Winter, Johnny - Second Winter (1969)

Staré dobré texaské blues se v rukou tohoto vyzáblého albína stává pěkně heavy odvazovou záležitostí. Album Second Winter vydané dva měsíce po vystoupení na Woodstocku už Johnnyho Wintera představuje jako hvězdu, pravého kytarového hrdinu s pevnou vazbou na své černé bluesové předchůdce, ale s vlastním žhavě dynamickým stylem inspirujícím se stejnou měrou i v rock'n'rollu. Není takovým vizionářem jako Hendrix, je přímočařejší, tradičnější, ale stejně vášnivý i technicky brilantní. Divoké, efektní riffy i sóla zpod jeho prstů tryskají jako příval, málokdy se odmlčí, ale dokáže být velmi variabilní, takže nehrozí přesycení. Kromě toho je i výborný, pudový zpěvák a v neposlední řadě i schopný autor.

Díky přebytku kvalitního repertoáru vyšlo nakonec Second Winter jako takové "podměrečné" dvojalbum, na němž čtvrtá strana zůstala prázdná, tři zbývající jsou ale plné festovního, šťavnatého bluesrockového nářezu. Přitom každá z nich má svou identitu. První trojice skladeb ztělesňuje hutné texaské blues v té podobě, v jaké ho později rozvíjel Winterův nejtalentovanjší učedník Stevie Ray Vaughan, zatímco B-strana se obrací ke klasickým rock'n'rollům Little Richarda a Chucka Berryho doplněným o skvělou verzi Dylanovy Highway 61 Revisited. Poslední část je pak Winterovou čistě autorskou záležitostí kombinující bluesová i rocková východiska a zakončenou nejexperimentálnějším kouskem alba Fast Life Rider, kde kytarista exhibuje na pozadí dusajícího virblu.

I když je Johnny Winter jednoznačně králem arény, i jeho bratr Edgar se dokázal blýsknout klávesovým sólem v I'm Not Sure nebo stylovým piánem a saxíkem v Little Richardově Slippin' and Slidin'. Energické kytarové parádičky jsou ale tím, co z alba dělá nadčasovou záležitost. Second Album je nejen milníkem na cestě bluesrockové evoluce, ale stalo se stejně inspirativním i pro jižanský rock nebo právě expandující hardrockové drsoně. A hlavně je to opravdu rajcovní jízda.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

EasyRocker @ 21.07.2014 15:17:10
Právě mi hraje v přehrávači :-) Parádní odvaz, neskutečný kytarový mazec...

Tak toto je veľmi silné bluesové album. Winter si tu nastavil gitaru s troška Fuzzy zvukom , ale len tak decentne čo hlavne počuť v prvej skladbe. Nachádza sa tu dosť prevzatých skladieb (také 2/3) avšak sú tak prearanžované že tak akurát pre mňa Johnny B. Goode znie podobne. (niektoré však z originálu nepoznám) 1.5 strany nadupanej hudby so sólami ktoré sa neopočúvajú, ale čo by som iné čakal však 1969! Second Winter a prvý album počúvam najčastejšie od tohoto maníka.. po viacerých uváženiach sú to asi jeho najlepšie diela.

čo sa týka skladieb ako je zvykom Winterova gitara vytláča všetky nástroje do pozadia . Je to gitarista pri ktorom by mi nevadilo keby že v skladbách znie iba jeho speva a gitara. Jedine kde to necítiť je druhá skladba I'm Not Sure kde sa mihne sólo na klávesy . mne to veľmi pripomína The Doors , a posledná Fast Life Rider kde sa mi strašne páči rytmus bicí. Za chuťovky albumu považujem Memory Pain, I Love Everybody vynikajúca slide gitara a posledná skladba. Je to jedna s mojich najobľúbenejších vôbec Fast Life Rider. Dokonalé spustenie bicí a gitarového riffu . Takto sa to robí takto sa hrá.

na 2CD Legacy Edition sú na prvom disku ešte pridané 2 skladby Early In The Morning a Tell The Truth (Instrumental) vyplnia miesto na prvom disku . Na druhom disku je koncert Royal Albert Hall live čo je veľmi veľmi veľmi dobrý živák. to je pre mňa za 5 hviezd bez debaty
reagovat

Cossack @ 03.07.2012 20:41:05
Naprosto souhlasím, že je to výborná nahrávka.
Mám jen jednu „technickou” – není to 1,5 strany nadupné hudby, jsou to 3 strany, nebo 1,5 desky (nadupané hudby)… ;-)
Jinak, jak už jsem tu taky psal, v poslední době se mi líbí hodně album z roku 1970 – i o něco víc, než debut.

gunslinger @ 04.07.2012 10:21:29
Cossack máš pravdu je tam chyba.. ale ty si na vine to číslo 1.5 mám od teba :-)

Cossack @ 04.07.2012 10:30:28
Když můžu, pomůžu…
:-D