All Them Witches - Sleeping Through the War (2017)

21.06.2018 Voytus | #

Někdy začátkem 70. let se ve studiu potkali Jim Morrison, John Bonham, David Gilmour a Rick Wright, aby v naprostém utajení natočili album, které díky jistým smluvním závazkům spatřilo světlo světa až v roce 2017. Nevěříte? Tak si to album pusťte. No, nebudu Vás vodit za nos, taková deska opravdu neexistuje. Jistě by to byl zajímavý počin a možná by zněl jako alespoň některé pasáže na čtvrté řadovce nashvillských psychedeličníků All Them Witches. Oproti předcházejícím třem albům zní velmi odlišně, bluesové vlivy jsou dost potlačené, za to se ke slovu dostává práce s všelijakými efekty. Zdá se, že hlavně kytarista investoval do nových krabiček.

A co že nám tentokrát čarodějníci nabízejí? Tak trochu se posunuli v čase a znějí více „současně“, což dávám do uvozovek záměrně, protože co je vlastně současné? No, dobře, kromě přirovnání k velikánům 60. a 70. let v úvodu, jsou na albu velmi silné vlivy grunge, ať už v Don’t Bring Me Coffee nebo hned v následující Bruce Lee. Obě dost vybočují z dosavadní tvorby ATW. Zejména druhá jmenovaná, ženoucí si to kupředu v nezvykle rychlém tempu. Neztratila by se například i na nějakém albu Queens of the Stone Age, a specifický zvuk varhan jí navíc dodává onen příznačný odér šedesátek.

Přitom úvod alba obstará pomalá věc Bulls s ženskými doprovodnými vokály, která oproti dlouhému rozjezdu překvapí i nezvyklým rozlámaným beatem ke konci. Am I Going Up je protkaná gilmourovským delayem a divnými klávesovými pazvuky.

Kytarový delay je důležitým prvkem v alespoň jedné povinně hypnotické písni Alabaster, kterou neváhám vyhlásit nejlepší skladbou celého alba. Máme tu až jazzově odlehčené bicí, podobně jazzové předivo fender piana, baskytaru, která úsporně drží drone, stále sílící artilerii perkusí i naprosto free flétnu. A nad tím vším Charles Michael Parks morrisonovsky deklamuje a vrší na sebe zvláštní text a s každou slokou stupňuje napětí:

„I grew up in a town
Dancin on the alabaster
Some days I'd burn it down
If I could buy the gasoline
The streets are filled day in and out with little monsters
That's life I guess and every day is Halloween
I've seen the darkness' real face
And I've seen the preacher's real face
I've seen the shining light rally through the alabaster
And walk back over the mountain“

V Cowboy Kirk asi nejvíce na celé desce proletuje Olověná vzducholoď. Však Robby Steabler nasadí bonhamovské doprovody – včetně řádné dávky hromotluctví. Tady skvěle řádí kytarista, ať už formou zajímavě vedených dvojhlasů, či čirou psychedelií. Oproti albům předchozím tu není žádný rozsáhlý jam, skupina ale důmyslně protkala jamováním většinu z písní, v tom vidím největší plus, navíc se s nimi takto dá zajímavě pracovat naživo.

Blues nejvíce dýchá z písně 3-5-7 a závěrečné desetiminutovky Internet, kde se ozve i krásně nařvaná foukací harmonika. Witches možná zatím nesložili svou Since I’ve Been Loving You, ale za to v těchto bluesových písních znějí osobitě a tradiční bluesová schémata tu rozvíjejí po svém.

I na této desce zajímavě pracují s atmosférou a náladami, album zní velice sevřeně a jednolitě – ale ne jednotvárně. Oživení v podobě efektů a ženských sborů tu má dost zásadní podíl na novém zvuku skupiny – důležité je, že skupina pod nánosem těchto vychytávek nezapomněla napsat dobré písně. Pravděpodobně mi tohle album zabralo trochu víc času, než desky předešlé, ale ono je tu také výrazně víc různých vrstev, které je třeba odkrýt. Hravě u mě překonává album předchozí a dost se blíží i mému nejoblíbenějšímu Lightning at the Door. Tedy dávám rovných pět (když jsem byl posledně tak přísný).

reagovat

northman @ 22.06.2018 08:46:49
Voytus: zdraví, tradičně skvělé čtení. Na začátku roku jsem si koupil všechny jejich vinyly a jsem maximálně spokojenej. Myslím, že jsi zmiňoval, že by měla vyjít nová deska. Tohle je bigbít přesně podle mých představ, není to sice progrock, ale pro mě je tohle mnohem lepší.

21.02.2018 jirka 7200 | #

Amíci All them Witches z Nashvillu vhodili na trh nové CD s názvem Slleping Throught the War. Vydal jej, tak jako předešlou výbornou desku Dying Surfer Meets His Maker US nezávislý label New West Record.

Při poslechu loňského a zatím posledním alba ovšem u mne došlo k určitému rozčarování. Po předchozích deskách, které přinesly svou kombinací alternativy, stoner a klasického rocku z minulých desetiletí (ale i odkazu na grunge či psychedelii) určitý čerstvý vítr, nyní jakoby zabočila skupina jen do období těsně před boomem grunge stylu.

Vylekal mne poklidný a melodický úvod ve sladbě Bulls, pak mě došlo, že na tom kontrastu melodického ženského zpěvu a psychedelicky vazbící noisové kytary to bylo postaveno, ale krom toho se již do konce skladby nic zvláštního nedělo. Don't Bring Me Coffee mi připomenul Nirvanu a jejich syrové album Bleach, zpěvák i podobně frázoval. Nejvíce se mi líbila hypnoticky pomalá Am I Going Up? – opět mi na mysl přichází Kurt Cobain. Rovněž k zahození není song 3-5-7 s opět valivým rytmem, kde se pro změnu pod alternativním nátěrem skrývají Doors.

Třetí Bruce Lee, šestá Alabaster a sedmá Cowboy Kirk je alternativním rockem s barvou kytar jak od Sonic Youth v narkotickém rauši. Desku zakončuje v intencích soundu kapely bluesově laděná Internet.

Chválím kapelu za jejich hledačství, za snahu neustrnout na jednom místě a postupně se posouvat do pro ně neprobádaných poloh. Ta neotřelost, zábavnost a mámivá bluesová zatěžkanost předchozích (hlavně prvních dvou) desek mi ale chybí. Připadá mi to jako by deska vypadla z roku 1989, kde by po ní všema deseti sáhli fandové Mudhoney,Nirvany a Sonic Youth.

Po napsání této recenze jsem namátkou mrknul na ohlasy v zahraničním tisku. Tam jsou vesměs velmi pochvalné.

Také se omlouvám Voytusovi a northmanovi, že jsem narušil jejich dominantní pozici v recenzích na tuto kapelu a jsem zvědav, jaké stanovisko k této nahrávce zaujmou oni.

reagovat

Voytus @ 21.02.2018 09:05:12
To je v pořádku, jen ať se k nim vyjádří víc lidí - kromě toho zahraničního tisku se o nich u nás v podstatě nepsalo, až tohle album vloni zaregistroval Rock&All a předešlé tuším marast-music na netu. Mě album nejprve také zklamalo a vyžádalo si řadu opakovaných poslechů, abych se do něj dostal. Budu muset vytáhnout Nirvanu, Mudhoney i Sonic Youth - nic z toho v tom neslyším. Sonic Youth zmínil už Northman, takže na tom asi něco bude. Však já tomu přijdu na kloub! :-)
Své dojmy si zatím nechám pro sebe, abych je šetřil pro recenzi a nevyplácal vše v reakcích - beztak jsem v jedné z reakcí u Dying Surfer na adresu tohoto alba prozradil až dost.

northman @ 21.02.2018 11:34:32
Jak jsem psal v reakci na předposlední album, tak tuhle desku jsem si přivezl včera a zatím jsem si ji stačil poslechnout pouze 4x. Je jiná než předchozí desky a ty Sonic Youth tam slyším stejně jako ty, ta barva kytar je jasná. Ty ostatní grunge hvězdy tam jsou také, ale není to nic proti ničemu, postupy jsou stejné, ale to ostatní je od nich. Dal bych jim o hvězdu více, ale každý má jiný vkus a líbí se mu něco jiného.

Antony @ 21.02.2018 11:46:14
Zajímavé, jak na každého působí Sleeping Through The War jinak. Mně tohle album sedlo hned na první poslech, dále zážitky už jen rostly. Jedno z asi 20 nejlepších alb 2017. Grunge tam neslyším vůbec, zato stoneru hodně, dochuceného velmi osobitým pojetím hard/blues a rocku obecně. Vynikající charismatický a působivý zpěv.

jirka 7200 @ 22.02.2018 22:38:49
to Antony : Pravděpodobně tam všichni slyšíme to samé, ale jen to každý jinak pojmenováváme. Když letmo zadám do vyhledávače nějaká hesla o nej deskách stoner rocku, vyjedou tam i nahrávky grunge spolků. Ten hard/blues tam zmiňujeme všichni.

To osobité pojetí u All Them Witches slyším nejvíce u prvních dvou desek, u třetí o něco méně a čtvrtá je pro mne taková rozporuplná.

I já sem dám malý tip - anglické Strobe - Bunker Sessions 2017. Jejich psychedelický rock není tak barevný jako All Them Witches, jde o přímočařejší nahrávku, ale o hodně dobrou. Ve studiu do záznamu moc nešťourali, v podstatě jde o živý záznam bez úprav. Dynamický rozsah DR 15.

album na YTB : >> odkaz

northman @ 23.02.2018 04:19:32
jirka 7200:zdravím, napsal jsi to přesně tak, jak to cítím i já. Tvrdý rock zůstává tvrdým rockem a můžeme mu říkat hard rock, heavy metal, thrash metal, death metal, grunge a v neposlední řadě i stoner. Liší se to pouze v poměru blues v té dané kategorii. Na All The Witches se mi líbí to, že mají každou desku jinou, nehrajou jako přes kopírák. Sonic Youth sice nejsou představiteli žádného z výše jmenovaných stylů, ale to bude tím, že jsem jejich specifický styl nejmenoval.

Antony @ 23.02.2018 09:08:39
jirka 7200, northman: Jasně, souhlasím. Tatáž hudba v každém evokuje něco jiného, jsou to asociace na naposlouchanou množinu hudby, kterou máme každý jinou. Pořád je to metal, rock, bigbít. Škatulky spíše slouží k oddělení zhruba stylově/chronologickému, než že by něco řekly o hudbě samotné. ALL THEM WITCHES srovnávám s mnoha stoner kapelami současnosti, a jsou originální, což je jejich největší deviza.
Jinak v poslední době hodně zaujal MERLIN - The Wizard (2018), což je hodně eklektický bluesově laděný stoner se saxofonem, celkově hodnotím velmi vysoko, mají ducha. >> odkaz
STROBE zkusím, díky za tip.

Voytus @ 23.02.2018 11:43:52
Přesně tak. Každý při tom vycházíme z něčeho jiného, co máme zažité - já se vždycky budu vracet někam na přelom 60. a 70. let, který - ač jsem nezažil - mám v sobě už tak nějak zakódovaný. Nicméně to, že to každý slyšíme jinak, je na tom právě nejzajímavější. Však uvidíme, kam se ještě Čarodějníci vydají. Podle všeho chystají nové album už na letošek - jsem zvědav, jak dlouho jim tohle nasazení vydrží.

jirka 7200 @ 23.02.2018 17:48:34
Pro pravověrné fans vyšlo toto CD v digipacku jako 2CD, kde na druhém bonusovém CD najde posluchač dema písní z této desky nahrané ve zkušebně na osmistopý mixpult se záznamovým zařízením Tascam 808.

Líbí se mi skladby Internet (v instrumentální verzi), Bulls a Bruce Lee, protože zní syrověji.

Citace na obalu CD z časopisu Spin nemá chybu - "Psychedelic blues rockoví válečníci, kteří se modlí před oltářem Black Sabbath a jsou z jiného vesmíru jako Pink Floyd naroubouvaní s Blue Cheer".

Voytus @ 25.02.2018 13:48:48
Jirka 7200: S dnešní výbavou, kdy si můžeš nahrát desku i v pohodlí domova, je to holt paráda. Čarodějníci i jedno ze dvou EP natočili ve zkušebně na dva mikrofony. Ono, holt když to skupině zní samo o sobě, tak se pak pracuje snáz. Já tu 2 CD verzi neslyšel, ale jestli tam jsou nějaké rozdíly, tak se k ní určitě někdy dostanu. To přirovnání Spinu jen potvrzuje, že kultovní spolky stále prodávají :-).

jirka 7200 @ 27.02.2018 07:52:35
Souhlasím, že je skvělé natočit si desku doma, nikdo ti do písní a výsledného mixu nekecá. To, co se zdá na první pohled výhodou, má i své negativní stránky.

Málokterý muzikant je tak technicky zdatný, aby zvládl solidně nazvučit a smíchat. Nemluvě o postprodukci a masteringu. Vhodně zvolený producent může také z nezajímavé nahrávky vykouzlit poklad.

Ale vše je dnes o penězích, kterých se v této oblasti umění moc nevyskytuje.