Naposledy přidané recenze
White, Lenny / Present Tense (1995)
| 24.08.2024 | Bubeník slavné skupiny ze sedmdesátých let - Return to Forever, vydává po dvanáctileté pauze své deváté studiové album Present Tense /1995/.
Tak, jako na jeho prvních dvou albech, tak i zde na Present Tense se Lenny obklopil celou řadou hudebníků světového formátu a připravil album rozmanitosti pětipatrového dortu. V devadesátých letech White vydává tři studiová alba a jeden koncertní záznam a Present Tense mi z toho vychází nejlépe.
Kytarových partů se ujímá Dean Brown /spolupracoval hodně s Billym Cobhamem/ a John Scofield. Každý z nich vtiskl albu rozličný kytarový sound. V písni Who Do You Love si zaspívá Chaka Khan a Michael Urbaniak dostal prostor pro své housle, ale jeho vstup je minimalistický. Lenny vsadil hodně na dechy. Devět z třinácti songů mají saxofony své jisté. Z těch slavných bych jmenoval Michaela Breckera a Kennyho Garretta. Další hvězdné jméno na seznamu hostů je Chick Corea. Corea byl angažován do pěti skladeb /4, 5, 6, 7, 13/ hlavně jako pianista a hráč na Fender Rhodes. Zajímavá je předělávka Stingovy písně Tea in the Sahara v podání zpěvačky Nicki Richards. Stingúv originál je nádhera a tato verze snad ještě lepší. Lennyho bicí potřebují silný basový základ. O ten se postarali převážně slavní Marcus Miller s Victorem Baileym a v tracku Dark nastupuje na scénu Stanley Clarke a zahraje tu nejvýraznější basovou hru na albu /kytarové sólo v Dark - ani Scofield, ani Brown, ale Tony Purrone/.
Album uzavírá Coreova skladba pod názvem Caprice. Vůbec mi do konceptu desky Present Tense jaksi nepasuje a je dobře, že je na posledním místě. To je tak vše, co bych vytknul. Jinak album nemá chybu. Propracovaná, sebejistá, distingovaná hudba na poli fusion devadesátých let si vysloužila velmi silné ****z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Present Tense
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Doc Holliday / Danger Zone (1986)
| 24.08.2024 | Nedávno jsem se v recenzi na jedno osmdesátkové album australských The Angels zamýšlel nad vlivy glam metalu na klasické rockové, hard rockové a metalové kapely v osmé dekádě. Přitom jsem zmínil, že by mě zajímalo, jak by si s těmito vlivy na svých albech poradili southern rockoví králové Lynyrd Skynyrd. Bohužel (nebo možná bohudík), jak by v tomhle případě dopadli zrovna oni, se v této realitě nikdy nedozvíme. Na druhou stranu to, jak si s osmdesátkami poradili jiní zasloužilí Jižani jako např. Molly Hatchet, Blackfoot a další, můžeme zvědět velmi snadno. Stačí si v jejich diskografiích vylovit konkrétní alba z příslušných časových období.
Doc Holliday byli southern rocková parta z Georgie, která se dala dohromady už v 70. letech. Desky však začali vydávat až právě v oněch osudových osmdesátkách. Začali na samém jejich prahu a to nejinak než velmi dobře. První dvě alba z let 1981 a 1982 jsou jakýmikoliv trendy zcela neovlivněná jižanská klasika. Bohužel, pak přišel rok 1983 a experiment zvaný Modern Medicine. Stejný rok je i rokem vydání veleúspěšného alba Eliminator texaských blues rockerů ZZ Top. Všichni víme jak moc na něm fousaté trio změnilo svůj sound za mohutného využití všech možných syntetizérů, sequencerů a jiných moderních výdobytků. Víme také jak úspěšné, mj. i díky inovativním videoklipům a jejich mohutné rotaci na tehdy ještě mladé hudební televizi MTV, to album bylo. Zda je pes zakopán právě tady, a zvuk Eliminatoru byl inspirací třetímu albu Doc Holliday, se však můžeme jen domnívat. Jisté je, že Modern Medicine bylo absolutním fiaskem. A to po všech stránkách.
Pořád říkám, že i komerce se musí umět. A vzhledem k tomu jak velký komerční neúspěch trojka Doc Holliday sklidila, můžeme suše konstatovat, že tady se zase jednou neumělo. Pokud si to album poslechnete (nebo se o to alespoň pokusíte - nikdo vám nemůže vyčítat, když to nezvládnete), zjistíte proč. Zjistíte úplně všechno - nejvíc asi to, že je to tak trochu šunt. A to nejen po stránce hudební invence. Pokud tam nějaká je, zůstane navždy pohřbena pod neposlouchatelným nánosem elektronického neumětelství. Celý ten pokus je tak těžkopádný, že nezbývá než konstatovat, že tahle Docova kobyla kulhá na všechny čtyři nohy.
Není divu, že si pak dala kapela tři roky pokoj. Spíš je s podivem, že se z té katastrofy vůbec vzpamatovala a vydala další album. A právě jím se nyní budu zabývat. Není totiž vůbec špatné, právě naopak!
Jistě, nepřátelé 80s rocku se budou nejspíš nad některými jeho položkami ošklíbat tak či tak, ale já mám rockové osmdesátky rád. A když se v nich dělá něco dobře, nemohu to neocenit.
Úvodní a zároveň titulní skladba "Danger Zone" sice southern rockového puristu nejspíš spolehlivě odradí, ale jinak není třeba si nic nalhávat. Šlape to skvěle a vyrovná se to i takové "Mighty Wings", kterou Cheap Trick v tom samém roce ozdobili soundtrack k filmu Top Gun. Což znamená, že je to strhující, nablýskaná, silně melodická pop rocková pecka. Přesně taková, jaké bývají k slyšení v amerických filmech z poloviny osmé dekády. Nic víc, nic míň.
"Ready to Burn" pokračuje přibližně ve stejném duchu, jen je rychlejší, dramatičtější a zpěv tu místy připomíná Billyho Idola. Kytary jsou ovšem řádně nabroušené, rifuje a sóluje se o sto šest, přičemž si to pořád drží vysoce energický náboj.
Jediný problém může spočívat ve stylu, který je stále mnohem blíže nablýskanému losangelskému glam metalu než zaprášenému southern rocku, jaký bychom od Doc Holliday čekali.
To vše se změní s třetí skladbou, kde kapela nabídne jeden z absolutních vrcholů svého repertoáru - klasiku "Redneck Rock & Roll Band". V tu chvíli jsme zpět na jižanské půdě a nezbývá než říct: Díky, Docu, to je přesně to, co jsme chtěli.
Ten stylový skok je stejně tak potěšující jako překvapivý. Kdo by po výše zmíněném úvodu čekal tak náhlé obrácení na pravou víru? A že je to jižanská paráda se vším všudy, včetně lynyrdovských trademarků jako dívčí vokály a powellovské piano, na to můžete vzít jed. Dokonce dojde i na citaci ze "Swamp Music" a v textu se objeví jména jako B.B. King, Outlaws, Marshall Tucker, padnou názvy songů jako "Johnny B. Goode" a "Mustang Sally", jsou zmíněni dva blonďatí bratři a vyloženě jsou pak vypíchnuti Lynyrd Skynyrd coby "best damn band".
Nejen že je tahle pecka nejlepší na desce (alespoň pro každého southern rockera zcela jistě), dovolím si tvrdit, že jde dokonce o jednu z nejlepších skladeb v rámci celého žánru.
Přitom ji u mě v oblíbenosti přebíjí následující skvost "Run to Me", což je melodicky zadumaná, pro mě však absolutně bombastická a totálně náladotvorná country-southern rock-popárna, která si u mě to první místo mezi všemi skladbami alba jednou provždy ukradla pro sebe. Tady se totiž kníratému pistolníkovi povedl zásah přímo do srdce. Minimálně toho mého určitě.
Jižanské bažiny neopustíme ani v následující "Southern Girls". Tady nabídne Doc vyloženě rozdováděné boogie, podané tak, že u něj musí zaplesat každý Jižan bez ohledu na to, jaký směr ve svém oblíbeném žánru preferuje.
Nemůže být sporu o tom, že touhle za sebou jdoucí trojicí skladeb si Doc alespoň na chvíli prostřílel cestu na jižanský trůn. Myslím, že takové parádě nemohl konkurovat žádným ze svých tehdy vydaných počinů nikdo na celé southern rockové scéně. Pokud někdo víte o jižanském albu z roku 1986, které by bylo lepší než Danger Zone, neváhejte se ozvat. Já jsem takové ještě neslyšel.
Kapela však v tuto chvíli pořád ještě nemá dost a tak vsadí do hry zz topovsky znějící "Automatic Girl", která rozhodně neurazí a vše potupluje zběsile rozvernou mariachi záležitostí "Tijuana Motel", odvázanou to instrumentálkou s vtipnými mexickými podoteky.
Tím však výčet toho dobrého na Danger Zone nekončí. Doc vytahuje další eso z rukávu a na řadu přichází majestátní kompozice "Thunder & Lightning / Into the Night", dramaticky vystavěná a hard rockově přitvrzená balada, bombasticky gradující v druhé časti této celkově bezmála sedm minut trvající melodické parádičky.
Po ní už se vracíme na teritorium, na němž jsme se nacházeli na samém začátku této jízdy. Tedy na území nenáročného osmdesátkového pop/hard rocku v podobě mě osobně nijak neurážející halekačky "All the Right Moves". Zklidněný závěr alba pak obstará krátká zasněná věcička "Easy Goin' Up", jež si vystačí pouze s provzdušněnými akustickými kytarami a příjemným vokálem Bruce Brookshirea.
Moje CD vydání od Halycon/Record Haven Music z roku 2001 (za něž jsem mimochodem utratil majlant) obsahuje ještě dva koncertní bonusy, které rozhodně stojí za zmínku. Celkový dojem z Danger Zone totiž vylepšují až k páté hvězdičce. A tu bych tomu albu v případě, že by tyto dva kousky byly jeho regulérní součástí, nejspíš i přidal.
Doc Holliday na nás nejdříve vybalí skvostně odpálenou živou verzi skladby "Redneck Rock & Roll Band" s intrem v podobě smrště kytarových sól, přecházející do konfederačního evergreenu "Dixie" a na úplný závěr si dáme parádní provedení bluesového standardu "Rollin' and Tumblin'". Konkrétně tahle věc musí svou fantastickou, do běla rozžhavenou slide kytarou rozsekat úplně každého, kdo kdy jenom trochu přičichl k blues rocku a zavonělo mu to. Doc Holliday se zde naživo předvádějí v takové formě jako už snad nikdy potom ani předtím.
Bohužel ani čtvrté album nevrátilo kapelu do první rockové ligy, kde se možná krátce nacházela počátkem osmé dekády.
Southern rock byl tehdy (minimálně podle Josefa Vlčka) „stejným anachronismem jako jazz rock nebo Hammondovy varhany“ a ani zdařilá koketérie s glam metalem (doposud nejzdařilejší, jakou jsem kdy u nějakých Jižanů zaregistroval) nepomohla vrátit skupinu, nesoucí jméno legendárního tuberkulózního pistolníka a vášnivého hráče pokeru, zpět do hry.
Na její další studiový počin se čekalo dlouhých sedm let a je nabíledni, že ani ten v době vlády grunge (Léta Páně 1993) žádnou velkou díru do světa neudělal. A neudělal by ji ani kdyby nabídl daleko lepší obsah než ten, který ve zdejší recenzi popisuje hejkal.
Doc Holliday svou šanci nadobro propásli už deset let předtím jednou obrovskou chybou, nesoucí název Modern Medicine. Což ale neznamená, že nestojí za to jejich tvorbu zkoumat. Za sebe mohu s čistým svědomím doporučit jak první dvě alba, tak i tohle čtvrté - od nich definitivně moje nejoblíbenější.
Další jejich počiny od 90. let nahoru už moc neznám. Zkusil jsem něco málo, ale nebylo to nic, co by mi na rozdíl od alb, která zde doporučuji, utkvělo v paměti.
Můj žebříček oblíbených southern rockových kapel je už zhruba dvacet let neměnný:
1) Lynyrd Skynyrd, 2) Blackfoot, 3) Molly Hatchet.
Pokud bych však měl vybrat jednoho kandidáta na bramborovou medaili, neváhal bych ani chviličku.
PS: Kdysi jsem zde albu Danger Zone nadělil čtyři hvězdičky. Ale teď, když ho poslouchám během dvou dní asi už popáté, si jasně uvědomuju to, co už jsem jednou napsal. Ano, jde definitivně o můj nejoblíbenější počin v diskografii kapely. Už léta se právě k němu vracím v diskografii Doc Holliday nejčastěji a vždy mě znovu a znovu potěší.
A za to, jak se na něm kapela popasovala s dobovým zvukem i tehdejšími trendy a minimálně za ty dvě mnou veleoblíbené pecky ("Redneck Rock & Roll Band" a "Run to Me") si u mě tahle deska těch pět šerifskych hvězd nakonec sice těsně, ale přece jen čestně, vybojovala.
» ostatní recenze alba Doc Holliday - Danger Zone
» popis a diskografie skupiny Doc Holliday
Angels, The / Howling (1986)
Vždycky mě zajímalo a následně bavilo zkoumat, jak si s osmdesátkami radili mí oblíbenci ze 70. let.
Mám 80. léta a jejich zvuk moc rád, ale věřím, že ne úplně nekriticky. Proto mě pokaždé potěší, když to některý z mých idolů takříkajíc utrefí a nejen že se s 80's soundem popasuje zdárně, ale přímo ho využije ku svému prospěchu. Skvěle se to povedlo například Aerosmith s alby Permanent Vacation a Pump nebo Heart na jejich eponymním comebackovém počinu z roku 1985, abych uvedl alespoň pár příkladů za všechny. Obě kapely měly štěstí na schopné producenty, kteří zase měli jasnou vizi a tu dovedli až do toho nejlepšího možného konce.
U jiných mých favoritů byly výsledky koketování s popovými elementy a novým zvukem v osmé dekádě různé. Někdy devastující (Ted Nugent na albu Little Miss Dangerous nebo Blackfoot po zvířecí trilogii), jindy střídající triumf s katastrofou (Cheap Trick, Krokus), fanoušky rozdělující (Blue Öyster Cult), uspokojivé (KISS), silně osvěžující (Alice Cooper a jeho Trash), případně rovnou komerčně omračující (Whitesnake).
A co bych za to dal, kdyby v osmdesátkách vydávali nová alba takoví Lynyrd Skynyrd! Zrovna na jejich počiny, pokud by v sedmdesátém sedmém nedošlo k oné nechvalně proslulé letecké nehodě, bych byl skutečně obzvlášť zvědavý. Dle alb vydaných zkraje 90. let soudím, že se schopnými producenty za zády mohli být LS v osmdesátkách opravdu velkou záležitostí. S jistotou víme jen to, že když se v devadesátém devátém chopil producentských povinností na jejich albu Ron Nevison, muž stojící za comebackem již zmíněných Heart, výsledkem byl možná nejlepší zářez Skynyrdů za celou devátou dekádu (Edge of Forever).
Ale co my víme jak by to s nimi v těch osmdesátkách bylo doopravdy?
Jak to bylo třeba s takovými The Angels víme ovšem naprosto přesně.
Pro další recenzi těchto u nás téměř neznámých Australanů jsem váhal mezi pátým albem Night Attack (1981), osmým a zároveň jejich nejvíce glam metalovým počinem Howling (1986) a devátou deskou Beyond Salvation (1990) se ZZtopáckým producentem Terrym Manningem za zády.
Nakonec jsem si vybral tuhle jejich asi úplně nejvíce ejtýs záležitost, protože ji považuji za příjemnou a povedenou a její poslech při vegetění u bazénu v současných horkých dnech plně uspokojuje mou potřebu hudební kulisy k této bohulibé činnosti.
The Angels se uvedli v roce 1977 až na pár nadčasových písní spíše průměrným pub rockovým debutem. V letech 1978 – 1980 pak vydali tři skvělé a ceněné počiny, na nichž předvedli svůj vlastní styl, založený na punkovém projevu, proloženém výraznými heavy metalovými rify a minimem sólování. Po nich přišli v roce 1981 s dalším, už trochu méně invenčním kouskem, v letech 1983 a 1984 si na dvou deskách trochu více zaexperimentovali, a v roce 1986 pak na albu Howling naplno vyzkoušeli jak jim bude slušet příklon k popovějšímu soundu, klávesám a perfekcionisticky vybroušené produkci.
Výsledek, který můžete nazývat pop rockem, melodickým (hard) rockem, glam či hair metalem nebo prostě osmdesátkovým komerčním shitem (jak je ctěná libost), považuju za asi nejzábavnější album The Angels hned po ceněné trojici desek Face to Face, No Exit a Dark Room. Zároveň ho vnímám jako jeden z nejpříjemnějších počinů kapely vůbec, i když nepochybuju o tom, že zavilým nepřátelům 80's zas až tak dobře znít nebude.
Z původní sestavy zůstávali v kapele tehdy už jen dva členové. Naštěstí dva ze tří nejdůležitějších – zpěvák Doc Neeson a kytarista Rick Brewster. Bubeníkem (druhým v historii The Angels) byl Brent Eccles, v kapele tehdy působící už pátým rokem. Basákem (také druhým) byl Jim Hilbun, autor klasiky "Stand Up" z roku 1983, a druhým kytaristou, nahradivším zakládajícího člena Johna Brewstera, byl čerstvě Bob Spencer.
Autorsky se na Howling vyřádili úplně všichni výše jmenovaní, občas ještě společně Geoffrey Leibem, blízkým spolupracovníkem amerických hard & heavy rockerů Y&T a producentem Stevem Brownem.
Mimochodem, právě Steve Brown je vůbec nejznámějším jménem, podepsaným pod tímto albem. Tento Angličan produkoval během své kariéry hudbu takových rockových a popových ikon jako The Cult, The Pogues, Wham!, Freddie Mercury, Alison Moyet nebo Manic Street Preachers. Jako zvukový inženýr se také podílel na albech Thin Lizzy, The Romantics, Oingo Boingo nebo The Boomtown Rats.
A Howling od The Angels na svých stránkách dodnes hrdě uvádí mezi svými nejlepšími produkčními pracemi. Teď už ale pojďme podrobněji k muzice na tomto LP v podobě konkrétních skladeb, tak jak nám je na něm The Angels naservírovali.
Did You Hurt Somebody – Ryzí glam metal výrazně melodického typu. A můžeme to klidně nazývat i soft hard rockem. Úvod se sekaným rifem, mírně evokujícím jemnější verzi AC/DC, střídají přitvrzené sloky a vše zastřešuje chytlavý refrén. Později se přidává i jednoduchý, romanticky znějící klávesový motiv v podkresu a dojde i na chvilkové zvolnění v podobě vybrnkávání zasněných motivů na akustickou kytaru. Věc, která by mohla být singlem, ale přece jen jí k tomu ještě něco málo schází. Jako otvírák však funguje výtečně.
When the Time Comes – Pokračujeme ve stejném duchu, jen tempo je podstatně rychlejší. Klávesy téměř neslyšet, ale něco tam v pozadí asi je, protože charakteristický 80's sound je zachován dokonale. Co mi konkrétně tato věc připomíná ze všeho nejvíc? Odpověď zní: Pozdně osmdesátkové, případně raně devadesátkové Cheap Trick. Kdyby tahle píseň figurovala na jejich albu Busted (1990) a Doca Neesona by za mikrofonem vystřídal Robin Zander, dokonale by tam zapadla. The Angels však nutno přiznat, že takhle zněli ještě o pár let dříve než CT. A když už se právě teď nacházíme v roce 1986, uznávám, že Howling poráží přeprodukovaného, o měsíc pozdeji vydaného cheaptrickovského Doktora, minimálně svým vkusným soundem na celé čáře.
Don't Waste My Time – Druhý singl alba (tím prvním byl v červnu 1986, několik měsíců před vydáním samotného alba, song "Nature of the Beast", jenž celou tuto kolekci uzavírá). The Angels mírně zpomalují tempo, ale stále jde o poměrně svižný (a svěží) song, zatím ze všech nejvíce podkreslovaný klávesami. Kytarista Rick Brewster a basák Joe Hilbun se tu společně s hostujícím Swami Brownem docela vyřádili co se týče různých perkusí a celá tahle mírně psychedelická, stále však hodně chytlavá kompozice se vyznačuje velice hutným zvukem.
Can't Take Any More – Pokud jsem si u "When the Time Comes" vzpomněl na pozdně osmdesátkové Cheap Trick, pak tohle jsou definitivně osmdesátkoví Blue Öyster Cult jak vyšití. Zasněná, romanticky mysteriózní atmosféra zde naprosto vládne a dokonce i Doc Neeson tu zpěvem připomíná Donalda Roesera. Sborové vokály pak evokují melodičtější podobu BÖC tak, jako už snad nic jiného, co jsem kdy slyšel. Tahle záležitost by mohla klidně figurovat třeba na jejich Clubu Ninja. A ani by vás nenapadlo, že tam nepatří. A pak že nikdo jiný nezní jako BÖC. (Většinou opravdu nezní, ale jak vidno, nějaká ta výjimka se najde vždy a všude.)
Skladba vyšla v roce 1987 na čtvrtém a posledním singlu z alba.
Where Do You Run – Melodičtí, romantičtí, zasnění a rockově popoví. Takoví dokážou být The Angels na tomhle svém albovém zářezu. Alespoň v této písni docela určitě. Práce Steva Browna je hodně znát. Tohle je příjemný, ve středně rychlém tempu klusající, a studiově precizně vyšlechtěný (avšak ne přešlechtěný) rádiový song. Nejspíš by neurazil ani posluchače Radiožurnálu, kdyby ovšem někdo z jejich hudební redakce o nějakých The Angels kdy slyšel.
Man There – Poprvé (a vlastně i naposledy) citelně zvolníme - místy až skoro k baladickému omezení rychlosti. Máme tu nejdelší (něco málo přes pět minut) kompozici celého alba. Lze z ní jasně cítit ambice, snahu o dramatickou výstavbu a silné emociální pasáže, což se díky zkušenému dohledu Steva Browna poměrně daří. Při prvních posleších jsem získal dojem, že píseň zbytečně brzdí spád a tempo alba. Avšak jak jsem si postupně Howling zamiloval, nebyl jsem si svým prvním dojmem už zdaleka tak jistý. Ač nejsem úplným fanouškem této skladby, věřím, že jiní si ji mohou cenit velmi vysoko. Koneckonců, nejspíš nebyla později zařazena na prestižní 2CD kompilaci The Mushroom Years, mapující období 1984 – 1991, jež kapela strávila ve službách tohoto australského labelu, jen tak pro nic za nic.
Hide Your Face – Neodolatelně zasněný úvod si mě omotává kolem prstu. Píseň se však velmi rychle odpíchne do své skutečné podoby, tedy do svižného ultramelodického kusu, podpořeného skvělými klavírními vyhrávkami. Hostující Eddie Rayner coby klávesák odvádí skvělou práci a svoje dělají i hostující vokalistky Bridget a Mary. Skladba sama o sobě patří k těm vůbec nejlepším a nejchytlavějším na desce.
We Gotta Get Out of This Place – Vrchol celého alba obstarává coververze letitého evergreenu The Animals. Jde o jednu z mála převzatých skladeb, které tahle jinak silně autorská kapela nahrála. Co se týče coververzí, do té doby představovala v repertoáru The Angels jedinou výjimku zdařilá "Goin' Down" amerického blues rockera Dona Nixe, jež se objevila na debutu. A jak jsem napsal už v biografii: „Nutno uznat, že We Gotta Get Out of This Place je zdařilý a velmi chytlavý cover, ozvláštněný saxofonem, který má na svědomí basák Jim Hilbun.“
Píseň znám hlavně v koncertním podání Blue Öyster Cult z roku 1978 a samozřejmě pak ještě v její původní podobě. Ale asi úplně nejvíc mě bere právě verze Andělů. Je hutná, energická, notně podpořená kávesami a stojí hlavně na výborném vokálním projevu Doca Neesona. Nikdy dříve se mi nezdála tahle skladba tak skvělá a tak chytlavá. Známý refrén je v tomhle případě tak nakažlivý, že posluchač prostě neodolá, aby si ho alespoň nepobrukoval s sebou. Paradoxně právě tato coververze byla historicky asi největším singlovým mezinárodním úspěchem The Angels. Je k ní natočeno i video, které je dodnes ke spatření na youtube.
Standing Over You – Nastupuje jedna z těch rychlejších, rockovějších věcí, která se ovšem stále pohybuje v intencích osmdesátkového melodického hard rocku (pop rocku, glam či hair metalu – jak je ctěná libost). A jako taková nemá prostě žádnou chybu. Dechy evokující klávesy nepůsobí násilným dojmem a plně slouží celku – je to jedna z těch skladeb, kterým není co vytknout.
Stonewall pokračuje ve stejném duchu jako její předchůdce. Je to jednoduše good feel osmdesátkový rock 'n' roll, svižný a melodický, možná jen o něco tvrdší než ostatní zdejší kousky. Nabízí však přesně to, co od 80's rocku chci a potřebuji: Prostě nenáročný soundtrack k dobrým časům.
All Night for You – Ani tady se nekoná žádné překvapení co se směru a stylu The Angels vzor 1986 týče. Rify jsou sekanější a trochu víc AC/DC než u ostatních zdejších skladeb, ale zvukově i provedením jsme pořád na osmdesátkovém mejdanu a vše přesně zapadá do příjemné nálady celku.
Nature of the Beast – První singl z Howling se na pultech dnes dávno zaniklých krámů s deskami objevil už v červnu 1986 a samotné album předešel o čtyři měsíce. Jde o výrazně melodický, lehce zasněný a přesto úderný song, nesoucí všechny znaky kvalitní AOR kompozice. Je to chytlavé, dobově komerční a přitom neurážlivě pop rockové. Líbivé, ale ani na chvíli hloupé. Navíc je to podpořeno vyzrálou, přesně vyváženou produkcí a soundem, který přes všechny dobové znaky nepůsobí ani dnes out of date, jak to u některých podobně laděných počinů bývá. Zkrátka je to přesně takové, jak to můžu, chci a potřebuju.
A to se týká vlastně celého tohoto alba.
Závěrem si pojďme zrekapitulovat zásadní momenty desky...
Nejsilnější moment: Coververze "We Gotta Get Out of This Place"
Nejpůsobivější moment: Dotek BÖC v "Can't Take Anymore"
Nejspornější moment: "Man There" (tady by mě nepřekvapilo, kdyby u jiného posluchače šlo o moment nejsilnější)
Další highlighty: "Did You Hurt Somebody", "Don't Waste My Time", "Hide Your Face", "Stonewall", "Nature of the Beast"
Opravdu mě baví, když má nějaká klasická rocková / hard rocková / metalová skupina nebo interpret svoji glam metalovou desku. Baví mě zkoumat jak to tihle borci pojali, nakolik se přizpůsobili dobovým trendům, jak moc (nebo málo) zůstali i přes komerční tendence sví, atd, atd.
Mám rád pecku "Shot in the Dark" Ozzyho Osbourna z alba The Ultimate Sin (mimochodem, tady se v pozadí opět objevuje již několikrát zmíněné jméno Ron Nevison), mám rád Trash od Alice Coopera, Turbo od Judas Priest a mnohé další podobné kousky. (Jen toho glam metalového alba Lynyrd Skynyrd se holt už nikdy nedočkám.)
A tohle album The Angels mám definitivně rád taky. Což taky rád vyjádřím počtem udělených hvězdiček.
» ostatní recenze alba Angels, The - Howling
» popis a diskografie skupiny Angels, The
AC/DC / Black Ice (2008)
| 18.08.2024 | Když jsem někdy v roce 2008 začal na brigádách vydělávat peníze, za které se už dalo koupit něco víc než náhradní tužkové baterie do mp3 přehrávače, hodně mě mrzelo, že po vstupenkách na pražský koncert AC/DC se tehdy jen zaprášilo a já už si svoji pořídit nestihl. Od kapely jsem tehdy měl k dispozici jen pár skladeb, ale považoval jsem je za pódiové mistry. O tom, že bych znal jejich aktuální desku Black Ice, tehdy nemohlo být ani řeči, poslouchal jsem napálený výběr s jejich (převážně) sedmdesátkovými hity. Ke zmíněnému CD jsem se dostal až o několik let později - jednu dobu se jím různé výprodeje jen hemžily. Vlastně to možná byl můj vůbec první kontakt s kompletním albem z "johnsonovského" období, ale ta jinakost oproti skladbám s Bonem Scottem mi hlavně ze začátku byla dost na překážku.
Po letech, když už se v diskografii AC/DC dokážu jakž takž zorientovat, jsem dal Black Ice další šanci. Namísto CD se zkomprimovaným zvukem mi album dělá společnost v podobě vinyl-ripu, ale dojmy se ani po letech příliš nezměnily. Desku podle mě táhne nadupaná úvodní čtveřice. Rock 'n' Roll Train vnímám přes jeho klopýtavý riff za jasnou pecku, jaká se kapele nepovedla od dob Thunderstrucku. Hodně mě baví taky refrénovka Big Jack a pohodověji položený kus Anything Goes, v sekaných kilech a jiskřivých refrénových kytar ve Skies on Fire zase slyším ozvěny cesty, kterou se nakonec bratři Youngové nevydali. Dál už je to ale o poznání slabší - zejména v některých skladbách pro mě AC/DC kombinací středního tempa a absence nosných nápadů vytvořili nudu k uzoufání.
Vyzdvihnout můžu spíš drobnosti: odvážně "syntezátorovitě" znějící kytarovou linku ve Smash 'n' Grab, zajímavou kytarovo-basovou souhru ve slokách She Likes Rock 'n' Roll nebo riffy v závěrečné titulce Black Ice. Když už cítím náznak nápadité či alespoň chytlavé melodie (Wheels), vydá se Johnson v dalším taktu pro mě zcela nezajímavou cestou, chytlavý rytmus Rocking All the Way zase zabije melodické "zatmění" v refrénu. S nejmenovanými skladbami se pak bez výjimky zcela míjím - pokud mě dřív třeba ještě některé z nich bavily, dnes už si z nich nedokážu nic odnést.
Kolem a dokola to se čtyřmi skladbami, které se mi z alba líbí a opakovaně si je dokážu užít, vypadá na pořádný průšvih. V budoucnu si asi hodně rozmyslím, zda se do té hodinové anabáze znovu pouštět, a místo toho si z Black Ice "udělám" slušné čtyřskladbové EP. Dohromady to vydá na dvě hvězdičky, a to jsem myslím ještě docela milosrdný.
» ostatní recenze alba AC/DC - Black Ice
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Cobham, Billy / By Design (1992)
Po tříleté pauze vydává bubeník světového formátu další skvělé dílo pod jednoduchým názvem By Design. Album je vystavěno na propracované rytmické sekci. Bicí, basová hra a perkuse jsou ideální základ pro další bohatou produkci v podání dechaře Ernieho Wattse, Ernie použil několik různých nástrojů. Jeho hra na dechy je pro album stěžejní faktor. Klávesy obsluhuje Joe Chindamo. Tak jako na předešlých albech, i zde na By Design mají klávesy bohaté rozhraní. Poměrně slušná rozmanitost syntezátorových zvuků se mísí s akustickým piánem. Kytarové party nahráli dva kytaristi a to převážně v akustickém pojetí. První z nich je starý známý Dean Brown, který s Cobhamem hrával již dříve /a v budoucnu také/. Jako hlavní host byl angažován Larry Coryell. Představí se ve čtyřech skladbách /z těch čtyř songů je skutečně slyšet jen ve dvou/ a předvede parádní akustické sóla - skladby Panama a Mirror's Image. O basovou hru se jednotlivě dělí tři hráči. Kombinují hru elektrické baskytary a kontrabasu. Basová linka je na nahrávce docela výrazná.
Deska By Design patří do rodiny šesti, podobně znějících alb :
Warning! /1985/
Powerplay /1986/
Picture This /1987/
Incoming /1989/
The Traveller /1994/
Focused /1998/
Z těchto šesti alb je By Design nejpovedenější nahrávka. I když nejsem milovník dlouhých stopáží /tato deska má 73 minut/, musím přiznat, že skladby zde mají melodickou sílu a jsou skvěle proaranžované. By Design je fusion, která baví a padne hned do ucha. Aspoň mě se tak jeví. Cobham má alba, která se musí naposlouchat daleko víc, aby se dostavil ten pocit "tak jsem ho konečně rozlouskl". By Design jde do hlavy samo. Hodnocení : ****z***** a půl k tomu.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - By Design
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Venom / Prime Evil (1989)
Venom bude pro většinu fanoušků už asi navždy znamenat nesvatou trojici Cronos, Mantas, Abaddon. Protože to byli právě oni, kdo nahrál první dvě fantastická a kultovní alba Welcome to Hell a Black Metal. Alba, která měla obrovský vliv na další vývoj většiny extrémnějších odnoží heavy metalu. Pokud znáte zákulisí historie Venom a jejich začátků na scéně, na níž v roce 1981 vtrhli jako blesk z čistého nebe, pak víte, že naprosto specifický zvuk debutu nebyl původním záměrem tehdy ještě naprosto nezkušených mladíčků. Vznikl tak, že společnost Neat chtěla ušetřit peníze a prostě vydala demosnímky, s jejichž zvukem nebyla trojice, která se za pochodu vlastně pořád ještě učila hrát, vůbec spokojena. Nečistý zvuk alba vzbudil nadšený ohlas u kritiky i fanoušků a Venom si rychle uvědomili, že se z nich omylem stali vizionáři. A tak se rozhodli držet zprvu nechtěného soundu i na následujícím albu.
I takto se dá tvořit historie.
Tím ovšem nechci zásluhy Venom nijak zlehčovat. Ať už jejich ikonický sound vznikl náhodou nebo ne, do krajnosti dotažená filozofie zla se všemi těmi pekelnickými efekty a texty, v nichž nebyl ani náznak kompromisu, byla plně v režii samotné kapely. Nikdo (alespoň nikdo z hard rockové a heavy metalové scény) to před nimi nedělal takto důsledně a cílevědomě.
A už to, že se jim i druhým albem podařilo udržet laťku nastavenou nepřekonatelným debutem, považuju s odstupem za malý zázrak.
Než Venom padli do prachu s třetím počinem At War with Satan - pokus o koncepční album jim zlomil vaz, ať už si to chceme nebo nechceme přiznat - podařilo se jim během prvních několika let svého řádění zanechat odkaz, o jakém se jiným může jenom zdát. Nejenže si druhým albem neudělali ostudu, když se rozhodli držet metody, která se tolik osvědčila na debutu. Díky vhodně zvolenému titulu desky a jejímu vpravdě ikonickému obalu se stali nesmrtelnými klasiky žánru. Těmi, kdo ukázali cestu stovkám následovníků.
Nikdo další však už nebyl jako oni. Venom byli naprostý svéráz. A ať byl jejich další vývoj jakýkoli, jedinečnost jim už nikdy nikdo neodpáře.
Punková neučesanost, anarchistická produkce, rouhačské texty prolezlé ďáblem a černou magií tak důsledně, že víc už to ani nejde… To, co fungovalo u Venom na sto procent, prostě jinde nezabralo. Už jen proto, že většina ostatních uměla lépe hrát. Zkrátka a dobře, něco takového bylo úkazem, jaký se neopakuje. Ovšem ještě jednu věc nelze téhle partě upřít. A zrovna to je něco, o čem se moc nehovoří. Respektive nikdy jsem nezachytil, že by to někdo zmiňoval. Venom byli totiž také průkopníky industriálního metalu. Poslechněte si jejich dle mého názoru nejlepší skladbu "In League with Satan" z debutu. Slyšíte to tam? A co třeba takový "Manitou", o dva roky mladší singl, jehož první poslech mi v roce 1984 takřka vyrazil dech? Ovšem i jinde lze slyšet alespoň náznaky - např. v úvodu pecky "Black Metal".
V mých představách je peklo něco jako železárny, takže to nakonec dává dokonalý smysl.
V každém případě, Venom byli průkopníky na mnoha frontách. Co na tom, že pozdější black metal s jejich obhrouble zběsilým punk metalem nemá mnoho společného?
Vraťme se však k tomu, co jsem napsal hned v úvodu:
Trojice Cronos, Mantas, Abaddon sice je, a také navždy bude nejpamátnější sestavou Venom, na druhou stranu, ne všechno, co vzniklo pod rukama těch tří se měnilo ve zlato. Něco bylo hodně prorezlé už když s tím tahle trojka vylezla z hlubin pekla poprvé (čtvrté album Possessed, například, je po všech stránkách docela katastrofa).
Kdybych měl vybrat třetí nejlepší počin, vydaný pod hlavičkou kapely (ty dva nejlepší vám každý jen trochu znalý problematiky jmenuje okamžitě), byla by jím právě tato mnou recenzovaná deska.
V roce 1988 byli Venom za zenitem, thrash metalu vládla velká americká čtyřka (z níž byli minimálně v začátcích tímhle britským triem ovlivněni všichni do jednoho), v Evropě vládli Iron Maiden a (nejen) US albové žebříčky okupovali glam metalisté jako Mötley Crüe, Bon Jovi a Poison. Těm více než zdatně sekundovali mladí britští snaživci Def Leppard či veteráni Whitesnake. A do toho všeho suverénně vtrhli bouřliváčtí street rockeři Guns N' Roses.
Venom už nějakou dobu nebyli triem a za mikrofonem (i basou) vystřídal Cronose Tony Dolan zvaný Demolition Man. V sestavě byl čerstvě zpět kytarista Mantas a za bicími pořád ještě seděl Abaddon. Na čtveřici je pak doplňoval druhý kytarista Al Barnes.
Tato čtyřka složila společně sedm z deseti (v případě CD verze jedenácti) skladeb šestého studiového alba Venom s názvem Prime Evil. Dvěmi čistě autorskými peckami přispěl Tony Dolan, jeden kousek si vypůjčili z repertoáru Black Sabbath a oním CD bonusem byla znovunahraná "Live Like an Angel" z debutu Welcome to Hell.
Album otvírá jeho titulní a nejznámější skladba, která je asi jedinou písní nenazpívanou Cronosem, dnes považovanou za klasickou. A není divu – je to skvost.
Venom zde oproti minulosti skladatelsky vyloženě vyzráli a předhodili posluchačům výživnou, přitom ne úplně jednoduchou kompozici ve středně valivém tempu. Okořenili ji úspornými, ale výraznými pekelnými rify a ozvláštnili ji krátkou majestátní mezihrou, počínající neobvyklou, orientálně znějící zvonkohrou.
Pokud byste z fanouškovské adorace titulní skladby usuzovali, že po ní se na albu neodehraje už nic stejně výrazného (nebo dokonce zásadnějšího), vězte, že téměř všechny kompozice mají vysokou invenční i interpretační úroveň a za přesvědčivým úvodem nijak zvlášť nezaostávají.
Mladické nadšení původního tria se podařilo nahradit entuziasmem a instrumentální zdatností a nová sestava tak přišla s materiálem, který je schopen konkurovat i tehdejší metalové elitě. Zvláště nová krev na postu vokalisty, basák Tony "The Demolition Man" Dolan, se skladatelsky opravdu blýskl. Krom jedné coververze se podílel na všech nových skladbách, a to buďto samostatně nebo ve spolupráci s kytaristou Mantasem.
Co se týče Dolanových samostatných autorských příspěvků, "Blackened Are the Priests" je společně s titulní skladbou tím nejvýraznějším z nových songů Venom. Suverénní a sugestivní. To jsou dvě slova, která mě k této písni napadají okamžitě. Přijít konkrétně s touto peckou kapela na některém z prvních dvou alb, je z ní dnes stejná klasika jako "Black Metal", "Countess Bathory" nebo "In League with Satan". Od úvodu v podobě církevního chorálu, přecházejícího v brutálně sebejistý temný rif, podpořený Abadonovými dunivými bubny, přes rouhačský refrén, strhující basovou vyhrávku a následnou další rifovou nálož, jde (minimálně v repertoáru Venom) o něco naprosto úchvatného. A to včetně stylového Dolanova zpěvu.
Ať už jsou puristé z řad příznivců kapely fixováni na Cronosův vokální projev jak chtějí, The Demolition Man k němu nabídl dle mého názoru tu nejlepší možnou alternativu. A jak je Cronosův řev legendární (chroptěl takhle krom Lemmyho, který projev původního zpěváka kapely nepochybně inspiroval, v minulosti ještě někdo?), tak Dolanův razantní projev a jeho ryčné r za svým předchůdcem rozhodně nezaostává.
Ke skladbám, které bych chtěl na Prime Evil obzvlášť vypíchnout, patří krom těch dvou výše popsaných rozhodně ještě coververze sabbathovské klasiky "Megalomania". Ta definitivně patří k těm nejvýraznějším ze zdejších monumentů. Venom se jí zmocnili tak skvostně, že neznat ji, byl bych přesvědčen, že jde o další mimořádně zdařilý plod skladatelské invence nové sestavy. Až tak se tahle "předělávka" povedla. Určitě bych ji neváhal zařadit k těm vzácným případům, kdy si nějaká kapela vypůjčila jinde a stal se z toho v podstatě její vlastní kus.
Mimochodem, když se o totéž pokusili Venom na následujícím albu v případě skladby "Speed King" od další britské hard rockové legendy, dopadlo to o poznání hůř. Tady je alespoň hezky vidět, ke komu mají Venom „ideologicky“ blíže.
Není to však jen "Megalomania", titulní kus nebo "Blackened Are the Priest", co dělá toto album tak povedeným. Hned po nich totiž přicházejí na mysl např. "Parasite" či "Carnivorous". Oba tyto kousky představují další opravdu výrazné příspěvky do pekelnického repertoáru.
Ale to zdaleka není všechno.
Zahloubaný, vybrnkávaný úvod "Skeletal Dance" připomene legendární instrumentálku "Mayhem with Mercy" z debutu a celkově pak ranou Metallicu (která ostatně na Venom přísahala, kudy se hnula). A k tomu tu máme ještě na poměry našich pekelníků až nebývale klasicky znějící heavy metalovou hymnu "Harder Than Ever".
Ale to ještě není všechno.
Pamatujete na podvratně znějící blues / punk rock "Teacher's Pet", jeden z mála srandistických kousků kapely, zařazený na legendární Black Metal? Zde máme jeho prafrázi v podobě neodolatelné nálože "Skool Daze". A dle mého se tento další (zá)školácký kousek povedl ještě lépe než jeho předchůdce.
A to pořád není všechno.
Libo pořádnou thrash metalovou mlátičku? Dejte si "Insane"!
Nebo byste raději něco opravdu klasického z repertoáru legendárních Venom?
Pro takové je zde bonus v podobě nové verze skladby "Live Like an Angel - Die Like a Devil" z debutu.
A jak se noví Venom popasovali s vlastní klasikou? Řekněme, že se ctí.
Jak už jsem napsal výše, album Prime Evil považuju za třetí nejlepší v celé diskografii kapely.
Další (dva) počiny s Tony Dolanem u mikrofonu z počátku 90. let nebyly vůbec špatné, avšak na tento první už kvalitativně nedosáhly. Navíc je zcela zastínilo comebackové Cast in Stone z roku 1996, na němž se po dlouhé době (a bohužel naposledy) setkala původní nesvatá trojice hudebníků. Ale ani toto album - u mě na žebříčku počinů Venom čtvrté - Prime Evil nepřekonalo.
Kdysi jsem zde této desce udělil čtyři hvězdičky. Dnes, po mnoha dalších posleších, jich tam bez váhání sázím pět. Myslím, že album, kterému jsem v recenzi věnoval tolik slov a krom jediné, relativně slabší skladby, rozpitval všechny jeho položky, si maximální hodnocení zaslouží.
» ostatní recenze alba Venom - Prime Evil
» popis a diskografie skupiny Venom
Angels, The / Dark Room (1980)
Po jednom průměrném a dvou skvělých albech ze 70. let přicházejí The Angels na samém prahu 80. let se svým čtvrtým počinem. Upsali se pro něj polečnosti Epic a jeho produkci měli tentokrát pod plnou kontrolou oba kytaristi, bří Brewsterové.
Co z toho vzešlo? Nebudu vás napínat. Byla to samozřejmě další andělská klasika, na domácí půdě oceněná platinovou deskou.
Tentokrát tu sice nemáme až takové množství zásadních pecek jako na předchozích dvou albech, přesto se jich tu najde nemálo. Asi nejznámější z nich je šestiminutová "Face the Day", kterou o několik let později proslaví v Americe glam metaloví Great White. Dodejme jen, že ani to popularitě The Angels mimo Austrálii nijak nepomůže.
Tímto problémem se ale více zabývám ve zdejší biografii kapely, takže v této recenzi jej řešit nebudu.
A teď už zpátky k samotné muzice. Pokud bych měl jmenovat jen jednu jedinou píseň The Angels, na níž by označení KLASIKA platilo nejvíc, bude to právě "Face the Day". Sugestivní, hypnotizující hard & heavy kompozice s ikonickým, lehce do bluesova zabarveným rifem a textem o neschopnosti zoufalého jedince čelit dalšímu ránu všedního dne, má podle mě stejné právo na zařazení k rockové klasice jako jakákoliv jiná slavná skladba, kterou však na rozdíl od téhle na vlnách rockových rádiích určitě uslyšíte. A kdybyste tam přece jen někdy zaslechli i tuhle, naděje, že to bude ta nejlepší její verze (tedy ta původní), je mizivá. Samozřejmě pokud si to rádio nepustíte v Austrálii.
Není to však jediná parádička alba Dark Room. Dalším klenotem je hned úvodní "No Secrets". Klusající, řádně rocková, přitom však zároveň velice melodická a nesmírně chytlavá pecka, kterou na některých pozdějších reedicích najdete dokonce ve dvou verzích. Ta druhá, již Doc Neeson uvede slovy "another russian wedding", je ještě lepší. Najít ji mezi bonusy ovšem není jednoduché - rozjede se totiž až po delší pauze, následující po singlovce "Into the Heat". Což je další skvělá věc, kterou na původním vydání Dark Room nenajdete.
Tím ale výčet pochoutek na tomhle andělském menu zdaleka nekončí.
Druhá píseň desky s názvem "Poor Baby" má schopnost si vás okamžitě omotat kolem prstu miliónovým kytarovým rifem, připomínajícím legendární garážovou hitovku Louie Louie, a vše si ještě pojistí velmi jednoduchým, ale totálně chytlavým sborovým refrénem.
Nejdelší skladbou alba je v pořadí třetí "Wasted Sleepless Nights", z jejíhož textu pochází mimo jiné i název celého alba. Jde o další výraznou kompozici v repertoáru The Angels, plynoucí spíše v poklidném tempu. Pod ním však lze cítit silné dramatické napětí, mírně uvolněné až zpěvným refrénem. Nejsem si úplně jist, o čem to tu Doc vlastně vypráví (jeho zpěv ve verzích je spíše působivým recitativem), ale třeba pasáž "now he's got children and a fat lady, who watch over him, he watches them..." bude jistě znít familiérně nejednomu starému rockerovi. :-) Skladba postupně graduje, Docův projev je stále expresivnější a vše vrcholí závěrečnou pasáží, v níź se opakují slova "staring voices from the dark room (wasted sleepless nights)".
Relativně nejslabším místem alba je pár skladeb následujících po čtvrté, výše již dostatečně popsané "Face the Day".
"Night Comes Early" je pouze průměrný, melodičtější rockový kousek s celkem zajímavou, ale ve finále přece jen zapomenutelnou mezihrou a "Alexander" začíná sice nadějně, ovšem v mých uších ho zcela zničí pitomý refrén. Jestli bych se bez nějaké skladby z Dark Room obešel, pak je to rozhodně tahle. Přitom syrovější "early take" verze, která je obsažená mezi bonusy, nezní až tak špatně.
Momentem, kdy album nabere zase ten správný kurs, je takřka symbolicky píseň s názvem "The Moment". Jde o jednu z těch novoromanticky zasněných, pomalejších věcí, v nichž se naplno projevuje Docovo sofistikované poetické střevo, a jakou najdete na každém albu The Angels od Face to Face až po tohle.
Následující "I'm Scared" invencí a nábojem skoro dohání parádičky z první poloviny desky a závěrečná "Devil's Gate", ve finále podpořená skvělou foukačkou, pak už takovou parádičkou definitivně je.
Z bonusů na pozdějších vydáních, které jsem výše nejmenoval, určitě stojí za zmínku energická palba "Back on You", která se sice nedostala na žádnou řadovku, ale na koncertech ji The Angels dávali k dobrému docela pravidelně. To ostatně dosvědčuje i živé 2LP Live Line z roku 1987.
Bez zajímavosti není ani raritní instrumentálka "Hot Shit", založená na chytlavém, rychlém blues-hard rockovém rifu. (Ten je pak znovu využit i ve fajn novovlném kousku "Public Enemy".) The Angels se zde ocitají (od debutu poprvé) na poněkud bluesovější, hospodou řádně načichlé půdě. A neopustí ji ani ve skvělé, tentokrát už nepokrytě blues rockové "Hard Sell".
Možná bych u čtvrtého počinu The Angels při nadělování hvězdiček za tu poněkud slabší druhou půli jednu z maxima ubral, ale jak jsem napsal v recenzi na Face to Face, o dojmu z celku rozhodují jeho nejlepší části. A jelikož je celá první půlka Dark Room excelentní (a samotný závěr se tomu přibližuje), nebudu šetřit. A pokud bych přece jen váhal, stačí si pustit výživné bonusy z reedice a je rozhodnuto.
Tímto albem sice vrcholí trilogie fanoušky i kritikou nejvíce ceněných počinů kapely, naštěstí The Angels mají co nabídnout i v budoucnosti. Minimálně tedy ve dvou nadcházejících dekádách a s jedinečným Docem Neesonem u mikrofonu.
A tak se k některému z pozdějších jejich alb určitě ještě vrátím.
Pro teď přihodím alespoň tradiční závěrečný žebříček skladeb z tohoto LP i s jejich hodnocením:
9. Alexander (4/10)
8. Night Comes Early (6/10)
7. The Moment (8/10)
6. I'm Scared (8/10)
5. Devil's Gate (9/10)
4. Wasted Sleepless Nights (9/10)
3. Poor Baby (10/10)
2. No Secrets (10/10)
1. Face the Day (10/10)
» ostatní recenze alba Angels, The - Dark Room
» popis a diskografie skupiny Angels, The
Ten Years Later / Rocket fuel (1978)
Od Ten Years After mám doma tuhle krabici. Je v ní skoro všechno, ovšem ne úplně všechno. Chybí např. výběrovka Alvin Lee and Company z roku 1972 s pěknými raritami nebo živák Recorded Live, vydaný o rok později. Jinými slovy, budu muset ještě něco málo přikoupit, abych byl s kompletováním téhle party úplně spokojen.
A pak jsou tu samozřejmě dvě desky z konce 70. let, vydané pod názvem Ten Years Later: Rocket Fuel a napůl koncertní, napůl studiová Ride On.
Líbí se mi obě a ta první obzvlášť. Oproti tvorbě TYA obsahují minimum kláves, což mi vyhovuje a mít lepší produkci, byly by to skoro bomby.
Pojďme se tedy nyní krátce podívat na zoubek prvnímu albu Ten Years Later z roku 1978.
A vezmeme to pěkně skladbu po skladbě.
Rocket Fuel – Řádně zatěžkaný mississippi blues-rock šlape přesně tak jak má. Ten rif je skvostný. Produkce je bohužel trochu odfláklá a zvukový efekt, který se do toho občas prolne, si Alvin mohl taky odpustit. Být to trochu víc ošetřené a mít to promakanější aranžmá, je to klasika. I tak ale dost dobrý.
Gonna Turn You On – Opět je jediným problémem zvuk. Skladbě jako takové nelze nic vytknout. Je to parádní hard rock s bluesovými kořeny.
Friday the 13th – Nejlepší píseň desky. Za mě bez diskuze. Chytlavý, pomalý, melodický hard rock jižanského typu s hodně výrazným hlavním tvrdým rifem. Věc, která mě chytla na první poslech a už nikdy nepustila.
Somebody Callin' Me – Poprvé tu máme funky elementy, kterým se Alvin na svých předchozích sólových albech, pokud si dobře pamatuju, oddává až trochu moc nezřízeně. Taky zde znějí poprvé na albu i klávesy. A ty sedmdesátkové, najazzlé, jsou pro mě bohužel obzvlášť iritující. Jedna taková skladba za čas ale nevadí. Konkrétně tahle se naštěstí někdy za půlkou zlomí do velmi příjemného bluesového preludování, které prakticky všechno zachraňuje. Tato část skladby je bezchybná.
Ain't Nothin' Shakin' – Nepříliš výrazná věc. První, bez které bych se obešel. Plus strašlivé sedmdesátkové efekty.
Alvin's Blue Thing – Krátké bluesové něco, co je sice hodně fajn, ale je to tak krátké, že to spíš považuju za intro k následující skladbě.
Baby Don't You Cry – Svižná southern rocková záležitost s chytlavým refrénem rozhodně navozuje dobrý pocit. Zní to trochu jako Molly Hatchet a podobné jižanské party z té doby.
The Devil's Screaming – Zlověstně sugestivní blues / hard rocková kompozice na závěr. Trvá to skoro deset minut a po většinu času je to dost dobré. Tentokrát včetně efektů, zdárně hrajících na horrorovou strunu.
Rocket Fuel je album, u něhož možná záleží na tom, jak jste při jeho poslechu zrovna naladěni. Alespoň mně při prvním naposlouchávání sedlo skvěle. Teď, po delší přestávce, jsem už kritičtější. Hlavně co se týče zvuku. V podstatě bych své dojmy z něj shrnul za použití stejné myšlenky, která mě napadla při poslechu titulní skladby: Být to trochu lépe produkčně ošetřené, mít to promakanější aranžmá a aspoň jeden velký hit navrch (nic takového tu bohužel nenajdete), je to klasika.
Resumé: Líbí se mi to více než některá alba Ten Years After a doplnění této desky do své sbírky považuju za povinnost. Hlavní zásluhu má na tom především pecka "Friday the 13th", kterou osobně řadím k tomu nejlepšímu, co jsem od Alvina a spol kdy slyšel. A jelikož ten zbytek taky není k zahození, není co řešit.
A když už to budu objednávat, určitě od Ten Years Later přiberu i následující album. To je sice o poznání méně výrazné, ale stydět se za něj Alvin rozhodně nemusí.
» ostatní recenze alba Ten Years Later - Rocket fuel
» popis a diskografie skupiny Ten Years Later
Stern, Mike / Play (1999)
Album Play je první, kde si Mike pozval na nahrávku další dva světové kytaristy a postaral se tak o odklon od zaběhnuté šablony jeho předešlých prací.
Play se dělí do tří levelů. Ten první je o kytarové sehranosti John Scofield - M. Stern /track 1 - 3/. Na to navazuje kytarová spolupráce z úplně jiného soudku. Mike se předvede s Billym Friesellem a jeho nezaměnitelným kytarovým soundem /track 4, 6, 7, 10/. Třetí level je o Sternově hudbě, jak ji znám z let předešlých a na bicí ho zde doprovází Dennis Chambers /track 5, 8, 9/. Musím konstatovat, že album na mě působí rozmanitě a současně velmi kompaktně. V té kompaktnosti a rozmanitosti se předvedou mimo jiné Ben Perowsky na bicí ve zbylých sedmi skladbách /rytmika pro kytarová dua/, jediný a jedinečný Lincoln Goines na baskytaru a tenor saxofonista Bob Malach obarví svojí vznešenou hrou větší polovinu alba. Nemůže chybět Jim Beard - klávesák, pianista a producent.
Deska Play je jazzová, post-bopová, bluesová fusion, která nastartovala jistou změnu v zajetých Sternových kolejích. Podobné album o více kytaristech nám Mike Stern připravil i v roce 2009 /Big Neighborhood/, kde se představili Steve Vai a Eric Johnson. S Ericem Johnsonem nahrál ještě Eclectic /2014/. Play je výborné album, zaslouží ****z***** a půl navrch.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Play
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Angels, The / No Exit (1979)
"Základní prvek banality, přítomný v celé pop music, je zde vyvážen značnou invencí, silou a vyzrálostí, která způsobuje, že celek je zároveň jednoduchý i sofistikovaný. Texty jsou zvláštní kombinací urbanismu, paranoie a vášně."
Z dobové recenze australského hudebního časopisu Roadrunner
Znáte to. Kapela vydá průlomové album a získá fanoušky, které muzika z toho alba oslovila. Ti pak čekají na další dávku a doufají, že s ní dostanu v podstatě totéž ještě jednou. A ono se to téměř nikdy nestane. Většinou je následovník úspěšného počinu úplně jiný, protože se tvůrci nechtějí opakovat a zkoušejí něco nového. A nebo, když už se snaží vstoupit do stejných vod, tak nejsou zdaleka tak přesvědčiví jako na oné desce, kterou si získali své příznivce, a nabídnou její slabší odvar.
Samozřejmě je i mnoho výjimek, ale ve většině případů to bývá takhle. Proto je v historii rock 'n' rollu tolik neznámých a zapomenutých jmen, kterým se pak říká kapela (či interpret) jednoho hitu, případně alba.
The Angels ovšem mimo svou domovinu znamenají ještě míň. Pro zbytek světa jsou jen jednou z mnoha neznámých rockových skupin, od nichž si většina lidí na žádné album nebo hit nevzpomene. Jednoduše proto, že nic z toho nikdy neslyšela.
Ale vraťme se zpět k teorii o albech, následujících po těch průlomových.
Co udělali The Angels poté, když svou domovinu dobyli (4x platina) s albem Face to Face?
Nahráli další album kompletně ve stejném stylu a s podobnou strukturou písní. Navíc v té samé sestavě a se stejným producentem (Mark Opitz se později proslavil spoluprací s INXS). To vše podali s nezměněnou vervou a nijak nezmenšenou energií a invencí.
No Exit je další andělská klasika, plná skvělých nadčasových kousků, které mimo Austrálii bohužel zná jen málokdo.
Z desíti písní se jen jedna jediná ("Dawn Is Breaking") při zběžném poslechu jeví jako trochu slabší, nebo, lépe řečeno, ne tak zapamatovatelná. Ovšem po bližším prozkoumání se z ní nakonec vyklube kvalitní, mírně novovlná záležitost s tradičně poeticky rozervaným Neesonovým textem. A to samo o sobě není málo.
Ovšem všechno ostatní by mohlo jít rovnou na jakýkoli prestižní výběr. Proto je docela těžké vypíchnout zde nějaké konkrétní skladby.
U většiny z nich bychom našli jejich vzory na předešlé desce. Rychlopalba "Waiting for the World" je pokračovatelem zběsilého rifování v "Take a Long Line" nebo "I Ain't the One". "After Dark" je podobnou, jen trochu přímočařejší skoro-baladou jakou byla na Face to Face "Outcast".
"Out of the Blue" plní funkci zadumané, ale velmi chytlavé záležitosti jako minule "Be with You", jen s výraznějším a tentokrát mimořádně strhujícím refrénem. "Mr. Damage" je podobně výrazná kultovka jako orwellovská "Comin' Down". A pokud je libo něco zatěžkaných rifů ve stylu AC/DC (jak někteří kritici vnímají "Marseilles"), nabízí se zde parádní řežba "Can't Shake It".
"Save Me" a "Ivory Stairs" jsou zběsile uhánějící, chytlavý a hlavně lahůdkový heavy metal, zatímco "Shadow Boxer" se řítí vpřed skoro stejně rychle, jen o poznání punkověji.
Na to všechno už je ale posluchač, znalý předešlé desky, zvyklý. Pokud mu tento přístup vyhovoval tam, zde bude opět spokojený.
Nejdelší skladbou alba je titulní "No Exit", která je v podstatě nijak komplikovanou, avšak dostatečně působivou hard & heavy kompozicí, která přes (na poměry The Angels nezvyklou) délku šesti a půl minut nestihne ani na chviličku nudit.
Podtrženo a sečteno, třetí album The Angels svým obsahem ztvrdilo pozici, kterou si kapela vydobyla (bohužel pouze na australské půdě) jeho už tak dost kvalitním předchůdcem. Vyvarovala se chyb, jakou bylo na Face to Face (alespoň z mého pohledu) zamíchaní živé nahrávky mezi studiové a také řazení písní tentokrát dopadlo k mé daleko větší spokojenosti.
The Angels zplodili další nekomplikovaný heavy metalový monument, kořeněný punkovým drajvem a ozvláštněný novovlnými elementy. To vše napěchovali tradičně chytrými texty a podávali ještě pěkně horké.
Nezbývá než konstatovat, že setkání ovíněného bouřliváckého intelektuála Doca Neesona s pragmatickou továrnou na rify v podobě bratří Brewsterových přineslo další šťavnaté ovoce.
A když se to povedlo podruhé, proč by se nemohlo zadařit i do třetice?
O tom ale zase příště.
Na závěr přidám stejně jako u Face to Face pořadí zdejších písní podle jejich kvality, respektive podle toho, jak moc berou autora této recenze. Tentokrát je to celé ještě o chlup těsnější než minule:
10. Dawn Is Breaking (7/10)
9. Save Me (8/10)
8. Ivory Stairs (8/10)
7. No Exit (9/10)
6. Shadow Boxer (9/10)
5. Can't Shake It (9/10)
4. After Dark (9/10)
3. Mr. Damage (10/10)
2. Waiting for the World (10/10)
1. Out of the Blue (10/10)
Příště: Dark Room (1980).
» ostatní recenze alba Angels, The - No Exit
» popis a diskografie skupiny Angels, The
Angels, The / Face to Face (1978)
Tohle album by bylo fenomenální, kdyby šlo o debut a obsahovalo by i nesmrtelnou vypalovačku "Am I Ever Gonna See Your Face Again" z prvního eponymního alba. Existuje ovšem mezinárodní verze Face to Face z roku 1980, kde tahle pecka nechybí. Jenže tam jsou zařazeny i skladby z následného alba No Exit, o které by byla věčná škoda přijít v jeho původní podobě. Takže nemohu říct, že bych Face to Face ať už v internacionální nebo v této původní verzi úplně adoroval. Na druhou stranu mu nemohu neudělit maximální hodnocení, protože skladeb, které mým uším zní jako naprosto vynikající nebo alespoň velice dobré, je více než polovina z celkového množství. Kdyby zbývající položky na desce byly špatné, podprůměrné nebo jen průměrné, udělil bych s klidem čtyři hvězdičky. O kvalitě celku však u mě rozhodují vždycky ty nejlepší jeho části. A ty jsou zde excelentní.
Tentokrát záměrně začnu těmi nejhoršími položkami, které ve skutećnosti, jak už jsem naznačil, nejsou vůbec špatné. Postupně se pak budu propracovávat až nahoru, k těm úplně nejlepším kouskům.
Vezmu-li to tedy z toho horšího konce, pak jako první musím jmenovat skladbu "Live It Up". Vážně nemám rád, když je regulérní součástí studiového alba živá nahrávka. Kdyby byla umístěna někde na konci jako bonus, dejme tomu. Ale tahle věc nás čeká přesně v polovině – ještě přesněji v úvodu druhé strany LP. A já se ptám: Proč?
Určitě to není špatná koncertní nahrávka, ale i tak z ní mám pocit nepatřičnosti, nadbytečnosti a hlavně nekonzistentnosti v rámci celku. Osobně bych ji klidně nahradil onou výše zmíněnou peckou z debutu a tím pádem bych první album, které sice není špatné, ale je prostě někde jinde, nemusel vůbec vytahovat z poličky. (Dobrá, minimálně kvůli hospodské halekačce "You're a Lady Now" bych to nakonec stejně občas udělal.)
A tím bychom měli pro mě osobně nejspornější položku desky za sebou a pojďme dál.
Takže teď stojíme před otázkou: Co je druhá nejhorší věc na téhle desce?
Všechno ostatní je tu totiž víc než dobré! Proto budu jmenovat hned tři kousky z nichž minimálně dva patří k naprostým klasikám v repertoáru The Angels.
Chronologicky jsou to tyto skladby: "Straightjacket", "Love Takes Care" a "Be with You".
Jasně, "Straightjacket" je výborný kousek, jen mi prostě moc nesedí jako otvírák. Osobně bych ho zařadil přesně na opačný konec tracklistu, protože jako finále by dle mého fungoval daleko líp. Jinak mu ovšem není moc co vytknout. A i když mě nebere až tak jako některé jiné zdejší písničky, pořád je to skvělá záležitost.
"Love Takes Care" je určitě fajn melodičtější, ale pořád dost přímočarý, hard rockový kousek, sverázně oscilující mezi rozverností a zadumaností. Na nějakou prestižní kompilaci bych ho nejspíš nevybral, ale to je tak asi jediná výtka, kterou můžu k této skladbě mít.
A pak tu máme "Be with You". Což je bezesporu další velká klasika, kterou The Angels později nahráli ještě několikrát. Já mám nejradši verzi, o níž se domnívám, že by mohla pocházet z B-strany singlu We Gotta Get Out of This Place z roku 1986. Jen mě trochu mate, že se u něj o 13 sekund rozchází délka uvedená na nálepce SP, zveřejněné na Discogs. Takže jistý si úplně nejsem. Každopádně na Face to Face máme první oficiálni podobu této lehce dojemné a zároveň velmi chytlavé písně, která se mezi "nejhorší" položky alba dostala jen proto, že v porovnání s tou mojí oblíbenou verzí přece jen ještě není až tak promakaná.
Tím bychom probrali ten relativně „slabší“ materiál a teď už nám zbývají jen samé delikatesy.
A jak se tak propracovávám směrem vzhůru, další příčku u mě obsazuje "Marseilles", jedna z vůbec nejoblíbenějších věcí v andělském repertoáru. Neobejde se bez ní jediný koncert a snad žádná kompilace téhle party. Je to velmi dobrá, těžce rifová, až heavy metalová skladba (tím mám na mysli metal, jak byl chápán na přelomu 70. a 80. let, aby si někdo náhodou nepředstavil něco jako Slipknot nebo Panteru). Tenhle kousek nepochybně disponuje jistou hypnotickou působivostí, pro mě osobně je ale na Face to Face nejlepším z nejslabších. Což pořád neznamená, že by to nebyl skvostný nářez. To jen aby bylo jasno.
O jeden stupínek výše se u mě umístila naprosto specifická skoro-balada "Outcast". Ta by určitě slušela nějaké ambicioznější intelektuálské kapele z punkových nebo novovlných klubů oněch časů. Jinými slovy, je to výborná, avšak fanoušky a kritiky (nebo alespoň editory různých kompilací The Angels určitě) dosti opomíjená věc. Zda právem či neprávem, to už posuďte sami. Mně se každopádně líbí hodně.
A nyní už stoupáme do výšin nejzávratnějších.
Zbývají totiž čtyři fantastické rychlé pecky, které dle mého názoru definují The Angels na jejich kvalitativním a tvůrčím vrcholu. Chronologicky jsou to tyto skladby: "After the Rain", "Take a Long Line", "I Ain't the One" a "Comin' Down".
Heavy metal, punk a klasický rock se na nich mísí zcela přirozeně a přitom naprosto svébytně. Nabroušené kytarové rify bratří Brewsterových a Neesonův punkový zpěv přinášejí neodolatelnou výbušnou směsici, které nelze odolat. Chytlavostí se nešetří v refrénech ani ve verzích, rytmus je strhující a sóla melodická. Dokonalost.
Těžko říct, která z těchhle pecek je nejlepší.
Je to snad orwellovská punkovina "Comin' Down" s narážkami na Velkého bratra? Totálně chytlavá "After the Rain"? Případně ikonický nářez "Take a Long Line", vyšperkovaný parádně řezavým rifováním a refrénem, který chytí a nepustí? Nebo snad další zběsile rifující punk rock "I Ain't the One"?
Svoje pořadí jsem nakonec dohromady dal (viz Rekapitulace), i když u skladeb na prvních třech místech je to opravdu jen velmi těsné.
Jediné, co zbývá, je zeptat se, jak tohle a další alba této skvělé kapely vidíte / slyšíte vy.
Rekapitulace
Tady jsou všechny skladby z Face to Face (1978), jednoho ze tří nejslavnějších počinů The Angels, seřazené mnou od relativně nejslabší až po subjektivně nejlepší. Vše je doplněno hodnocením každé z nich:
10. Live It Up (6/10)
9. Be with You (7/10)
8. Love Takes Care (8/10)
7. Straightjacket (8/10)
6. Marseilles (8/10)
5. Outcast (9/10)
4. I Ain't the One (9/10)
3. Comin' Down (10/10)
2. After the Rain (10/10)
1. Take a Long Line (10/10)
Příště: The Angels - No Exit (1979).
» ostatní recenze alba Angels, The - Face to Face
» popis a diskografie skupiny Angels, The
Ten Years After / Positive Vibrations (1974)
| 07.08.2024 | Positive Vibrations je posledný štúdiový album pred prvým rozpadom kapely Ten Years After.
Vzťahy medzi hudobníkmi boli napäté, frontman Alvin Lee bol znechutený vyčerpávajúcimi turné a nátlakom vydavateľa, nuž nečudo, že okolnosti jeho nahrávania počuť vo výsledku.
Desať skladieb nesie všetky črty jedinečného soundu kapely, zároveň však akoby rezignoval na svoju nekompromisnosť. Na takmer každej z nich ma čosi vyrušuje. Napríklad vplyvy funky v Nowhere To Run. Harmoniková bluesová selanka Stone Me má uhladenú popovú fazónu, podobne ako Without You. Titulná skladba dokonca znie ako Hendrixov slaďák z Wishu. Najhoršie pokusy o prívetivý zvuk núka It’s Getting Harder.
Pozitívne na mňa pôsobí rokenrol Going Back To Birmingham od Little Richarda, ktorý sa na nič nehrá. Rovnako ako You’re Driving Me Crazy. Za najlepšie skladby však považujem čistokrvné „tenyearsafterovky“ Look Into My Life, Look Me Straight Into The Eyes a I Wanted To Boogie.
Toto je album, ktorý z diskografie Ten Years After počúvam bezkonkurenčne najmenej. Nie je zlý, ale na pomery kapely je priemerný, nič nevyčnieva. Niekedy mi však ku šťastiu stačí aj málo.
» ostatní recenze alba Ten Years After - Positive Vibrations
» popis a diskografie skupiny Ten Years After
Santana / Caravanserai (1972)
Caravanserai je pre mňa ťažký oriešok. Lúskam ho už pár dekád a furt nie som bližšie zázraku, ktorý sľubuje šarlatán bez atestácie liečiaci rakovinu. A tak o ňom čosi napíšem, možno prekonám blok.
Keď sa minútu nedeje nič, len čvirikajú vtáky a nejaký jazzový stonač občas čosi blízkovýchodne zakňučí, začínam sa mrviť. Eternal Caravan Of Reincarnation je rozhodne pokojná a nie príliš lákavá meditácia. S Wave Within je Santanov príklon k fusion dokonaný. Nie, že by to nebola remeselne kvalitne odvedená muzika, ale keď som ju počul prvýkrát, tak ma neoslovila. Zdala sa mi po prvých dravých albumoch akási mdlá. A celý život mám tento dojem vpísaný v podvedomí. Prvé vzrušenie sa dostaví až pri Look Up (To See What's Coming Down), len čo z toho, keď to má latinskoamerický rytmický spodok.
A tak ma úplne oslovuje až prvá spievaná skladba Just In Time To See The Sun. Nadväzujúca inštrumentálka Song Of The Wind je pre mňa vrcholom albumu. Zato spievaná otrava All The Love Of The Universe ide mimo mňa. Ešte, že je tam aspoň parádne gitarové sólo. Z nejakého dôvodu sa Santana vzhliadol v zbytočných šamanských vsuvkách, aj Future Primitive treba pretrpieť. Žiaľ, Stone Flower medituje ďalej. Latino fest nazvaný La Fuente Del Ritmo je aspoň svižný, no a na záver tu máme deväťminútovú extázu Every Step Of The Way, ktorá ma naozaj baví.
Caravanserai je hudobne zaujímavý album mixujúci latino prvky s fusion. Ak sú vám tieto vplyvy blízke, budete nadšení. Ja som rezervovaný poslucháč, ale je pravda, že z neskorších Santanových diel, ak nepočítam skvelé živáky, ide o najlepší album, aký nahral.
» ostatní recenze alba Santana - Caravanserai
» popis a diskografie skupiny Santana
Uriah Heep / Acoustically Driven (2001)
V roku 2001 vydala britská legendárna hardrocková kapela Uriah Heep koncertný album nazvaný Acoustically Driven. Pôvodne šlo o filmový záznam, ktorý vyšiel na VHS i DVD. Úspešne som oboje ignoroval, pred pár rokmi ma však navnadil kolega z iného hudobného webu, že unplugged je vraj výborný. A tak som si Acoustically Driven zaradil do zbierky.
Keď v 90. rokoch hudobná stanica MTV naštartovala éru unplugged vystúpení (1989-1999), máloktorá kapela tomuto trendu odolala. Neskôr sa síce relácia MTV Unplugged postupne vytrácala, každopádne však ovplyvnila koncertné vnímanie hudobníkov i publika. Uriah Heep v zostave Mick Box (gitara, vokály), Lee Kerslake (bicie, vokály), Trevor Bolder (basa, vokály), Phil Lanzon (klávesy, vokály) a Bernie Shaw (spev) najala sláčikové kvarteto, hromadu pomocných hudobníkov, z ktorých vyčnieva vzácny hosť Ian Anderson z Jethro Tull, a tiež zaradili akustický set do svojho portfólia. Koncert z 9. decembra 2000 v Mermaid Theatre v Londýne zachytili televízne kamery, aby sa na túto jedinečnú udalosť nezabudlo.
Pätnásť skladieb ponúka prierez kariérou od 70. po 90. roky. Kto by čakal najväčšie hity, bude prekvapený (či milo alebo nemilo, to je na každom z nás). Jasné, že sa nezaobídeme bez Lady In Black a kusom Demons And Wizards, ale skladby sú vybrané veľmi svojsky, netypicky, jedinečne, čím sa z tohto albumu stáva zaujímavá záležitosť. 70. roky síce tvoria dve tretiny materiálu, zvolené sú však skôr nehitové skladby z albumov The Magician’s Birthday, Sweet Freedom, Return To Fantasy, Fallen Angel a dokonca trojica kúskov z albumu Wonderworld. Osemdesiate roky sú vyňaté, jediná skladba je z roka 1989, a síce More Fool You. Deväťdesiate roky zastupuje dvojica kúskov z albumu Different World (1991), jedného zástupcu má album Sonic Origami (1998). To sú strohé fakty, ale aká je to muzika?
Akustická, príjemná, ne(vz)rušivá. Zvolený playlist je pre mňa akoby nový, nie som s ním zžitý, čo je fajn, „ikstý“ koncert tých istých skladieb som ani nehľadal. Keďže je to akustický koncert, nálada skladieb je často svojská. Baví ma, ale zároveň jej úplne neprepadnem. Predsa len ma akustické sety až tak nelákajú, hoci existujú výnimky, ktoré milujem (napr. Nirvana, Lynyrd Skynyrd). Riziko sláčikových poliev sa kapele nepodarilo úplne eliminovať, miestami je to precukrované až moc (Echoes In The Dark, Come Back To Me), ale nie je to v miere, ktorá by ma odpudzovala. Koncert graduje, v druhej polovici sa mi zdá živší. V Circus a Blind Eye zahudie na flaute spomínaný Anderson, vizuálne to bolo isto príjemné, hudobne to zasa až tak veľa nepridalo. Teda, okrem Blind Eye, kde celá skladba dostala silný folkový tullovský šat a sekne jej to. To už sme vo finále koncertu, nastupujú nesmrteľné fláky a sú vynikajúce.
Celkovo hodnotím Acoustically Driven ako dobrý a svojim spôsobom jedinečný koncertný zážitok. Príjemná kulisovka.
» ostatní recenze alba Uriah Heep - Acoustically Driven
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep
Cobham, Billy / Billy Cobham Presents: North by Northwest (2001)
V novém tisíciletí začíná Billy Cobham svou hudební pouť albem, které patří k tomu nejméně výraznému v jeho diskografii. Tím nenaznačuji, že se jedná o průserový výtvor tohoto fenomenálního bubeníka. O tomto albu jsem se skoro nikde na internetu nic nedozvěděl. /Až na jednu vyjímku, docela pro mne NE moc podstatnou/
Na North by Northwest opět Billy cílí na skandinávské jazzmany a pokračuje v nahrávání třetí severoevropské studiovky. První dva projekty, které Cobham nahrál na severu Evropy, ale s úplně jinou partou, jsou Nordic/1996/ a Nordic - Off Color/1999/.
Billy na tomto titulu přepouští obrovský časový prostor skupině, kterou se obklopil a sám si připsal pouze dva tracky : Pernamet Jetlag /original je na albu By Design /1992/ a Disfigured Mirrors je na Focused /1998//. Skandinávští jazzmani autorsky vyplňují zbytek alba, to jest osm skladeb z deseti a posluchači otevírají cestu nahlédnout do jazzu, který není celkem až tak známý.
Cobhamovy bicí jsou jednoznačně to první, co upoutá k poslechu. Billy neslevil ze svého umu ani Ň. Hraje velmi solidně a je tahoun celé party. Kluci z jeho bandu se představují se svými majstrštychy a je znát, že šanci zahrát si s mistrem Cobhamem berou velmi profesionálně.
Album je skoro celé nahrané akustickými nástroji. Bass klarinet a soprán saxofon, trombón, kontrabas a piáno, které si to sem tam vymění s elektrickými klávesami /jen velmi okrajově/ plus bicí, to je celé o čem to je. A je to fajn, víc než by se čekalo.
North by Northwest je třetí hudební výlet za severským jazzem od Billyho C. Já mu za to děkuji a v rychlém hodnocení ***z***** a půl navrch.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Billy Cobham Presents: North by Northwest
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Jane / Between Heaven & Hell (1977)
Nemecká skupina Jane v 70. rokoch prešla viacerými premenami, ale jedno si držala. Jedinečný mix gitarovo-klávesových sól. V roku 1977 mala kapela štyroch členov, menovite: Klaus Hess (gitara, spev), Martin Hesse (basa, spev), Peter Panka (bicie) a Manfred Wieczorke (klávesy, spev). Posledný menovaný nahradil Warnera Nadolneho a debutoval na skvelom koncertnom dvojalbume At Home. Nasledoval štúdiový album Between Heaven And Hell, o ktorom si dnes niečo povieme.
Mnohí kritici ho zaraďujú do vlny kapiel napodobňujúcich Pink Floyd. Túto nálepku dostal už predchádzajúci album Fire, Water, Earth & Air (1976). Podľa mňa nie celkom oprávnene. Tu však nemožno poprieť, že Wieczorke prišiel z inej nemeckej kapely, ktorá mala k Pink Floyd bez pochyby blízko, a síce Eloy. S ňou nahral prvé štyri albumy. Cítim potrebu dodať, že do soundu kapely Jane zapadol ako komár do jantáru. Viem si predstaviť, že ukrýva celý Jurský park, len ho vydolovať. Tak poďme na to!
Album obsahuje iba štyri skladby. Tá titulná má skoro dvadsať minút. Začína zlovestne, ale je jasné, že raz sa to zmení. V momente, keď nastúpi typické melodické gitarové sólo, viem, že sa budem baviť. Melancholická atmosféra je narúšaná tu hardrockovým pritvrdením, tam chrámovým chorálom. Albumu doboví kritici vyčítali monotónnosť, ale to je podľa mňa značne povrchný pohľad. Naopak, pozvoľné budovanie atmosféry, rozsiahle plochy, kde sa rodí čosi smutné, ale zároveň nesmierne podmanivé, tak sa mi to páči!
Twilight hardrockovo pritvrdí, tempo sa však nezvýši. V tomto je Jane absolútne jedinečná kapela. Buduje napätie bez potreby zvyšovať tepovú frekvenciu. Balada Voice In The Wind krásne plynie, no a záverečná Your Circle je bez pochyby najtvrdšou a zároveň najodľahčenejšou skladbou na albume. Rokenrol alebo blues v sounde kapely veľmi nepočuť, ale tu máme takmer boogie feeling. Nepochybujem, že by sa skladba uplatnila na hociktorej vrcholnej nahrávke glam rocku.
Between Heaven And Hell je ďalší vynikajúci album od skupiny, ktorú u nás málokto preferuje a v éteri sa hádam ani nezjavila. Je to škoda, rozhodne stojí za pozornosť rockového fanúšika. Tie snové plochy by som vydržal počúvať večne!
» ostatní recenze alba Jane - Between Heaven & Hell
» popis a diskografie skupiny Jane
White, Lenny / Best of Friends /featuring Twennynine/ (1979)
Bývalý bubeník skupiny Return to Forever zakládá v druhé půli sedmdesátých let funky-pop-r'n'b skupinu jménem Twennynine. Twennynine nahrají tři studiová alba, z toho tohle dosáhlo asi nejlepšího výsledku.
Už na albu před tímto /Lenny White - Streamline /1978// je patrný příklon k popovějšímu pojetí produkce. Neni se čemu moc divit. Doba. Jak Lenny tak třeba i jeho kolega z mateřských RtF Stanley Clarke si prochází tímto obdobím, směřujícím ke komerci. Ale když se to umí, tak v konečném důsledku i komerční hudba může ledacos zajímavého nabídnout.
Best of Friends je časově krátké. Necelých 33 minut však nabízí bohatě vyšperkovaný mix již výše uvedených hudebních stylů. Album obsahuje osm skladeb a až na jednu jsou všechy odzpívané. Dva kytaristi, dva klávesáci, bicí s perkusemi, výrazná funky basová linka, dechové nástroje, Los Angeles Strings section a vokály v podání zpěváků a zpěvaček .... vše bezvadně aranžované a propracované do posledního detailu.
Nejlepšího postu se dostalo skladbě Peanut Butter. Umístila se na třetím místě žebříčku Billboard Hot Soul Singles. Osobně mě se tato píseň vůbec nelíbí. Jako nejlepší považuji skladbu Best of Friends, a to ze všech tří alb, které tato parta vydala.
Toto album ocení spíš posluchači s orientací na hudbu r'n'b a funky. Fantastická hra Lennyho na bicí z dob Returnů nebo jeho prvních tří studiovek je tatam. Album si mě podmanilo jinak. Svojí melodičností a pohodou, doplněnou skvělou produkcí. V diskokrafii Lennyho White já albu uděluji velmi slušné ***z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Best of Friends /featuring Twennynine/
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Mayall, John / Padlock on the Blues (1999)
V roku 1999 vydal Mayall album Padlock On The Blues, ktorý považujem za zavŕšenie jeho vydarenej tetralógie Wake Up Call – Blues For The Lost Days – Spinning Coin – Padlock On The Blues.
Zostava Bluesbreakers pozostávala s osvedčených hráčov – Buddy Whittington (gitara), John Paulus (basa), Joe Yuele (bicie) a Tommy Eyre (klávesy). Sound dopĺňajú dychári (Ernie Watts, Darrell Leonard, Joe Sublett), perkusionista (Steve Leshner) a aj hráč na banjo a dobro (Mike Martsolf). Samozrejme, nechýbajú dvaja hosťujúci gitaroví velikáni. V skladbe The Strip sa predstavil niekdajší Mayallov parťák Coco Montoya a v dvoch kúskoch si s ním zahral legendárny John Lee Hooker, ktorý je ako špeciálny hosť avizovaný aj na obale.
Celkovo ide o pokojnejší album. Skladby sa nikam neponáhľajú, titulné pomalé blues je toho dobrým príkladom. Mne sa najviac páči temné kúsky A Hard Road a I’ve Got To Talk To You. Rovnako sú na tom hutné, ale akustické nárezy Somebody’s Watching a Bad Dream Catcher s Johnom Lee Hookerom. Jedna z najživších skladieb je The Strip, rozhodne sa vymyká, podobne ako svižná swingovka Dancing Shoes. Album je vôbec počuteľne viac akustický, čo kvitujem.
Mayall v 90. rokoch chytil, nie druhý, ale hádam piaty dych a vydal niekoľko skvelých albumov, Padlock On The Blues k nim patrí. Je troška iný, zadumaný, introvertný. Mám ho rád.
» ostatní recenze alba Mayall, John - Padlock on the Blues
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Lee, Alvin / In Flight (1974)
Ďalší zo zástupu koncertných albumov zo 70 rokov, ktorý nechýba v mojej zbierke, je In Flight z roka 1974 od legendárneho gitaristu Alvina Leeho.
Keď opustil svoju slávnu kapelu Ten Years After, vrhol sa Lee na muzikoterapiu samého seba. S Myronom LeFevreom a kopou kamarátov nahral v roku 1973 úžasne pokojný album On The Road To Freedom a následne sa rozhodol predstaviť publiku svoju novú tvár aj na veľkom koncerte v Rainbow Theatre. Ten sa uskutočnil 22. marca 1974 a v tom istom roku sa na pultoch zjavil aj jeho záznam, dvojalbum In Flight. Pod hlavičkou Alvin Lee & Co. vystúpili známi hudobníci, či už z King Crimson – Mel Collins (saxofón, flauta) a Ian Wallace (bicie), alebo Tim Hinkley (klávesy), Alan Spenner (basa), Neil Hubard (gitara) a vokálne trio Dylan Birch, Frank Collins a Paddie McHugh.
Muzika je výrazne pohodovejšia, časy Leeho exhibícií na Woodstocku boli fuč. Prevláda rokenrol, priame rockové pesničky, skrátka, opäť z muziky vyviera radosť z hrania, pozitívna nálada. Inštrumentálne machrovačky sú striedme, ale účelné. Pár cover verzií sa sústredí na staré rokenrolové hity (Presley, Little Richard, Larry Williams) a rhythm & bluesové kúsky (Herman „Junior“ Parker, Allen Toussaint, Jesse Stone), takže je jasné, o akú muziku tu ide predovšetkým. Alvin Lee dodáva krátke, ale svieže gitarové sóla, niet pochýb o tom, že je to majster svojho remesla. Akurát v tej dobe úplne rezignoval na ego a stačí mu baviť seba i publikum návratom k rockovým koreňom.
A ja mu to žeriem! Od prvých tónov Got To Keep Moving po záverečné tóny I’m Writing You A Letter sa bavím, vôbec mi nevadí, že ide o hodinu a pol trvajúci zážitok. Miestami je to pekne divoká jazda (I’m Writing You A Letter, You Need Love Love Love). Jasné, že sa pohybujeme na celej škále hudobného spektra, od spomenutého rokenrolu cez blues (Every Blues You’ve Ever Heard), country (Mystery Train) až po folkovo krehké balady (All Life’s Trail). Ba aj pár akoby „tenyearsafterovských“ peciek sa tu nájde (Running Round).
Na mojom dvojdiskovom vydaní od Repertoire Records sú aj dva bonusy. Skladba Somebody Callin’ Me je nepoužitá nahrávka z daného koncertu. Put It In A Box je skladba z roka 1977 nahraná v zostave Lee, John Susswell (bicie), Alan Spenner (basa) a Kokomo Singers (vokály). Obe skladby sú vynikajúce.
In Flight je dobrý, ba až výborný živák. Obsahuje materiál, ktorý v Leeho diskografii nikde inde nenájdete a je to naozaj príjemná muzika. Mám pre ňu slabosť a tak dofarbím aj štvrtú protekčnú hviezdu na miestnej škále.
» ostatní recenze alba Lee, Alvin - In Flight
» popis a diskografie skupiny Lee, Alvin
Wuthering Heights / Far From The Madding Crowd (2003)
Říká se, že třetí deska bývá rozhodující... U Wuthering Heights došlo ke změně na postu frontmana, kdy se za mikrofon postavil pěvec par excellence, Nils P. Johansson. Co tedy třetí nahrávka přináší? Opět famózní folk/progmetalovou nálož. Po úvodním intru přichází můj neoblibenější track z celé desky, The Road Goes Ever On, vynikající, téměř osmiminutová záležitost. Další parádní nahrávkou je trilogie Longing From The Woods. Decentní folk uslyšíme v The Bollard a celé album zakončuje další solidní nahrávka, Lament For Lórien.
Změnou na postu zpěváka udělali WH moc dobře, Nilse znám z desek Astral Doors, Lion's Share nebo ze skvělého projektu Richard Andersson's Space Odyssey, takže volba je jasná.
» ostatní recenze alba Wuthering Heights - Far From The Madding Crowd
» popis a diskografie skupiny Wuthering Heights