Profil uživatele miguel7
Recenze:
Helloween / Keeper of the Seven Keys (Part 2)
| 2010-11-29 | V poslední době jsem tak trochu zabředl do evropského heavy metalu (leckdo tomu říká speedmetal - Blind Guardian, Stratovarius, Gamma Ray, Edguy, Avantasia, Hammerfall...a já mu budu říkat taky tak) a Helloween se dá prakticky považovat za počátek onoho směru v Evropě, i když by se dala jejich počáteční tvorba charakterizovat "naspídovaní Iron Maiden" a tato tvorba právě ovlivnila desítky kapel na na dvě generace dopředu.
Ve speed metalu jsem slyšel dost desek a celkem mám i přehled. Byl to kdysi můj stěžejní žánr a co nemělo dva kopáky, ječák alá Laco Crucifix (čti láďa křížek) a melodie v refrénu jak od bojzkapel, tak jsem to ani neposlouchal. Slyšel jsem hodně špatných desek, i dobrých a "kýpři" patří k tomu nejlepšímu (na prvních příčkách mám jejich souputníky z Krefeldu Blind Guardian a album Avantasia II.)
Který "kýpr" je lepší? Nebo mám se zeptat jinak, je vtipnější Pat nebo Mat? Ne, tyhle dvě věci patří k sobě a bez sebe si je už nemohu ani představit. Tykve v té době hýřily tolika nápady, že člověk jen zírá a chrlí na nás na tomto melodičtějším dvojčeti jednu "spídpecku" za druhou a co refrén, to základ melodického metalu. Optimistické ladění většiny písní, pompézní a hymnické kousky, drobné muzikantské legrácky, sladká polobalada a skoro čtvrthodinový epos se všemi různými vyhrávkami, přechody, příběhem, do toho skvělý a v lecčem nepřekonatelný Kiske, závody kytaristů Hansena a Weikatha, to činí z tohoto alba jedno z nejpoutavějších děl evropského heavymetalu vůbec, i když stále mám pocit nekompletnosti, ale to je již nejspíš dáno tím, že má své dvojče, které není slabší, jen je jiné a přímočařejší, ale to až jindy.
Nejlepší písně? Pusťte si to celý, nechce se mi opisovat kompletní seznam:) (i když při Eagle Fly Free a Dr. Stein se nechávám unášet za volantem:)
» ostatní recenze alba Helloween - Keeper of the Seven Keys (Part 2)
» popis a diskografie skupiny Helloween
Shadow Gallery / Legacy
Smutné, nádherné, sladce melancholické... Skupina Shadow Gallery na mne působí jako skloubení hudby Dream Theater a Meat Loaf dohromady. Musím říct že tohle album je nabité melodiemi, které mi dokáží vehnat slzu do oka a občas mne i příjemně a veseleji pohladit.
Mike Baker byl opravdu talent a měl krásný, jemný a charismatický hlas a je ho opravdu škoda.
Při poslechu Destination Unknown se začínám utápět ve sladkobolné melancholii a když se ještě podívám ven na to skorozimní počasí, je mi hned ouvej a jdu pod peřinu a hned se přitulit k drahé polovičce.
I když album obsahuje i zpěvné a sakraže chytlavé věci jako titulní, s nádechem osmdesátek, to proč ho považuji celkově za posmutnělé, tak je to především závěrečným opusem First Light, který jakoby celé album halí do chladného, pochmurného hábitu, jako podzimní mlha halí krajinu a jen občas vysvytne slunce, ale nezbaví vás to pocitu někoho mít hned u sebe a plácat se v tom s někým...ach dělá to se mnou teď Shadow Gallery nebo ten podzim...:)
Celé tomu dává tečku závěr v podobě orchestru (nebo kláves?), který se spustí v cca 28.minutě poslední skladby. Tak krásnou melodii, u které pokaždé zavírám oči a zasním se, tu jentak člověk neslyší a až se mi z toho...no nic...skončím ještě než se tu až moc otevřu a snad bych i tu slzu pustil.
Co bych měl dát asi albu, které mne naprosto duševně otevírá a hladí mne...to se mnou dělá opravdu málo věcí a jedno z díků patří Bakerovi, který mi vlezl pod kůži...vau, jdu si to pustit ještě jednou a jdu spát...zdar
» ostatní recenze alba Shadow Gallery - Legacy
» popis a diskografie skupiny Shadow Gallery
Black Sabbath / Dehumanizer
| 2010-09-14 | Poté co jsem se seznámil se základními alby B.S., chtěl jsem vědět co dál. V té době jsem objevil i kouzlo prvních Rainbow a hlasu titánského prcka a hle, ono došlo ke spojení hlasu Rainbow s Black Sabbath... Heaven and Hell je klenot a vrchol (i Black Sabbath?) ale album Dehumanizer, které jsem si pořídil asi 2 týdny po H&H, mne prvně dostalo víc z toho důvodu, že tak nějak koupí H&H jsem již čekal dle recenzí a ohlasů a věhlasu, něco velkého. O albu Dehumanizer se již tolik nehovoří a je to škoda.
Ultra drsný Dio, Iommi snad nikdy neměl takhle nakřáplou kytaru a Butler je údajně podepsán pod nejlepšími kousky z alba.
Úvod alba, Computer God a After All (The Dead) je drsný a s ničím se nes... a je to temnoťárna na druhou. Těžkotonážní riffy i rytmika, mohutný zvuk bicích. Sice si neudrží takto laťku zvednutou dlouho, ale vypíchl bych určitě Master of Insanity, TV Crimes, Too Late a chytlavou I.
Občas mám pocit že Iommi vykrádá už svoje vlastní riffy a nejdnou mám pocit již slyšeného, ale celkový dojem z alba mi to příliš nekazí a znovu jej vkládám s chutí do přehrávače. Druhé místo za H&H (Dio éra)
» ostatní recenze alba Black Sabbath - Dehumanizer
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath
Black Sabbath / Sabbath Bloody Sabbath
Album patří do svaté trojice alb Black Sabbath s Ozzym za mikráčem. Je zároveň asi nejlívbivější deskou. Nemám opravdu moc co bych vytknul, snad jen to že i když se za největší šlágry považují titulní a možná ještě Spiral Architect, tak mým sluchovým vjemům nejvíce lebedí Sabra Cadabra, zvláštní Who are You?, chvílemi "jethrotullovská", okořeněná flétnou Looking for Today a nebo těžkotonážní A National Acrobat.
Měl jsem kdysi výběrovku hardrocku, byly to 4 cd a od Black Sabbath tam figurovala Sabra Cadabra a s písní Paranoid to byly první seznámení se sabaty vůbec. Tehdy jsem se dostával rockovější muzice teprve na kloub a po Queen a Scorpions a jejich vesele-líbivými-popovými melodiemi byla Sabra Cadabra sakra něco strašidelnýho najednou v mém životě. Úvodní riff mi dodnes asociuje slétející se černé čarodějnice na "petrových kamenech". Ano, tehdy jsem viděl prvně i Kladivo na Čarodějnice:) Po takových představách se mi ani dnes nechce již zkoumat o čem hovoří text (ještě by to bylo o láskách a rozchodech:) a já se vždy nechám unést na ten jejich sabat...
» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath
Black Sabbath / Black Sabbath
| 2010-09-14 | Dlouho jsem se vyhýbal reakci na toto album a to z toho důvodu, že musím jít proti proudu a označit tohle album za klasické debutové album, kde se nějaké ambice teprve rodí a jejich hudba je ještě pouze "Embryo", než co začnou ukazovat od druhé desky.
Je to album 3 písní a pár momentů. Úvodní a zásadní temná Black Sabbath. Její atmosféra musí působit i na takového "iron mana" a když ji teď poslouchám a venku sychravo, tak dnes se mnou asi žádná sranda nebude. Začíná mi být zima a chlad se mi otírá o čelo a pošilhávám po temným koutě v pokoji, jestli se tam někdo nevynoří, asi začínám být "paranoidní".
Harmonika a blues v další písni...jen co jsem vyjmenoval tyto dva elementy, zní to jako že už bude pohoda, ale pořád to má nádech tajemna a tajuplna. Možné je i to, že poslech je ovlivněn obalem, který jednoznačně vtiskl ksicht celému albu a úvodní, která navodila tak veselou atmosféru (začínám ji proklínat i za to počasí:)
Klasikou se stala i N.I.B. Jednoduché riffy, perfektně vystavěná, perfektní atmosféra v mezizpěvech. Evil Woman je fakt poděs a vymyká se všemu co B.S. nahráli.
Sleeping Vilage začíná dobře a pochmurná atmosféra je tu zas...jdu se zas v tom plácat ("am i going insane"). Se závěrečnou jsou jaksi taks propojené. I přes kvality Iommiho a jeho zdatnosti na kytaru, tak sóla nejsou jeho doménou a těch skoro 10 minut je i na mne moc. V čem je mistr, tak to jsou riffy.
Black Sabbath zde položili něčemu základ, ale jak se říká často o téhle desce že je to základ všeho tvrdého, metalu, doom, gothic...a já nevím ještě čemu, tak s tím bych nesouhlasil. Mají zde dvě základní písně, ale ani za základní album Black Sabbath ho nepovažuji
» ostatní recenze alba Black Sabbath - Black Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath
Black Sabbath / Reunion
| 2010-09-14 | Kupodivu 2cd Reunion bylo prvním a pořádným seznámením se jménem Black Sabbath. Možná že řeknu, za co mne ostatní odsoudí, ale po všech těch live záznamech co jsem viděl aj slyšel, Black sabbath nejsou zrovna koncertní kapela. Jediný uspokojivý byl snad, tuším ze 78 roku, a to bohužel byl ještě jen asi hodinový záznam a nevalné kvality.
Již při pohledu na setlist to slibuje perfektní zážitek, ale koncert mi přijde naprosto bez šťávy a z cd se na mne linula tehdy dost těžkoprostupná změť kytary, bicích a basy a ktomu Ozzy na prahu svých sil. Celý záznam mi přišel hrozně monotóní a nemohl jsem rozeznat od sebe jednotlivé kousky. To byla asi chyba začít s Black Sabbath jejich návratem a nepříliš kvalitním koncertem.
Celé 2 týdny jsem mu věnoval pozornost a hledal v něm genialitu, o kterém jsem hodně četl a slyšel a možná tento prvotní zážitek hodilo stín na tuto desku už navždy.
Za skladby a celkem pěkný andílky na obalu...
» ostatní recenze alba Black Sabbath - Reunion
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath
Plant, Robert / Robert Plant & The Strange Sensation (DVD)
Umění stárnout. To je to, co si říkám, když si teď pouštím DVD Planta. Musím říct že mu stárnutí sluší (do teď rozdýchávám jeho vystoupení na Tribute Mercurymu...jeho projev i vizáž byly tragické, zvlášť ten svetříček od manželky:). Nejedná se o záznam v nějaké hale, jde spíš o nějaký klub. Scéna vypadá jakoby MTV pořádalo čajový dýchánek:) Ale k hudbě.
Během hodiny mne Plant dokázal přesvědčit, že se i staré zeppelínovské klasiky dají skloubit s dnešní moderní hudbou a k tomu pocukrovat ethno muzikou. Nedávno tu byla řeč o předělávkách, kdy si muzikanti "berou do huby" své vzory a přehrají je notu po notě. Když už udělat cover, tak vzít, vypíchnout charakteristiku písně a dát jí svůj vlastní ksicht, jako to udělal Plant (i když se zde nejedná přímo o cover). Jedině pak mají covery smysl... Při poslechu tohoto dvd jde jen o zvyk a říct si, že zeppelíni jsou již pryč a tak se nechat ukolíbat příjemnými rytmy a střídmým projevem Roberta. Nepouští se do nějakých závratných výšin, ale na druhou stranu je jeho zpěv vyzrálejší než kdy před tím. Kapela hraje především na efekt a nehazardují s napodobováním sól Ledzep, což udělali dobře. Nové skladby z tehdy aktuálního alba Mighty ReArranger jsou svižné, mají sílu a energii.
Koncert na první pohled končí skladbou Whole Lotta Love, jenže skupina přidá ještě 2 skladby, včetně dosti depresivní verze Hey Joe (objevila se již na DreamLand a již v minulosti se s ní setkal ve skupině Band Of Joy).
Jako bonusy tu jsou opravdu třešínky:) Big Log a Plant ve "cvičkách a mrkváčích"...zlaté osmdesátky:) dvě verze 29 Palms a velmi poklidný a uvolňující klip i píseň Morning Dew.
Stále v něm hledám toho egocentrického narcise ze 70.let, ale už není po něm ani stopy a stojí tu již vyzrálý muzikant, který si toho vskutku prožil dost a jeho síla nezmizela, ale již používá na nás jiné zbraně, než ve své nejslavnější éře.
» ostatní recenze alba Plant, Robert - Robert Plant & The Strange Sensation (DVD)
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert
Van Der Graaf Generator / Pawn Hearts
Na album Pawn Hearts mne tehdy namlsaly zdejší reakce a tak jsem si ho objednal a těšil se na něj. Měl jsem jíž desky Present a The Quit Zone... a i když jsou velmi kvalitní, jejick klasiky to nejsou.
Ležel jsem tehdy paralyzován s vážnou mužskou nemocí (chřipečka) a jak mi jej hned doručila pošťačka, šup zpět pod peřinu a na sluchátka.
Po prvním songu jsem si řekl dobré a zajímavé ale jen to chce víc poslechu. Pak přišel Man-Erg, klavírní úvod a jemný Hammilův zpěv, který mne pomalu a příjemně začal uvolňovat...pak bum, klávesy, saxík, bicí a já vyvalil doslova bulvy! Takhle na první poslech mne uzemní jen málo co a ten (jestli se tomu dá říkat refrén?)je doslova ohromující. Nevím o čem je řeč v písni, ale mám dosti velkou fantazii a tak po 3-minutovém famózním úvodu přijde vraždění. Neskutečně sekavý saxofon, šílené tempo a rytmus....pro mne do té doby něco neslyšeného. Takový zvrat jsem nečekal a ještě víc jsem valil bulvy...ach je to za mnou a opět zklidnění, trocha melodramatu, piánko a Hammill zas hladí po mé duši a návrat k úvodním melodiím až k závěrečnému "sekavému" běsnění všech nástrojů a hekotu! Celá píseň byla jak rána palicí a jediné co jsem udělal, tak než přišel závěrečný kousek, dal jsem repete, protože napoprvé jsem to nevstřebal.
A Plague of Lighthouse Keepers na mne působí jako když během 23 minut zahřejete své tělo v sauně na 70 stupňů a poté skočíte do ledové tříště a to aspoň tak desetkrát opakovat! Začínáme opět zvolna, naléhavá melodie i zpěv a už jen podle toho soudím, že o louce a motýlcích to není. Nedá se napočítat kolik zvratů, gradací, famózních nástupů, někdy až naprostého šílenství a opětovných zvolnění skladba obsahuje, ale dovolím si říci, že nejen touto písní, ale celým albem dali VDGG na frak všem prog kapelám tehdejší doby a skladbou A Plague of Lighthouse Keepers se řadí vedle klasiky jako Close to the Edge a Suppers Ready. musím vyzdvihnout opět Hammilla. Je to prvotřídní chameleon. V jednu chvíli vás dokáže uchlácholit svým hlasem a pak se před jeho šílenstvím krčíte strachy.
VDGG je bezesporu jednou z nejoriginálnějších kapel 70.let, i když to není hudba pro každého a je to dosti na palici.
Poslech mě sice nezbavil chřipečky, ale ten den jsem slyšel album ještě 3x a zkrátilo tak můj pobyt na lůžku. Jedno z vrcholných alb v progresivní muzice 70.let!
» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator
Iron Maiden / The Final Frontier
Ať už přemýšlím nad všemi deskami IM, tak závěry alb mají nejlepší a nejšťavnatější. To je příklad i jejich novinky. Ale ještě se mi nestalo to, co u téhle desky. Abych se těšil víc jak půlku alba na to co přijde pak a říkal si "tak už, tak už...". Všímal jsem si vesměs všeobecného nadšení z nové desky a já pořád nemohl tomu přijít na kloub proč.
Úvod mne hned poprvé mile překvapil. První čtyři minuty zní tak trochu jako experiment a vůbec ne ke škodě. Jenže dalších 5 skladeb mi přijdou skoro stejný. Nic zvláštního, nic čeho bych se mohl chytit. Nedávno jsem se ještě oplýval nad tím, jak Iron Maiden umí skládat 7-10minutové kompozice (vrcholem budiž X Factor a A Matter...), tak tady se jim to již tolik nedaří a začínají se čímdál víc opakovat.
První, která mě tak trochu zpravuje chuť je Starblind, i když ten refrén je až moc podobný refrénu skladby Infinity Dreams z desky Seventh...the Talisman je zas jak dvojče Lord Of Light z předchůdce. When the Wild Wind Blows je pak věc, která mě pořádně posadila na pr... a je to to, co jsem očekával (nebo spíš chtěl) od "mejdnů", aby udělali. Zvlášť od 6. minuty se to rozjede a už jedu na imaginární basu a drnkám si prstama na nohu jako Steve Harris na basu:) I přes výtky, tak 7-10 skladba patří k tomu nejlepšímu na desce.
Pomyslný souboj dvou mnou nejočekávanějších metalových desek letošního léta u mne vyhráli na plné čáře Blind Guardian.
Iron Maiden natočili zkrátka desku, která neurazí, ale chtěl jsem víc...kdo chce víc, nemá nic:)...
» ostatní recenze alba Iron Maiden - The Final Frontier
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden
Santana / Abraxas
Lyžák 2000 a můj spolužák pořád pouštěl Santanu dokola (měl jakousi výběrovku) a mě už lezla na nervy hlavně úvodní Jingo a tak jsem raši chodil na pokoje za holkama. Nechápal jsem to, pro mne měla písnička tehdy smysl jen když tam byla sloka refrén... Asi po měsíci jsem přišel za ním, jestli by mi ho nemohl půjčit, protože ty melodie a ten latinsko-americký rytmus mi utkvěl tolik v hlavě, že jsem to musel slyšet ještě jednou. A v tom je jeho kouzlo. nenásilné, nevtíravé a jednoduché písničky, často o pár tónech, ale tak dlouhých a krásných, že víc není třeba a žádné přehrávání stupnic...
A takové je celé Abraxas. Zní mi skoro jako kompoziční album. Jedním slovem "pohodička". Jen vzít rumba koule a přenášet váhu z levé nohy na pravou a kroutit zadkem:) uvolněné a optimistické. Začínám si prospěvovat Oye Como Va, protože jsem si ji dal na plné pecky. Vrcholem je Samba Pa Ti, kterou jsem se snažil naučit na kytaru. Není nikterak těžká, ale co umí Santana, tak to procítit a pomazlit se s každým tónem, nechat ho znít a přidat další ten pravý.
Nového Santanu již tolik neposlouchám jako starého. Ubyly tam věci, které jsem měl na těchto starých deskách rád.
Po těch všech hardrock, rock, metal, progresivních skupinách Santana přijde vhod jako zklidnění a že to není jen o tom kdo umí hrát rychleji a kdo vyzpívá výš tóny. Tyhle staré desky mají prostě duši. Nejlepší od Santany...
» ostatní recenze alba Santana - Abraxas
» popis a diskografie skupiny Santana
Deep Purple / Deep Purple - Live in Concert 72/73 DVD
Viděl jsem dost záznamů Deep Purple a dle mého soudu je zrovna toto DVD nejlepší, co asi vydali. I když je koncert z Dánska černobílý, zážitek to nikterak nekazí. Zato zvuk je kvalitní.
Nemá smysl se rozepisovat o skladbách, i když je tu na můj vkus Child in Time trochu víc natáhlá a popravdě 20ti minutovou Space Truckin jsem nikdy moc nemusel z ani na Made in Japan, tak tady se na to kouká dobře, a to díky šílenství Blackmora, kdy svou kytaru vyhazuje do vzduchu, tříská s ní o repráky a šlape po ní. Mými oblíbenými jsou Highway Star, The Mule, Lazy a Strange Kind of Woman.
Záznam z New Yourku je již barevný ale je ho jen necelá půl hodina. Smoke on the Water je tu zkrácená o polovinu a to nevím proč a navíc dvě skladby jsou prakticky totožně zahrané jako v Dánsku. Je to jedno z posledních vystoupení před rozpadem nejslavnější sestavy.
Jako bonus je tu ochutnávka na další DVD z festivalu v Kalifornii z roku 1974, již s Coverdalem a Hughesem. Obraz ani zvuk není tolik kvalitní, ale výkon je víc než dobrý.
I když mi přijde celé DVD poněkud nedotažené, tak díky koncertu z Dánska stojí rozhodně za to.
Přemýšlím nad hodnocením. Pokud bych měl porovnat s jejich tehdejšími souputníky Led Zeppelin a jejich výkony i provedením dvd, dal bych 4. Ale jedná se asi o to nejlepší, co nám zatím obrazově Deep Purple mohli nabídnout a úspěšne mne přenáší do let mániček a hardrocku
» ostatní recenze alba Deep Purple - Deep Purple - Live in Concert 72/73 DVD
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Iron Maiden / The Number of the Beast
Asi jeden z nejslavnějších obalů v historii rocku. Pamatuji si že měl tuhle desku kdysi bratránek na LP. Moc se mi líbil ten "bubák". Bratránkova škoda byla tehdy ta, že mě a mého bratra nechal u sebe přespat a bez většího dozoru (bylo nám 5-6let) a my jsme objevily jeho LP a řekli si, že bychom mu mohli nějakou tu drážku přidat:)...Jeho sbírka se smrskla o několik LP, včetně tohoto. Hanba nám...měl nás nějak zabavit:)
Album obsahuje největší hity kapely, ale mými oblíbenci jsou zas ty méně známé, jako 22 Acacia Avenue. Zřejmě nejpovedenější kousek. Vůbec trojice skladeb Children of the Damned, The Prisoner a 22...je asi tím nejlepším místem desky.
Nevím zda je to již miliontým obehrátím dokola ale dvojice skladeb (a zároveň největších šlágrů) The Number of the Beast a Run To the Hills mi již nepřijde nijak záživná a beru je již jako nutnost k Iron Maiden, ale ne, kvůli kterým mám rád toto album.
Gangland a Total Eclipse jou dalším "mejdnovským" standartem 80. let. Postrádám jen výraznější melodii a nebo něco, proč bych si je měl pamatovat.
Závěr není třeba představovat. Je něco jako starší sestra To Tame a Land. Klidný úvod, který dává tušit, že to bude dunivá, svižná jízda se spoustou kytarových kudrlinek...na konci to Dickinson vytáhne tak, že po mě zas jezdí husí kůže...yeeeaah, Hallowed Be Thy Naaaaaame...
» ostatní recenze alba Iron Maiden - The Number of the Beast
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden
Iron Maiden / Piece of Mind
Piece of Mind bylo vůbec první seznámení s Iron Maiden a to již víc jak před 10 lety a já znal jen jméno kapely, co má toho bubáka na obalech a plakátech. Skupina byla pro mne dosti tajemná, nevěděl jsem jak vypadají a i ten obal se mi zdál dosti strašidelný. Tehdy mi ho půjčila kamarádka na originální kazetě a já si pořád přehrával Revelations a koukal na Eddieho v kazajce. Zbytek mne ani tak moc nezajímal a splýval mi v jedno (no jo no, v tý době byla jediná hudba, co jsem poslouchal, Queen).
Teprve před 3 roky, kdy jsem dostal od bratra Number of the Beast a byla mou první originální řadovkou, začal jsem jim věnovat více svého času.
Tahle deska není nejlepší, ale má u mne zvláštní místo. Vždy při pohledu na obal se i tak trochu zavzomínám jak jsem si pujčoval kazety od jedné holky co se mi líbila, jen abych byl s ní v kontaktu:)
Dnes je mojí nejoblíbenější To Tame A Land. Valivá rytmika, lehce orientem šmrncnutá melodie a do toho neskutečně haleká (v dobrém slova smyslu) Dickinson. Zbytkem proplouvám nijak zvlášť všímavě, ale jako celek drží kompaktně a o chytlavé hity není nouze (The Trooper, Flight of the Icarus, Still Life)
» ostatní recenze alba Iron Maiden - Piece of Mind
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden
Iron Maiden / Seventh Son of a Seventh Son
Od Number of the Beast až po Seventh... jsou desky Iron Maiden naprosto vyrovnané. Ale kdybych měl jednu z nich o chlup víc vyzdvihnout, tak je to Seventh... Jak už jsem psal, s deskami z 80. let jsem měl vždy trochu problém. Na každé se objevuje 1-2 písně, které bych nejradši vyhodil a kolikrát to jsou celosvětově největší hity z alba.
Po fascinujícím úvodu s pěkně čvachtající basou, občas doplněno klávesami, zdařilými sóly ve skladbách Moonchild a Infinity Dreams bych přeskočil Can I Play With Madness. Její popěvek je na můj vkus dost vlezlý a celá skladba mi nikdy nic neříkala. The Evil That Men Do to zas rozjede, kde to skončilo s Infinity Dreams. Ale vrcholy alb 80. let se většinou skrývají v těch nejdelších kompozicích a bohužel se jedná o málo hrané songy na živo. Dupavý a svižný rytmus, mohutný a majestátní zvuk, chytlavý sborový popěvek a v druhé půli instrumentální gradace skoro 10-ti minutové Seventh Son Of A Seventh Son.
Zbylé tři skladby již nijak nevybočují a titulní již nepřekonají. Jen za zmínku stojí opravdu chytlavá a strhující The Clairvoyant.
Co se mi na tomto albu líbí, tak že je defakto celé podmalováno snovými klávesami a do toho jede "mejdnovská" rytmika a celé to má zvláštní atmosféru.
K téhle desce se vracím často a rád...
» ostatní recenze alba Iron Maiden - Seventh Son of a Seventh Son
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden
Led Zeppelin / How the West Was Won
Záznam sestříhaný ze dvou koncertů z 1972, působí jako celistvý koncert. Perfektní zvuk, perfektní výkon a hardrockové klasiky. Co skladba, tak to mezník v rocku. Když tak vzpomínám, tak to byl velmi povedený rok. Tohle 3 cd bylo jako předvoj toho co mělo následovat (DVD Led Zeppelin). Jen co jsem tento živák objevil na pultě, vzal jsem svou čerstvou "výplatu" za týdenní brigádu a hned bez váhání jsem bral, a bylo mi úplně jedno že jsem to koupil v tehdy nejdražším obchodě v Lípě. Ještě ten den jsem šel kolem svého oblíbeného obchůdku a tam jsem viděl 2cd BBc Sessions a celý můj výdělěk byl během hodiny pryč. Zbyla mi jen stovka a za tu jsem si koupil pivko, aby se mi dobře poslouchalo:) Ten den svítilo sluníčko, byl pátek a já byl jeden z nejšťastnějších dorostenců na světě a dokonce jsem zapoměl, že ten týden jsem prožil rozchod s mou školní láskou. Ach, jaké věci dokáže hudba, to člověk zírá. A nedovedu si představit, zda by ten den byl tak povedený, kdybych si měl takové skvosty stáhnout a poslouchat mp3. Ten večer jsem strávil dechberoucích 5 hodin se vzducholodí, vypil všechny piva a já se přenesl do 70. let...druhý den ovšem zas tvrdá realita, rok 2003, Zeppelini jen na disku a holka nikde...
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - How the West Was Won
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin
Dream Theater / A Change of Seasons (EP)
Mám rád když se skupina poohlíží po svých vzorech a dávají jim občas hold zahráním nějaké skladby, ale popravdě DT to již dělají skládáním vlastního repertoáru, kdy do svých písní vkládají prvky klasiků. Možná i chápu, že zde to má význam jako doplnění jedné skladby, aby nevydávali 25minutové cd (ajo např. Deceide, ale to je něco jiného:), ale zvolil bych radši chvíli počkat na nějaké nové nápady a přidat k ní 4-5 vlastních skladeb. To co udělali, sráží i kvality A CHANGE OF SEASONS a jen díky tomu si tohle cd skoro vůbec nepouštím. Vlastně jako jediné ho nemám jako originálku, protože mi za to nestojí. Navíc zahrání mých oblíbenců Led Zeppelin je naprosto katastrofální a i když jsou DT desetkrát zručnější a Petrucci by možná dokázal zahrát Jimmyho sóla malíčkem, postrádá to vlastní nápad, a hlavně ducha a šťávu originálu. To platí o ostatních skladbách.
Co se týče A Change of Seassons, mají lepší eposy (I Mind Beside Itself, Octavarium...)
Mám je rád, ale co je moc, to je moc...
» ostatní recenze alba Dream Theater - A Change of Seasons (EP)
» popis a diskografie skupiny Dream Theater
Dream Theater / Chaos in Motion 2007/2008
Není to nejlepší DVD a kdybych chtěl někoho seznámit s hudbou DT, doporučím Score a nebo Metropolis. Těšil jsem se tehdy na nové DVD, ale nejdřív mne čekalo zklamání. Kvalita obrazu i zvuku není taková jako na již jmenovaných a co přímo nesnáším na hudebních DVD, písničky prokládané kecáním a záběry ze zákulisí...nechte si to pro příště na Bonusy!
Ale chtělo to jen čas, a začal jsem ho přetáčet častěji, než dřívější DVD. Oproti nim je podání syrovější, není to tak uhlazené (včetně vizáže skupiny) a po mém zážitku z Prahy z loňského roku, tak je to nejvíce odpovídající skutečnosti a dnes mne dokáže přenést na pódium nejdokonaleji. Na živo není vždy všechno perfektní, jak nám to ukazují na Budokanu a Score.
Za vystoupení a zahrané písně dávám 5 a za celkové provedení DVD 3...
» ostatní recenze alba Dream Theater - Chaos in Motion 2007/2008
» popis a diskografie skupiny Dream Theater
Dream Theater / Six Degrees of Inner Turbulence
Dvojalba jsou vždy pod přísnějším hledáčkem kritiky. Nejdříve se díváme na to, jestli to muselo být vydáno jako 2cd, jestli tam není zbytečná vata a jestli by nestačilo jen jedno cd. Takovým příkladem jsou Gunsn Roses. To dle mého, kdyby se to scvrklo na jedno cd, tak jsou teď moje oblíbená kapela, jenže vaty je tam až moc...Six Degrees of Inner Turbulence je pravým opkaem. kolikrát jsem přemýšlel, jestli by se to nedalo dát na jedno cd, ale popravdě, nevím kterou skladbu bych osobně vypustil a kdybych měl zkrátit určité pasáže, zkrátil bych to maximálně o 5 minut a pořád zbývá víc jak 90minut hudby.
Hned první Glass Prison je jednou z mých favoritů DT. Tvrdá, nekompromisní, hutné riffy a ve druhé půlce "štěkavý" duet Portnoye a Labrieho a neumím si představit ji ani o vteřinu zkrátit. I to machrování na nástroje, mne baví. Včera jsem psal kritiku na Symphony X. Jsou to kapely, které užívají postupy, triky, které se hrají už dobrých 30 let a jejich melodie kolikrát zavánějí přímo až vykradačstvím, ale hudba DT má spád, zvuk všech nástrojů vychytaný a není nic jiného, co bych jim vytknul, kromě nepříliš velké originality a pocit již desetkrát slyšeného. Jenže to umí podat po svém a baví. V dalších písních slyším hodně King Crimson, Yes, Metallicu, ale pořád to jede a ani jsem si ještě nezívnul a to nejlepší teprve čeká na druhé placce.
Po poněkud zdlouhavé předehře (asi jediná výtka, tak o 2-3minuty kratší, bylo by to super) se začínají střídat chytlavé melodie, s nářezem a výbušností. Vrchol celé suity je ve skladbách Goodnight Kiss a Solitary Shell. Nádherné, táhlé a melancholické sólo a hned akustická kytara a je veselo:) Pokud jsem se zmiňoval o vykradačství, Tak veselý klávesový úvod k Solitary Shell je skoro přímo okopírovaný od skupiny Yes ze skladby And You And I. Hanba, hanba, hanba ale baví mě to a i tak mi u toho vyskakuje husí kůže. Závěr majestátní a grandiózní a důstojná tečka za ne bezchybným dvojalbem, ale i tak za perfektním zážitkem. Možná jedna z mých nej desek od DT
» ostatní recenze alba Dream Theater - Six Degrees of Inner Turbulence
» popis a diskografie skupiny Dream Theater
Symphony X / The Odyssey
Nemůžu pořád přijít na to, co mi na Symphony X vadí. Vždyť tam je všechno, co mám rád... Prvně jsem si desku koupil asi před 7 lety po přečtení recenze ve Sparku a byl jsem zklamán. Mám rád dlouhé, pohádkové eposy, které vypráví příběhy, ale pořád něco drhlo na celém albu. Po roce jsem ji vyměnil, už nevím za co a po letech, kdy jsem poslouchal stále více progresivního metalu (Dream Theater především), jsem si ji objednal znovu, v domnění že jsem nebyl ještě připraven na progresivnější metal. Ale dopadlo to stejně. Melodie jsou dobré, rify také, sóla jakžtakž a i nápady jsou dostačující na to, aby z toho dali dohromady pořádnou pecku. Výkon Allena je opravdu perfektní a když ji teď poslouchám, říkám si že to není špatný, ale proč se k ní nevracím tak často, jako k jiným deskám progresvních nebo metalových kapel...
Prvně mi vadí zvuk bicích. Nemá žádnou hloubku a rytmika kapely mi přijde dosti zabržděná. Nemá to pro mne vůbec spád a přitom si říkám že teď ta melodie v Accolade II je opravdu krásná. Dosti rozpoluplná kapela a to jsem jí dal ještě jednu šanci a to koupí desky Paradise Lost.
Vyzdvihl bych zde nejvíc již zmiňovanou baladu Accolade II a závěrečnou The Odyssey, kde se to jen nápady hemží. Zbytek mi splývá v jedno (ostrý riff, klávesy stejného zvuku, podobné melodie a divný zvuk bicích) a pořád se jim nemůžu dostat pod kůži (nebo ony mě).
Asi stačí když Vám u kapely nevyhovuje jedna věc ( u mě je to zde zvuk a "brzdící" rytmika, která mi brání v jízdě) a hned to sráží celé album a skupina mi bude dál odcizena. Škoda... Třeba za deset let jim přijdu již na kloub:)
» ostatní recenze alba Symphony X - The Odyssey
» popis a diskografie skupiny Symphony X
Threshold / Subsurface
Moje první deska Treshold a hned trefa do černého. Z počátku jsem měl s ní problém. Ještě než jsem slyšel hudbu Treshold, tak jsem někde četl recenzi a tam jejich hudbu někdo nazval "neakademičtí Dream Theater". No nevím. Je jisté že jsou to skvělí muzikanti a své písně nezatěžkávají procvičováním stupnic a ani si nemastí svá ega. Pokud se tam hodí jen kytarová vyhrávka, tak na co tam hned předvádět, jak mám hbité prsty. Vše je účelové a nic navíc.
Největší problém jsem měl se zpěvákem Macem. Připomínal mi hodně Klause Maina ze Scorpions. Ale jak to většinou bývá, i po čase si mě získal.
Album zní mnohem přímočařeji, než jejich souputníci z USA a jedou především na efekt a dnes když mám chuť si pustit pořádný progresivní metálek bez nějakých eskapád, sáhnu po Treshold.
První čtyři songy jsou bohaté na chytlavé, až popové melodie. Navíc mají šmrnc, pořád se něco děje a znějí dosti čertsvě a moderně. Treshold, jak se zdá, se nebojí experimentovat se zvuky, kterými podmalovávají celé sklady. Nejdelší skladba The Art Of Reason mi jako první utkvěla v palici a stejně tak hned následující Pressure s nadupaným refrénem, zřejmě největší hit z alba.
Nemá moc cenu se rozepisovat o jednotlivých skladbách dál, drží nastavenou laťku a nijak nevybočují a celé to drží pěkně po hromadě a přesto každá písěn je lehce rozpoznatelná od druhé.
Příjemná, nenáročná, a líbivá deska a zřejmě vrchol Treshold (aspoň pro mne:)
» ostatní recenze alba Threshold - Subsurface
» popis a diskografie skupiny Threshold