Hammill, Peter - Over (1977)

K této desce mám zajímavou vzpomínku. Album jsem si koupil na burze v roce 1979 a hned jsem ho přitáhl na první poslechový mejdan, co se u Jirky v Ječné ul. v Praze pořádal. Deska měla úspěch veliký převeliký. V tmavém koutě seděl nenápadný 21letý mladíček, kterého jsem jako jediného neznal. Myslím že již u druhé skladby Autumn nebo následující Time Heals slyším zvuk strunného nástroje - sitáru. Jeho zvuk jsem znal v té době pouze z nahrávek Beatles nebo u nás z druhé desky Olympicu, kde na něj ve skladbě Ikarus Blues hraje Zdeněk Rytíř. A slyšet ve skvělé baledě Alice (Letting Go) Hammillovu kytaru v nenápadném doprovodu sitáru, to byla opravdová lakůdka.
Ten večírek mi splívá, možná si ho po těch letech idealizuji, ale zážitek to byl nezapomenutelný.
Teprve později jsem se od hostitele Jirky dozvěděl, že ten nenápadný mladíček je nějaký Emil Pospíšil, kterého jsem později obdivoval jako spoluhráče slavnějších muzikantů - Oldřicha Janoty, Petra Lutky, Karla Plíhala a dalších. Pěkně na něj vzpomíná další jeho spoluhráč Vladimír Merta >> odkaz
Emil bohužel odešel ve 36 letech. A že již tenkrát trpěl vážnou nemocí mě opravdu ani na vteřinu nenapadlo, dozvídám se to vlastně až teď.
Jinak album mě tenkrát zaskočilo, přeci jenom jsem byl zvyklí na tvrdší zvuk VDGG. Ale když si ho po letech znovu pouštím, musím stále obdivovat, jak jsou skladby nádherně vystavěné. Album zraje jako víno!
Tak snad mi bude odpuštěna tahle recenze-nerecenze. Ale já bych to lépe než Erik stejně nenapsal. Jenom v tom úvodu bych si dovolil místo Jacka Bruce přiřadit k Peterovi Hammillovi nedoceněného Captaina Beefhearta. Ale to je opravdu detail.
reagovat

zdenek2512 @ 22.03.2023 19:16:21
Jestli je Peter Hammill nejlepší, nevím, rozhodně patří k nejvšestranějším umělcům, skládá písně, píše básnivé texty, hraje a zpívá. Pro mě jsou nejlepší desky po Sitting Targets, ty následující mám vypálené. Peter Hammill vynikající a souhlasím i s Donem Van Vlietem.

Judith @ 22.03.2023 19:37:31
Tvorbu Petera Hammilla postupně objevuju a podobné vzpomínky mi pomáhají najít v úctyhodně rozsáhlé diskografii nějaké opěrné body - udělat si plastičtější obrázek o jednotlivých albech a o tom, co pro posluchače znamenají. Díky za pěkné čtení, těším se, až se k albu dostanu. Náhodou na mě nedávno vyskočila aktuální fotografie Petera Hammilla, je na ní s písničkářem Timem Bownessem a Gregory Spawtonem z Big Big Train: >> odkaz

hejkal @ 23.03.2023 06:17:01
Napísal si to pekne, vďaka.

V 20. storočí mám dvoch osobných favoritov na titul najvýznamnejšieho hudobníka, skladateľa a textára. Prvým je Jack Bruce, druhým Peter Hammill. A práve Hammill je pre mňa v tejto subjektívnej disciplíne víťazom. Považujem ho za najvýznamnejšieho pesničkára 20. storočia., Komplexné texty, často zo života, často len on a gitara alebo klavír, pri ohníčku na čundri by asi nikoho nenadchol, ale aj tak si podľa mňa titul pesničkára zaslúži. Jeho šiesty sólový album Over mi dá isto za pravdu. Skladby boli nahraté v polovici roka 1976, ale dielo sa na pulty dostalo až v apríli 1977.

Začíname zostra klasickou „vandergraafovskou“ skladbou Crying Wolf. Napokon, hrajú tu členovia Van Der Graaf Generator (Nic Potter, Guy Evans). Najpôsobivejšia boliestka na albume si vystačí s deklamovaním, klavírom a husľami budúceho člena Van Der Graaf Generator Grahama Smitha. Volá sa Autumn a v podstate vystihuje Petrovho génia. Však si prečítajte text! Time Heals je takmer pozitívna skladba. Jasné, v zmysle čerstvého vánku na cintoríne, ale aj tak! Je v nej toho pochovaného toľko, až kostlivci v skriniach slepo závidia. Opäť tu máme rytmiku Potter-Evans. Album vznikal v zložitej situácii, kedy sa Peter rozišiel so svojou láskou Alice a album je plný melanchólie. Krásne to ilustruje ostrá akustická gitara v kombinácii so šeptom nazvaná Alice (Letting Go).

Zapojenie orchestra do skladby This Side Of The Looking Glass znamená jediné. Toto je vážna hudba! Začína jemne, clivo, ale postupne sa rozvinie do podoby novej galaxie. Tieto monumentálne emočné hromobitia milujem. Hammill tu „iba“ spieva, ale poviem vám, je to nádhera! Viete, ako sa za pomoci akustickej gitary a husieľ tvorí záhrobná muzika? Skladba Betrayed vám to názorne predvedie. (On Tuesday’s She Used To Do) Yoga je stelesnenie pekelných múk do minimalizmu. Akustická gitara a spev, sem tam akési klávesové výbuchy, neskutočné! Nemám slov. A to som ešte nespomenul záverečnú Tantru Lost And Found. Opäť sa pridáva už spomínaná rytmika, a tak sa vraciame do oblasti rockovej hudby.

Pre mňa je album Over vrcholom Hammillovej tvorby. Je najzovretejší a svojou melancholickou náladou azda aj najprístupnejší širšiemu publiku. Pretože štandardne sa v 70. rokoch jeho skladby prihovárali akurát tak depresívnym chovancom sanatórií, aj to len do spáchania samovraždy. Každopádne ho považujem za to najlepšie, čo tento bard vytvoril. Ani všetky hviezdy v nekonečnom vesmíre by nestačili na dostatočné hodnotenie.

P. S. Bonusy sú, aby boli, neurazia, ale vedel by som bez nich žiť.
reagovat

Jarda P @ 21.03.2023 18:36:51
Na rozdíl od VDGG sólového Hammila příliš nesleduji, mám od něj jen 4 alba že 70.let, Spolu s Fool' s Mate je Over suverénně nejlepší. Asi proto, jsou nejbližší zvuku mateřské kapely.

hejkal @ 21.03.2023 18:56:17
To ja mám Hammillovu tvorbu v 70. rokoch rád celú a chýba mi v zbierke iba jeden jediný album (The Future Now). Van Der Graaf Generator mám samozrejme komplet. Zvukovo mi Silent Corner alebo Chameleon a In Camera prídu graafovskejšie ako tento album. Každopádne je Over výnimočný.

Mirek Kostlivý @ 22.03.2023 17:34:27
Já mám VDDG a Hammilla kompletního. Ani zajímavé The Future Now, které v některých skladbách pokračuje v duchu alba Over, mi nechybí. Je pravda, že alba z 80. a pozdějších let mě zaujala méně. Ale někdy si je zase musím pustit, možná jim křivdím.

hejkal @ 22.03.2023 18:58:14
The Future Now nemám iba preto, lebo som naň v kamenných obchodoch nenarazil, nie, že by som ho nechcel.

Mirek Kostlivý @ 22.03.2023 19:17:13
Jasný, však já o tom ani na chvíli nepochyboval :-)!

Pokud je citlivá duše umělcova mučena, jeho psyché drceno v pomyslném lisu na ovoce, teprve potom ze svého nitra vydává to nejlepší a opravdové. Tato skutečnost je dlouhodobě známým faktem. Byl li takto obrazně zužován velmi senzitivní Peter Hammill v období natáčení alba Over, je celkem bez pochyb jasné, že těchto devět písniček je možné zařadit mezi jeho nejlepší díla, aniž by bylo třeba desku vytahovat z obalu.

Kdo si chce osobně potvrdit pravdivost této teze a prožít si v textech i hudbě Peterův bolestný rozvod s Alicí (která se zamilovala do jeho kamaráda), nahlédnout na něj z různých úhlů jeho emočních stavů – od sebezpytování, lítosti, či obviňování druhé strany – má šanci. Toto album je v podstatě monotematickým uceleným pásmem různých aspektů onoho rozchodu, ze kterého se Hammill jen velmi těžce vzpamatovával.

Kdo do textů nechce šťourat, tak nemusí. V tomto případě si užije 47 minut melancholické muziky s nezaměnitelným hlasem hlavního protagonisty, většinou prog folk rockového formátu s úspornými aranžemi v obsazení španělka, klavír, housle. Několik vyjímek z pravidla, které obsahují i rytmiku, tvoří úvodní post punková šleha Crying Wolf s ostrou kytarou, ve které hněv stříká všude kolem a já v ní cítím Iggyho Popa. Velmi zajímavá je i stavba Time Heals, která je složena z několika částí – začíná ponuře, zvolna přechází do pop rockové části a poté až do jakési hitové pasáže. Potemněle vznešenou (This Side Of) The Looking Glass, (ve které vždy očekávám, že Peterovi musí ve výškách každou chvíli prasknout hlasivky) zase pro změnu doprovází symfonický orchestr. Emoce klidní na závěr vrstevnatá a očistná Lost and Found převážně ve středním tempu. Oproti předchozím albům celkově stravitelnější a přístupnější záležitost.

Hammillovy poetické texty jsou však tak specifické, že tvoří naprosto vyrovnanou a pro mne těžko oddělitelnou část uměleckého díla a zcela ji pominout by bylo velká škoda. Kdo se do nich alespoň trochu ponoří, tak nahlédne do poměrně uceleného souboru zpěvákových osobních pocitů, kterými se zaobíral během svého nelehkého období v roce 1976.

Ukázka z Crying Wolf:
„Zničil jsi vše, co jsi mohl a s hnijícími zuby, které ti vypadávají z dásní, zůstáváš osamělý
A až se nachýlí tvůj konec, který je neodvratný
Opravdu tě bude rmoutit, že nikdo neuslyší tvůj zoufalý výkřik“

Ukázka z Time Heals:
„Moje zarudlé oči si tě snaží připomenout
Je to vše, čeho jsem schopen, než začnu křičet:
„Miluji tě, miluji tě!“ – Přál bych si, abych to byl jen sen…”

Ukázka z písně Betrayed:
„Přátelé – všichni mají nože,
aby vám ho vrazili do zad z pomsty nebo zášti…”

Ukázka z písně Lost And Found, která je dle mého jakousi katarzí a vyvrcholením tohoto příběhu a Peter vítá ve svém nitru první záblesky radosti:

„Už žádná přání do budoucna,
žádné další popírání minulosti
Jsem konečně svobodný, konečně
jsem zamilovaný.”

Jedinou vyjímku tvoří druhá skladba Autumn, která vypovídá o nelehkém údělu starých rodičů, kteří se dětem zcela obětovali a ti na ně v dospělosti zapomněli… Tady ručička ukazatele emotivnosti ukazuje extremní hodnoty.

Ukázka z písně Autumn:

„Teď je tu jen moje žena a já;
Měli jsme rodinu – teď už je pryč
A zůstávají jen vzpomínky …
Děti byli k našim zármutkům byli zcela hluší
A jakmile mohli, nechali nás v slzách.”

Závěr: spolu s texty ucelená, autobiografická výpověď umělcova nitra obnažená až na kost. Tomu odpovídají minimalistické aranže (krom dvou symfonických opusů) i přímočarejší textová složka. Roger Waters v The Wall nechal hlavního hrdinu Pinka vyprávět příběh o osamělosti a jeho depresivních stavech. Něco v podobném duchu a velmi osobního nám tu ponechal i Peter Hammill na své desce Over. Jedno z nejlepších jeho alb. Kdysi jsem váhal mezi čtyřmi a pěti body. Dnes bych toto dílo ocenil známkou maximální.


reagovat

stargazer @ 28.01.2020 14:22:55
Další album do poznání tvorby Petera Hammilla. Díky za ukázky textů. Ty texty jdou ruku v ruce s celou kompozicí a pro toho kdo tomu nerozumí, přichází o hodně, jako já. Angličtinu jsem se nikdy neučil, tenkrát jen RJ a NJ.

jirka 7200 @ 28.01.2020 17:24:15
Překládat poetické texty plné jinotajů je velmi náročné a já se rohodně necítím být kvalifikován k takovému náročnému úkolu. Rád bych četl překlady textů od povolanějších. Na albu Over sice Hammill poněkud zprůhlednil své vyjadřování, u ostatních alb proniknout k jádru či smyslu některých pasáží je docela boj.

stargazer @ 28.01.2020 19:15:25
Každopádně, jestli budeš pokračovat v recenzích o PH, budu jen rád a budu se těšit. Je to velmi specifická hudba a to mě přitahuje.

jirka 7200 @ 28.01.2020 20:50:47
Na Hammillovi se pracuje. Vedle notoricky známých věcí je tu nutné také připomenout jeho tvorbu, která patří do pokladnice prog rockové scény.

Nevím už které Hammillovo album jsem slyšel úplně poprvé. Myslím, že to bylo The Silent Corner and The Empty Stage a musím říct, že to tehdy nebyla láska na první poslech a to přesto, že jsem už v té době měl za sebou iniciaci do VDGG. Koneckonců do alb Hammilla a VDGG jsem se zamilovával vždy spíš postupným a pečlivým poslechem. Můj vztah k nim se vyvíjel a prohluboval - každý poslech mi umožňoval objevit něco, co jsem při tom předchozím nezachytil. Ale pokud by mně jaksi ve spodním proudu nekonvenovalo základní ladění Hammillovy tvorby, její trvalé znaky jako vytříbený smysl pro kompozici, dramatický projev, klenutost a arkádovitost skladeb ve kterých se velmi jemně a odstupňovaně pracuje s náladami od škály tichých napětí až po expresivní erupce, pokud by mi tedy toto základní ladění nebylo blízké, pravděpodobně bych tvorbu VDGG a Hammilla neposlouchal vůbec. Technické, instrumentální porozumění vždy může jen následovat předchůdné předporozumění.

Album Over v sobě archetypicky nese všechny popsané znaky Hammillovy tvorby. Je to tak čisté, že nemůže být víc. Osobní krize krystalizovala Hammillovu osobnost a ta se bez předsudků a zábran otiskla do skladeb přítomných na albu. Nálada alba odpovídá přesně tomu pohledu z okna, které je na titulní straně obalu. A protože u Hammilla má takřka vše nějaký symbolický význam, není náhoda ani poloha jeho ruky, která poutá pozornost ke snubnímu prstenu... Hammillův hlasový projev - můžeme tomu říkat hysterie, ale podle mého názoru jen velmi schopně a autenticky vyjadřuje velmi širokou škálu emocí. S Hammillovým dramatickým cítěním naprosto souzní a proto jej mám rád. Na albu Over je skutečně v tomto smyslu celý Hammill. Nemá snad ani smysl v tomto případě popisovat jednotlivé skladby, tak jen řeknu, že konfesijní poloha celku se projevila na jednodušší, osekané struktuře skladeb, na jisté jejich zemitosti, která působí velmi osobně a autenticky. Na druhou stranu tu máme takový "kus" jako je (This Side of) The Looking Glass, kde Hammillův hlas zazní v doprovodu symfonického orchestru. Je to jeden z nejkouzelnějších a nejtklivějších momentů alba. Velmi křehká kompozice. Lost and Found završuje celé album naprosto enigmaticky klenutým a vygradovaným závěrem. Díky Billu Pleškovi za připomenutí nezanedbatelné souvislosti s La Rossou.
reagovat

V bouřlivé, navýsost umělecky poctivé, ale občas příliš divoké a expresionistické Peterově tvorbě, mi Over připadá jako hutnější ostrov s promyšlenými nádhernými stavbami. Není zde ani stopy hysterických stavů a démonických erupcí, je to vyrovnané skvostné album s náznakem jemných citových poloh. Výraznou skladbou je nesporně The Looking Glass nesené na klasickém až smyčcovém aranžmá, nezapomenutelný je rachotivý otvírák alba se silným textem, tajuplně zastřená mantrovitá Yoga, nebo přidušené vnitřní napětí Lost and Found.
A album má nádherný zvuk, vracející se jakoby trochu k Chameleonovi. U Hammila je těžké říci "nejlepší", ale mne toto album takové vždy připadalo. Myslím též, že pro vstup do Hammillova ne vždy pochopitelného a ne vždy stravitelného světa je i nejatraktivnější branou.
reagovat

Bill Pleška @ 24.10.2011 14:52:33
Že zde není ani stopy po hysterii, to bych rozhodně netvrdil. Třeba taková "Betrayed", ta je fakt dost hysterická i na Hammillovy poměry. Ostatně, když celé to album je jakýmsi vyrovnáním se s rozpadem dlouhodobého vztahu, asi se ani nedá očekávat, že by bylo pojaté úplně klidně a jemně.
Nicméně mu to na kvalitě neubírá, určitě patří k lepším Hammillovým sólovkám. A je pozoruhodné, jak se na něm občas odkazuje ke své předchozí tvorbě; třeba v jednom místě "Lost and Found" je jasná návaznost na "La Rossu", v textu i v hudbě...