Profil uživatele Matouš
Recenze:
Smith, Patti / Peace and Noise
| 2013-01-08 | Zatímco předchozí intimní a křehké Gone Again bylo plné mrtvých, je Peace and Noise plné oživlých duchů.
Skladby na něm jsou věnovány padlým vojákům, Williamu Burroughsovi (skladba 1959) a text skladby Spell je Ginsbergovým epilogem k básni Kvílení.
V několika skladbách se ozývá zpětný vokál Michaela Stipea z R.E.M.
Oproti Gone Again je Peace and Noise zvukově hutnější, rockovější, texty Patti Smith jsou angažovanější a její hlas expresivnější. Album má až žalmistický nádech, opravdu, jako by jednotlivé skladby byly žalmy. Hudebně jako by se vracelo někam k počátkům, k Easter. Album bylo hodnoceno jako jedno z nejlepších alb roku.
Waiting Underground se valí jako temná voda přes hrubé šutry. Těžký závar na začátek. Kytara tvoří neuvěřitelnou hlukovou stěnu a Patti Smith tady má sonorní, hořký hlas. Nekompromisní věc.
Whirl Away je undergroundovou hymnou.
Skladba 1959 byla nominována na Grammy Award.
Skladba Spell je uhrančivým repetetivním zaříkáváním za doprovodu bubínku a brnkání struny. Je velkou oslavou života, všeho živého a sugestivně přenáší na posluchače pocit svatosti a vzácnosti veškerenstva. Extatické! Mohla by trvat ještě o něco déle.
Don´t Say Nothing je poměrně chytlavá popová píseň, ale drží zvuk typický pro celé album, kdy má všechno co zní jakousi hmotnost, taktilní kvalitu, zahuštěnost. Nic laciného.
Dead City, to je démonické zaříkávání s dramaticky vygradovým zpěvem, skoro chroptěním. Hlas ryje držkou v zemi, ale zůstává nezlomený. Hudebně ekvivalent k Waiting Underground. Má to až metalovou energii.
Blue Poles je akustická věc, která jako by vypadla z předchozího alba.
Death Singing - opět zaříkávání, které zní jako modlitba, hudba se nekompromisně a elegicky valí ke svému konci. Apokalyptická atmosféra.
Patti Smith na tomhle albu zase ukázala zuby a my na to čekali. A nezklamali se. Garážový zvuk, excelentní provedení, maximální nasazení.
» ostatní recenze alba Smith, Patti - Peace and Noise
» popis a diskografie skupiny Smith, Patti
Smith, Patti / Gone Again
Miluju první čtyři alba Patti Smith a považuju je za to nejlepší co vytvořila a za svého druhu milníky rockové hudby vůbec. Vždycky jsem měl rád její expresivní zpěv, který tak skvěle dokázal vyjádřit širokou škálu emocí od něhy až po vzdorovitou agresi. Přesto jsem tehdy v polovině devadesátých let nějak zaspal její návrat na scénu. Snad jsem ho raději vytěsnil, abych nebyl zklamaný, nevím... Zaregistroval jsem tehdy pouze skladbu Summer Cannibals, kterou občas pustili na nějakém hudebním kanálu. Vždycky mi trochu naježila chlupy, protože už svým zvukem, hořkým přiškrceným vokálem a vlastně tradičním rockem, byla naprosto odlišná od tehdejší většinové produkce. Přesto mě tahle píseň tehdy nepřesvědčila, že se mám zajímat o celé album. Říkal jsem si: celkově dobrý, ale od Patti čekám ještě víc. Myslím, že moje tehdejší hodnocení bylo zkreslené přeexponovaným očekáváním.
Album je jakýmsi ohlédnutím za blízkými a přáteli, kteří zemřeli mezi lety, kdy se Patti stáhla do ústraní a věnovala se rodinnému životu. Písně jsou přímo či nepřímo věnované například Fredu "Sonic" Smithovi, mrtvému manželi Patti, Garcíovi z Grateful Dead, ale také Kurtu Cobainovi s nímž se Patti cítila spřízněná a samozřejmě jejímu blízkému příteli, který také v těch letech zemřel, fotografu Robertu Mapplethorpovi. Na albu zpívá Jeff Buckley a byla to jeho poslední studiová práce před tragickou smrtí. Tahle deska je zkrátka konečností, smrtí, přímo obestavěna. Přesto album vůbec není ponuré! Ze známých jmen se na albu hudebně podílejí také Tom Verlaine z bývalých Television a John Cale.
Deska působí vyzrále, dospěle, vážně. Patti Smith na ní trochu odkrývá strukturu skladeb a vidíme, že Patti nikdy neskládá klasické rockové písně ve kterých po sobě všechno následuje přesně tak jak má v očekávané chvíli. Její písně se tady často rozestřou daleko do prostoru, čímž natahují stopáž. A i když pak už hudebně k odehranému hlavnímu motivu mnoho nepřidávají, mají sílu vás unést jako mořské vlny. V tom tkví jejich kouzlo a přednost - unášejí pryč. A člověk pluje na syrových vlnách jakési smutné naděje, ale bez sentimentu. Je v těch písních vůbec nějaké Pochopení, zásadní porozumění životu, hudební jednoduchost a pokora před rozlohou života a smrti.
Až na několik rockovějších a žahaých kousků, jako například titulní Gone again nebo Summer Cannibals, působí album skoro folkově. Akustická kytara je tu asi nejvýraznějším nástrojem. Beneath the Southern Cross je jí plná a stejně tak v touze napjatého Pattiyna hlasu. Velmi působivá skladba. About a Boy je krásná křehká záležitost. Nevím už jestli v ní Patti zpívá o svém muži nebo zemřelém bratrovi Toddovi, ale je to jako by matka zpívala o svém právě narozeném dítěti - něco tak křehkého, krásného a přitom hudebně jednoduchého...
Celkově můžou některé skladby působit trochu monotónně, jednotvárně, ale nudit se myslím u tohoto alba nikdo nezačne, protože je velmi emocionální, ale emoce si na posluchačích nijak nevydírá - Patti to evidentně nemá zapotřebí. Samozřejmě jsou tu i dramatické pasáže, hořkost, vzdor... Ale tentokrát je to spíš metafyzický vzdor.
I přes uvedené slabiny dávám pro sílu citu a výpovědi, nejvyšší počet...
» ostatní recenze alba Smith, Patti - Gone Again
» popis a diskografie skupiny Smith, Patti
Nico / The Marble Index
Od chvíle, kdy jsem poprvé slyšel první album VU, chtěl jsem vědět kdo je ta zpěvačka s tím uhrančivým hlasem v All Tomorrows parties a Femme Fatale. Vyšla tady tehdy začátkem devadesátých let přeložená biografie Nico. Od té chvíle jsem byl zaklet. Ale možná jsem byl zakletý už mnohem dřív - můj otec měl doma vinyl Drama of exile, což je její album ze začátku 80. let. K Drama of exile dlužno podotknout, že existuje ve dvou verzích - v americké a britské. A rozdíl opravdu není jen ve zvuku. Obal americké verze vidíte zde v profilu Nico. Nástroje jsou přemíchané, zvuk zploštělý, některé skladby chybějí. Britská verze je mnohem kompaktnější a není tak hudebně rotztříštěná. Ale jsem u jiného alba.
Kdo si chce poslechnout esenciální Nico, Nico takovou, jaká bytostně je, Nico temnou, ponurou, morbidní, depresivní, ale autentickou, svou, ať sáhne po desce The Marble Index. Když jsem viděl několik sporadických koncertních záznamů z té doby, s překvapením jsem zjistil, že Nico sama sebe vůbec nevnímala tak jak jsem výše popsal. Nejspíš měla za to, že tvoří jemné lyrické skladby jejichž zasněnou atmosféru má umocnit harmonium a ostatní nehudební zvuky a prostředky včetně zvukových stěn vytvářených pomocí Caleovy violy. Ale možná se mýlím, možná velmi dobře věděla co dělá. Ale nepůsobila tak. Působila jako zasněná holčička, ztracené dítě. V té samé době však tahle zasněná holčička naučila Iggyho Popa užívat heroin. Femme Fatale non plus ultra.
Deska začíná podivnými nehudebními zvuky. Vítr, vichřice, která láme větve a poráží všechno kolem. Ze zvuků vytane obraz pustiny, ruin, hald kamení ošlehávaných větrem.
Lawns of Dawns - Náhlé uzavření v těsném, úzkostném prostoru. Monotónní akordové vyťukávání klavírových kláves, nervózní, dramatické. A jakoby vítr pustiny přešel i sem dovnitř: nepravidelné bušení, bouchání jakýchci dřevěných desek, sonorní, sklepní zvuky. Čistý hlas Nico působí jako svíjející se duše v klaustrofobicky uzavřeném prostoru. Dramaticky vyhrocená skladba.
No One is There - vzdušná melodie vznášející se na drsných smyčcích nad kterými letí hlas Nico jako peří ptáků. Nico uchvacuje tím, že zatímco hudba sleduje svou melodickou linii, zpěv se od ní jen odráží, nebo se jí lehce dotýká, ale jinak léta ve svých vokálních linkách. Melodie hudby a hlasu se kouzelně protínají. Ale i tahle zdánlivá "mimoběžnost" je úchvatná. Má v sobě cosi orientálního, východního, zvláštního...
Ari´s Song - píseň věnovaná synovi, píseň lásky. Začíná pronikavými pískavými zvuky, které se přibližují a svíjejí asi tak jako světlo, když se člověk právě rodí a opouští mateřské lůno. Působivý nápěv. Nico se ve skladbě ochranitelsky a něžně vznáší...
Facing the Wind - odpovídá na Lawns of Dawns. Ponuré intro k závěrečné půli celého příběhu.
Julius Caesar... - opět dominance violy, houslí, zkrátka smyčců. Nico prostě svého syna viděla jako příštího Julia Caesara. Viděla tak vlastně každého, koho zrovna milovala (ještě když milovat dokázala).
Frozen Warnings - tady začíná peklo. Lehce, lyricky, melodicky a přece už od počátku jaksi zlověstně. Stačí nechat stupňovat krásnou melodii a změní se v šílenství. Maně si tu vzpomeneš na Rimbauda: "Posadil jsem si na klín krásu..."
Evening of Light - vyvrcholení, totální ztráta sama sebe, totální splynutí s veškerenstvem, zkosmičtění nitra a zniternění kosmu! Viola, el. kytara a zvony. Repetetivně se opakující a zdálky přibližující motiv, který se nezmění a který člověka vezme na jízdu kolem mléčné dráhy. Ten, kdo zplodil tohle, musel být Šaman s vhledem do těch nejhlubších propastí života i smrti. Zvuková smršť, noise před noisem. Osobně si myslím, že v téhle skladbě Nico dala zvuk svým pocitům při intoxikaci heroinem...
Celkově nikoli snad nadčasové, ale naprosto mimočasové dílo. Nesnadné na poslech nejen kvůli použitým prostředkům, ale i kvůli celkové ponuré atmosféře. Přesto kvalita tohoto díla se nedá redukovat jen na "ponurost", jak jsem se snažil naznačit. A tohle je pro mě Nico: Vesmír vržený do jádra pod oříškovou skořápkou.
» ostatní recenze alba Nico - The Marble Index
» popis a diskografie skupiny Nico
Led Zeppelin / Celebration Day
| 2013-01-03 | Tenhle koncert je pecka! I přes výhrady, které mám a o kterých budu mluvit. Kapela chtěla lidem připomenout co znamená dobrý rockový koncert z dob, kdy rock byl ještě hudba. Podle jejich prohlášení chtěli fanouškům předat "pořádnou kládu hudby". Jejich záměr se podařil, i když výkon kapely nebyl úplně stoprocentní.
Výběr skladeb nemohl být lepší. Otázkou ovšem je, jestli by se v případě Led Zep. dalo vůbec hmátnout vedle... Atmosféra v sále je úžasná. Kdyby ten koncert byl v české a nikoli londýnské O2, šel bych na ně i kdybych neměl nohy.
Pokud jde o jednotlivé hráče:
Bubeník - (Bonhamův syn) skvělý. Drží se studiové předlohy. Zvuk dobrý, ale mohl by být ještě o něco dunivější, jak jsme byli zvyklí z klasických desek. Technicky brilantní, i když trochu nejistý.
Jones - technicky brilantní, ve formě, maximálně soustředěný. Ale basa mohla být o něco výraznější, jak jsme byli zvyklí z klasických alb. Zvlášť škoda to posluchači přijde ve chvílích náhlých ztišení ostatní kapely...
Page - naprosto úchvatný! Léty nic neztratil, ba ještě získal. Dočkáme se všeho co od něj známe z dob Led Zep. i Yardbirds a ještě psychedelie navíc, když vezme do rukou smyčec (standardní číslo) a začne jím hrát na kytaru. Page je zdravě, zaslouženě a s mírou exhibicionistický. Podává při koncertě co do kvality nejpevnější výkon. Ale nejde o výkon. Prostě je to tam...
Plant - Dobrý. Je to pořád on. Vyšší polohy realisticky vynechává, protože na ně nemá. Trvá mu delší dobu, než se rozezpívá. Ale i přes všechny tyto slabosti má jeho hlas i podání pořád neuvěřitelnou sílu. Sílu opravdovosti, řekl bych.
Z celého koncertu je znát, že kapela předtím pečlivě cvičila. Nelze vytknout zásadní chyby. Skladby mají zhruba to, co na studiových deskách. Hudebně rozhodně nejsou ošizené. Přesto nasazení kapely je zpočátku trochu rozpačité, nejisté. Rozehrávají se pomalu. I tak jsou ovšem skvělí, protože prostě hrají skvělé skladby! Čím déle koncert trvá, tím jsou lepší. Člověk cítí, jak to stoupá. Až při Kashmiru je to konečně tady: Led Zeppelin takoví, jací byli! Energie se obnovila. Kdo viděl DVD, vidí to jednoznačně i na kapele, že to zaznamenala. Něco se stalo. Přišlo to. Ta chvíle na kterou tam každý čekal, opravdu přišla. Škoda, že až dvě skladby před koncem celého koncertu. Ale právě proto slyšíte a vidíte cestu, ten koncert má vývoj. Od tohoto momentu jsou Led Zep. naprosto suverénní, odvážní, svrchovaní, bez zábran. Page se už roztéká ve vlastním potu. Jones vypadá, že mu každou chvíli rupnou nervy. Plant balancuje. Je zážitek to hlavně vidět na DVD. Pro ty, kteří Led Zep. znají asi nemá velký smysl to poslouchat. Ale DVD je opravdu zážitek. Výsostná hudba.
Plný počet ale nedám.
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Celebration Day
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin
Psí Vojáci / Nalej čistého vína, pokrytče
| 2012-12-12 | Psí vojáci - legenda! Ano. Filip Topol, jistě! Nadělalo se kolem téhle kapely spoustu tanečků. A přiznejme si, že ne vždy kvůli hudební kvalitě. To, co dělalo a dělá z téhle kapely legendu, je právě všechno to ostatní: Slavná rodina, hra na prokletost, pověst, v podstatě ničím nezasloužené výjimečné postavení, protože pokud se budeme držet hudby: 1.kapela neuměla hrát. 2. Topol neuměl zpívat.
Přesto Psí vojáci v českém rybníku výjimeční jsou. Svět by s tímhle asi dobývat nemohli nikdy, ani později, ale na český rybník to stačí. Unikátní je dominace Topolova piána v doprovodu basové kytary. To jsou dva (když nepočítám Topolův zahleněný hlas) nejvýraznější nástroje alba. A je to kombinace pro Psí vojáky charakteristická, ale nepůvodní. Chlapci měli naposlouchané VDGG a měli ponětí o tom, co je punk. víc ingrediencí v raných Psích vojácích těžko hledat. Takže v Čechách ojedinělé. Ve světě obnošená vesta.
Ale když jsem tohle album slyšel poprvé, uhranulo mě, to rád přiznám. Uhranulo mě právě syrovostí projevu. Prakticky tu nelze najít žádný čistý tón, všechno je tak nějak pouličně zašpiněné a hospodsky poflusané - a je to ono! Prostě špinavej realismus z doby, kdy ještě neměl a nepotřeboval svou škatuli. Topol do piána buší, dokud nelítaj struny a necáká krev. Maximální nasazení. Topol má cit pro silnou kompozici, takže se mu občas vyloupnou docela pěkný písničkový motivy ze všeho toho chrlení (Černý sedlo, V září už nikdy netanči). Celé album začíná svůdným piánovým motivem.
Bohužel ale Topolovi často není vůbec rozumět. Texty často spíš nastavují a exhibují existenciální světabol, často předstírají hloubku tam, kde je čirá banalita. Topolův hlas nemá nejmenší pěvecké kvality, často prostě jenom všelijak bučí, oddychuje a hučí. Piáno Topol jaksi "umí", ale na albu to vypadá, že svůj nástroj naprosto neovládá. Hudební kvality kapely, pokud nějaké byly, jsou potlačeny dominancí Topola a jeho nástroje. Celkově zvukově velmi nevyrovnané - možná to mělo být nějak avantgardní, ale nějak to uklouzlo...
Přesto za poslech to stojí. Psí vojáci zkrátka patří k základům všeobecné vzdělanosti pro ty, kteří poslouchají nebo se chystají poslouchat český underground.
Osobně si myslím, že Topolů už bylo dost. Jejich dobou byla devadesátá léta, tak do jejich poloviny. Nezaznamenal jsem, že by tahle kapela někomu chyběla...
» ostatní recenze alba Psí Vojáci - Nalej čistého vína, pokrytče
» popis a diskografie skupiny Psí Vojáci
Iron Maiden / The Number of the Beast
Neznám od IM jiné desky než debut a The Number of the Beast - k tomu se přiznávám rovnou. Ale stačily tyhle dvě na to, abych mohl konstatovat, že mi pomohly přežít (ano, PŘEŽÍT) ten nejhorší věk mýho života, když mi bylo 14-16. Já vlastně vůbec nemám rád tzv. "ječáky" jako má Bruce. Ale jednak jsem to tehdy ještě nevěděl a pak mi to bylo jedno - hlavně když jsem z projevu cítil maximální nasazení. Myslím, že debut se mi tehdy líbil víc - o jakém metalu tu mluvit, je to spíš ještě hard-rock. Run to the Hills se mi rychle oposlouchala, i když ze začátku se mi tehdy líbila nejvíc. Vrcholem desky je jednoznačně skladba The Number of the Beast. Když vzpomenu na ty nášivky na džísce... Jo, to byla doba. Tehdy ještě bylo možný přijít s něčím fakt hodně jiným než člověk furt slyšel všude kolem. Kdo tvrdí, že IM jsou sračka, je kretén! Ale když se na to zpětně podívám a uvědomím si, čemu všemu jsme tehdy říkali metal... Když to srovnám s dalším vývojem žánru, tak je to směšný.
» ostatní recenze alba Iron Maiden - The Number of the Beast
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden
Reed, Lou / Sally Can't Dance
O tomhle albu se píše, že je Reedovým pohledem do srdce temnoty. Hudební nálada tomu úplně neodpovídá, ale textově to naprosto sedí. Traduje se, že Reed po tomto albu uvažoval, že už nebude skládat žádné písníčky. Cítil se totálně vyčerpaný. Ta únava je na jeho hlasu znát, ale propůjčuje mu zvláštní charisma. Viděl jsem záznam z koncertu turné k téhle desce. Lou Reed v té době připomínal spíš zombie než živého člověka. Nastoupil zcela vychrtlý a mrtvolně bledý s blond přelivem a člověka překvapilo, že je schopen rychlejších pohybů. Reed se touto deskou pustil do soulu. Slyšíme tu nejen excelentní saxík, ale rovnou celou dechovou sekci, včetně řízných trubek. Většinou, když se rockeři pustili do plechových dechů, výsledek nebýval nic moc. To neplatí pro Reeda. Možná je to tím, že Reed není úplně typický rocker, spíš rockový písničkář, nebo cosi jako rockový básník. Hodně výrazná je rytmika a také klouzavá a místy řezavá kytara. Dechovou sekci mocně doplňují doprovodné vokály. I přes tak bohatou instrumentaci nečekejte nic nadýchaného, jde o pěkně syrovou dávku výtečné hudby.
Stačí se podívat na názvy skladeb, které napoví, že celé album je koncepčně laděno. Reed vypráví příběhy - tématem je tentokrát prostředí newyorské bohémské komunity. Reed sarkasticky glosuje a komentuje všechny ty hvězdy a hvězdičky, které obětovaly svoje životy pro iluzi a krásné lži. Zároveň nevynechává ani sám sebe, je koneckonců také plodem tohoto prostředí.
První skladba je výtečným soulovým nářezem ve středním tempu, která chvílemi stojí na neustávajícím virblu bicích. Reed střídá ve skladbách nálady a přechází od rychlých k pomalejším tempům a naopak, ale o žádné ze skladeb se nedá říct, že by byla hudebně vygradovaná, vystupňovaná... Klenbu skladeb tvoří dechy a doprovodné zpěvy, které působí někdy hodně zběsile.
- Baby Face je krásná, uhrančivá balada ve které Reed skoro líně a ospale frázuje.
- Kill your Sons naopak stojí na jednoduchém riffu, který má hitový a skoro hymnický potenciál. Reed se touto skladbou ohlédl do svého mládí, kdy byl internován v psychiatrických léčebnách a "léčen" elektrošoky po kterých nemohl dočíst žádnou knihu dál než na stranu 17, protože zapomněl co do té doby přečetl a tak musel začít číst od začátku... Píseň byla použita ve filmu Rána do srdce, který je o seriovém vrahovi Gary Gilmorovi a jeho bratrovi. Mikal Gilmore napsal o svém bratrovi - vrahovi stejnojmennou knihu. O Gary Gilmorovi napsal knihu také známý spisovatel Norman Mailer a dostal za ni Pulitzerovu cenu. Ve filmu zazní i píseň z alba Nebraska od Bruce Springsteena, která je inspirovaná tímto případem.
- Sally Can´t Dance je opět soulový nářez, který působí skoro až juchavě. Tahle píseň se stala velmi populární.
- Album uzavírá neuvěřitelně teskná melodie, která rozpláče i největší tvrďáky.
Celkově určitě jedno z nejlepších Reedových alb, které časem také už "zklasičtělo".
» ostatní recenze alba Reed, Lou - Sally Can't Dance
» popis a diskografie skupiny Reed, Lou
Reed, Lou / Rock 'n' Roll Animal
Jedno z nejlepších "živých" alb, jaké jsem vůbec kdy slyšel. Nejen, že jde o kontinuální nesestříhaný záznam, což by mělo být u živých alb samozřejmostí, ale bohužel není. Ale zvuk kapely je perfektní, publikum nažhavené a Lou Reed ostrý jako břitva. V období mezi tímto albem a albem Sally Can´t Dance na tom Lou Reed nebyl zrovna dobře - úspěšně si leptal mozek nejrůznější chemií a dobová svědectví jej zachycují, jak se potácí po ulicích s vyholenými hákovými kříži po stranách hlavy. Nevím čím to je, ale soudě podle alba Rock ´n´ Roll Animal tato image nijak nepoškodila jeho formu. Koncert se sestává výhradně ze skladeb z předchozího alba Berlin a ze skladeb z velvetovského období. Lou Reed dokáže publikum ztišit jenom šeptem, stejně jako ho dokáže seřvat ať drží hubu. Celá atmosféra koncertu přes klasické nástrojové obsazení (guitars, drums, bass a nějaký ten keyboard) je něčím až pompézně slavnostní nebo jak to říct. Dýchá z toho nějaká těžko definovatelná vznešenost a zároveň ponurost v kombinaci s dravým provedením skladeb.
- Začíná se intrem: velmi dlouhé kytarové sólo, hodně "elektrické", výrazný zvuk. Ale už to: Začít koncert dlouhým kytarovým sólem, je přinejmenším nezvyklé, zvláštní. Tempo je spíš rychlé. Občas jazz-rockové "figury". Ze sóla se postupně stane ústřední kytarový motiv Sweet Jane. Jeho nástup je prostě ohromující! Úplně to člověku zavalí mozek. Chvíli Vás ten motiv brutálně nese a pak se přidá kapela. Až překvapivé je stoprocentní nasazení kapely i samotného Reeda.
- Pak přichází Heroin. Skvěle vygradovaná, klenutá skladba. Je velmi sugestivní a nečekané, že Reed do Heroinu zapracoval motiv ze Star banner spangled. Dává to skladbě o rozměr navíc a působí to asi tak, jako byste najednou poslouchali něco mezi Hymnem a hrdinským eposem - naprosto velkolepě až velikášsky.
- Za další vrchol alba se dá považovat Lady Day z alba Berlin. Těžko říct, která verze je lepší, jeslti tak studiová nebo tahle živá. Neopakovatelná atmosféra.
- Bakchickým, orgiastickým zakončením je po právu skladba Rock ´n´ Roll z velvetovského alba.
Reedova image, ale i razance tu fenomenálně a věštecky o několik let předchází punkovou módu a přístup. Kapela má až metalový zvuk dávno před metalem. Dnes už některé sériové posluchače můžou kytarová sóla nudit. Ale tady ne - tady mají punkovou naléhavost aniž by se tu rezignovalo na kvalitu.
» ostatní recenze alba Reed, Lou - Rock 'n' Roll Animal
» popis a diskografie skupiny Reed, Lou
Reed, Lou / Transformer
Transformer je považováno za jedno z "klasických", tzn. hodnotově ověřených alb Lou Reeda. Mám Reeda hodně rád a troufám si říct, že ho mám i naposlouchaného. Na albu jsou skvělé kusy, ale jako celek je podle mě trochu nesoudržné. Některé skladby se zvláštně podobají některým skladbám z alba Hunky Dory od Davida Bowieho, které vydal také tou dobou, například Andy´s Chest.
Nebudu rozebírat album kus po kuse, ale upozorním jen na obzvlášť vypečené kousky.
Tak například hned první Vicious je pěkně ostrá vypalovačka s výrazným, repetetivním rytmem ve středním tempu. Reedův hlas zní spíš dost ostře než melancholicky, což se změní už na následujícím albu (Berlin). Za vyzdvihnutí na tomto albu, a této písní také, stojí naprosto fenomenální kytara Micka Ronsona. Mick Ronson velmi prokrvoval spoustu let i Bowieho alba. Zvuk Ronsonovy kytary je řezavý, ostrý, bez efektů, chuligánský.
Po Vicious následuje další působivá skladba, Andy´s Chest. Je o atentátu na Warhola, který způsobila jedna poblázněná aktivistka jménem Solanasová a střelila Warhola do prsou. Píseň je velmi jemná, minimální smyčce, žádný sentiment, Reed věcným tónem frázuje. Krásná věc.
Ze skladby Perfect Day se stal nechutný hit a nutno podotknout, že sám Reed se na tom reklamním zglajchšaltování téhle písně podílel. Jestli o Andy´s Chest platí: žádný sentiment, tady přímo stříká. Snad jen díky tomu, že má Reed tak ponurý a zajímavý hlas, můžeme tuto skladbu poslouchat ještě dnes. Přesto: dokonalá byla dřív, než se z ní stalo to, co se z ní stalo.
Oproti tomu Walk on the wild side je jiný případ. Tahle věc funguje naprosto ještě dnes. Příběh o transvestitovi ze kterého se během cesty v autě stane někdo jiný... Naprosto úžasný saxík v závěru skladby, ženský sbor, jemné akustické trsání, citlivě a civilně použité smyčce...
Zbytek alba působí nenápaditě. Často se ve skladbách objeví stopy country, podivného south-rocku a amerických tradicionálů. Chabé pokusy o experimentaci vyznívají hluše.
Podle mého názoru jde sice o dlouhodobě hudebně přeceňované album, ale svou laťku kvality si stále drží.
» ostatní recenze alba Reed, Lou - Transformer
» popis a diskografie skupiny Reed, Lou
Velvet Underground, The / White Light/White Heat
1. Velveti nejsou a nikdy nepatřili mezi psychedelic rock. Psychedelic jsou Jefferson Airplaine, ale ne Velveti! Možná je lepší, když učitelky nevyprávějí o podobně zásadních počinech populární kultury ve školách, protože pak si k nim můžou lidé hledat vlastní cestu. V New Yorku, který definoval zvuk Velvetů, se žádný psychedelic trend nepěstoval. Velveti hráli skutečně v podzemních i nadzemních klubech, kavárnách, apod. Ale žádné pláže!
2. Než se John Cale seznámil s Lou Reedem, byl členem avantgardních uměleckých uskupení střídajících členy a sympatizanty. John Cale má klasické, akademické, hudební vzdělání. Tehdy byly v Newyorském uměleckém světě populární experimenty s hudebním minimalismem. Když říkám "populární" myslím tím pořád úzce menšinovou záležitost inteligentních lidí zajímajících se o umění. Jenomže historicky se potvrzuje, že právě tyhle menšinový skupinky často určují kam se bude v budoucnu ubírat mainstream. Učitelem Johna Calea byl skladatel John Cage, který na poli vážné hudby poprvé experimentoval s tzv. konkrétní hudbou. To znamená, že do hudebních kompozic zapojoval i hru na nehudební nástroje. Šlo o různé skupiny lidí, kteří se scházeli po bytech a nahrávali nekonečně dlouhé a repetetivní kompozice. Nejvlastnějším cílem bylo asi vyvovat jak u interpretů tak u publika jistý mentální stav... John Cale často hrával v těchto skupinách. Hrával tam také občas Doug Youle, který se po odchodu Calea z Velvetů objevil jako člen Velvetů na třetím albu. Lou Reed se naopak živil jako nájemní skladatel rádiových písniček. V první polovině šedesátých let hudební průmysl fungoval úplně jinak. Existovalo spoutu nájemních skladatelů, kteří pro hudební společnosti skládali písně a melodie. Tihle nájemní skladatelé své písničky prodávali hudebním společnostem a ta je pak nabízela tehdy slavnějším skupinám a interpretům. Pokud některý z nájemních skladatelů zaujal, mohl se dostat na místo těch pro které skládal. Už ze životních zkušeností dvou hlavních osobností Velvetů můžeme tušit z čeho se bude sestavovat hlavní hudební zbraň budoucích The Velvet Underground. Objasnil jsem teď původ všech těch repetic a repetetivního vytloukání několika málo akordů...
3. Nico ani Andy Warhol nikdy nebyli právoplatnými členy kapely The Velvet Underground! Nico se živila nejprve jako modelka, pak hraním v reklamách, krátce a nevýznamně jako herečka a v podstatě nevěděla co se sebou (Narozdíl od Reeda a Calea, kteří celý život směřovali k hudbě a hledali způsob jak nejvíce rozvinout každý svoje předpoklady a talenty o kterých věděli!). Nebudu popisovat podrobný příběh - dnes je dobře dokumentovaný. Například v obsáhlé monografii o Velvetech, která mapuje individuální historii takřka den po dni každého z členů až po rozpad skupiny - vyšlo česky! Podstatné je, že Nico se přidala ke skupině až na podnět Andyho Warhola. V té době už Velveti Warhola znali a hráli pro něj v jeho klubu. V té době už byla sestava Velvetů ustálená. Nico není autorsky podepsaná pod ani jednou jedinou písní Velvetů. Vždy velmi usilovala o to, aby ji Lou nechal zpívat na koncertech Waiting for the man. Lou Reed to nikdy neudělal.
4. Druhé album Velvetů je první (a poslední) Velvetovské album! Zbavily se už stíhačky Nico a vlivu Andyho Warhola a naplno na tomto albu rozvinuli potenciál, který v nich byl. Co je charakteristickým zvukem Velvetů? Co dělá Velvety Velvetama? Je to zvuk a kompozice. Charakteristickým je z tohoto hlediska skladba European Son nebo Black Anglel´s Death Song z prvního alba. (Mimochodem jedna z těchto skladeb, už nevím která, je věnovaná básnikovi Delmore Schwartzovi se kterým se Lou Reed znal a ke kterému si chodil pro rozumy.) V těchto skladbách se ukazuje to, čím Velveti jsou a čím byli progresivní. Naplno a bez zábran se to ukazuje právě až na albu White Light/White Heat - to jsou The Velvet Underground. Co přišlo potom, to by mohlo být považováno klidně za sólová alba Lou Reeda.
» ostatní recenze alba Velvet Underground, The - White Light/White Heat
» popis a diskografie skupiny Velvet Underground, The
Joy Division / Closer
Původně měl být na obalu tohoto alba jiný motiv - Ježíš sejmutý z kříže v náruči Panny Marie, tedy motiv, který se také mnohokrát opakuje ve vynikajících dílech výtvarného umění. Z nějakého důvodu (bohužel si nevzpomínám už z jakého...) se na obalu objevil Boží hrob s Ježíšovým tělem. Tematicky, textově, je album průvodcem k poslednímu okamžiku a posmrtným vizím. Texty Iana Curtise jsou dnes součástí přednášek na literárních seminářích britských vysokých škol. Tentokrát bass kytara ze skladeb nevyčnívá tolik na debutu a ani Curtisův hlas, i když rytmika je pořád hodně výrazná a Curtis rozhodně není přeslechnutelný.
Atrocity Exhibition - nám ukazuje život jako arénu plnou ohavnosti a brutality. Dramatickým prvkem ve skladbě je šílený industriální zvuk, který vyluzuje kytara. Nevědět, že je to kytara, odhadovali byste na nějaký nehudební, průmyslový nástroj. Curtisův hlas oproti prvnímu albu není tolik v popředí a speciálně v této skladbě se pohybuje na nejnižších možných polohách Curtisova hlasu - zní opravdu velmi přidušeně, jako by se propadal sám do sebe.
Isolation - důsledkem odmítnutí světa ve stávající podobě je stažení z něj, možná návrat k matce, k prvotnímu plodivému principu. Zde poprvé Joy Division použili syntezátory v míře pro ně nevídané. Díky zemitosti a zahuštěnosti skladby nejsou však vůbec nevkusné. Hudební motiv geniálně jednoduchý, strojový rytmus bicích neúprosně šlape na vlně odcizení a Curtisův hlas se vylévá ze zadušenosti k zoufalému naříkání.
Passover - uhrančivá skladba ve stylu I Remember Nothing z debutu.
Colony - neurotický rytmus. Kytara řeže způsobem, který na debutu nemá obdoby. Curtisův hlas v refrénu je vrcholem zoufalosti zraněné duše.
A Means to an End - motiv ukončení utrpení se poprvé objevuje v této skladbě. Hutný spodek, který repetetivně opakuje uhrančivě jednoduchou akordovou melodii.
Heart and Soul - opakovaně přerušovaný nervozní rytmus výrazných bicích. Syntezátory kouzlí dekadentní atmosféru zásvětních prostor a mrazivá hra akustické kytary. Curtisův hlas jako by přicházel už odjinud - "Co bude hořet? Srdce nebo duše?"
Twenty Four Hours - je asi nejsilnější skladba celého alba. Okamžik rozhodnutí. Hudba i Curtis znějí naprosto osudově, nevyhnutelně.
The Eternal - vize vlastního pohřbu začíná křehkým klavírem, atmosféra padajícího podzimního listí. Smířenost, poddání se, úleva po prožitých utrpeních.
Decades - je posmrtnou vizí glosující ze zpětného hlediska poslání a přínos celé generace. Nepřítomnost kytary a expanzivní nástup syntezátorů. V nejvyšších polohách působí syntezátory opravdu až nesnesitelně. Skladba má krásnou melodii, ale stav tehdejší techniky z ní dělá tak trochu umělou hmotu.
Celkově uhrančivá deska s potřebnou dávkou psychopatie a hudebního novátorství.
» ostatní recenze alba Joy Division - Closer
» popis a diskografie skupiny Joy Division
Joy Division / Unknown Pleasures
O Joy Division jsem se poprvé dozvěděl asi v půlce devadesátých let z jednoho z čísel časopisu Rock & Pop. Prostřední část čísla přinášela rozsáhlý profil kapely i s unikatními fotografiemi, včetně té kde je kapela focena v osvětleném tunelu zezadu a těsně před zmačknutím spouště se Ian Curtis otočil. Později byla tato fotografie vykládána symbolicky - Ian Curtis se dívá nazpátek, za sebe, ohlíží se, zatímco zbytek kapely hledí kupředu (pokračovali po Curtisově smrti jako New Order). Tehdy mě velmi upoutali, i když jsem je do té doby neslyšel. Pak jsem si v jednom zásilkovém obchodě objednal jejich Unknown Pleasures. Moje posluchačská zkušenost se do té doby sestávala z kapel šedesátých let. Z punku jsem znal jen první album The Clash a Sex Pistols. To, co se na mě vyvalilo z debutu Joy Division mi podťalo kolena a navždy se do mě otisklo jak do matrice. Zvuk celého alba je naprosto chladný, mrazivý (myslím, že to dělají zvýrazněné bicí vytloukající zpravidla ostinátní rytmy...). Album definovalo nejen novou vlnu, ale i to, čemu se později začalo říkat gothic-rock. Zásluhu na tom má hlavně atypicky zvýrazněná bass kytara, která mnohdy přebírá úlohu sólového nástroje (New Dawn Fades - mimochodem v seznamu skladeb je chyba, opravdu tam má být DAWN NIKOLI DOWN!), což bylo do té doby v historii rocku naprosté novum. Zvuk a atmosféra skladby jsou naprosto omračující. Spolu s uhrančivým hlasem Curtise, velmi hluboko položeným, absolutní pecka. Spolu s bass kytarou jsou vytažené také bicí a hlas. Sólová kytara vytváří místy náladový noise, místy se dostane k drobným, křehkým melodiím. Celkově album působí velmi syrově, studeně, ponuře. A to i přesto, že rytmus bicích je mnohdy skoro až taneční (She´s Lost Control). Slyšel jsem dokonce názor, že Joy Division jsou diskotékou pro školáky ve srovnání s alby Seventeen Seconds, Faith a Pornography od The Cure. A musím uznat, že co do ponurosti a hudební existenciální hloubky jsou alba Faith a Pornography dál než i ty nejponuřejší momenty Joy Division. Ale to na tomto místě není důležité. Unknown Pleasures je jedno z ikonických alb rocku a má nepřekonatelnou, inovativní, kompaktní atmosféru a definuje existenciální hloubku způsobem, kterým to předtím nikdo nikdy nedělal.
» ostatní recenze alba Joy Division - Unknown Pleasures
» popis a diskografie skupiny Joy Division
Hammill, Peter / pH7
Ph znamená tzv. vodíkový exponent (potential hydrogen) a označuje, zda vodný roztok reaguje kysele nebo alkalicky. Čím menší číslo ph, tím silnější kyselina, naopak od Ph7 nahoru zásaditější. Ph7 je neutrální a je znakem pro čistou vodu. Ph7 je podle mého názoru jedno z nejlepších Hammillových alb, mezi která řadím The Silent Corner and The Empty Stage, In Camera, Over, A Black Box a Sitting Targets. Hammill zde osobně prožívá politická témata - Porton Down je britská vojenská laboratoř kde se dodnes kultivují biologické zbraně. Prvním velkým skandálem kolem této laboratoře bylo testování nervového plynu sarin na vojácích po 2. světové válce. Oficiálně nepotvrzenou zprávou je, že právě z této laboratoře v roce 2001 unikly bakterie slinivky a kulhavky a je otázkou (a spekulací) zda nešlo o programový únik jehož cílem bylo testovat bakterie na skotu tamních farmářů. Ale jsme v roce 1979. Píseň Not for Keith je věnována Keithu Ellisovi, bývalému spoluhráči z VDGG (1968-1969), který krátce předtím zemřel na turné s kapelou Iron Butterfly. Ph7 tedy propojuje politická a osobní témata. Poprvé na tomto albu slyšíme ony syntetické zvuky, které pak plnně ukážou své výrazové možnosti na následujícím A Black Box. Začátek alba je ovšem velmi překvapivý - skladba My favourite je krásnou křehkou milostnou písní - kytara a viola tu kouzlí čarovně krásnou melodii, které se nenásilně doplňují se zastřeným Hammillovým hlasem. Následující Careering nás ovšem už nemilosrdně vrhne do malströmu obvyklé Hammillovy hlasové a hudební naléhavosti. Zejména právě Careering a Porton Down působí až dusivým dojmem. Prostor těchto dvou skladeb je až klaustrofobicky uzavřený. Saxofon v těchto dvou skladbách ze sebe vyráží zvuk jako by to měl být ten úplně poslední, jako by z člověka vyráželi, vydupávali duši. Podle mého názoru je Porton Down nejpůsobivější skladbou. Mirror Images posluchače zahalí zvukovou mlhou syntetických kláves - když mluvím o "syntetických" klávesách, nemám rozhodně na mysli nic co by se dalo srovnat s nějakým nevkusným synth-popem. Ať už Hammill pracuje s čímkoli, pracuje s tím naprosto svým, nezaměnitelným a osobním způsobem. To platí pro jeho tvorbu bez výjimky do druhé půlky osmdesátých let. Ph7 zní celkově velmi syrově - k dosažení velmi surového a drsného účinu tu není třeba mnoha nástrojů. Hammill je schopen z minima prostředků vykřesat vždy něco velkého. The Old School Tie posluchače překvapí až tanečním klavírním motivem. Jelikož je ale zasazen do černobílé, ponuré nálady, působí asi tak jako by působil pták bez křídel. Celek je přesto jaksi ponuře vitální. Time for a Change je píseň, kde hlavní roli hraje uhrančivý, hluboko posazený Hammillův hlas a jednoduché vybrnkávání na akustickou kytaru. Depresivnější baladu jsem snad neslyšel. Hammill se na tomto albu začal nějakým způsobem vyrovnávat s tehdy aktuálními hudebními výzvami. Jak už jsem naznačil - synteticky upravované zvuky a experimentace, které však zdaleka nepřevládají a naopak velmi nenásilně a účelně slouží silnému celku.
» ostatní recenze alba Hammill, Peter - pH7
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter
Hammill, Peter / Over
Nevím už které Hammillovo album jsem slyšel úplně poprvé. Myslím, že to bylo The Silent Corner and The Empty Stage a musím říct, že to tehdy nebyla láska na první poslech a to přesto, že jsem už v té době měl za sebou iniciaci do VDGG. Koneckonců do alb Hammilla a VDGG jsem se zamilovával vždy spíš postupným a pečlivým poslechem. Můj vztah k nim se vyvíjel a prohluboval - každý poslech mi umožňoval objevit něco, co jsem při tom předchozím nezachytil. Ale pokud by mně jaksi ve spodním proudu nekonvenovalo základní ladění Hammillovy tvorby, její trvalé znaky jako vytříbený smysl pro kompozici, dramatický projev, klenutost a arkádovitost skladeb ve kterých se velmi jemně a odstupňovaně pracuje s náladami od škály tichých napětí až po expresivní erupce, pokud by mi tedy toto základní ladění nebylo blízké, pravděpodobně bych tvorbu VDGG a Hammilla neposlouchal vůbec. Technické, instrumentální porozumění vždy může jen následovat předchůdné předporozumění.
Album Over v sobě archetypicky nese všechny popsané znaky Hammillovy tvorby. Je to tak čisté, že nemůže být víc. Osobní krize krystalizovala Hammillovu osobnost a ta se bez předsudků a zábran otiskla do skladeb přítomných na albu. Nálada alba odpovídá přesně tomu pohledu z okna, které je na titulní straně obalu. A protože u Hammilla má takřka vše nějaký symbolický význam, není náhoda ani poloha jeho ruky, která poutá pozornost ke snubnímu prstenu... Hammillův hlasový projev - můžeme tomu říkat hysterie, ale podle mého názoru jen velmi schopně a autenticky vyjadřuje velmi širokou škálu emocí. S Hammillovým dramatickým cítěním naprosto souzní a proto jej mám rád. Na albu Over je skutečně v tomto smyslu celý Hammill. Nemá snad ani smysl v tomto případě popisovat jednotlivé skladby, tak jen řeknu, že konfesijní poloha celku se projevila na jednodušší, osekané struktuře skladeb, na jisté jejich zemitosti, která působí velmi osobně a autenticky. Na druhou stranu tu máme takový "kus" jako je (This Side of) The Looking Glass, kde Hammillův hlas zazní v doprovodu symfonického orchestru. Je to jeden z nejkouzelnějších a nejtklivějších momentů alba. Velmi křehká kompozice. Lost and Found završuje celé album naprosto enigmaticky klenutým a vygradovaným závěrem. Díky Billu Pleškovi za připomenutí nezanedbatelné souvislosti s La Rossou.
» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Over
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter
Hammill, Peter / A Black Box
V názoru na Black Box Petera Hammilla s pány Ondrou a Óinem naprosto nesouhlasím. Pokud se shodneme na tom, že kategorie prog-rocku není uzavřené schéma s neprostupnými hranicemi, pak tu máme v případě Black Boxu typicky progresivní dílko. No, možná, že je příliš "prog" na prog-rock jak mu rozumí například Óin. Že je to album pochmurné, ponuré, temné a snad i depresivní, je sice očividné, ale o hudební kvalitě tyto přívlastky nic nevypovídají. Black Box má v diskografii Petera Hammilla podle mého názoru výjimečné postavení - snad nikdy Hammill nevytvořil tak temný celek v jediné převládající náladě. Album působí velmi kompaktně, provázaně, není tu žádný exces, který by rušil poslech. Hammillův hlas se pohybuje v nižších polohách a po nějaké hysterii o které se tu v souvislosti s Hammillem také diskutovalo, tady není ani památky. Black Box je naprosto soustředěným, koncízním dílem s pevnou páteří. Nálada a rozmístění jednotlivých skladeb posluchači nedovolí polevit pozornost. Hudební skvosty: Golden Promises je jako černá brána, která posluchače trochu pompézně přivede do nálady ve které se pak bude pohybovat po celou dobu poslechu. Losing Faith in Words nemusí sedět každému, vytváří potřebné dramatické napětí - zoufalství a bezmocný vztek, agresivita Hammillova projevu. The Jargon King - syntetická zvuková experimentace, která předjímá příští dění. Slabší kus, ale geniálně na svém místě. Skladby Fogwalking a In Slow Time jsou hudební perly. Obě ve velmi temné náladě. Fogwalking zní oproti In Slow Time o něco výhružněji, kdežto v In Slow Time už je přítomno osudové odevzdání. Skladba In Slow Time se o tři roky později ocitne na albu Loops & Reels zvukově osekaná a snad ještě uhrančivější než je zde. Flight je sice sama o sobě úžasná skladba, ale trochu třepí pevnou kompozici alba a některými svými částmi jako by do něj ani nepatřila. I tak je Black Box podle mého názoru jedním z nejuhrančivějších alb v Hammillově diskografii.
» ostatní recenze alba Hammill, Peter - A Black Box
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter
Grand Funk Railroad / Survival
Grand Funk Railroad, Survival. Tohle album, spíš než celá tvorba téhle kapely, mi koluje v žilách stejně jako krev. Kdykoli můj otec, odchovaný starými dobrými šedesátými lety, nasadil tenhle kus, bylo jasné, že zůstanu přikovaný k reprákům. Mám tedy k tomuto albu svým způsobem nostalgický a jistě velmi osobní vztah. Survival mísí "šedesátkové" emoce - projevují se v nápěvech, melodických vokálních linkách, celkové melodické struktuře skladeb - a typickou hardrockovou drsnost a zemitost. Úchvatná je na tomto albu především rytmika (basa/bicí)- mám na mysli její celkový zvuk. Naprosto bazální, primitivní, uhrančivé, strhující. Skladba Gimme Shelter, cover stounovské skladby, je naprostým vrcholem alba. Pro mě nezapomenutelný zážitek. Když člověk slyší zvuk bass kytary v téhle skladbě (a patřičně zohlední rok vydání 1971), musí objektivně konstatovat, že se tu kapele podařilo docílit nadčasového zvuku, který svým způsobem předjímá feeling s jakým se do svých instrumentů později opírali kapely, které dnes zahrnujeme pod termíny jako post-punk. A jistě by se dalo napsat mnohem víc... Naprosto jedinečné album éry. Dávám plný počet!
» ostatní recenze alba Grand Funk Railroad - Survival
» popis a diskografie skupiny Grand Funk Railroad