Van Halen - III (1998)

Zvláštní úkaz se v hudební historii stal roku 1998. To když k Van Halen přišel zpěvák Extreme, Gary Cherone. Ten se snažil svým osobitým charakterem navázat na odkaz nastolený oběma jeho velkými předchůdci. U fanoušků se toto album s velkým pochopením nesetkalo, čehož si byl zakrátko vědom i Eddie a Gary se musel zase poroučet. Jenže tento nováček v řadách Van Halen odvedl sakra dobrou práci. Bohužel však materiál zněl starým fans až příliš pokrokově a se značkou VH měl jen pramálo společného.

Jde o poměrně moderně znějící hardrockové album, se zemitým zvukem a skladbami vykazujícími na Van Halen poměrně delší stopáž. Vyrovnaný materiál, který v porovnání se starší tvorbou zapadl, neměl vyložených vrcholů, ovšem ani slabin. Favority není těžké vystopovat. Without You, From Afar, Dirty Water Dog, Once, Josephina, Year to the Day, How Many Say I. Dobrou polovinu tvoří mistrovsky vysoustružené písně, ve kterých zkušené ucho Van Halen snadno identifikuje. Eddieho hra je natolik rozpoznatelná, že ani několik progresivních příkras, které do skladeb jejich skladatelé dosadili, je nepřetáčí na mimoúrovňovou rovinu.

Sestava s Garym Cheronem v popředí však nevydržela příliš dlouho a brzy následovalo dlouhé období tahanic, kdy se řešilo, zda-li budou VAN HALEN pokračovat s Hagarem nebo Rothem (jak je už dnes jasné, nakonec s každým z nich absolvovali zhruba dvouleté reunionové období mezi roky 2003 – 2007). Nebo zda-li vůbec budou pokračovat, protože rovněž Eddie Van Halen svedl krátce před těmito událostmi (zhruba někdy na přelomu století) svůj osobní boj s rakovinou. Naštěstí úspěšný. Trojka tak zůstala na čtrnáct let jejich posledním studiovým albem, na které v únoru 2012 navázali až deskou A Different Kind Of Truth s logickou účastí Davida Lee Rotha za mikrofonem.

Momentální TOP skladba: Once
reagovat

Pegas @ 13.06.2018 18:47:50
Na mě to tenkrát neznělo pokrokově, ale prostě nezáživně. Pak už jsem to neposlouchal, tak bych to mohl po dvaceti letech zase otestovat, přece jenom jsem časem přijmul spousta muziky, která mě dřív moc nezajímala.

horyna @ 14.06.2018 08:34:34
Na rozdíl od Petra mě tato deska sebrala ihned, na první poslech. Jelikož jsem původní Van Halen znal pouze okrajově, neměl jsem srovnání. Vlastně jsem Cheroneho desku nemusel s dřívější tvorbou VH poměřovat vůbec. Což pro mne byla určitě výhoda. Jeho hlas mám pevně ukotvený s Extreme a právě III-ka byla pojítkem mezi jeho bývalkou a VH.
Pár výhrad tady najdu, takže čistých pět ani náhodou. Ale snahy prozkoumávat nová teritoria, si u kapel vždy velice vážím. Van Halen tady rozhodně neustrnuli, ale ani se nezpronevěřili době za každou cenu.
Eddie má zkrátka svůj styl a ten mě poslouchat baví.

pinkman @ 14.06.2018 13:24:29
Vůbec nechápu, proč na tolik lidí působí "trojka" jako vyděděnec. Eddie má čitelný kytarový rukopis, z něhož neuhýbá ani zde. Souhlasím s názorem, že Roth byl pro kapelu požehnáním. Potřebovali šoumena aby mohli dělat šou, ale potřebovali také pořádného zpěváka, aby mohli předvést, co v nich ve skutečnosti je.

stargazer @ 30.05.2023 15:05:11
Patřím k těm posluchačům, kterým se VH III líbí a líbí se mi moc, protože s tímto zvukem se skupina prezentovala poprvé, takže něco nového a přitom dobrého se cení. Rozhodně to ale není přelomová deska. Na druhou stranu chápu fans Van Halen, že tohle nepřijali. Hlavně ty z druhé strany Atlantiku. III byla na ně příliš těžké sousto a navíc je to nejdelší studio album v kariéře skupiny.

Dva kohouti na jednom smetišti se nikdy příliš dlouho nesnesou. Teď samozřejmě mluvím o vznikajících konfliktech mezi Sammy Hagarem a Eddie Van Halenem, které se postupně vyhrotili natolik, že se vokalista prostě musel poroučet, hlavně tedy i sám chtěl. O naprosto exkluzivních dílech se Sammym jako lídrem a pro mne i nejlepším pěvcem kapely, rozepíši se až v příznačných recenzích. Tentokrát je řada na další velké ikoně americké hudební scény, řeč je fakticky o Gary Cheronem, který zaplnil onen uvolněný post a vlastně se, se zbytkem ansámblu a novou / jinou skladatelskou formulí i fazónou postarl, o na jednu stranu velkou kritikou očerněné album, o něž fanoušci příliš zájmu neprojevili, na stranu druhou, porodil vcelku výjimečně progresivní, mnoho vrstvé album, které prostě nejde jen tak přejít a zahodit. Jeho pečlivému rosboru se chci zde věnovat, jelikož toto dílo u mne stojí v přední linii zapomenutých (zapuzených), svrchovaně osobitých hard rockových desek. Ještě tedy dodám že Garyho vokální barvu a především techniku obdivuji již od dob jeho předešlého působišti v kapele Extreme a zejména desky III Sides to Every Story a následující Waiting for the Punchline (stejně jako comeback kapely prostřednictvím Saudades de Rock) patří do zlatého fondu rockové, progresivně kytarové hudby.

Mám za to, že skutečný vstup do alba měl být učiněn až s trackem číslo tři One I Want, jelikož jak první instrumentální ukolébavka, tak druhá píseň, nejsou vskutku reprezentativní či nijak poutavé vzorky hodné jména kapely. Ona výše jmenovaná, už oplývá slušným tahem na bránu, schopnou ornamentální šestistrunnou prácí i solidní porcí hard rockového odéru vůbec, známeho z desek předešlých.
Se čtvrtou From Afar- se už plně dostavují skvělé Eddieho parádičky a od počátku zajímavého melodického riffu, je cítit, že kytaru v rukou svírá skutečný ekvilibrista, další velkou devízou písně je Garyho hlasové rozpoložení a novátorská rytmická tvář tohoto kusu.
Dirty Water Dog- akustické kouzlení do kterého brácha z poza bicí soupravy vkládá přechodové rytmy, volné funky tempo a zvláštní závan jedinečných Van Halen mě jasně upozorněje, že by bylo konečně záhodno zvednout volume krapet nahoru.
Velké chvíle suverenní kompoziční svobody přicházejí s písní Once- pomalá, myšlenkově vznešená píseň, protknuta krásným tónem znělé španělky a proplouvajícím Garym, ve své totální hlasové exhibici. Ano takto má hrát kapela světového jména.
Klasická, středně tempá věc Fire in the Hole- jde ve stopách svých předchůdcu, jen u mikrofónu se octl někdo jiný.
Josephina- i když se zde odehrává vše pevně v Eddieho kytarové režii, pro mne je tato monumentální balada především o Garyho totálním muzikanství, neuvěřitelně procítěně se do písně pokládá, střídá všechny polohy svého jedinečného rozsahu, je prostě bytostně cítit jak touto písní skutečně žije, že je s ní spjat. Autorův osobní favorit.
Nádherné kytarové tóny otevírají píseň Year to the Day- sametově něžný, přesto jasně čitelný Cheroneho hlas náhle z prudka vystřelí do nebeských výšin a posluchači je jasné že zažije další velké chvíle, ona už stopáž pohybujicí se za hranicí osmi minut naznačuje, kolik prostoru je kapele dáno. Smělost stranou, dolím si onu věcičku označit za katedrálu pocitů a výstavní skříň insrumentálních kvalit souboru.
Do závěru nás čeká ještě jedna velká a zcela separátní věc, píseň How Many Say I- staví na odiv klavirní melodii a sborové vokály zcela ve prospěch atmosféry jedinečného a tajemného okamžiku vymezeného takto budované skladbě.

Deskou je potřeba se postupně proposlouchat, dát jí více šancí, není to žádný obyčejný stadionový, chytlavý rock na první signální, ale sbírka pocitově silných písní velice vyspělých hudebníků. 4-5* pro tentokrát malinko dolů.
reagovat

luk63 @ 24.05.2016 16:38:43
Pro mě mají Van Halen přínos pouze prvním albem, kde se ukázala výborná a novátorská kytarová hra Eda. Se zpěváky to mám tak,že Davida Sammy plnohodnotně nikdy nenahradil, stejně jako to bylo v řadě jiných rockových kapel (Byron- Lawton, Scott - Johnson, Ozzy - Dio, etc...). Cherone se mi líbí mnohem víc v Extreme.

horyna @ 24.05.2016 16:52:08
luk63: díky za reakci, moc jsem ani nevěřil, že zde budou mít V.H. nějaké příznivce. Tvou oblibu prvního alba kapely chápu a zdílím rovněž, tenkrát Eddie prostě válel, škoda že to na dalších albech s Rothem vcelku rychle upadalo. Jinak za Extreme palec vzhůru :-)

První album s Gary Cheronem (ex Extreme)a zároveň do teď poslední album Van Halen vyšlo před dlouhými 13lety.
Namlsaný klipem k filmu Lethal Weapon 4 se skladbou Fire In The Hole jsem se těšil jaká bude celá deska.
Nezklamala,ale ani nepřekvapila.Fire In The Hole společně s Without You je to nejlepší co se na ni nachází.Zbytek je dobrý.Což není moc a ani málo.Ale musím přiznat že jsem čekal mnohem víc.Když si chci pustit cd s Van Halen šáhnu po jiných než po tomto.
Doufám že se ještě nějaké desky od téhle party dočkám.
reagovat

mikepis @ 28.01.2011 11:22:36
si velmi skupy v hodnoteni

jeden z nalepsich VH albumov. Cherone hlasom blizsie k Rothovi ako Hagarovi. Ocividne lepsi ako Hagar. Album ma jednoliatu baladicku molovu atmosferu. Asi je Eddie unaveny zo zivota a dorazeny chlastom. Hadam najkrajsia balada - From Afar. Neskutocne, co Eddy dostane z gitary a aj Cherone sa tu prekonava. Album ma rozhodne na lepsie hodnotenie.

martin69 @ 28.01.2011 11:36:24
mikepis : ber to tak že je to můj názor.Každý má své favority :-).

Apache @ 29.01.2011 09:18:34
Ještě jsem snad neměl odvahu si to poslechnout, ale co jsem četl (tuším, že to byl rozhovor s Eddiem), tak z finální podoby alba vypadlo (z rozhodnutí nějakého důležitého šaška) několik kvalitních skladeb. A jedna z nich prý byla hodně dobrá hitovka. VH ji pak dali snad alespoň na net nebo co, a byly na ni velké ohlasy od fanoušků.
Jinak zatím asi nejobsáhlejší výběrovka Van Halen - The Best Of Both Worlds z roku 2004, kterou vlastním, přinesla tři zbrusu nové písně VH se Sammym Hagarem (It's About Time, Up For Breakfast a Learning To See). A není to vůbec špatný materiál. Asi nejvíc se mi zamlouvá posledně jmenovaná.

@ 29.01.2011 09:22:01
Ha! A teď jsem se dozvěděl, že hoši připravují na letošní rok nové album s Davidem Lee Rothem u mikrofonu! To jsou věci...