkoumají možnosti). Následující dvouminutová miniatura For Absent Friends odkazuje názvem k raným Genesis a je to přesně ono rozjímavé, tolik očekávané zastavení času s akustickou kytarou a decentní elektrikou, hrající hlavní melodii.

Ale jde o album dosud nejvrdší, takže jaképak snění, zpátky do pekla! Toť Master's Apprentice. Pomalá, valící se zkáza, ničící vše, co jí stojí v cestě. Brutální death metal je vždy na chvíli vystřídán medodičtější pasáží s dlouhými tóny sólové kytary, ale první polovinu stopáže skladba nenechá posluchače vydechnout. Očekávané akustiky samozřejmě přijdou a přinesou další snovou melodii čistého zpěvu s nádherným, hřejivým chorálem (s hlasovou podporou Stevena Wilsona). Křehkou harmonii ovšem po chvíli utne brutální chropot a tvrdé záseky celé skvadry. Kytarová sóla? Sem s nimi! Jako obvykle žádné technické předváděčky, čím dál víc si pozornost žádá stará škola. Vlastně se dá snadno vystopovat, co kdo z kytaristů hraje. Akerfeldt je právě ta "stará škola", preferující dravá, vášnivá rocková sóla, kdežto Lindgren, v minulosti hrající právě ta neoklasická arpeggia, tu dává přednost táhlým linkám, které sem ale skvěle zapadají a nakonec je to právě on, kdo tu páchá nejvíc psychedelie. A jsme na konci. Tedy, vlastně nejdřív se musíme prokousat šíleností, nazvanou By the Pain I see in Others. Zatím nejexperimentálnější skladba Opeth s chropotem naroubovaným na akustickou pasáž (poprvé, ale i naposled). Vyčerpávající přehlídka hráčských možností, divné akordy, divné rytmy, náhlé výbuchy vzteku (Lopezi, ty bicí za nic nemůžou!), neskutečně smutná nálada v půli, podpořená klávesami, další návaly agrese, několik vteřin perkusí, ke konci skladby vše ještě pro jistotu zopakováno v rekordně krátkém čase. Náhlé výpadky vědomí, totální ztráta smyslů, přeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeedlouhý doznívající zvuk...... Že by exkurze do hlavy psychotika? A když album nevypnete, uslyšíte po chvíli ještě pár pozpátku puštěných zpěvových linek.

Se závěrečnou skladbou jsem měl dlouho problém, přišla mi chaotická a nedotažená, navíc po předchozí brutalitě prostě už trochu nad plán. Jenomže tady je právě vidět, kolik Deliverance vyžaduje času. Zatímco Blackwater Park byl v podstatě "hitový", tak Deliverance netěží z této "hitovosti", či přístupnosti, ale jde dál, jinam - do experimentálního teritoria. Zároveň ale nejde o nějakou metalovou avantgardu. Myslím, že Opeth zkouší, kam až můžou zajít, aby posluchače úplně neubili. S takto tvrdou hudbou se to totiž může stát snadno, a já jsem jedině rád za ty dvě klidnější skladby, při nichž si nejlépe uvědomíte to dávkování klidných a drsných momentů alba. Opět plná palba hvězd, i když přiznávám, že na toto album musím mít opravdu náladu a hlavně čas. Žádná kulisovka to totiž není, jde o technicky, aranžérsky, skladatelsky i producentsky dokonalou záležitost.

» ostatní recenze alba Opeth - Deliverance
» popis a diskografie skupiny Opeth