Rolling Stones, The - Exile on Main St. (1972)

Keď sa osobný vkus rozíde so svetom na Main St

Máj, lásky čas. Keď sa v tomto mesiaci pred päťdesiatimi rokmi zjavil na pultoch album Exile On Main St od Rolling Stones, započal svoju dlhoročnú „ježišovskú“ púť do sŕdc fanúšikov. Môjmu sa však vyhol.

Väčšina mojej spisby o rockovej muzike sa nesie v pozitívnom duchu. Rád povoľujem uzdu svojmu nadšeniu a venujem čas propagácii rocku z prelomu 60. a 70. rokov, pretože niekde v kútiku vyprahnutej a cynickej duše dúfam, že to niekomu pomôže objaviť niečo, čo mu obohatí život. Iste, je to naivné, ale úprimne, napĺňa ma to a či to má alebo nemá zmysel pre niekoho iného, neovplyvním, a teda sa podobnými úvahami už ani nezaoberám. Tentoraz však urobím výnimku a vyjadrím svoju neschopnosť prijať album, ktorý má vo všeobecnosti status legendy. Kým začnem, na férovku priznávam, že Rolling Stones nie je moja srdcová záležitosť. Je jasné, že som zaujatý, mne skrátka v rockovej hudbe imponujú sólisti a počas kariéry tejto veličiny mi práve výraznejší inštrumentalisti chýbajú. S výnimkou Taylora. Ale aj on občas zapadol do zabehnutých koľají, ako to krásne počuť na albume Exile On Main St.

K albumu som si snažil nájsť cestu niekoľkokrát. Nezabral na prvýkrát, ani na druhý a vlastne nezaberá dodnes. Napriek tomu som si ho zaradil do zbierky ako takú výzvu. Mám dvojdiskovú verziu z roka 2010, ale bonusový disk v podstate nepočúvam. Pamätáte si Hobbita od Petra Jacksona? Trilógia, ktorej by prospelo škrtanie, dostala dokonca tantrickú verziu utrpenia v podobe rozšírenej edície. Toto je rovnaký prípad. Oproti predchádzajúcim albumom, vlastne aj tomu nasledujúcemu, mi na ňom chýba čokoľvek výrazné, čo by sa vymanilo z pomerne ležérnej a fádnej polohy. Sticky Fingers bol výborný album, množstvo materiálu z Exile On Main St vzniklo počas jeho nahrávania, takže si dovolím bulvárne skonštatovať, že nepoužité zvyšky dostali svoj priestor o necelý rok neskôr. A je to cítiť.

Pokiaľ si myslíte, že neduh – nemám dosť nápadov, ale nahrám dvojalbum – je príznačný výhradne pre neoprogové zoskupenia, Stouni vás rýchlo vyvedú z omylu. Nekonečný zástup priemerných bluesových, rokenrolových i country skladieb bez výraznejšieho náboja pôsobí ako keď uzatvoria hlavný ťah na posmrtnej diaľnici do Pekla a obchádzka vedie cez Vlčie Hrdlo smerom do Rovinky. Viem, že mimo Bratislavy toto prirovnanie nezarezonuje, nuž vedzte, že to je to pravé dopravné Peklo. Ďalší faktor, ktorý sa snaží odviesť pozornosť poslucháča od podstaty, sa skrýva za kadejaké doplňujúce nástrojové aranžmány. Vypomáhajú takmer dve desiatky nájomných muzikantov, vokalistky i vokalisti, dychári, perkusionisti, klaviristi a výsledok? Skutek utek, ako vravia bratia Česi. Nepomohli prehrávky od štúdiových hráčov, materiál na albume ma neustále bezočivo presviedča, že on je lepší ako jeho predchodcovia, on všetko zachráni, on zmení smer za hlasom dokonalosti... A ako v politike, aj tu je pre mňa jeho populizmus nefunkčný.

Aby som nebol vyslovene negatívny, sú tu aj okamihy, ktoré na mňa zaberajú. Bluesová rýchlovka Shake Your Hips mi kurizuje s odhodlaním pokoronovej sociálnej pracovníčky snažiacej sa poodhaliť rúško svojej profesie. Do švédskej trojky priberiem aj odviazanú kurtizánu Turd On The Run. Aby sa mi to tu nezvrhlo do orgií, vyzdvihnem už len jednu skladbu. Ťažkú posadenú bluesovku Ventilator Blues. Pre mňa osobne je práve táto vec vyvrcholením celého albumu.

Album bol v čase vydania prijatý rôzne, ale rýchlo sa stal základným kameňom diskografie kapely a dosiahol na prvú priečku v mnohých rebríčkoch. Nečudo, že je dnes mnohými považovaný za najlepšie dielo Rolling Stones. Tumbling Dice, jedna z najobyčajnejších (čítaj najnudnejších) skladieb z hitového repertoáru kapely, sa umiestnila v prvej desiatke v rebríčkoch v USA i vo Veľkej Británii.

Aby som to zhrnul, priveľa typicky stounovsky nezaujímavých skladieb, medzi ktorými nie je ani jedna, ktorá by mala v sebe niečo mimoriadne, zabilo Exile On Main St po vzore neschopného poľovníka, ktorý namiesto jednej presnej rany potrebuje osemnásť nábojov, aby skolil korisť. A to veru bolí!
reagovat

Jarda P @ 29.09.2022 21:21:05
Taylorovské období považuji za nejlepší období RS, ale tomuto albu jsem nikdy na chuť nepřišel a nechápu, že ho někdo považuje za jejich nejlepší album. Vlastně jsem ho koupil jen pro doplnění sbírky, kterou mám od Out Of Out Heads po It' s Only Rock' n' Roll. Pouštím si ho víceméně z povinnosti v rámci diskografie kapely, když na něj přijde řada.

zdenek2512 @ 30.09.2022 06:54:58
Na základce jsem poslouchal co se hrálo v rádiu a co měl starší kamarád nahrané na magnetofonu B4. Desky od Rolling Stones neměl, ani mi nechyběly. Objevil jsem je s nahráním Sticky Fingers na svůj čerstvě koupený magnetofon B400. Tuhle desku měl kamarád na internátě a zaujala mě svým obalem a zmiňovanou skladbou Ventilator Blues, kterou považuji rovněž jako nejlepší z tohoto alba.

hejkal @ 30.09.2022 08:29:12
Taylor bol to najlepšie, čo kapelu vo vývoji stretlo. Ja mám v zbierke všetko od Beggars Banquet po The Goat Soup, trojdiskovú výberovku singlov zo 60. rokov (a kúsok 70. rokov), no a oba albumy z 90. rokov. Musím sa zhrozene priznať, že v poslednej dobe som si celkom obľúbil popovú polohu z Rivers Of Babylon. Neviem, prečo, ale púšťam si ho častejšie ako raz za rok.

zdenek2512 @ 30.09.2022 11:46:33
Pro mě představují Rolling Stones tyto desky Beggars Banquet, Let It Bleed, Sticky Fingers a tahle deska, na těch zbývajících je vždy nějaký hit. Nemluvím o počáteční tvorbě, tam to bylo o singlech, kterým kraluje I Can’ t Get No Satisfaction. Myslím, že skupina je od roku 1972 něco jako instituce, která tady bude pokud budou žít Mick Jagger a Keith Richards.

Jarda P @ 30.09.2022 16:57:01
Hejkal, pokud jsi myslel Bridges To Babylon tak souhlasím. Dobrá deska stejně jako Voodoo Lounge.

hejkal @ 30.09.2022 17:25:48
Haha, jasné, Bridges.

Dokážu pochopit, když toto album někdo zatvrzele odmítá kvůli jeho délce a nepřehlednosti. Z důvodu vysokého počtu písní je to celkem logické. Mně také trvalo strašně dlouho, než jsem jej v sobě dokázala vstřebat. Další a další poslechy se konečně staly něčím víc, než jen rutinní záležitostí a nudnou zábavou.

V hudbě Rolling Stones je ukryta celá paleta různých stylů, vždy dokonale navařených na rock´n´roll. Stejně jako většina rockerů nemám ani já ráda klasické americké country. Jenže způsob, jakým tento styl "stouni" ve své produkci upravují, je velice moderní a má tah. Vezmou ho, připojí k němu svůj typický rockový podklad a vznikne úchvatný kočkopes.

Dnes je tento materiál vnímán jako umělecký vrchol kapely, ale když deska vyšla, názory kritiků se na ni značně různily a leckdo byl zaskočen dřevním soundem a jistou neproniknutelností materiálu, který tíhl k americkému blues a folku. Skladbami, jejichž krásy odhalujete až s nějakým desátým poslechem, se totiž vinou linky nejrůznějších možných nástrojů - od dechové sekce přes několik klavírů a kláves až po nejrůznější typy kytar. Syrový (ovšem v žádném případě ne ledabylý) naturel tohoto tradicionalistického materiálu nejde přeslechnout.

V dobách kdy se art-rockové kapely soustředily na mocné a výpravné koncepty, přišli "stouni" s něčím opačným. Vytvořili umělecké dílo pomocí dřevních bluesových a rock´n´rollových postupů. Na desce hostuje i nemalý zástup doprovodných zpěvaček, tu a tam zazní gospelový chorus či part blízký jižanskému naturelu. Ovšem základ tvoří především kytary a americký bluesový zvuk. Po gradující a vypulírované stadiónové desce, jakou byla Sticky Fingers, najednou kapela působila hodně dřevně, když tedy vynecháme výraz "primitivně" a nahradíme jej spíš něčím jako "stylově".

Pro mnohé rockové fanoušky značí Exile on Main St. nejen nepřekonatelný milník diskografie Rolling Stones, ale i jedno ze zásadních děl historie rockového žánru. Pro jiné jde o prubířský kámen, který dá opravdu námahu soustředěně zvládnout. Každopádně jde o vynikající hituprostou desku pro fajnšmekry, kteří se nebojí zdlouhavého naposlouchávání a hledání skvostných detailů. Člověk musí být rovněž milovníkem tradiční americké hudby a nesmí se šklebit při poslechu boogie a blues, zde mnohokrát ozvláštněných aranžérskými vychytávkami z dalších hudebních oblastí. Všechno dohromady tak utváří mimořádný materiál, který se vám odmění měrou vrchovatou, když mu dáte dostatek času.
reagovat

Egon Dust @ 22.07.2018 08:43:37
Vynikajúca recenzia, Terka. Obdivujem ako si to popísala. Absolútne sa stotožňujem s tvojim popisom a názorom. Sranda, že vo francúzskom Provensálsku vo vile Keitha Richardsa nahrali tento ´´americký skvost. Platňa je to vynikajúca a keďže si nemenovala skladby (keďže skutočne je tam fakt takmer všetko zaujímavé svojim spracovaním) vymenujem srdcovečky, ktoré mi k srdcu svojou autentickosťou a prednesom prirástli. Menovite top je u mňa gospel soul rock ballad ´´Let it loose´´, parádne ak nie (okrem zvučky v Tropical Heat :D ) najlepšie reagge ´´Shine a light´´ čož je nadčasové, viem si ho dokonca v dnešných rádio-hitoch predstaviť. Keithová ´´Happy´´ je jednoznačne rovnocenná s desiatkami jaggerom naspievaných hitov a ten refrén , hneď mi je jasné od koho Jano Siláž a Jožo Čuráž zobrali chytľavé refrény, bez odvolávania na prispaté Chicago :). Nášlapy ako ´´Rock off´´, či ´´Rock this joint´´ ešte aj tam cítim ´´´Kamikadze lásky´´ singlovku od Elánu z roku 1982. Je to ďalších kvantum parádnych aj čisto akustických vecí, len nejdú mi názvy do hlavy. S tým kontrastom na art rockových dinosaurov, ktorým už smrť niekde v zákulisí dýchala na hrbet a z ktorých podaktorí ešte povstali. Stouni prežili všetko. Ich hudobné spermie ožili v ďalších legendách ako Guns n Roses (Axl miloval Stounes, v rozhovoroch sa na nich, na rozdiel od Čuráža, často odvolával), Aerosmith, z novších Strokes, dokonca Kings of Leon, Jack White boli v dokumente venovanom tomuto legendárnemu dielu. Exile je návratom v k podstate je to znovuobjavenie naturálnych zdrojov s mierne novou príchuťou. Zimomriavky z ´´Let it loose´´ tu zostanú navždy. Spojili rock n roll s gospelom dávno pred Bowiem, Gabrielom a Cockera nerátam. Ďakujem Progboardu za možnosť propagovať tieto diela a Vám recenzistom , že šírite parádnu nadčasovú hudbu.

oř @ 22.07.2018 09:20:14
Nemám slov. Vynikající recenze, která plně odhaluje podstatu takového díla. Terka, cítíme to podobně. Já dávám přednost deskám Leet it Bleed a Sticky Fingers, ale i Exile je za plný počet, o tom se nebudu hádat.

Stones tady skutečně sáhli až k samé podstatě dřevního rocku a právě v kombinaci se styly zpoza oceánu mohl vzniknout tak dokonalý konglomerát.

PaloM @ 22.07.2018 10:26:13
Treba uznať, toto je jedna z najlepších recenzií na Progboarde. Nie preto, že si dala plný počet, ale preto, že text výrazne vystihol podstatu tohoto albumu a vnímanie fanúšikov.
Je umenie vyjadriť pár vetami veľa a touto vlastnosťou žiaľ nedisponujem. Mám úctu k tým, ktorí to dokážu.

Ja som Exile On Main St. vzal na milosť hodne po mojej päťdesiatke :-)
Dĺžka albumu bola netradičná na Rolling Stones v dobe vydania (dnes je to bežné) a ako píšeš, chce to poriadne napočúvať.

EasyRocker @ 22.07.2018 14:46:56
Parádní pocitový popis, který ale mám rád víc, než jen suchopárný popis hudby. I když mám o chlup raději předchozí tři desky, minimálně mezi 4 a 5 bych pálil.

Mohyla @ 22.07.2018 15:29:46
Ja som si pre tento uvoľnený, nenásilný štýl "Šutrov" zaviedol pre seba pojem " chuligánsky rock". V jednoduchosti je krása! Doska aj recenzia sú fajn!

bullb @ 24.07.2018 06:25:25
Od Stones som ochotný počúvať len ich skoré nahrávky. Akosi boli a sú príliš zviazaní s bulvárom...

pinkman @ 24.07.2018 09:58:11
Já to mám naopak. Začátky mě připadají až přehnaně naivní, kdežto vývoj směrem k progresivnímu přístupu mě baví o dost víc.

Ach jo. Jak to začalo. Chtěl jsem si opět připomenout pár nejslavnějších kapel a dorazila řada i na Rolling Stones. Brouzdal jsem jejich diskografií a téměř všude jsem se dočetl, že právě Exile On Main Street je jejich nejlepší album. Řekl jsem si: „Vždyť to jsem slyšel asi před 2 roky a zdálo se mi jako naprosto nudné a nezajímavé. Ale co, určitě jsem album v té době neposlouchal seriózně a soustředěně a beztak mi spousta skvělých okamžiků uniklo“.

Album vyšlo v roce 1972. Dobře jsem věděl, že Stounům v roce 1968 přeskočilo v palici a vrátili se ke svým hudebním kořenům (přesně jako Beatles) čímž opět promrhali svůj talent experimentovat, skládat velmi zajímavé, výrazně melodické skladby s úchvatným aranžmá. Kouzlo a krásná atmosféra alb Aftermath, Between The Buttons a Their Satanic Majesties Request se totálně vytratila a místo obsadil nudný, nevýrazný blues-rock, rock’n’roll, R’n’B, dokonce i country. No prostě všechno ty americké styly. Fakt o ničem.

Album Exile On Main Street jsem si teda pustil, krásně jsem si to rozdělil tak, že první den si poslechnu první desku, druhý den druhou, aby toho na mě nebylo moc. Soustředěně jsem poslouchal každý akord (ono jich tam stejně dohromady moc není), každou notičku, každý moment a zjistil jsem, že Exile On Main Street na tom není o nic lépe. Je to kolekce prachobyčejně průměrných a podprůměrných písní a absolutně nechápu, proč zrovna tohle většina vyhlásila jako nejlepší album od Stounů. Písně jsou leda dobré tak akorát na to večerní trsání na mejdanu a ošoupání bot, ale v žádném případě to není na krásný a mimořádný hudební zážitek. Bohatě tyto skladby vystačí jako nevýrazná kulisa při žehlení a nebo dělání nějaké práce. V některých písních se střídají pouze dva akordy. Já vím, že to teď zní, že písně, kde je málo akordů jsou blbé. Tak to nemyslím, ale tady… To fakt nejde. Člověk něco čeká a ani se toho nedočká.

Já netvrdím, že ty písně jsou otřesné či se nedají poslouchat. Oni jsou jenom nudné, nezáživné a laciné až to bolí. Znova se ptám: Kam se vytratilo kouzlo tak výborných písní jako Ruby Tuesday, Lady Jane, She’s A Rainbow, Paint It Black, Sittin‘ On A Fence, Mother’s Little Helper, In Another Land, 2000 Man.
Kam? Slyšíte? Já se ptám KAM ??? Omlouvám se Voytusovi a dalším kteří toto album zbožňují, ale nevydržel bych sám se sebou kdybych tohle nevypustil do éteru.
Jednu hvězdičku dávám za úvodní Rocks Off, protože je to lepší průměr.
reagovat

tykeww @ 09.03.2018 23:27:03
Mně by spíš přišlo hodně podivné, kdyby Stones v roce 1972 pokračovali ve stylu tebou jmenovaných desek, nedokážu si to vůbec představit. Exile on Main St. mám hodně rád, je tam plno zajímavých skladeb plných nápaditého a povedeného aranžmá.

vmagistr @ 10.03.2018 00:56:58
Inu Lovře, máš rád psychedelický a progresivní rock. To je v pořádku, takových je nás tu spousta. Ale rocková hudba je pestrá a fúzovala s kdečím - a zrovna blues rock je větev velmi důležitá a velmi pestrá.

K psychedelii si Stones spíš jenom tak "odskočili". Ve druhé polovině 60. let se svezli na vlně její popularity, ale pak se postupně vrátili k tomu, co v naturelu kapely hrálo od jejího vzniku hlavní roli - blues inspirované zaoceánskými černošskými vzory. A u blues či bluesrocku jeho interpreti posluchače obvykle neohromují neotřelými melodiemi či aranžemi (výjimky se samozřejmě najdou), důležitější je atmosféra a cit.

Samotní Stones jsou podle mě ve tvém zklamání z Exile... nevinně, doporučuji vyzkoušet nějaké další zásadní bluesrockové interprety a desky z 2. poloviny 60. a 1. poloviny 70. let (třeba s takovým Johnem Mayallem, Butterfield Blues Bandem nebo Free určitě neuděláš chybu). Možná zjistíš, že Tě neuspokojuje blues jako takové, možná Ti to naopak začne chutnat.

northman @ 10.03.2018 04:39:15
Tak tobě se nelíbí Exile On Main Street, a kvůli tomu se zastaví zeměkoule. Mně se toho nelíbí více, například Moody Blues, Bee Gees a Olympic přímo nesnáším a myslíš si, že se něco stane, vypukne válka, nebo nějaká přírodní katastrofa. Myslíš si, že Jaggerovi a spol to vadí, ti už svoje prachy za to dostali a dostanou.

EasyRocker @ 10.03.2018 07:35:53
Pro mě výborná deska, pokud jsem dobře pochopil, líbí se ti experimentální alba (mě taky) a jinak vlastně vyčítáš Kamenům to, že jsou a hrají jako Kameny :-)

Voytus @ 10.03.2018 08:03:24
Lavře, pověz mi spíš, co Ty a blues? Vy si asi zrovna moc netykáte, co? Hudba naštěstí není o počtu akordů za minutu, mí oblíbení funketýři The Meters nebo James Brown by mohli vyprávět, leckdy si totiž vystačí s akordem jediným - ale to bys už vážně nechtěl poslouchat. Ne, nemusíš se mi omlouvat, mě odlišný pohled na oblíbené desky neuráží, beru to. Stones jsou pro mě silní právě na tomto poli - na tom s bluesovým základem. Mám hrozně rád Tebou zmíněné písně (i když takovou She's a Rainbow pro mě dost "dělá" Hopkinsovo piano a Jonesova aranž smyčců a dechů, bez toho by v ní moc nezbylo, nehledě na počet akordů, muhehehehehe :-)), ale beru je jako takové svezení se na vlně LSD, která jim ale úplně nesedla a probudila - alespoň u někoho - ne zrovna dobré věci. Takže jejich psychedelie nebyla zrovna vysmátá, jako u jiných - viz. třeba mrazivé songy We Love You, Gimme Shelter nebo ta neuvěřitelně mizerně smíchaná vyřvávačka Have you seen your mother, baby.... ne, opravdová síla Stones je právě v té jednoduchosti.

northman @ 10.03.2018 08:19:23
Voytus: zdravím, líbí se mi vždy tvůj pohled muzikanta, který hudbu, kterou propaguje nejen poslouchá, ale i hraje. S tím co píšeš o Stones souhlasím, když jsme na kolejích pařili, tak se začínalo většinou něčím novým, ale na závěr končilo deskami Rolling Stones a to Sticky Fingers, nebo Exile On Main Street, prostě parádní jednoduché písničky, které k našemu mírně podroušenému stavu nejlépe sedly. Většinou pak člověka nadzvednou žvásty o tom, jak jsou vlastně ty písničky, které jsme žrali špatné.

Voytus @ 10.03.2018 08:22:28
northman: Ještě se mohl pustit do textů a už by to bylo jako legendární sleevnotes k Ochutnávce od Hlubokého Purpuru :-D. Jasně, tahle hudba je přesně takhle zamýšlena - na pořádnej mejdan. Kochat se uměleckým výtvorem můžeme třeba u Genesis, ale Stones jsou úplně jinde.

northman @ 10.03.2018 08:42:52
Voytus: myslíš ten od Miloše Skalky? Tu desku jsem měl a neprozřetelně jsem ji prodal za 50 Kč, nyní bych ji chtěl, ale budu muset sáhnout hlouběji do kapsy. Rolling Stones , to je hlavně zábava a pohoda, umělecké hodnoty bych tam nehledal.Byl jsem na nich dvakrát a možná na ně pojedu i do Prahy v červenci.

Voytus @ 10.03.2018 09:53:46
northman: Jo, myslím, že to byl Skalka. Něco ve smyslu: "Původně jsem chtěl otisknout i texty, ale pak jsem si je pročetl a zjistil, že to nejsou zrovna literární skvosty...". Když se holt s hudbou úplně mineš a začneš v ní hledat něco, co tam vůbec není a nejspíše ani nepatří. Ještě si vždycky vzpomenu na překlady názvů: Dealer (Rozdávající) :-D. Možná se měl dá spíš na detektivky, těm bylo jeho průvodní slovo nejblíž.

Já si letos dám asi fakt jen ty Pearl Jam, momentálně splácím nový kytarový aparát, takže to s prachama není úplně ideální - přeci jen potřebuju nějakou částku na desky a na přežití.

northman @ 10.03.2018 10:00:08
Voytus: díval jsem se na discogs a Mr. ostrý zvuk to nebyl, nějaký Adler. Ten text byl přesně v tom duchu. Pearl Jam tu budou, kdy? Potěšil mě koncert Soft Machine, na ten pojedu asi určitě, navíc je za 400 v Akropoli.

Voytus @ 10.03.2018 10:37:27
northman: Hned 1. července, takže jen pár dní před Stones.

Petr87 @ 10.03.2018 11:34:38
"...a místo obsadil nudný, nevýrazný blues-rock, rock’n’roll, R’n’B, dokonce i country".

Wow, tak to je síla!
Sakra, nebýt blues, nebyl by ani žádnej rock!
Jinak "Rolingstony" jsem nikdy nemusel a pochybuji, že se na tom někdy něco změní. Netvrdím, že to je špatná, bezvýznamná kapela, to bych musel mít horečku, ale nikdy jsem jim nepřišel na chut'.

Ale co, tisíc lidí, tisíc názorů.

PaloM @ 11.03.2018 12:18:17
S týmto album a najmä na CD, mám od začiatku smolu.
Dlhé roky mi nesadli skladby, lebo som bol zvyknutý na ich klasický štýl 60. rokov. Keď som už mal do 10 ks iných ich CD, tak som som viac počúval Exile, až som sa rozhodol to kúpiť. Lenže dostupné vydanie CD r.2010 má mizerné DR. Oveľa lepšia je verzia z r.1994.
Urobil som blbosť, objednal som to "z druhej ruky" cez Amazon DE s popisom "very good".
No a došlo very zle. Poškriabané tak, že preskakuje a obal na jednom mieste prepichnutý asi kružidlom :-(
Tak som si z flac súboru napálil CD-R verzia 1994.

Rás by som kúpil CD originál z r.1994, ale už sa bojím cez e-shopy.

Ešte k hudbe, no je to iné a treba viackrát pozorne počúvať. Kto má rád všeobecne Stounov, príde tomu na chuť. Ak nesedí, odložiť a po dlhšej dobe skúsiť znovu. Mne to prevažne funguje.

northman @ 11.03.2018 13:05:19
Exile On Main Street považuji vedle Sticky Fingers, Let It Bleed a Beggars Banquet za jejich nejlepší dílo. Od doby vzniku jsem je měl pouze nahrané a pořád jsem toužil po nějakém reprezentativním nosiči. Ten jsem si koupil v polovině devadesátých let v podobě předchůdce japonských mini LP americké vintage vydání s obalem jako mini LP, ale místo celofánového pytlíku je toto vloženo do takové plastové zásuvky. Jáké to má DR jsem nikdy neřešil, mně se dobře poslouchalo i z pásky na magnetofonu B400 přes širokopásmový reproduktor v magnetofonu. Chtěl bych tohle album koupit v provedení japonské mini LP, ale nechtěl bych narazit, těch vydání je několik a které hraje opravdu slušně?

Voytus @ 11.03.2018 13:09:55
Petr87: "to bych musel mít horečku" nebo virózu :-). Jo, jeden si musí dávat dneska bacha, aby něco nechytil - z lidí pak lezou fakt divný věci :-)

merhaut @ 11.03.2018 14:51:21
Líbí, nelíbí, každého z nás osobní věc. Proč ale zcela o své vůli psát sáhodlouhý elaborát o něčem, co se mi sakra nelíbí?

Egon Dust @ 22.07.2018 09:05:28
Ako názor a uhoľ pohľadu je to zaujímavý a to každopádne! Poviem za seba neviem si predstaviť Stones v psychadelii v 70tých rokoch. Jagger má jeden z top rockových hlasov a do slova patrí k podstate rock n rollu spolu s Roseom, Springom, s Plantom a dokonca aj s božským Freddiem či w-c-herom Lennonom. Experiment je experiment a ten raz musí skončiť. Taktiež Hammelová šlahačková Princezná ma potešila nadmieru s hardrockom v ČSSR už v 73, ale neviem si predstaviť, že by Hammel robil celý život veci ako ´´Tisíc zlatých brán´´ s takmer Zakk Wildovskými solami, Sabbatovsko-Purplovským riffmi, Zeppelinovským slákmi po gitare a hlavne hlas v drive by mu odišiel do 3och rokov. Tak ako psychadelický rock by liezol časom fest na nervy rockerom pre ktorých Stouni hrali od prvých nahrávok v 1963.

Čert ví, co všechno do sebe Stones v té době ládovali, ale minimálně jejich hudbě to evidentně prospívalo. Zdálo by se, že po tak dokonale vyvážené nahrávce jakou byla Sticky Fingers můžou jen těžko přijít s něčím, co jí překoná. Jenže osmnáct skladeb, které z větší části skupina ukuchtila v Richardsově provensálské vile Nellcôte, má takový šmrnc a přirozenou muzikálnost, že se z nich právem stal jeden z rock'n'rollových kánonů, možná nejdůležitější od raných Elvisových singlů.

S mazáckou ledabylostí a snad ještě přesvědčivěji, než dřív, tady Stouni schroustali všechny možné americké tradice a podle vlastního jedinečného receptu je smíchali do nebezpečně návykového koktejlu. Ve vrchovaté míře se nám dostane typicky šlapajících riffařin (Rocks Off, Tumbling Dice, Happy, All Down the Line), rock'n'rollových sprintů (Rip This Joint, Turd on the Run) i country cajdáků (Sweet Virginia, Torn and Frayed), soul a gospel vyživuje hymnické skvosty Loving Cup, Let It Loose a Shine a Light, za bluesový konec provazu tahají Shake Your Hips, Casino Boogie, Ventilator Blues nebo Stop Breaking Down, přičemž původní věci si s covery od Slima Harpa a Roberta Johnsona v autentičnosti nijak nezadají. Pětice anglických floutků znovu a ještě lépe Američanům totálně ukradla show.

Album se rozhodně nenahrávalo na jeden zátah, písně se rodily postupně, spousta věcí se pak ještě dotáčela v Los Angeles. Výsledný dojem je ale opačný, jako by to všechno byly „first takes“ a vy byli přímo ve zkušebně přítomní tomu magickému okamžiku, kdy to celé vzniká. Zvuk je průzračný a čitelný, zároveň ale neskutečně syrový, třaskavý a chuligánský. K tomu přispívá i relativně utopený zpěv, který ale do takhle pojaté garážové estetiky perfektně zapadá. Početné příspěvky hostujících muzikantů včetně stálých kumpánů Nickyho Hopkinse a Iana Stewarta na piano a Bobbyho Keyse na saxofon nejsou žádnými marnivými ozdůbkami, ale dotvářejí naprosto přirozeně ten hrubozrnný, živelný sound.

Dvojité album Exile on Main St. završuje famózním způsobem etapu odstartovanou deskou Beggars Banquet, v níž Jagger s Richardsem rukou společnou vzdělávali úrodnou půdu americké roots music a dosáhli na ní svých nejskvělejších pěstitelských úspěchů. Zatímco pro Keitha jako většího srdcaře se tyto pozemky staly doživotní vášní, Mick jako ten nestálejší a racionálnější z Glimmer Twins v dalších letech tlačil Rolling Stones do nevyzkoušených a někdy i vyloženě módních experimentů. Rovnováha mezi autorskou dvojicí se tak stala o dost křehčí a i když pak kapela vyplodila ještě spoustu báječné muziky, takového tvůrčího souznění a přesvědčivosti jako na Exile on Main St. už nikdy nedosáhla.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

aselzesarp @ 09.07.2015 16:08:23
Teď nedávno jsem si zrovna kousek té desky pouštěl. Tohle je parádní album, které řadím vedle nejlepších desek Beatles a Led Zeppelin. Umělecké dílo.

verjan2 @ 16.07.2015 13:53:07
Výborná recenze...se vším mohu jen souhlasit. Ale pokud bych měl RS postavit obelisk, jenž by znamenal jejich absolutní vrchol, nazval bych jej Sticky Fingers. Ta deska je pro mě opravdu jejich nej a v porovnání s Exilem pro mě vyčnívá víc.

Mick Jagger vzpomínal na nahrávání alba a jedna ze zmíněných historek byla o tom, že naprosto běžně se jelo nonstop - kdo zrovna nenahrával, tak byl stejně přítomen a třeba jen tak pozoroval, užíval si nebo třeba jedl - a prý v některé z písní je slyšet hodně v pozadí zvuk příborů a hovor. Nevím kde, ale jestli je to pravda, pak to dost vystihuje celou atmosféru tohoto skvělého dvojalba.
Pokud není Exile on Main St. nejlepším albem Rolling Stones, tak rozhodně mezi ta nejlepší alba patří. Já jsem se k němu dostal v patnácti a okamžitě se mi zalíbil hudební koktejl, v němž dokázali 'stouni' smíchat všechny možné i nemožné styly, které do té doby hráli. Materiál vzniká v letech 1969 - 1972 na několika místech, především ve francouzském Nellcote, kam se kapela jednu dobu usídlila, aby unikla příliš vysokým daním v rodné Británii.
Podle slov Keitha Richardse bylo Nellcote za druhé světové války hlavním sídlem Gestapa, což dokazovaly svastiky, namalované na podlaze sklepu, ve kterém nahrávali. Proces byl dost chaotický, jelikož fungování kapely byla v té době jedna dlouhá jízda, plná drog, alkoholu a groupies. Prostě přesně tak, jak si člověk představuje život rockové kapely.
Úvodní vypalovačka Rocks off je jednou z těch pro 'stouny' typických skladeb - výrazný riff, odlehčená rytmika, dechy, nařvaný Jagger a překřikující se hlasy ve sborech. Tak to navnadí na poslech celé desky.
Druhá Rip this joint je klasický rock'n'roll, během jejích dvou a půl minut se sice nic zvláštního nestane, ale je to jízda.
Shake your hips je staré blues Slim Harpa, kapela se víceméně drží tradičního pojetí, což zaručí syrové blues.
Casino Boogie svým názvem také leccos prozrazuje. Barová atmosféra z něj přímo dýchá a Bobby Keys tomu ještě přispěje sólem na saxofon.
Pak je tu hitovka Tumbling Dice, tu snad ani není nutno představovat. Atmosféra zakouřeného baru pokračuje. Zvuku kytar v tomto songu se stále nemůžu nabažit. Konec první strany.
Sweet Virginia pro změnu koketuje s folkem a country, ale naprosto skvěle. Zase tu máme ságo a sbory v refrénu, které odpovídají Jaggerově sólovému zpěvu. Paráda. Přestože je celé album dost přehráváno a naplaybackováno, tak tato píseň působí dosti živě hraná.
Následuje balada Torn and Frayed, politické country-blues Sweet black angel a také Loving cup, další naprosto skvělá balada, která se jen tak neoposlouchá. Vypjatý duet Jaggera a Richardse je fakt skvělý.
Druhou desku odpálí Richardsem zpívaná Happy, jeho klasická věc, kterou si kapela dodnes na koncertech neodpustí.
Krátká Turd on the run je další neurvalý nářez, který kolem jen tak proletí a už je tu Ventilator blues, další song, který stavím mezi to nejlepší, co se na desce dá najít. Skvělý riff a hlavně tempo, které má takový tah, že jen těžko vydržíte v klidu.
I just want to see his face je gospel se zpěvem nahraným přes telefon. Původně jen jam Taylora a Wattse. A třetí strana končí opět baladou Let it loose. Také výborná. Navíc v ní hraje na klavír další můj oblíbenec - Dr. John.
A poslední strana? Jiným by došel dech, ale Rolling Stones si to ženou dál výraznou All down the line, také oblíbené koncertní číslo té doby.
Stop breaking down je od Roberta Johnsona, čímž se nedá nic zkazit, ba naopak.
Předposlední je Shine the light, ovlivněná návštěvou kostela v Londýně. A také patří k tomu nejlepšímu - melodie, sbory, aranžmá.
Závěrečná Soul Survivor je pravděpodobně nejslabší písní dvojalba, ale nijak neurazí.
Wow! Tak jsem zmínil všechny skladby, což jistě dokazuje můj téměř až fanatický obdiv tohoto alba. Je to tak. Deska je to pestrá, každý si tu něco najde. Někde máme promakané aranže, jindy je to záměrně odfláknuté a syrové, mix občas není úplně ideální, ale to je právě ono - tahle deska je totiž po všech stránkách opravdová. A co jsem se jí naposlouchal...a ještě naposlouchám.
reagovat

Mohyla @ 23.04.2012 19:02:31
Voytus, tvoj obdiv nie je fanatický, album je naozaj dobrý, aj podľa mňa. Len ma napadá taká hriešna myšlienka, že Rolling Stones znejú lepšie s podporou hosťujúcich muzikantov, ako keď hrajú sami. Tento album ale za 5 hviezd stojí!

Petr Gratias @ 23.04.2012 20:16:44
Zdravím, Voytusi...
velmi erudovaně napsaná charakteristika tohohle
stoneovského produktu....
Cituji Tě : Len ma napadá taká hriešna myšlienka, že Rolling Stones znejú lepšie s podporou hosťujúcich muzikantov, ako keď hrajú sami.
Tohle je úplně přesná trefa do černého!
17 nájemných hudebníků a zpěváků si pozvali, aby album dostali na úroveň, jako nakonec má.
Jsem rovněž toho názoru, že bez studiových sidemanů a backgroundových vokalistů a vokalistek by album bylo
poloviční a nikoliv celistvé....
Já jsem si tohle dvojalbum objevil výrazně později než v r. 1972, kdy vyšlo, protože vlna hardrocku, artrocku, folkrocku, a nastupujícího jazzrocku mě natolik pohlcovala, že jsem tohle album minul...
Ovšem doobjevil jsem si ho a dnes ho mám ve své sbírce a považuji ho za skvělé. Vlastně zakončení té
série od Beggars Banquet až po tohle dvojalbum...
Srovnávat ale Rolling Stones tímto albem s The Beatles a jejich "bílým albem" si ale netroufám...
Časem asi napíšu také svoji recenzi

Voytus @ 24.04.2012 08:15:32
Pánové díky! Když to teď po sobě čtu, tak je to pravděpodobně jediná má recenze, ve které bych zpětně nic neměnil. Ono se nejlépe píše o něčem, co je prověřené časem.
Mohyla: Také si myslím, že hosté dodávali stounům tu správnou šťávu. A vzhledem k tomu, že je začali využívat poměrně zkraje kariéry (především po smrti všeuměla Briana Jonese), tak jsem je bral jakou součást skupiny - nejlepší jsou živá videa z té doby, je to jedna velká párty, což ani jinak být nemůže, při takovém množství lidí na pódiu.

aselzesarp @ 18.02.2014 21:53:24
Podle mě jsou různí ti doprovodní muzikanti důvodem, proč si "Stouni" uchovávali pověst jakési kreativní a zajímavé kapely.
Já slávu Rolling Stones nikdy moc nechápal. Podle mě je to prostě jenom záležitost doby. Na rozdíl třeba od takových Led Zeppelin, kteří jsou dnes snad ještě víc populární než v sedmdesátých letech (což je asi nonsens, ale snad si rozumíme).

Jarda P @ 19.02.2014 06:26:07
Poslechni si Sticky Fingers nebo živák Get Yer Ya... a třeba pochopíš.

aselzesarp @ 19.02.2014 09:49:45
Sticky Fingers jsem slyšel. A není to teda deska, co se mi od nich líbí nejvíc.

tykeww @ 19.02.2014 14:46:21
Myslím, že sláva Stones je rozhodně zasloužená a že přispěli hudbě šedesátých let jako málokdo jiný. Toť můj názor.