Deep Purple - Perfect Strangers (1984)

Chápu rozčarování obyvatel Deep Párplovského činžáku, když se z něj jejich miláčkové v druhé polovině semdesátých let rozhodli odstěhovat. Muzikanti se roztrousili do blízkého okolí, někdo si postavil kapelu novou (že mistr Blackmore) a někdo se přidal ke Coverdalovu bílému háděti. Když to za nějakých sedm let konečně prasklo a původní In Rocková sestava se zase spřáhla ke společné práci, nebyl nikdo z těch původních nájemníků proti. Gillanovci ani nemuseli zvonit na těch tisíce zvonků aby se připomenuli sloganem - tak jsme zase zpět, chtěli jste to tak tady nás máte. Dveře se otevírali sami, nemuseli ani ťukat, možná jenom lehce v úvodní Knocking, která je po dramatické vstupní sekvenci až neskutečně pohodovou nirvánou. Je to tak, v této písni se přímo odrazil momentální stav věci, který sice dlouho nevydržel, ale v čtyřiaosmdesátém byl nový start plný euforie a nadšení.

DP si tehdy vybrali tu správnou cestu ze dvou nabízených. Sice se mohli uchýlit k dávno rozběhnutému softu a aor-áckému přednesu typu Journey, Foreigner (v británii toto založili a praktikovali především hvězní Asia), ale neudělali to. Alespoň tehdá ještě ne. Zvolili ostrou hard rockovou cetu s ušmudlanými bagančaty od heavy metalu. Jasně, žádná kopie Powerslave se nekoná. DP nejsou hevík, ale právě ten v té době na ostrovech dohnal koho mohl a tak ani DP nechtěli zůstat stranou. Tahle sázka (na jistotu) se jim vyplatil a nabroušené album se zahryzlo do srdcí fans po celém světě.

Kapela připravila hard´n´ heavy menu, ve kterém po lehkém předkrmu s Knocking zasytí především chutné(nikoli hutné) omáčky typu Under The Gun, Mean Streak, A Gypsy's Kiss, nebo Not Responsible. Že je Blackmore génius se znovu dozvíme prostřednictvím Hungry Daze a parádní i když hodně dlouhé instrumentálky Son of Alerik. Hodně příjemná je také polobalada Wasted Sunsets, ze které si naopak Gillan ukradne něco pro přehlídku svých schopností.

Je třeba pochválit na několika místech pěkně vyčnívající basu Rogera Glovera a pořád kreativí zápal bicmena Iana Paice.
Obal je sice prázdný a bez nápadu, ale někdy postačí jenom logo aby bylo jasné kdo se to vrací zpátky na zem.

PS:O jedné písni jsem se záměrně nezmínil protože ji rád nemám, víte která to je??
reagovat

oř @ 20.12.2017 14:25:02
Za svůj názor nad tímto albem jsem tady sklidil značnou nevoli, ale nemůžu si pomoct. Po takových dílech jako jsou Machine Head, Burn, nabo revoluční Come Taste the Band pro mě nejsou PS dostatečně reprezentativním dílem.

Samozřejmě je něco jiného vnímat album v době jeho vzniku a vnímat ho v kontextu celkové produkce kapely. Nosných motivů je tady jako šafránu, vše zastřešují dobré melodie s charakterem vrýt se do podvědomí posluchače co nejrychlej. Ale jde jen o takovou omáčku, uvnitř toho všeho chybí dostatek nosných myšlenek. Album nemá sílu v jednotlivých písních, jen zanechává uspokojivý dojem svým rtuťovitým přístupem a podmanivým obalem že tu máme nějaké nové a zatraceně pravé DP. Aranžmá jsou ucházející, ovšem Blackmore do toho nedává ani tolik jako u prvních Rainbow.

Na tvou otázku johne je snadná odpoveď. Jde o otravnou titulní píseň kterou koncertní provoz zkazil úplně. Vůbec první strana desky je celkem slabá, snad Mean Streak má nápaditost.

Průměr za 3*

EasyRocker @ 20.12.2017 14:34:17
Jako zastánce trilogie s duem Coverdale/Hughes vlastně s ořem souhlasím, aby se necítil jako štvaná zvěř :-) Taky pro mě dobrá deska, nic víc. Pro fandy tehdy vymodlený návrat o mnoho let nazpět, který mě oslovil taky spíš v jednotlivých místech než jako celek. Pro příznivce metalu málo průbojné, pro staromilce DP asi dobrá práce. Jsem zkrátka trochu mimo cílové skupiny, na které deska mířila ;-)

oř @ 20.12.2017 15:42:46
Ó Easyrockere díky, něco na mém názoru asi bude, každopádně už s ním nejsem sám.

Jarda P @ 20.12.2017 17:54:47
Kkecy v kleci.

oř @ 21.12.2017 07:19:13
Jardo Jardo, ty by jsi jako starý bard mohl projevit trochu taktu v posuzování cizího odlišného názoru. Je snad PS jedním z desíti přikázání?

Petr_70 @ 21.12.2017 07:46:20
john l:
Díky, že jsi alespoň v krátkosti zmínil instrumentálku Son of Alerik - parádní práce Blackmoora, která na původním vinylu chybí.

jirka 7200 @ 21.12.2017 09:57:46
to oř : cituji z tvé recenze -

"Nemůžu si pomoct. Po takových dílech jako jsou Machine Head, Burn, nabo revoluční Come Taste the Band pro mě nejsou PS dostatečně reprezentativním dílem."

to by jsi v podstatě mohl napsat pod jakékoliv další album DP po Perfect.... a to by tady na Progboaru teklo krve :-)

jiří schwarz @ 23.12.2017 00:13:02
DP 1970-72 byli stylotvorní, kreativní, psali historii rocku. Proč tady tolik povyku kolem relativně tuctové desky je pro mě těžké pochopit. Jistě, opět, tito skvělí muzikanti prostě nezapomenou své řemeslo. Ale nic víc, než to řemeslo (jakkoli vynikající), v tom nevidím. Koneckonců po 13 letech od vrcholu by bylo dosti naivní to očekávat. V titulní Perfect Strangers mě zaujal basový riff, odkud mně byl povědomý? - z Kashmiru od Led Zep. přece. Závěrečné instrumentálka, místy podobně laděná jako Hladíkova Čajovna, je až příliš dlouhá. Chybí pointa, gradace, na závěr jen prostý fade-out, dokreslující obecnou chudost originálních nápadů.

jiří schwarz @ 23.12.2017 00:38:36
A ještě dodatek k vydáním:

Ta závěrečná skladba Son of Alerik je spolu s jí předcházející (tj. stopy 9 a 10) jen bonusovým materiálem CD verze, na původním LP nejsou. Na orig. kazetě z r. 1984 a první CD verzi z r. 1988 ale byla i stopa 9. Stopa 10 se objevuje na CD vydaných 1999 a později (zdroj: Discogs).

horyna @ 23.12.2017 07:45:16
Na album jsou mnohem kvalitnější skladby než je titulní flák ps. Knocking At Your Back Door, Mean Streak, Hungry Daze, Not Responsible... Ve všech kapela šlape na 100% a že už skladby/alba nejsou tak stylotvorné jako o deset let nazpět? A u koho v pozdější tvorbě ano? Pokud mi dělá nahrávka radost a baví poslouchat tak není co řešit.

Petr_70 @ 23.12.2017 11:29:38
jiří schwarz: Ten neskutečně nudný kolovrátek jménem Čajovna v tom neslyším ani vzdáleně. Nevím jak vás tohle vůbec napadlo...

northman @ 23.12.2017 12:38:48
Čajovna je instrumentální skladba, kde se do zblbnutí opakuje jeden motiv hraný na kytaru, naštěstí je dostatečně krátká, že neunavuje na rozdíl od Son Of Alerik, která se Čajovně podobá právě v tom neustále opakovaném motivu a já tam neslyším žádnou gradaci a končí přesně jak napsal Jiří, jde do ztracena.

Snake @ 23.12.2017 13:17:53
Mám dojem, že jde především o improvizaci, nikoliv o ucelenou a dokončenou "regulérní" skladbu. Proto vám může připadat jaksi "nedovařená". Osobně ji beru jen jako docela zajímavej bonus...

jiří schwarz @ 23.12.2017 18:01:18
Horyno, ano, kapela celkem šlape, uměj to, patří to k DP řemeslu. Sám jsem psal, že představa o nějaké "stylotvornosti" po 13 letech by byla naivní. Psal jsem to jen z pocitu, že tehle "reunion" je tu příliš nadhodnocovaný a srovnávaný i s alby, která stojí "dejinně" i uměleckou kreativitou přece jen jinde. Ale jestli má někdo z poslechu Perfect Strangers radost, jistě mu ji nechci brát.

Northmane: stran Čajovny, díky, napsals to líp, než bych sám Petrovi_70 dokázal odpovědět. Za mě to byl jen takovej blik v hlavě, poslouchaje tu instrumentálku na konci CD. Snake má asi pravdu, že její jistá nedokonalost může být dílem toho, že jde o bonusovou, spíš improvizační stopu. Není k zatracení a špatná, napsal jsem jen, že je trochu moc dlouhá na to málo, co se tam děje. Celkově mám velmi rád improvizační věci, a i na 3 tónech jde udržet napětí klidně čtvrt hodiny. Ale todle se mi nezdá úplně ten případ.

northman @ 27.12.2017 09:51:17
Jiří Schwarz: zdravím evokoval jsi ve mně tou Čajovnou, abych si poslechl Perfect Strangers, ta deska není špatná, ale připadá mi slepená z vypůjčených nápadů, hned úvodní skladba mi prvními tóny připomene skladbu od Blue Effect Je třeba obout boty a pak dlouho jít, po úvodním riffu očekávám známé Vítej nám, vítej nám , bílé ráno ......., titulní skladba to je kopie Kashmiru, a ono by se našlo něco v každé skladbě. Perfect Strangers není asi špatné album, nemám naposlouchané, protože desky téhle skupiny od alba Machine Head mě nezajímají.

Nechci přilévat olej do ohně.

Album jako takové je dle mého více než dobré,ale jistě nedosahuje kvalit těch nejlepších alb.

Nicméně, skladba stejná názvu alba, mně vždy dostane do kolen. To je fakt perla. Už za ní musím dát
4****
reagovat

luk63 @ 21.12.2017 07:56:52
Recenze jak bejk!

PaloM @ 21.12.2017 11:33:03
:-))) Tento alb prišiel ako pokropenie živou vodou. Pre mňa skoro maximum, 4-5 hviezd.

Skupina Deep Purple se rozešla v roce 1976. To už v kapele dávno nebyl zpěvák Ian Gillan, a dokonce ani otec zakladatel Ritchie Blackmore, kterého to po vydání alba Stormbringer přestalo bavit a založil si vlastní projekt Rainbow. Vypadalo to, že hardrocková legenda je navždy mrtvá.
Byl to však omyl. Skupina se po letech hibernace opět dala dohromady a to hned v tom nejsilnějším složení z počátku sedmdesátých let. V roce 1984 spatřil světlo světa další skvělý „párplovský“ počin. Samozřejmě, že album Perfect Strangers není In Rock, to asi nikdo neočekával, přesto skupina nahrála kolekci, která se i dnes velice příjemně poslouchá.
Hned úvodní skladba Knocking At Your Back Door dokazuje, že Deep Purple se vracejí ve skvělé formě. Píseň začíná Lordovými klávesami, po chvíli se přidá Gloverova pulsující baskytara, Ian Paice udeří do své bicí soupravy, Blackmore se přidá se svou kytarou a Gillan začne zpívat. Skvělý začátek alba s procítěným Ritchieho sólem. Následuje svižnější kousek Under The Gun, ve které Blackmore opět kouzlí na svého Stratocastera. Zvlášť závěr skladby je plný jeho typických bublavých tónů. V Nobody's Home jako bych konečně poznával toho starého Gillana z období největší slávy. Jeho hlas je ostrý jako břitva, hodně prostoru se zde dostává i klávesovému kouzelníkovi Jonu Lordovi. Další píseň Mean Streak opět pěkně odsýpá, ale to nejlepší má teprve přijít. Titulní skladba Perfect Strangers s dalším z Blackmorových geniálních riffů. Mám pocit, že jsem někde v Orientu, a jakmile Gillan začne zpívat refrén, rázem se ocitám na vrcholu blaha. A je tu A Gypsy's Kiss, v e které přesná rytmika pánů Paice a Glovera žene Gillanův hlas vpřed. Lord je podbarvuje svými klávesami a opět má dost prostoru, aby předvedl své mistrovství. Blackmore samozřejmě nezůstává pozadu a opět splétá předivo tónů, bez kterých by tento kousek nebyl úplný. Šanci předvést své výjimečné hlasové kvality se zpěvákovi dostane v baladě Wasted Sunsets ozdobené procítěným kytarovým sólem. Nádherná věc. Pro Hungry Daze je typický výrazný klávesový motiv. Gillan se zde opět chvílemi překonává a totéž platí i o zbytku kapely. Album zakončuje skladba Not Responsible s úžasným Ritchieho sólem.
Málokdy se podaří, aby se hudební skupina po tolika letech nečinnosti znovu sešla a vytvořila tak silný materiál. Párplům se to podařilo na výbornou.

reagovat

Snake @ 15.05.2015 21:01:23
Pěkná recka na pěkné album. Tvorbu Deep Purple mám naposlouchanou po Burn, dál už jen právě Perfect Strangers a přiznávám, že jsem si ho koupil víceméně hlavně kvůli parádní titulní skladbě. Ovšem nakonec mi chutná celé, od začátku do konce je to poctivá hardrocková jízda a jediné, co bych trochu pomluvil, je trochu "mdlá" produkce. Jak tak koukám, ještě jsem album nehodnotil a protože ho právě poslouchám a vrním u toho spokojeností, přimhouřím oko a sázím pět rovnejch.

Martine, nevím jak se kolem pgb potloukáš dlouho, ale na "čerstvouše" je to velmi povedená recenze, jen tak dál :)

Jardo @ 15.05.2015 21:16:51
Naozaj majstrovský reunion! Niet čo dodať.

Martin H @ 16.05.2015 06:31:20
Snake, děkuji ti za kladnou reakci. Progboard sleduji skoro čtyři roky, ale až nyní jsem se rozhodl zaregistrovat a vstoupit mezi podobně naladěné hudební fanoušky.

Voytus @ 16.05.2015 09:41:23
Vydařený comeback, jen co je pravda. Z odstupem si ale říkám, že první polovina je spíše jen takový slušný průměr. Ovšem pak to jede: Perfect strangers (kde si vždycky vychutnávám především zpěv), Gypsy's Kiss (pro mě největší flák na albu, tady řádí všichni, navždycky mě ale bude válcovat ta mezihra s přehazovanými dobami - častý Párplovský jev, např. než spočítáte doby v úvodu Knocking, tak jsou dobré tři, čtyři takty pryč), Wasted Sunsets je jedna z nejlepších balad, které znám (opět ten zpěv, že?) a pak to ještě dorazí rázná Hungry Daze. Jo, překonat tak silný materiál je nadlidský úkol. A co myslíte? Podařilo se to párplům někdy? Když už ne překonat, tak alespoň vyrovnat? Možná Purpendicular nebo Abandon se co do síly materiálu alespoň v mých uších přibližují.

PaloM @ 16.05.2015 18:03:47
Martin H - výborne s recenziami, len tak ďalej. Chlapi, pamätám na kúpu tohoto LP, tuším to vydal Supraphon. Bol som nadšený a mám to teraz na CD, obľúbený album. Nepočujem slabiny.
Reagujem na Voytusa - Purpendicular a Abandon sú kvalita a neverím, že Párpli ešte prekonajú tie albumy. Majú svoj vek a je fajn, že vôbec ešte hrajú, a dobre. Inak, z rockových starcov ma stále udivuje Neil Young a jeho svieža invencia. Asi je vzácna výnimka, v jeho veku ešte tak funguje. V novembri bude mať 70.

PaloM @ 16.05.2015 18:09:24
Voytus upresňujem: Purpendicular by som považoval za rovnako silný ako Perfect Srangers, je v ňom prvok sviežej krvi Steve Morsea.

Voytus @ 17.05.2015 12:07:16
PaloM: Ono i na Bananas se najde pár slušných kousků, to samé Rapture of the deep (ta má ale strašně krotký, nerockový zvuk), vlastně i na Now What?! (ale zase ta produkce). Nicméně první dvě s Morsem zřejmě nepřekonají.

Neila Younga bych tady zrovna nečekal, ale ano, má i můj obdiv. Podle toho, co psal ve své autobigrafii, tak přestal kouřit trávu, což by vysvětlovalo tu zvýšenou aktivitu :-). S kapelou hrajem jeho Rockin' in the free world, nejlépe jako přídavek, to máš teprve vidět, co to dělá s lidma (a vlstně i s náma). Jestliže dokáže napsat songy, které takovým způsobem dodají člověku energii, tak se nedivím, že pořád vydává a koncertuje. Tohle je dobrá verze Rockin', s Pearl Jam >> odkaz

kali @ 17.05.2015 13:00:15
Poslední, co jsem od Deep Purple slyšel, bylo Bolinovo album Come Taste The Band. Celý jejich reunion mě zcela minul a jsem tomu rád.

zdenek2512 @ 17.05.2015 13:16:23
S Deep Purple jsem skončil po albu Burn, Come Taste The Band jsemm si koupil z Gramoklubu Supraphonu, potom jsem to věnoval synovci. Celý reuniom mě stejně jako Jirku mínul a míjí. Nedávno jsem slyšel v rádiu titulní skladbu tohoto alba, která má hodně z Kashmiru, hlavně tu orientální náladu.

Na aukru jsem koupil vinyly z nějakého dědictví hlavně kvůli prvním čtyřem albům od Led Zeppelin, mezi těmi třiceti byla i tahle deska supraphonské vydání, ještě jsem si ji nepustil.

Před sedmi lety jsem byl na jejich koncertě ve Sportovní hale, polovička repertoáru byla tvořena písničkami z In Rock, Fireball a Machine Head, zbytek mi nic neříkal. Na závěr zahráli Black Night, takto moje nejoblíbenější píseň od nich, hlavně z nostalgie, protože to bylo první co jsem od nich slyšel.

diesbies @ 17.05.2015 13:20:24
Vynikající album, vedle "Come Taste The Band" mé nejoblíbenější od Párplů.

Jarda P @ 17.05.2015 13:36:41
Desku jsem koupil hned po jejím vydání a těšil se jak malý kluk, až s ní přijdu domů a pustím. Zážitek z poslechu překonal mé očekávání. U mě nejlepší reunion všech dob. Další 2 desky s Blackmorem již nedosáhly stejné kvality, i když je poslouchám taky rád. Z Morseova období považuji za nejlepší Purpendicular a poslední Now What, které umocnil zážitek z bobmastického koncertu před 2 lety ve Slavkově. A jak říká Jozef Króner v Šlahačkové přincezně, komu sa to nelúbi, tak ten nech si zatrúbi.

kali @ 17.05.2015 18:18:04
Jarda P: už troubili, už troubili na horách jeleni!!
Nevnucuj neustále druhým své názory, děláš to velmi rád a stále.

yngwie3 @ 17.05.2015 18:43:24
to Martin H: skvele, len tak ďalej ...

Jarda P @ 17.05.2015 19:56:18
Kali: nevšim sis, že jsem jen prezentoval svůj názor a to, že mě ty cizí neovlivní? Jestli tady něco někdo někomu vnucuje tak jsi to ty, včetně vymezování se vůči kapelám, které jdou mimo tebe.

EasyRocker @ 18.05.2015 05:09:06
Nevím, já mám s tímhle albem docela problém, u mě za dobré tři, ale nic víc, nic méně. Ale u mě je to samozřejmě dáno tím, že jsem vždycky upřednostňoval éru s Coverdalem/Hughesem a pak Bolinem. Pro staromilce samozřejmě všechno v pořádku, pro mě tam není vůbec nic nového, jen technicky dokonale vystřižený standard. Kromě toho v r. 84 už to opravdu asi chtělo průraznější produkci a zvuk...

Borek @ 18.05.2015 07:04:29
Jarda P: "Desku jsem koupil hned po jejím vydání a těšil se jak malý kluk, až s ní přijdu domů a pustím. Zážitek z poslechu překonal mé očekávání. U mě nejlepší reunion všech dob."
Přesně takhle jsem to měl taky. A úplně stejně tohle mistrovské dílo i hodnotím, viz (bod 11) >> odkaz

merhaut @ 18.05.2015 11:34:39
Přesně si vybavuju tu nedělní burzu u ostravskýho pivovaru, kdy Pražák ("právník") přivezl Perfect Strangers. Když jsme se ho ptali, jaký to je, řekl jen: "perfektní, staří pánové potěšili" ... a odpoledne doma už to jelo full forte. Kdo by to byl řekl, že je to už víc jak 30 let.

Voytus @ 18.05.2015 11:43:26
Nejlepší reunion všech dob - souhlasím, i ve srovnání s "konkurencí" ve formě mladé krve (dosaďte si dle sebe).
Produkce je dobrá, nástroje zní přirozeně, hlavně žádné "ejtýs" bicí - to až na dalším albu je snaha se svést na některých dobových trendech.
Éru s Hughesem/Coverdalem a později s Bolinem mám také rád, Burn je stejná síla jako třeba Machine Head, Stormbringer přináší soulové vlivy a Come taste the band ze soulu a funku čerpá nejvíc. Pro mě také jedno z nejlepších alb od DP a celkově dost netypické album, v podstatě obtížné jej onálepkovat nějakým jednoznačným žánrovým označením (funk hard rock?).

yngwie3 @ 18.05.2015 16:40:33
Skvelý album a ešte k tomu správne načasovaný ... moji bratia mi rozprávali, že keď boli na Deeps v 1991 v Ostrave a hrali Knocking at Your Back Door, pri nástupe Rogerovej basy mali pocit, ako keby ich niekto búchal kladivom do žalúdka :o) ... s kapelou sme mali z tohto alba v repartoáre Perfect Strangers a Wasted Sunsets ...

Na záver: Kdo umí, ten umí a dokáže správne zasiahnuť ... ale nie všetkých ;o) ...

Voytus @ 18.05.2015 17:01:36
Yngwie: Wasted Sunsets jsem si také s jednou partou doslova vydupal, jedna z nejlepších balad, co znám. Ještě jsme hráli Perfect Strangers a Knocking, chtěl jsem prosadit i Gypsys Kiss, ale kytarista s bubeníkem by mě sežrali :-). Ale před nedávnem se celej projekt rozsypal, zbylo pár videí nevalné kvality co do výkonů i kvality záznamu >> odkaz

yngwie3 @ 18.05.2015 17:11:04
to Voytus: v tomto prípade kašli na kvalitu / btw, nie je najhoršia / ale také spomienky, Ti nikto nikdy nezoberie ...

Voytus @ 18.05.2015 17:14:16
No, tady mě spíš mrzí, že to je jen sestřih, není tam žádný song v kuse. Dělali jsme předskokany Žlutému psu a před náma hrála swingovka z Prahy se dvěma holkama u mikrofonů, takový ten styl a la 30. léta. Při bližším ohledání jsem zjistil, že ty holky na pódiu jsou staré známé z několika akcí u nác v Lounech. Máš recht, ty vzpomínky! :-)

Jardo @ 18.05.2015 20:39:50
Akokoľvek považujem titulnú skladbu za.zásah do čierneho, pre mňa je č.1 A gypsy's kiss - to, čo tam stvára Lord, no predovšetkým Blackmoore, je s.ríše snov.

Voytus: škoda, že sa ti A gypsy's kiss nepodarilo presadiť. Okrem bubeníka bol proti aj gitarista? Myslel som, že gitaru máš na starosti práve ty...

Jardo @ 18.05.2015 20:42:39
...pardon, písal som to z mobilu a tak mi tam zvykne niečo vyskočiť. Správne má byť... Blackmore, je z ríše...

adam @ 19.05.2015 06:21:37
tipujem ze Voytus v tom projekte spieva.

hejkal @ 19.05.2015 06:55:20
Veru to tak vyzerá. Každopádne sa nemáte za čo hanbiť, počul som už aj podstatne horšie revivaly. :)

Voytus @ 19.05.2015 11:45:59
Ano, ten u mikrofonu jsem já, toho času ne zrovna moc v kondici, což je místy dost slyšet (alespoň já se z tohle záznamu poslouchat nedokážu, slyším, jak nestíhám výšky a neladím). Kytaru mám na starost v jiném projektu se starou hudbou, Flower Cover.
Ono, ne že by chlapi byli až tak proti, ale řada songů pro nás byla vyloženě nehratelná. Trojice bubeník, baskytarista a klávesák jsou starší chlapi, 60 a víc. Já s kytaristou jsme sestavu výrazně omladili. Ona je tahle hudba přeci jen dost i o fyzické výdrži a uhrát některé rychlejší kusy byl občas problém.

Skupina Deep Purple právem patří mezi klenoty světového rocku a toto album to potvrzuje. Obsahuje velice kvalitní hudební materiál, který stále oslovuje nové a nové posluchače, dokonce i ty nejmladší (to mohu potvrdit). Přestože je někdy na této desce patrné, že členové kapely od rozpadu v půli sedmdesátých poněkud zestárli, pořád jim to v r. 1984, jak je slyšet, solidně šlapalo. Ian Gillan napíná svoje hlasivky na maximum, kytarová sóla Ritchieho Blackmorea jsou stále invenční a překvapující, o Jonu Lordovi ani není třeba mluvit, což se dá říci i o strojově přesné rytmice Glover-Paice.
Tento hudební počin je otevřen skladbou KNOCKIN´ AT YOUR BACK DOOR. Úvodní motiv působí dosti závažně, skladba se ovšem asi po minutě změní v příjemný, pohodový otvírák, který vás nenechá chladným. Následuje vypalovačka UNDER THE GUN. Tempo se dosti zrychlí a člověk má opravdu pocit, že se ocitl uprostřed válečné vřavy. Poté začíná moje oblíbená skladba NOBODY´S HOME. Tato píseň je vlastně postavena na klasickém hard-rockovém motivu, takže se nejedná o nic převratného, ale Gillan tu předvádí takový výkon, že člověk nemůže uvěřit, že byl chvíli před vznikem alba na operaci s hlasivkami. První část desky končí skladbou MEAN STREAK v na Purply neobvyklém rytmu, který však zvládají s bravurou sobě vlastní. PERFECT STRANGERS je dnes již nezpochybnitelná klasika a jakákoliv vznešená slova o tomto fláku by byla zbytečná, neb již byla tisíckrát vyřčena na různých místech planety. GYPSY´S KISS nezůstává pozadu. Nápaditá rychlá věc s dobrým textem stojí na zajímavém hudebním tématu, se kterým si dvě hlavní instrumentální opory kapely, Blackmore a Lord, skvěle pohrát, takže je opravdu rozkoš poslouchat jejich klávesové a kytarové běhy. WASTED SUNSETS je oproti tomu spíše ploužák, ale díky Gillanově zpěvu stoupá o několik příček nahoru a samozřejmě na sebe nedá zapomenout ani Blackmore, který vypálí skvělé, dojemné sólo. Deska končí dalším nářezem, totiž HUNGRY DAZE. Zajímavá skladba, postavená hlavně na drsném, jakoby orientálním riffu, který budete určitě toužit poslouchat celé hodiny...
Takže dávám pět hvězdiček, i když je to pro tyhle titány velmi, velmi málo.


reagovat

Jardo @ 26.05.2013 21:15:12
Ahoj Petr. Z recenziou súhlasím. Je to skvelý album. Podľa mňa je to žiarivý klenot rokov osemdesiatych. Výkon dvojice virtuózov, Lorda a Blackomrea, je v piesni A gypsy´s kiss orgazmický. Nádhera!

Petr_70 @ 27.05.2013 07:49:23
Mám tohle album moc rád už od časů, kdy jej vydal Supraphon na LP...
IMHO patří k tomu vůbec nejlepšímu, co kapela za svoji dlouhou existenci nahrála. Marně přemýšlím, jestli se vůbec kdy někomu podařil takhle grandiózní reunion!

Cossack @ 27.05.2013 08:38:13
Mohl bych napsat totéž, co Petr_70, jen s tím rozdílem, že jsem se k albu, díky burze, dostal o chvíli dřív, než jej vydal Supraphon…
Taky ho řadím k těm NEJ od Deep Purple (a mezi NEJ comebacky).

Petr Gerneš @ 27.05.2013 16:41:57
Děkuji za reakce. Velmi mne potěšily.

Když se rozpadli Deep Purple na prahu léta 1976, tak jsem tuhle okolnost zaregistroval jako voják a konkrétní informace ke mně podrobněji dolehly až o řadu měsíců později. Bylo to samozřejmě velké zklamání, protože od r. 1970 jsem tuhle kapelu (podobně jako Led Zeppelin) považoval za generačně zásadní a cítil jsem, že se kolem mě cosi nespecifikovatelného změnilo…..
O osm let později ke mně dolehla z rakouské televize zpráva, že se chystá největší comeback roku a možná celého desetiletí…. Ano, Deep Purple se vracejí a navíc v jejich klasické sestavě. To ovšem byla mimořádná zpráva a moje osobní dychtivost byla maximálně vybičována….
Potom se objevily na ORF nějaké upoutávky a rozhovory ze studia a byla i nasazena pilotní skladba jako filmový klip. Všichni „Párplové“ si podali „soudružsky“ pravice a jen několikavteřinové zavání s mírně (ale opravdu jenom mírně) nakyslým úsměvem provázelo stisk ruky mezi bývalými kapelovými rivaly – Blackmorem a Gillanem a pak už Polydor vydal i album a tak se k němu teď zase vracím…

KNOCKING AT YOUR BACK DOOR – tajemné vrčení hammondek a smyčcový doprovod upomínají spíš na soundtrack k nějakému thrilleru, ale pak už se o své přihlásí těžkotonážní bicí nástroje s baskytarou aje tady celá kapela. Zvláštní pocit – slyšet zpívat Gillana po tolika letech (od Who Do We Think We Are). Snaha o to navázat na ten starý klasický sound je nesporná, třebaže jsem čekal možná o poznání sound s volume o pár stupínku více doprava. Rockový riff je dobře prokreslen a vokální party jsou suverénní. A už je tu ďábelský Ritchie a vypálí kytarové sólo, kterým zahlcuje celou skladbu. Je ale čitelný a stejně pozoruhodný jako před lety…

UNDER THE GUN – po prvním zahřívacím kole se kapela rozbíhá vpřed ve víceméně klasickém schématu. Hutný sound a souhra jako v sedmdesátých letech. Je to opět Ritchie, který rozvine další kytarovou exhibici, na kterou všichni podvědomě číháme a kterou chceme slyšet. Možná jsem trochu zaskočen, že Jon Lord se svými hammondkami hraje víceméně doprovody a drží harmonii a nepouští se do dalších sólových pasáží jako Blackmoreův protipól. Gillan zpívá s velkým odhodláním, i když jeho forsírované výšky, přecházející v jekot se nekonají (operace hlasivek před pár lety asi leccos mohla změnit). Skladba ovšem nepostrádá dravost a energetický potenciál, prostě skvělá jízda!

NOBODY´S HOME – úvodní téma náleží synthesizerové eskapádě a zvukovým experimentům, ale pak už je tady důrazná rytmická sekce a klasický hardrockový riff, na kterém se staví jako na pevných a hlubokých základech. Skladba může leccos připomenout z minulosti (mírně Lay Down, Stay Down), ale je to jenom pocit. Paice a Glover jsou opět v popředí a teď konečně i zasmušilý Lord rozehraje svoje mocné téma na hammondky a vyplní tak očekávaný prostor. A opět je tady Ritchie jako zamlada a klasický purpleovský sound první poloviny sedmdesátých let je tady zpět. Paráda!

MEAN STREAK – dusavý rytmus šlape jako parní stroj a opět se sází na prověřené postupy. Gillanův hlas má patřičné ostří a dokonce opět zakvílí (třebaže krátce) jako kdysi dávno. Deep Purple si prostě na tomhle albu nesplete s nikým jiným. Blackmore vyšívá na svého bílého fendera velmi přesvědčivé téma. Kytarovým riffům vydatně pomáhají klávesy – hammondky a synthesizer, jenž vytvářejí mocné pozadí. Přesto je skladba čitelná a melodicky přehlédná. Žádné zvraty v rytmech, žádné funky, prostě bytelný rockový základ, tak jak si to většina jejich fanoušků na celém světě bytostně přála….

PERFECT STRANGERS – a máme zde pilotní skladbu alba a jeden z nejsilnějších autorských a instrumentálně vypjatých okamžiků, který můžeme bez přemýšlení zařadit mezi jejich staré skladby, které se mezitím staly klasikou. Výtečně vymyšlený riff a zemitě úderné téma. Gillanův hlas má v sobě napětí, erotickou podmanivost, ale i výbušný emocionální náboj a Paice a Glover bez nějakých komplikovaných breaků vytvářejí ten správný rytmický motor, který v mezihře správně prokreslí Blackmore svými kytarovými postupy. Opět se potvrdilo, že přímá razantní a nijak nerafinovaná kompozice bude slavit úspěch a postará se Deep Purple o triumfální návrat na britskou potažmo světovou rockovou scénu. Tady jsou prostě Deep Purple v tom správném rozpoložení a cítím se být stržen jejich vírem, aniž bych postrádal divoké kytarové honičky nebo destruktivní zvuky hammondek. Par excellence!

A GYPSY´S KISS – rozeznívání kytarového tématu v úvodu. Tak tohle je v aranžmá výrazná změna. Třebaže doprovod je už zase klasicky purpleovský, přesto sem vstupuje nový prvek větší dravosti, ale melodie je čitelná a hmatatelná a až na pár akcentů v rytmech všechno odsýpá v přesném sledu. Hammondky mají dlouhý tón a elektrická kytara koloruje pod Gillanovým vokálem. Lord rozvíjí klasicizující téma na hammondky a přichází výtečně zaranžovaná mezihra, kde si opět Blackmore a Lord společně zadovádějí. Blackmoreova kytara má zpěvný tón a Lordovy hammondky nám trochu přivolají bachovské barokní postupy, ale dravost jeho mezihry v další fází tkví v rockových schématech. Při vybírání těch nejprioritnějších skladeb bych neváhal vložit ji na jedno z prvních třech míst….

WASTED SUNSETS – další skladba výrazně zpomalí a nabídne nám mírně patetický sound – odmyslím-li si zpěv, blíží se toto téma k holandským Focus tím varhanním soundem a melodickou linkou. Ritchie ovšem není Jan Akkerman a chlubí se svébytným kytarovým stylem, třebaže bych tuhle skladbu neoznačil jako klasický purpleovský model. Změna je ovšem vítána a tak i tahle procítěná, trochu patetická skladba má svoje vlastní kouzlo. Ritchie kytarovým multiefektem vytváří mocný sférický sound, na který jsme byli zvyklí zejména u Rainbow a tak se necháváme unést klouzavou a houpavou atmosférou…

HUNGRY DAZE – výrazně zrychlený a důrazný rockový model hardrockového cítění představuji tahle další skladba. Velmi dobře propracované aranžmá instrumentace a kytarová práce je famózní úrovni. Syrová a nijak nešlechtěná podoba zdravého muzicírování mírně zestárlých rockerů slaví úspěch a není pochyb o tom, že se stane výraznou posilou jejich koncertního repertoáru. Paice zde dostane příležitost k několik zajímavým, místy až pochodovým postupům v rytmu, ale i bubenickým breakům, ale jinak se zde kouzlí se zvukem, který vás účinně spoutá. Velmi dobře pojednaná záležitost.

NOT RESPONSIBLE – úderná závěrečná záležitost s dramatickým Gillanovým vokálem, který syrově tlačí na ostří hardrockové pily a hřmící hammondky dotvářejí background. Chce se mi napsat, že v tomhle aranžmá vnímám výrazný progresivní smysl posunout v klasickém modelu hudby sedmdesátých let některé postupy dál a myslím, že se to daří. Rytmický model propojený s melodickým se zarývá do hudebního modelu, který nevykazuje nějakou únavu nebo rozemílání klišé už dávno obehraných schémat. Skladba si mě získala a mohu k ní Deep Purple jenom blahopřát. Nikdo se tady celou dobu nešetřil a hrál jako o život a nezklamal….

Nadšení z comebacku bylo velké a také ho provázelo velké očekávání. Třebaže od té doby uplynulo hodně vody a člověk získal za těch pár let i pár zkušeností a na překvapování už byl mírně otupený, tady se moje překvapení potkalo jednoznačně s očekáváním a já dodnes poslouchám album s mrazením v zádech. Myslím, že návrat Deep Purple na scénu se zdařil a domnívám se, že nezklamal. Hvězdám uděluji i hvězdný počet – tedy pět hvězdiček!





reagovat

martin69 @ 31.12.2011 17:04:46
Petře,tak tady se shodnem.A to ve všem.Mám na album stejný názor.Jen to neumím takhle napsat.

Cossack @ 31.12.2011 17:38:56
Souhlasím beze zbytku (viz níže)... ;-)

Jarda P @ 31.12.2011 21:07:27
I já jsem v té době přijal comeback Deep Purple s velkým nadšením. I když Whitesnake i Rainbow byly skvělé kapely, přece jen mě tolik nespokojily. Deep Purple byli přece jen jiná liga. Navíc to bylo v době, kdy dinosauři zašli na úbytě a já se na přechodnou dobu upnul k heavy metalu. Nová deska Deep Purple mě ale utvrdila v tom, že na staré mistry nikdo nemá. Co skladba, to perla. I když se dnes po přečtení knihy o Ritchie Blackmorovi dívám na comeback trochu jinak, protože ze strany Ritchieho šlo hlavně o komerční záležitost, album ve své době čnělo vysoko nad vším, co tehdy vycházelo. Pět hvězd bez zaváhání.

Cossack @ 31.12.2011 23:49:42
Jardo P, s tím „čněním” bych to neviděl tolik jednoznačně... Ve čtyřiaosmdesátém byla taková „úroda albových pecek”, že člověk přes jeden vrchol nedohlédl na druhý! A to tvrdím navzdory faktu, že "Perfect Strangers" považuji rovněž za vynikající. :-)

Jarda P @ 01.01.2012 09:47:57
Cossacku, já to vidím pohledem konzervativního člověka, který zůstal hudebně pevně zakotven v 70. letech, protože si myslím, že v té době vznikla nejlepší rocková muzika. V 80. letech mě jako jedni z mála nadchli Marillion, ale moc víc toho nebylo (samozřejmě kromě starých kapel, které v té době ještě vydávaly desky).

Zdeněk @ 01.01.2012 10:02:35
ad Jarda P/ přesně tak, i já jsem byl tehdy nadšen
z Marillion a jejich prvních třech alb

b.wolf @ 01.01.2012 10:28:19
Tady vlastně není co dodat. Deep Purple je jedna z mála skupin, které můžu poslouchat pořád, samozřejmě do fošny Battle Rages On. Další tvorba už je pro mě o ničem. Tato deska se mi dostala do ruky někdy v pětaosmdesátém a byl to neskutečný návrat. Dál není co psát, P. Gratias to už dokonale vystihl. Jednoznačně pětihvězdičková záležitost.

Petr Gratias @ 01.01.2012 13:12:52
Díky Vám všem, pánové....
Ano, ta klasika nás všechny nakonec spojí
do jednoho názorového pohledu.
V tom je její hlavní síla.
Pominu-li jejich muzikantskou, autorskou a interpretační jedinečnost.... je v téhle hudbě
zvláštní charisma a tohle klasickým Párplům dnes
mohou současné skupiny jenom závidět....

Cossack @ 01.01.2012 14:12:17
Jardo P, reagoval jsem na tohle Tvé tvrzení:
„...album ve své době čnělo vysoko nad vším, co tehdy vycházelo...”
Když vezmu v potaz další věc, kterou jsi napsal
(„...já se na přechodnou dobu upnul k heavy metalu.”), pak možná pochopíš, co jsem svou poznámkou myslel; rok 1984 byl totiž velice bohatý na skvělá alba tvrdšího ražení.

moonySK @ 01.01.2012 14:28:28
Keď môžem, vyhýbam sa počinom Deep Purple po roku 1975, hlavne v 80.rokoch kvôli lenivým bicím, 80-echo-soundu ktorý mi trhá uši a vo veľkej miere kvôli Gillanovmu zostarnutému hlasu. Ale musím priznať, že tento album sa celkom vydaril, a keď privriem obidve oči nad nedostatkami, je fajn. Najviac sa mi páči pieseň Not Responsible.

Keď sa odhodlám kúpiť si album z obdobia 80. rokov, tak to už musí byť niečo fakt závažné. Tvorbu Deep Purple som v 90. rokoch spoznal viac-menej po prvú polovicu 70. rokov (s výnimkou Come taste the band, tam šlo len o výberovkové nahliadnutie). Už si nepamätám rok, ale v tých časoch ešte fičali požičovne videokaziet a na Grosslingovej ulici v jednej takejto požičovni mali aj sekciu s hudobnými videami. Medzi inými tam trónil dokument Come hell or high water. Samozrejme, koncert sme si prehrali na vlastnú kazetu, vystrihali otravné kecy medzi skladbami a ja som tak prvý raz počul Gillana mimo formy, ale predovšetkým niekoľko skladieb, o ktorých som dovtedy nemal ani poňatia (A twist in the tale, Perfect strangers, Knocking at your back door, Anya, The battle rages on). A práve dve z nich, Perfect strangers a Knocking at your backdoor, ma zaujali najviac (a ešte aj Anya, aby som bol presný). Remasterovanú verziu CD z roku 1999 som si síce kúpil až neskôr, po neexistujúcej katastrofe globálnych rozmerov, ktorá sa do histórie zapísala pod kódovým označením Y2K, ale to nemá na môj vzťah k albumu žiadny vplyv, takže k veci.

Album zahajuje Knocking at your backdoor a na rok 1984 je to skladba dekády! Milujem refrén, ale aj ako celok patrí k tomu naj, čo kedy gejzír Deep Purple vychrstol do tváre rockových dejín. Under the gun je svieža a svižná skladba, Nobody’s home a Mean streak dtto, Párpli oproti minulosti pridali na priamočiarosti a aj melodike a celkom im to pristane. Skvelú päticu skladieb uzatvára titulná skladba, ktorú vnímam ako poctu Kashmiru od Led Zeppelin. V orientálnych pasážach sa rôzne narába s počtami, čo do rytmov a dôb, je to príjemné. A gypsy’s kiss rýchlo odsýpa a prvý (a posledný) krát prichádza na rad slaďáčik, povinná to súčasť každého správneho hard rockového diela. Tunajší kúsok počúva na meno Wasted sunsets a ja ho tiež počúvam. Rád. Hungry daze akoby vypadla z albumu Rainbow, svojím ústredným motívom mi v mysli vyštúrala asociácie na dosku Long live rock’n’roll. Na záver je tu zasa tvrdšie sa tváriaca skladba Not responisble a padla.

Jediná bonusová skladba, Son of Aleric, je skôr desať minút trvajúca improvizácia, v rámci ktorej si v pomalšom tempe Ritchie citlivo zasóluje, osobne mi sedí ako zakončenie cédéčka.

Je úžasné, že „ejtýs“ syňťákový grc a ani „umravníme všetky nástroje, nech sa kulmy nerozpadnú, mejkap neroztečie, prirodzenie nezachveje“, sa nekonajú, takže môžem 3,5 hviezd pokojne dotlačiť k čistej štvorke. Poctivý hard rockový album si to zaslúži.

reagovat

martin69 @ 06.03.2011 10:29:58
hejkal : protože znám tvou nechuť k 80 letům,o to více mě těší tvoje recenze.
Děkuji za tvůj názor.

hejkal @ 06.03.2011 10:44:13
Za málo. Aby bolo jasné, na starú klasiku to nemá, ale počúva sa fakt skvelo.

Cossack @ 06.03.2011 10:55:54
Výborné album, které nijak výrazně nezaostává za „klasikami” této „Gillanovské DP sestavy”... Pro mě velice vydařený comeback, patřící mezi TOP5 od skupiny...

hejkal @ 06.03.2011 12:01:58
Rešpektujem tvoj názor, u mňa by do top 5 nemal šancu, na to mám oveľa radšej veci ako In rock, Fireball, Machine head, Burn, Shades of Deep Purple, Deep Purple, Live in Japan...

Cossack @ 06.03.2011 13:00:31
Na "In Rock" a "Machine Head" se shodneme, první období mě moc neoslovilo (ale je fakt, že mu ještě „dlužím” nějaký ten poslech navíc), éru „Coverdalovskou” mám rád, ale sem už bych „Dokonalé cizince” vtlačit dokázal...
(Nepovažuji se však za znalce „Tmavého nachu”.)

P.S. Jinak se s Tvými názory často ztotožňuji (například na debuty Lynyrd Skynyrd i Molly Hatchet se dívám úplně stejně). ;-)

K Deep Purple jsem se dostal už na základce ,starší kamarád mi nahrál na kazetu Fireball a Come Taste The Band ,mně se to moc líbilo ,no a Deep Purple se stali mojí celoživotní kapelou číslo jedna . V '84 vyšlo Perfect Strangers obnovených Purple ,které vydal překvapujícně i Supraphon . Pro mně je to výborná deska která obstojí ve srovnání z perlami '70 let . První deska ke které jsem se nemusel vracet ,ale měl jsem ji v době vydání . Desku už samozřejmně nemám ,nahradilo ji cd .
reagovat

PaloM @ 05.11.2009 07:43:24
Mal som to LP, čo vyšlo (vtedy ešte) u nás a bola to obrovská úľava po predošlej tvorbe DP.

pito63 @ 05.11.2009 15:34:07
Veľmi vydarený návrat najúspešnejšej a najpopulárnejšej zostavy Deep Purple.

Podle mě je to zase možná nejlepší a nejvyváženější jejich deska. Slyšel jsem ji snad stokrát a pořád ji miluju. Myslím, že ten, kdo přesně neví, co je to vlastně ten hard-rock (třeba nějaký slušně vyhulený teen-ager), by si to měl poslechnout. Třeba by pak přehodnotil své postoje k muzice a tomu, co považuje za skvělou hudbu. A třeba také ne. Každopádně pro mě je to pilíř světového roku. Kdo má rád tvrdší, ale melodickou muziku se spoustou neotřelých hudebních nápadů, musí tohle album mít, jinak zemře neznalý. Howgh
reagovat

Vláďa @ 15.02.2009 02:31:14
...pochopitelně jsem myslel "světového rocku". To jen tak pro rejpaly.

PaloM @ 15.02.2009 09:37:51
Mám dojem, že pri tomto CD zmizli niektoré staré recenzie, asi to bolo tým bordelom so zavírením pred 1/2 rokom. No nič, mám rád Perfect Strangers, lebo sa vrátila klasická zostava, čo mi najviac prirástla k srdcu. Neanalyzoval by som kvalitu tvorby, vôbec to nie je špatné. Slabšie veci došli až po ňom, môj záujem viac ožil až s Purpendicular. Nezatracujem ani diela v medziobdobí, hoci v minulosti mi nič nevraveli. Ale toto album mám naozaj rád.

redrocker @ 15.02.2009 11:57:40
Vyhulený teen-ager nebude mít stejně zájem. Raději si pustí v mobilu mp3 současné produkce. Moje generace chtěla poslouchat kvalitu na kvalitním zařízení. Kde jsou ty doby, kdy jsme se sešli u někoho doma a sjeli dvě LP za odpoledne.

martin @ 21.02.2009 08:23:09
První deska od D.P. kterou jsem jsem si pořídil v době kdy vyšla ,bylo mi 15 a točila se v gramofonu dlouhou dobu denně . Skvělá deska od skvělé skupiny .