Barrett, Syd - The Madcap Laughs (1970)

Spolu s The Piper At The Gates Of Dawn patří tato deska mezi velká díla, která po sobě geniální magor Syd Barret zanechal. A obě alba bych si dovolil zařadit mezi naprosté vrcholy světové psychedelie. Celá deska zní jako by byla ztracená kdesi daleko za obzorem myšlení normálního člověka, kterým já, jak doufám, tak úplně nejsem. Je melancholická, ale ne smutně, tak nějak smířlivě, možná až mírně vesele. Hudba nikam nechvátá, jen si tak poletuje někde na pomezí reality a snu. Pěvecky je velice pěkně podána.
Hudebně je to prostě čistý psychedelic rock, nijak zbytečně ambiciózně umělecký, nijak "tvrdý". Ze skladeb bych vypíchl úvodní Terrapin s neotřelou rytmikou, pak určitě akustickou Dark Globe a taky "hitovější" Octopus. Jo, a ještě závěrečnou Late Night. Ale o jednotlivé skladby tak nějak nejde, jde o tu nádhernou náladu, co z celé desky jenom srší. Album mi připadá hrozně otevřené, osobní. Mám ho moc rád.
Oproti Floydovskému The Piper At The Gates Of Dawn jsou The Madcap Laughs přeci jen o chloupek slabší, nejsou tak objevné, přesto desce však udělím 5 hvězd, i když ne úplně čistých. Syd si to zaslouží.
reagovat

Blázon sa smeje.

Smutná a šialená LP.

V tomto albume Barrett vystihol svoju "prítomnosť".
Tak emocionálne vyspelú dosku som doteraz nepočul. Táto LP vôbec nemá byť geniálne zmixovaná alebo dotiahnutá do najmenších detailov. Ľudia by si mysleli že je to mrhanie vinylom. Nie je.

Bohužiaľ, už úvodná Terrapin naznačuje, že so Sydom nie je niečo v poriadku. No Good Trying je takisto výpoveď o neprítomnom človeku...náladu zlepší aspoň Love You. No Man´s Land je takisto typická Barretovka. Ďalšia, Dark Globe (alebo Wouldn´t You Miss Me) je veľmi ale veľmi smutná. Je to výpoveď ako Jugband Blues. Nemusím opisovať. Stačí si vypočuť. Here I Go je o Sydovej láske.

Druhá strana začína skladbou Octopus, čo bola určite robená pre singel, ale s výrazným textom.
Ďalšie piesne ako Golden Hair, Long Gone, She Took a Long Cold Look, Feel a If It´s You, sú tiež veľmi poetické...no a posledná Late Night ma asi najviac oslovila z druhej strany. Bohužiaľ, touto piesňou sa Barrett uzatvára, a v druhej platni BARRETT nám nedá už toľko zo seba...

Smútok za 5. Ironické...
reagovat

PaloM @ 20.06.2010 17:51:13
Barrettove sólovky som začal počúvať začiatkom tohoto roku, pripomínajú mi 1.album Pink Floyd, čo je logické - ale ho neprekonajú, to mi neprekáža.

moonySK @ 20.06.2010 19:28:16
Bohužiaľ, Piper at the Gates of Dawn nie je až také smutné... Chcel by som sa spýtať...veríte mi aspoň vy, že mám 12?

PaloM @ 20.06.2010 19:36:37
Nemusíš mi vykať. Ja to už neriešim, či máš 12 alebo 52. A ver, že nemusíš to na tomto fóre riešiť ani ty. Budem sa snažiť vždy reagovať len na obsah toho, čo napíšeš. Vek, pohlavie, rasa a orientácia ma nezaujímajú :-))
Prečo píšeš, že bohužiaľ ? Ja nemám rád smutné veci. Patria k životu, beriem to ako realitu, ale nevyhľadávam. Na Barrettovych sólovkách nie je to smútok, čo ma najviac zaujalo, ale príbuznosť k štýlu jeho skladieb na spomínanom debute P.Floyd. Je to zvláštnosť a originalita nápadov.

moonySK @ 21.06.2010 12:57:22
Viete, hudba je príjemná, meniace sa harmonické štýly atď. Lenže práve v tomto albume Syd kričal o pomoc. Nikto ho vtedy nechápal...

MEK @ 23.06.2010 11:15:55
Geniální album.. slyšel jsem jej mockrát. I druhé solo album Barretta je famozní. Trošku rozpadlejší a méně výrazné, ale když to naposloucháte, tak prostě strašně silné a intenzivní. Miluju to !!!

Po odchodu od Pink Floyd (pro bližší pochopení souvislostí a dalších osudů a osobnosti Syda Barretta doporučuji můj článek o prvním albu Pink Floyd Piper at the Gates of Dawn) absolvoval Barrett nedlouhý pobyt v cambridské nemocnici na oddělení psychiatrie, kde se ho snažili dát dohromady z následků, které na něm zanechalo užívání LSD. Na konci roku 1968 se Syd vrací zpátky do Londýna v docela dobré kondici, rozhoduje se pokračovat v kariéře muzikanta a začíná skládat nové písně. Pokouší se poté oslovit EMI, u kterého nahrál společně s Pink Floyd jejich první album, ale přestože byl v té době pořád výrazná osoba londýnského undergroundu a hudební scény, nevítají ho zrovna s otevřenou náručí, o Sydovi koluje mnoho šílených historek a navíc na Abbey Road mají dobře na paměti jeho řádění. Nakonec se ale dohodne s Malcolmem Jonesem, šéfem labelu Harvest, dceřinné společnosti EMI, která se specializovala na vydávání progresivních undergroundových rockových kapel (v té době rovněž Pink Floyd), který byl Sydem doslova nadšený, zvláště proto, že Syd v té době nebyl tím šíleným maniakem se kterým se nedá vůbec domluvit, o čemž slýchával, ale byl celkem v pohodě a navíc pořád slavná rocková hvězda. Začalo se proto nahrávat pod Jonesovým vedením na Abbey Road v dubnu 1969, kde v té době nahrávali také Pink Floyd soundtrack k filmu More a zároveň svojí novou řadovku Ummagumma. Zpočátku šlo nahrávání hladce, hned první den udělali spoustu práce. Na další natáčecí dny pak Syd přivedl doprovodné muzikanty z jazzrockové formace Soft Machine, dále také svého kamaráda, mladého bubeníka Jerry Shirleyho a dalšího bubeníka, Johna Wilsona z kapely Joker´s Wild, ve které dříve hrával také David Gilmour. Ten nakonec Sydovi vypomáhal s nahráváním a produkováním také, stejně jako další člen Pink Floyd, Roger Waters, oba se taktéž podíleli na produkci. Nahrávaní mělo trochu zvláštní formu, Syd zpočátku písně nazpíval s doprovodem akustické kytary a poté se na to dotáčely další nástroje, včetně bicích, a producenti (ze Syda se snažilo vymáčknout to nejlepší na střídačku víc lidí, z kromě zmiňovaných Jonese, Gilmoura a Waterse nahrával také pod dohledem Petera Jennera), což bylo občas poměrně obtížné, protože v hudbě Syda vládla jakási podivná anarchie, a nahrávání s Barrettem se postupem času stávalo těžším a těžším. Ale zpočátku šlo vše jako po másle. Písně na albu jsou více akustické než na albu Piper at the Gates of Dawn, povětšinou byly skládány na akustickou kytaru a výsledek je takový zvláštní psychedelický folkrock. Takovou klasickou ukázkou, v jakém duchu se první Sydovka sólovka nese, je hned úvodní píseň Terrapin. Další, zvláštně chaoticky znějící píseň No Good Trying je pak jedna z těch, na kterých se podíleli jako doprovodní muzikanti Soft Machine, stejně jako Love You. Jen výjimečně je na albu slyšet zkreslená kytara, nejvíce určitě v následující No Man´s Land. Většinu písní přinesl Syd již coby hotové, ale například Here I Go je jednou z vyjímek, vznikla prý kompletně ve studiu během krátké chvíle a Syd napsal texty doslova na koleni, a při nahrávání je poté četl ze stojánku. Jakmile Pink Floyd dotočili nahrávání alba More, začali Gilmour s Watersem pomáhat Sydovi s nahráváním. Pod jejich vedením se nahrála například píseň Octopus (původní název této písně byl Clowns and Jugglers) s naprosto ujetými bizarními texty, zjevně narážející na stavy na LSD. Další takovou byla Golden Hair, jejíž texty pocházejí z básně Jamese Joyce, kterou Syd v podstatě zhudebnil, a truchlivá pecka Long Gone. Ke konci nahrávání se ale u Barretta opět začíná projevovat to co dříve, nahrávání se začíná protahovat, a u nahrávací společnosti se začínají bát o dokončení alba, jehož nahrávání už spolykalo dost finančních prostředků, proto začínají tlačit, aby se deska dokončila co nejdříve. Najednou byl před Sydem a jeho pomocníky poslední nahrávací den, dokončovalo se vše ve spěchu a ve studiu zavládl chaos, na což bohužel dost doplatily zjevně nedotažené She Took a Cold Look, Feel a If It´s In You, všechny nahrány narychlo poslední nahrávací den, tedy 6. července 1969, což je velká škoda, kdyby se těmto písním věnovalo více času, jsem přesvědčen o tom, že by ze všech třech byly nakonec taktéž výborné nahrávky, takhle působí poněkud rozpačitým dojmem, Syd často velice ujíždí v intonaci, dělá chyby, v She Took a Cold Look je dokonce slyšet, jak otáčí stránky s textem. Ale co doplatilo na chaos ve studiu nejvíce byla píseň Opel, která byla nahrána již na počátku tvorby desky, byla jednou ze Sydových nejoblíbenějších, a na kterou se nakonec úplně zapomnělo a nebyla tak na album zařazena! Vyšla až o mnoho let později na stejnojmenné kompilaci spolu s dalšími nevydanými písněmi Syda Barretta, v 80. letech, kdy žil Barret již dávno v ústraní, uzavřen doma v Cambridgi před okolním světem. Jako poslední byla na album nakonec zařazena citlivá skladba Late Night, nahraná v květnu 1968. Syda zde napadlo, že by se sem hodila slide kytara, ale protože nebyl po ruce bottleneck, nahrál prostě kytaru s pomocí zapalovače.

Album bylo vydáno 3. ledna 1970, dostalo název The Madcap Laughs, přeloženo do češtiny Blázen se směje, vcelku příznačný název. :-) Ohlasy na totu album, i kritika, byly vesměs kladné. Obal k němu dělal kdo jiný než Strom Thorgerson. Fotka pochází ze Sydova bytu v londýnské čtvrti Earls Court Square. Pokud vás překvapuje zvláštní podlaha, na které tam Syd sedí v podřepu, nejste sami, samotného Thorgersona do překvapilo taky. Byl dohodnut s Barrettem že fotku udělají v jeho bytě, a než tam přišel, Syda napadlo udělat na podlaze oranžové a fialové pruhy. A Thorgerson byl spokojen, protože na focení se Syd připavil dobře, jinak v jeho bytě býval totiž dost velký nepořádek. Nakonec tak i přebal alba působí velmi příjemně.

The Madcap Laughs je pozoruhodné a zvláštní album, na první poslech nejspíš moc nezaujme, ale s dalšími a dalšími poslechy začínají písně zalézat hodně pod kůži, a nakonec zjistíte, že je skvělé. Nečekejte zde žádné instrumentální výkony nebo převratné hudební nápady. The Madcap Laughs obsahuje bizarní smutnoveselé písničky, které odrážejí Sydovu genialitu ruku v ruce se šílenstvím. Ve většině z nich se skrývá něco zvláštního a nepopsatelného. Barrettovy skladby jsou opravdové, osobní, v každé z nich nechává Syd Barret kus sebe, a to je to, co je na nich okouzlující, jejich opravdovost, upřímnost, citlivost, nálada. Žádné falešné hrané emoce některých současných numetalových kapel, ale opravdové pocity, písně a texty vycházející ze skutečného nitra jejich skladatele. Podle mého názoru byl Syd Barrett génius a měl opravdovou duši umělce. Nejradši bych dal hodnocení nejvyšší, ale vzhledem k nedotaženosti některých písní to udělat nemůžu. To ale nic nemění na tom, že The Madcap Laughs je výborná deska, která chytne za srdce.

se souhlasem autora převzato z >> odkaz
reagovat

Takové čtyři roky zpátky jsem Barretta téměř uctíval. Piper at the Gates of Dawn jel v mojí hifině každou chvíli a já se zatajeným dechem pročítal Sydovu biografii.

Tyto časy jsou sice dávno pryč a povstali noví rockoví bojovníci, kteří nahradili jeho místo, ale k Sydovi se vracím často a rád.

The Madcup Laughs je strašlivě smutná deska a málokteré jiné muzice se ve mně podaří vyvolat tolik emocí.

Tohle není deska o virtuozitě hráčů ani o složitých kompozicích, tohle je Barretova roztřesená výpověď balancující mezi fantastickými světy a nočními můrami. Toto je zoufalý výkřik démanta spalovaného vlastní září, svíčka mihotající se ve větru...

Není to deska bez chyb, není to deska pro každého, ale pro mě je tohle srdeční záležitost. Zcela nekriticky dávám *****

reagovat