Profil uživatele steve
Recenze:
Van Der Graaf Generator / The Least We Can Do Is Wave to Each Other
| 2018-04-13 | Se svým druhým albem prodělali VDGG obrovský posun v hudební i textové oblasti. Kapela během jediného roku vyrostla a dospěla takřka k nepoznání. Najednou působí jako dokonale rozehřátá mašina s jasnou vizí.
The Least We Can Do Is Wave To Each Other můžeme považovat za klasické album Generátorů a také za jedno z jejich nejlepších. Na mě dýchá velmi podmanivým dojmem a chladnou, sugestivní atmosférou. Už ten hrůzostrašný úvod Darkness (11/11) nemůže působit na labilní jedince vůbec příjemně. Částečné projasnění oblohy poznáme při skladbě Refugees, které si dovolím udělit statut příjemné, dokonce laskavé písničky - na poměry Graafů rozhodně. Vzápětí přijde dusno a zvuky jako ze studeného protiválečného krytu, kde vám nad hlavou sviští tříštivé varhanní granáty. To je bílé kladivo. Sólo na trubku je pro dokreslení scénické atmosféry úplná lahoda. I následující Whatever would Robert have said? začíná odosobněně a extatické výjezdy saxofonu přibližují její náladu k Pawn Hearts. Out of my Book je vsazena přesně tam, kam bylo potřeba - jde o krásnou skladbu, kterou bych si dovedl představit na první Hammillově sólovce. Možná z ní měla být skvělá pozitivní tečka, nebýt...
... ale i přes všechnu tu chmuru je to pěkná deska, souhlasíte se mnou?
» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave to Each Other
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator
Porcupine Tree / Deadwing
Po dobu účinkovaní kapely Porcupine Tree, byla veškerá pozornost upřena na hlavního leadera a téměř výhradního skladatele Stevena Wilsona. Jeho většinový podíl na výsledném schematu, tvorbě, psaní písní a v neposlední řadě také úspěchu, který jeho kapela dosáhla, není potřeba zpochybňovat. Dost často se však zapomíná na celkový obraz hudby tohoto britského tělesa. Za konečný sound, takový, který skrze elektronické medium dostává posluchač, je kromě Wilsona odpovědný ještě jeden důležitý člověk. Tou osobou je klávesista Richard Barbieri, tvůrce většiny geniálních myšlenek, které tvoří to nejpodstatnější - finální melancholickou složku. Bez něj by v určitých úsecích jednotlivých skladeb, a že jich není málo, nebylo co poslouchat.
Ať je to minimalistická zvuková koláž v úvodu titulní Deadwing, niterně vypreparované kouzlo atmosféry písně Lazarus, galaktické zvuky během Arriving Somewhere But Not Here nebo vydolovaný pocit osamělosti v průběhu skladeb The Start Of Something Beautiful a Glass Arm Shattering.
Ano, souhlasím, S. Wilson je génius. R. Barbieri je však ten, kdo míchá s našimi emocemi.
» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Deadwing
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree
Porcupine Tree / In Absentia
Ať jsou Wilsonovy sólové desky třeba skvělé a pro někoho geniální, nikdy se jim nepodaří dosáhnout kultovního stavu, jakým proslula jeho první kapela Porcupine Tree. Samostatnému Wilsonovi zkrátka chybí atmosféra, kterou měla každá produkce PT absolutně dotaženou. Můžeme tomu říkat jak chceme, třeba nadstavba. Ale je to tam a je to zatraceně slyšet. Porcupine Tree byla jedinečná formace a každé jejich SPOLEČNÉ album nadstandardní událostí.
In Absentia patři vedle několika dalších desek kapely na úplný TOP. Její vnitřní pohyb je jasně zachytitelný. Chvílemi radostný, chvílemi sklíčující, pesimistický, absurdní, decentně teatrální, všeobjímající, milostný a především vizionářský. Opojná nálada, která se do vás promítá postupně a skladbu za skladbou, dospěje až ke svému vrcholu v poslední skladbě Collapse the Light Into Earth, což je maximální emoční strop, kterého je kapela takových kvalit schopna dosáhnout.
The best of prog-rock.
» ostatní recenze alba Porcupine Tree - In Absentia
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree
Van Der Graaf Generator / Do Not Disturb
| 2018-04-05 | Svoje pocity z posledních VDGG nedokážu dodnes přesně popsat. Za poslední rok jsem ho slyšel určitě tak desetkrát. To není zrovna málo, jenže jak určit u tak složité muziky, jakou graafové hrají, ten správný počet opakovaných zastávek, aby se dal jeho obsah alespoň částečně pochopit. Pak je docela těžké objektivně popsat hudbu, kterou se pokoušíte marně vstřebávat takový čas.
Každá deska Petra Hammila potřebuje určitý prostor na to, aby se dokázala důkladně vybarvit. U starších alb nemám problém s vyplavováním silných momentů na povrch, u těch novějších jsou podobná očekávání o dost chudší. Vina se dá svést na břitkou sugestivnost, plochou nápaditost, nedůslednou aranžérskou práci, tématickou okleštěnost, nebo taky na celkovou nemohoucnost vytvořit svérázně silné dílo.
Osobně se však nedomnívám, že by zakopaný pes posledního alba VDGG ležel v nějaké z nastíněných oblastí. Tisíc názorů, tisíc chutí, což si můžeme názorně demonstrovat na zdejší recenzentské tabuli. Tudíž budu první kdo nebude mluvit jenom v superlativech, ale když to tam neslyším, nebudu si vymýšlet.
Náplň alba bych rozdělil na dvě poloviny. Ta první je optimističtější. Překrásné písně Aloft, Alfa Berlina a Room 1210 poslouchám s chutí. Rockový odzemek Forever Falling se povedl a upomíná na desku Trisector, kde se nachází podobná píseň. Po bizarním čísle Shikata Ga Nai přijdou první chmury, které se táhnou celou druhou stranou a kde nastává souboj čerta s ďáblem. Jde o těžké, pesimisticky odevzdané songy, vyrvané ze spárů zubaté čarodějnice, pro které nenacházím blahodárný příměr.
Bodově dám čtyřku. Za snahu a za vytrvalost. A za Van Der Graaf Generator.
» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Do Not Disturb
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator
Jethro Tull / The Broadsword And The Beast
Takřka vzápětí po Stormwatch jsem si pustil tuhle desku. Fakticky mezi nimi leží ještě nahrávka A, ta mi ale z příběhu o Jethro Tull často vypadne, takže na ni přijde řada někdy příště. O Broadsword bych napsal něco podobného jako o bouřkové hlídce. Už to nejsou ti staří JT, které jsme tolik obdivovali na Aqualungu. Jednotlivé skladby ovládají orchestrální aranžmá postavená před hutný rockový základ, většina z nich nemá problém oslovit, je to však pracnější. Kláves markantně přibylo, ale vzdušná místa snad krom Seal Driver hledám marně.
Přitom začátek alba je nadmíru povedený. U skladby bestie mám pocit, jako bych stál před popravčím špalkem a tou sklánějící se bestií nad mým tělem byl kat s červenou kápí přes hlavu. Magický moment se přemostí ještě na začátek písně Clap, jinak pěkné věci ve středním tempu, s výbornými melodiemi na flétnu i Barreho kytaru. Ještě Fallen On Hard Times dopadne přívětivě a rezonuje starší tvorbou. Flying Colours je chudokrevná popová avantgarda, o takové nemá cenu absolutně psát. Výpravná bajka Slow Marching Band a temný příběh Broadsword patří k tomu lepšímu na desce. Pussy Willow čerpá znovu energii z původního ostrovního naturelu. Konec dobrý, všechno dobré, Seal Driver a Cheerio bych zařadil do čelních pozic.
Tak se koukám, že mě tenhle rozbor dneska pobavil. Vlastně to není tak špatná deska, ba právě naopak. Atmosféru středověké Anglie dokáže zprostředkovat intenzivněj, než leckterá nafoukaně se tvářící slátanina. Svým konečným hodnocením teď hnu žlučí početnému zástupu jethrofilů, ale proč občas nevyčnívat z řady?
» ostatní recenze alba Jethro Tull - The Broadsword And The Beast
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Jethro Tull / Stormwatch
Skladbou Orion si u mě Jethro Tull postavili svůj další pomník. Její harmonické proměny jsou sladce vláčné, omamné a velice, velice působivé. Dobová kritika desku setřela za její syntetický náklon nasměrovaný mimo klasické mantinely kapely. Dnes je pochopitelné, že Anderson nechtěl hrát jenom folk a vydávat desky podle šablony písní z lesa.
Ať si pustím North Sea Oil a Home, ať poslouchám lidovku Warm Sporran, Flying Dutchman, nebo závěrečnou Elegy, pokaždé jsem bez výhrad nadšený. Anderson v některých momentech zpívá strašně vroucně. Album Stormwatch přineslo trošku jiný pohled a jinou atmosféru. Pro mě symbolizuje obohacení diskografie Jethro Tull a pouštím si ho tehdy, když chci slyšet prvotřídní art rock. A že to nejsou ti praví JT? V tomto případě na to nežehrám. Jo a folk je to pořád!
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stormwatch
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Bad Company / Run with the Pack
S ročním odstupem vydávají Bad Company v roce 1976 své třetí album. To se umísťuje na čtvrtém místě britské hitparády a za oceánem zaostává pouze o jednu pozici. Tyhle údaje jsem uvedl schválně, protože tato nahrávka bývá často přehlížena. Některým lidem se zdá, že za výbornou dvojicí Bad Company a Straight Shooter zaostává. Je to částečně pravda, ale pořád jde o dobrou věc, kterou mám rád. Sice neobsahuje žádný velký hit, možná krom coververze amerického bluesového šlágru Young Blood, ale to tolik neva.
Jak už bývá u Bad Company zvykem, pomalé skladby se pravidelně střídají s vypalovačkami. Titulní flák má dobře posazenou srozumitelnou hlavní linku s decentním orchestrálním odleskem. Dále bych vybral něžnou dvojici Simple Man a Silver, Blue & Gold s vytříbeným smyslem pro melodiku. A něco podobného se odehrává v dalších, emotivně založených skladbách Do Right by Your Woman a Fade Away, do kterých dali kluci pořádný kusanec sentimentu. V případě Run u mě jasně převažuje jemnější nota, některé rychlejší skladby zní trochu jako odrhovačky a proto dávám 3,5.
Run With the Pack vytvořila původní, skladatelský silná čtyřka Rodgers, Ralphs, Kirke, Burrell, což by samo o sobě mělo být předpokladem pro kvalitně odvedenou muzikantskou práci.
» ostatní recenze alba Bad Company - Run with the Pack
» popis a diskografie skupiny Bad Company
Van Der Graaf Generator / The Aerosol Grey Machine
| 2018-03-27 | Původně jsem první VDGG poslouchat vůbec nechtěl. Jenže v tomto týdnu mě jejich muzika zase chytla a dnes jsem si vytáhnul i tento neslavný debut. Názory na něj jsou hodně rozporuplné, já jej beru jako nesmělý pokus který příliš nevyšel. Jde o takové hrubé náčrty, ty se naplno rozpracují až v následující silné etapě, která začíná druhou deskou. Nahrávce nemůžu upřít autenticitu ani atmosféru, ta však na mě působí dráždivě skličujícím dojmem. A není mě vůbec příjemná. Samozřejmě se dá oponovat, že taková idea je kapele blízká i v blízké budoucnosti. Pravda, ale pověstná aranžerská erudice provázející VDGG je tady hodně chuďounká.
Nepodstatný doplněk sbírky.
» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Aerosol Grey Machine
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator
Van Der Graaf Generator / H to He, Who Am the Only One
Jako mladík jsem nedokázal tvorbu této kapely vůbec akceptovat. O nějakém docenění bych tudíž ani nemluvil. Připadal jsem si, jako bych poslouchal pazvukovou koláž právě propuštěných chovanců pychiatrické léčebny. Když jsem se před lety potkal s jedním starým přítelem, zeptal se mě, jakou hudbu kterou nezná bych mu doporučil. Navrhnul jsem čerstvě objevené VDGG. Hnedka zpozorněl a prý už o nich slyšel z vícero zdrojů a chtěl, abych mu popsal o co jde. Těžko jsem vysvětloval co vlastně Hammillova družina hraje. Je to jazz? Je to ještě rock? Je to Psychedelie? Asi je, asi je to všechno dohromady.
Deska H to He, Who Am the Only One patří k těm stravitelnějším, proto je často označovaná za prubířský kámen jejich tvorby. Pokud se chystáte proniknout do blízkosti VDGG, přidávám další doporučení začít „háčkem“.
Tahle deska obsahuje některá poprvé, přítomná v repertoáru VDGG. Kapela servíruje svou nejlepší baladu (i když podobné písně nikdy záměrně nepsala) House with no Door.
Najdeme tady nejpodmanivější mellotronovou skladbu jakou si můžeme představit, The Emperor in his War-Room. Dramaticky vypiplaná a ponurá věc, s výtečnými instrumentálními pasážemi.
A Pioneers over C. patří zase k nejzáhadnějším a taky nejjazzovějším představením téhle party. Banton v ní hraje výborné bassové linky a Jackson řádí na saxík. Působivé harmonické proměny předkládají velký cit v kompoziční práci, se smyslem pro nepředvídatelné instrumentální finesy.
Málem bych zapomněl na skladbu Killer, která působila vedle tehdejší učebnicové produkce Moody Blues, Yes a vlastně i Pink Floyd neuchopitelně zlověstnou silou.
V hudbě Van Der Graaf Generator nehledejme žádný hudebně estetický ideál. Většina jejich opusů byla ve své době revoluční a špatně pochopena, nebo nepochopena vůbec. Dnes je tahle kapela přijímána daleko vstřícněji. A to si myslím zaslouží.
» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator
Van Der Graaf Generator / Godbluff
Pokud je na výběr a pokud mám skutečně náladu poslouchat náročnou muziku, chci aby měla alespoň částečnou hlavu a patu. O nějaké prvoplánovité libivosti, nebo lehce pochopitelné melodičnosti si můžu u Van Der Graaf Generator nechat leda zdát. V dnešní době ultrabrutálních smeček a pomalovaných šašků hrajících divadélko na své obecenstvo jak ukrutně jsou zlí, může působit Hammillova muzika jako přeceděný čajík. Jenže právě ta šílená zloba je v děsuplné atmosféře tohoto alba tak trefně ukrytá, že dnešní teenager ji dokáže dost těžko odhalit. Pokud dotyčný interpret nevystupuje jako černokněžník, neháže okolo sebe kříži, nemaluje na zdi okultní symboly a nelije na sebe kalichy krve, nedokáže šokovat. To si dnešní mládež myslí a je to samozřejmě blbost! Zrak přenáší do mozku to co dnešní svět vidět potřebuje a v muzice to je podobné.
Hammill dokázal šokovat už před čtyřiceti lety a žádné levné propriety k tomu nepotřeboval. Byl to génius. Myšlenky které nosil v hlavě uměl přesně tlumočit svým tehdy pozorným posluchačům.
Texty a muzika je tím prvotním.
Žádný skandály, šminky, hadry, plátna a monstrózní hororová jeviště.
Mě stačí devět minut Scorched Earth a mám v kaťatech.
» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Godbluff
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator
Beck, Jeff / Truth
Blues poslouchám jenom okrajově. Můj šálek kávy to rozhodně není a desky s podobnou tématikou si pouštím sporadicky. Beckovu prvotinu jsem si pořídil za slušnou cenu na doporučení a už je to hodně hodně dlouho. Ale že bych si k ní vypěstoval nějaký vztah to se říct nedá. Včera jsem ji vylovil po hodně dlouhé době a docela mě překvapilo, jak kvalitní deska to skutečně je.
Blues-rock co má šťávu a taky koule. Ten rock jako styl je úderný, občas pěkně těžký a taky dospělácky drsňácký. Blues je základ, který nefňuká a nepláče. Motorovka Stewart mě nemusí být sympatický vizuálně a tím popíkem který téměř celou kariéru vyrábí, ale tady je úžasnej. Zkrátka sem pasuje.
Jasně, jsou tady výrazný kusy jako Let Me Love You, tradicionál Greensleeves nebo parádní nášup Rock My Plimsoul. Když k tomu připočítáme dobrý začátek Shapes of Things, čarokrásnou Morning Dew, vcelku inovativní You Shook Me, utahaný Ol' Man River a Blues Deluxe a hlavně instrumentální klenot Pageova kalibru Beck's Bolero, posloucháme nadstandardně dobrou desku. A to se bavíme o debutu, sice v té době už vyhraného Becka, který je v porovnání s prvními LZ(často lidi tyhle dvě desky spojujou)o něco vyzrálejší a vyhraněnější.
Zkrátka souboj 1LZ x 1JB = vyhrává Jeff. Mám uši, né.
» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Truth
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff
Plant, Robert / Fate of Nations
Pokud se budeme bavit na téma Robert Plant řeknu vám, že ve mě jeho poslední díla nějakou závratnou odezvu nenacházejí. Ale pořád je to kvalitnější, než s čím přicházel po rozpadu Led Zeppelin. V osmdesátých letech byly jeho hudební příspěvky tristní, ovšem s nástupem tvrdého rocku opětovně na scénu tento vyjimečný zpěvák pořádně pookřál a hned zkraje devadesátých let vydal svou nejlepší nahrávku.
Tato působivá kolekce nepřipouští žádná ale. Obsahuje dostatek nosných myšlenek a způsob jakým dává Robert svůj temperament na odiv je úctyhodný. Nadpoloviční většina skladeb je velmi dobrá a jeho zpěv se oproti angažmá u Zeppelin plasticky vytvaroval a je ještě expresivnější.
Fate of Nation už zůstane jeho nejvyspělejší sólovou deskou.
A skladby typu Calling to You, Come into My Life, I Believe, 29 Palms, Memory Song (Hello Hello), If I Were a Carpenter, nebo Promised Land těmi vůbec nejlepšími.
» ostatní recenze alba Plant, Robert - Fate of Nations
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert
Threshold / Legends Of The Shires
| 2018-01-31 | Ubohost a úpadek. To jsou vlastnosti provázející poslední album anglánů Threshold. A to říkám zcela otevřeně já, dlouholetý fanoušek kapely. Tohle je prostě bída a nuda roztažena ještě navíc na dvě alba. Nečekal jsem zázrak, ale ani tak velký průser. Už For the Journey není bůh ví co, ale má rozhodně lepší zvuk, bahatší struktury, nepostrádá nápaditost a hlavně Damian je daleko lepší zpěvák než Glynn. Ten i kdyby se přethnul z ušmouraných a donekonečna se opakujících tuctových hoblovaček a nemastných melodií zázrak nevykřeše. Všechno je příliš předvídatelné a nebýt nějakých těch Westovin na klávesy, nedalo by se album ani doposlouchat. Leckde jsem na desku četl úplné chvalitebné ódy. Asi to psali samí metaloví námořníci, kteří v životě neslyšeli nic o stokrát zajímavějším progrocku.
Já si Threshold škrtám jako jednu z dalších formací se kterou už nemá cenu do budoucna počítat.
» ostatní recenze alba Threshold - Legends Of The Shires
» popis a diskografie skupiny Threshold
Beardfish / The Void
Jenom krátce. Domnívám se, že tahle deska je soldní průser. Vůbec nechápu koho tím chtěla kapela oslovit. Najednou začala hrát jako běžné severské spolky z elitářských metalových kruhů. Tento překvapivě obrácený směr zastřešený zárukou určitého progresu nedokázal původní fans jednoznačně uspokojit. Horyna to ve své recenzi zhrnul za mě, přidám pouze fakt, že při filtraci takových písniček člověka nezabolí, že se kapela postupně rozpadla. Pro mě je bodování někde mezi 2-3 hvězdami. Poslední deska se naštěstí zase povedla a nakonec zůstává důstojnou tečkou za koncem této kapely.
» ostatní recenze alba Beardfish - The Void
» popis a diskografie skupiny Beardfish
Kansas / Leftoverture
Proč musí velká a zavedená kapela, která je na scéně víc jak čtvr století donekonečna omílat tu stejnou nahrávku. Jde o americké Kansas, kteří svůj hudební pomník Leftoverture neopomenou připomenout pomalu každoročně, stůj co stůj. Když koncertují většina skladeb se hraje z Leftoverture, když koncertují jindy, přehrají Leftoverture rovnou celé. Když vydávají živák, musí k němu nalepit kompletí Leftoverture(co chlapci, co to mělo letos být), když se mluví, mluví se jenom o Leftoverture. Pomalu to vypadá, na kapelu jednoho alba, jako by Kansas nikdy nic jiného nenatočili. Copak všichni z paměti vymazali Poin of Know Return, totálně jižanský debut Kansas, nebo skvosty Song for Amerika a Masque, když se už máme za každou cenu udržet v sedmé dekádě? Hold pětinásobnou platinu semlela řeč dolarů a mamon má taky svou cenu.
Ovšem všechno má také druhou stranu mince. Když toto arcidílo právě poslouchám, uvědomuju si obrovskou sílu a gejzír geniálních nápadů, které mě jeho prostřednictvím dokonale stimulují. Ono jde opravdu o skvělé album, jistě jejich nejvyzrálejší, ale ta převaha není prvotní. Jednotlivé skladby jmenovat nebudu, protože bych je musel vypsat všechny a to se mi přiznám se nechce. Kdybych psal svoji recenzi na papír, nejspíš by ho zmáčel pár třpytivých slz, které se mi vylupují při andělsky neposkvrněném dětském sboru v půli Cheyenne Anthem. To je skutečný zlatý hřeb alba.
A tak na mi na závěr dovolte použít provařenou parafrázi KANSAS=LEFTOVERTURE a LEFTOVERTURE=KANSAS. To hlavně díky němu zná tuhle kapelu celý svět.
» ostatní recenze alba Kansas - Leftoverture
» popis a diskografie skupiny Kansas
Camel / Moonmadness
Jestli si to ještě dobře pamatuju, byli Moonmadness jedni z prvních Camel které jsem si pořídil. Docela dlouho pak trvalo, než jsem jejich hudbu dokázal akceptovat. Původně jsem totiž čekal, že bude deska klasicky zpívaná, něco na způsob Yes. Dlouhatánské a táhlé plochy pomalu se posunující jako karavana na poušti mě přišli zdlouhavé a nudné. Až časem jsem si uvědomil že právě v tom je krása hudby Camel a charakteristika jejich prvního období .
Cela deska vyluzuje zvláštní chladivý dojem, který navíc často podtrhne Latimerova tesknivá flétna. Její party dokáží diváka povznést i obloudit. Hned z kraje alba v Song within a Song jsou takové momenty k dispozici. Kapele jde o náladu, o momentální rozpoložení, které dokáže dokonale ovládat. Ještě subtilněji se o to snaží ve čtvrté Spirit of the Water, to už je Camelovský parnas. Mistrně sejmuta basa Douga Fergusona, ale také rozdělení vokálních linek mezi celou kapelu. To jsou další z poznávacích znamení těchto Camel.
Deska Moonmadness zakončuje jejich první období, které je dnes chápáno jako jedno z klíčových v dějinách tohoto souboru.
Vysoká známka je nad slunce jasná.
» ostatní recenze alba Camel - Moonmadness
» popis a diskografie skupiny Camel
Gong / The Owl And The Tree (Mother Gong with Daevid Allen)
Na tuhle desku jsem kápnul úplně náhodou na jednom českým portále s muzikou teprve nedávno. Zkusmo jsem ji na Youtubku profrčel a okamžitě objednal. Chtěl jsem doma mít nějaký novější vzorek těh pravých čajovo-drogově-extravagantních Gong a trefa na černo se proměnila na trefu do černého.
Řekl bych, že se pokračuje tam kde deska You končí, jenom zvuk je zmáknutější a vyspělejší. Je to pořád stejná psychárna, jen se častěj improvizuje po jazzovsku a Gilli Smyth víc recituje než zpívá. Vokál Daevida Alenna je objeví jen občas, hodně se hraje a část materiálu by mohla být klidně na nějakém Moerlenovském albu. Jsou tu krásné improvizační pasáže, ale na pilu se moc netlačí, občas máte halucinogení pocit, to když Gilli opakuje podobná slova stále dokola.
Na hudební mapě jsou Gong zvláštní vzezření. Neznám nic tak podobně ujetého, možná právě proto mě přitahují, ale musím na ně mít speciální náladu, už tak je to dost těžký oříšek.
» ostatní recenze alba Gong - The Owl And The Tree (Mother Gong with Daevid Allen)
» popis a diskografie skupiny Gong
Colosseum / Daughter of Time
Deska Daughter of Time je jediná fošna, která se mě od přechvalovaných Colosseum zamlouvá. Jejich poměrně často praktikované „holé“ instrumentální uchopení na mě nepůsobí nikterak závratným kouzlem. To bývá u podobných technicky špičkově vybavených kapel z okolních luk a hájů, které míchají šťavnatější koktejly z vícero nakomulovaných jazzových ingrediencí daleko působivější. Předchůdcům Daughter of Time něco chybí a to něco je ohromující představení Chrise Farlowea, který jejich třetí hudební zápis vynáší svou nadpozemnskou vokální akrobacií, silou a hlavně barevností vysoko nad nějaký obyčejný rockový rámec. Pak jsou to samozřejmě VELKÉ skladby které kapela pro tuto chvíli vytvořila a hned ta první Three Score and Ten Amen je strhující fatální symfonií celých Colosseum. V pomalejších momentech Time Lament nebo páté Theme For An Imaginary Western se mnou cloumají emoce a hudební hrátky trhají ještě bušící srdce na kusy.
» ostatní recenze alba Colosseum - Daughter of Time
» popis a diskografie skupiny Colosseum
Yes / Relayer
Jak velkou změnu může v hudební orientaci způsobit výměna klávesáka, jsme se mohli přesvědčit v rozmezí alb Tales F.T.O. a Relayer kapely Yes. Obrazně řečeno jde o cestu z podvodní pohádkové říše až kamsi k hranicím industriálního rachotu, vkusně zaobaleného art-rockovou fólií. Ovšem jakkoli se může zdát deska Tales... pohádkově krásná, po několika minutách strávených v jejím sevření se dýchá stále obtížněji a posluchač obeznámený s předchozí produkcí marně hledá záchytné body a silné momenty. Jde o setrvačnou nudu utahaných a donekonečna prodlužovaných pasáží, postrádající logičtější úseky, nebo přijatelné vyústění v silnější myšlenkové struktury.
Oproti tomu nahrávka Realayer znamená velkou obrodu stylu Yes a opětovný návrat na výsluní. Jde o veskrze průkopnické dílo, které nebylo pro svou majestátně chladivou atmosféru do dnešních dnů pochopeno. Avšak v jeho odtažitosti je nové kouzlo hudby Yes. Ta se v pozici písně Sound Chaser dokonce přibližuje až k teritoriu King Crimson-ovských jazýčků v aspiku, tudíž do pozice, která je pro ni velkou neznámou. Přitom v každé ze skladeb najdeme senzibilní slide kytarové pasáže Steva Howea, kterými se nás snaží dotlačit do tajemných končin daleké fantasie. Patrick Moraz vhání do trojice nových písní free jazzové etudy a s kytarou pana Howea si náramně rozumí. Jde o velkou nahrávku, jakousi vlajkovou loď tehdy silně průkopnických Yes.
A znamenité úseky Stevovi slide kytary v To Be Over jsou toho jasným důkazem a jedním z nejkrásnějších momentů alba.
» ostatní recenze alba Yes - Relayer
» popis a diskografie skupiny Yes
Rush / Vapor Trails
Málokterý přívrženec Rush dokáže tohle album pochopit. Řeči o tom, jak jej kapela zklamala a vydala podřadnou desku se špatným zvukem jsem slyšel už hodně. Přitom se stačí poohlédnout po okolnostech, které jeho vydání v minulosti předznamenali. Neil Peart přišel v krátkém čase o své nejbližší rodinné příslušníky a po psychické rekonvalescenci se na motorce vydal na roční cestu napříč státy. Nechtěl se do kapely vracet, ale čas a jeho společníci ho nakonec přesvědčili. Cožpak by v tak těžkém okamžiku svého života mohl/mohli vydat sametově melodickou desku typu Test for Echo? Nebo melancholicky posazenou písničkovou slátaninu? Ne! Rush se sedřeli na kost! Odstranili všechen zbytečný klávesový ornament a zavzpomínali na své mládí otočením kormidla mezi svá ranná alba.
Chápu jejich vnitřní nasranost i nasr..... posluchačů poté, co jim byla předhozena tak neotesaná deska. Další chybou je její špatná dramaturgie. První věci jsou skutečně pod psa. Rozehrávají v divákovi hru nervů a testují jeho výdrž. Osobně bych je ze seznamu vyškrtl. Skočit do alba trackem číslo tři, respektive čtyři, remcalů by ubylo. Výrazná melodická nápaditost líbá Rush ve skladbách jako jsou The Star looks down, How it is(hit jako hrom), Secret touch, zvonivé Eartshine a dalších a dalších. Deska v půlce zabere a baví jako kterákoliv jiná starší kolekce. Zvukově je podobná ranným nahrávkám mejdnů a když si na její syrové spektrum zvyknete je po problému. Invenční můza Rush nikdy neopustila, jenom je líbá plechově rachotící hubou.
» ostatní recenze alba Rush - Vapor Trails
» popis a diskografie skupiny Rush