Groundhogs - Split (1971)

Britská hudební akvizice Groundhogs mě oslovila už od jejich prvních alb a začal jsem pozorně sledovat jejich hudební produkci. Třebaže u nás nebylo tohle původně bluerockové trio tak známé jako třeba Cream, Jimi Hendrix Experience nebo Ten Years After, patřila podle mého názoru jejich hudba do první ligy na britských ostrovech a jejich frontman Tony (T.S.) McPhee mezi uznávané kytaristy, jejichž podíl na vývoji daného žánru byl hmatatelný.
Album Split bych označil za vrchol jejich hudební produkce. Přináší na první straně v podstatě čtyřvětou suitu stejnojmenného názvu a čtyři různorodé skladby.

SPLIT – Part One – úvodní téma nemá syrový rockový nástup, ale hudební téma se odvíjí víceméně pozvolna v zajímavých akordických proměnách a sestupech a vzestupech po harmonické struktuře s výraznými akcenty. Kytarista Tony McPhee si pohrává s hudebním tématem ve velkém stylu a díky playbackům zde mohl natočit několik plnotučných kytarových vrstev. Bubeník osobitého jména Ken Pustelnik je dravý rockový bijec, který si libuje v řadě důrazných breaků a razantní hře, přesto se však dokáže zklidnit a společně s baskytaristou Petem Cruickshankem vytvářejí spolehlivý motor. McPhee neváhá do hudebního spektra vložit více barevných odstínů a tak zde nazahálí ani jeho wah wah pedál a skladba má výrazný drive až do závěru…

SPLIT – Part Two – McPhee má zájem experimentovat a dotvářet hudební pojetí zajímavými ozdravnými prvky. O tom přesvědčuje hned druhá skladba. Dravý nástup přináší modulované tóny za asistence wah wah pedálu, který zde ukázkově používá a do syrového rockové tématu vstupují psychedelické opary, ale v další fázi se téíma drží klasického modelu. Instrumentální spojnice mají rockovou přímočarost a nekompromisnost, přesto nejsem zahlcen nějakým neorganizovaným kraválem, ale uměřeně vypreparovaným dynamickým modelem plnokrevné hudby. Kytarové sólo uvnitř je výtečně vymodelováno a pozvedá celá téma do vyšších pater náročnosti. Rytmika pracuje výtečným způsobem. Modulace kytarových tónů zní ve stereofonním efektu zajímavě a kouzlení se zvukem nemá daleko k Hendrixovi. Paráda!

SPLIT – Part Three – razantní úvod a následně do tématu vstoupí psychedelicky znějící hammondky. Předpokládám, že je nahrál sám McPhee, třebaže na albu není nikdo uveden. Tahle kompozice má melodičtější linku a zdá se, že je více prokomponovaná v tom bytostném prvním plánu. Střídání akordických rozkladů je podmanivě důvěrné a střídání subtilnější momentů s emocionálně syrovými postupy se děje ve velkém stylu. Cruickshank hraje zajímavé unisonové téma s McPheem a výrazně promluví do hudební struktury. McPhee zpívá přesvědčivě, třebaže to není rozený zpěvák-frontman, ale na britské scéně jsou známy horší hlasy, kdy se kytarista vmanévruje do role jediného zpěváka bez fantazie. Nový zvukový model kytarového zabarvení doprovázejí akcentované rytmické vstupy…

SPLIT – Part Four – do syrovějšího rocku vstoupí model zrytmizovaného boogie. Také tady nemůžeme přeslechnout wah wah pedál a dusavý rytmus určuje další směřování skladby v přímočařejším modelu. Zdá se, že Groundhogs zvolna opuštějí dravý bluesrock a do jejich hudby vstupuje kytarový hardrock, v němž ale přece jenom setrvávají nějaké odkazy k jejich začátkům. Tahle poslední část rockové suity to víceméně potvrzuje. V jistém slova smyslu mi tenhle model připomíná rané U.F.O., třebaže Groundhogs si uchovávají dostatek osobitosti. Bicí a baskytara šlapou v daných rytmických strukturách (Pustelnik občas zařádí svými breaky) a McPhee tak dostává příležitost k nekompromisnímu manévrování s destruktivními zvuky své elektrické kytary….

CHERRY RED – důraznost rockového riffu přináší hardrock dravého pojetí. Jeho struktura je nekompromisní, ale nijak komplikovaná. Skladba je čitelná a přehledná a v jistém slova smyslu může aspirovat na hardrockový hit. Jenom si říkám, jak asi vypadaly koncerty Grounhogs. McPhee tady natočil řadu playbacků a tohle dostat do pódiového reálu v době, kdy ještě neexistoval MIDI systém? Normálně by to znamenalo přijmout ještě jednoho kytaristu…. Pokud ne, znamenalo to pro něho opravdu řádný energetický výdej udržet napětí a drama na scéně a k tomu ještě zpívat (!) Cruishanckova baskytara se pouští do melodických pasáží s vehementním nástupem podobně jako Mel Schacher u Grand Funk Railroad. Hendrixovská kouzla mají svou podmanivost a se jménem McPhee byla neodmyslitelně spjata, včetně závěrečného elektronického svistu…..

A YEAR IN THE LIFE – úvod další skladby napovídá, že by mohla přijít balada a také to tak bude. Valivý sound a hutné basy s šustivým činelem nad nímž se vznáší kvílení kytary a McPheeho hlas. Kupodivu v pomalejší skladbě zní jaksi zajímavěji a podmanivěji. Téma je dáno a nijak se zde nespěchá a nepředstírá nějaká závratná snaha šokovat. Zpívaný hlas se mi opravdu v téhle skladby líbí zatím nejvíc z toho, co bylo možno slyšet (!) Durané rockové nástupy střídají meditativní akordické proměny. Rozhodně zajímavý počin…

JUNKMAN – divoký nástup kulometných bicích s odpovídajícím kytarovým tématem a další téma se pouští do swingového bubnování. Skladba zní uvolněně ve zpívaných pasážích. V instrumentální částí se ovšem její rocková úpornost proměňuje v řadu zrychlených nástupů. Třebaže skladba má písňový charakter, v téhle bych ambici stát se hitem rozhodně nehledal – už kvůli její téměř pětiminutové pasáži a neurotickým hudebním attackům Také tomu nenapovídá strašidelné šumění a elektrické experimenty s kytarovým soundem – tady evidentně v hendrixovském modelu, což ve stereofonním přelévání vypadá jako cesta do pekelné kuchyně. McPhee si prosadil u labelu Liberty možnost experimentovat a také se mu to podařilo, díky jeho dobrému postavení u firmy.

GROUNDHOG – tady se ovšem tak trochu už nečekaně vracíme k blues, dokonce bych řekl ve stylu legendárního Johna Lee Hookera. Vychází se zde ze základního akordu a celé téma se odvíjí v zemitém šlapavém duchu. Bicí šlapou v hypnotickém tempu a McPhee si pohrává s kytarovými tóny a jeho razantní skluzy bottleneckem a protahování tónů se děje v tom nejlepším slova smyslu. Kytarová improvizace, která zcela evidentně vrací McPheeho k jeho bluesovým kořenům v polovině šedesátých let. Přes evidentně jamovací charakter je to správná tečka za albem…

Split je výtečné rockové album s nekompromisním kytarovým zvukem a jakýmsi spojovacím mostem mezi bluesrockem a hardrockem. Je už řadu let součástí mé sbírky a rád se k němu vracím. Jenom škoda, že Groundhogs není poskytován na rádiových vlnách širší prostor k prezentaci a třebaže za nimi zůstává řada alb, domnívám se, že se na kapelu poněkud neprávem zapomíná. Z alba jsem nadšen, stejně tak jako z instrumentálních a zvukových kreací a tak dávám plný počet hvězdiček – protože si myslím, že to je jejich vlajková loď. Jejich souputníky - americké Blue Cheer myslím, že strčí do kapsy, aniž by je chtěl nějak konkrétně srovnávat...
reagovat

V roku 1971 vydala skupina Groundhogs album, ktorý sa stal ich najviac ceneným. Volal sa krátko – Split.

Úvodná záležitosť je rozdelená do štyroch dielov a v podstate zúročuje všetky vplyvy, ktoré sa zjavili na predchádzajúcom albume. Part 1 sa nesie v už typickom psychedelickom opare, rock a blues inak. Po chvíľke gitarových haluzí nastupuje Part 2, tvorený geniálnym motívom, ktorý následne rôzne graduje, strieda sa so spevom, a vôbec, je to rozhodne vrchol v rámci celej tvorby. Part 3 je mixom brutálneho hard rocku šmrncnutého metalom (čo od skupiny hrajúcej blues znamená asi toľko, že škatuľkári sú nahraní). Väčšina skladby kolíše na vlnách melodiky a surovosti. Ku koncu nastúpia aj nejaké tie zmeny a niekoľko podarených motívov. Part 4 je tvorený svižným blues rockom, je to návrat ku koreňom a symbolická bodka za štvordielnou prehliadkou variability Groundhogs.

Cherry red sa nesie v škatuľke tvrdý blues rock, A year in the life je prvým skutočným rockovým slaďákom od skupiny, počúva sa dobre. Junkman sa tvrdo vyrúti, ale po chvíľke sa priam veselo rozkolíše. Je to zvláštna vec plná kontrastov a s hendrixovským kvíľme v rytme (i mimo neho) na záver. Groundhogs, to je hlavne Tony McPhee, takže skladba Groundhog je blues, v ktorom si hlavný protagonista vystačí v podstate sám.

Bonusové nahrávky z BBC (1972) prinášajú dobovo surovú skupinu, ktorá si z chuti zahrá svoje majstrovské dielo. Zvuk je z kategórie – určené pre otrlých historikov.

Je zaujímavé, že Groundhogs sa držali psychedélie, a predsa to nebolo spiatočnícke, ale skôr progresívne (sme na progboarde :)). Táto svojská príchuť sa na poslucháča nalepí a už nepustí. A na mňa to zaberá za 4 a 1/2 hviezdy.

reagovat