Diskuze

« další předchozí »

Judith - 25.10.2023 14:16:22 #

Ještě jinak, kolem čeho tady kroužím: třeba The Flower Kings mi až tak výjimeční nepřišli, že bych odcházela s pocitem životního zážitku, ale naběhla mi postupně hrozně příjemná dobrá nálada a vydržela snad týden. Zpětně to mám uloženo jako vzácnou vzpomínku. V klasickém rocku jako by byl největší king ten, komu je druhý den nejvíc blbě. Přijde mi prostě zajímavé všímat si, jak hudba v člověku pracuje tak nějak dlouhodoběji a víc s ohledem na to, co si jako posluchač odnáším, jak mě to proměnilo, než co jsem slyšela a jestli to byl řádný nářez. Ale asi tady polemizuju jenom s nějakou vlastní zastydlou představou zábavy :)

Judith - 25.10.2023 13:51:07 #

Zkoušku orchestru mám snad i někde v počítači, ještě nebyl čas... Opět trochu seriózněji, rockeři a jazzmani (fusion hudebníci) pracují úplně jinak s energií v rámci koncertu, přijde mi. Naživo zas takové srovnání nemám, ale dvouhodinový záznam z Montreaux posluchače vlídně nalodí na palubu a odevzdá příjemně harmonizovaného, i když mezitím to občas fest houpá a háže. Rockeři se chtějí vybít, zničit, občas obligátně zvolní u nějakého cajdáku, ale je to vlastně strašně lineární.

Antony - 25.10.2023 13:28:06 #

Na téma vztahového uspořádání uvnitř orchestru doporučuji tento snímek: >> odkaz Možná potom přehodnotíš veřejný dům na orientální tržiště.

Judith - 25.10.2023 13:18:45 #

Pokud budu rozvíjet paralelu vztahového uspořádání, pak filharmonie je veřejný dům se spoustou pokojů, v němž si podávají dveře skladatelé všech staletí pod taktovkou excentrické bordelmamá... Na Semjona Byčkova je též radost pohledět, jen co je pravda. Když jsem teď ověřovala, jestli dotyčný ansámbl stále vede on, vyjel mi rozhovor s názvem "Naším úkolem je odhalovat zázrak kompozice". No prosím, striptýz!

Antony - 25.10.2023 12:51:23 #

A co teprve Česká filharmonie. 128 sezón a ze zakládajících členů tam nehraje vůbec nikdo. Ani jeden, fakt, to je prostě škandál. Kdo disponuje právy na název kapely? Neměli by se přejmenovat?

Judith - 25.10.2023 12:02:44 #

Tak a teď jsem napnutá jak kšandy, jakou road movie s happy endem (doufám) přispěje loukář Cvak... Navíc mi sedí někde vzadu, že Pegas byl na Iamthemorning?  Chci doplnit, že pro mě byl hvězdou večera Chambers (a soudě dle potlesku při představování jsem nebyla jediná), ale neznamená to, že by se prosazoval na úkor spoluhráčů. Naopak, na jeho hře byla obdivuhodná kontrola, přítomná stejně jako plynulost - hodně, hodně, hodně dobrá kombinace, jakou málokdo vládne. Sílu úderů měl vyváženou tak dokonale, že uchem se všechny nástroje zdály vyrovnané, ale hmatem jsem cítila převládat kytaru (skrze ruku volně položenou na kabelce zavěšené přes rameno, podlaha nic moc nedělala). Prostě to posílal, kam bylo třeba, a ani o milimetr dál. Ta palička mu vylítla proto, že ji držel tak moc jemně, ne že by do toho bušil. Později se tedy s údery rozparádil, ale to už přidali na intenzitě všichni. A měl celou dobu úplně stabilní postoj (posez), vypadal jako žabák, co ani nemrkne, jen si vystřeleným jazykem každou chvíli přitáhne sváču. Na těchto zralých muzikantech mě asi nejvíc baví jejich soulad s nástrojem, pohybová úspornost, energetická efektivnost, výrazová procítěnost a samozřejmá lehkost bytí na pódiu. U Sterna jsem to vnímala podobně, ale zdálo se mi, že má přece jen trochu zastřenou lucerničku, působil docela vyčerpaně, i když spokojeně. Střídání spoluhráčů v tomhle jazzem načichlém hudebním světě je zajímavá věc. Umím si představit, že je na tom pro ně zajímavé nejen to, jak budou hrát ti druzí, ale i jak se v jedinečném spojení promění oni sami - každý kontakt z člověka vytahuje něco trochu jiného, to je znát kolikrát i v běžné komunikaci, natož při něčem intenzivnějším a hlubším. Připadá mi, že jazzmeni velmi ctí svobodnou podstatu tohoto poletování a vzájemného dotýkání, nic si neslibují, abych tak řekla... U rockerů jsou to kolikrát dramatické "rozvody" a nevraživost ještě po letech, když dojde k obměně sestavy, tam spolupráce mnohdy probíhá spíš stylem vyždímat a zahodit, i autorsky se přečasto po třech čtyřech albech prostě vyčerpají a dál to je už jen stín až karikatura sebe sama.

stargazer - 25.10.2023 05:22:54 #

Já byl na Sternovi 12. 5. 2008 v Lucerna Music Baru. Tenkrát na bicí hrál Dave Weckl a to byl taky zážitek. Na basu hrál Anthony Jackson, což je taky velké jméno. Ten strunný nástroj, na který hrála Leni Stern bude nejspíš n¨goni. Občas hostuje na jeho albech a hraje právě na tohle.

loutkář Cvak - 25.10.2023 01:35:31 #

Jsem taky něco napsal. K jiné hudbě z jiné vesnice. A taky jsem dorazil tak tak. Taky mě (a celý autobus) zastavili policajti. Na hodinu a půl. Na hranicích. Už tak jsme měli jednu hodinu a půl zpoždění... Bubeník: doporučuju Michaela Jeromea Moorea (Richard Thompson, Better Than Ezra), sledovat ho je taky něco! Nicméně na DCh se taky podívám :-) Nechám tvůj text do rána dýchat, svoje žvásty uložím pak ;-)

Judith - 25.10.2023 01:02:46 #

Mike Stern Band 24. 10. 2023 Metro Music Bar, Brno Na úvod stručně shrnu hlavní fakta ohledně dnešního večera: 1. Bylo to boží, ačkoli krátké - i objektivně, subjektivně ještě víc 2. Dennis Chambers vznikl zkřížením chobotnice s papiňákem, jinak ten člověk nedává smysl 3. Mike Stern je fajn, ale občas stínil výhled na Dennise Chamberse, což bylo nefajn 4. Dennis Chambers nevypadne z rytmu, ani když mu vypadne palička 5. Dennis Chambers se na mě podíval! Nějak jsem se zase ocitla pod pódiem, magnetismus asi... A pojďme do epické šíře. Metro Music Bar je brněnský klub, který navazuje na meziválečnou tradici jazzového podniku. Prostor je součástí paláce Alfa, vstupuje se z ulice (ne z pasáže). Jde o příjemné místo, v němž je vše podřízeno poslechu živé hudby s nějakou tou sklenkou v ruce. Trochu znepokojivé je jen důsledně černo červené ladění interiéru - úplně všude. Lze doporučit i přespolním, nádraží není daleko a návštěva po žádné stránce nezklame. Publikum bylo velmi pozorné (ani u stolů nebo u baru se nežvanilo, ale koukalo a poslouchalo) a živé, panovala vysloveně příjemná atmosféra. Četné potlesky a jiné projevy uznání v průběhu všech skladeb - zaznamenala jsem hromadné znalecké reakce i v pasážích, které mně osobně pozoruhodné nepřišly, spousta lidí zkrátka zjevně má Sterna v uchu a hudbě silně hoví. Za zmínku stojí, že věkový průměr v hledišti byl hluboko pod tím na jevišti, což je dle mého pro takto zasloužilé muzikanty velká pocta. Jazz se v tomto jeví dosti odlišně než rock... Pro ilustraci, jaká je síla hudby, popíšu své úvodní rozpoložení. Koncert začínal v půl deváté, do půl osmé učím, takže jsem neměla moc času se náležitě přeladit. Jelikož předpověď hlásila déšť, rozhodla jsem se od fakulty přeparkovat do centra a po cestě mě poprvé v životě zastavili policajti. Naštěstí chtěli jen doklady a dýchnout, nic jsem nespáchala, ale docela mě to jejich blikavé a zvučné najíždění vykolejilo. Na místo jsem dorazila v náladě "milá hudbo, ukaž, co umíš, jinak vážně nevím". Inu, ukázala. Mikea na turné doprovází jeho žena Leni, která hned na úvod zazpívala a zahrála na jakýsi zvláštní malý strunný nástroj s podlouhlým, vzadu vypouklým tělem. Pak už vzala do ruky kytaru, notně ohmatanou, a nepustila ji až do konce. Řekla bych, že ty nejefektnější melodické pasáže hrála právě ona, celkově byl její zvuk jasný a jiskřivý. Mike spíš prsty soustředěně brumlal ve středních výškách, občas si i on stoupnul za mikrofon. Doprovázela je ještě baskytara a saxofon. A bicí. Bože.  Dennis Chambers nastoupil v něčem, co by mohl docela dobře být kabátek od pyžama, a zprvu se zavřenýma očima působil, že snad i spí, jen ruce mu hrály. Už jen o jeho držení paliček by se dala napsat óda, a co za koncert provádějí jeho zápěstí při "obyčejném" úderu do činelu, stojí za samostatný notový zápis. Kdyby místo paličky dostal do ruky štětec, mohl by se obraz z fleku vystavovat v nevybranější galerii a možná by z něj nějaký hvězdopravec vyčetl i tajemství věčné krásy. Během večera dostával páru, v půlce už mu nadskakovala poklička a závěrečný spurt, kdy se všichni navzájem hecovali, kdo odpadne poslední, s přehledem kočíroval právě on. Neznám Sternovu tvorbu natolik, abych určila, co vlastně zaznělo - setlist snad později půjde dohledat. Hudba to byla v podstatě příjemná a pohodová, ale pod povrchem velmi plastická a barevná. Během pár minut mě vtáhla a byla jsem upřímně překvapená, když kapela ohlásila ještě jednu poslední (nepřidali nic, s omluvou, že velmi brzy vstávají). Hodiny ukazovaly 22:07, já jsem měla dojem, že od začátku uběhlo tak pětatřicet minut maximálně. Ve stejný večer vystupovali v Sono centru Winery Dogs, já svojí volby nelituju.

Jarda P - 19.10.2023 17:04:53 #

Luboše mám rád, jeho sólový debut považuji za jednu z nejlepších tuzemských desek 70. let. Naživo jsem ho viděl v době vydání alba Soukromá elegie, které mě ale ve srovnání s předchozími dvěma zklamalo, hlavně díky absenci Bohouše Zatloukala, který byl rovnocenným partnerem i skladatelsky. Koncert to byl tehdy solidní, i když mi tam ta výrazná kytara chyběla.

« další předchozí »