Young, Neil - Harvest Moon (1992)

Možná to znáte, někdy v mládí objevíte nějaký hudební styl – v rámci hudebního vesmíru jednu zaprděnou galaxii, kde dny pokojně plynou, a vy víte, že zítra zase vyjde to vaše slunce. V mém případě to byl klasický sedmdesátkový progresivní rock – sofistikovaná kytarová sóla, klávesové hradby, fantaskní, filozofující texty a našponovaná pozornost. Chytne vás to za koule, stravuje, vy se do něj noříte hloub a hloub, znáte všechny alba z TOP 100 na Progarchives a stále nemáte dost…
A pak jste najednou o něco starší, už ne kluk co se se sluchátky na uších bezstarostně toulá po lesích a žasne. Najednou se to tak nějak přehodí, že máte ženu a čekáte dítě. Něco se ve vás přepne. Ono ne, že by se vám ti Genesis nebo Yes už nelíbili, ale máte chuť to tak nějak vyvážit, zjednodušit, dát do toho takové ty trochu jiné emoce, sletět na zem…no a tak se vám pod uši dostane výběrovka od Neila Younga, většina skladeb samozřejmě sedmdesátkových a všechny se vám líbí (a říkáte si „Sakra, začít bestofku dvěma desetiminutovými skladbami plných nervních syrových kytar chce odvahu“). Poslední skladba „Harvest Moon“ je křehká, jemná, balancuje na hraně přeslazenosti, ale žádnou prvoplánovou snahu zalíbit se z toho necítíte. Je jedním slovem kouzelná (a až později zjistíte, že ten stále se opakující zvuk není žádný neznámý hudební nástroj, ale prostě jen koště).
Ač starší tvorbu Neila Younga zcela objektivně hodnotím jako zásadní a kvalitativně z jeho tvorby nejvýše, toto album je pro mě osobně nejlepší. Je takovým soundtrackem k narození dcery, k jednomu velešťastnému období (nádhernou Natural Beauty jsem si pustil, jak jsem po oné namáhavé šichtě přišel z porodnice). Vysoce ale hodnotím také skladby „You and Me“ nebo „War of Man“ nebo „Such a Woman“. Po garážově syrovém Ragged Glory, které přesně zapadlo do doby Nirvany nebo Perl Jam (nebo Nirvana a Pear Jam přesně zapadli do doby tohoto alba) je pro mě až neuvěřitelný obrat, ale v tvorbě Neila Younga nic nového. Vždy balancoval mezi křehkou akustickou tvorbou, kdy si vystačil jen s kytarou a harmonikou a syrovější „elektrickou“ až psychedelickou tvorbou. Osobně se mi líbí spíš ta akustická, silně osobní až intimní…
Natural Beauty s krásným refrénem, sugestivním vibrafonem, naléhavou kytarou, varhany v pozadí a mráznahánějící harmonikou pro mě asi navždy zůstane jedním z milníku mého hudebního vývoje.

reagovat

hejkal @ 31.12.2016 06:59:30
Nádherné vyznanie. Navyše, ľahko sa s ním môžem stotožniť, muzika má moc podčiarknuť nejednu životnú udalosť a je jedno, či je pre jeho vkus typická alebo nová.

steve @ 31.12.2016 09:53:17
Přesně tak, nádherné vyznání, Younga znám jen podle jména ale hudebně jde mimo mě, po téhle recenzi to půjdu napravovat a zvědavost se šroubuje vzhůru.

Petr_70 @ 01.01.2017 20:11:01
Neil Young a jeho Harvest Moon - jsem strašně rád, že se našel někdo, kdo se odhodlal napsat recenzi k tomuhle překrásnému albu. Je v ní několik postřehů se kterými zcela jednoznačně souzním...

Předně jsem i já v pokušení jej v mém pomyslném žebříčku jeho alb, označit číslem 1. Ten andělský Neilův vokál za doprovodu dívčích hlasů, ta nádherná foukací harmonika...
Je přinejmenším pozoruhodné, že tohle album křehkých, country-folkových balad vychází necelý rok po dvojici "grunge" alb Ragged Glory, Weld. Tenhle stylový veletoč byl nejem odvážný, ale hlavně známkou ohromného muzikanství autora.

A nakonec k "Natural Beauty". I u mne se váže k jisté životní události, bohužel o poznání smutnější: byla mým častým nočním společníkem, když mi zemřel táta.

I na poměry Neila Younga je album hodně subjektivní a jemné. Samozřejmě, jiná alba mám radši, ale ze studiových alb Younga ho mám nejraději.
Rozjíždí se poměrně nevýrazně, avšak od úplného začátku z ní přímo čiší opravdovost. Harvest Moon patří mezi Youngovy vůbec ty největší hity, ale nejlepší dva songy jsou War of Man a Natural Beauty.
reagovat