Naposledy přidané recenze
Molly Hatchet / Take No Prisoners (1981)
| 30.09.2024 | V roku 1981 vydala južanská legenda Molly Hatchet svoj štvrtý album Take No Prisoners, ktorý ostáva v tieni predchádzajúcich aj nasledujúcich titulov. A možno je to škoda, pretože nie je vôbec zlý.
Obal je síce klasicky fantazijný, ale oproti Frazettovi je Vallejo nič moc. Ide o posledný album, na ktorom spieva Jimmy Farrar. A aká je to hudba?
Niekoľko svižných nakladačiek patrí k tomu najlepšiemu, čo album núka. Najlepšia je bezpochyby Bloody Reunion. Nečudo, že ju kapela hráva dodnes. Ale dobre znejú j veci ako Loss Of Control, All Mine alebo Don’t Mess Around, ktoré dnes pozná málokto.
Zaradenie speváckeho duetu Farrara s Joyce „Baby Jean“ Kennedy do Respect Me In The Morning je prekvapivé a osobne si hovorím – načo. Podobne ako rokenrol Long Tall Sally, ktorý síce znie skoro ako od Cactusu, ale asi by mi tu nechýbal.
Za mňa mi na albume nesedí dychová sekcia Tower Of Power, ktorá ma v južarine Lady Luck skôr irituje ako teší. Inak sa tu stále južansky „boogieuje“ a je jedno, či sa to volá Power Play, Don’t Leave Me Lonely alebo Dead Giveaway.
Take No Prisoners je dobrý, miestami veľmi dobrý album, ktorý zráža istá nekonzistentnosť, hlavne pri doplnení soundu o cudzorodé elementy (dychy, speváčka), ktoré sa nevydarili. Ale aj tak si toto dielo hocikedy rád vypočujem. A vy?
» ostatní recenze alba Molly Hatchet - Take No Prisoners
» popis a diskografie skupiny Molly Hatchet
Birth Control / Plastic people (1975)
| 29.09.2024 | Birth Control patrí k najvýznamnejším kapelám, ktoré na danom území pôsobili v prvej polovici 70. rokov. Sú pre mňa stelesnením svetového hard rocku. Ale neostali len pri ňom. Prvou lastovičkou meniacej sa paradigmy bol album Plastic People z roka 1975, o ktorom si dnes niečo povieme.
V prvom rade ho nahrala zostava, ktorá spolu pôsobila už na albume Rebirth z roka 1973, kde s nimi ešte hral aj gitarista Dirk Steffens. Bez neho potom zaznamenali svoje turné na koncertnom dvojalbume Live (1974). Tým akoby Peter Föller (basa), Bruno Frenzel (gitara), Zeus B. Held (klávesy, dychy) a Bernd Noske (bicie, spev) dali bodku za svojim hardrockovým obdobím a začali poškuľovať po zmene.
A bola to zmena k bohatšiemu soundu a progresívnemu kompozičnému prejavu. Na albume Plastic People využili dychovú sekciu, sláčikovú sekciu a aj spevácky zbor. Nečakajte komplikovaný art rock ako od Yes alebo King Crimson. Kapela sa stále pohybovala na hraniciach tvrdého rocku, ale zároveň brala na ostrosti a namiesto úderného živočíšneho hrania oveľa viac premýšľala.
Už vyše deväťminútová titulná skladba to potvrdzuje mierou vrchovatou. Je skvelá, košatá a zároveň prekvapivo krehká v spievaných pasážach. V Tiny Flashlights dôjde aj na kabaretný jazz rock. Skladby sú dlhé, žiadny singel z nich nezíza. Ozaj, viete, aký singel vyšiel na podporu tohto albumu? Niekdajšia hitovica Gamma Ray rozdelená na polovicu a s obalom zhodným s týmto albumom! Pre mňa je najlepšou skladbou na albume temná a podmanivá hororovka My Mind. Keď si niekedy neviete predstaviť, čo je to atmosférická skladba, tak toto je ono.
Odľahčenie v podobe zdanlivo priamej Rockin’ Rollin’ Roller je iba zdanlivé, v strede sa zrazu zasa zmení nálada skladby a sme v roztečenej melodráme. Prekvapuje ma, akú veľkú rolu na albume dostali syntetizátorové zvuky. Návrat k hardrockovej búrke v podobe skladby Trial Trip ma baví veľmi. Záverečná dumka This Song Is Just For You nevybočuje náladou z doterajšieho diania, mám pri nej pocit, akoby som počúval nejakú taliansku kapelu typu Alphataurus.
Osobne sa nazdávam, že keď už sa má kapela snažiť o zmenu svojho prejavu, mala by na to ísť postupne a nezaprieť svoje prednosti. Potom sa môže stať, že výsledkom bude vynikajúca muzika ako na albume Plastic People. A o ňu ide v prvom rade, nie?
» ostatní recenze alba Birth Control - Plastic people
» popis a diskografie skupiny Birth Control
Freedom / Nerosubianco (1969)
Soundtracky k pornu nie sú častými návštevníkmi v zbierkach serióznych zberateľov rockovej muziky. Nerosubianco (1969) od hardrockovej kapely Freedom však stojí za... hriech.
Poznáte to. Všetko ste už počuli, takmer všetko, čo ste kedy chceli mať v zbierke, máte, dépéháčka na luxusné tovary je len smietkou v peňaženke, nuž, čo s načatým dňom? Správne, kúpite si aj to, čo ste kedysi zavrhli. A tak som si minule zadovážil aj debutový album britskej skupiny Freedom, reku, nech to mám všetko.
Netajím sa tým, že mám muziku skupiny rád. Je presne vybalansovaná na bluesových koreňoch s vytvrdeným prejavom. Skrátka, je to pre mňa to pravé. Ale debutový počin sa z jej tvorby vymyká. Nahrala ho v zostave Bobby Harrison (bicie), Mike Lease (klávesy), Steve Shirley (basa, spev) a Roy Royer (gitara) už v roku 1968. V Taliansku. Ako soundtrack k šteklivému filmu.
Netuším, či je hudba zosúladená s obrazom, predmetný film som nevidel. Každopádne ide o príjemný psychedelický rock druhej polovice 60. rokov. Trinásť skladieb podporujú najmä krásne hutne zafarbené hammondky, klavírne trilkovanie, občasné sláčiky, spev je sladký, melodický, skrátka, počúvajú sa dobre. A niektoré skladby sa mi páčia preveľmi. Krehká The Better Side, rocková drsnosť druhej časti skladby Attraction, najlepšia rockovka vôbec – Seeing Is Believing, podobne rázna Decidedly Man... Našli by sa aj ďalšie.
Na mojom CD sú aj bonusy, voľajaké alternatívne variácie albumových skladieb, v podstate nestoja za zmienku a potešia sa im predovšetkým dokumentaristi.
Pokiaľ máte radi sixtiesovú atmosféru a príjemnú muziku, nepochybujem, že z Nerosubianco budete nadšení. Ja na tento typ muziky až tak nie som, ale napriek tomu považujem toto dielko za to lepšie, čo v danom štýle vzniklo. A preto k tretej hviezde pripojím aj štvrtú. Za melodické rockové hody.
» ostatní recenze alba Freedom - Nerosubianco
» popis a diskografie skupiny Freedom
Cobham, Billy / Off Color (1999)
Po třech letech od první návštěvy v roce 1996, se Billy opět vrací na sever Evropy přímo do Norska, a nahrává druhé a poslední studiové album s norským akustickým triem v obsazení kontrabas, piáno a saxofon. Musím připomenout, že tahle deska a její sourozenecká Nordic /1996/ vydaná před tímto titulem, jsou první, ryze akustické jazzové nahrávky v Cobhamově hudebním světě od roku 1973, kdy debutoval albem Spectrum.
Položím si opět pár otázek /jako v recenzi Nordic, ale jiných/ na které si odpovím:
Je hudna na této desce hodně podobná Nordic?
Dá se říct, že ano. Obě alba mají totožnou atmosféru, takže posluchač, který nemá obě alba podrobně naposlouchané, asi by pohořel v testu : Je tato skladba z Nordic nebo z alba Nordic Off Color ?
Ale přeci jenom nějaký rozdíl by se našel, ne?
Tak je tu rozdíl v rytmice Billyho bicích. V některých skladbách Cobham hodně zjednodušil rytmiku, ale to poslechu a zážitku vůbec nevadí.
Je album přínosem do světa akustického jazzu?
Myslím, že určitě. Když pominu vynikající Cobhamovu techniku a zaměřím poslech směrem ke zbytku kvarteta, musím jasně dojít k závěru, že jak po autorské stránce, tak i po stránce hudebního přednesu je deska velmi zajímavá a podmanivá, ale trochu trpělivosti a vícero poslechů bylo u mě nutností, abych se dostal do struktury alba. A každým dalším poslechem je to hudba, kdy si v ní objevím něco nového.
Poračoval Billy Cobham s nahráváním podobných akusticko-jazzových projektů?
Ano pokračoval. Poslední severský projekt nese název North by Northwest /2001/. Je to hodně podobný jazz těmto dvěma, ale produkce je bohatší. Následně vydal trilogii The Art of Three, Four a Five , kde nahrával jak studiově, tak živě s americkými jazzmany.
Jak album ohodnotím v krátkém hvězném hodnocení?
Off Color je dobrý jazz, ale v Cobhamově diskografii mírně zapadá. Billy nahrál velmi dobrou akustickou desku a dokázal, že akustický jazz mu není zase tak cizí. Je to dobrá deska, zaslouží poslech, ale s alby ze sedmdesátých let nemá šanci, takže ***z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Off Color
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Styx / Man Of Miracles (1974)
Za nejvyrovnanější z prvních čtyř alb, která Styx vydali u Wooden Nickel, považuji hned to první, dle mého často zbytečně podceňované. Za nejhorší pak to třetí, The Serpent Is Rising, což je vůbec nejzbytečnější počin kapely s Dennisem DeYoungem v sestavě. Dají se z něj vzít na milost tak čtyři položky, které by dohromady daly jedno docela fajn EP. Naproti tomu velmi dobré je jejich druhé album Styx II. A dost možná je právě ono z těch čtyř to úplně nejlepší. Ale úplně nejzábavnější je podle mě Man of Miracles. A právě tuhle desku si dnes vemu na paškál.
Začnu obalem. Z raných cover artů Styx je barevně nejvýraznější a určitě má schopnost přitáhnout pozornost, i když zároveň se nedá brát příliš vážně. Něco jako ilustrace z pohádkové knížky nebo nějaké obskurnější dětské fantasy, je dílem malíře Leona Rosenblatta, jehož iniciály můžeme vidět ve vousech čaroděje merlinovského typu, hrajícího si s planetami.
A teď už k muzice.
Když jsem napsal, že Man of Miracles je nejzábavnější deska z těch vydaných u Wooden Nickel, měl jsem na mysli především první tři a hlavně pak poslední tři skladby. Ty čtyři mezi tím, pravda, už tak zábavné nejsou.
Ale popořadě.
Dennis DeYoung tvrdí, že Styx nikdy nebyli skutečná prog rocková kapela. Nejblíže progresivnímu rocku měl tenkrát z celé party druhý kytarista (a také druhý klávesák a třetí zpěvák kapely) John Curulewski. Sólový kytarista a občasný zpěvák James Young byl ze všeho nejvíc tvrdý rocker. A jakožto urostlý blonďák byl tím, z koho chtěli mít Wooden Nickel hlavní hvězdu. Klávesák (a také nejzdatnější zpěvák skupiny) DeYoung byl talentovaný hudebník a skladatel s ambicemi. Bratři Panozzové pak byli jednoduše muzikanti – spolehlivá rytmická sekce v pozadí, ale zcela bez tvůrčí ctižádosti.
Do prog rocku tlačila kapelu hlavně vydavatelská firma, a to jednoduše proto, že tenhle styl byl tenkrát in. Ostatně, po odchodu Curulewského a změně labelu nabrali Styx s novou posilou v podobě Tommyho Shawa, vlastní směr. Díky tomu se jim podařilo stát se miláčky Ameriky a na konci 70. let překonat v popularitě veškerou konkurenci, včetně ještě nedávno zbožňovaných KISS a Aerosmith.
Zatímco tyto kapely upadaly, ať už díky zbrklým experimentům (KISS) nebo drogám (Aerosmith), Styx měli jasnou vizi a nakonec ovládli USA. Na přelomu 70. a 80. let se stali číslem 1 a první americkou kapelou, která získala čtyři multiplatinové desky za sebou.
V době vydání jejich čtvrtého alba Man of Miracles jim však do zásadního obratu v kariéře schází ještě tři roky.
Léta Páně 1974 byli jen průměrně úspěšnou kapelou spíše lokálního významu. Do objevení a zpopularizování skladby "Lady" (což byl první větší zlom v jejich kariéře) stále zbývá několik měsíců. Jak již pravil můj zdejší recenzní předchůdce, tehdejší situace byla pro Styx zoufalá. Kapela se ocitla na pokraji rozpadu a Panozzové s DeYoungem, který byl už delší čas ženáčem se závazky, měli mimo jiné i svá civilní zaměstnání, aby se uživili.
Po příšerném prog rockovém albu The Serpent Is Rising (vím, že jsou i tací, kterým se ta deska líbí, ale já ani Dennis mezi ně nepatříme) se Styx rozhodli svůj sound zjednodušit.
Všem v kapele bylo jasné, že základem je prostý rock and rollový feeling. A tak se v úvodním songu nového alba vrátili ke kořenům. "Rock & Roll Feeling" pochází ze spolupráce DeYounga a Johna Curulewského a je to rychlý, úderný a chytlavý kousek s přímým tahem na bránu. Podobně je na tom další příspěvek téhle dvojice, o něco slabší, o něco melodičtější, ale pořád ještě dosti zdařilá "Havin' a Ball".
Po přímočarém rokenrolovém úvodu přichází zklidnění v podobě DeYoungovy balady "Golden Lark", což je jímavá romantická záležitost, jaké Dennis vždycky uměl. Až do chvíle než přijde na řadu závěrečná trojice skladeb, je tahle zadumaná pecka s podzimní náladou, podpořenou ještě violou a zvukem větru za okny, vrcholem alba, o který se dělí společně s jeho parádním otvírákem.
Po ní bohužel přichází útlum v podobě čtyř snadno zapomenutelných skladeb, které mě nijak zvlášť neoslovily.
Co říct na "A Song for Suzanne"? Opět DeYoungova skladba, jenž efekty v podobě větru a bouře v tklivém úvodu jasně navazuje na předchozí píseň. Tentokrát sází Dennis na trochu dramatičtější a pompéznější notu a výsledek věnuje už v samotném názvu své manželce. Jistě bylo třeba ji trochu uchlácholit, neboť jako žena nepříliš úspěšného muzikanta to nejspíš neměla úplně lehké. Píseň zní zpočátku nadějně a jsou na ní znát vysoké ambice. Po chvíli se však díky nejasné koncepci rozmělní, ztrácí mou pozornost a končí mezi těmi kousky, které na vás při náhodné konverzaci na téma Styx nejspíš nevytáhne ani jejich zanícený fanda.
"A Man Like Me" jede v rokenrolovém duchu nastoleném úvodem. Zazní tu i dívčí sborové vokály a dechy. Tento Youngův pohodově roztančený a (možná až příliš) rozjuchaný kousek neoslní ani nepopudí. Problémem může být jen to, že se okamžitě po doznění vykouří z hlavy. Totéž se dá říct o následující "Lies". Nenáročný, rychlý a vcelku chytlavý, ve finále však taktéž zapomenutelný pop rockový kousek vystřídá DeYoungova typicky zadumaná a mírně přitvrzená styxovina "Evil Eyes", která neohromí ani neurazí.
A pak…
Pak přijde nejlepších 12 minut tohoto alba.
Tvoří je tři skladby, z nichž každá je podle mě naprostou klasikou v repertoáru kapely. A každá z nich byla (neprávem) pozapomenuta díky monstrhitům, jež kapela stvoří v budoucnosti.
Tyto tři songy jsou vrcholem tvorby raných Styx. Možná právě proto si je kapela nechala až na samotný závěr svého posledního počinu, vydaného u Wooden Nickel.
Velké finále začíná parádním hard rockem "Southern Woman". A jak už napovídá sám název, tenhle kousek jede v lehce jižanském duchu. Druhou takovou svižnou, tvrdě rockovou palbu na jejich raných deskách nenajdete.
V budoucnu přijdou Styx se srovnatelnými, často ještě lepšími hard rockovými věcmi. Ale pro tuto chvíli je Jižanka absolutním vrcholem jejich snažení v této oblasti. Na svědomí ji má (jak jinak) kytarista James Young, největší hard rocker téhle party. Stejně jako několik dalších písní ji složil společně s Rayem Brandlem, který se podílel ještě na jedné položce téhle desky. K té se brzy dostaneme; pro tuto chvíli je však nutno zmínit, že o Rayi Brandleovi ani dlouholetí fandové Styx nevědí vůbec nic. I Google se ohledně tohoto občasného spolupracovníka kapely (s Youngem složili mj. ještě fantastickou "Half-Penny, Two Penny" z Paradise Theatre) vždycky tvářil tajemně jako hrad v Karpatech. Snad jedině J.Y. sám by nám k tomuhle muži v pozadí sdělil něco víc. I když vzhledem k Youngovu vystupování při interview v posledních letech mám podezření, že už neví ani kdo byl Dennis DeYoung, natož nějaký Ray Brandle.
Ale zpátky od současného úpadku ke dnům, které předcházely vzestupu kapely.
"Christopher, Mr. Christopher" – tak se jmenuje další, pro změnu DeYoungova pecka z velkého finále čtvrtého alba. Typicky zadumané intro nás uvede do osudově naléhavé kompozice, plné styxovských trademarků jako jsou sborové vokály a přitvrzené i tklivé pasáže. Zkrátka Dennis at his best.
Text skladby vychází ze staré křesťanské legendy o svatém Kryštofovi, obrovi, jenž dříve sloužil ďáblu. Aby napravil své hříchy, začal přenášet pocestné přes rozvodněnou řeku. Když takhle nesl jedno malé dítě, zdálo se mu, že chlapec je stále těžší a těžší. Když ho pak už nemohl unést, zeptal se, co se to děje. Chlapec mu odpověděl: „Teď neseš na ramenou všechnu tíhu světa. Je jen na tobě, zda to zvládneš.“
Kryštof to zvládl a ten chlapec, který se jmenoval Ježíš, mu na památku proměnil hůl, o níž se obr v řece opíral, v zelenou ratolest. Kryštof pak začal Ježíše uctívat ještě předtím než se proslavil. A díky této legendě se proslavil také.
DeYoung pochází z italské rodiny a tohle byl jeho způsob jak uctít její křesťanské tradice.
Závěr patří mistrům. Pod poslední (a zároveň titulní) kompozicí jsou podepsáni James Young, již zmíněný tajemný Ray Brandle a Dennis. Monumentální finále alba označil publicista Martin Popoff za nejlepší hard rockovou jízdu, s jakou kdy Styx ve své historii přišli.
Zde máme přesné znění toho, co k této skladbě Popoff napsal:
„Vždycky to nakonec bude "Man of Miracles“, že? Jistě, tato poslední skladba na stejnojmenném albu je tak hlasitá a hrdá jako cokoli, co kdy udělali Uriah Heep, až po "Gypsy", které se podobá. Jak jsem se v průběhu let ujistil, když byli Heep na vrcholu, byli lepší než Deep Purple. A tento konkrétní kouzelný moment v katalogu Styx dokazuje, že naši pompézní chlapci z Chicaga postoupili na stejně úctyhodnou úroveň. Na ten riff by byl hrdý i Ritchie Blackmore. A na to, co tam předvádějí hammondky, by byl zase hrdý Jon Lord. Takže, tady to máme, "Man of Miracles" – nejvíce "headbanging song", jaký kdy Styx napsali. Dost dobrý i na to, aby to byla jedna z písní Rainbow z éry Ronnieho Jamese Dia."
Osobně nemám k téhle skladbě až tak vroucný vztah jako citovaný publicista, avšak musím uznat, že pecka je to náramná; zdobná a krásně zatěžkaná. A ty dunivě osudové bicí v úvodu, jež upomenou na bubny v obřím orchestru, jsou naprosto parádní! Tato skladba je klenot, jenž jistě uchvátil nejednoho posluchače a nastolil v jeho mysli otázku, proč nejsou Styx více uznáváni coby hard rocková veličina. Odpověď zní: Styx měli vždy několik tváří. Byli hudebně až příliš pestří na to, aby se stali pouze jednostrannou hard rockovou atrakcí. (Nic proti takovým!) Stejně jako k tvrdému rocku tíhli k melodické pompě a zpěvnému popu, takže je nebylo možno jednoznačně definovat. Navíc zde působily skladatelsky dosti odlišné osobnosti a sladit jejich preference nebylo jednoduché. Když se to později podařilo, výsledek přinesl kýžené ovoce v podobě obrovské popularity. Pro fanoušky tvrdého rocku a metalu byl ale až příliš uhlazený na to, aby kapele kdy přiznali kredit hardrockových mistrů.
Mnoho jejich písní si však dle mého názoru obdiv příznivců tvrdé rockové muziky plně zaslouží.
Man of Miracles je pestré album. Kapela na něm nabízí skočné rokenroly, zasněné balady, nekompromisní rockové jízdy i monumentální osudové kompozice. Vlastně je to takový trochu typický mix všeho, co Styx ve své kariéře předvedli. Jen těch progrockových momentů je tentokrát (po fiasku s předchozí deskou nejspíš záměrně) trochu míň.
Problém je, že na rozdíl od pozdějších nejslavnějších počinů kapely, nejsou všechny tyto elementy dostatečně promíchány. A tak zde vzniká nevyrovnanost, kdy některé skladby zní jako díla rockových bohů a jiné zase jako zbytečný balast, vhodný tak maximálně k zaplácnutí singlových B-stran.
Jak už jsem někde poznamenal, pro mě osobně je to deska s velmi slibnou první třetinou, hodně slabým středem a skvělým finále. Celku proto dávám čtyři hvězdičky. A to bez uzardění, protože po tak silném zážitku, jaký představuje poslední třetina alba, by z mého pohledu bylo nižší hodnocení čirým nonsensem.
Na druhou stranu, ty slabší kousky jsou zde opravdu slabé. Plná polovina všech skladeb je však velmi dobrá, až naprosto vynikající. A to rozhoduje.
PS: Pro informativní úplnost se sluší dodat, že album vyšlo celkem ve třech verzích. Hned první vydání mělo značně limitovaný náklad a tak ještě v roce 1974 vyšla deska znovu ve verzi, na níž byla skladba "Lies" nahrazena singlovkou "Best Thing" z debutu. V roce 1980 se pak v USA, Francii a Austrálii objeví album na znače RCA Victor už potřetí, tentokrát s novým obalem a pozměněným názvem Miracles. Na této verzi nahrazuje původní "Lies" a pozdější "Best Thing" skladba "Unfinished Song", složená DeYoungem a občasným spolupracovníkem raných Styx, Chuckem Lofranem. Tato (výborná) věc se původně nacházela pouze na promo singlu z roku 1974. Na CD se poprvé objevila v roce 2005 v rámci souhrného remasterovaného vydání prvních čtyř alb The Complete Wooden Nickel Recordings. (Must have for every Styx fan.)
Epilog:
Několik měsíců po vydání čtvrtého a opět neúspěšného alba Man of Miracles (154. pozice žebříčku Billboardu) si DJ rádia WLS, Jim Smith, zašel na pizzu do zapadlé restaurace kdesi na severním konci Chicaga. Někdo tam na jukeboxu pustil singl s nahrávkou "Lady". Tato malá deska vyšla u Wooden Nickel v září 1973 a zapadla bez povšimnutí. Smith na první poslech rozeznal potenciální hit a přesvědčil management rádia, aby mohl píseň zahrát ve své sobotní show. Ta se vysílala ve 38 státech USA a několika dalších zemích. Z "Lady" se stal jeden z největších trháků stanice WLS a v roce 1975 se skladba umístila na 6. místě singlového žebříčku Billboardu. Styx se dostali do hledáčku obřích nahrávacích společností a podepsali smlouvu s gigantem A&M Records. Není divu, že Suzanne, manželka Dennise DeYounga, zůstala se svým chotěm až do dnešních dnů. "Lady" byla totiž první z několika písní, kterou Dennis složil právě pro ni.
Od roku 1975 šla pak popularita kapely prudce nahoru. Styx vydali své doposud nejsilnější album (Equinox), progrockového hipíka Curulewského následně vyměnili za talentovaného a průbojného Tommyho Shawa, jehož skladatelský potenciál se téměř vyrovnal tomu DeYoungovu a 7. 7. 1977 se se svým sedmým albem The Grand Illusion a hitem "Come Sail Away" stali národní (a posléze i světovou) senzací.
Zbytek je historie.
» ostatní recenze alba Styx - Man Of Miracles
» popis a diskografie skupiny Styx
Stern, Mike / Eclectic (Eric Johnson & Mike Stern) (2014)
| 14.09.2024 | Eclectic je první výrazná spolupráce Mika Sterna a Erica Johnsona v jejich diskografiích. Zatímco Eric se už do žádných dalších duetů nepouštěl, Mike si to užil ještě jednou s klávesákem Jeffem Lorberem /album Eleven, rok 2019/.
Když jsem album Eclectic kupoval /objednával/, moc jsem se na jejich hudbu těšil. První skladba ROLL WITH IT je naprosto úžasný otvírák. Je to Sternova instrumentální věc z alba Who Let the Cats Out ? /2006/ a tady je nazpívaná Malfordem Milliganem, který zpíval na Johnsonových albech. Druhý song REMEMBER je taky od MS z alba These Times /2004/. I tenhe kousek je docela vydařený, kytaristi skvěle spolupracují a o doprovod se stará pouze rytmická sekce. Jako pěst na oko působí třetí BENNY MAN'S BLUES. Autorsky je od EJ a na jeho albech by krásně zapadla do koncepce jeho hudby. Tady tohle pozitivně laděné texaské blues je úplně mimo. WISHING WELL je opět z alba od MS - Voices /2001/ a je nazpívaná slabikovým textem. BIG FOOT /WITH INTRO/ je první z autorské dílny mimo MS - EJ. Skladbu složil basak Chris Maresh. Má jednoduchou temnou basovou linku na které jsou vystavěny taky temné kytarové party Stern - Johnson. V intru se blýskne Sternova žena Leni a zahraje na nástroj n'goni. TIDAL je autorsky druhá Erickova věc, je celkem příjemná na poslech, jemné decentní bicí, kytaru vede převážně Eric. YOU NEVER KNOW /Mike Stern/ je předělávka z desky Between the Lines /1996/. Pomalu mě ty Sternovy covery začínají nasírat. Nemá cenu se nijak zvlášť soustředit. Tohle už tu jednou bylo. DRY ICE je od Billa Maddoxe, bubeníka, spolupracujícího s Ericem např. projekt Alien Love Child. Technicky pro rytmickou sekci náročná. Tahle skladba je takové jamování všech a já si jí užívám. SOMETIMES - autor MS. Jako kdybych jí už někdy a někde na jeho albech slyšel, ale pod jiným názvem. Jestli je to Mikeho novinka, tak se hluboce omlouvám, že křivdím. HULLABALOO, třetí Johnsonova píseň na albu. Tady se rozšířila produkce o dechovou sekci. Ta skladba není špatná, opět rychlé blues v texaském stylu, ale mě prostě nesedí vedle písní od Mikeho. WHEREVER YOU GO /WITH INTRO/ předposlední pomalá věc, kde si intro zopákla Sternova Leni. Pěkný kousek, ale je to taky předělávka /i když hodně vzdálená od originálu/ z alba Mike Stern - Is What it is /1994/. RED HOUSE, klasika od Hendrixe jak má být. Mike i Eric se ujali krom kytar i zpěvu. Nechybi foukací harmonika. Kdyby se takhle koncipovalo celé album, byla by to pro mě nádhera.
Jsem vůči této spolupráci velmi kritický. Je to i proto, že oba kytaristy mám komlet na cd a jejich hudbu poslouchám. Měli udělat desku coververzí světových kytaristů a nebo měli nahrát z gruntu společný nový materiál. Stern na album nepřinesl nic nového. Šest písní, které jsem už na jeho deskách slyšel mě nezvedlo ze židle, i když je zahrál z části takový fenomén jako je Eric Johnson. Eric přidal tři nové věci, které jsou fajn, ale mě zde nesedí. Jejich kytarová spolupráce je na vysoké úrovni, ale to čekám od hudebníků jejich formátu automaticky. Album se jistě bude líbit posluchačům, kteří se zas tak moc o hudbu MS a EJ nezajímají. Mě to nenadchlo, až na první a poslední track. Kdysi jsem dal jednu hvězdu, asi u ní zůstanu.
Ale za ten úvod a závěr přidám jednu k tomu **z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Eclectic (Eric Johnson & Mike Stern)
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Keef Hartley Band / Live at Essen Pop and Blues Festival 1969/1970 (2024)
| 13.09.2024 | V tomto roku vyšla dvojdisková rarita, dva koncertné záznamy z vystúpenia kapely Keef Hartley Band v nemeckom Essene v hale Grugahalle.
Obsahujú vystúpenia z 11. októbra 1969 a 25. apríla 1970. Kapela síce stavala na dychovej sekcii, ale jej gro tvorila trojica hráčov, kapelník a skvelý bubeník Keef Hartley, talentovaný basgitarista Gary Thain, ktorý neskôr zažiaril v Uriah Heep a tragicky zahynul v roku 1975, keď sa predávkoval heroínom, a v neposlednom rade spevák a gitarista Miller Anderson, ktorý je na bluesovej scéne jedným z tých hudobníkov, ktorý je cenený fajnšmekrami, ale medzi najväčšie hviezdy sa nikdy nezaradil. Skupina hrala zaujímavú zmes blues, brass, jazz a hard rocku, ktorý vtesnala v rokoch 1969-1972 na päť štúdiových albumov. Ale poďme sa pozrieť na jej koncertnú tvár.
Vystúpenie v roku 1969 zastihlo kapelu v zostave s dychármi Jimmym Jewellom (tenor saxofón) a Henrym Lowtherom (trubka). Repertoár je silno bluesový, čo mám rád. Prakticky celý predstavuje skladby z debutu, akurát tu zaznie ešte Rock Me Baby a skladba Believe In You z druhého albumu The Battle Of North West Six. Ten nahrali v lete toho roka, ale na pulty sa dostal až v novembri. Hutné bluesové kúsky Too Much Thinking, Sinnin’ For You a Rock Me Baby majú v sebe toľko energie a pnutia, že im môže závidieť aj nukleárna fúzia. Nechýba bubenícke sólo, ktoré otvorí parádnu jazzrockovú pecku Leavin’ Trunk. V polohe blues-jazzových nálad to kapele neuveriteľne seklo, čoho dôkazom je Just To Cry s ďalším skvelým bubeníckym sólom, alebo záverečný výňatok zo skladby Believe In You. V úvode zaznejú parádne husle, na ktoré hral Henry Lowther, hoci v booklete ich neuvádzajú. Záznam disponuje parádnym čistým zvukom, pričom zároveň zachoval aj drsnosť živého vystúpenia. Skrátka nemá chybu!
Druhý koncertný disk z roka 1970 má takmer zhodný playlist, vypadla akurát prevzatá Rock Me Baby. Pribudla ďalšia skladba z debutu (Think It Over) a jedna skladba z druhého albumu (Me And My Woman). Kapela sa rozrástla o gitaristu Spita Jamesa (vlastným menom Ian Cruickshank). Ono, sám Keef Hartley pomenoval toto zoskupenie The Nucleus, technicky teda nejde o Keef Hartley Band, i keď v ňom hrali výlučne zakladajúci členovia kapely. Zvuk je opäť viac ako dobrý, hoci na prvý disk troška stráca. Hudobne tu slabé miesto nenájdete. Všetci sólisti (a to sú vlastne všetci hráči) majú priestoru na rozdávanie a patrične ho využívajú. Teší ma možnosť porovnať sólovú exhibíciu Keefa Hartleyho v skladbe Just To Cry, ktorá plynulo nadväzuje na smršť Sinnin’ For You, s tou z roka 1969. Víťaza by som vyberal ťažko.
Keef Hartley Band, kapela, ktorá zahrala aj na Woodstocku, patrila naživo k tým najlepším rockovým zoskupeniam, aké som kedy počul. Album Live at Essen Pop and Blues Festival 1969/1970 je dokonalý!
» ostatní recenze alba Keef Hartley Band - Live at Essen Pop and Blues Festival 1969/1970
» popis a diskografie skupiny Keef Hartley Band
![Nugent, Ted - Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes] cover](graphx/covers/7513.jpg)
Nugent, Ted / Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes] (1973)
Prerod kapely The Amboy Dukes na sólového Teda Nugenta sa v prvej polovici 70. rokov dostal do medzistupňa zvaného Ted Nugent & The Amboy Dukes. Pod týmto názvom vydal tento americký gitarový nespratník jeden koncertný a dva štúdiové albumy. Call Of The WIld (1973) si dnes pripomenieme.
Nugent patrí k tým interpretom, ktorého gitarový hard rock mám veľmi rád, ale kebyže mám hudbu počúvať iba na základe ideovej priazne tých, ktorí ju hrajú, tak by sme sa nikdy nestretli. A bola by to škoda.
Ted melodický, Ted hravý, to je titulný song Call Of The Wild. Je to, ako sa vraví, rokenrol. Klasické rockové trio to perie do poslucháčov bez akejkoľvek snahy o vydýchnutie. Zároveň je veľmi milé, ako pozitívna tá muzika je. Veď taká Sweet Revenge by mohla byť pokojne rádiovým hitom, ak by, pravda, rádiá mali záujem o kvalitnú rockovú muziku. Fascinujúce je, ako sa tu vrstvia viachlasé vokály, to je od Nugenta priam hriech
Vrcholným kúskom albumu je posadená ťažkotonážna facka na líce každému kompromisu, ktorý sa v rockovej hudbe snaží zhubne zapôsobiť. Kdeže! Pony Express si s umravnenou produkciou vytrela tie miesta, ktoré sa v slušnej spoločnosti nemenujú. Na krk jej dýcha svižnejšia Ain’t It The Truth a skoro funkoidná inštrumentálka Renegade. Bluesová meditácia Rot Gut ma baví, ale priznávam, že najviac ma oslovuje skvelá inštrumentálna haluz Below The Belt. Kombinácia flauty a gitary je tu dovedená do dokonalosti. Chvíľkami je to exhibícia, miestami priam balada, ale ako celok je to bomba! Podobne ako čistá heavy smršť Cannon Balls.
Call Of The Wild je bezchybný album hardrockového strihu. Tvrdý, nekompromisný, pritom melodický a pestrý. Až je škoda, že sa Nugent na sólovej dráhe tejto variability vzdal. Nič to! Veď si ho môžem pustiť ešte raz!
» ostatní recenze alba Nugent, Ted - Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes]
» popis a diskografie skupiny Nugent, Ted
Embryo / Opal (1970)
Pravý nemecký underground z prelomu 60. a 70. rokov si hovel v psychedelických hlbočinách a keď sa predral na povrch, tak sa ho ľudia obvykle báli ako kraka obrovského. Ale našli sa aj takí, ktorí ním boli fascinovaní. A tak si dnes o jednom takomto hlbinnom stvorení čosi povedzme. Jazzrocková skupina Embryo debutovala v roku 1970 albumom Opal, ktorý sa z jej tvorby vymyká.
Ťažká psychedelická tvrdá muzika s jazzovými spodkami nie je určená sviatočnému rockovému poslucháčovi. Veď už len úvodná titulná skladba nemá ani tri minúty, ale kým sa skončí, mám pocit, že mám o polovicu sivých vlasov viac ako na začiatku. Hudbe vynikajúco prospieva violončelo, na ktoré hrá hosťujúci Roberto Detrée. Aj vďaka nemu mám pocit, že počúvam nejaký nevydaný album anglickej skupiny High Tide (You Don’t Know What’s Happening, Revolution). Muzika je to agresívna, ale zároveň má v sebe aj celkom dosť melodiky. Štvorica hudobníkov obsluhuje bicie, perkusie, basu, dychové nástroje, gitaru i spevácky mikrofón. Výsledok pripomína francúzske zemiaky. Zapečené čudo, ktoré však vynikajúco chutí.
Iste, občas je toho „free“ až moc (Glockenspiel), myslím si, že aj Frank Zappa by sa v istých momentoch spokojne usmieval a písal si do notesa poznámky pre ďalšie využitie (End Of Soul). Ako sa dá meditovať pri perkusívnej lavíne doplnenej stonaním Yettiho vo víchre Himalájí, dokazuje skladba Got No Time. Mňa oslovujú najmä priamejšie rockové pasáže, napríklad v skladbe Call. Ale aj tie znejú, akoby sa niekomu, koho zasypala lavína skál a ledva sa spod nej vyhrabal, prebehlo po chrbte stádo mamutov rozmliaždiac aj tých pár kostičiek, ktoré nepolámali kamene. A keby ešte náhodou javil známky života, dorazí ho záverečný orientálny psycho jazz People From The Outer Space.
Ako na prílišné psycho nie som, tak ma tento debut baví. Cítim sa pri ňom ako lovec príšer uprostred polnoci v divočine, bez zdroja svetla a s napätím, odkiaľ na mňa vyskočí ďalšia príšera. A že sa ich tam skrýva požehnane!
P. S. Vlastním CD z roka 2020 od OHR/Breeze Music a je to veru pekne spravený mini-LP sleeve.
» ostatní recenze alba Embryo - Opal
» popis a diskografie skupiny Embryo
Trout, Walter / Broken (2024)
Rok sa nám prehupol do svojej tretej štvrtiny a zatiaľ nič nenasvedčuje tomu, že by sa v bluesových hájoch urodil lepší album ako Broken od Waltera Trouta.
Na poli komerčne prístupnej bluesovej muziky vzniká každoročne množstvo nahrávok, pričom najznámejším kráľom tejto disciplíny je nepochybne gitarista Joe Bonamassa, ktorý prebral štafetu po Ericovi Claptonovi. Za mňa je však tým najlepším protagonistom umenia málom vypovedať veľa Walter Trout. Album Broken je toho dôkazom.
Dvanásť skladieb prináša typické bluesové hody, pomedzi ktoré sa občas votrie rockový kúsok na hranici popu. Takým je hneď úvodná a zároveň titulná skladba, v ktorej spieva bluesová diva Beth Hart. Naliehavá a zároveň poslucháčsky vďačná baladická atmosféra je krásna. Z rovnakého súdka sú aj skladby Talkin’ To Myself a Falls Apart. Spomedzi slávnych hostí mi nedá rovno nespomenúť aj Dee Snydera z Twisted Sister, ktorý odspieval svižnú pecku I’ve Had Enough.
Ťažko sa mi vyberá tá naj skladba, ešte ťažšie je niektorú nevybrať. Najsilnejším kladom albumu je atmosféra, ktorá je často akoby zahalená mrholením v duši, či už v akusticky pretkanej Turn And Walk Away, klasickej No Magic (On The Street), ultrakrehkej inštrumentálke Love Of My Life, prériovej krehuľke Breathe alebo hoci v balade I Wanna Stay. Trout je jeden z najlepších bluesových gitaristov a napriek tomu sa v sólach nepredvádza, melódia je nadovšetko. Zároveň nie je veľa gitaristov, ktorým by to znelo takto skvelo. Mäkko i husto, ľahko i ťaživo, často zároveň. Gitarová exhibícia v pomalom blues Courage In The Dark je toho dôkazom. A keď sa šliapne na plyn, tak tu máme muziku, ktorá by zborila múry Jericha a ani by jej to netrvalo sedem dní (Bleed, Heaven Or Hell).
Nie som práve zanieteným fanúšikom týchto komerčne prívetivých bluesových podôb, ale Troutova ostatná sólovka je taká prirodzená a presvedčivá, že ma baví ju počúvať. Je v nej niečo, čo ma napĺňa spokojnosťou. Za posledné roky som podobnú príjemnú nahrávku azda ani nepočul. Za mňa zatiaľ album roka, nemôžem dať menej ako plný počet hviezdičiek.
» ostatní recenze alba Trout, Walter - Broken
» popis a diskografie skupiny Trout, Walter
Journey / Departure (1980)
Journey mě baví už léta letoucí, dokonce jsem jim tady na webu kdysi věnoval jeden ze svých prvních recenzních pokusů. Ze zámořské muziky mám jinak rád spíš věci, které se motají okolo blues, jazzu nebo metalu, a tamější uhlazené formě rádiového rocku jsem nikdy nepropadl, ale Journey si mě získali. Možná to bude mít něco společného s tím, že dvě z opor prvních sestav kapely (kytarista Neal Schon a klávesista Greg Rollie) měly průpravu od Santany, nebo taky s tím, že hlas Stevea Perryho z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let mě baví jako málokterý v branži.
Společným jmenovatelem většiny skladeb jejich šesté studiovky Departure budiž zejména Perryho vokál, který bez zjevné námahy stoupá do nadoblačných výšek a staví klenuté oblouky, a také Schonova nakouřená kytara, jež se dle potřeby postarala tuhle o prstolamačské sólo, támhle o rozvláčný part ve stylu Garyho Moorea a ještě o kus dál o energický doprovod. Klávesista Greg Rollie tu docela často bere do hry hammondky, jejichž bublavému zvuku se v té správné aranži sotva může nějaký syntezátor rovnat, a navíc se v několika případech blýsknul i s foukací harmonikou - ta je mimochodem třetím z důvodů, proč mě právě tohle album bere. Fajn jsou i syté vícehlasy, o které se (kromě bubeníka Smithe) starali všichni členové kapely.
Nějaké skladby, co mě baví? Z těch divočejších rockeřin jednoznačně pecky Any Way You Want It, Line of Fire nebo Precious Time, bezvadné jsou i klidnější - a o to víc prokomponované - věci jako Someday Soon nebo People and Places. Docela můžu i "plouživé" věci na parket ve stylu Stay Awhile, naopak bych se obešel bez slaďáků typu Good Morning Girl. V riffové jednohubce Where Were You zkouší Schon variovat figury, na jakých v té době s oblibou stavěly ty komerčnější z mladých britských metalových skupin, v hitu Walks Like a Lady zase kapela vyrazila asi nejdále naproti tomu, co dělá z Journey výsostně americkou záležitost.
S muzikou Journey jsem jakž-takž kamarád po většinu jejich kariéry. Baví mě jejich jazzrockem šmrcnuté začátky, otočka k líbivějšímu rocku i pompézní syntezátorové období, z poreunionové éry mě svého času potěšila deska Revelation s novým hlasem Arnelem Pinedou. Pak jsem je nadlouho pustil ze zřetele (podle divokých personálních změn z posledních let kapele "diktátorská" role, kterou si usurpoval poslední ze zakládajících členů Neal Schon, zrovna dvakrát nesvědčí), ale do jejich klasického období se vracím rád. Album Departure mám zařazené mezi lepší z desek, které v té době vytvořili.
» ostatní recenze alba Journey - Departure
» popis a diskografie skupiny Journey
Mayall, John / No More Interviews (1979)
Od polovice 70. rokov sa Mayall preorientoval na funkové blues s veľkými dychovými a vokálnymi zoskupeniami prevažne černošských hudobníkov. Album No More Interviews z roka 1979 je jedným z tohto obdobia.
Mayall fungoval v USA a k týmto veľkokapacitným bandom začal inklinovať po albume The Latest Edition (1974). Je to pre mňa menej výrazné obdobie, očividne aj pre fanúšikov široko-ďaleko po svete. Pokiaľ som schopný vyhľadávať na internete, o albumy od New Year, New Band, New Company (1975) po Road Show Blues (1982) sa netrhajú ani recenzenti z radov verejnosti na hudobných serveroch. Nemyslím teraz tie naše, tam o ne nezakopne ani Mayallovský fanatik, nieto náhodný poslucháč, skôr mám na mysli veľké všeobjímajúce servery ako Rateyourmusic a pod. Je to zaujímavá anomália, akoby toto obdobie nikto necítil potrebu pripomínať.
Nuž, rozhodol som sa to zmeniť. Veď je to deväť albumov, sedem štúdiových a dva koncertné! Tento album sa nahrával na konci júla 1979 v Los Angeles a zostava obsahovala okrem Mayalla ďalších 12 hráčov, menovite sú to James Quill Smith (sólová gitara), Rick Vito (gitary), Chris Cameron (klávesy), Christiaan Mostert (saxofóny, flauta), Angus Thomas (basa), Ruben Alvarez (bicie, spev), Maggie Parker (spev), Becky Burns (vokály), Ronnie Barron (vokály), Buddy McDaniel (saxofón), George Shaw (trúbka) a Brad Thoelke (trombón).
Album je klasicky bluesový so štipkou jazzových nádychov. Nájdu sa tu klasické Mayallové bluesovky (It’s Hard Going Up, Stars In The Night), veselé skladby (A Bigger Slice Of Pie), netradičné balady (Sweet Honey Bee) i pomalé bluesové bahnenia (Wild New Lover). Našťastie funky ustúpilo do úzadia a vystrkuje rožky iba občas (Falling, Consideration, Gypsy Lady). Za najlepšie skladby považujem klavírnu nádheru Sweet Honey Bee a rýchle svižné blues Take Me Home Tonight.
Album na CD predstavuje pre zberateľov výzvu. Vyšiel iba raz, v roku 2018 na značke Grey Scale a rýchlo zmizol z bežnej distribúcie. Za mňa je výborný, som rád, že sa mi ho tento rok podarilo zaradiť do zbierky.
» ostatní recenze alba Mayall, John - No More Interviews
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Mouzon, Alphonse / Funky Snakefoot (1974)
Americký jazzfunkový bubeník se vydává na své druhé studiovce úplně jinou cestou, než na debutu. Na albu Funky Snakefoot jako bubeník hraje opět skvěle a nápaditě, to samé platí i o většině skladeb z alba. Album je hlavně o klávesových nástrojích. I když Alphose do nahrávky zapojil i kytaru, ta se tady vyskytuje velmi okrajově. Kytarové album vytvořil až se svojí třetí deskou pod názvem Mind Transplant /1975/.
Mouzon se představí nejen jako bubeník a hráč na klávesy, ale i jako zpěvák. Nazpíval skoro celou desku. O jeho pěveckých kvalitách taktně pomlčím, ale taková hrůza to zase není. Za nejsilnější a mě nejbližší skladby bych jmenoval první I've Given You My Love a pátou Funky Snakefoot. Obě jsou instrumentální a ve druhé jmenované přidal Alphonse dechovou sekci, která tam perfektně zapadne. Tara Tara je zajímavá svým klávesovým sólem. Závěrečné dvě písně jsou taktéž instrumentální kanonády na bicí.
Album FS se mi docela líbí. Je to směs funky, jazzu, RnB, trochu reagee /I Gotta Have You/ nebo bluegrassová My Little Rousebud. Alphonse Mouzon předvádí perfektní výkon a bicí jsou zde číslo 1. Melodická, pohodová, roztančená nahrávka je u mě za velmi slušné *** nebo slabší ****z*****
» ostatní recenze alba Mouzon, Alphonse - Funky Snakefoot
» popis a diskografie skupiny Mouzon, Alphonse
Rolling Stones, The / Made In The Shade (1975)
Nemám rád výběrovky od kapel, které miluju. Tady jde o dobovou výseč, u období, které u Stounů bylo nejplodnější a každé z LP v tom období bylo dost unikátní. Nevím, komu by to výběrové album mělo sloužit (krom vydavatelství, které ví, že někteří fanoušci prostě musí mít všechno). Asi lepší způsob poznávání této kapely je vzít nějakou významnou řadovku (třeba Sticky Fingers), kde každá věc je perla sama o sobě, a navíc nálada té desky je "kompaktní", prostě tam vše drží při sobě, jedna věc navazuje na druhou), a pak v případě zájmu rozšiřovat dál. Ten výběr na téhle desce je jistě hodně diskutabilní, já sám bych jakýkoli výběr určitě dělat nechtěl. Chápu takové počiny u kapel, které mají několik hitů, a kdosi je pak dá dohromady na jednu výběrovku (pro mě třeba Nazareth). Pravda, kdys jsem tohle LP někde u nás zakoupil, myslím, že to byla indická licence, zvukově nepříliš kvalitní. Jednotlivé písničky jsou u mě v průměru jistě nad 4,5*, přesto tomuto albu, tak jak je poskládáno, nedokážu dát víc než 4*. Pro mě zbytečný vydavatelský počin.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Made In The Shade
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Nazareth / Play 'N' The Game (1976)
V novembri 1976 sa na pultoch objavil ďalší, už ôsmy album škótskej hardrockovej skupiny Nazareth. Volal sa Play ‘N’ The Game a dnes si o ňom niečo povieme.
Nazareth nie je skupina, ktorá by ma niečím prekvapovala. Naopak, je to taká hardrocková istota. Albumy zo 70. rokov sú pre mňa (možno okrem Exercises) stávkou na istotu, keď mám náladu na nejakú nekomplikovanú kulisovku. A to je priam slovníková definícia Play ‘N’ The Game.
Deväť skladieb (z toho štyri covery) nepatrí k najžiarivejším, myslím si, že kapela vtedy koketovala s absolútnym vyčerpaním, bežne vydávala dva albumy do roka a furt koncertovala. Lenže to je iba historická omáčka, rozhoduje výsledná muzika. A tá je...
Klasicky „nazarethovská“. Úvodná posadená pecka Somebody To Roll sa mi páči. A aj hutný cover Down Home Girl má správne valcujúce tempo. Žiaľ, zvyšok albumu skĺzol do polôh, ktoré ma vyrušovali už aj na predchádzajúcom albume. Mdlý slaďák Flying, príšerná disco koketéria Waiting For The Man... Ešte, že je tu ďalšia skvelá drsná hardrocková jazda Born To Love. Záblesk nádeje rýchlo vyprchá, trojica podivne zvolených coverov I Want To (Do Everything For You), I Don’t Want To Go On Without You a Wild Honey nestojí za zmienku. Akurát prvý menovaný je aspoň bluesový. Záverečná skladba L.A. Girls je obyčajný rokenrol, takže je fajn.
Tento album mám vo verzii dva na jednom CD, spolu s Close Enough For Rock’N’Roll od Salvo (Union Square Music) vyšli v roku 2010. Aj preto sa na disk zmestil jediný bonus, skladba Good Love, béčko singla I Don’t Want To Go On Without You. Ten, podobne ako ďalšie dva single z albumu, v rebríčkoch nebodoval. Samotná bonusovka je príjemne tvrdá úsečná hrmavica, na albume by patrila k najlepším.
Celkovo hodnotím Play ‘N’ The Game slabšími tromi hviezdami. Pár tvrdších skladieb ho nespasí, ale zasa, McCafferty spieva parádne a muzika je to znesiteľná.
» ostatní recenze alba Nazareth - Play 'N' The Game
» popis a diskografie skupiny Nazareth
Blackfoot / Strikes (1979)
Blackfoot bola najtvrdšia kapela južanského rocku. Áno, uvedomujem si, že toto meno je činné i dnes, ale zo slušnosti budem predstierať, že táto przniaca anomália neexistuje. Prvý album, ktorý znamenal prielom v kariére, bol pre ňu nepochybne ten s kobrou na obale – Strikes (1979).
Dodnes je tento album medzi fanúšikmi vnímaný ako „ten“ album, typický a vrcholný kúsok južariny á la Blackfoot. Priznávam sa, v tomto ide moje vnímanie proti prúdu. Iste, obsahuje dve absolútne klasiky žánru, smrtiacu pecku Train, Train a klasickú „freebirdovinu“ Highway Song, zároveň však núka viacero podivne „komerčných“ kúskov, ku ktorým sa o chvíľku dostanem.
Deväť skladieb je za mňa trocha nevyrovnaných, viem si predstaviť, že to niekto môže opísať ako pestrý koktail a vnímať to ako klad, mňa však niektoré momenty vyrušujú. Za vynikajúce považujem štyri skladby, okrem zmieneného dua klasík, z ktorých harmonikové kúsky v Train, Train nemajú obdoby, tu ďalej máme príjemnú baladickú Left Turn On A Red Light a v podobnom duchu, hoci viac radio friendly, aj Run And Hide. Aby som neklamal, aj úvodná rozmlátená rocková vec Road Fever je... v pohode.
Čo sa kapele nijako zvlášť nepodarilo, sú covery. Prekvapivý výber od Spirit – I Got A Line On You je taký nemastný-neslaný, čaro originálu mu niekam uniklo. Wishing Well od Free je takmer „tribute“, muzikanti skladbe nič extra nepridali a aj keď ide o jednu z mojich najobľúbenejších skladieb vôbec (pôvodná predloha), viem si predstaviť, že ak by na albume nebola, nechýbala by mi. Koncertná podoba jej sluší viac. Do tretice je tu cover od Blues Image zvaný Pay My Dues, konečne tvrdá rocková vec, azda lepšia ako originál. A keď som už zabŕdol do zbytočných skladieb, vyoperujem rovno aj najokatejší nádor.
Baby Blue je šliapnutie vedľa. Slušne povedané. Asi to chcela byť hitovka, čo sa kapele rozpadla pod rukami. Kvitujem, že si to skupina uvedomila a netlačila túto nudu na singel.
Strikes je dobrý album, na pomery kapely je pomerne „soft“. Kapela má v portfóliu viacero podstatne lepších (debut, nasledujúca trojica kúskov klasickej zostavy), a preto budem prísny v počte hviezd. Ale už len kvôli Train, Train (a Highway Song) stojí za pozornosť každému priaznivcovi dobrej rockovej muziky. Howgh!
» ostatní recenze alba Blackfoot - Strikes
» popis a diskografie skupiny Blackfoot
Rolling Stones, The / The Rolling Stones No. 2 (1965)
V diskografii Rolling Stones podle mě neexistuje zapomenutější studiová deska, než jakou je jejich "druhotina". Stones se ve druhé polovině roku 1964, kdy použitý materiál dávali dohromady, sice stále vezli na vlně rhythmandbluesových standardů, se kterými okupovali přední příčky britských hitparád, po vhodných skladbách u už se ale rozhlíželi i v jiných žánrových vodách.
Vlastní tvorbu kapela fanouškům stále ještě dávkovala opatrně a po troškách, na albu Rolling Stones No. 2 už ale zařazené skladby pánů Jaggera a Richardse začaly kvést do krásy. Nahrávky What a Shame nebo Grown Up Wrong jsou ještě vrostlé v tvrdém chicagském rytmu, s aranžemi a melodiemi už ovšem pětice (respektive šestice, pokud počítáme i účast pianisty Iana Stewarta) vyváděla docela psí kusy. Parádně vyšel taky rock´n´roll Down the Road Apiece, z jehož originálu si nejspíš o pár let dříve do svého hitu Johnny B. Goode leccos vypůjčil i Chuck Berry. Už v průběhu září si Stones ověřili, že cesta k úspěchu nemusí vést jen skrze bluesový purismus, když jim s popovým hitem Time Is on My Side jen těsně unikla americká Top 5. Pro britský trh upravená verze bez varhanního intra podle mě představuje to nejlepší, co se na druhé studiovce objevilo. Na paty jí šlape tehdy horká novinka Under the Boardwalk, se kterou jen o několik měsíců dříve bodovali vokalisté z The Drifters.
Úplně mi naopak nesedí první tři zařazené covery, ve kterých mě ta rhythmandbluesová šablona jednoduše nudí. Na Down Home Girl mě baví alespoň znělý zvuk kytar, vytloukaný rytmus už se ale měl ve zvuku Stones zanedlouho stát minulostí. Stejně tak není mým favoritem valčík Pain in My Heart od bluesového kmotra Allana Toussainta, naopak "muddywatersovinu" I Can´t Be Satisfied baštím i s navijákem. Hodně za to můžou rozechvělé kytarové tóny, které tu (ale i v dalších skladbách) rozesel Brian Jones - bez nich by mě album bavilo o dost méně. U třetí z autorských skladeb Off the Hook pokaždé přemýšlím, jak moc se tu inspiroval Petr Janda při skládání klasiky Dej mi víc své lásky - ty úvodní melodické linky podobnost nezapřou.
Druhé album Rolling Stones vnímám ako lepší debutu, ale ani tak v diskografii kapely nepatří mezi mé oblíbené. Přes všechny hitparádové úspěchy tu Jagger a spol. pořád hledali vlastní zvuk a styl, který by se mohl stát "jejich". Málo platné, rhythm & blues není moje parketa, takže lepší než za tři to dnes nebude.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - The Rolling Stones No. 2
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Cobham, Billy / Nordic (1996)
Kdybych byl bubeníkem světa a vyprodukoval šest po sobě jdoucích a na svoji dobu moderně znějících desek, asi bych došel do bodu, kdy už je záhodno se hudebně vyjádřit tak radikálně, jak by to nikdo nečekal. Ten radikál Cobham stvořil albem Nordic.
Vůbec poprvé v diskografii BC je možno setkat se s tímto druhem hudby. Billy totiž sestavil akustický jazzový kvartet a v obsazení krom jeho bicích si pozval pianistu, kontrabasistu a saxofonistu. Všichni pánové, obsluhující tyto nástroje jsou z Norska. Nemán vůbec šajn, jak se Cobham k partě seveřanů dopídil, každopádně si musel k paličkám na bicí přibalit do kufru i nějaké teplé prádlo, aby se na severu Evropy /studio v Oslu/, kde se toto album nahrávalo, cítíl komfortně.
Položím sám sobě pár otázek k desce Nordic....
Čím Nordic je tak vyjímečný oproti ostatním titulům ?
Nordic je úplně nová forma hudby v Billyho portfoliu. To tu ještě nebylo. A jelikož deska zaznamenala jistý úspěch, dočkala se ještě jednoho pokračování. Ta vyjímečnost je právě v akustickém nahrávání. I Cobham k nástrojům bez proudu přizpůsobil svou hru.
Jsou zbylí tři členové kvarteta schopni z Cobhamen vůbec něco zahrát ?
Ano jsou a ještě víc než to. Jsou to skvělí jazzmani a i když se říká, že na severu jsou lidé jaksi chladnější, tato parta občas ráda vystrčí své jazzové temperamentní růžky. Současně jsou to všichni dobří autoři. Na nahrávku promítli i svá hudební poselství.
Je Nordic náročný na poslech ?
Ano je. Album má poměrně dlouhou stopáž a i samotné skladby vyžadují více opakovaných poslechů, aby došlo na tzv. rozlousknutí.
Co zvuková kvalita ?
Ano je. Všechno je perfektně čitelné, nástroje mají prostor.
Komu bych album doporučil k poslechu ?
Určitě posluchačům jazzmanům milujíci akustický jazz. Dále by album nemělo chybět v kolekci obdivovatelů Cobhamovy tvorby. Billy na desce hraje technicky jemně a zrovna tak i dravě. Nordic je nádherná souhra mladých norských jazzmanů a starého harcovníka, který na poli fusion jako bubeník a skladatel odvedl skvělou práci.
***z***** Dobré album, skvělý odklon od zajetého předešlého, ale v Billyho diskografii dost zapeklitý kousek, se kterým to chvíli trvá. Taky na tuto desku, aby měla ten správný poslechový zážitek, musí být ta správná nálada a prostředí.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Nordic
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Quatro, Suzi / Suzi Quatro (1973)
Je zajímavé, že debutové album Suzi Quatro se mohlo pochlubit svou největší ozdobou, tedy skladbou "Can the Can", ve většině zemí, kde v říjnu 1973 vyšlo, kromě Spojeného království. Tam se totiž singl s touto písní ocitl na vrcholu už v červnu stejného roku, krátce po Suzině památném vystoupení v pořadu Top of the Pops, tehdy nejsledovanějším televizním programu mladých. To byl nejspíš důvod, proč už v Británii nechtěli cpát na album skladbu, kterou tam měli stejně všichni dávno doma. Naproti tomu v Německu, kde se Suzin velehit umístil taktéž na prvním místě singlového žebříčku, byla skladba zařazena na úvod druhé strany LP. Stejně jako např. v Japonsku. Ve Francii ho naopak šoupli na konec albového tracklistu, zatímco v USA se objevil jako předposlední skladba kolekce. Ovšem v takové Austrálii, kde byl "Can the Can" taktéž singlem číslem jedna, a Suzi tam byla ještě dlouhá léta za nejpopulárnější rockerku světa, bylo album (jinde čistě eponymní) po tomto průlomovém hitu dokonce pojmenováno.
Za sebe budu tuhle desku hodnotit tak, jako kdyby na ní tahle skladba byla. Ostatně, jak už jsem zmínil, krom prvního vydání v UK se objevila na drtivé většině verzí. A v případě CD reedicí už snad nechyběla nikdy.
Zmiňuji to především proto, že jinak bych musel v hodnocení jít o jednu hvězdičku dolů. "Can the Can" je totiž tak výrazná, a pro kariéru Suzi Quatro tak důležitá skladba, že si dle mého názoru jednu vlastní samostatnou hvězdičku zaslouží.
A i když ji Suzi nesložila - tuto práci odvedlo známé skladatelské a producentské duo Mike Chapman a Nicky Chinn, které stálo např. za úspěchem Sweet - bude jí navždy patřit. Je stejně ikonická jako Suzin kožený overal, obří basa zavěšená proklatě nízko nebo obal této desky s interpretkou v popředí a třemi vlasáči, z nichž největší hromotluk (pozdější Suzin manžel a spoluator jejich písní, kytarista Len Tuckey) do sebe klopí láhvové pivo.
Mike Chapman (vše, co jsem si o něm a o jeho partneru Chinnovi nastudoval, nasvědčuje, že skutečným nebo minimálně hlavním autorem většiny songů tohoto dua byl právě on - Chinn byl pak tím, kdo se staral o obchodní stránku věci) poté, co si Suzinu kapelu pečlivě vyposlechl naživo, složil věc, jež skvěle pasovala k jejímu stylu. Nekomplikované boogie s přímým tahem na bránu tak posloužilo jako základ chytlavého hitu.
Kapela se s písní okamžitě ztotožnila a na jejím provedení je znát, že nejde o žádný vykalkulovaný umělý produkt, ale o naprosto autentickou záležitost, která ustanovila a deklarovala Suzin styl na léta dopředu.
Nejdříve zde dostanou prostor bicí, které určí základní rytmus a k nim se přidá Suzina dunivá basa. Prvních dvacet sekund dokonale navnadí a když do toho vpadne zdravě drzý a průrazný hlas mladé zpěvačky, je rozhodnuto téměř o všem. Těsně za polovinou dojde k dramaticky gradované půlminutové mezihře, vrcholící Suzininým extatickým výkřikem a efektním „zaseknutím se“, do něhož zpěvačka pětkrát zopakuje slovo "honey!". A pak přijde finální refrén.
V této fázi je už naprosto jasno: Tohle je hit a Suzi Q je hvězda glam rocku - první ženská rocková star, která krom zpěvu ovládala i nějaký hudební nástroj.
Mnohokrát jsem se setkal s despektivním pohledem na skladatelskou tvorbu značky Chapman / Chinn neboli Chinnachap (přičemž ve skutečnosti, jak už jsem zmínil, šlo nejspíše hlavně o Chapmanovu tvorbu). Ano, tito dva jsou podepsáni pod nejedním vlezlým bubblegumovým hitem počátku 70. let. Na druhou stranu jim (respektive Chapmanovi) nelze upřít ani cit pro sice jednoduché, ale výrazné a zároveň nesmírně chytlavé rockové písně. Vždyť ti dva jsou podepsáni např. pod tak ultimátní peckou jakou je "Ballroom Blitz" (původně Sweet, později třeba Krokus a mnozí další)! Jak známo, v jednoduchosti je někdy skryta i pořádná síla. A to platí nejen pro hudbu takových AC/DC, ale i pro některé písně vzešlé z dílny Chinnachapu.
Suzi Quatro a Len Tuckey se však coby vůdčí duo celé formace nespokojili s úlohou interpretů cizích písní a od začátku se snažili skladatelsky navázat na úspěšnou základní formuli "Can the Can" vlastními songy. Jedním z nich je další výrazně rockový kousek "Glycerine Queen", který se však přes svůj potenciál nikdy nedostal na singlovou A-stranu. I tak jde v repertoáru Suzi Quatro o jasnou klasiku a následnou koncertní stálici. Jako taková nebyla ignorována ani na prvním oficiálním výběru The Suzi Quatro Story: 12 Golden Hits z roku 1975, kde se kromě ní (a čistě australského singlu "Michael") nacházely už jen áčka britských SP desek. "Glycerine Queen" to nejdále dotáhla, když se v roce 1974 dostala na B-stranu amerického singlu s coververzí elvisovské "All Shook Up ".
"Shine My Machine" byl další nekomplikovaný klusavý rokec, jaké měla kapela ráda. Tady opět dominuje Suzina dunivá basa a ke slovu se v pozadí silně hlásí piano Alastaira McKenzieho. Také Tuckeyho kytara si zde pěkně zasóluje.
Co se týče výraznosti, druhou nejsilnější skladbou alba (nebo rovnou tou nejsilnější, počítáme-li pouze britskou verzi) je další příspěvek z dílny Chapmana a Chinna, "48 Crash".
Skladba vyšla na singlu už v červenci, měsíc po předchozím mimořádném úspěchu průlomové malé desky a stala se opět hitem. Sice se v Británii nedostala až na špici (skončila "pouze" třetí), ale co se nepodařilo doma, to se povedlo alespoň v Austrálii. V Německu a Švýcarsku z toho pak bylo pěkné druhé místo.
"48 Crash" je v podstatě hudebním sequelem průlomového hitu, probraného již dostatečně v úvodních odstavcích této recenze. Opět kratičký úvod s bicími a už se jede v podobném, možná jen malinko ostřejším tempu. Tentokrát není basa až tak dunivá a v podkresu slyšíme více McKenzieho piana. Suzin hlas je však stále stejně ocelově nabroušený a refrén úderný a nakažlivý.
Ne všechny písně debutu jsou však přímočaré dupárny a chytlavé halekačky. Taková "Skin Tight Skin" z autorské dílny Quatro / Tuckey je přece jen ambicioznější. Na Suziny poměry jde až o progesivně rockovou kompozici s atmosféricky najazzlými klávesovými plochami.
Třetím (opět v případě původní UK verze druhým) příspěvkem značky Chinnachap je skladba "Primitive Love". Vyniká hypnoticky monotónním rytmem a refrénem o primitivní lásce primitivního muže. Místy ji (opět) zajímavě ozvláštňují klávesové pasáže Alastaira McKenzieho.
"Official Suburbian Superman" a "Sticks & Stones" jsou poslední dvě kompozice složené týmem Quatro / Tuckey, jež se dostaly na všechny verze debutového alba.
Rozverná "Rockin' Moonbeam" a dunivě rytmická šestiminutovka "Get Back Mamma" (Suzin jediný sólový autorský příspěvek na albu), byly například v USA nebo v Kanadě z desky úplně vypuštěny. V jiných zemích se zase v tracklistu objevila vždy pouze jedna z nich.
Tím bychom probrali autorské písně alba a pojďme na coververze.
Letmo zmíněná byla už Elvisova "All Shook Up" (autorem byl ve skutečnosti Otis Blackwell; Elvis byl pod píseň podepsán jen proto, že vymyslel její název). Suzina verze se později objevila na americkém singlu, který vyšel v červnu 1974 - tedy osm měsíců po vydání alba. Quatro byla vždycky velká fanynka Elvise a o této verzi tvrdí, že prý ji pochválil samotný Král. Oproti originálu je Suzino provedení dvakrát delší, lehce přitvrzené a silně, abych tak řekl, zquatrizované. Ostatně tak to má u coververzí být, že mají nést otisk stylu toho, kdo je dělá.
Po Elvisovi přicházejí na řadu Beatles.
Jak symbolické. (I když pro pořádek, chronologicky je to na samotném albu naopak.)
Vlastně co to povídám? Nejen Beatles, rovnou i Rolling Stones! Tuhle píseň, složenou Johnem a Paulem, totiž jako první v roce 1963 nahráli právě Stouni. Takže rovnou dvojitá symbolika.
A jak si s touhle peckou poradila Suzi? Nebudu vám lhát, výborně. Její provedení se hodně blíží originálu, i když je stejně jako v případě Elvise dvakrát delší. Obsahuje totiž mimo jiné i divoké kytarové sólo a pár dalších hravých vychytávek, které ve verzi Stounů ani Brouků nenajdete. Navíc zde Suzi udělala něco, co snad před ní žádná jiná zpěvačka. Neupravila si text vzhledem k svému pohlaví a zpívala jej jako muž. Což byl v roce 1973 zajímavý tah, který o dekádu později neváhala v podobných případech využívat Suzina velká obdivovatelka a žačka, Joan Jett. Ta byla v podstatě černovlasou verzí Suzi Q, jen místo basy hrála na kytaru a získala si mnohem větší slávu.
Na počátku 70. let holt ještě neuzrál čas na ženskou rock 'n' rollovou hrdinku. Alespoň ne na takovou, jaká by byla mužským publikem brána úplně vážně. Mezitím přišli mimořádně úspěšní Heart a v raných osmdesátkách, kdy nastoupila do akce Joan, už bylo všechno jinak.
Posledním coverem a zároveň poslední písní původní LP je proslulá "Shakin' All Over". V roce 1960 ji nahráli Johnny Kidd & The Pirates. Od těch si mimochodem o nějakých dvacet let později vypůjčili jinou pecku ("Please Don't Touch") Motörhead a Girlschool, a udělali z ní totálně zabijácký punk metalový nářez.
Suzin band svou předělávku šedesátkových Pirátů sice také poměrně zmetalizoval, osobně mě však v ní už tolik nebere (jindy velmi dobrý) Suzin vokální projev. Ten je tady na můj vkus přece jen trochu zbytečně uječený. V závěru, kdy Quatro ubere na přepjaté intenzitě svého ječáku a dopustí se skvěle vemlouvavé pasáže, do níž vstoupí její mužští kolegové s krátkou citací z "Can the Can", vše konečně nabere ty správné grády. Tato pasáž zachraňuje hodně, bohužel ne úplně všechno.
Na závěr se trochu blíže mrkneme na bonusy z vydání 7T's Records v letech 2011 a 2022.
Najdeme zde všechny písně z A a B stran singlů, které nebyly součástí původního britského LP.
"Rolling Stone" je historicky úplně první Suzin singl. Vyšel v roce 1972 a propadl úplně všude… kromě Portugalska. Tam se stal překvapivě číslem 1. Osobně se Portugalcům nedivím - podle mě je ta písnička fakt dobrá. Napsala ji Suzi ve spolupráci s Philem Dennysem a Errolem Brownem a produkce se ujal Mickie Most. Tedy muž, který předtím zpěvačku přemluvil, aby se ze Států přestěhovala do Anglie, kde z ní chtěl udělat novou Janis Joplin. Skladba byla nahrána v zajímavé sestavě: Suzi Q (zpěv, basa), Peter Frampton (kytara), Mick Waller (bicí) a Errol Brown (doprovodné vokály).
Nechybí ani B-strana této SP. "Brain Confusion (For All the Lonely People)" je založená na výrazném rifu a obsahuje silný soulový náboj. Suzi si ji napsala kompletně sama a stejně jako "Rolling Stone" ji nahrála v zajímavé sestavě (Jim Sullivan - kytara, Alan White - bicí a John Bundick – klávesy). I tento kousek jasně prokazuje skladatelský potenciál mladé Suziny.
Singlovku "Can the Can" už jsme rozebrali dostatečně. Tady ji máme i s její B-stranou "Ain't Ya Somethin' Honey", což je další z těch nemnoha věcí, jež si Quatro složila sama. V této pohodově swingující piánovce má krom ní hlavní slovo především klávesák Alastair McKenzie. Píseň vznikla krátce předtím než do hry vstoupil Mike Chapman, tedy ještě v produkci Mickieho Mosta.
Pecka "Little Bitch Blue" zdobila druhou stranu singlu "48 Crash" a rozhodně jde o jedno z nejlepších "béček", jaké kdy Suzi nahrála. Tahle věc by se neztratila ani na samotném albu – popravdě bych ji tam uvítal třeba jako náhradu za nepříliš nápaditou halekačku "Sticks & Stones".
Singl "Daytona Demon" vyšel ve stejný měsíc jako album a jde o jednu z klasik Suzina repertoáru. Největší úspěch sklidil v Německu, kde byl druhý. Ve Švýcarsku obsadil třetí a v Austrálii čtvrté místo.
Mezi bonusy nechybí ani B-strana této SP, kterou je laškovně pohodová "Roman Fingers".
Pak už přicházejí na řadu vesměs ty největší rarity.
"Ain't Got No Home" vyšla oficiálně až v roce 2011 na reedici debutu od 7T's Records. Na vydání z roku 2022, obsaženém v krabici The Rock Box 1973 – 1979, byla nahrazena jinou raritou, "Free Electric Band". V obou případech jde o coververze. Pod první z nich je podepsán Clarence Henry, pod druhou Albert Hammond.
Poslední bonusovou skladbou, jež na CD oficiálně vyšla pouze jako součást boxu The Girl from Detroit City (2014) je "What a Way to Die". Jde o singl dívčí kapely Pleasure Seekers z roku 1966, kde je k slyšení jak tehdy asi patnáctiletá Suzina, tak i její obři basa. A je to věru pěkná divočárna. Dívčí garážový band, zpívající o bujarém popíjení piva, byl v polovině šedesátek pořád ještě kuriozitou. Pleasure Seekers, kde hrála a zpívala i Suzina sestra Patti, si tehdy vydobyly jistou pozornost; nastupujícím velkým jménům generace flower power však konkurovat nemohly.
Na výše zmíněné 4CD kompilaci z roku 2014 je mimochodem "What a Way to Die" k slyšení ze všech skladeb jako úplně první.
Netvrdím, že všechen výše popsaný hudební materiál je vrcholem rockové produkce začátku 70. let. Na druhou stranu pro toho, kdo má rád nekomplikovaný a chytlavý rock and roll a nevadí mu (v tomto případě hodně osobitý a dosti razantní) ženský vokál, měl by být spokojený. Krom toho, onu revoluční roli v rockové historii (první nejen zpívající, ale i hrající a tvořící rock 'n' rollová star) už Suzi nikdo neodpáře.
Kdo o Suzi Quatro nikdy neslyšel nebo ji zná jen jako interpretku rádiových evergreenů "If You Can't Give Me Love" a "Stumblin' In", ať si z debutu pustí alespoň "Can the Can". Pak bude dokonale v obraze, o co tady vlastně jde.
Za debutové album dávám Suzině pěkné tři hvězdičky a jednu přihazuju navrch hlavně za tu posledně zmíněnou pecku. K tomu přidám ještě čtvrt hvězdy za výstižný obal a za neodolatelnou roztomilost hlavní interpretky. Hodnocení pak zaokrouhluju dolů, na ty podle mě adekvátní čtyři.
A přidám ještě jedna historku na úplný závěr:
Kytarista Len Tuckey vypráví v bookletu onoho box setu z roku 2022, jak bídné bylo vybavení kapely při práci na tomhle albu. Dělali zrovna na pecce "48 Crash", ale Len neměl tu správnou kytaru, která by se pro tu píseň hodila. (V bookletu jsou konkrétnější, ale jelikož nejsem zběhlý v terminologiích, musíte se spokojit s informací, že tam bylo cosi o tremolu. :-) Nebo tak nějak.)
Každopádně vedle, v tom samém studiu, nahrávala jiná skupina úplně jiné album. Když si jednou ta druhá parta vyrazila kamsi na oběd, Len okamžitě naběhl do jejich sekce a začal hledat tu správnou kytaru, kterou potřeboval.
Byla tam.
Tuckey ji popadne, běží s ní zpátky a volá: "Rychle, jdem tu zatracenou věc nahrát!"
Stihli to akorát včas než se druhá kapela vrátila z oběda.
Len k tomu poznamenává: "Chlapík dodnes netuší, že je to právě jeho kytara, která v té písničce zní."
A že pak chlapík nejspíš slyšel svou kytaru z éteru nejednou, je vzhledem k úspěsnosti singlu "48 Crash" nabíledni.
» ostatní recenze alba Quatro, Suzi - Suzi Quatro
» popis a diskografie skupiny Quatro, Suzi
Canned Heat / Finyl Vinyl (2024)
Canned Heat neposlouchám zas tak dlouho - podle statistik, které si vedu ve svém profilu na last.fm, jsem si jejich muziku prvně pustil někdy v roce 2018. Lépe od nich znám jen první dvě alba, přičemž to druhé z nich (Boogie with Canned Heat, 1968) mě hodně baví. S překvapením jsem před nedávnem zjistil, že bubeník Fito de la Parra, poslední žijící člen oné nejslavnější sestavy z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kapelu stále udržuje funkční - na člověka, který letos oslavil 78 let, to není vůbec špatný výkon. Letos v dubnu se Canned Heat dokonce po 17 letech vytasili s novou studiovkou (podle názvu dost možná poslední, ale ani u takového veterána jeden nikdy neví, viz třeba Deep Purple), tak jsem se (nejdřív z pracovních, poté už z ryze soukromých pohnutek) zaposlouchal a sedlo mi to.
Deska Finyl Vinyl nabídne pohodový rock´n´roll (Goin´ to Heaven (In a Pontiac)), který tuhle uhne víc do boogie (One Last Boogie), tuhle zase ke klasické bluesové dvanáctce (Tease Me, You´re the One) nebo dokonce ke gospelu (There Goes That Train). V asi nejrockovějším kousku So Sad (The World´s in a Tangle) si zahostoval kytarista Joe Bonamassa, ale nebýt to napsané v bookletu, asi bych si toho vůbec nevšiml. V podstatě jde o materiál, který neurazí a v některých případech i zaujme, ale na zadek z něj nejspíš nepadnete. Důvody, proč si tohle album pustit, vidím v zásadě dva. Tím prvním je instrumentálka East/West Boogie, předělávka ústřední melodie seriálu Teherán (2020-2022) z produkce Apple TV. Oproti syntezátorové instrumentaci originálu Canned Heat vsadili na hypnotickou basovou linku, harmoniku a kolorující hammondky - a je to bašta. De la Parra a spol. určitě nejsou první, kdo zkusili bluesový feeling naroubovat na blízkovýchodní melodiku (na první dobrou mě napadá třeba Taj Mahal), ale výsledek dokázali podat přesvědčivě a se slušnou atmosférou.
No a když jsme u té atmosféry, podle mého nejlepší skladba alba Blind Owl jí má doslova na rozdávání. Vzpomínka na kytaristu Alana Wilsona, který skrze bottleneck, foukací harmoniku a vysoko posazený hlas dodával raným Canned Heat důležitou část jejich typického zvuku, jde doslova na dřeň. Jako byste se po vzoru starých bluesmanů krátce před půlnocí ocitli na opuštěné křižovatce, zatímco po prašné silnici na obzoru projíždí stařičký náklaďák a kdesi v dáli houká sýček...
» ostatní recenze alba Canned Heat - Finyl Vinyl
» popis a diskografie skupiny Canned Heat