Marillion / Script for a Jester's Tear (1983)

Svoji první dlouhohrající studiovou desku začali MARILLION nahrávat v prosinci 1982, na trh se k posluchačům dostala v březnu 1983. V mezidobí od vydání EP Market Square Heroes nedošlo k žádné personální změně, takže kapela mohla společně cizelovat svůj projev a to se na výsledku bezesporu kladně projevilo. Změnila se osoba ovlivňující zvuk a další věci s ním spojené, neboť původní producent David Hitchcock měl vážnou autonehodu a nebyl pro nahrávání způsobilý (má ve sleevenote alespoň poděkování). Takže tuto roli obstaral Nick Tauber známý ze spolupráce například s THIN LIZZY anebo TOYAH. Práci rozhodně odvedl dobrou, ke zvuku nelze mít žádné výhrady. A k hudbě? No, tak to už teprve ne.

Od první skladby se jedná o vpravdě inaugurační uvedení do vesmíru MARILLION & Fish. Měli své role rozdělené, muziku skládala kapela, o texty se postaral výhradně právě vokalista. Díky tomu věděl, jaká poselství slova nesou, s autorskou jistotou znal, co zpívá, dovedl vyjádřit sdělení a měl pro to hlas. Jeho teatrální plasticita umí vyjádřit všechny pocity, které se na paletě progresivního rocku nacházejí. Na výsledku se naprosto nepřeslechnutelně projevuje, že se v jeho osobě potkalo několikero vzácných vlastností a vlastně se nedá říct, že by byl pouhým interpretem. Je předříkávačem a narátorem vlastního universa, jež je obdařeno svojí mytologií, historií, pověstmi, které je nutno předávat lidem k poslechu a potěše. Mistr pěvec vede Hudbu tam, kam sám chce, a je to vždy správný směr.

Na tomto místě významně podotknu, že jsem MARILLION a GENESIS poznával paralelně v průběhu 80. let, a to zejména na počátku dekády z aktuálních alb obou skupin. Tehdy nebylo vůbec žádné diskuze o tom, kdo hraje progresivní hudbu a kdo nablyštěnou disko hopsandu. Hošani, co se na dýze vrtěli, chtěli slyšet nějaký Dženále, no a my řekněme rockeři a metalisté jsme hledali něco zajímavého jinde. Velice rychle jsem se tak dostal k YES, JETHRO TULL a MARILLION. Tento generačně nesourodý trojlístek byl pro mne uměleckým světlem na konci metalového tunelu. Pro pořádek dodám, že temné stěny podzemní krypty kovově tvrdé muziky jsem nikdy zcela neopustil, a rád se do jejího hájemství vracím jako do bezpečného útočiště. Ale tehdy jsem byl (a dodnes jsem) totálně fascinován nadpozemskou deskou The Broadsword And The Beast (1982), z níž na recenzovaném díle slyším na několika místech podobné textury kláves i stejně rozšafné tvoření náladových ploch (Chelsea Monday). Když jsem posléze zpětně doobjevil artová alba GENESIS, přišla mi jako vcelku dobrá podoba Fishových MARILLION, ale neposlouchal jsem je zdaleka tak rád a často. Výjimku tvoří pouze Trespass, kde toho ducha F-MARILLION cítím hmatatelně, obzvláště právě při porovnání s nyní pojednávaným legendárním kouskem Script For A Jester's Tear.

Vlastně přese všechnu všude možně proklamovanou provázanost vnější podoby projevu těchto dvou kapel vnímám daleko významněji jejich vzájemné odlišnosti. Třeba práce kytar je úplně jiná, Steve Rothery má ve zvuku daleko silnější náboj a drive, jeho kytary nejsou vůbec Hackettovsky klouzavě hladké. Díky tomu se muzice MARILLION dostává více na průrazném rockovém výrazu. Skladby se stávají velice poslechově strhující, průbojně jedou a nezdržují se na místě nějakými předváděčkami pidlikobrnků a oškolobrtoťuků. Však taky Hackett na zmíněném Trespass ještě nehraje, to bude asi důvod, proč se deska vymyká i podobá. MARILLION mají funkční dvojí turbo, kterým jsou Fish a Rothery. Občasnou forzáží je pěkně nakopne klávesák Mark Kelly. Rytmika se jeví opět spíše jen jako funkční prvek, ale třeba ve The Web si můžeme vychutnat jak pasáže měkce podbarvené basovým vlněním, tak i jízdu s údernými salvami bicích.

V každé kompozici se nacházejí kontrastní pasáže, v nichž se intenzita rytmů a melodií zlomí do úplně jiné nálady. Takto vznikají hodně rozbouřené a rozeklané krajiny a není jednoduché se v nich na první poslech orientovat. Zato při desátém, padesátém, stopadesátém se podle nich řídíte, působí jako záchytné body, majáky světla, odrazové můstky, přírodní krásy. MARILLION nedávají na své hudební konstrukce žádné ozdoby, dovedně je těmito konstrukcemi sami vytvářejí. Nestaví ulici z řady stejných domů, které by se lišily jen jménem na zvonku a tvarem klepadla. V jejich street má každá stavba naprosto odlišný základ, velikost a tvar průčelí, jinou střechu, labyrint v zahradě, počet a rozmístění oken, barvu a materiál vstupních dveří. Tady nikdo nezabloudí, a kdo se zabydlí, hned trefí, nemusí hledat.

Místo nějakého neúčelného popisování každého tracku se omezím na jmenování společných atributů. Čirá a průzračná struktura, odhmotněnost, aniž by se snižoval důraz, překrývání a prolínání motivů, navazování kontrastů, odvážné řazení protikladných figur, výrazová dynamika, organická vrstevnatost i snový minimalismus, to jsou aspekty všech skladeb. Není výjimkou, že se nám všechny jmenované a spousta dalších nevyřčených mihnou před očima během několika desítek sekund. Snad jedinou vyrovnanější výjimkou je předposlední Chelsea Monday, ale je to spíše dáno tím, že nebouří tolik jako ostatní, navíc se nachází těsně za rozverně rozdováděnou Garden Party plnou palčivých sarkasmů. Zkrátka konstatuji, že jestli se někde servírovalo menu pro bezbřehé a nezkrotné obžerství mysli posluchačovy, bylo to právě v této hodovní síni s názvem Script For A Jester's Tear.

Poslech nahrávky je vždy stupňovaný zážitek. Po celou dobu trvání každé skladby mám neodbytný pocit, že právě tady a teď se něco děje, že zrovna zde jsem osobně přítomen a znepokojivě se mne to týká. Takto být vtažen do dění - veliké hudební mistrovství. Je tu také často využita mnou milovaná technika, kdy vokál je podbarven kytarovým sólem, což jim oběma dává násobně vyznít v naléhavosti, třeba v závěru Forgotten Sons. Přičemž právě tato skladba sama (kdo si ji pozorně poslechne, zjistí, že se na albu kmitne i kousíček Market Square Heroes, pokud si ho tedy předtím nevšimnul na coveru) je po celou dobu trvání umně držena přitaženými otěžemi, aby její energie sršela těsně pod hladinou a nedošlo k žádné obnažené jednoznačnosti. Tímto způsobem je ponecháván široširý prostor posluchačově fantazii, jež se může v bezbřehosti jí vlastní vydat tam, kam se hudbou vzbuzenými emocemi cítí být zvána.

Album má magickou schopnost přitažlivosti. Nelze od něj utéci, jak začne hrát, mysl se k němu upíná a nemůže se vymanit. Je nutno vylíčit jeho působivost, neboť je od prvních tónů jasné, že se děje něco mimořádného. Když vyzdvihuji pěveckou linku, nesmím zapomenout na zbytek. Muzika by tak skvěle nemohla fungovat, kdyby netvořila organický celek, kde je každá součást nějakým způsobem spojena se všemi ostatními. Vlastní organickou spojitost jednotlivých prvků při poslechu opakovaně prožívám jako tekutou esenci, která mne obklopuje. Vlastně jde o schopnost muzikantů vymyslet výrazné melodické a rytmické motivy, které ve správných harmoniích navrství a zaranžují. Jak prosté. Prosté tak, že se o něco podobného pokouší neustále statisíce muzikantů, ale povede se to jen jednotlivcům. Je otázkou štěstí, když se to povede udělat, je otázkou dvojnásobného štěstí, když se posluchači lačnému po zážitku povede takovou nahrávku objevit a naplno prožít. Zde se povedlo udělat i najít dávno pradávno, a dodnes nic nevyprchalo, spíše naopak, věkem se vše jen umocňuje, zesiluje, akceleruje.

K desce byly vydány dva singly, na jejichž B stranách se nacházejí nealbové písně. Singl, kde A stranu obstarala závorkově obohacená Garden Party (The Great Cucumber Massacre) představuje na druhé straně živou nahrávku Margaret. Vyšel i v podobě EP, tam je k dispozici nezkrácená dvanácti minutová verze Margaret tak, jak ji známe z rané kompilace B'Sides Themselves (1988). Na druhém SP byl na áčku uveden hit He Knows You Know ve zkrácené verzi pro rádia, a na béčku byl doplněn starším songem s novějším textem a dvojsmyslným názvem Charting The Single. 12” verze se konala též, áčko je na ní v plné stopáži.

MARILLION autorsky opět ve skladbách použili a novými aranžemi opatřili částečně i starší materiál. Sice to na prvních vydáních nezmínili, ale později byla jména podílejících se hudebníků v kreditech doplněna. Z hlediska zvuku doporučuji první vydání, nejpozději do roku 1996. Později se remasteringovým kreativcům povedlo postupně udělat z DR14 rozžvejknutých DR7, a to je mňamka pouze pro otrlé labužníky a vyznavače šavle efektů.

Na této desce se už celkem jasně ukazuje, jak bude v následujícím období vypadat MARILLION-ovsko Fish-ovské pojetí progrocku. Že nepůjde o žádnou zjemněle zdvořilou a krotkou uměleckou krasohru, ale že můžeme čekat vyhraněné, sofistikované a nemilosrdné hudební kusy, co mají schopnost žíravě hlodat naši mysl a ostrým nástrojem v ní vyrývat jasně konturované představy. Pod zdánlivou vnější tváří GENESIS se tu skrývá kousavá potvora VAN DER GRAAF GENERATOR, a nedá nám pokoje ani klidu.

Za šest totálních hudebních bomb dávám pět hvězd, které mohou překonat jedině sami MARILLION.


CD EMI CDP 7 46237 2 (1987)
DR14
46:45

» ostatní recenze alba Marillion - Script for a Jester's Tear
» popis a diskografie skupiny Marillion