Edgar Broughton Band - Wasa Wasa (1969)

Spomedzi undergroundových skupín, ktoré koncom 60. rokov dopĺňali pestrú mozaiku psychedelickej rockovej muziky, mám Edgar Broughton Band najradšej. Poďme sa pozrieť na jej debutový album Wasa Wasa z roka 1969.

Trio v najzákladnejšej zostave (gitara, basa, bicie) hralo ťažký psychedelický blues rock, pričom Edgar Broughton má za mikrofónom veľmi podobný prejav ako Captain Beefheart. Miestami hudba vykazuje až zappovskú iróniu, pritom si uchováva akýsi britský punkový nádych. Na debute však kraľuje blues. Pokrivené, zdeformované, zmučené a vyrevané do nehostinného sveta nekompromisnými muzikantami, ktorí majú akékoľvek nuansy tak veľmi v paži, až ich nemajú na dosah rúk. Zato si na nástroje vyliali kýbeľ kyseliny, aby to správne hrdzavo škrípalo. A ako sa prežierajú jednotlivými skladbami, korodujú do priam nepočúvateľnej podoby. A to už v úvodnej Death Of An Electric Citizen im polovica hmatníkov odpadla a zo strún majú len útržky. Spevák si navyše vykloktal hrdlo lúhom, a tak vydáva zvuky na hranici ľudskej predstavivosti. Asi aj preto väčšinu času recituje (čítaj – čosi ziape do mikrofónu), aby mu bolo aspoň trocha rozumieť.

Najlepšia skladba na albume je podľa mňa Love In The Rain, má melódiu a troška predznamenáva, kam sa bude neskôr uberať tvorba skupiny. Ale to je výnimka potvrdzujúca pravidlo.

V niektorých momentoch si nie som istý, do akej miery je miestny matroš iróniou, paródiou alebo sebapoškodzovaním (opitá balada American Boy Soldier) a či sa niekedy nejedná o čisté pomätenie zmyslov (Why Can't Somebody Love Me?). V niektorých momentoch sa cítim akoby ma pohltil hororový soundtrack (Neptune), nočná mora, pekelné muky, v ktorých sa voľajaký čert snaží vykresať pod kotlom oheň a „spieva“ si pri tom. Inak, kto presadil skladbu Evil ako singel, ten pravdepodobne netúžil zbohatnúť. Ide o učebnicu toho, ako vydesiť poslucháčov. Márne pátram v pamäti, či niekto vyjadril bruchabôľ presvedčivejšie ako skladba Crying. Ono je vlastne jedno, ako sa skladby nazývajú. Kapela skrátka zapchala vymedzený priestor LP, pričom na druhú stranu platne nahrala štrnásťminútovú šialenosť Dawn Crept Away (Into Finale), pravdepodobne jej došla chuť členiť toto celonočné vytie na mesiac na nejaké kratšie útvary. Nikdy som si nevedel predstaviť, ako by mohol znieť zápal slepého čreva, ale Edgar Broughton Band mi to tu ukázali, vlastne prehrali väčšinu bolestivých diagnóz.

Album Wasa Wasa nahrali v Abbey Road za jediný deň 21. januára 1969 a je jasné, že sa s ním nepárali. Toto je nekompromisná muzika s blues v krvi, ale s diablom v duši, hnevom v srdci a s výsmechom v tvári. Je to skrátka vynikajúca haluz, počúvam ju zriedka, ale vždy si ju užijem.

P.S. Štyri bonusové skladby núkajú harmonikové blues, keďže v skupine bol prítomný Victor Unitt (gitara, harmonika). Inak je to opäť dávka ironického sarkazmu (Messin’ With The Kid, Waterloo Man, Jacqueline), ale prekvapí aj akustický bluesový kúsok Tellin’ Something, ktorý si viem predstaviť aj v mainstreame. Skoro... Piata bonusová skladba Untitled Freak Out pochádza z prelomu rokov 1965 a 1966, keď sa skupina nazývala Edgar Broughton Blues Band a je to v podstate nekonečné sólové bluesové jam session.  

zdenek2512 @ 21.10.2025 16:47:45 | #
Skvělý, Edgar Broughton Band jsem poznal přes jejich druhou desku Sing Brother Sing, které jsem si pro jistou podobnost s Captain Beefheartem okamžitě zamiloval. Wasa Wasa je ještě drsnější, mám ve sbírce prvních pět desek. První tři desky jsou super, následující alba jsou tak nějak všeobecně přístupnější. Mám rád jejich singl Apache Dropout, kde nádherně skombinovali Dropout Boogie od Captain Beefhearta a Apache od Shadows.

Jarda P @ 21.10.2025 17:45:29 | #
První dvě alba EBB jsou pro mě neposlouchatelná, stejně jako většina alb Captaina Beefhearta. Od třetího alba už je to jiná káva, až po Bandages mají všechny desky vysokou úroveň. Osobně mám nejraději eponymní album z roku 1971, v době mých gymnáziálních let v mém okolí kultovní.

hejkal @ 21.10.2025 20:01:48 | #
Rozumiem obidvom komentárovým preferenciám. Ich najlepšie skladby podľa mňa tiež pochádzajú z neskorších singlov a albumov, ale nemám problém ani s divokými prvými albumami.

Skupinu Edgar Broughton Band jsem poznal díky desce Sing Brother Sing na počátku sedmdesátých let. Deska mě tehdy úplně očarovala, skupina tu zněla podobně jako americký Magic Band. Ještě větší zaujetí pro Edgara Broughtona způsobilo album Wasa Wasa, které bylo přesně podle mých tehdejších představ - syrová kytara a skvělý zpěv leadera.

Desku odstartuje skladba Death Of An Electric Citizen, která jako by se nevešla na první alba Captain Beefhearta. Skladba American Boy Soldier je v duchu amerických skladeb s nádechem country, ale už následující Why Can't Somebody Love Me? je opět hodně podobná skladbám Captain Beefhearta, ale tady se nejedná o klon - Edgara Broughtona Don Van Vliet pouze inspiroval k vytvoření kapely, která hraje evropskou verzi odvazového rocku v duchu Magic Bandu a Mothers Of Invention.

Vynikající album, které doporučuji všem těm, kteří oblibují Mothers Of Invention a Captain Beefhearta. Dlouho jsem tuhle desku neslyšel a k poslechu alb Wasa Wasa a Sing Brother Sing jsem se dostal díky zakoupení vinylových verzí a nyní si je náležitě užívám. Tahle deska rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co koncem šedesátých let nabízela britská rocková scéna.
reagovat

Jarda P @ 05.04.2018 05:21:47 | #
Wasa Wasa a Sing Brother Sing jsou pro mě neposlouchatelné právě kvůli podobnosti s tím nejméně poslouchatelným od Beefhearta. Pro mě začíná EBB až od desky z roku 1971, která se v mém okolí stála kultovní. Následující In Side Out, Oora a Bandages jsou rovněž skvělé, naopak poslední studiovka Superchip je katastrofa, nevím, co jí autor myslel.