Profil uživatele john l
Recenze:
Brand X / Unorthodox Behaviour
| 2018-01-10 | Horyna sem napsal recenzi, Brano mě druhou ještě popostrčil a Mohyla nabídl odkaz odkud bych šli ty desky objednat. O čem že to mluvím? O nové fusion kapele Brand x. Ona teda nová vůbec není, je stará jako Metuzalém a dávno neexistuje, ale pro mě nová je. Její náplň je tisíckrát novější než všechny nejnovější kapely a retro kapely dneška.
Brand x vydali několik desek, ale první trojka je naprosto jedinečná. Už vůbec neřeším jestli tam hraje Collins nebo ne. O toho ani tak nejde. Kapela dokázala ve své době načrtnout ty nejlepší skladby jaké si fanouš tohoto stylu může představit. Prozatím poslouchám stále jenom debutní fošnu a netuším, jestli ji Morrocan Roll, nebo Masques přečůrají. Ale docela se těším jak to dopadne.
Špičková hráčská parta si pro první přírůstek zvolila zajímavé pojmenování a názvy instrumentálních skladeb jako Nuclear Burn, Euthanasia Waltz, Born Ugly, nebo Smacks of Euphoric Hysteria hovoří za vše. Brand x hyří vtipem a to se mě na nich líbí. I když to album poslouchám pořád dokola, pamatuju si jenom hrstku určitých epizod. Každá skladba obsahuje několik vymazlených doušků, vzdušných mostů plných funkující rytmiky, kterou podporuje něžná klávesová hra.
Vzdáleně někomu můžou Brand x připomínat ranější Weather Report. To neříkám proto, že bych je chtěl hanlivě ocejchovat, spíš naopak.
» ostatní recenze alba Brand X - Unorthodox Behaviour
» popis a diskografie skupiny Brand X
Deep Purple / The Battle Rages On...
Je na čase abych zakončil svůj recenzentsko-průzkumný minimaraton kambekových alb Deep Purple. Poslední nahrávkou která mě schází je deska z třiadevadesátého, na které slyšíme opět navrátivšího se Iana Gillana. Hned z kraje se pochlubím pro mě samotného zajímavým zjištěním, že mě tahle výbušná poslední Blackmoreovská jízda udělala pěkný šrám mezi lopatky.
V minulosti jsem se o ní nevyjadřoval zvlášť pochvalně a snad právě proto to bude dnes naopak. Na muzice je krom jiného krásné také to, že se vám časem pohled na některé desky úplně přetočí. Podstatný vliv na celkový příjem má nálada posluchače a vytvořená okolní sugesce. Buďto jsem měl tyhle činitele nastavené jinak než běžně, ale z posledních Ritchieho desek je jasným vítězem těchto dnů právě The Battle Rages On.
Celkem často se setkávám s nahrávkami které vznikaly pod tlakem (myslím tím tlak uvnitř kapely, ne tlak okolí, firmy atd) a jeji vnitřní pnutí nemá problém je pozvednout k naprosté dokonalosti. Také na The Battle Rages On si každý hraje na svém pískovišti, komunikace vázne a z poslechu mám jistý pocit, že každý chce trumfnout toho druhého. Každý chce být nejdokonalejší a dokáže se vybičovat k ohromujícímu výkonu.
Volba producenta Thoma Panuzio a nastavení„nového“ zvuku DP vstříc devadesátým rokům nemohlo dopadnout ve větší shodě s okolní hudební scénou, ale neopomnělo zachovat výrazné atributy patřící k této kapele. Tady třikrát ano.
A muzika?
Celé dílo je komplexním mixem všech nejsilnějších předností, kterými kapela dokáže dodnes disponovat.
Jestliže jsem v případě Perfect, House i Slaves žehral nad špatně zvoleným úvodem, tentokrát všechna čest. Titulní skladba je těžkotonážní ultimátní nálož s vidinou předlohy v zaprášených albech párplů In Rock, nebo Fireball.
Z A strany jsou první, třetí a pátá skladba naprosto famózní. Třeba pulzující Anya s vroucnou emocionální naléhavostí, hypnotickou rytmikou a pestrým vrstvením vokálních linek u mě vedla vždycky. Ale to nejlepší si páni hudebníci nechali na Béčko Battle. Komplexní a dokonale organicky fungující Ramshackle Man, nádherně odstínovaná A Twist In The Tale, dále Nasty Piece Of Work a především úchvatná Solitaire, kde to buble a vaří vzpupnou zářící melodikou.
Dávno víme že konflikty mezi Ritchim a Ianem už nešlo dál přehlížet a konečné řešení bylo fatalizující. Žádný návrat Blackmora do DP se nikdy neuskuteční, to je jasné jako rotující slunce na obloze. Ale zkuste si to jenom náznakem představit, deska a poté rychlostí blesku vyprodané dědouškovské turné. Nebo raděj ne, vždyť ti dva by se pobyli i na invalidních vozících.
» ostatní recenze alba Deep Purple - The Battle Rages On...
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Deep Purple / Perfect Strangers
Chápu rozčarování obyvatel Deep Párplovského činžáku, když se z něj jejich miláčkové v druhé polovině semdesátých let rozhodli odstěhovat. Muzikanti se roztrousili do blízkého okolí, někdo si postavil kapelu novou (že mistr Blackmore) a někdo se přidal ke Coverdalovu bílému háděti. Když to za nějakých sedm let konečně prasklo a původní In Rocková sestava se zase spřáhla ke společné práci, nebyl nikdo z těch původních nájemníků proti. Gillanovci ani nemuseli zvonit na těch tisíce zvonků aby se připomenuli sloganem - tak jsme zase zpět, chtěli jste to tak tady nás máte. Dveře se otevírali sami, nemuseli ani ťukat, možná jenom lehce v úvodní Knocking, která je po dramatické vstupní sekvenci až neskutečně pohodovou nirvánou. Je to tak, v této písni se přímo odrazil momentální stav věci, který sice dlouho nevydržel, ale v čtyřiaosmdesátém byl nový start plný euforie a nadšení.
DP si tehdy vybrali tu správnou cestu ze dvou nabízených. Sice se mohli uchýlit k dávno rozběhnutému softu a aor-áckému přednesu typu Journey, Foreigner (v británii toto založili a praktikovali především hvězní Asia), ale neudělali to. Alespoň tehdá ještě ne. Zvolili ostrou hard rockovou cetu s ušmudlanými bagančaty od heavy metalu. Jasně, žádná kopie Powerslave se nekoná. DP nejsou hevík, ale právě ten v té době na ostrovech dohnal koho mohl a tak ani DP nechtěli zůstat stranou. Tahle sázka (na jistotu) se jim vyplatil a nabroušené album se zahryzlo do srdcí fans po celém světě.
Kapela připravila hard´n´ heavy menu, ve kterém po lehkém předkrmu s Knocking zasytí především chutné(nikoli hutné) omáčky typu Under The Gun, Mean Streak, A Gypsy's Kiss, nebo Not Responsible. Že je Blackmore génius se znovu dozvíme prostřednictvím Hungry Daze a parádní i když hodně dlouhé instrumentálky Son of Alerik. Hodně příjemná je také polobalada Wasted Sunsets, ze které si naopak Gillan ukradne něco pro přehlídku svých schopností.
Je třeba pochválit na několika místech pěkně vyčnívající basu Rogera Glovera a pořád kreativí zápal bicmena Iana Paice.
Obal je sice prázdný a bez nápadu, ale někdy postačí jenom logo aby bylo jasné kdo se to vrací zpátky na zem.
PS:O jedné písni jsem se záměrně nezmínil protože ji rád nemám, víte která to je??
» ostatní recenze alba Deep Purple - Perfect Strangers
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Deep Purple / The House of Blue Light
Pokaždé když přehrávačem proháním tuhle jasnou Blackmoreovku uvědomím si, jak je úvodní Bad Attitude slabá skladba. Tahle píseň jako vstupní (mem)brána příliš nefunguje. Takový fádní a několikrát přežvýkaný kus hovězího. Jenže pak přijde kmitočet The Unwritten Law a mě se začnou prokrvovat lýtka. Jenže třetí Call of The Wild elán kapely hodně přibrzdí a moje myšlenky se vrací zase na začátek. S touto deskou je to jako na vodním toboganu. Ostrá zátočina, mírné zhoupnutí a už se zase řítím pěkně rychle dolů. To už párpli servírují divokou Mad Dog (slyšte mě, tady zpívám já král Gillan)a hned za ní vznešenou Black And White (slyšíte, tady hraji já Ritchie B.), které patří společně s Strangeways do Rainboweovské líhně Stargazerů a Gates of Babylonů. Osobně bych vyškrtnul pochybnou kurtizánu Mitzi Dupree. To je i na poměry zavedených DP pěkná blbost.
Jen si zkuste představit že by dnes, nebo třeba před pár lety do svého koncertního setlistu(klidně v jeho závěru)zařadila kapela takové skosty jako The Spanish Archer, nebo Dead Or Alive. To by jsem všichni pěkně čubrněli a nikdo mě netvrďte, že by se tam nehodili.
Na tomhle albu se střídají naprosté bombice(šest skladeb) se čtveřicí těch dobrých a tak čistá pětka to být nemůže. Jenže když jsem ji mohl tuhle nalepit následující Slaves and Masters, tak si myslím že její předchůdkyně je ještě povedenější. Za A) už jenom proto, že je tady Gillan který ji dokáže vtisknout mnohem silnější charismas a kdyby ji nenazpíval právě on, tak by tak dobře(božsky) nevyzněla.
» ostatní recenze alba Deep Purple - The House of Blue Light
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Deep Purple / Slaves & Masters
Kontroverzní nemusí pokaždé znamenat zlý a špatný. Svým způsobem mám slabost pro díla která se snaží nějak odlišit. Párplovskému Slaves and Master se to daří už jen tím, že na něm nezpívá Gillan. Však jeho fans si vedle tohoto alba rádi odplivnou. No a co, kašlu na předsudky. Prý toto dílo kritika strhala. Jaká kritika? Tehdejší? No to asi těžko. Tehdá každý hltal melodický hardrock na americký způsob a tomu se DP naplno oddali.
Po dnes už trochu stoicky suché King of Dreams přichází hit jako kráva Cut Runs Deep. Nažhavená metelice spalující všechny staré mosty. Ve Fire in the Basement se Ritchie otáčí na ja jazzovém prkně a se symfonickou Truth Hurts musí zaplesat i fanda In Rock. Při páté cítím zvláštní vybrace a Turnerovská balada č.6 mě hrne slzy z očí ven.
S a M mě baví, Turner mi nevadí a komerční otočka..... jaká že otočka?
Tak proč nepřitopit?
» ostatní recenze alba Deep Purple - Slaves & Masters
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Galahad / Sleepers
Neuvěřitelné! Před několika dny jsem se dal svést horynovou a zpětně také branovou recenzí na tuhle skvělou desku a dnes ji poslouchám a nemůžu najít tak silné atributy, které by vyjádřili můj obdiv a spokojenost. Tihle Galahad jsou ještě něco víc než jen hudební nirvána. Dokázali dopilovat svůj styl do podoby, které není co vytknout. Slyším krásně čitelnou produkci, silné jednotlivé skladby a naprosto pohlcující atmosféru. Po hudební stránce působí album velmi uvolněným dojmem, ale když je potřeba dokáže kapela pěkně šelápnout pedál a přitlačit váš ksicht na progrockovou fasádu. Sleepers neobsahuje žádný vyložený megahit, na druhou stranu je nebývale konzistentní, což ve výsledku mnohem víc vypovídá o skvělé formě kapely.
Výborně propracované instrumentální pasáže prostřídají lyrické úštěpky a změny nálad, které nám kapela servíruje s dominantní preciznosí a ve velkých dávkách. Snoubí se zde pokrok nového věku, ale i staré prog postupy, které zažraného posluchače cvrnknou do boltců. Mě se to několikrát přihodilo a vyneslo Sleepers ještě o malinko nahoru.
A než uteču zpátky k přehrávači pustit si desku zase znova, připomenu ještě překrásnou písničku Julie Anne, protože její melodie a vytříbený refrén se mě do hlavy zaryli na první dobrou.
» ostatní recenze alba Galahad - Sleepers
» popis a diskografie skupiny Galahad
Iron Maiden / Piece of Mind
Čtvrtou desku Piece of Mind mám zařazenou mezi nejoblíbenějšími alby maiden. Je jako nepříliš vyzývavá decentní brož na dekoltu železné pany, poskládaná s drobných barevných sklíček. Zároveň jde o první celovečerní desku, na kterém nenajdeme slabší kusanec.
Velmi povedená je obálka s Eddiem ve svěrací kazajce, kterého kapela pro tentokrát uzavřela mezi polstrované zdi cvokhauzu. A poprvé se nám představuje nový, na heavy metal technicky brilantní bubeník Nico McBrain. Zvuk je prvotřídní a kapela šlape jako přesně pochodující hodinky.
Na albu najdeme dva z největších hitů maiden vůbec. Melodickou Flight Of Icarus a sthující koncertní tutovku The Trooper. Obal singlu
>> odkaz –
na kterém válkou zotavený Eddie kráčí s cárem britské vlajky v jedné ruce a zkrvavenou čepelí svého meče ve druhé je naprosto nedostižný. Ostatní skladby bych rozdělil do několika podskupin. První dvojice ukazuje novou, progresivní tvář maiden, stejně jako melodická trojka skladeb šest až osm. Jsou sice trošku nenápadné, ale prakticky neobehratelné. A dunovský závěr s To Tame A Land se Harrisovi povedl na výbornou. Jediný trochu slabší moment můžeme najít v Die With Your Boots On.
Já dávám tomuto Eddiemu čistou pětku.
» ostatní recenze alba Iron Maiden - Piece of Mind
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden
Iron Maiden / A Matter of Life and Death
Doba kdy měli na Progboardu Iron Maiden většinový podíl v silném posluchačském zastoupení a zpětné odezvě je dávno pryč. Jejich fanoušci za sebou zabouchli PB dveře a vypařili se jako pára nad hrncem. Malinkatá hrstka jejich příznivců která tady zbyla je jen slabou náplastí na zhojení všech ran. Ona je vůbec velká škoda, že na tak kvalitním fóru jakým tyhle stránky jsou, je celková návštěvnost tak zanedbatelná. Ale na jejich konec to snad nevypadá a nové kvalitní muziky vychází stále dost tak proč hned ronit slzy.
Já mám tuhle kapelu moc rád a žblepty o nevkusnosi jejich obalů(tohle jsem se tu skutečně kdysi dočetl) mě nechávají chladným. Ironi jsou továrna na muziku a na prachy samozřejmě taky. S Bayleho érou to s nimi šlo pěkně z kopce a Bruceho návrat si přálo i nenarozené děcko.
Brave New World bylo vymodlené dílko, ale na kvalitu z před deseti let se mu navázat nepovedlo. Dance of Death dopadlo ještě hůř a v zázrak už tehdá nikdo nevěřil. V roce 2006 však udeřil blesk tím správným směrem. Ironi vydali do té doby své nejvymakanější album, které ukázalo cestu z bludného kruhu. Cestu z temnoty směrem k lepším zítřkům.
Jak silné muselo být pnutí uvnitř kapely a jak silná touha se vymanit z předem daných šablon? Nejspíš obrovské, jinak si neumím vysvětlit posun tohoto kolosu směrem k prog-rocku. Do skladatelského procesu zasáhli všichni a všichni měli silnou vůli trumfnout toho druhého. Výběr deseti nejlepších kusů se povedl dokonale a tak mohl nejeden nepřítel maiden pozvednout obočí závistí.
Buďme ale soudní, nepodařilo se úplně všchno. Od lacině vyhlížejícího obalu s válečnou tématikou(co to jen Harrise a jeho kumpány napadlo, copak se píšou osmdesátá léta)? Přes malinko zastřený zvuk, až po další neskutečně slabou úvodní vypalovačku(ta je spolu s předchůdci The Wicker Man a Wildest Dreams další nemastnou úvodovkou kapely), což po takových entreé jako bývaly Aces High, nebo Caught Somewhere In Time mozek nebere.
Tím naštěstí všechny výčitky končí a od výborné dvojky These Colours Don't Run, první vlaštovky která proceďuje nové objevitelské choutky se začínají dít zázraky. Je to především trojice kytaristů mávající jako jeden muž svým velkým heavy metalovým praporcem na poplach. V třetím tracku Brighter Than a Thousand Suns staví obrovskou hudební hráz, která nemá šanci pod těžkou kytarovou palbou popraskat. Dickinson stojí na jejím vrcholu a vede své ovečky k věčnosti vzkříšení. Moc a síla jeho hlasu a vůbec hudby maiden je naprosto dominantní. Když z průsvitné akustické pavučiny vyvane z jeho úst slogan Out of the Darkness, můžeme mluvit o zázraku maiden. Tolik krásy neuchovává pouze tato jedna píseň, ale i většina těch následujících. Jedna epická jízda přechází v další a nápady se střídají v pravidelných cyklech.
Nicko roztáčí nekonečné brejky, Stev hrabe do čtyř strun jako permoník a ti ostatní.... no však víte sami. Je to velká deska a ještě větší zázrak se stane za další čtyři roky.
» ostatní recenze alba Iron Maiden - A Matter of Life and Death
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden
Iron Maiden / Somewhere in Time
Že může být také heavy metal progresivním žánrem nás od poloviny osmdesátých let přesvědčují Iron Maiden. Už jejich čtvrtá deska Piece of Mind nese spoustu novátorských a pro okleštěný metal netypických prvků. Je to až nahrávka z šestaosmdesátého která se stává neskutečnou lahůdkou pro progem kované solidňáky. Právě od ní se někteří z právověrní maiden odvracejí s nepochopením. Misky vah se však kloní ke kvalitě a obrovské melodičnosti, která je vyvážena hlubokou zásobárnou nápadů.
Ty nejlepší skladby jako již tradičně dodal Adrian Smith, ale ani Harrisovi Caught Somewhere In Time, The Loneliness Of The Long Distance Runner a Alexander The Great nezůstávají pozadu. Jedinou slabinou je spurtující Heaven Can Wait, která nemá čím překvapit. Podle slov autorů na desce nenajdeme klasické klávesy, jen kytarové syntezátory. Což jsou ke kytaře napojené mašinky suplující typický zvuk kláves. Právě tyto vymoženosti mají výrazný podíl na výsledném zvuku. Na tom, jak dokonale a svěže se nahrávka předvádí.
Space obal, space zvuk, space atmosféra to jsou Iron Maiden a jejich majstrštyk Somewhere in Time. A když si pustím třetí Sea Of Madness hned po nějaké desce z jejich začátků, nemůžu uvěřit kam až tahle kapela dorostla.
» ostatní recenze alba Iron Maiden - Somewhere in Time
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden
Iron Maiden / Fear of the Dark
| 2017-10-31 | Judas Priest versus Iron Maiden
Po albu Painkiller od jidášů odešel Rob Halford a stejný krok udělal o nějaký ten rok pozděj i Bruce Dickinson. Z dnešního pohledu to byla dobrá volba a očekávaně velkolepý návrat se mohl přichystat v obou případech. Zajímavé, kolik toho mají tyhle kapely společného.
Mejdny jsem měl vždycky radši. Sice jsou jejich alba podobná, melodie kolovrátkovsky stejné, ale Harris je oproti Hillovi mnohem lepším technikem, časteji se mění tempo a desky jsou pěkně vyrovnané. Tedy aspoň ty z osmdesátých let. Snad jen Nico je zkrátka Nco, tak, jako je Edie Ediem. Ten nám na Fear.....pěkně vyrůstá ze stromu a za svitu měsíce se halí do temných barev. Hudebně jde cítit posun od zajetého stylu. Rockovější nápřah, pěkná aranžmá, jinak nazvučené kytary, mírnější akustické sprinty a zas jednou skvělý zvukový omastek. To je Fear a mejdni v plné polní.
Be Quick Or Be Dead jsem kapele nikdy nebaštil, From Here To Eternity mě kdysi přišla prostince hloupoučká, ale dnes mě nevadí. Pořádně bavit se začínám až od třetí Afraid To Shoot Strangers a tento druh zábavy zdá se mi poněkud, no jak to jen napsat..... Zkrátka ok, dobrý, hodně dobrý.
Občas je dobré nějaký ten hevík pořádně provětrat. Dnes jsem otevřel okno a fůůů, bába futéř mi sem foukla mejdny s jejich Fear of the Dark. Byla to celkem příjemná pohodička.
» ostatní recenze alba Iron Maiden - Fear of the Dark
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden
Judas Priest / Painkiller
Iron Maiden versus Judas Priest
Už jako malý špunt jsem si všímal těhle dvou heavy metalových legend, které vyrůstaly vedle sebe a vzájemně zapolily o metalový trůn. Na otázku kdo z této dvojky byl větším hudebním magnátem se dnes odpovídá stejně těžko, jako v dobách jejich největší slávy. Mejdni měli svůj ocejchovaný okruh věrných, kteří se rádi navlékali do riflových džísek, ověnčených nášivkama kapely. Džudasáci byli umírněnější. Ne tak strikní, svobodomyslnější s větším rozletem. Kapela poznamenaná soudním procesem vystupovala v kožených mundurech, po pódiu jezdila na motorkách a psala historii moderní muziky o půl dekádu před svým velkým rivalem. Jenže od Point of Entry charakterizovala jejich alba nevyrovaná křivka kvality s jasným komerčním úmyslem. Pod tíhou nahrávek Turbo a Ram it Dawn klesali níž a níž, jenže pak to přišlo!
Přišel Painkiller a heavy metalovému směru velel nový führer.
Zrodil se bůh a všichni okolo padli.(na prdel)
Titulní skladba už ve své úvodní bicí salvě spláchla do popové stoky všechny konkurenty. Scott Travis mocně zahřměl, paličky letěli vzhůru až ke kovové konstrukci každé hali ve které kapela koncertovala a bylo vystaráno. Největší hity mířili skz srdce a skladby Metal Meltdown, Night Crawler a A Touch of Evil jsou dodnes neuvěřitelně kvalitním matrošem. V druhém sledu šla do obliby trojice Hell Patrol, All Guns Blazing a Leather Rebel, ale jak stárnu tak si dnes nejraděj poslechnu Between the Hammer & the Anvil a One Shot at Glory.
Některé desky není dobré poslouchat příliš často, rychle se opotřebují, což je příklad i Painkiller. Sice nezestárnul, ale už z něj nejsem tak na větvi, jako kdysi, jako za mlada. V některých pasážích se zbytečně tlačí na pilu, což chápu že byl záměr a kapelu pěkně nakopnul. Riffy jsou velkolepé a smrtící, Halford je tu pánem celého universa, ale Hillova basa je totálně utopená a produkce kytarově přemaštěná. Chybí detaily, které rozmetávají kulometné Scottovi nohy.
Z úcty a mladické lásky dávám tomuto albu pětku. Řadu věcí dneska vnímám už jinak a měl bych jeden bod strhnout, ale vzpomínky jsou vzpomínky.
» ostatní recenze alba Judas Priest - Painkiller
» popis a diskografie skupiny Judas Priest
Jadis / See Right Through You
See Right Through You je dalším výleštěným kamínkem připevněným na náhrdelníku z obchodu jménem Jadis. Je ještě o poznání vzdušnější a jeho melodie lehce překlenou duhovou stopu, zanechanou na obloze po dešťové přepršce. Zvukově dotažené, vyrovnané a pocitově našlapané. Slabou skladbu jsem zatím nezaznemenal. Občas je album hodně učíslé a nic nevybočuje nad jeho dynamicky spořádaný rámec. Pokud ale člověk přistoupí na jadisáckou hru, dočká se náramně povedených okamžiků.
Prostředek desky je emočně nejdotaženější a dokáže vás citově katapultovat. Skladby You wonder why, All is not equal, Learning curve (fantasticky zazpívaná Garym), nebo instrumentální Nowhere near the truth jsou ozdoby hodny jména Jadis. Tak dokonale kapela nezněla ani na svém debutu. Vlastně ani poslední dvě položky pod kvalitu neklesnou. Pokud chcete začít poslouchat Jadis, nedoporučil bych vám lepší desku.
» ostatní recenze alba Jadis - See Right Through You
» popis a diskografie skupiny Jadis
Mr. Big / Defying Gravity
Jeden den čtu na netu zprávu, že Mr. Big v brzku vydají novou desku a neuplynou ani dva týdny a už si cédo točím pěkně doma ve svým přehrávači. Buď je to vinou informačního šumu, nebo zprávu o vydání Defying Gravity vypouští kapela s velkým zpožděním. Tohle všechno už je teď jedno. Aspoň příznivci kapaly nemuseli čekat tři měsíce, než se vylisuje dostatečná zásoba vinylů a cd disků a dostane se na pulty prodejen.
Mám před sebou ještě dostatečně voňavou novinku PÁNŮ MUZIKANTŮ a hurá na ni. Byl jsem hodně zvědavý s čím kapela po minulé, místy utahané a baladami nacpané (tři je moc) třináctiskladbovce The Stories We Could Tell vyrukuje. Hm, hm, spokojeně si bručím pod vousem. Klukům se to letos povedlo seskládat fakticky skvěle.
Je to dynamická (otvírák Open Your Eyes), jako břitva nabroušená nahrávka (Mean to Me). Místy chutná ostře jako čili papričky (1992), z toho pohladí (Damn Im In Love Again), vzplane se do vysoka (Nothing At All), pochuduje jako armáda skřetů (Everybody Needs a Little Trouble), nebo si jen tak spokojeně výská tu svoji "velkou" melodii (Defying Gravity).
Kapela prostě šlape jako nikdy dřív. Gilbert hobluje, sóluje a riffuje jak vzteklý hafan a Sheehan si kutá to svoje hutný černý uhlí kdesi vespod a z gruntu tvrdí muziku. Pak je tu ještě velký zpěvák pana velkého, the great boy Eric Martin. Tomu s lety strávenými na scéně přibývají vrásky, zkušenosti a svůj hlas přebrušuje k větší a větší dokonalosti.
Letos už mám několik želízek v ohni a Mr. Big jsou jedním z nich. Parádní fošna. Milovníci poctivého big beatu neváhejte.
» ostatní recenze alba Mr. Big - Defying Gravity
» popis a diskografie skupiny Mr. Big
Pink Floyd / Animals
Na včerší večer jsem měl připravenou Floydovskou desku Animals a řeknu vám, těch překrásných 41 minut uteklo jako voda. To co se mi na nahrávce vždycky líbilo nejvíc a dnes ještě o fous vyrostlo, jsou Gilmourovi doprovodné kytary. Řekl bych, že tahle deska je na nich posazená. Společně s Wrightovými klávesami tu doprovody vládnou a dělají desce atmosféru. Kluci si její produkci pohlídali sami a ta je ze všech alb nejlidštější. Ani samotný Alan Parsons by se nezmohl na lepší. Textový, humánně zvířecí rozměr jde hodně do hloubky a dokáže lidi bezprostředně zaujmout a oslovit. V těch skladbách je ukrytý velký potenciál, už dopředu vždy vytuším jaká pasáž má přijít a moc se na ni těším. A na otázku jestli jsou lepší psi, prasata, nebo ovce, ať si každý odpoví sám. Všechny tři jsou velkolepé. Na Animals jde vypozorovat zaujetí kapely pro věc a společná vnitřní fungující chemie.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - Animals
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Riverside / Love, Fear And The Time Machine
Neexistuje žádný přesný mustr, podle kterého by měla být recenze napsaná. Tak doufám, že nebudu za černou ovci, když tentokrát zvolím značně zjednodušenou formuli:
Deska Love, Fear And The Time Machine je tím nejvelkolepějším hudebně obrazovým výtvorem, který ve své galerii doposud vystavili melancholičtí králové severovýchodu, Riverside.
A pro toho, kdo tomu nevěří, předkládám několik vzorových ukázek:
spící krasavici #Addicted:
>> odkaz
popelku Afloat:
>> odkaz
nebo večernici Towards the Blue Horizon:
>> odkaz
Výborný obal Travise Smitha jde v symbióze s jejich mjůzik, přesně to jsou Riverside na svém uměleckém vrcholu. Hudba, která zahřívá a zároveň mrazí, naplňuje a stéká, čeří hladiny a konejší. Riverside vám zprostředkují silný emoční rozlet s křídly doširoka roztaženými. Cítíte ty vzduchové proudy?
» ostatní recenze alba Riverside - Love, Fear And The Time Machine
» popis a diskografie skupiny Riverside
Landmarq / Infinity Parade
Britové Landmaq měli už od svého nástupu na scénu na prahu devadesátých let silnou fanouškovskou podporu v Německu, Francii, Polsku a dokonce i v rodné Anglii, kde si rázem získali kultovní postavení. Všechny nahrávky s Damianem Wilsonem v roli pěvce, dodnes těší posluchače, kteří si libují v inteligentní muzice. Na stránkách Progarchives je dokonce následující dvojice alb s Tracy Hitchings hodnocena ještě lépe. My se však vrátíme zpět k počátkům Landmarq, kdy kapela byla pouze mužskou záležitostí a v progresivní uličce řídil její přednes emotivní, vyšperkovaný Wilsonovský vokál.
Ta na albu Infinity Parade dostála svého vytyčeného cíle, předurčeného mimořádně rozehranou partií na debutní desce, že se rázem stala nejen vlajkovou lodí samotných Landmarq, ale taky šablonou pro neoprogresivní kapely devadesátých let, které se na scéně začínali probouzet.
Vyvážená paleta všech nástrojů v čele s bublající a pobrukující baskytarou, příjemným zvukem kláves, vynalézavou kytarou a emotivnně zpívajícím shouterem, dokáže i v dnešní, časoprostoru pohladit po duši.
Největší zbraně kapely, jako jsou časté změny tempa, propracovanost, emocionalita, nasazení a velká soudržnost, dostáli na druhé fošně ještě větší pestrosti a rozmanitosti. Start je opatrný, konejšivé akustické kytary nesou skladbu Solitary Witness a pomalu dláždí cestu mnohem zajímavějším kouskům, které mají v závěsu přijít. Prvním z nich je valčíkový rytmus precizně aranžované Gaia's Waltz. Nejpozděj tady se divák uzpozorní a mezi rty pronese něco ve smyslu" tak tohle je hodně dobrý". Instrumentální pohoda Landslide připraví půdu pro dlouhý epochální příběh, popisující stavbu monstrózní vodní elektrárny Tři Soutěsky, Ta'Jiang. O podobně výpravné projekty, které vychází ze sedmdesátých letech, se budou snažit různé, především britské neoprogové spolky v průběhu celého desetiletí, možná i později. Její modulace a obměny jsou mistrně pospojované a zanechávají ten nejpříjemnější dojem. Tailspin (Let Go The Line) je nejatmosféričtějším kouskem na desce, dokáže rozdmíchat pěkně strašidelné stavy, až vám tanečnější a rytmicky rozpustilá The More You Seek The More You Lose, přijde jako balzám na nervy. Tahle dvojice skladeb, patří společně se závěrečnou, sametovou Embrace, ve které je nablízku milý hlas Eileen Ruthford, k tomu nejlepšímu, co dokázali Landmarq ve své historii stvořit.
Infinity Parade je pospolitě soudržná a na progresivním poli nejsilnější nahrávka, dnes z velké části zakonzervované kapely Landmarq. V tuto chvíli, po pětadvaceti letech, je její vskříšení pro mnoho mladých, ale i starších obdivovatelů tohoto stylu učiněnou pootevřenou pokladnicí, ve které se vyplatí pořádně prohrabávat.
» ostatní recenze alba Landmarq - Infinity Parade
» popis a diskografie skupiny Landmarq
Collage / Moonshine
KONEČNĚ! V poslední době se na mě Collage valili ze všech stran, nebylo kudy utíkat, tak jsem jim šel pěkně naproti a mám z toho výborný pocit. Pro mnoho lidí, doposavad i včetně mě, to byla neznámá, okrajová a zapomenutá kapela/záležitost, ke které mě postrčili kolegové z domovských stránek Progboardu. Tolik chvály a blahořečených nót, co jsem na Moonshine zachytil, mě nemohli nechat stát mimo. Collage jsou nedostupná a těžko sehnatelná muzika, o to víc ji teď aspoň docením.
Polskou scénu pomalu poznávám, neexistovat PB, tak bych k ní ani nepřičichnul. Collage jsou prý nejstarší a něco jako před obraz těch, kteří teprve přijdou. V roce 1994, kdy Moonshine vychází ještě neexistuje Polská prog scéna. Collage jsou provorození, rodičky i porodníci dohromady. Předpokládám, že debut byl pouze test v mateřštině a tohle je už rozbřesk do plna. Angličtina dostala přednost, kompozice se natáhli a všechno zpečetila mistrná aranžérská schopnost dvojice Gil/Palczewski.
Collage produkují osobitou muziku. Těžko se nějak škatulkuje, nebo definuje. Melancholie v ní určitě je, ale není hlavním hnacím motorem, spíš jedním ze stavebních kamenů. Kombinace vzdušných kytarových proudů a klávesových rejstříků, vytváří vesmírnou membránů, přes kterou propadává příjemný a heboučce semišový klásek Roberta Amiriana.
Zvláštní aspekt který nejde u této kapely přehlédnout, je nemožnost jejího rychlého oposlouchání. Moonshine projíždím poněkolikáté a pamatuji si sotva pár fragmentů z několika písní. Což je velice sympatické. Heroes Cry praská pod nápory dramatického lyrismu a na začátku alba funguje báječně. S dvojkou In Your Eyes už kapela rozehrává mistrovství světa na progrockové anabázi, tohle nemá cenu popisovat, absolutně se ztrácím. Naštěstí Lovely Day má jen pět minut a v podstatě jde o příjemnou, emotivní baladičku. Mezi moje nejoblíbenější skladby zatím řadím zahloubanou, útlocitnou parádu Living in the Moonlight, v ní je kapela v čele s neochvějně pevným Amirian u kormidla bezchybná. Další trojice skladeb The Blues, Wings in the Night a Moonshine bude zřejmě tím nejlepším v produkci Collage. Z těch skladeb teče slaďučký nektárek pro moje progem dychtící uši.
Collage mě totálně položili na lopatky, kdo tohle album ještě nevlastní (nevědomost zaslepuje), urychleně to běžte napravit.
Nebojím se cd Moonshine položit vedle zásadních děl progrocku, jako jsou Awake, Dark Side of the Moon, nebo Permanent Waves. Určitě se vedle nich nebude přikrčovat, jako nějaký nesmělý zajda. Říkám vám všem a pro reklamu kapely Collage udělám maximum, tohle MUSÍTE MÍT!
Jde o největší hudební poklad z polských luhů a hájů!
» ostatní recenze alba Collage - Moonshine
» popis a diskografie skupiny Collage
Threshold / For The Journey
Poslední deska Threshold, to ve své době schytala ze všech stran. Dokonce i Progboard a Progarchives ji ignoruje a tak to hold musím napravit. Zase první, ach jo.. Nakloněno jí zůstalo snad jen Německo, kde mají kluci silné postavení jaksi automaticky a z části i Francie. Ale na ostrovech a třeba v Polsku z For The Journey dodnes odvázaní nejsou. Navázat na silného předchůdce jakým March of Progress je, nebylo lehké, avšak očekávané. Před vznikem desky, se ještě Karl Groom s Richardem Westem holedbali, jaká že uvolněná atmosféra ve studiu panovala a jak byl skladatelský postup hračkoidní.
Osobně s tím nemám problém souhlasit, desku skutečně pumpuje uvolněná atmosféra a zmiňovaná pohoda se na zákazníka přesune hned s první hitovkou Watchtower On The Moon a ještě lepší Unforgiven to zpečetí. Ale co dál? Několik základních riffů, sól a pěkných melodií díru do světa neudělá a v tomto případě taky neudělalo.
Vezmu to ale pěkně popořadě. Máme tu další skvělý cover, stejnou sestavu z minula, stejnou produkci a taky nudný hudební model. Samozřejmě že nejde o velkou katastrofu... Do začátku vsadila kapela líbivost a podstatnější progresivní motor, se rozeběhne až v druhé půlce. Ta mě konkrétně dělá větší radost a od pěkné balady Lost In Your Memory, je to hlavně poslední čtyřlístek od Autumn Red, po bonus bicmana Johanne Jamese I Wish I Could(který tu není uvedený). Najednou cítím zase staré Threshold, dusné a temné, technicky zmáknuté, snad až invenční.
Desku uvolňuje kratší stopáž, jedinou dlouhou je tentokrát trojka The Box a střídmější aranžmá, která mají uhodit do naší fantazie v kratší periodě.
Po třech dlouhých letech si For The Journey pořád dokážu užívat, sice to není taková lambáda jako okolo Hypothetical, ale abych poslal kapelu do kytek kvůli jednomu ehm 65% albu jako ostatní, to zas ne.
» ostatní recenze alba Threshold - For The Journey
» popis a diskografie skupiny Threshold
IQ / Frequency
Předpokládám že v Čechách(nevím jak na Slovensku), neexistuje podobný hudební web, které by se zabýval progresivní hudbou a na kterém, bych mohl tak skvělé kapele, jakou Iq pro mnoho lidí jsou, vyseknout aspoň maličkatou reklamu, formou melé recenze.
Kdyby se totiž vyhlašovala soutěž ve skromnosti, Holmes a spol. by obsadili první příčky. Tahleta kapela, stejně jako jejich hudba, na mě působí jako afrodiziakum. Při poslechu jejich alb se mi vyrovná a uklidní emoční hladina v krvi, srovnají pocity a zarovnají nervové kostrbaté výčnělky, vytvarované lidskou lstivostí, krutostí, egocentrismem, arogancí a slaboduchostí. Muzika Iq je prosta hudební komerce a podbízivosti. Svým pozitivním přístupem brojí proti otupělosti, malicherným prožitkům a urážlivému autoritářství.
Iq jsou věrozvěsti dobrých nálad, stejně jako byli v sedmdesátých letech Genesis.
Po necelých třiceti letech to v kapel zabalil jeden z předních ostrovních klávesáků Martin Orford. Jeho nástupce Mark Westworth, je snad ještě lepším hráčem (a to už je co říct), ale škoda, že si s kapelou nesedl, tak jak všichni předpokládali a na další nahrávce už nefiguruje. Myslím si, že díky němu je Frequency cítit nevšedním nádechem scifi.
Kdyby jste mě o půlnoci vzbudili a chtěli rychle slyšet, která nahrávka Petera Nichollase a jeho Iq je nejlepší, tak vám zamumlám něco ve stylu, já nevím, asi všechny. Možná ale nakonec řeknu, že je to Frequency, ta je totiž hodně specifická a technicky bere maximum. Nepostrádá všechny stylotvorné prvky pro opravdu velkou, neoprogovou záležitost. Jen netuším, odkud si Mike Holmes nechává pořád dovážet ty náklaďáky nových melodií.
» ostatní recenze alba IQ - Frequency
» popis a diskografie skupiny IQ
Shadowland / Through The Looking Glass
Tomu říkám příjemná změna. V závěru recenze na první počin Shadowland, jsem už naznačil, že napříště by se mohlo urodit početnější stádo hvězd a od prvního poslechu kotouče Through the Looking Glass, mi bylo jasné, že tentokrát se Nolanova společnost trefila do černého.
Na začátku stojí příjemná kytarová věcička A Matter Of Perspective, ve které je cítit potřeba kapely, odlepit se od cukrovou vatou namíchané debutní desky. S dvojkou The Hunger, vás praští přes čumák mnohem tvrdší zvuk, průraznější aranžmá, větší živelnost a taktéž nový směr kapely, jedoucí po čerstvé progové silnici, u které nevidíte jenom kadeřavé klávesové kapusty, ale pěkně ostré trny růží. Ve stejném roce vydává také druhá Groomova parta Threshold svou novinku. Oproti Psychedelicatessen jsou nový Shadowland čajíčkovitější a košatější art rock, který nepotápí těžké metalové riffy a toporně dunivá, ušlapávající rytmika.
Na rozdíl od debutu, volí kapela častější pobyt na temných a ponurých místech, sází víc na atmosféru. Přesně taková je Dreams Of The Ferryman(pojednávající o sériovém vrahovi)a pokud posloucháte pozorně, nejde přeslechnout 100% zlepšení Nolana v práci s vokály. Co si tenhle chlápek najednou dovolí je neskutečné(že by inspirace Damianem Wilsonem?)
Half Moon Street pracuje s emocemi na plné obrátky, začátek je děsivý a vlastně celou skladbu svazuje provaz úzkosti. Tohle jsou Shadowland podlé mýho gusta.
Klasičtější spinetová záležitost When The World Turns To White, nahlédne s přispěním housliček do renesanční epochy a The Waking Hour zabalí hitový šat. Nolanův hlas tu pracuje na celé šiřce a skladbu bezpečně kontroluje.
Through The Looking Glass a svět Alenky za zrcadlem. Tady kouzlí Karl malebné akustické vzorce a Ian s jistotou buduje pevné basové podloží. Jde o dramatickou kompozici, podobnou dlouhým eposům z prvních alb Arena.
Malebná Mindgames uzavírá toto bombastické album a jeslti mám srovnávat, pak se logicky nabízí deska Pride, která Through malinko převyšuje, ale čtyři body si druzí Shadowland zaslouží rovněž.
» ostatní recenze alba Shadowland - Through The Looking Glass
» popis a diskografie skupiny Shadowland