SBB - SBB (1974)

K debutu SBB (eponymnému, aby bolo jasné) z roku 1974 som sa dostal až v dobiehajúcej ére CD, a teda nie až tak dávno. Ako v tej dobe bývalo občasným zvykom, debut bol nahraný koncertne. Aj tu je možné sa dohadovať, nakoľko do toho zasahovali financie alebo miesto a doba vzniku.

Šesť skladieb veští dlhé minutáže, ale na úvod je tu iba klavírna meditácia I need you baby s občasným vokálnym prvkom, nič, čo by ste chceli počuť na rockovom koncerte. To Odlot je, ako sa vraví, iná čierna tekutina. Bubeník sa rozkokoší, nastúpi fusion smršť ako z nevľúdnej predpovede počasia a inak je to akýsi psychedelický trip do tých častí neprebádaného kontinentu, kde aj pohľad na okolitú krajinu prináša akurát zmätok a neistotu. Spevák stoná s vervou hypochondra v žiare reflektorov a nástroje mu zdarne sekundujú (pozn. pre zvrhlíkov – to „se-“ nie je predpona). Ak si neviete predstaviť, ako kvília hynúce veľryby, skúste sa započúvať do prítomných gitarových blúznení. Človek ani nevie, kedy sa z toho stáva panoptikum nazvané Wizje. Začínam chápať, ako sa asi musí cítiť gravidná slonica, dva roky ťarchavosti nie sú žiadna slasť, ťažoba sa stupňuje a gitarista nemá a nemá dosť. Vďaka modernej vede a rôznym nadpozemským veličinám za inkubátory! Tie sa tu zjavia v podobe klavírnej medzihry. Trilkuje ako sláviky zjari, kým ich jarí lovci nepozatvárajú do klietok. Pridá sa aj nejaké to krovie, dokonca spev, čo viac si milovník zverstva môže priať. Samozrejme, najviac ma baví bubenícka exhibícia, pri troche predstavivosti z nej má človek pocit, že v tej neprebádanej džungli narazil na prívetivých domorodcov, ktorí ho vrúcne pozvali na obed, v ktorom figuruje ako hlavný chod. A už sa varí, už to hustne, mňam. Vždy, keď sa ozve klavír, poslucháč v dobrom slova zmysle usína. Zostalo we mnie je slaďáčik, nuž trvá znesiteľne dlho (cca šesť minút), opäť sa prezentuje aj spevák. Obraz po bitwie, už názov evokuje diskusné fóra na nemenovanom hudobnom sídle, a veru hej! Kakofónia bezobsažných zvukov na privítanie, psychicky nestabilné skuvíňanie do ticha, najväčším provokatérom je napokon gitarista. Záverečné vypustenie vetrov je už potom iba čerešničkou na torte. Figo-fago by podľa názvu sotvakto podozrieval, že pôjde o blues, a predsa! Ústna harmonika preverí schopnosť interpreta zvládať policajné kontroly zamerané na nafukovanie balónov, rytmika s gitarou sa dosýta vyjašia, spevák sa snaží znieť ako potomok uhoľnej bane a gravitačného kolapsu niekdajšej hviezdy... Aj keď sa trošku stráca, je to živák, nuž sa niet čo čudovať. Skrátka, skvelý „džem“ na záver nič nepokazí.

Kto nehral v kapele, asi celkom nepochopí, ako ťažko sa podobná formálne uvoľnená muzika hrá naživo, ale je to prča a Skrzek a spol. to zvládali majstrovsky. Parádna porcia džezrockového haluzenia, občas dobre padne. Nech nikto nevraví, že za železnou oponou nemohla vznikať podnetná progresívna hudba. Škoda, že ju nezborili už v šesťdesiatom ôsmom, možno by sa západná rocková vlna preliala aj u nás v miere, že by sme boli priraďovaní kamsi k holandskej a podobným scénam. Špekulácie bokom, SBB patrila právom k vrcholným predstaviteľom rockového hľadačstva východného (severovýchodného?) bloku.
reagovat

Polská skupina SBB na mě zapůsobila jako zjevení. Seznámil jsem se s jejich hudbou poprvé až na Koncertu mládí, míru a družby na konci léta 1977 na Velodromu v Brně, kde vystoupily četné domácí, ale i zahraniční kapely, což v dané době působilo velmi nezvykle, protože taková kumulace rocku s sebou přinášela davy vlasatých mániček a „problémů“, kterým bolševik musel čelit….
SBB poprvé u nás vystoupili v r. 1975 v Praze, ale já jsem byl v té době na vojně a proto ke mně řada informací přicházela s velkým zpožděním. Hudební kritik Miloš Čuřík ovšem o nich v Melodii přinesl velmi pochvalný report a tak můj zájem o tuhle polskou kapelu zesílil. Že předtím Józef Skrzek, Apostolis Antymos a Jerzy Puiotrowski představovali doprovod v legendárními Czeslawu Niemenovi jsem věděl a bylo to pro kapelu určitě to nejlepší doporučení….
Jejich koncertní prezentace na brněnském Velodromu představovala čtyřicetiminutovou hudební kompoziční strukturu, kde se tuším prolínaly dvě skladby delší stopáže. Taková práce se synthesizery, bicími nástroji a elektrickou kytarou byla v nabídnutých a já měl po jejich vystoupení pocit maximální naplněnosti…. Jako dramaturgicky velmi nešťastný se mi jevil nápad, po jejich vystoupení nasadit Katapult, kteří po tak náročném uměleckém zážitku měli vrátit do atmosféry bezprostřední bujarost. Měl to ten účinek, že téměř dvě třetiny posluchačů v hustých proudech odešly….
Přesto jsem váhal s koupí elpíček polské výroby, která byla tradičně velmi nekvalitní a možná ještě horší než supraphonské výlisky a vedle zahuhlaného soundu byly obaly mnohdy pomačkané a nalomené a to mě odrazovalo.
Nakonec jsem neodolal a před několika lety při návštěvě Krakova jsem si koupil jejich první album na CD a znovu jsem se do jejich hudby ponořil, jako kdysi….

I NEED YOU BABY – za potleskem zazní koncertní klavírní téma, jako z artificiální hudby. Józef Skrzek hraje na klaviaturu s erudicí koncertního mistra. S lehkostí, vzdušností pojetí a jemnými – místy až křišťálovými tóny…. Skladba se ovšem promění v anglicky zpívané blues. Skrzek výtečně svým hlasem ohýbá tóny a bezpečně frázuje. Tohle se naučil na hudbě černošských interpretů (opravdu výtečně) ovšem klavírní hra jde mnohem dál než běžné bluesové struktury, sahá do jazzu přestože jsme Slovani, je v téhle interpretaci tolik věrohodnosti zaoceánského odkazu, že člověk zůstává konsternován…

ODLOT – divoká smršť bicích nástrojů, za kterými sedí představený Jerzy Piotrowski představuje další skladbu. Zvukové imprese navozuje směs zvláštních nálad. Skrzek už ovšem vyměnil klavír za baskytaru a vymoduloval zajímavé tónové variace. Zpozadí sem zaznívají rozklady akordických doprovodů kytaristy řeckého původu – Apostolise Antymose. Hlavní prostor je ovšem věnován Skrzekovi a jeho zajímavé interpretaci, do které vstoupila osobitá odrůda polského soulu. Akordické a tónové modulace mi připomínají rozvíjená témata Mahavishnu Orchestra. Pracuje se zde hodně s náladami a rozvíjením tématu. Antymos rozechvívá tóny a technicky suverénně pracuje s kytarovými mezihrami a navozuje zvláštní atmosféru. Skrzek má drsný a hrubý tón baskytary, který nápadným způsobem ovlivňuje atmosféru skladby, zatímco Piotrowski hraje hypnoticky stejný rytmicky pulzující doprovod, Skrzek zde nabízí možnost zahrát basové téma, které má velmi agresivní tón a jeho stupňující se struktura v divokých proměnách zcela ovládne stereofonní stěhování soundu zprva doleva a nazpátek. Zvuková směs působí jako nálet, nebo onen příznačný odlet nějakého concordu. Piotrowski nám představí, že je na bicí nástroje poučen cobhamovsko-williamsovskými bubenickými inspiracemi a tak se teď máme možnost ponořit do řady dravých improvizací, které musely působit ve varšavském klubu Stodola jako nápor uragánu. Místy už člověk přestává identifikovat v těch barevných kaleidoskopických proměnách, kde pracuje elektrická kytara a kde zkreslená baskytara. Opravdu famózní porce lidské a muzikantské energie na ploše více než čtrnácti minut s řadou dynamických proměn……

WIZJE – dravý elektrický tón přivolá Jimiho Hendrixe…. Antymos ho vzápětí prolne s Johnem McLaughlinem, ale přidává k tomu i vlastní myšlení a práce se zvukem a tóny se zde děje i s aplikací smyčce, kterým dociluje zvláštních zvukových obrazů nepojmenovatelného charakteru… v další části je to opět Skrzek, usedající za klavír a předvádí nám opět kreativně barevné běhy po klaviatuře s důraznými úhozy a jemnými odstíny hry. Zpozadí do jeho tématu vstupuje Piotrowski s bubenickým vířením a Antymos s dlouhými kytarovými tóny. Pak ovšem Skrzek představuje další pěveckou prezentaci a jeho naříkavý hlas se nese na impresivními plochami. Protahované tóny Antymosovy kytary mi navodí atmosféru gilmourovských partů přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Tohle je ovšem moderní impresionismus, přenesený z plátna do hudebního vyjádření. Text napsal poský básník Julian Matej – škoda, že posluchač se nemá možnost seznámit s obsahem textu. Docela by mě zajímalo, o čem vlastně Skrzek zpívá. Třebaže je to Slovan a z polštiny se dá leccos odposlouchat, tady to možné není….
V další instrumentální fázi do skladby vstupuju zcela evidentně mahavishnovské postupy zaregistruje každý, kdo tuhle famózní kapelu zná. Ale podotýkám, že to nevidím jako handicap. Skrzek opustil klavír, baskytaru a nabízí na elektronické kreace na synthesizer v dlouhých tónových proměnách k divokým polyrytmickým bubenickým strukturám, až se harmonie boří do hudební propasti a zvukomalba synthesizeru je nahrazena Piotrowského výtečnými bubenickými eskapádami na velmi vysoké hráčské úrovni s virtuozním uchopením, které publikum odměňuje potleskem.
Vzápětí se kapela rozjíždí v divokém tempu vpřed v sestavě bicí, bass, kytara. V podstatě každý hraje svůj hráčský chorus, ale dohromady to tvoří úžasně kompaktní celek. Publikum freneticky tleská a odměňuje hudebníky za famózní výkon.

ZOSTAŁO WE MNIE – klavírní téma přichází jakoby z articifiální hudby. Rozehrávaný motiv je opět příležitostí pro emocionální neškolený zpívaný projev Skrzeka. Antymos opět sjíždí smyčcem struny své elektrické kytary a Piotrowski citlivě doplňuje rytmickými breaky a šustění činelů zpívaný doprovod. Dalo by se hovořit o jakési impresionistické hudební zpovědi…. Místy mám pocit, jakoby součástí instrumentace bylo violoncello, ale úspěšně jeho sound napodobuje Antymos na elektrické kytaře. Skladba má kratší formát na SBB, ale příliš neuvolňuje atmosféru před dvěma dlouhými následujícími kompozicemi, spíš dodává chmurnou a tajemnou atmosféru….

OBRAZ PO BITWIE – název skladby už sám o sobě mluví za všechno. Vyjádřit depresivní pocity z pláně, na které leží mrtvoly zabitých vojáků, koní a zasychající lidská krev a nad potemnělou plání krákají krkavci, vrány a všude kolem je zlověstné ticho, protože už i poslední umírající vypustili duši, zbavení nesmírného utrpení…. Takové vize mám po poslechu téhle skladby, v níž můžete možná někteří z vás mírně identifikovat psychedelické Pink Floyd. O instrumentálních obrazech se dá v podstatě těžko mluvit nebo psát. Je obdivuhodné, jak za asistence bicích nástrojů, baskytary a elektrické kytary se dá navodit takto pochmurná atmosféra a není k tomu zapotřebí les smyčců a bombastická filharmonická instrumentace. Jako emocionálně založený člověk dokážu tyto věci procítit a tak musím konstatovat, že tady vzniká další model Ravelova Bolera, ovšem nikoliv v nějakých hudebních strukturách, ale hlavně v emocionálních hráčských proměnách, kam sahají vedle úderných rockových částí i prvky maurské (arabské) hudby. Těžko mohu hovořit o tom, kteráý skladba na albu se mi zdá nejzdařilejší a nejpodnětnější, ale pokud budu mluvit o vlastních emocích, právě v této skladbě jsem měl pocit, že jsem dospěl k nějakému vnitřnímu vyvrcholení, aniž by to na mě zanechávalo jakékoliv stopy…. Dokázat takto interpretovat pocity dokáže opravdu málokdo a nemohu říct, že bych na svých pocitech něco s odstupem let nějak korigoval. Síla je zde stále….

FIGO-FAGO – foukací harmonika jako v blues, takže se dá předpokládat, že nějaké blues nám i bude nabídnuto. Hraje na ni Skrzek. Ale není to Traintime (jako od Cream), je to trochu jiný model. Divoké eskapády bicí nástrojů se spojují s dravou baskytarovou hrou a syrovým Skrzekovým zpěvem, v němž postupně rozpoznávám I´m Going Home od Ten Years After a Antymos na kytaru řádí jako ďábel. Nepřeložitelný název má pravděpodobně představovat muzikantské uvolnění po předešlém napětí a tak se tady emocionálně řádí ve všech sférách, což posluchače muselo zákonitě rozpumpovat… Přijde sem i zcela nečekané westernové téma Susanna a foukací harmonika jede stejně ďábelsky jako to umí Jack Bruce a John Mayall a pak se zde objeví i When The Saints Go Marching In – jako klasika a Skrzek se ukáže jako jedinečný improvizátor po všech stránkách a strhává i samotné publikum. SBB jsou skvělí hráči, ale i improvizátoři a tohle album to opravdu dokazuje….

Musím konstatovat, že SBB na svou dobu byli velmi nadčasová hudební kapela, která spojovala hodně hudebních prvků nezařaditelného artrocku, jazzrocku s názvuky soulu, ale i psychedelie a vytvářela těžko zařaditelnou fusion music. Myslím, že v dané době byla nejprogresivnější kapelou ve východní Evropě a také zákonitě prorazila v tehdejším NSR, ale také v Belgii a Holandsku. Byla-li možnost SBB vidět na koncertě, tak jsem nikdy nevynechal a těšil jsem se na zážitek jejich hudbu slyšet opět v tom famózním soundu a pojetí. Hudba SBB není pro každého a zdaleka ne každý se dokáže s touto hudbou ztotožnit, mě se to asi podařilo, soudě podle emocí, které ve mně vyvolává….
Tahle hudba vznikla na jaře 1974…. Takhle se hrálo v Polsku. U nás v té době kraloval Gott, Vondráčková, Zagorová, Helekal, Černoch, Spálený, Plavci, Zelenáči…. Představa, že by jsme „mohli“ mít u nás podobně znějící kapelu byla stejně tak nesmyslná, jako přistání amerického bombardéru B52 na ruzyňském letišti, anebo zrušení povinné vojenské služby…
První album je live – tady nabídnu silné čtyři hvězdičky, protože větší umělecký úspěch měl teprve přijít a hodnocení je třeba odstupňovat, jinak by nemělo smysl……

Také není možné nezaregistrovat, že tracklist na LP není totožná s tracklistem na CD - to už jsou ty příznačné piškuntálie, kterými občas vnášejí svou vydavatelskou politikou firmy následný zmatek....



reagovat

kedul adnavs @ 30.04.2012 22:32:27
Zdravím Petra Gratiase.
Tady vcelku není co dodávat, jen bych si dovolil lehce poopravit a doplnit některé souvislosti, které sice nejsou až tak podstatné, ale ......
Ten koncert na Velodromu, o kterém je hned v úvodu řeč, se nekonal koncem léta, nýbrž 19.5. 1977
a oficiálně se to jmenovalo "3. koncert mládí
a míru". Sešlo se tam tehdy 16500 diváků, což byla na tehdejší dobu, kdy se hrálo většinou
v nejrůznějších kulturácích, hodně slušná návštěvnost.
Kapely vystoupily v následujícím pořadí: Olympic, V. Mišík a ETC, Corvina, SBB, Katapult. Na závěr měli hrát ještě Jazz Q, ale ti nakonec nepřijeli, takže Katapult byl skutečně poslední.
SBB tehdy byli u nás, díky zasloužilému manažerovi, Slávkovi Jíšovi, jako doma - jen v Brně hráli během 1 roku, už potřetí a zcela jednoznačně to bylo to nejlepší, co jsme tady mohli v té době vidět a slyšet. Mně osobně se nejvíc líbil jejich samostatný koncert, který se odehrál asi o měsíc dřív v hale na Vodové (vstupné 15 Kčs), kde předvedli 90 minutovou suitu Kolo plné historie. Přivezli tehdy u nás nevídanou aparaturu a naprosto ohromili nejen bombastickým zvukem, ale i instrumentálním mistrovstvím. Pro mladého kluka, vyrůstajícího v socialistickém realismu, to byl naprosto fenomenální zážitek, na který nelze zapomenout.
Ta muzika se od prvního, syrového živáku trochu posunula, přibylo synťáků, ale vždycky to bylo O.K.

Zdeněk @ 01.05.2012 05:54:20
Zdravím Vás pánové, po přečtení Vašich vzpomínek na
koncerty SBB přidávám tu svoji.Bylo to v Olomouci
v květnu 1976 /77?/, když se po městě objevili plakáty
s neuvěřitelným obsahem. V pavilonu A na výstavišti
Flora společný koncert kapel JAZZ Q + ETC. Místní
rockeři se ještě ani nestačili vzpamatovat z té zprávy
a už se objevil plakát s černobilou fotografií na níž se vyjímal nápis SBB. Opět na Floře a jen v rozmezí
několika dnů. Oba koncerty byli vynikající, dodnes si
pamatuji na skvělého Láďu Padrůňka - hvězdu prvního
kocertu. Ještě před koncertem SBB došlo k nepříjemné
události -při tlačenici před pavilonem - povolilo sklo pod fanouškem natlačeného davem na stěnu pavilonu.
Vše dopadlo bez zranění a ještě před koncertem proběhla mezi obecenstvem sbírka na opravu škody.
Samotný konert polského tria byl fantastický - kapela prezentovala jednu skladbu, která se tuším jmenovala " Točí se kolo historie". Celý koncert gradoval sólem Jozefa Skrzeka na foukací harmoniku doprovázeným duem bubeníků Jerzy Piotrowski- Apostolis Antymos.Atmosféra byla elektrizující a potili se nejen muzikanti ale i stěny vydýchaného pavilonu A.

Petr Gratias @ 02.05.2012 17:27:53
Zdravíme Kedule Adnavsi...
výtečná paměť a přesné vymezení okolností.
Já jsem si opravdu spletl ten termín- opravdu to bylo v květnu 1977 a ne v září - to je moje velká chyba.
Ale jinak jsem ve všem s Tebou v souladu.
Tak to opravdu bylo a byli jsme tam oba...
Na poměry bývalého režimu to byl vlastně "malý" Woodstock, protože bolševik nijak nevítal takovou kumulaci bigbítových nadšenců a mániček - ať už přicházeli ze školních poslucháren nebo ze špinavých dělnických dílen.
Určitě jsem zaregistroval i jakýsi druh pospolitosti, že držíme všichni pohromadě a nemůžeme chybět.
Do té doby slovo "solidarita" nikdo neznal. V srpnu 1968 jsem měl třináct a půl roku a hodně věcí ker mně docházelo se zpožděním....
I tohle jsou zážitky na Velodrom 1977 - Koncert mládí, míru a družby...
Zdravím!

Petr Gratias @ 02.05.2012 17:33:58
Zdravím i Tebe, Zdeňku,
i po letech se přesně dokážu vžít do těch Tebou popisovaných zážitků...
Já zase vzpomínám na Velikonoce 1977 v Praze. Byla zima, my jsme byli v Praze na celý víkend v Lucerně na Pražských jazzových dnech (kde bylo i hodně špičkového rocku) a přes den jsme po procházkách staré Prahy zakotvovali v malostranských a staroměstských hospodách s neuvěřitelnou atmosférou.
Ceny piva byly lidově-demokratické a rozebírali jsme hudbu na domácí i zahraniční scéně.... ani jsme si nepřipouštěli, že by kolem nás mohl kroužit nějaký estébák, který podle pana Bretschneidera naslouchal co si vlasatá mládež vypráví a posílal to "výš".
Koncerty a hudba, ale tak ten background, to k tomu neodmyslitelně patřilo a já jsem dodnes rád, že jsem u toho byl a nechyběl!
Zdravím!

Mohyla @ 02.05.2012 17:56:52
Petr Gratias, Kedul. Chlapci, presne si to nepamätám, ale nebol Vami spomínaný Koncert mladosti na Velodrome pokračovateľom Koncertov mladosti, ktorých dva dočníky sa konali v Pezinku v rokoch 1976 a 1977?
>> odkaz
Podrobnejší report:
>> odkaz

kedul adnavs @ 03.05.2012 10:06:42
Zdravím Mohylu
Koncerty mládí a míru se konaly na brněnském Velodromu v letech 1975 - 1977 (3 ročníky), Koncerty mladosti byly v Pezinoku v letech 1976 a 1977. 3. ročník, se měl konat 9.7. 1978, nicméně bolševik nakonec rozhodl jinak.
Měl jsem tu čest navštívit jak Velodrom, tak Pezinok a pokud mohu srovnávat, tak dramaturgie v Pezinoku byla otevřenější a rovněž i atmosféra se mi tam jevila značně uvolněnější a pospolitější. V Brně se zase pořadatelé, počínaje 2. ročníkem, snažili přivézt i něco málo ze "spřáteleného zahraničí" (odjinud to jaksi nešlo) a tak jsme zde kromě již zmíněných SBB slyšeli třeba Puhdys, Corvinu, nebo Bergendy.
Byla to blbá doba, ale rád na to vzpomínám.

Nemohu skrýt jisté rozpaky,které cítím cca po třech posleších tohoto Live alba.Je to však pouze proto,že dosud jsem znal tvorbu SBB až r.´77 počínaje.Tady slyším výbornou muziku ovšem poněkud z jiného soudku.Především mě napadají dva výborné live koncerty Cream z počátku sedmdesátých let,které se mimochodem opět znovu objevili na trhu.Atmosféra jedničky SBB,stejně jako 99% hudby jsou v podstatě s výše jmenovanými identické.V začátku 2. Odlot(mám k dispozici CD,vydané ´97) jsou patrné náznaky pozdějšího vývoje této skvělé kapely a nejen zde.Tu a tam na vás odněkud průběžně vykukují,ale jen velmi jemně,nenápadně.
Album je pro mě rozhodně velikým překvapením,protože jsem neměl o začátcích SBB žádnou představu.Je to částečně i rozčarování,protože jsem čekal něco jiného,ale i tak se jedná o dílo excelentní,které by jistě nezapadlo(byla-li by tehdy možnost) ani vedle tzv.světových kapel.SBB = podle mě stále nedoceněná skupina.S ohledem na to,co u SBB ale preferuji a miluji,dám této prvotině "jen"................

P.S.Je velmi neobvyklé vydat se na tak dalekou cestu,jakou SBB dosud urazili právě "lajvkou".
reagovat

Mirek Kostlivý @ 15.04.2007 00:00:00
Nechtěl jsem si hrát na proroka, ale takovou reakci jsem předpokládal. SBB se opravdu vyvíjeli k nepoznání. Rozdíl je mezi nimi asi takový jako mezi Pink Floydovskou Atom Heart Mother a The Wall.
I když já měl vždycky raději to první období.
Co se týká těch koncertů Cream, naposledy koncertovali v listopadu 1968 (nepočítám tu nedávnou epizodu), takže ty alba ze začátku 70. let budou jenom podle data vydání. Ale na to jakou hudbu hráli před 40-ti lety se vlastně dají taky zařadit do progresivních kapel. Patří tam i Blind Faith, další Claptonova éra mě už tak nezaujala.

Wenzl @ 15.04.2007 00:00:00
Máte jistě pravdu Mirku.Remastrovaná verze Live Cream,kterou vlastním nese informaci,že první vydání bylo 06/1970.První čtyří tracky byly nahrány 03/7968 a pátý 05/1967.Live Cream Volume II. = 3 tracky 10/1968 a 3 03/1968 první vydání pak bylo bylo realisováno 06/1972.Nepovažoval jsem za nutné být úplně přesný,když se jednalo jen o přirovnání.Jsem ale rád,že čtete pozorně.Na Vás si jen tak nepřijdem.Mimochodem,jaké je Vaše mínění o 2 a 3 od SBB?

Vězte, že SBB No.1 je živým záznamem legendárního koncertu ve Varšavském klubu Stodola. V roce vydání vinylu t.j. ´74 po provním poslechu mi běhal mráz po zádech ! Absolutní zjevení na tehdejší hudební scéně a tím nemyslím scénu naši či polskou, ale minimální evropskou! Skutečně supergrupa, vynikající velice syrové a tvrdé !! Originalita bez kopií a to ze zakouřeného těžkým průmyslem polského Slezka.Když jsem mluvil s Skrzekem na křestu CD v Katovicích CD Freedom Live Sopot ,na jehož vydání jsem se podílel tak mi řekl při pohledu na fandu kapely ( horníka ) bez přední hradby zubů, že to je blues o kterém zpívá- I Need You Baby .Umělecký kumšt, dodnes zásadní věc.
reagovat