Journey - Dream After Dream (Soundtrack) (1980)

Skupina JOURNEY natočila za svoji existenci tři vynikající alba. To je zhruba o tři více, než ostatní jejich souputníci v oblasti rádiového popu, takže docela kool sukces. Shodou okolností (a díky jim) šlo vždy o ten moment jejich kariéry, kdy o nic nešlo. Kdy nebyli zatíženi vnějšími i vnitřními tlaky na úspěch. Takovým obchodním povinnostem se těžko bez újmy odolává, pochopitelně. Jaká je to však umělcova úleva, když může najednou tvořit dle vlastní nepřidušené múzy, je-li v něm ještě jaká.

První album z této trojice je stejnojmenný debut. Uvolněná, artrockově a jazzrockově laděná hudba je svěží, milá, a vhodná pro opakované poslouchání. Žádné násilí, žádná křeč. Druhým z triumvirátu je progrockový úkrok stranou, závan hudby bez umělých sladidel, EP Red 13 (2002). Ačkoli EP, je na něm více chutné hudební matérie, než na předchozích pěti LP dohromady. Na nejvyšší metu stavím Absolutně Obdivuhodně Revoluční LP Dream After Dream. Jde o soundtrack k fantazijnímu filmu Yume, Yume No Ato, který vzniknul v japonsko / francouzské koprodukci, režírovaný módním návrhářem Kenzo Takadou.

JOURNEY se k tomuto filmu dostali jako slepý k houslím. Japonská filmová společnost CBS/Sony oslovila americkou Columbia, že by rádi získali nějakou jakože fakt známou kapelu, co bude ochotná hudební stopu na zakázku vytvořit. Manadžerové prolezli tabulky prodejů a usoudili, že právě JOURNEY potřebují byznys v zemi mandarínů a mandarínek popostrčit k lepším číslům. A bylo. Pro kapelu šlo o výlet, spojili to s japonským turné a jali se natáčet muziku, jakou si doma nemohli dovolit. Doba před internetová, před jůtůbová, bez možnosti musicsharingu, jim dovolila vykašlat se na komerční břečky, aniž by to ohrozilo jejich pozici v US. Vzniknul klenot, o němž spousta posluchačů neměla dlouhá léta ani tušení.

Ještě jedna věc je těm třem albům společná. Jaká? No, nemečí tam Perry. Na dvou z nich jednoduše proto, že se tam nenachází. A na Dreams proto, že na něm prostě zpívá. To, co celou svoji JOURNEY kariéru úspěšně tajil, se zde projevilo v plné kráse. Měl k dispozici jen tři skladby, zbytek jsou instrumentálky, ale dal do nich všechno. Klenuté vokální melodie obepínají celý zvukový obor a představují nadoblačný posluchačský zážitek. Prvotřídní a precizně intonovaný zpěv dává kompozicím hloubku, až lze zapomenout, že se jedná o hudbu k filmu. Skladby obstojí jako samostatná díla, kdy se jejich filmovost projevuje ve štědrém využití smyčcové sekce, což jim dává étericko romanticko tajuplný ráz, opět zcela v kontextu s laděním Perryho zpěvu. Drsnější rockové rytmy se objevují vzácně, přesto však v emocionální dynamice album Dream After Dream předčí vše, co JOURNEY kdy nabídli. Dlouhé pasáže pomalého promyšleného kytarového sólování podkreslují dokonale krajinu snů. Chcete klavír? Saxofon? Foukací harmoniku? Jo, všechno tam máme. A v jak výtečné kombinaci...

Klasický JOURNEY fan by se měl před poslechem alba psychicky poněkud připravit. Ty tam jsou laciné refrény jak z kuchyně janečkovských šlápot. Zapomeňte na předchozí mainstreamová alba, kterými vymetli americké hitparády a vydělali spoustu zlaťáků. Nekoná se komerčně laděná muzika zaměřená na nerušivou rodinnou kulisu pro americké mamky a taťky u rádií. Ano, úspěch středněproudé muziky pro davy je vždy výnosnější, než náročná tvorba, která posluchače hledá obtížněji. JOURNEY v dalších letech opět rádi zalezli do pozlacené klece někam mezi KELLY FAMILY a NEW KIDS ON THE BLOCK, aby si dál mastili svůj heavy pop / Ani Omylem Rock pro masy hitů chtivého nedospělého publika. Ovšem perlu Dream After Dream z jejich hudební mapy už nikdo nevymaže, a to je moc dobře.
reagovat

Pegas @ 10.09.2018 19:23:22
Od Journey mám několik alb, ale zas tak moc je neznám. Netušil jsem, že něco takového nahráli a v diskografiích je to asi také opomíjené. Trochu jsem měl obavy, aby to nebylo jako se soundtrackem Toto k filmu Duna, na který jsem četl velkou chválu a přitom je to nejnudnější deska Toto zábavná asi jako samotný film, tedy vůbec :-), až na jednu dvě skladby. Naštěstí Journey jsou na tom s touto nahrávkou lépe, ale obávám se, že jako celek to nebudu chtít poslouchat moc často. Je tam několik hezkých kousků, ale nehodnotil bych to tak vysoko a jako deska mi to úplně nedrří při sobě. Je to trochu návrat k začátkům kapely. Mimochodem, závěrečnou Little Girl jedinou znám a mám ji na nějakm CD (zřejmě jako bonus).

Jarda P @ 11.09.2018 04:47:14
S Journey je to jako s Asií. Tzv. "progresivisté" jimi pohrdají, milovníci melodického rocku na instrumentální výši je uznávají. Já patřím k těm druhým. Do alba Departure od nich mám vše a nemám pocit, že by se něco z toho dalo přirovnat k Kelly Family či New Kids On the Block. A taková pozdější Revelation je taky skvělá.
Jejich obliba podle mě nespočívá v podbízivosti, ale v nápaditosti a silném melodickém základu. Tento soundtrack nemám a rád se po něm porozhlédnu.

yngwie3 @ 11.09.2018 05:31:38
Journey mám rád práve pre ich melodičnosť, ale Dream After Dream považujem za prešľap a finančnú bokovku / účty treba platiť, že / ... a prirovnať ich ku Kelly Family či New Kids On the Block ? no čo už, lekárska veda má takmer na všetko Dg ...