Diskuze

« další předchozí »

Judith - 23.06.2023 15:41:36 #

Ten amfiteátr je úžasný - na pokoukání. A to si vem, že v divadle se tehdy běžně hrály celé trilogie, klidně pět šest hodin... Díky za další čtení. Teď už jen dořešit, co teda vnášíš, když ne alkohol. V čem jedeš? Deštníky? Dalekohledy? Dělobuchy? :-)

loutkář Cvak - 23.06.2023 10:56:53 #

Eric Burdon v Aténách... (...vlastně jsem ho viděl jen z dálky a nebyl to jeho koncert, ale ... počítá se to?) Tedy John Cale + Dustin Boyer Joey Maramba Alex Thomas + Athens Philharmonia Orchestra, dir. Randall Woolf + Abigail Portner, projekce; 19. června 2023, Odeon Heroda Attika, Atény. Eric Burdon kdysi zpíval v jedné takové kapele, The Animals, později se oženil s jednou řeckou právničkou, teď je mu přes osmdesát a už nějaký čas žije v manželčině zemi. Na Caleových koncertech je celkem běžné narazit na známé tváře, ale zrovna tahle tvář naprosto vybočuje z mé představivosti. Velká část první řady byla jeho. K tomu koncertu: moc jsem si ho neužil. Od nepohodlného sezení se odvíjí hodně, takže nebudu tvrdit, že byl špatný, spíš jsem si kvůli tomu všímal víc těch špatných věcí než těch dobrých. Calea s orchestrem (častěji menším než větším) jsem v průběhu let viděl několikrát, ale byl mladší a nedělal tolik chyb. Když udělá chybu při koncertu jen s kapelou, dokáže něco rychle zaimprovizovat a z chyby (ne z každé, ale často) dokáže vzejít něco mimořádného. Jenže když kolem sebe má ještě další dvě desítky lidí, kteří hrají podle not, ne podle Calea, dokáže se to trochu vymknout. Tohohle jsem se obával už předem, nakonec to nebyl nijak zásadní problém. Ten byl spíš v textech. Když hraje na klávesy, má texty před sebou a může se na ně snadno soustředit. Když hraje na kytaru (tady hrál po jedné písni na elektrickou a akustickou), má texty přilepené na podlaze (jakože žádný monitor!), a vytištěné tak malým písmem, že se musí pořád dívat dolů a snažit se přijít na to, co by tam asi tak mohlo být – takže občas zpívá mimo mikrofon, občas nezpívá vůbec. Přitom by nebyl problém postavit si i před kytaru "notový" pult s texty. To je samozřejmě problém i při standardních koncertech, ale tady to nešlo tak dobře zakrýt. V těch momentech jsem se snažil dívat jinam, abych to aspoň neviděl. Zpěv a (sólová) kytara hodně potichu, kytaru chápu, je tam orchestr a musí být slyšet (i) ten, zpěv nechápu. Celkový zvuk: nevím. V zásadě nechci vypočítávat všechny chyby a problémy, ke kterým došlo, některé nechci zmiňovat vůbec, nakonec – a opakuju, často záleží na špatné náladě "kritika", nebo v mém případě špatném sezení – nakonec většina byla naprosto v pohodě. A všichni mluví o tom, jak skvělý koncert to byl, tak co záleží na mě! Nějaké celkové zhodnocení stejně vyjádřit nedokážu. -- Všechny pocovidové koncerty, a tenhle nebyl výjimkou, otevírá píseň Jumbo (in tha Modern World), oproti originálu pozměněná, v Aténách při ní většina orchestru mlčí, ke kapele se připojuje jen žesťová sekce. Celý orchestr se přidal přibližně v polovině písní, druhá polovina byl jen Cale s kapelou, různě se to střídalo. Na koncertech s orchestrem se mi líbí – i když koncerty s orchestrem nemám zdaleka tak rád jako ty se samotnou kapelou – že to není žádná hollywoodská filmová hudba, ale mnohem úspornější aranžmá, místy dost osobitá. Aranžmá dělá Randall Woolf, Caleův dávný poskok (mj. filmová hudba, taky v tomhle duchu), který v posledních letech i osobně diriguje. Randy je mj. také skladatel, kombinující ve své tvorbě třeba klasiku s beatboxem (a mnohem víc). Vrcholem koncertu pro mě byla asi Half Past France, která zazněla ve standardní dekonstruované verzi poslední dekády, ale s "drone" orchestrem (vč. žesťů) a ke konci s výraznými klávesami, jako by Cale nechtěl skončit, pokračoval, pokračoval, pokračoval, až nakonec plynule přešel do krásné Hanky Panky Nohow, nutný (a častý) oddech po depresi v podobě Half Past France (dohromady dvacet minut). Další zajímavost – a to není kritika Calea! – na pódiu bylo koncertní křídlo, muselo dát obrovskou práci to tam dopravit, jen aby ... zakrývalo výhled na žesťovou sekci. V tištěném setlistu – kterého se Cale obvykle nedrží, ale s orchestrem musí – bylo celkem osmnáct písní, z toho zaznělo šestnáct (i tak hodina padesát hudby). Na klavír měl hrát Close Watch, kytarista se mu to snažil posunky naznačit, že "teď je čas", už to bylo ke konci, ale Cale (posunky) odpověděl něco ve stylu "na to zapomeň". Close Watch by mohla mít tak tři čtyři minuty, oproti ostatním tedy míň, i tak je těžké pochopit přítomnost toho obludného nástroje, ale takhle... Poslední měla být Villa Albani, nejspíš zamýšlená jako přídavek. Cale s kapelou se skutečně vrátili, kapela se chopila nástrojů, ale Cale jen řekl pár slov (pořádně kryptických), rozloučil se a odešel. Kapela odložila nástroje a následovala ho. Ani tady nekritizuju Calea, téměř dvě hodiny (a těsně předtím přibližně stejně dlouhá zvukovka) je dost, až moc, ale proč se ... v zákulisí nedomluvili? -- Aktuální koncert byl poslední v řadě čtyř, které Cale při červnovém "turné" odehrál, první tři na festivalech, tedy krátké, přibližně hodinové sety (níže), Španělsko-Norsko-Španělsko, ano, v tomto pořadí, pak měly být dva plnohodnotné koncerty v Itálii, které dva týdny předtím zrušili ("technické a logistické potíže", ale co jsem pár dnů předtím koukal, bylo prodaných jen pár desítek až nižších stovek vstupenek, takže spíš nebyl zájem), několik dnů "volna" a teď dva tisíce let starý amfiteátr u Akropole (Odeon Heroda Attika), údajně asi pro 4600 lidí, tolik jich tam samozřejmě nebylo, volbu místa trochu přestřelili, na druhou stranu 1) před časem tam hrál Eno, svůj první koncert po nějakých sto letech, a tak proč ne Cale!, a 2) to místo má jedinečné kouzlo, i když není úplně plné (a vyloženě prázdné nebylo). Amfiteátr ve Florencii, kde Cale měl hrát o týden dřív (a který je o pár tisíc míst menší) musí blednout závistí. Fotka: >> odkaz Aténský pořadatel sliboval "a performance specially conceived for the monument, an exclusive world premiere featuring orchestra and immersive visuals," což samozřejmě beru s rezervou (značnou), tyhle marketingové řeči mě neberou (a jsou hodně necaleovské, pořadatelé jeho koncertů většinou mlčí, nepropagují; jinak celkově tak širokou propagaci jako u tohohle koncertu jsem ještě nezažil). Projekce jsou většinou "jen" plátno za pódiem, v amsterdamském Paradisu i stěny, podle toho jsem se řídil a očekával, že tady to bude podobné, jen ve větším. Bylo, jen tedy za pódiem žádné plátno, veškeré projekce šly přímo za zeď, takže i když to původně jsou videa, jejich obsah byl většinou nerozluštitelný, z velké části z toho vyšla jen jakási světelná show, kromě pár motivů nasměrovaných do výklenků. A stínových ptáků poletujících po zdech (v Ship of Fools). Na projekce by bylo ideální sedět úplně nahoře, já jsem byl ve dvanácté řadě, viděl jsem jak hudebníky, tak i dostačující část projekcí. Každopádně jako světelná show skvělé! Vím o lidech, kteří přijeli z Izraele, Kanady, i ... Austrálie, protože tam už Calea nečekají. Já jen že nejsem ten nejvíc divnej. (A lidí z různých evropských zemí tam bylo taky plno, a to mluvím jen o těch, o kterých vím!) (A jen Čechů asi deset.) A hodně anglicky mluvících lidí ... turistů, kteří se přišli podívat kvůli amfiteátru? Třeba v hamburské Elbphilharmonii to tak chodí... Na závěr: V Aténách nejsem poprvé. Cale tu od roku 1987 odehrál celkem dost koncertů, byl jsem na tom předchozím, 19. června 2018 (na den přesně pět let), tehdy byl vstup zdarma (pořádala to nějaká nadace), bylo to rovněž s orchestrem (na rozdíl od letošního roku předem neohlášeným), který rovněž dirigoval Randall Woolf, a říkal jsem si, že je to jednou za život, tak proč ne (tehdy jsem si hodně vybíral). No, pletl jsem se. Zadarmo to tentokrát nebylo, ale ... je to jen dvakrát za život, tak co! Přikládám setlist, pro zajímavost i s roky původního vydání písní (ať už tím chci nebo nechci něco říct): 1. Jumbo (in tha Modern World) (2006) žestě 2. Do Not Go Gentle Into That Good Night (1989) orchestr 3. Ghost Story (1970) 4. Mercy (2023) 5. Helen of Troy (1975) žestě* 6. Half Past France (1973) orchestr (drone) 7. Hanky Panky Nohow (1973) orchestr 8. Moonstruck (Nico's Song) (2023) orchestr 9. I'm Waiting for the Man (1967) 10. Hedda Gabler (1977) orchestr 11. Sunday Morning (1967) orchestr 12. Ship of Fools (1974) orchestr** 13. Noise of You (2023) 14. Hatred (2012) orchestr 15. Barracuda (1974) 16. Heartbreak Hotel (1974/5) orchestr *Cale elektrická kytara; **Cale akustická kytara; jinak klávesy V každém případě: těším se na další koncerty, ale zároveň doufám, že už vždy jen s tříčlennou kapelou. Tahle je dokonalá, Joey, Dustin, Alex, nebo místo Alexe Deantoni, ale prosím žádný orchestr. A žádný řecký amfiteátr (nebo ať nejdřív pořídí opěradla!). (Ale teď pár měsíců klid.)

Antony - 17.06.2023 13:30:35 #

Do Kauflandu taky chodím s kabelou Lidl. Eště mě nikdo nevykázal.. :)

Pegas - 16.06.2023 19:56:31 #

S těma tričkama je to blbost, že by bylo vhodné to či ono. Je běžné, že lidi nosí na koncerty svých oblíbených kapel jejich trička, stejně jako si vezmou tričko jiné oblíbené kapely na koncert jiné. A nebo si vezmou nekapelní triko, prostě co se komu zachce.

loutkář Cvak - 16.06.2023 16:34:35 #

Co Madrid, tam to sice bylo "za denního světla", ale vevnitř, takže celkem potmě, ale (to jsem asi nezmínil) v Oslu hrál venku a tuším od pěti do šesti, když ještě normálně svítilo slunce! (Jinak tam je samozřejmě světlo pořád.) (A ne vždy dělá tak moc noční hudbu, jakou je to nové album, to je extrémně noční, to by nedávalo smysl poslouchat na slunci.) Díky za příběh! Taky bych nikdy nešel na koncert kapely s jejím tričkem, nějak mi to přijde divné, aniž bych kdy přemýšlel proč :-) Ale řekl bych - a nikdy jsem na ničem takovém nebyl, jen si to tak představuju - že třeba u AC/DC, Iron Maiden, The Rolling Stones nebo podobných kapel s nějak jedinečnou fanouškovskou základnou je dost běžné nosit oblečení s jejich motivy. Třeba se pletu :-) Pronášení věcí na koncert je i můj oblíbený sport, i když alkohol tedy opravdu ne :-)

Judith - 16.06.2023 11:21:11 #

balu: No samo že nebyla :D

balu - 16.06.2023 11:13:49 #

Judith - předpokládám, že jsi nebyla úplně bez trička :)) tady se člověk i pobaví.

Judith - 16.06.2023 11:04:26 #

loutkář Cvak: Tak tohle čtení jsem málem přehlídla. Whoa! Překvapilo mě, jako vážně, že John Cale existuje za denního světla - mám ho mentálně umístěného do hlubokého šera až tmy, případně s kuželem reflektoru, prosím, ale odpoledne? I když to bylo uvnitř, jak čtu (v Madridu). Všechno to trmácení, aby se potkalo jeviště a hlediště a děly se věci, je samo o sobě zvláštní fenomén. Myslím, že má smysl, tohle setkávání jeviště s hledištěm, možná větší než spousta seriózněji se tvářících činností. Ale prosím potmě! Kužel reflektoru je naprosto nezbytný, když se dějí věci! S těmi tričky - já si jich všímám kvůli dvojici, kterou jsem potkala ve vlaku, když jsem loni jela do Prahy na Dream Theater, oni mířili do O2 Arény na Scorpions. Konverzace byla nevyhnutelná (když už jsem odmítla slivovici z miniaturní lahvičky po Jacku Danielsovi, kterou jeden z nich vytáhl z ponožky), tak jsem řekla, že taky jedu na koncert. Ten druhý dokonce uhodl, na jaký, věděl o něm, tenhle první se na mě zadíval s nelíčeným úžasem a hlesl: "Ale vy nemáte tričko." Nemohl vůbec vstřebat, jak někdo může jít na koncert a nemít tričko??? Mně připadalo trochu zvláštní jít na Scorpions s logem AC/DC, čistě sémanticky, ale předtím jsem fakt dlouho nikde nebyla a na chvilku mě znejistili (ten druhý měl na hrudi Black Sabbath), jak to teda dneska chodí. Jeden metalista mi později vysvětloval, že je naopak trapas přijít někomu na koncert v jejich vlastním tričku. Což na druhou stranu spousta lidí neví nebo si to nemyslí, co tak vídám. Vnášení vlastního alkoholu přes ochranku je pro mnohé vyznavače rockové hudby jakýsi přidružený sport, to už jsem pochopila.

loutkář Cvak - 12.06.2023 21:07:51 #

John Cale a další v Barceloně, Oslu a Madridu (3., 8. a 10. června 2023) ~~~~~~ Primavera Sound je původně barcelonský festival, který poprvé proběhl v roce 2001, zpočátku někde v centru, od roku 2005 vždy v rozsáhlém Parc del Fòrum na severovýchodě města. V roce 2023 bylo přibližně 200 účinkujících/kapel rozděleno na 15 pódií, většinou od sebe vzdálených dostatečně tak, aby se navzájem nerušily (jedno bylo v uzavřeném auditoriu s kapacitou přes 3000 lidí; celková návštěvnost festivalu byla údajně asi čtvrt milionu lidí). Většina účinkujících – oproti původnímu rockovému zaměření v počátcích festivalu – jsou více či méně populární umělci z posledních let, téměř jakýchkoliv žánrů. Výjimkami s 40+letou kariérou byli letos například Pet Shop Boys, New Order, Depeche Mode, Bad Religion, Sparks, Swans, Laurie Anderson a (patrně nejstarší) John Cale, který tu hrál už v roce 2011. Celý festival byl rozdělen do tří dnů, kolik koncertů zvládne stihnout jeden člověk za den je otázka – pokud je chce vidět/slyšet od začátku do konce, možná tak sedm. Co jsem viděl (nebo neviděl) a slyšel (nebo neslyšel) já, už bylo zmíněno níže. V průběhu let se festival začal postupně rozšiřovat do jiných měst a zemí, většinou zachovávaje jarní (primavera) období. Porto, São Paulo, Buenos Aires, Santiago de Chile, Bogotá, Los Angeles. V roce 2023 přibyl Madrid, týden po Barceloně, přičemž jakýmsi podtitulem nebo mottem této dvojice je I'll Be Your Mirror (podle písně The Velvet Underground) = naprostá většina účinkující hraje na obou místech. Co jsem tak koukal, tak většina z nich si na mezidobí naplánovala koncerty buď ve Španělsku nebo někde ne úplně daleko. Ne však John Cale: 3. 6. Barcelona, 8. 6. Oslo, 10. 6. Madrid. No, pěkně děkuju. Nicméně to martyrium jsem podstoupil, a budu pokračovat. Než se dostanu k zvukům jara v Madridu, udělám odbočku: Festival Loaded v Oslu byl dvoudenní a vedle Calea na něm zahrálo 15 (slovy patnáct, s Calem 16, šestnáct) kapel/účinkujících. Stihl jsem Jehnny Beth (s Johnnym Hostilem; ještě dost málo lidí, zasloužila by si důstojnější zařazení v programu než v půl čtvrté odpoledne), Calea, Amason (Švédi; hráli mj. I Want to Know What Love Is od Foreigner a jednu další povědomou, ale neidentifikovanou, jinak asi svoje věci), Chuck Prophet and the Mission Express, The War on Drugs a zdálky pár "neznámých" kapel na druhém pódiu (vždy se hrálo jen na jednom). Chuck Prophet s kapelou "přijeli až ze San Franciska, města lásky, a s vaší pomocí dostaneme Oslo zpátky na hudební mapu světa," hmm...; jednu píseň věnoval Johnnymu Thundersovi, takovou dost špatnou ... možná příznačnou; píseň Best Shirt On mi z nějakého důvodu připomíná Jonathana Richmana, ale Jonathan je jen jeden; v Killing Machine protestuje proti prodeji zbraní v USA, tam je to na rozdíl od Evropy téma; mezi písněmi říká, jak při procházce přilehlými ulicemi slyšel hlas Johna Calea, ale nestihl přijít včas, aby ho i viděl; na rozdíl od většiny dokážu rozumět jeho zpěvu, což je fajn). Cale oproti Barceloně vyměnil jednu píseň (Hatred místo Rosegarden; asi zkouší různé věci na větší koncert s orchestrem 19. 6.) a jednu nezahrál, nevešla se, už v Barceloně byla navíc, tady si nemohl dovolit přetáhnout, na vedlejším pódiu začínalo nějaké country ... tak alespoň hodně protáhl poslední píseň, vč. sóla na basu (Joey Maramba). JC stejně jako v Barceloně v dobré náladě, dokonce řekl pár slov (to když něco nefungovalo a bylo dlouhé ticho). Festivalové sety mu sluší, hodina se zdá být akorát, při zimním turné (většinou přibližně 90 minut) začínal být ke konci koncertů unavený. Jeden recenzent k Oslu píše, jak Cale v několika písních hrál na baskytaru ... jo, byl jsem tam, byly to klávesy Kurzweil PC88* a v jednom případě Fender Stratocaster, ani jedno z toho není úplně baskytara (stejný recenzent pozměnil jména členů kapely a pár dalších věcí si přebral dost špatně). Ze strany pódia Calea chvíli sledovali někteří členové The War on Drugs, kteří pak hráli od devíti do jedenácti. Ty jsem ani neplánoval (ráno kvůli letu vstávám v noci), ale Joey že prý bych měl. V Barceloně jsem stihl jen konec (kolidovali s Laurie Anderson), tak tady od začátku do konce. Přesvědčí mě i (= mou bezvýznamnou pozornost si zaslouží a udrží i díky) věnování jedné písně zkraje setu Caleovi. Nečekané. (Dva členové kdysi s Calem hostovali v TV pořadu Jimmyho Fallona, i to zpěvák zmínil!) Hrají třeba takhle: >> odkaz The War on Drugs nejsou špatní. Dvouhodinový koncert na závěr dne. A teď Primavera Sound Madrid. Páteční program nestíhám, škoda (The Mars Volta i Swans bych rád viděl, druhé jsem neviděl už týden!), o čtvrteční bych asi nestál ani kdybych mohl (byl zrušen předešlou noc kvůli očekávaným bouřkám, navíc jsem byl výše). Sobota začíná na starém vlakovém nádraží (Estación del Norte), v tamním Gran Teatro, už po poledni, kdy program otevírá Núria Graham, po ní přichází Laurie Anderson s kapelou Sexmob (Kenny Wollesen!), a nakonec John Cale (s Dustinem, Joeyem a Alexem, a Abigail, projekce), poslední dva tedy oproti Barceloně v opačném pořadí, výhoda pro Calea, může hrát o chvíli dýl (nehrál!). Celé to končí ve čtyři. Cale: Setlist oproti předchozím dvěma koncertům dostál řady obměn, zazněla mj. Barracuda (...the ocean will have us all...), 49 let stará píseň, kterou dosud naživo nikdy nehrál (ale před lety ji při koncertech hráli Noah and the Whale), a na závěr kytarová smršť v podobě Gun/Pablo Picasso (tištěný setlist byl úplně jiný, byla na něm mj. Do Not Go Gentle Into That Good Night, která nezazněla, stejně jako další ... ale zazněly jiné). Zvukově všechny tři kapely příšerné (na rozdíl od Barcelony a překvapivě i ufoukaného a prašného Osla), ale slyšet dříve neslyšené za to stálo. Jinak Cale samozřejmě už nehraje s takovou lehkostí jako před lety, ale ... hmm, když tak slyším některé kapely opakovat pořád dokola totéž (protože pár jsem jich během posledního týdne viděl dvakrát), ta představa mě děsí (nemluvě o stejných vtipech! tvářících se tak spontánně). Program dále pokračuje v areálu Ciudad del Rock, hlavním dějišti festivalu, v dalekém městě Arganda del Rey (podle mapy to na první pohled [víc jsem jich nedal, nebyl čas] vypadalo na vzdálenější předměstí, víc jsem se plést nemohl, cesta tam – včetně absurdního check-inu na stadionu uprostřed cesty, stačí se neřídit logikou a veškerá organizace dává dokonalý smysl, holt Španělsko [neplést s katalánskou Barcelonou!] – trvá z centra přes dvě hodiny). Než se tam dostanu, je půl osmé. A pak Shellac (hodně hlasité power trio z Chicaga, na kytaru hraje Steve Albini), St. Vincent (která mě nijak zvlášť nezajímá, ale její album s Davidem Byrnem jsem svého času hodně poslouchal, tehdy trochu i její sólovou tvorbu; v Barceloně hrála ve stejný čas jako Laurie Anderson, nestihl jsem; většinou mi tyhle stylizované koncerty nevyhovují, ale St. Vincent dělá všechno po svém, pořád je fajn, zůstává v ní skutečná, nepředstíraná divokost a hravost u jiných nevídaná ... náš Sv. Vincent [Venera] s ní nemá nic společného!), Be Your Own Pet (chvíli předtím, než přišli na pódium, hrála ze záznamu nějaká píseň v češtině, Google mi podle zapamatované části textu našel "Tak dej se k nám a projdem svět" od Kubišové, tak asi tak, v Madridu každopádně těžko uvěřitelné!; BYOP jsou punková kapela z Nashvillu, nedávno po letech obnovená, čtveřice se zpěvačkou), Måneskin ... počkat, co? Zase Måneskin? Dělám si legraci, v té době už jsem tentokrát byl pryč. Svým způsobem je fajn si trochu rozšířit obzory, vystoupit z komfortní zóny, ale očividně jsem v ní tentokrát celkem zůstával, víc než v Barceloně, i když příležitostí bylo... Chtěl jsem vidět třeba Death Grips (experimentální hip hop), v Barceloně (hráli až k ránu) jsem je odložil na Madrid, a v Madridu nakonec nevystoupili. Ultimátní (ehm, slovo) vystoupení z komfortní zóny by bylo zůstat na závěrečnou Rosalíi, která to celá uzavírala a mnozí tam – soudě dle proudících davů v době mého odchodu – přišli hlavně kvůli ní. (Jo, jinak madridské jaro fakt není prima. Vedro!) Inspirován Judith, všímám si triček Pink Floyd (turné 1994), Metallica (...and Justice for All), Black Midi, Pearl Jam, Blue Öyster Cult, Make Rock Not War, Idles, My Morning Jacket, Vampire Weekend, The Stone Roses, Arctic Monkeys, King Gizzard and the Lizard Wizard, God Save the Queen (s Freddiem v koruně), David Byrne (American Utopia, mám ho doma z pražského koncertu!), Bikini Kill, Roger Waters, Morrissey ... a mnoha kapel, které tu účinkují (mj. The Mars Volta, nemusíte mi připomínat, že jsem tam nebyl!). (Tohle je vlastně zajímavé sledovat, někdo měl třeba na plátěné tašce přepis textu Afraid od Nico.) (Jo, málem bych zapomněl, ne tady, ale v Barceloně – a ne při jeho setu! – jsem viděl někoho v tričku z koncertu Johna Calea v Liverpoolu 2017 .... za posledních 10+let jediný koncert, kde se něco prodávalo ... určitě ne z jeho iniciativy.) Nemám rád festivaly, jak už jsem psal, vždy tam jdu kvůli pár kapelám a zbytek zůstává mimo mě, zvuk bývá otřesný atd. ... na druhou stranu (viz výše). Dosud jsem se jim vyhýbal jak jen to šlo, Calea jsem na standardním festivalu viděl jen jednou, na Metronomu v Praze (2018), kde začal pozdě a skončil brzo (protože vedle hráli Massive Attack). Nebýt to v Česku, nejel bych tam. Ale covid mě ledacos naučil, třeba že nebudu litovat vyhozených peněz (byť je to občas dost za hranou), ani únavy (ano, je možné spát mezi koncertem a přeletem jednu hodinu), ani nějakého dalšího diskomfortu,** ale vynechání koncertu bych litoval, svým způsobem. Samozřejmě se to změní, jen co bude hrát mimo Evropu (což už dávno moc nedělá, i když žije v Kalifornii), protože zatímco zbytečné cestování po Evropě dokážu sám před sebou svým způsobem obhájit (ale jen sám před sebou), lety na dlouhé vzdálenosti už jen stěží (19. 8. tedy v New Yorku nebudu, nikdy neříkej nikdy, ale ne). * Zajímavé je, že ve Španělsku hrál na Kurzweil PC3, asi šetří na zavazadlech. ** Za tohle to totiž stojí: >> odkaz (nějak jsem to v Madridu zapomněl uložit)

Judith - 04.06.2023 12:45:42 #

Taky jsem viděla Måneskin - tříminutový klip, a teď s tím budu muset nějak žít :D Prvotřídní příšernost. Ten festival má dost zajímavou dramaturgii teda...

« další předchozí »