Plant, Robert - Manic Nirvana (1990)

Už jsem tu napsal v jiné recenzi, že až na výjimky mi zpěváci nikdy moc neimponovali. A nejinak tomu bylo, když jsem objevil „kapelu svého života“ – Led Zeppelin: jako první mě dostala Jimmyho sóla a hned nato do té doby neslyšené (alespoň mnou) basové linky Johna Paula Jonese a Bonhamovo hromobití. Ale Robert Plant? Ten mi zpočátku svým našponovaným ječákem požitek spíš kazil. Poněkud svatokrádežné, že?

Když 25. září 1980 Zeppelin ztroskotal, přeživší členové posádky se vydali za záchranou každý jiným směrem. A zatímco Jimmy svůj stín už nikdy nepřekročil a John Paul se zaskvěl spíš výjimečně, byť v umělecky hodnotných počinech (Diamanda Galás, Them Crooked Vultures), Robert jako jediný dokázal skutečně přežít – jít dál, najít cestu a vybudovat si novou kariéru, svůj „life after life“, v němž je sám za sebe a ne jen pouhým exZeppelinem. Proto se mu nedivím a chápu ho, když odmítá návrhy na zeppelinský comeback: nejenže by se zase vrátil do staré škatulky, ve které se – a je to cítit z každého jeho rozhovoru – už necítí moc komfortně; on už je hlavně umělecky jinde.

I pro mě byla Manic Nirvana prvním pozeppelinským Plantem, s nímž jsem měl tu čest. Dodnes si vybavuji své pocity po prvním poslechu: Dobrý, dobrý… Ale Zep to nejsou. A bodejť by taky byli! Ve skutečnosti je spodek pořád ještě dost hard (basou tu poprvé tvrdí muziku Robertův zeť Charlie Jones, jehož prosazením do projektu Page-Plant Unledded namísto Johna Paula mě Robert tolik naštval), Robertův zpěv se tu ale dostává do pomyslného bodu zlomu: pořád je v něm ještě dost zeppelinské agresivity, na druhou stranu už ale slyšitelně míří do nové polohy, aby hned na následujícím albu Fate of Nations měl blíž k Plantovi, jakého známe dnes; Manic Nirvanu mám v remasterované edici s bonusy a poslední skladba Don´t Look Back sem tedy striktně vzato nepatří, těžko ale najít symboličtější tečku. Ono taky v době vydání už bylo Robertovi dvaačtyřicet, tím spíš je ale třeba ocenit, že umí stárnout a že se – na rozdíl od řady svých kolegů – nesnaží přeprat čas a až k trapnosti dál rvát z hlasivek to, na co už dávno nemají.

Když jsem o pár řádků výš kritizoval angažování Charlie Jonese do reunionu s Jimmym, uvědomil jsem si, že mi vlastně Robert jako člověk nikdy nebyl moc sympatický. A zároveň jsem se znovu přesvědčil o té úžasné vlastnosti umění, totiž přinášet radost nezávisle na tom, co víme nebo si myslíme o jeho tvůrci. Bard z Ostravy by si klidně mohl jet pro metál třeba na sever od 38. rovnoběžky, a přesto se mi jeho písně budou dál líbit. A jistě stejně na tom budou i fandové narušeného krále popu, a mnoha a mnoha dalších.

Ale zpět do zuřivé blaženosti. V době jejího vydání bych se (arci ne hned po onom prvním poslechu) asi nerozpakoval dát jí plný počet. Teď ale klasifikuji čtyřmi hvězdami, protože vím, že to, co následovalo, už sice nebylo tak zuřivé, ale o to blaženější. Do smrti dobrý, Roberte!

reagovat

horyna @ 28.04.2019 14:25:10
Kdybych si Planta někdy rozšiřoval, byla by tahle deska mezi prvními adepty. Díky za prima recku.

Zdeněk @ 28.04.2019 15:07:06
ad horyna/ tak tady se neshodneme, při poslechu tohoto alba jsem měl vždycky pocit, že Plant neví jak dál ve své tvorbě. Následující Fate Of Nations to už je jiná káva.

horyna @ 28.04.2019 15:35:35
Zdeňku tak Fate Of Nations to už je ta nejvyšší liga. Tuto desku Plant nikdy nepřekonal, leč se o to v posledních letech hodně snaží. Taková Zeppelin-ovská čtyřka.

Zdeněk @ 28.04.2019 17:30:22
Jasně ale já jsem Planta vždycky považoval za tu nejvyšší ligu. Proto moje reakce na album Magic Nirvana.

EasyRocker @ 29.04.2019 04:39:46
Planta mám snad do poslední noty - t, co se mnou dělá jeho hudba, je neskutečné - podobně jako Steve Hackett nebo Anthony Phillips. Jeho sólovky hlavně jsou z různých období a mění se. To se mi to chytračí, když mám teď rozečtenou podruhé Danielsovu knihu o jeho kariéře, he :-)

chimp.charlie @ 29.04.2019 15:53:49
Pánové, děkuji za reakce. Při pohledu na Plantovu sólovou dráhu se přímo vnucuje otázka, jak by asi pokračovali Led Zeppelin, kdyby Bonham nezemřel: Jimmy už s ničím opravdu invenčním nepřišel a na Johna Paula - mohu-li soudit z jeho alb Zooma a The Thunderthief, která jsem měl možnost slyšet - jako by se vztahovalo to, co napsal Jiří Černý o Jacku Bruceovi - že je to hlavně muzikant pro muzikanty. Samozřejmě jedna věc jsou samotné ingredience, a druhá co se z nich namíchá. To už se ale bohužel nikdy nedozvíme.

Tvorbu mého milovaného slavíka Roberta Planta jsem intenzívně sledoval i po éře Led Zeppelin a už před dlouhými lety si nakoupil jeho desky v podstatě najednou od debutu až po famózní Fate of Nations. Mám ale pocit, že Robert nejen svým skvělým hlasem, ale i pracovitostí ve studiu dosáhl vždy nadprůměrného výsledku.

Samply, typické pro Robertovu tvorbu na přelomu 80. a 90. let, nám přivádějí úvodní Hurting Kind (I´ve Got My Eyes on You), pak už nám ale Chris Blackwell a Doug Boyle přivádějí poctivý rockový kytarový nástup, nad nímž se skvěle uplatňuje Robertův elastický, ale i energický a vášnivý hlas tak, jak ho máme rádi. Přesto jsou tu vkusně zapojena dobová dochucovadla v podobě lehké zvukové chemie a nejrůznějších zvukových samplů a meziher. Další nával lámaných riffů a skutečně složité rytmické figury Blackwella (obsluhuje tu kromě kytary i bicí) a je tady Big Love - jsou tu plantovsky vznosné vokály refrénu, který nás žene někam na pláž, jinak je to ale značně náročná rocková skladba, líznutá výrazně směrem k prog-rocku. Album vkusně využívá vedle hlavního principála i dalších šest pěvců, což ho určitě pozitivně ovlivnilo. Syrové riffy s dávným odérem LedZep, a je tu trojka s obskurním názvem S S S & Q. Celá kapela si tu výtečně hraje s rytmikou, vše působí svěže a živě. Plant je tu opravdu showmanem se vším všudy, což možná ne všem bude úplně sedět, ale tak tomu u něj bylo asi vždy. Velmi hravá věc. Akustický skvost I Cried jsem si zamiloval na první poslech - v tomhle je Robert zkrátka mistr nad mistry už od dávných zepelinovských časů. Krásně zvonící struny, folkrockový, tajemný odér a šamansky a celou duší odevzdaně působící zpěv vytvářejí silnou hudební chemii. Krása, mistře, zase jste mě dostal. Orchestrální samply a zkreslené rytmické nástroje a kytary, a máme tu She Said. Rytmicky opět velice zajímavě poskládaná stavba s vše zaplňujícím zpěvem a lehce atmosférickými, temnými vsuvkami. Určitě zajímavá skladba, nepřekousnou ji ale určitě ti, kterým zásadně vadí osmdesátkový zvuk, tím je skladba ještě hodně ovlivněna. Tajemné intro přináší výrazně melodický kytarový nástup, dokreslený lehkým zvukovým zkreslením a důraznými bicími údery Chrise Blackwella, vůbec, tady si dal na své hře velmi záležet a i se tu do soupravy pořádně opírá. To vše je duchovní střed alba - Nirvana. Strhující atmosféra, Robert se hlasem nepouští někam do stratosfér, ale i tak dokáže maximálně pohltit. Zajímavé pojetí instrumentální a zvukové laviny, atakující vaše sluchovody, kytary mají značně ´alternativní´ znění. Tie Dye on the Highway - tajemně potemnělý úvod jako z časů Kashmir, pak ale přicházejí samplovaná rytmika a je tu krásné prokreslení syrové rockové kytary s dobovým zněním. Robertův hlas nám pak láme náladu do přívětivého refrénu, který má naopak velmi civilní a jemnou podobu. Přichází ale harmonika a ocitáme se duchem opět daleko ve starých časech, jen nazvučení nám napovídá, že jsme přece jen v jiné době. Ale to organické propojení starého a nového vnímám u Roberta silně a přináší mi to značné vzrušení. Your Ma Said You Cried in Your Sleep Last Night - důrazný rytmický, až šamansky opakovaný vzorec vytváří až taneční platformu, na kterou pomalu a opatrně vystupují ostatní nástroje v čele s odvázaným Robertem. Niterná záležitost bez špetky útočnosti, využívající dobovou rytmiku a zvuk a lehce gradovaná do závěru. Velmi pěkné. Je tu ale studená a temná Anniversary, postavená na jednoduchém klávesovém motivu Phila Johnstona a lehkých úderech rytmiky a syrovém kytarovém sólu. Opět zcela jinak pojatá skladba, v níž se dá atmosféra krájet a v níž Robert exceluje opět zcela jiným způsobem. Je tu opět prostor pro vkusně akusticky provedenou, až tradicionální Liars Dance, kde mě Robert svým projevem i na necelých třech minutách odzbrojil. Jen akustika, přesto neskutečná dynamika, charisma a emocionální dopad. Watching You je až monumentálně osudově laděným závěrem alba. Opět osmdesátkami líznuté zvukové aranžmá, výrazný rytmický podklad, vkusně zakomponované akustiky a naléhavý, až pochmurný Robertův zpěv. Temný a neveselý konec, opět se slyšitelnými zepelinovskými ozvěnami končí, zapojeny jsou i hostující hlasy. Silná tečka za albem.

Album je vklíněno mezi mé velmi oblíbené a ještě osmdesátkovým zvukem líznuté Now and Zen a můj ohromně oblíbený skvost Fate of Nations, který považuji za jeden z jeho vrcholů. Tady dávám čtyřku, i tady potkávám hodně od Roberta předtím neslyšeného a převládá u mě spokojenost a naplnění.
reagovat

Vzpomínám si, že album Manic Nirvana bylo jedním z prvních, které jsem zaregistroval po politickém převratu u nás, kdy se najednou začaly (po zvednutí závor) k nám hrnout nová alba a Robert Plant se svým sólovým projektem byl v té době nějak hodně čerstvý a tak jsem si mohl vychutnat jeho vlastní ambice. Popravdě řečeno, sledoval jsem jeho sólovou tvorbu po rozpadu Led Zeppelin poměrně pečlivě a musím konstatovat, že ne všechna alba od bývalého zeppelinovského shoutera se mi líbila a zdála vyrovnaná a tak jsem k poslechu přistupoval poněkud opatrně, ale zvědavě zároveň. Tady jsou moje dojmy…

HURTING KIND (I´VE GOT MY EYES ON YOU) – začátek se nese ve zkresleném kvílivým tónů elektrických kytar a pak se rozběhne strojová rytmika. Jsem trochu na rozpacích, nejsem si jistý, jestli Chris Blackwell hraje na klasické bicí nástroje, anebo jestli tady máme co dělat s nějakým programováním, které se přelilo z osmdesátých let… Uvidíme, co se z toho vyklube dál (!) Hudba je energický v zeppelinovském duchu s výrazným riffem a pumpujícími rytmy. Trochu mám pocit, jakoby sem vstoupil hodně přetransformovaný rock and roll oblečen do moderního kabátku. Plant má stále energii a charisma a tak je schopen udržovat ve skladbě napětí a strhávat i k tanci…. Jeho forsírovaný vokál zde nechybí a téma se strojově opakuje až do závěru.

BIG LOVE – bicí jsou opravdu důrazně nazvučeny s důrazem na druhou dobu, ale nechybějí zde breaky a tak to nebude žádné pumpované techno. Nutno podotknout, že ani ani zde se Plant nemůže zbavit toho zeppelinovského odéru, který na něm hodně lidí miluje, ale já se přiznám, že čekám jiné postupy a něco nečekaného (nechci říct přímo diametrálně odlišného). Možná je tady ale také trochu kalkul, že pokud „jsem s Led Zeppelin dosáhl celosvětové slávy, lidé to ode mě v nějaké transformované podobě očekávají dál a tak se nebudu pouštět do neznámé krajiny…“ Kytarista Doug Boyle sem vloží krátké syrové sólo, ale máme tu také sbory a trochu nádechu etnických prvků. Atmosféra zde je, ale stále jsem ve střehu, jestli se dále nebude tak trochu vařit ze stejné vody.

SSS AND Q – kytarové téma jak od Tommyho Bolina, ale další postupy už mají nový bubenický model. Hraje se stručně, nekomplikovaně, ale úderně a přímočaře. Kompozičně se zde neděje nic závratného. Řekl bych tak trochu hardrockový kompromis sedmdesátých let s trendy let osmdesátých. Musím konstatovat, že nahrávka má skvělý zvuk a pumpování basů a kytarové spojovací můstky se dobře doplňuje. Boyle v mezihře sólí svoje kytarové běhy v umírněných rovinách. Není to heavy metal, není to new wavě, je to derivát moderního hardrocku, spoléhající na vyhladovělého zeppelinovského fanouška, který se ani po deseti letech nezvykl na rozpad Led Zeppelin a hledá nějakou náhražku. No nevím…

I CRIED – konečně výraznější změna. Akustické kytary v úvodu rozbrnkávají základní téma a přidává se baskytara Charlieho Jonese. Sborové vokální party znějí skoro andělsky jako duchovní zpověď. Omílají se tady zase základní akordické postupy, ale Plant dokáže vytvořit atmosféru podmanivé balady a tak mu odpustím i méně invence a mohu pochválit aranžmá. Vidím mávače se zapalovači, ale nechci být ironický. Zajímavé prolínání hlasů je trochu coverdaleovsko-osbourneovské. Do akustických partů vstoupí dravá elektrická kytara (možná zbytečně, mohlo zůstat u akustických kytar, aby to pročistilo téma). To poměrně věrně názorně vyjadřuje plačtivé pocity, což deklaruje samotný název. Bloudivé tóny akustických kytar se prolíná s elektronikou až do ztracena…

SHE SAID – elektrické smyčce s kvílivou kytarou a opět ty zestručňující bicí a základní basové party. Ano to je pozdrav z osmdesátých let. Výtečný zvuk, ale všechno je příliš zahuštěné a zestručněné. Zapomeňme na prokreslování pocitů standardně věrohodnými prostředky a využijme elektroniku, když se nám nabízí tolik možností. Přiznám se, že rytmiky už mám tak nějak dost. Elektrické smyčce vytvářejí atmosféru napětí, ale pro mě působí jaksi nevěrohodně. Plant je ovšem pořád interpretačně rozpoznatelný, ale v hudbě tohoto pojetí bych ho jako neinformovaný posluchač asi nehledal. Chabí mi tady blues, klasická balada a procítění bez elektronických berliček. Muzikanti ale samozřejmě hrát umějí a není zde žádný průměr, ale nevím, jestli tak trochu příliš nepodléhají tlaku doby. Některé postupy jakoby pocházely od Briana Ena (?!).

NIRVANA – syrový kytarový nástup s hlučným bubenickým nástupem. Kytarové doprovody jsou v těch známých rychlých kmitech pravé ruky tak trochu ve znamení The Edge z U2. (Čekám, kdy se z toho vyklube In The Name Of Love). Baskytara tady ovšem vykazuje jistou vynalézavost a je protipólem. Zajímavé jsou vokálně namixované party, ale z bicích už jsem opravdu tak nějak otráven. Samozřejmě, že šlapou, ale takhle hraje spousta bubeníků a to činí album do jisté míry hudební anonymní (bez přítomnosti Plantova zpěvu). Ani tady se moc nápadů nesnaží bojovat o posluchače. Čarodějný závěr v závěru je nečekaný.

TIE DYE ON THE HIGHWAY – tak tohle je klasický model stadionového rocku pozdních osmdesátých let. Gary Boyle asi pod vlivem Jimmyho Page vytváří další zeppelinovský derivát. V něčem ale musím přiznat, že se album přihlásilo k hudebnímu modelu alba Coverdale And Page (1993), už v r. 1990. Možná že odtud se tahaly postupy. Ale na druhé straně se zase tady tahají postupy od Led Zeppelin. Myslím, že průměrný znalec zeppelinovského materiálu mi dá za pravdu. Skladba ale drží kompaktně pohromadě a udržuje energii i napětí po celou dobu prezentace. Phil Johnstone ale možná mohl ubrat na těch elektrických smyčcích, obecně ale lze skladbu přivítat…..

YOUR MA SAID YOU CRIED IN YOUR SLEEP LAST NIGHT – trochu odlišný bubenický princip. Rytmika se valí klopotavě vpřed jako neomylně pracující stroj. Melodii zde nehledám, Plant si víceméně pohrává z motivem, do kterého se trefují ostatní instrumenty. Máme tady ale také ženské sbory. Rytmický proměna uprostřed skladby na okamžik vybočí, ale hned se zase vrací zpět. Charlie Jones sem implantoval téměř funkově znějící basy. Opakování zpívaného motivu je podmanivé, ale stejně strhující je rytmický proces. Tady se vkrádá do tématu trochu blues a soulu, ale především v pocitové rovině vyjádření. Plant zde také poprvé použije jeho standardní „oh yeah“. Kytarový sjezd je příjemným vybočením a jsme u konce.

ANNIVERSARY – zatěžkané „velké“ téma. Elektrické smyčce a široký prostor pro procítěnou baladu. Plantův hlas zní smutně a vnitřně naléhavě. Bicí jsou preparovány nějakým drum-computerem, což bylo pro dobu příznačné. Hlas se pouští k výškám, ale je nějak zastřený nebo přiškrcený. Boyle dostává příležitost vložit sem kytarové sólo v mezi poloze Carlose Santany a Trevora Rabina. Elektronika vytváří mocný background a bicí vedle akcentace víří pochodovým rytmem, jako kdy vojska pochodují do bitvy ve staré dobré Anglii za zemi a za krále…..

LIARS DANCE – tak tohle zní moc krásně. Ryzí a čistá akustická balada. Vydrží až do konce. Po takové skladbě jsem vnitřně volal od začátku. Je zde samozřejmě „opět“ pageovský odér, jaký záme z Black Country Woman a taky Plant opakují a zvýrazňuje motiv. Trochu je zde i Bron-Yr-Aut Stomp. Prstě se jednoduše nezbavím jistých nátěrů, zeppelinovská minulost je jako skalnatý masiv, který se nedá odstřelit ani semtexem. Moc hezký příspěvek!

WATCHING YOU – tak v závěrečné skladbě se mi ty nové prvky implantované do hudby docela pozdávají. Nevím, čím se to podařilo, ale zná to skvěle a má to napětí. Akustické kouzlení ve spojení s důraznou rytmikou s mírně etnickými prvky se mi zdá zdařilé, stejně jako celé pojetí skladby. Dramaturgie postupovala uváženě, že tenhle typ skladby zařadila na závěr. Píseň je alespoň podle mého názoru schopna zaujmout a tím pádem i zesílit zvědavost, jak asi bude znít příští album. To je z psychologického, ale i obchodního hlediska důležité. Skladba patří mezi to zdařilejší, co se na albu podařilo.

Co se týče alba Manic Nirvana, řekl bych, že Plant natočil i lepší alba, ale také i horší alba. Při dekorování hvězdičkami jsem tedy na rozpacích. Původně jsem chtěl dát tři, ale přesvědčily mě určité skladby a některé drobné nápady a tak přivřu oko, a dá čtyři Objektivní by bylo tři a půl, ale to tady jako známo nejde. Netvrdím ovšem, že mladší posluchač (nezatížen zeppelinovskou tvorbu a znalostí jejich hudebního terénu) nebude albem nadšen.
reagovat

Zdeněk @ 17.03.2013 11:02:26
No, 4 hvězdičky za tohle album se mi zdá moc.

ferry @ 17.03.2013 11:53:24
Placku sice nemam, ale v kvetnu 1990 jsem mel moznost si tuto desku poslechnout zive na koncerte R. Planta - Manic Nirvana Tour.
Byl jsem tehdy velmi zklaman. Urcite to nebylo na 4 hvezdicky.

Petr Gratias @ 17.03.2013 12:46:15
Zdravím, pánové....
můžeme na to mít různá měřítka.
Já si myslím, že oba jste příliš zakotveni v Led Zeppelin a podle toho poměřujete Plantovu sólovou tvorbu.
Podobně je na tom např. i tvorba Iana Gillana, když sestavoval svoji doprovodnou skupinu a i když zde byla snaha zbavit se purpleovské minulosti, také se pořád poměřovalo. Někdy záměrně - někdy nevědomě.
Přiznám se, že i já se tomu občas nemohu ubránit a proto cítím ty zeppelinovské názvuky v Plantově hudbě.
Je to do jisté míry stigma, kterého se Plant asi už nezbaví. Vystoupit ze svého stínu se podařilo opravdu málokomu.
Nicméně že by album bylo vyloženě "na odpis" si nemyslím, Plant má i slabší alba.
Myslím, že mi na Manic Nirvana chybí blue, které Plant miluje a které umí a více balad... tam je jeho síla (podle mého názoru), ale třeba tuto koncepci záměrně obešel...
Ale dávat Plantovi např. 2 hvězdičky by bylo přece jen nespravedlivé. Jak píšu, zvažoval jsem tři, ale pak mě pár zajímavých momentu "dotlačilo" ke čtyřce.
To není spekulace, ale nevfěčná úloha recenzenta.
Mě se třeba zase moc nelíbí projekt Walking Into Clarksdale, ale zase srovnávat s Manic Nirvana není namístě..., ale srovnání s Led Zeppelin ano.
Zdravím!

martin69 @ 17.03.2013 13:38:51
Mám rád Roberta Planta s Led Zeppelin i jeho sólové alba. Manic Nirvana řadím k jeho nejlepším. S hodnocením souhlasím.

Voytus @ 17.03.2013 15:38:51
Sólového Planta jsem nesledoval, dokud mi nepřišlo do ruky album Mighty Rearranger. To, spelečně s Dreamland považuji za jeho nejlepší počin, i když jsem zatím některým albům moc prostoru nedal. Bohužel, právě všude možně opěvovaná Nirvana mě neoslovila.

Zdeněk @ 17.03.2013 15:47:14
Omyl Petře, když srovnávám, potom s výbornými alby jako Fate Of Nations nebo Mighty Rearranger. S tvým
negativním hodnocením Walking Into Clarksdale souhlasím.

PaloM @ 17.03.2013 16:48:38
Manic Nirvana bol prvý Plantov sólo album, čo som mal na kazete, a čo je prvé, k tomu je bližší vzťah. Potom som sa postupne prepočúval celou diskografiou. Po úletoch v 80. rokoch sa mi toto dalo konečne celé počúvať. U mňa je to na 3-4 hviezdy tiež. Chýbajú mi tu výraznejšie melodické nápady ako napr, sú na Fate Of Nations.
Zrovnávať to s albumami 21.storočia (všemožné iné vplyvy mimo hard rocku) sa dá ťažko, je to proste iné.
Takže Petrov názor na manickú nirvánu mi je najbližší.

Petr Gratias @ 17.03.2013 19:11:27
Možná bych ještě mohl podotknout, že alba
PICTURES AT ELEVEN (1982), THE PRINCIPLE OF MOMENTS (1983) a SHAKEN´N´STIRRED (1985) byla pro mě rovněž zklamáním. Od jednoho z největších hardrockových zpěváků se čekala alba jiného kalibru než to, co předvedl.... Je pravda, že jsem tyto desky slyšel naposledy před mnoha lety (skoro v době vzniku) a tak mi detaily unikají. Doma je nemám... jestli ke mně někdy doputují, dám jim ještě "druhou šanci", ale nevím...