Grateful Dead - Built to Last (1989)

Když se řekne Grateful Dead, většina hudebních fanoušků si s názvem kapely (v tom lepším případě) asociuje psychedelii a country. Parta okolo kytaristů Jerryho Garcii a Boba Weira se ale během své třicet let trvající kariéry více či méně výrazně otřela i o funk, jazz rock, a koncem osmdesátých let produkovala také pop rockem šmrncnutou muziku. Ze dvou alb s autorským materiálem, které v té době vydali, mám právě Build to Last z roku 1989 o něco raději. V době jeho vydání už se bohužel sestavě, která společně strávila celá osmdesátá léta, pomalu rozezníval umíráček, protože klávesista Brent Mydland v červenci následujícího roku po předávkování kokainem nedobrovolně ukončil svoji pozemskou pouť. Přiživil tak zvěsti o tom, že pozice hráče na klávesové nástroje je u Grateful Dead prokletá - v průběhu let sešli ze světa jinou než přirozenou smrtí hned čtyři z pěti jejich kmenových hráčů (pátý, Tom Konstanten, je stále naživu).

Co tedy deska, se kterou Grateful Dead uzavřeli svou studiovou kariéru, nabízí? V prvé řadě jsou to cinkavé tóny elektrických kytar, ty posluchače provázejí v podstatě celým albem. Sekundují jim různě tvarované syntezátorové stopy, které ale ze zvuku kapely nijak nevyčnívají, spíš ho přirozeně doplňují. Devítka zařazených skladeb staví na příjemně hloubavé melodice: občas probleske nějaký ten výraznější refrén, z větší části jde ale o docela civilní přednes. Skladby dost oživují kytarová sóla, ve kterých zní spousta nezvyklých harmonických běhů a harmonií. V textech, které pro kapelu psali renomovaní tvůrci Robert Hunter a John Perry Barlow, jako obvykle defiluje spousta kulturních odkazů od Matoušova evangelia přes spisovatele Normana Mailera a první kosmonauty na Měsíci až po počítačový slang. 

Ze zařazených skladeb mám osobně velmi rád dvě třetiny trojlístku, kterým na album přispěl frontman Jerry Garcia: titulní skladbu Built to Last s obrazy zamýšlejícími se nad pomíjivostí a trvalostí, stejně jako úvodní kus Foolish Heart o tom, že s pošetilým srdcem si není radno nic začínat. Z pera klávesisty Mydlanda pak pochází asi nejhitovější pecka na desce, ekologickou tematikou prodchnutá věc We Can Run, a také o něco zasmušilejší kompozice Just a Little Light. Třetí z klíčových autorů z řad kapely, kytarista Bob Weir, přispěl třeba s mou další oblíbenou skladbou Victim or the Crime, jejíž text přemítá nad problematikou spravedlnosti a pravdy. Jako slabší vnímám snad jen závěrečný Mydlandův kus I Will Take You Home, ve kterém se na můj vkus nachází až moc patosu.

Na desce Built to Last se Grateful Dead ani náhodou nepředstavují ve své typické poloze - naopak, na kapelu která proslula rozevlátými instrumentálními jamy a skladbami, které na koncertech běžně fungovaly jako soundtrack k dobrému tripu, je tu docela dost "uhlazeno" a "učesáno". Přesto album nabízí slušnou porci melodií a nápaditého písničkářství, do kterého je pro mě pokaždé radost se ponořit. Šedesátkoví i sedmdesátkoví Grateful Dead zněli o dost jinak, tahle poloha ale podle mě kapele taky sluší. Mám tu desku fakt docela rád. 

hejkal @ 03.01.2024 14:56:52
Ďakujem za túto voľbu k recenzii. Grateful Dead ma nikdy nebrali, mám doma dva výbery a jeden živák, ale prečítal som si tento text s chuťou. Pokojne privítam i ďalšie recenzie na albumy, ktoré tu nemajú žiadnu odozvu.

Jarda P @ 04.12.2023 12:40:52
Mě rovněž Grateful Dead nikdy neoslovil, i když je z pro mě nepochopitelných důvodů adorovala generace mých dětí v polovině devadesátých let. Jediné album, které se mi od nich líbí je Terrapin' Station.

zdenek2512 @ 04.12.2023 14:08:32
Ve třeťáku na střední přivezl spolužák z Prahy album Aoxomoxoa a tvrdil o něm, že je to nejlepší deska co kdy měl, tehdy jsem si to poslechl, ale nenahrál. Když jsem později chtěl mít něco nahrané , tak jejich desky moc lidí nemělo, Tehdy jsem si nahrá hudbu k filmu Zabriskie Point, kde mimo Pink Floyd hrají Grateful Dead svojí snad nejlepší a nejslavnější skladbu Dark Star. Ve své sbírce mám prvních pět desek a ty se mi líbí. Tuhle desku neznám. 

stargazer @ 04.12.2023 17:00:33
Osobně nemám od Grateful Dead ve sbírce vůbec nic, pouze tribut Billy Cobham, Jimmy Herring, Alphonzo Johnson, T Lavitz pod názvem Jazz is Dead - Blue Light Rain. Stačí jedno slovo : FANTASTICKÉ !!!