Hammill, Peter - Nadir's Big Chance (1975)

Nadir’s Big Chance je piatym sólovým albumom britského hudobného génia Petra Hammilla. Vyšiel 1. februára 1975, a teda v období prvého reunionu skupiny Van Der Graaf Generator.

Hrá na ňom prakticky celá táto skupina – Banton (klávesy, bas), Jackson (saxofón) a Evans (bicie). Iste, hrali aj na minulých Hammillových sólových albumoch, vlastne je čudné, že sa kapela vôbec rozpadla. Behoim siedmich dní na začiatku decembra 1974 spolu nahrali jedenásť skladieb, ktoré tvoria tento album. Sú skôr kratšie, žiadna košatá suita alebo dlhá náladovka tu tentokrát nie je. Zato kapela jasne pritvrdila.

V polohe tvrdého rocku sa tento album cíti veľmi dobre. Nadir’s Big Chance má až punkovo priamočiary ťah. Johnny Rotten zo Sex Pistols bol jeho veľkým fanúšikom, nečudo. Mierne ironický podtón The Institute Of Mental Health, Burning mi tiež evokuje štipku punku. Na priamočiarych skladbách je čo obdivovať, naliehavosť v Nobody’s Business, punkovú nasrdenosť v Birthday Special alebo hoci sofistikovanú stratu príčetnosti v Two Or Three Spectres.

Nechýbajú krehké balady, v ktorých Hammill utvrdzuje moje presvedčenie, že bol najlepším pesničkárom 20. storočia. Či už je to prívetivá Been Alone So Long, nástrojovo plná citlivka Airport alebo neskutočne melancholická, ba až bezradná, Shingle Song, emócie tryskajúce z minimalizmu sú maximálne!

Aby toho nebolo málo, na pery sa derie podmanivá otázka: A čo podriemkavajúce čudo Pompeii, ktoré nie je ľahké kamsi zaškatuľkovať? Aj to má svoje čaro. Prekvapila ma aj nová verzia prvého singla Van Der Graaf Generator, a síce People You Were Going To. Oproti originálu je to tvrdšia a ostrejšia verzia, istá dávka melodiky sa stratila v preklade, ale napriek tomu ide o dobrú vec.

Vrcholom albumu je pre mňa majstrovská melodická smršť Open Your Eyes. Týmto spôsobom sa dnes už nekomponuje.

Považujem tento album za jeden z prístupnejších, rozhodne rockových a opäť dokazujúcich Hammillovu genialitu.

zdenek2512 @ 29.03.2024 13:33:29
Hammillovo skoro punkové album, jeho sólovky od Fools Mate po Sitting Targets mám rád . 

hejkal @ 06.05.2024 09:13:06
Toho punku tam zasa toľko nie je, ale chápem, prečo si ho punkáči obľúbili. Na Hammilla je to prekvapivo priamočiara rinčiaca muzika.

zdenek2512 @ 29.03.2024 20:05:32
Kratší úderné písničky, nesrovnatelné třeba s In Camera, nebo Silent Corner And The Empty Stage. Já mám mimo Fools Mate hodně rád pH7, Over a Black Box.

hejkal @ 30.03.2024 05:07:15
Ja ich pokojne porovnám, rukopis Hammilla je jasný a jeho hlasová škála emócií nezameniteľná.  A teda rozdiel je len v miere zapojenia spoluhráčov. Tu hrá celá kapela a nie len jeden multiinštrumentalista s pár hosťami. Znie to preto lepšie.

Dostane ode mne páté sólové album Petera Hammilla pět bodů? Nechme tuto otázku ještě chvíli otevřenou a nahlédněme Peterovi pod pokličku.

Album Nadir’s Big Chance bylo natočeno v podstatě reunionovou sestavou Generátorů. Vedle nepostradatelného Petera saxofony trýznil jeho věrný souputník David Jackson, za bicí se usadil Guy Evans a basu s klavírem a varhany na desce rozezvučel Hugh Banton.

Repertoár je na desce velmi pestrý a je třeba si vyhradit nějaký čas dostat na jeho vstřebání. Hudebně nepřehlédnutelné a překvapivé jsou tu čtyři proto punkové drsné nářezy, které jako by předurčovaly následný vývoj na této scéně nejen po hudební ale i po obsahové stránce, neboť se vezly na vlně revolty proti zavedeným pořádkům a poměrům na tehdejší hudební scéně. Jsou to titulní Nadir’s Big Chance, Nobody’s Bussines, Birthday Special a částečně Two Or Three Spectres. Tak nějak by zněli Sex Pistols, kdyby ovládali lépe své nástroje. Kdo si vybaví jejich debut, tak toho při poslechu musí trknout „vypůjčené“ pasáže, které Pistole do svých skladeb vyextrahovali z výše uvedených skladeb. Přijde mi hodně vtipné, že Johnny Rotten vycházel z Hammillových hudebních i názorových ideí a ještě to bezostyšně v médiích přiznal.

Další ucelenější trojku tvoří ty kousky s vnitřním, rockovějším a dramatičtějším jádrem – první trochu textově poťouchlá The Institute Of Mental Health, Burning se skvěle pozpátku nahranými tóny klavinetu, kterou následuje svižnější Open Your Eyes a přepracovaný první song ze singlu z roku 1969 – příjemně melodická People You Were Going To. V těchto skladbách nejvíce vyniká Jacksonův malebný saxofon a Peter tu v textech odhazuje chmury.

Pro mé ucho z následující podmnožiny balad je poněkud méně výrazný Pompeii a Shingle Song, který napsal původní člen Generátorů Judge Smith. Další dvě – majestátní Been Alone So Long nebo dojemný Airport jsou naopak přímo skvostné a plné emocí. Melancholické texty vyjevují zármutek a obavy z probíhajících či zaniklých vztahů, v případě Pompejí i celého města.

Závěrem: Uvědomil jsem si, jak širokospektrální barevnou paletu nálad nám nabídl v roce 1975 Peter Hammill and Co. Vydal dvě desky – s VdGG legendární progresivně rockový Godbluff a sólový počin Nadir’s Big Chance, kde poodkryl i tu jednodušší, ale i leckdy jemnější a veselejší tvář. Celkově to u mne na plný počet není, ale čtyři hvězdy jsou zaručeny.


reagovat

EasyRocker @ 03.01.2020 10:21:45
Jediná Peterova deska, kterou jsem si nechal. Rocková pumelice hraná tou top sestavou VDGG, takž není co řešit. I s hodnocením souhlasím.

jirka 7200 @ 03.01.2020 11:02:43
to EasyRocker : tak tou volbou jsi mě překvapil...
Pokud bych si musel vybrat jednu desku, sáhnul bych pravděpodobně po nejměně čtyřech jiných deskách.

EasyRocker @ 03.01.2020 11:09:06
jirka: neznám ani zdaleka celou jeho obsáhlou diskografii. Měl jsem vlastně jen alba ze 70tek.

jirka 7200 @ 04.01.2020 07:05:56
Nepřekonatelným základem Hammillovy tvorby je jeho prvních deset alb. Některá novější desky znám zatím také jen povrchně, ale i tam se dá nalézt mnoho velmi dobrých písní.

Nyní poslouchám jeho kolaboraci se švédskou prog rockovou kapelou Isildur Bane a zní to velmi zajímavě.

muppet @ 04.01.2020 08:46:05
jirka 7200: A co jeho vyborna a spickova 11-ka Enter K ????
Ja osobne povazuju album Enter K* za minimalne stejne dobry jako Black Box a Sitting Targets. 12-ka Patience je taky velmi dobry klasicky PH album.. kterym ale bohuzel skoncila Hammillova experimentalni tvorba.
Nasledujici 2 desky 1986 jeste do jeho klasicky tvorby pocitam taky, ale od konce 80's dale uz jde spis jen o tuctovejsi rockovou muziku.. i kdyz nektery desky ze zacatku 90 let jsou taky velice dobry.

*)Enter K bez posledni tuctovy 'CD vycpavky' "Seven Wonders".

jirka 7200 @ 04.01.2020 14:36:07
to Muppet:Enter K jsem kdysi slyšel a určitě se k němu vrátím. Mám takové matné vzpominky, že jsem z něj nebyl příliš nadš en, ale časy se mění.

muppet @ 05.01.2020 05:54:39
Aha, ja myslel, ze ho znas.. V tom pripade pak ale nechapu, proc za klasickou PH eru oznacujes jen alba 1-10, resp. jen do 1981, kdyz neznas Enter K. Pokud se ti libi alba jako pH7, Black Box a Sitting, tak Enter K a nasledujici Patience musi zakonite taky. Ja osobne povazuju Enter K za mozna nejlepsi desku tyhle PH stredni 80's ery.

muppet @ 05.01.2020 06:05:00
Accidents (Enter K '82):
>> odkaz

She Wraps It Up (Enter K '82):
>> odkaz

Patient (Patience '83):
>> odkaz

jirka 7200 @ 06.01.2020 06:08:06
to muppet: každý to máme jinak. Od Enter K je Hammillova tvorba pro mne odlišná, i když určitě paralely se starší tvorbou tu samozřejmě jsou.

Tohle album, které vyšlo v roce 1975, krátce po oznámení o obnovení činnosti VDGG, bychom mohli považovat za jedno z prvních (částečně) punkových britských alb. John Lydon ze Sex Pistols o Hammillově sólově tvorbě kdysi prohlásil: "Když člověk poslouchá jeho (Hammillovu) sólovou tvorbu, vidí, jak moc ovlivnila třeba takového Davida Bowieho." No, řekl to vlastně trošku drsněji :-)

Čistě punkové NBC není, ale třeba první dvě skladby by si člověk rozhodně dokázal představit na albu takových Clash nebo třeba i toho Davida Bowieho. Kromě výkřiku "Smash the system with the song!" zde najdeme i typicky hammillovské mírně depresivní balady, jako například Been Alone So Long, dle mého mínění jednu z nejkrásnějších skladeb celého alba. Jo - a nesmím zapomenout zmínit skladbu People You Were Going To, která poprvé vyšla na prvním singlu Van der Graaf Generator.

Sestava je klasická, Hammill tady mimo jiné poprvé použil klavinet Hohner D-6, který se později objevil i na Goodbluff od VDGG. Alb téhle kapely opravdu mohlo vyjít víc, škoda té pauzy v letech 1972-74, ale na druhou stranu - Peter nahrál spoustu sólových alb, která mají k tvorbě jeho mateřské skupiny hodně blízko.

Takže k hodnocení. Dlouho jsem váhal mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale - s přihlédnutím k tomu, že v Hammilově tvorbě můžeme najít i větší skvosty -, jsem se nakonec přiklonil ke čtyřem. Ale hodně silným čtyřem!




reagovat