Profil uživatele pepanovacek
Recenze:
Gabriel, Peter / Peter Gabriel 2
| 2007-07-16 | Album slibuje od samého začátku mnohem hodnotnější zážitek, než nepříliš povedený debut, řízná, rocková On The Air, velice povedená skladba se skvělou Levinovou baskytarou a Gabrielem v poloze, jakou u něj mám nejraději – úplně ho slyším třeba v Lillywhite Lilith.
I následující D.I.Y. je svižná rocková věc, navíc celá velice lichá :-)
Pokračujeme v trochu lyrické poloze – Mother Of Violence a zase trošku odvazu v A Wonderful Day In A One – Way World – moc pěkný refrén.
Jedním z vrcholů je White Shadow, určitě i díky base Tony Levina a kytarovým sólem, které silně připomíná King Crimson, což bude asi proto, že ho hraje Robert Fripp :-)
Indigo – laťka zůstává velice vysoko. A rocková podoba alba pokračuje i v další Animal Magic.
Monotónost Exposure mě trošku nudí, mou pozornost udržuje opět skvělý Tony Levin a vypjatý Gabrielův vokál.
Po nevýrazné Flotsam And Jetsam následuje opět rocková skladba, Perspektive, s pěkným saxofonovým sólem.
Závěr obstarává Home Sweet Home, pomalá balada, která mi trochu (ne poprvé na tomto albu) připomíná The Beatles. Pěkně se rozjíždí a graduje v poslední minutě.
No, z druhého sólového alba Petera Gabriela mám opravdu mnohem, mnohem lepší pocit, než z prvního. Obě jsem poznal již v době vydání, obě jsem si připomenul snad po dvaceti letech, co jsem je neslyšel. Určitě mi vyhovuje větší přímočarost, možná jednoduchost, syrovost a rocková poloha, album na mě působí i celistvěji, Gabriel jakoby se téměř našel. Při poslechu jsem si uvědomil, že to asi vůbec neměl jednoduché, opustit slavnou kapelu a vydat se na sólovou dráhu, možná jsem mu v hodnocení jedničky lehce ukřivdil, nicméně rozdíl mezi oběma alby je podle mě obrovský.
Pepa, 7.6. 2006
» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter
Yes / House Of Yes: Live From House Of Blues
| 2007-07-13 | Přiznám se hned v úvodu :-)
Píšu proto, že :
1. je mi líto Guitaristy
2. dlouho jsem tohle dvojalbum neslyšel
3. mám rád Yes :-)
Takže si to rád pustím a budu psát, co mi slina (a hudba) přinese na jazyk.
Jsou zde vedle sebe největší fláky Yes z The Yes Album, Close To The Edge nebo Going For The One i z mnohem pozdějších 90125 nebo v té době aktuálního The Ladder. Jedna z věcí, která se mi na Yes líbí, je právě fakt, že mohou na jednom koncertě zahrát skladby, které dělí klidně třicet let a člověk má pocit, že jsou na úplně stejné úrovni, což u takových Genesis je trošku problém. Ovšem, stejně jako v případě Genesis, platí i zde, že živě jsou Yes skvělí, jako muzikant opravdu ocením, když kapela dokáže na koncertě zahrát tak, že je to za prvé bezchybné, za druhé je tam všechno, co na studiové nahrávce a za třetí je tam to něco, co na studiových nahrávkách naopak být nikdy nemůže, takový ten duch, duše nebo jak to nazvat.
Yes na mě na této nahrávce působí velmi uvolněně, pohodově, nechci se vůbec dotknout Ricka Wakemana, ale co jsem viděl DVD Keys To Ascension a na vlastní oči koncert 17. 6. 2003, mám pocit, že za tu pohodu hodně může Igor Khoroshev. Nejsem odborník, ale jeho hra se mi líbí víc, než Wakemanova (mluvím o posledních letech).
Nedávno tu „vyzvídal“ Filozof, co že na těch Yes máme. Ono se to asi dá někomu těžko vysvětlit. Mám pocit, že při poslechu jejich hudby – a opakuji, že patří mezi velice málo kapel, které mají všechna alba výborná, velice vyrovnaná – se ocitám v nějakém jiném světě. Samozřejmě, že bych se mohl rozepsat o tom, že Alan White je velice přesný, spolehlivý bubeník, Steve Howe technicky brilantní hráč, který živě „ozvláštňuje“ skladby tím, že dost improvizuje, Chris Squire (pro mě) asi nejlepší rockový baskytarista vůbec, Igor Khoroshev – jak už jsem psal – zde zcela ne nahrazuje, ale přímo zastiňuje Ricka Wakemana, Jon Anderson se vznáší se svým hlasem nad tou vší krásou, že kapela má výborný, hutný zvuk, že i živě jsou vícehlasy vynikající a nádherné, daly by se rozebírat jednotlivé skladby (třeba rytmické „šílenosti“ v Awaken), atd., atd...
Na prvním místě je však hudba. Zvláštní, tajemná, záhadná, téměř nepopsatelná, přesto okamžitě rozpoznatelná. Díky za ten SVĚT YES, který trvá už pětatřicet let.
» ostatní recenze alba Yes - House Of Yes: Live From House Of Blues
» popis a diskografie skupiny Yes
Gabriel, Peter / Peter Gabriel 1
| 2007-07-13 | Asi budu velice stručný, jak se zdá. A upřímný – vzpomněl jsem si na Antonyho názor na Gabrielovu sólovou tvorbu a přiznám se, že mu možná rozumím.
Moribund The Burgermeister se mi totiž vůbec nelíbí a vybavuje se mi slovo MORIBUNDUS z jedné známé české pohádky :-)
Solsbury Hill se mi na studiové nahrávce zdá taková mdlá, mnohem radši jí mám v živém provedení. Už mnohokrát jsem psal o tom, že celá skladba je na sedm dob, takže to jen znovu připomínám, aby řeč nestála :-)
Modern Love – velmi pěkný WHOOVSKÝ refrén s WHOOVSKOU baskytarou.
Excuse Me – příjemné, trochu Beatlesovské.
Humdrum – první opravdu výborná skladba, pardon, podle mého názoru. Jinak i zde platí, že mám mnohem radši živé provedení, třeba z Plays Live.
Slowburn – říkám ANO, dobrý, ale nějak to se mnou nic nedělá, bohužel.
Waiting For The Big One – stejné ANO, možná JO, dobrý, takový bluesový, ale ……
Down The Dolce Vita – nerad se opakuji, jen mě navíc napadá slovo NUDA, možná progrocková, ale nuda, nezajímavé.
Here Comes The Flood – nemám, co napsat jiného.
Nechci, aby mé hodnocení vyznělo moc negativně, i když asi vyznělo :-)
Já jsem jedničku Gabriela neměl moc rád ani když jsem jí slyšel poprvé, někdy v roce 1979, když napíšu, že se jedná o jeden z nejslabších debutů, asi se na mě spousta lidí sesype. Ale nemůžu si pomoct, mluvíme přece o Peteru Gabrielovi, zpěvákovi a frontmanovi Genesis, který se podepsal na skvostných a geniálních albech v uplynulých sedmi letech. A neubráním se srovnání s alby A Trick Of The Tail a Wind And Wuthering z té doby, ty jsou proti tomuto z úplně jiné planety.
Na úplný závěr napíšu radši z bezpečnostních důvodů, že mám Petera Gabriela rád :-)
» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 1
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter
Dream Theater / Train of Thought
Jak už jsem několikrát napsal – a myslím, že v tom nejsem sám – Dream Theater mají všechna alba vynikající, velice vyrovnaná, o některých se všeobecně tvrdí, že jsou slabá, někde jsem to četl asi i o Train Of Thought. Mě vždycky zajímaly jen vlastní názory a vůbec mi nevadí, že v mnoha případech žiju ve velkém omylu :-)
Train Of Thought patří k mým nejoblíbenějším albům od Dream Theater. Nevadí mi, že je hodně tvrdé, místy opravdu metálové:-)
Album otvírá skvělá As I Am, tvrdá, šlapavá s výborným kytarovým beglajtem. Opět – pro mě – charakteristický znak Dream Theater – velice silná a krásná melodie, třešnička na dortu je ubrání jedné osminy ve druhé sloce – vidím nejen celý les, ale i jednotlivé stromy. Vynikající skladba.
Pokud jsem v As I Am slyšel trochu podobnost s Metallicou, v This Dying Soul jí slyším ještě víc. Jak mi první skladba přijde bezchybná, tady určité výhrady mám, myslím si, že je zbytečně, až uměle natažená. A přitom od začátku je vše OK, skvělý rozjezd, v čase 2:32 výtečné zkreslení hlasu LaBrieho s kvílivou kytarou v pozadí, znovu neuvěřitelně silný refrén, opravdu nádhera. Ovšem to, co přijde v čase 3:39 a trvá asi do páté minuty mi přijde jako nepovedená vycpávka. Moc se mi nelíbí ani část od sedmé minuty až do konce. Takže – kdyby měla skladba poloviční délku, byla by super.
Endless Sacrifice – skvělá, pomalá rocková balada. Dream Theater umí i tuhle polohu – téměř akusticky ve sloce s postupným přidáváním na gradaci do tvrdého refrénu a jak je jejich dobrým zvykem ještě povylezou o stupínek výš v refrénu č. 2. Tady je všechno v pořádku, všechna sóla, všechny mezihry, i ta Zappovská v čase 6:30, skladba plyne naprosto přirozeně, aby skončila po více, než jedenácti minutách tak, jak začala. Lahůdka, pro posluchače i pro muzikanty.
Honor Thy Fater bych na albu nemusel mít, pro mě nejslabší skladba.
Vacant je vlastně jakási vokální předehra ke Stream Of Consciousness, jedenáctiminutové instrumentálce, asi nejlepší, jakou jsem kdy od rockové kapely slyšel. Jedním slovem : GENIÁLNÍ, ale nedá mi to, trochu se v ní pošťourat. Hlavním hudebním motivem je pětidobá fráze, obměna melodie z předchozí skladby Vacant, tou celá instrumentálka začíná, nejdřív jen kytarou, přidají se bicí, klávesy a basa a celý motiv se opakuje, občas se fráze prodlouží z pěti na šest dob. Po dvou minutách první změna, kapela přeřadí na čtyři doby, Petrucci vystřihne krátké sólo, do toho Portnoy prohrnuje svou soupravu zprava doleva a nazpět, rytmy se neuvěřitelně střídají, chvíli na čtyři, pár taktů model 5-5-6-6, zpět na čtyři, uf :-)
5:22 – změna, zpomalení, uvolnění, 6:30 – 6:33 – lahůdkový break na bicí a gradace do času 7:32, kdy se úplně logicky vrací motiv na pět dob ze začátku,
čtyři takty hraný pro změnu jen na basu, pak se přidá kytara a celá kapela.
A cítíme (nebo alespoň já), že se skladba blíží ke svému závěru, neuvěřitelná gradace až do času 10:20, kdy pak už jen zazní hlavní motiv, hraný jen na kytaru. Paráda !!!!
No a po skvělé instrumentálce, skvělé rozloučení s albem, In The Name Of God. Výborná, typická skladba Dream Theater, pěkně tvrdá, se silnými melodiemi (říkám si, kam na ty nápady chodí), s typickými mezihrami, jakoby druhými refrény, prostě nádhera.
No, takže se omlouvám, kdo to nechcete číst, nečtěte, já se na nikoho zlobit nebudu a doufám, že se alespoň někdo přidá. Výborné album, mít místo 69 minut, 50, neváhal bych s udělením maximálního počtu hvězdiček.
» ostatní recenze alba Dream Theater - Train of Thought
» popis a diskografie skupiny Dream Theater
Genesis / Archive #2: 1976-1992
Na prvním disku jsou studiové nahrávky, které se jaksi nevešly na řadová studiová alba. Některé mě nechávají v klidu, u některých přemýšlím, proč nedostaly přednost před jinými, nepovedenými kousky, např. One The Shoreline, Paperlate, Do The Neurotic, Inside And Out nebo Feeding The Fire. Celkově mám pocit, že se tady vyváženě střídají výborné a slabší skladby a myslím, že je to pro nadšené fanoušky radost, pro ostatní příjemné seznámení s tvorbou Genesis po odchodu Petera Gabriela.
Druhý disk je vynikající, samé živé nahrávky skladeb ze všech alb od A Trick Of The Tail až po We Can´t Dance, kromě Abacab. Hlavně od Deep In The Motherlode je to opravdu skvělé, dokonce se mi líbí i Your Own Special Way, upravená téměř do country podoby, vynikající je Burning Rope, ale i The Brazilian, Entangled a závěrečná Duke´s Traverls / Duke´s End. Opravdu výtečné koncertní záznamy.
Třetí disk je pak jakousi smíchaninou obého, tzn. několik živých nahrávek a několik studiových, event. jiných verzí některých známých hitů. Mám z toho trošku pocit, že je to už jaksi násilně opravdu splácané.
Takže závěrem – celkově mám dojem, že tenhle výběr vlastně ukazuje, jací prostě byli Genesis bez Gabriela – jak už jsem psal, některé skladby jsou na stejné úrovni, jako ty, které se na řadová studiová alba dostaly, několik jich je nadprůměrných, několik velice slabých (asi nejhorší je Rutherfordův slaďák Open Door) a zdaleka nejpovedenější a pro mě nejhodnotnější je druhý, živý disk.
» ostatní recenze alba Genesis - Archive #2: 1976-1992
» popis a diskografie skupiny Genesis
Genesis / Archive 1967-75
I tady jsem začal netradičně, odzadu, posledním, čtvrtým diskem, který mě víceméně celý nechává naprosto chladným. Zazní tu skladby z ranného období Genesis a některé odlišné verze, než vyšly na řadových albech. Musím ovšem uznat, že občas zaslechnu už tady ty opravdové Genesis, což je hlavně zásluhou zpěvu Petera Gabriela.
Druhý vrchol pro mě ze všech sedmi CD je třetí, složené převážně z živých nahrávek, vyjma tří skladeb. Twilight Alehouse, na kterou jsem slyšel spousty chvály, slyšel ji poprvé až na videonahrávce z Belgické televize a která mi nějak k srdci nepřirostla. Totéž platí o Happy The Man, moje pocity z těchto dvou skladeb jsou podobné – Genesis na oficiální alba vybrali opravdu to nejlepší. Ovšem na druhou stranu, abych byl upřímný, kdybych znal tyhle skladby pětadvacet let a místo nich psal teď např. o Time Table nebo Seven Stones, nevím, nevím ……. K remixu Watcher Of The Skies nemám co napsat.
Koncertní nahrávky tady jsou úžasné. Nebudu se rozepisovat o jednotlivých skladbách, platí o nich stejné superlativy, jaké jsem psal nejen já v hodnocení studiových alb. Ovšem je tu něco navíc, něco, co se velice špatně slovy popisuje. Už jsem psal mnohokrát o tom, že live nahrávky nějak v lásce nemám, ovšem Genesis pro mě byli vždycky živě nejlepší kapelou světa, od doby, co jsem slyšel Seconds Out. A nejen živě, že :-)
Mluvilo se o tom tady hodně, nejčastěji to nazýváme duchem Genesis a asi téměř všichni se shodneme na tom, že nejvíc ho cítíme na nahrávkách z let 1970 – 1975. Já tak silně, jako u Genesis, cítím toho ducha u velice málo kapel a právě na těchto živých nahrávkách je ještě umocněn tím, čeho ve studiu nelze dosáhnout. Na Genesis se mi vždycky líbilo, že živě nikdy moc neexperimentovali, jejich skladby znějí téměř stejně, jako ze studia a navíc je tam obrovská energie a většinou také nějaký ten muzikantský bonbónek navíc, abych byl konkrétní, tak například bicí v Dancing With The Moonlit Knight. Prostě jde z toho obrovská síla a v těch letech si myslím, že opravdu nebylo lepší kapely, tyhle nahrávky (mi) to jasně dokazují.
No a to nejlepší nakonec je živé provedení The Lamb Lies Down On Broadway. Poprvé jsem to slyšel 11. dubna loni, dva dna po koncertě Roberta Planta. Byl jsem z toho naprosto unesen, je to vynikající, že takový záznam existuje a jeho kvalitu nesnižuje ani fakt, že většinu pěveckých partů Peter Gabriel z technických důvodů přezpíval o více, než dvacet let později, nakonec, zpěv je „jen“ jeden z hudebních nástrojů, takže 80% nahrávky je původní :-)
Nebudu se rozepisovat o jednotlivých skladbách, vrcholy jsou pro mě stejné, jako na studiovém albu, tzn. Fly On A Windshield, In The Cage, Back In N.Y.C., The Chamber Of 32 Doors, Lillywhite Lilith, Anyway, The Lamia, Colony Of Slipperman, The Light Lies Down On Broadway a Riding The Scree. Snad jen pár postřehů a rozdílů – místy je mnohem lépe slyšet kytara a Philovy vokály (The Carpet Crawlers), závěr The Waiting Room je fantastický nářez a jízda, instrumentálně asi vrchol alba. Spíš chci napsat své celkové dojmy a pocity. A ty jsou naprosto úžasné, úplně závidím lidem, kteří měli možnost v té době Genesis živě vidět a v koutku duše doufám, že se objeví i nějaký slušný obrazový záznam. Budu se opakovat, Genesis jsou pro mě nejlepší živou kapelou vůbec, z nahrávky cítím obrovskou sílu, spojení těchto pěti lidí se muselo snad udát se zásahem nějaké vyšší moci, každý z nich zaslouží jen v samé superlativy. Mívám problémy s tím, že při poslechu alb Trespass, Nursery Cryme, Foxtrot, Selling England By The Pound a The Lamb Lies Down On Broadway jsem přesvědčen, že právě to album je nejlepší, i když ne, že by mi na tom až tak záleželo. Ovšem při poslechu živé verze Beránka mám jasno. Naprosto !!!
» ostatní recenze alba Genesis - Archive 1967-75
» popis a diskografie skupiny Genesis
Dream Theater / Images and Words
PULL ME UNDER
Skvělý „otvírák“ skvělého alba, chtělo by se napsat prvního „opravdového“, jako u Genesis. Obrovská změna na pěveckém postu. Opravdu nádherná skladba, pomalý rozjezd s postupným přidáváním všech nástrojů a gradace až do přidání vokálu. LaBrie je výtečný, jeho hlas kapelu posunul na podstatně vyšší úroveň. Skladba má několik částí, je to úplný gejzír nápadů, včetně kytarového i klávesového sóla s vrcholem v až chytlavém, silném refrénu. Mlaskám při něm radostí :-)
ANOTHER DAY
Pomalá balada, taková „smutná“, DT umí i tuhle polohu, opět velice silná melodie, nezvyklé sólo na saxofon, krásná rocková píseň.
TAKE THE TIME
V refrénu s pěknými vokály mě napadá otázka, kam na ty nápady chodí ?
Přemýšlím, přemýšlím a napadá mě, v čem jsou DT tak výjimeční. A možná to mám – tohle by mohla být „obyčejná“ skladba – dvě, tři sloky, refrén, uprostřed sólo, ovšem u DT je to jinak – tajemný úvod - razantní přidání bicích, kytary, kláves a basy – sólíčko na synťák – první a druhá „jakoby“ sloka – refrén, který opět stojí za to – „mezihra“ se zpěvem č.1 – podruhé refrén – „mezihra“ se zpěvem č. 2 – „mezihra“ č. 3 bez zpěvu s kytarovým sólem a změnami tempa – strhující klávesové sólo –„ mezihra“ č. 4 se skvělými stop timy – další klávesové sólo pro změnu opět se změnami tempa – refrén – „mezihra“ č. 5, kde je cítit, že se blíží finále, tzn. refrén + kytarové sólo. To je stavba skladby opravdu originální, nad tím zůstává rozum stát podobně jako u Cinema Show nebo Firth Of Fifth.
SURROUNDED
Mám za sebou 20 minut a ptám se, kde je nějaký metal, kdo dal DT tuhle nálepku, ale nějak mě to netrápí, pro mě to je ROCKOVÁ muzika.
Druhá volnější skladba, kapela střídá hraní na „normálních“ OSM a „nenormálních“ DEVĚT dob. Krásná rocková balada.
METROPOLIS-PART I-THE MIRACLE AND THE SLEEPER
Tak si nejsem jist, mám-li rozpitvávat každou skladbu tak podrobně, u téhle by to bylo na dlouho, říkám si, že každý, kdo se dokáže do hudby ponořit, prostě musí slyšet, co a hlavně PROČ mě DT berou za srdce. Anebo nemusí, ale pak se to nedá vysvětlit. Taky mě napadlo, že bych moc chtěl být u DT ve zkušebně, když tohle dávali dohromady :-)
Tak tedy podrobně nee, jen pár nejlepších „špeků“ :
1.čas 4:30 – 4:42 – „ukňourané“ sólo na kytaru na 6+7 dob
2.čas 5:35 – 5:45 – sólo na baskytaru
3.pasáž od času 7:00 do 8:00 – nejdřív „psycho“ sólo na klávesy na čtyři takty po devíti dobách, potom hraní na sedm a pak se to snad ani nedá spočítat
UNDER A GLASS MOON
První skladba, kde slyším metalové prvky (omlouvám se, nejsem odborník), Iron Maidenovský refrén, ovšem Dream Theatrovské mezihry se skvělým kytarovým a klávesovým sólem. A opět velice silná melodie.
WAIT FOR SLEEP
Nádhera !!! Klavír, který hraje střídavě na šest a na pět dob, do toho LaBrie se svým vokálem, opravdu velice, ale velice silné a působivé.
LEARNING TO LIVE
A jsme u poslední, nejdelší skladby celého alba. Zde se pro změnu střídá sedmi a šesti čtvrťový takt. A střídají se i nálady, dynamika, po osmi minutách se vrací motiv z Wait For Slep, opakovaný na kytaru, vzdušné klávesové sólo po posledním refrénu, v čase 10:02 začíná velké finále – samotná skvělá basička, ke které se přidají bicí s kytarou, pak druhá kytara, klávesy, vokály, fantazie, hraná stylem 7+8 dob.
Tohle album je fakt výborné, asi jedno z nejlepších, jen si říkám, co jsem dělal v roce 1992, že jsem o Dream Theater vůbec nevěděl. Nabízí se opravdu paralela (alespoň tedy mě) s Genesis, resp. se srovnáním prvního a druhého alba, i tady vidím obrovský, i když možná ne až tak propastný rozdíl. Images And Words je proti debutu jakoby z jiného světa a nemůžu si na závěr odpustit jednu poznámku. Mám totiž pocit, že leckoho může u DT odradit mnou již zmiňovaná nálepka „progmetal“, třeba ztraceného syna Slávu. Všechny Vás ujišťuju, že tady žádný metal nehrozí, je to nádherné, poctivé, rockové album.
» ostatní recenze alba Dream Theater - Images and Words
» popis a diskografie skupiny Dream Theater
Dream Theater / Falling into Infinity
| 2007-07-05 | K tomuto albu mám zvláštní vztah. Měl jsem ho jako první od Dream Theater a v té době jsem ještě vůbec netušil, že existuje PROG METAL. I proto si moje staré uši a můj mozek bez problémů zařadily tuhle kapelu do úplně jiné škatulky (pamatujete, jak jsem tady s tímhle albem neustále někdy před půl rokem opruzoval a tvrdil, že je to PROG, event. ART ROCK ?)
NEW MILLENNIUM
Nádherná skladba, motiv se střídajícími se takty na osm a sedm dob, gradace v prvních dvou minutách, do nástupu LaBrieho, je skvělá. Připomíná mi svou stavbou Pull Me Under. Po pěti minutách začíná instrumentální část, nejprve s krátkým sólem na klávesy, poté společné vyhrávky kytary, kláves a basy s perfektními stop-timy, nečekané přitvrzení a finále s přidáním LaBrieho.
YOU NOT ME
Tady fakt žeru ten hlavní motiv, hraný nejprve čtyřikrát po minutě a půl a potom téměř celou poslední minutu. Jinak bych řekl výborná, HARDROCKOVÁ skladba.
PERUVIAN SKIES
Skladba má dvě polohy, v první polovině klidnější, s klávesami, které mi připomínají trochu Doors, trochu Pink Floyd, ve druhé pak hutnou a gradující.
HOLLOW YEARS
Někde jsem četl, že pomalé skladby na tomto albu jsou špatné, že se na něj (nebo pro Dream Theater) nehodí. Nevím, tahle je výborná. Krásná, smutná, se silnou melodií, na závěr s pěkným klavírem a vokály. Sežral jsem jim to i s navijákem :-)
BURNING MY SOUL
Slabší moment alba – dle mého.
HELL´S KITCHEN
Skvělá instrumentálka, Dream Theater se vším, co na nich tolik miluju, atmosféra, dynamika, změny rytmů (5, 6 dob) a pochopitelně vynikající výkony všech muzikantů. Je to vlastně taková instrumentální předehra k následující ...
LINES IN THE SAND
Delší kompozice, i když na Dream Theater nic neobvyklého. Opět je tu takové množství nápadů, že by z toho jiná kapela byla schopna udělat celé album. Když jsem u toho, Falling Inti Intimity má téměř osmdesát minut, Awake sedmdesát pět, takže jsou to vlastně dvojalba.
Skladba začíná zvuky syntezátoru, slyším Pink Floyd, Animals. Razantní nástup ostatních nástrojů. Po dvou slokách a neobyčejně silných refrénech následuje po pěti a půl minutách zklidnění a kytarové sólo, při kterém si opět nemohu nevzpomenout na Pink Floyd. V posledních dvou minutách návrat k motivům ze začátku skladby, samozřejmě s příslušnou gradací. Myslím jedna z nejlepších věcí na albu.
TAKE AWAY MY PAIN
Genesis jako vyšití :-)
JUST LET ME BREATHE
Je to vlastně skvělá skladba, které nelze nic zásadního vytknout, ale mám pocit, a není to poprvé, že po úvodní „smršti“ jde úroveň dolů a souvisí to i se zmiňovanou délkou alb, je náročné poslouchat přes hodinu takhle složitou muziku.
ANNA LEE
Trochu Queenovská a trochu slabší věc.
TRIAL OF TEARS
Opakuji, že mám podobný pocit, jako u Awake, konec dobrý, všechno dobré.
Poslední a zároveň nejdelší skladba na albu vrací muziku na úroveň z úvodu. Od času 6:30 kytarové sólo a la UK, fakt nádhera, gradace vskutku strhující.
» ostatní recenze alba Dream Theater - Falling into Infinity
» popis a diskografie skupiny Dream Theater
Dream Theater / Systematic Chaos
Album začíná opravdu majestátně až bombasticky (a hodně ve stylu Rush) a Dream Theater na nás (tedy na mě určitě) hned v úvodních čtyřech minutách „vybalují“ všechny své typické zbraně, tzn. valivou, těžkotonážní rytmiku, místy nabroušenou, místy naříkající kytaru a krátké - nejen zvukově - skvělé klávesové vyhrávky. Ve zpěvu pak vynikne i další typický znak Dream Theater – hlavní rytmická kostra, v začátku ne až tak zřetelná, není – jak jinak – na čtyři, ale na 7 + 6 dob :-)
No a když pak „zaburácí“ nádherný melodický refrén, silný, jako v dobách Images And World , další to poznávací znamení mých miláčků, moje muzikantská dušička je na vrcholu blaha. In The Presence of Enemies Pt. 1 je rozhodně na úrovni nejlepšího alba Dream Theater, Scenes From A Memory, úchvatný začátek.
Forsaken se někomu může zdát jako trochu „obyčejná“, trochu (nejen) smyčci zbytečně přislazená, ovšem tady jsme u toho, že i taková „jednoduchá“ skladba, mistrně zahraná, je prostě výborná.
Začátek Constant Motion je tak rytmicky zamotaný, že Vás s tím ani radši nebudu otravovat :-) Ale dělá mi radost tyhle záležitosti rozmotávat, mám pocit, že tím víc pronikám do nitra hudby. Skladba je dost tvrdá, za zmínku stojí nádherný zvuk basy a – podle mě – výborné vokály ve výborných refrénech Mike Portnoye, pokud je tedy zpívá on :-)
A další nářez – The Dark Eternal Night. Chápu, že pro někoho už může být ta tvrdost s tím blicím zpěvem trochu silná kávička, pro mě to je asi přesně ta hranice, kdy mi to ještě nevadí, navíc v refrénu se to vždycky nádherně rozsvítí. V polovině skladby začíná instrumentální pasáž, kde se nám všichni pánové pěkně předvedou, ovšem bez onanie, všechno je pěkně podřízeno celku, navíc můj – možná nesprávný – názor je, že když muzikanti umí hrát, víc se hodí ukázat to při nahrávaní alba, než dejme tomu při fotbale, ale hádat se rozhodně s nikým nechci, hehe (aspoň jedno tady mít, Jardo, musím).
Repentance je klidná, pomalá skladba, bez zvláštních instrumentálních nebo rytmických zvláštností, má ale velice příjemnou, Pinkfloydovskou atmosféru sedmdesátých let a je to velký kontrast oproti předcházející nadupané a složité muzice. Kontrast ovšem vynikající a geniálně do alba zakomponovaný.
Vím, že každé album nemusí mít zákonitě nejslabší skladbu, tohle jí má a je to Prophets of War, je taková nijaká a já bych se bez ní klidně obešel.
Druhá nejdelší kompozice na albu, patnáctiminutová The Ministry of Lost Souls probíhá klasickým, osvědčeným způsobem – dvě nezbytné sloky a silné, melodické refrény – aby se téměř přesně v polovině dostala do instrumentální pasáže, kde na mě nádherně, příjemně a blahodárně působí spojení obrovské dávky muzikantských duší všech čtyř zůčastněných, geniálních hudebních nápadů a pro někoho zbytečné technické dokonalosti a virtuozity, bez které by ovšem sebelepší nápady nikdy takhle parádně nevyzněly, to vše trvá něco přes tři minuty, pak se opět přidá LaBrie a skladba graduje a vrcholí opakujícím se motivem na kytaru, znovu lehce v duchu Pink Floyd. Mistrovské dílko, fakt klobouk dolů.
No a jsme na konci, v In The Presence of Enemies Pt. 2. a já si uvědomuju, že kromě šesti minut Prophets of War jsem si ani na chvilku nevydechl, nenudil se a opravdu poslouchal jedno z nejlepších alb Dream Theater.
Víte, fakt to nechci zlehčovat a dělat si srandu, úplně chápu, proč některým lidem (a je jich hodně) tahle kapela vadí, jejich důvody a argumenty beru. Někdo má pocit, že moc tlačí na pilu, OK. Někdo si myslí, že je to muzikantská onanie, OK. Jiný bude tvrdit, že té muzice chybí duše a je to jenom o technice, taky chápu. Pro mě je na prvním místě nádherná, opravdová a poctivá muzika, kterou slyším na úplně všech albech Dream Theater, většinou velice složitá a tudíž možná i mnoha lidem nepřístupná, muzika, která neskrývá vzory, ze kterých vychází, dlouhé, úžasné kompozice, kde se střídají lehce stravitelná schémata, sloka – refrén - sólo s rytmicky komplikovanými instrumentálními pasážemi a mezihrami a neuvěřitelně silnými melodickými nápady. Až v druhém sledu jsou ty “méně podstatné” záležitosti, jako třeba fakt, že instrumentálně jsou na tom páni muzikanti tak, že prostě nikdo jiný by tu muziku tak nezahrál. Cítím z toho obrovskou, neskutečnou sílu a omlouvám se, že to nedokážu lépe za tu hodinu a čtvrt vyjádřit, jsem podělanej z každýho alba Dream Theater, Systematic Chaos řadím hned za Scenes from A Memory a jestli musím hvězdičkovat, tak nemůžu jinak, než udělit plný počet čehokoliv z jakéhokoliv množství.
» ostatní recenze alba Dream Theater - Systematic Chaos
» popis a diskografie skupiny Dream Theater
Dream Theater / When Dream and Day Unite
Jak už jsem psal, myslím si, že všechna studiová alba jsou výborná, i když na tomto debutu mi toho asi vadí nejvíc a tudíž bych řekl, že je nejslabší. A není to jen zpěvem, který mi sice nevadí až tak moc, ale přece jenom James LaBrie je na úplně jiné úrovni.
První dvě skladby jsou takové „obyčejné“ a připomínají mi spousty dnes už víceméně zapomenutých metalových partiček té doby. Ovšem už v instrumentálce The YTSE Jam jsou to Dream Theater téměř v plné parádě. Hned od začátku si hrají s rytmem, což je věc, která mě na nich strašně bere (model tři takty na šest, čtvrtý na sedm dob – nádhera).
A i v následujících skladbách jsou už „náznaky“ budoucích skvělých Dream Theater, tzn. skvělá kytarová a klávesová sóla, vynikající rytmika Portnoy - Myung a album mám pocit graduje, je čím dál lepší. Jen se mi zdá, že hudební motivy nedosahují zdaleka takové síly, jako na dalších albech.
Jsou debuty skvělé, průměrné, špatné. Tenhle je dobrý. Nabízí přes 50 minut poctivé (to je slovo, které mě při poslechu závěrečné skladby právě napadlo) rockové muziky. Někde jsem četl, že chybou snad špatné distribuce tohle album (a s ním málem i celá kapela) skoro zapadlo. Byla by to hrozná škoda, protože už následující Images And Words je z kategorie ……… (teď mě pro změnu žádné slovo nenapadá) :-)
» ostatní recenze alba Dream Theater - When Dream and Day Unite
» popis a diskografie skupiny Dream Theater
Yes / Close to the Edge
Pro mě jedno z absolutně nejlepších rockových alb vůbec. Nemůžu nezačít tím, co už jsem psal několikrát, LP Na samém kraji útesu vlastnil můj nastávající, o osm let starší švagr už někdy v roce 1977 a já, protože jsem mu věřil, že je vynikající, ho k němu chodil poslouchat. Dost dlouho se mi vůbec nelíbilo (bylo mi 14 let), nerozuměl jsem mu, připadalo mi, že každý tam hraje úplně jinou skladbu, prostě naprostá zhulenina :-)
Nevím, kolikrát jsem ho slyšel, odhaduji několik set poslechů.
Vrchol vrcholů je skladba Close To The Edge. Když do Wakemanových zvuků nastoupí celá kapela, je to neuvěřitelná jízda. Skvělá baskytara, v pozadí štěbetání kláves, technicky přesné bicí s perfektními kudrlinkami, do toho vlastně kytarové sólo, po dvou minutách stop s nádhernými vokály, to samé znovu po deseti vteřinách a po třech minutách velká změna, znovu vokály, uklidnění, skladba přejde do tříčtvrtečního rytmu. Vynikající rytmika, v pozadí telegrafické klávesy, kytara vlastně pořád hraje sólo a do toho všeho nádherný hlas Jona Andersona. Další změna v šesté minutě. Kapela hraje sice na čtyři doby, ale jak basa vyráží některé doby s bicími a Anderson zpívá, budí to dojem nějaké rytmické složitosti. Nádhera. A ty vokály !!
Po zhruba osmi minutách nastává zklidnění. Proplétání hlasů Andersona, Howea a Squiera je opravdu úžasné. Do toho kostelní varhany, cítíme obrovskou gradaci. Po čtrnácté minutě začíná sólo, pro mě nejlepší, jaké kdy Wakeman zahrál, samozřejmě podporován neuvěřitelnou rytmikou. Přidá se Anderson a celá skladba vrcholí. Yes právě zdolali nejvyšší vrchol nejen ve své kariéře, ale v hudbě vůbec.
Kdysi druhá strana desky, dnes druhá polovina CD je pro mě o minimálně jedno patro níž. Abyste mi rozuměli, And You And I i Siberian Khatru jsou nadprůměrné skladby, ovšem po Close To The Edge u mě nemají moc velkou šanci. Jsou v podobném duchu, nedá se jim vlastně nic vytknout, ale ….. Možná, kdyby byly ty tři skladby v opačném pořadí …..
Nedá mi to, nenapsat ještě něco o Close To The Edge. Opravdu si myslím, že je to naprosto ojedinělá skladba. Vyjímečně krásná hudba, logicky navazující části, opakující se motivy, fantastické výkony všech hudebníků, technicky dokonalé a přesné bicí Billa Bruforda, atmosféru tvořící klávesy Ricka Wakemana, téměř neustále sólující a lehce najjazle improvizující kytara Steve Howea, nad tou vší nádherou úžasný hlas Jona Andersona a také vokály ostatních a pro mě úplný vrchol – baskytara Chrise Squiera, no a navíc to mnohokrát zmiňované, těžko pojmenovatelné NĚCO, co bylo přítomno a co fungovalo právě jen v té době a v tomto složení, dělá z Close To The Edge (pro mě) naprosto geniální skladbu.
» ostatní recenze alba Yes - Close to the Edge
» popis a diskografie skupiny Yes
Gentle Giant / Gentle Giant
Nebudu se sáhodlouze rozepisovat o kapele a albu, které moc neznám, bohužel. Nechápu, jak je možné, že mě tahle kapela míjela až do loňského roku, no, člověk nemůže znát všechno :-)
Celkové dojmy po prvním poslechu celého alba najednou (některé skladby znám už celkem důvěrně z Progarchives) jsou vesměs velice pozitivní – blues – jazz – rock – art rocková muzika se skvělými nápady, skvělými vokály a skvělými instrumentálními výkony.
První skladbu znám dobře právě díky Progarchives, pro mě velmi příjemná zhulenina s pasážemi v lichých rytmech, výbornými vokály a řekl bych i prvky vážné hudby, cítím podobnost s Jethro Tull, jako i ve třetí, Alucard, tady i díky saxofonu s King Crimson, ale vzhledem k roku vydání 1970 jde asi opravdu o podobnost, nikoli o vliv, i když ten konec a konec 21st Century Schizoid Man Mirrors ….
Isn´t It Quiet And Cold se mi zase zdá lehce Beatlesovská, podobnost s hlasem McCartneye je mi velice příjemná.
I když je album hodně vyrovnané, řekl bych, že vrcholem jsou skladby Nothing At All a Why Not ? Tady slyším i podobnost s Trespass, ve vokálech s CSNY (kromě zmiňovaných Beatles), znovu Jethro Tull (kytara se mi zdá dost „Barreovská“) a King Crimson, po sóle na bicí i ELP. Když jsme u toho, místy jsem slyšel i Blue Effect a Flamengo z období Kuřete v hodinkách. Nevím proč se mi zdá, že Why Not je druhá část Nothing At All, v každém případě si labužnicky pomlaskávám. A končíme pěkně „bluesovo – boogieovsky“ :-)
Takže, vypadá to, že jsem jen vyjmenoval spousty interpretů, které mi Gentle Giant připomínají. Ono mezi námi, kdyby tohle album vyšlo třeba v roce 1980 a bylo vším tím „jen“ inspirováno, bylo by vynikající. Takhle mi nezbývá, než konstatovat, že úplně chápu Oliase, který je má radši, než Genesis a že se těším na druhý, třetí, čtvrtý a další poslech.
Opravdu skvostné album, vím, že se to nemá po prvním poslechu, ale : *****
» ostatní recenze alba Gentle Giant - Gentle Giant
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant
Yes / Magnification
Uznávám, že je to trapné, ale nemůžu začít jinak, než tím, že Yes patří mezi velice malou společnost kapel, které mám rád opravdu tzv. sakumprásk, se vším, co kdy udělali a o kterých jsem přesvědčen, že jejich tvorba je naprosto a nevídaně vyrovnaná, i jejich slabší díla (nechci si udělat nepřátele, proto nebudu jmenovat Tales From Topographic Oceans), jsou vlastně nadprůměrná v kontextu s ostatním hudebním rockovým světem. Podle mého :-)
Titulní skladba mi hodně připomíná úplně první album, použitím smyčců, kytarou, zvukem, celkovou atmosférou.
Spirit Of Survival a Don´t Go mi zas připomíná album Union, hlavně Don´t Go se moc příjemně poslouchá, pěkné vokály, baskytara, zajímavá melodie.
V Give Love Each Day je kytara, jako vystřižená z Fragile.
Can You Imagine je velice příjemná skladbička, nádherně zazpívaná mistrem Chrisem Squirem, ty Yesovské vokály, to je prostě úžasný :-)
We Agrese mi přijde trošku moc přislazené smyčci.
Po kratičké, příjemné Soft As A Dove, následují dvě nejdelší, desetiminutové kompozice, Dreamtime a In The Presence Of.
S Dreamtime mám trochu problém, nesedí mi tam použití smyčců a dechů, zdá se mi zbytečně rozvleklá a tudíž i lehce nudná, jakoby složitá, až moc vážněhudební, mám pocit, že Yes jsou na tomto albu mnohem silnější v kratších věcech. Je fakt, že experimenty rockových kapel se symfonickými orchestry jsem nikdy neměl rád a radši jsem se jim vyhýbal, proto jsem záměrně nešel na koncert Yes v této sestavě, abych nebyl zklamaný.
To In The Presence Of je mnohem povedenější, řekl bych klasická, typická skladba Yes, s krásnými vokály se stop – timy kolem šesté minuty, příjemnou atmosférou a i když s celkově jednodušší stavbou, přece jen mi trochu připomíná třeba Close To The Edge nebo Awaken.
Na úplný závěr pak zazní nejkratší, dvouminutová Time Is Time, docela milé rozloučení s celým albem.
Můj subjektivní pocit je, že albu prospěla absence Ricka Wakemana, nevím, jak to vysvětlit, myslím, že bez něj je kapela ve větší pohodě.
Vzpomínám si, když u mě byla před dvěma lety na návštěvě Jana Hrušková (kdysi zpívala s Hradeckou kapelou Genese, pak s Petrem Novákem), ona miluje Yes, stejně jako já, poslouchali jsme Close To The Edge, manželka nás nechápavě pozorovala, jak si to užíváme a zpíváme s nimi, pak jsem jí pustil Magnification, které neznala. Moc se jí to líbilo, její hodnocení znělo takto : „To jsou prostě Yes !“
A já bych svoje hodnocení zakončil v podobném duchu. Jestli se nepletu, je Magnification sedmnácté studiové album Yes (cca jednou tolik vydali různých výběrů, živých nahrávek, DVD apod.). Jejich vrcholem, nikdy nepřekonaným, je pro mě Close To The Edge, ovšem mají i několik dalších , „menších“ vrcholů, Going For The One nebo 90125. Magnification je výborné album, bohužel už pět let zatím poslední. A já si říkám, že kdyby na této úrovni pokračovali, mě by to bohatě stačilo, byl bych spokojen. Je to poctivá, nádherná muzika, dnes už Yes existují bezmála čtyřicet let a natočit takovéhle album jako sedmnácté v řadě, klobouk dolů, marně přemýšlím, kdo z těch rockových dinosaurů si dokázal udržet laťku takhle vysoko i 33 let po vydání debutu. Díky, pánové Yes :-)
» ostatní recenze alba Yes - Magnification
» popis a diskografie skupiny Yes
Rush / Snakes & Arrows
Možná není ten úplně nejlepší přístup, čekat od nového alba Rush nějakou bombu. I já jsem asi zvolil bohužel takový a tak jsem se při prvním poslechu trochu nudil. Ovšem při druhém už ne a při pátém jsem byl místy opravdu nadšen. Pokud si uvědomíte, že tahle kapela za téměř pětatřicet let nevydala vyloženě slabé album a která si po celou dobu své existence drží laťku proklatě vysoko, i když svůj vrchol měla (podle mého) cca v letech 1976 – 1981 a zejména na svém „dvojalbu“ Permanent Waves – Moving Picture, pak budete spokojeni. Pokud Vám „stačí“ excelentní muzikantské výkony všech tří MISTRŮ a kvalitní, poctivá rocková muzika, budete nejen spokojeni, ale možná i místy nadšeni, stejně jako já. Třeba při skvělé, tvrdé úvodní jízdě, Far Cry. Nebo při vrcholech alba (podle mého), pomalých, ostrých, šlapavých a tvrdých skladbách, jako Armor And Word, Workin' Them Angels, Spindrift, Faithless, Bravest Face nebo Good News First. „Odpustíte“ Rush i slabší The Larger Bowl, nasládlou The Way The Wind Blows či pro někoho pěknou, pro někoho zbytečnou, Zeppelínovskou, kratičkou instrumentálku Hope. Někteří si při druhé instrumentální skladbě, výborné, lehce Dreamtheatrovské The Way The Wind Blows, možná jako já vzpomenou na slavnou, dnes již legendární skupinu ZAČLO TO UŽ RÁNO, která, kdyby její členové byli asi tak 37 krát instrumentálně zdatnější, mohla Rush směle konkurovat.
Zkrátka a dobře, mě se nové album Rush líbí. Moc. Sluší jim tahle tvrdší poloha, pořád mají skvělé nápady a některé refrény jsou opravdu velice silné, až chytlavé.Dokonce se mi album líbí tak moc, že jsem se přistihl při velice (pro mě) zajímavé a příjemné představě – kdybych byl s Geddym, Alexem a Neilem kámoš a oni by mi řekli : „Ty vole, Pepo, natočili sme novou desku a vona je nejvíc nejlepčí, co sme kdy udělalali !!!“, věřil bych jim to. Fakt.
» ostatní recenze alba Rush - Snakes & Arrows
» popis a diskografie skupiny Rush
Hackett, Steve / Please Don't Touch
Tohle album miluju, už skoro třicet let, nemůžu si pomoci a nikdo mě neodradí od mého názoru, že prostě nemá chybu. Od úvodní, veselé písničky Narnia, hlasově pěkně znetvořenou (čti upravenou) Carry On Up The Vicarage (připomíná mi svou atmosférou hodně Genesis z období Nursery Cryme), jedním z vrcholů alba, Racing In A, strhující, našlápnutou skladbou, zakončenou akustickou kytarou, zklidňující krátkou instrumentálkou Kim, úžasnou, tesknou, Richie Havensem zazpívanou How Can I ?, u které se mi chce normálně plakat, hehe, podobně laděnou Hoping Love Will Last a podobně skvěle zazpívanou, tentokrát Randy Crawfordovou (při vzpomínce na kňourání Oldfieldovy sestry mě napadá hanlivé, až nepublikovatelné – v tomto klubu – srovnání).
Tahle skladba přechází krátkou instrumentální LandO f A Thousand Autumns a ta zase v instrumentální, titulní Please Don´t Touch, úchvatnou, strhující jízdu, na kterou navazuje zase uklidňující, opět jen instrumentální The Voice Of Necam. No a ta přejde v závěrečnou, nejdelší skladbu alba Ikarus Ascending, krásnou, nejen díky hlasu Richie Havense.
Oproti Voyage Of The Acolyte na mě Please Don´t Touch působí tak nějak celistvěji, sevřeněji, vyzráleji. Cítím tady mnohem větší pohodu, možná danou tím, že se Steve Hackett obklopil svými kamarády – vrstevníky, zpěvákem a bubeníkem Kansas, Steve Walhsem a Philem Ehartem (však to taky místy jako Kansas zní), baskytaristou Tomem Fowlerem, který hrál mj. i s Frankem Zappou, Chesterem Thompsonem nebo zmiňovanými zpěváky, Richie Havensem a Randy Crawfordovou.
No, chlapci a děvčata, je mi jasné, že jsem Vám moc nevysvětlil, proč se mi Please Don´t Touch tak líbí, výrazy, jako strhující, skvělé, krásné moje pocity nevystihují právě nejpřesněji. Ale nemohu jinak, tohle album patří mezi těch několik málo, které nemá jedinou chybu, jediné slabé místo, na kterém mi vůbec nic nevadí, které je prostě dokonalé. Je už to všem jasné ?
» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Please Don't Touch
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve
Porcupine Tree / Deadwing
I s odstupem asi dvou týdnů při čtvrtém poslechu mě tohle album nepřestává bavit, prostě parádní jízda, přímo rocková smršť od prvních tónů. Skladba Deadwind neuvěřitelně šlape, moc se mi líbí úsporná hra nového bubeníka, Gavina Harrisona a hlavně, ta BASA, o ní budu psát asi ještě několikrát :-)
V závěru si Steve Wilson vystřihne sólo, model Allan Holdsworth, UK 1978.
Skvělá, tvrdá jízda pokračuje i v následující Shallow, abychom se uklidnili při třetí skladbě, Lazarus a ve čtvrté, Halo, se opět dočkali dalšího nášupu, znovu s fantastickou baskytarou a krátkým kytarovým sólem v závěru za asistence mých oblíbených lichých rytmů (střídání taktů na osm a na devět dob).
A střídají to šikovně hoši i dál, v nejdelší skladbě alba, dvanáctiminutové Arriving Somewhere But Not Here jsou jak klidné pasáže, tak velice tvrdá prostření část. A zase musím vyzdvihnout basu, ta linka je tak nádherná.
V Mellotron Scratch stojí za zmínku výtečná půlminutová pasáž od času 4:30 s foukací harmonikou (nebo je to syntezátor ?) a pěkné vokály v úplném závěru.
V Open Car se dočkáme kromě možná nejsilnější melodie na celém albu i velice pěkných a povedených rytmických zhulenin vždy ve sloce, s jejímiž podrobnostmi nebudu obtěžovat. Nicméně Ti vnímavější z Vás si jistě všimnou trochu jednodušších lichých rytmů v následující The Start Of Something Beautiful – ve sloce fráze na devět, v refrénu na pět dob (pro Filozofa – počítám až při čtvrtém poslechu). Tohle je nádherná skladba a je to právě hodně i díky těm lichým rytmům.
No a závěr alba obstarává zklidňující Glass Arm Shattering s hezkým a milým ša-la –la –la – la na konci.
Takže abych to shrnul – výborné, dravé, přímočaré, pěkně tvrdé, energií a skvělými nápady překypující album, kde já osobně musím vyzdvihnout naprosto dokonalou a úžasnou rytmiku Gavin Harrison – Colin Edwin, zejména Edwinova baskytara je pro mě lahůdka, jakou už jsem dlouho neslyšel, podobné stavy nadšení mívám při poslechu Chrise Squiera a Vládi Padrůňka.
Pepa, 26.5. 2006
» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Deadwing
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree
Dream Theater / Octavarium
Po několikaměsíční pauze, co jsem album neslyšel, se mi chce napsat jen, že je fantastické, úplně mě uchvátilo, ale asi bych se mohl pokusit o několik vět navíc, že ?
Zhruba polovinu alb, tzn. prvních šest věcí, se střídají vypalovačky s klidnějšími skladbami, což mi připadá velice vhodné a příjemné. Album otvírá The Root Of All Devil, tvrdá skladba ve stylu předchozího Train Of Thought, kterou vystřídá pomalá, smutná a krásná balada The Answer Lies Within. These Walls je kombinací obou předešlých „stylů“ má velice silný refrén s pěknou syntezátorovou vyhrávkou a Pinkfloydovský přechod do snad nejkratší skladby Dream Theater vůbec, hitovky I Walk Beside You. Ovšem hitovky s velkým H, opravdu povedená skladba, z toho konce, kdy to zvednou o patro výš se tu myslím podělalo už pár lidí přede mnou, tuším, že taky Ravil. Následuje jízda, Panic Attack, jediná skladba, kde se hraje jinak, než na čtyři a to na pět. Místy. Vlastně až teď, s tímto pro mě překvapujícím zjištěním, si uvědomuji, že absence typického znaku Dream Theater, jejich rytmické šílenosti, mi nijak nevadí. Pokud bych musel označit nejslabší skladbu na albu, asi by to – pro mě – byla Never Enough, ale samozřejmě v uvozovkách. Moc pěkné sólo, kytara vers. syntezátor. Tedy pokud to není ta věc bez klaviatury, jak jsme se o ní bavili se Zkaziusem.
No a následuje vrchol, pokud se to tak dá nazvat, druhá nejdelší skladba na albu, Sacrificed Sons a závěrečná, čtyřiadvacetiminutová, pětidílná, Octavarium. Když jsem slyšel tuhle skladbu poprvé, podruhé a možná ještě potřetí, říkal jsem si, jak o mnoho silnější je zhruba stejně dlouhá Supper´s Ready. Ano, je, i dnes, ale Octavarium ve mně dozrálo, s klidem ho označím za jeden z vrcholů tvorby Dream Theater. První čtyři rozjížděcí (znovu) Floydovské minuty, skladba pokračuje i po přidání zpěvu v duchu Pink Floyd. Téměř přesně v polovině začíná úchvatná pasáž, která mě silně evokuje staré Genesis, někdy z roku 1972 – 3, úplně slyším a vidím Tony Bankse, navíc, když po několika vteřinách LaBrie zpívá Supper´s Ready :-)
Od šestnácté minuty zase pro změnu slyším asi dvě minuty ELP a i nějaký ten lichý rytmus nakonec přece jen ve finále zazní (na sedm).
Budu se opakovat. Mám velmi málo kapel, o kterých můžu říct, že jejich tvorba je tak vyrovnaná, že každé album, které právě poslouchám, je pro mě v tu chvíli jejich nejlepší. Dream Theater mezi těch pět, šest rozhodně patří a tak směle napíšu, že Octavarium je vrcholem jejich (dosavadní) tvorby.
» ostatní recenze alba Dream Theater - Octavarium
» popis a diskografie skupiny Dream Theater
Pink Floyd / The Piper at the Gates of Dawn
Nejsem žádný velký znalec Pink Floyd, přiznám se, že mám sice tuhle kapelu hodně rád, ale zdaleka nejlépe znám The Dark Side Of The Moon, pak celkem dobře druhé a třetí album z tohoto trojalba (hehe), tzn. Wish You Were Here a Animals, zbytek jsem slyšel určitě celý, ale některé desky třeba jen jednou a to někdy před dvaceti, třiceti lety. Takže jsem fakt docela rád, že jsme se přes „odpor“ některých (čti jiný pohled na věc) dopracovali k tomu, že konečně budeme plkat. Mě to aspoň „donutí“ si pěkně popořadě všechny ty desky znovu pustit.
Jednou z těch, které znám opravdu velmi, velmi málo, je první deska, The Piper At The Gates Of Dawn. Myslím, že je to vynikající debut, navíc na svou dobu opravdu s velice novátorským přístupem a odvážným experimentováním nejen hudebním (kombinace blues-psychedelie-rock s „normálními“ písničkami), ale i zvukovým. A evidentně tu trčí genialita Syda Baretta, který, jestli se nepletu, je autorem všech skladeb, kromě jedné. Moc příjemně se to poslouchá, jak ty psychedelické pasáže (i když skladby typu Interstellar Overdrive nejsou můj šálek kávy), tak hlavně (mě, MĚ se poslouchají) ty „obyčejné“ písničky s podmanivým Sydovým hlasem, jako Astronomy Domine, Matilda Mother a mě dvě asi nejmilejší, The Gnome a Chapter 24.
Tleskám.
Stydím (že znám tak málo).
Raduji (jako z hudby, hehe).
Plkám.
Pepa, 25. dubna 2007
P.S.
pastnuto z lopuchu, klubu legenda pink floyd
**** - jsem si dovolil odvodit z textu (merhaut)
» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Piper at the Gates of Dawn
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Dream Theater / Awake
DREAM THEATER - AWAKE
6:00
Vynikající „otvírák“ tohoto skvělého alba, kupodivu na čtyři doby (s malými „vsuvkami“ na šest), i když člověku se zdá, že je to opět další rytmická šílenost.
Úvodní takty patří strojově a technicky dokonalým bicím, skvělá basová linka, po dvou slokách refrén na již zmíněných šest dob s klávesovými plochami a kratším sólem a mezihrou, následuje poslední sloka a dvakrát refrén. Z první skladby mám dva zásadní pocity – za prvé, že Dream Theater lehce přitvrdili, což mi vůbec nevadí, za druhé, že jsou zase o stupínek výš.
CAUGHT IN A WEB
První čtyři takty mě vždycky dostanou, to je úžasný začátek (který se pak ještě opakuje), šestidobý rytmus s jakoby falešnými klávesami.
Velice silný motiv v refrénu, který se mi doslova zaryl do mozku, v čase 1:58 cítím něco podobného, jako ve skladbě When The Levee Breaks od Led Zeppelin, v čase 2:38. Po dvou a půl minutách začíná zajímavé sólo, spíš takové střídání kytara – klávesy, aby se v čase 4:13 opakoval „rockový orgasmus“.
INNOCENCE FADED
Na první poslech taková „normální“, lehce baladická, pomalá skladba. Byla by, ale to by jí nesměli složit a nahrát Dream Theater, když už si totiž myslíte, že se opravdu nic nestane, přichází závěr, který (mě) bere dech, od času 4:16, neskutečný „přídavek“, „ocásek“ v podobě kytarového sóla se stoptimy, lehce Van Halenovské, nemyslíte ?
EROTOMANIA
A přichází vrchol alba (s následující Voices), jedna z nejlepších instrumentálních skladeb, které jsem v životě slyšel. Od prvního poslechu se mi něco nezdálo, věděl jsem hned, že hrají na pět dob, ale nějak „jinak“, tak jsem si dal tu práci a spočítal to. Když si totiž rozdělíte takty na šestnáctiny (není to tak těžké, zkuste to), zjistíte, že první tři jsou opravdu na deset (tedy na pět „pomalejších“, abych dovysvětlil), ale ve čtvrtém taktu je jedna šestnáctina vynechaná, takže je na devět. Pak hrají „normálně“ tři takty na pět a jeden na osm. Následuje model na jedenáct a deset dob, jeden z pro mě nepochopitelných breaků Mika Portnoye a kytarové sólo, tak trochu netypické, možná lehounce Frippovské. A to za sebou máme teprve dvě minuty !!
Skladba se poté zklidní, po třech minutách se ocitneme opět v kytarovém sóle, klávesové plochy jakoby předznamenávají blížící se Voices, ovšem po mezihře a sóle se ještě se vrátí motivy ze začátku skladby. Pánové, klobouk dolů.
VOICES
Řekl bych možná „stěžejní“ skladba na albu, strhující jízda, jak jinak na devět dob a ještě strhující refrén, výborný LaBrie. Nevím, čím to, ale mám pocit, že kdyby Genesis skládali The Cinema Show o dvacet let později, vypadala by nějak takhle.
THE SILENT MAN
Další (kolikátá už ?) podobnost s Genesis – „oddechovka“, typu For Absent Friends nebo More Fool Me.
THE MIRROR
Velice tvrdý nástup, zejména kytara je hodně metalová, přiznávám, že tahle skladba nepatří mezi mé šálky kávy.
LIE
Tahle skladba mi přijde jako mnohem povedenější bratříček THE MIRROR.
Ale mám pocit, že po VOICES jakoby trochu“spadl řemen“.
LIFTING SHADOWS OFF A DREAM
Tahle skladba mi dost připomíná U 2 z doby The Joshua Tree, zejména LaBrieův projev mi přijde velice podobný.
SCARRED
Nejdelší skladba na albu a jedna z nejlepších. Pozvolný rozjezd se skvělou kytarou, mám pocit, že předešlých zhruba dvacet minut šla úroveň skutečně dolů a až tady se album vrací tam, kde bylo na VOICES. Pozoruhodný závěr s motivem na 21 (slovy DVACET JEDNA) dob !!!!
SPACE – DYE VEST
„Smutný“ klavírní motiv na šest dob, „Darksidemoonovský“ prostředek (fakt bych rád slyšel, jak Dream Theater hrají Pink Floyd – věřím, že výtečně) a rozloučení s tímto vyjímečným, krásným albem motivem ze začátku skladby.
ZÁVĚREM
Pokud by mi kdokoliv z Vás chtěl napsat něco ve stylu : „Jdi už s těmi Dream Theater do prd*le“, vůbec se neurazím, někdy si to říkám sám sobě :-)
Nemůžu si pomoct, musím o nich psát, protože si fakt uvědomuju ten obrovský rozdíl, když píšu o Genesis, které znám pomalu třicet let. Sám jsem zvědav, jak budu hodnotit své názory na DT za rok, dva, pět, Genesis nemám s čím srovnávat, nikdy jsem o nich nepsal.
Awake je výtečné, nadprůměrné album, ze kterého jsem byl v létě úplně PAF !
Pravdou je, že mohlo být o půl hodiny kratší, druhá půlka se mi dnes, s odstupem pár měsíců zdá přece jenom slabší, ale od začátku po VOICES je to neskutečná, sthující záležitost, bez jediné chybičky.
» ostatní recenze alba Dream Theater - Awake
» popis a diskografie skupiny Dream Theater
Genesis / Selling England by the Pound
GENESIS - SELLING ENGLAND BY THE POUND
DANCING WITH THE MOONLIT KNIGHT
Úvodní osmiminutová skladba obsahuje všechno, co na Genesis tolik miluju. Začátek pouze se zpěvem, akustickou kytarou a klavírem, ke kterým se po chvíli lehounce přidají bicí a basa, aby kapela poprvé po dvou minutách „zaburácela“. Skvělou mezihru s kytarovým sólem a jazzovými bicími, v čase 3:47 s přitvrzením celé kapely v čele s Gabrielem. Další zajímavou mezihru od páté minuty a po asi třičtvrtě minutě snový závěr s akustickou kytarou
a krásnými „pazvuky“.
I KNOW WHAT I LIKE
Nezvykle jednoduchá (na Genesis té doby) rocková píseň, ovšem velmi povedená a chtělo by se napsat milá. Na koncertní verzi mi vadilo to natahování, tady je to v pořádku :-)
FIRTH OF FIFTH
Bezesporu (no, uvidíme) jedna z nejlepších skladeb nejen Genesis, ale pravděpodobně celé rockové historie. Úchvatný začátek na piano, stejně skvělý nástup kapely, komu neběhá mráz po zádech, je nejspíš po smrti :-)
Po třech minutách začíná pěti a půl minutová instrumentální pasáž, s příčnou flétnou, klavírem, přidávají se bicí, baskytara, kapela se pomalu rozjíždí a následuje něco, co se popsat slovy prostě nedá, rockové nebe, extáze, rockový orgasmus ? Mám na mysli část mezi časem 4:33 až 5:45, tedy vlastně jedinou minutu. Tohle složit, nacvičit, nahrát, to byl asi rockový Pánbůh přítomen. Napadlo by někoho Genesis obviňovat z toho, že hrají moc dobře
a složitě (nebudu unavovat počtem dob), jako to dnes někteří dělají v případě Dream Theater ? Asi ne, prostě mistrovské zvládnutí nástrojů je jedna z podmínek toho, že kapela se dostane až na samý vrchol. Umím si představit ty hodiny a hodiny cvičení. Následuje kytarové sólo, které pouze Steve Hackett zahrál dokonale a v čase 8:03 se stane NĚCO – připadá mi to, jako rozbřesk, jako když dobro zvítězí nad zlem. Na závěr se ještě na chvíli přidá Gabriel
a mistrovské dílo končí. Neskutečný zážitek i po tisící.
MORE FOOL ME
Tady se asi neshodnu s nikým ze všech dvou hodnotících. Tahle skladba na album prostě patří, stejně jako For Absent Friends na Nursery Cryme, je stejně skvěle zařazená a Collins zpívá úžasně, tečka.
THE BATTLE OF EPPING FOREST
Nejdelší skladba na albu, řekl bych jedna ze čtyř stěžejních. Pochodový začátek v 7/4 rytmu. Nástup celé kapely, v pozadí skvělé vyhrávky Hacketta, vynikající rytmika, podmalovaná Tony Bankem a nad tím naléhavý Gabrielův vokál. Změny temp, nálad, dynamiky, znovu žasnu, CO dokázali Genesis složit a JAK to dokázali zahrát, během necelých dvanácti minut nápadů pro jinou kapelu na dvě, tři alba. A přitom nemám pocit nějakého násilného napojování, skladba má hlavu i patu, zdá se mi, že podobně skládají dnes Dream Theater.
Jen mě mrzí, že jsem tuhle skladbu nikdy neslyšel v živé verzi.
AFTER THE ORDEAL
Tady předpokládám budu se svým názorem osamocen. Kdybych měl vybrat, kterou skladbu bych na albu mít nemusel, zvolil bych tuhle. Je to nesmyslná myšlenka, uznávám a navíc neznamená, že by se mi nelíbila, prostě mě to napadlo :-)
THE CINEMA SHOW
Závěr alba se blíží. Úvod nasvědčuje tomu, že by to mohla být „normální“ písnička, romantická, první sloka, druhá sloka, nástup kapely, třetí, trošku jiná sloka, mezihra, konec. Není to tak (opět mě napadá podobnost s Dream Theater). Po mezihře s akustickou kytarou , příčnou flétnou a nádhernými vokály Gabriela a Collinse přichází další sloka a i když tady by se dal očekávat už opravdu konec, následuje „hlavní“, instrumentální část celé skladby, alespoň pro mě, jak jinak , v lichém rytmu, na sedm dob. Je to vlastně takové pomalu se rozjíždějící, ovšem velkolepé a strhující představení Tony Bankse.
AISLE OF PLENTY
Opakující se hudební motiv z úvodu alba, řekl bych logický závěr celého alba.
ZÁVĚREM
Zatím pro mě největší „oříšek“, byla to celkem fuška napsat. Mám s tímhle albem zajímavou zkušenost, kterou jsem sice už před cca půl rokem psal, ale připomenu. V roce 1978 nebo 1979 si nechal spolužák přivést tuhle desku ze Švýcarska a já jel po škole místo domů do Kladna přes celou Prahu, k němu do Strašnic, si jí poslechnout. V té době (bylo mi 15, 16 let) jsem už dobře znal a miloval Seconds Out, takže jsem byl zvědav hlavně na Firth Of Fifth a Cinema Show. No a byl jsem zklamán a dokonce naštván, protože jsem se domů dostal až pozdě večer. Vůbec se mi tahle deska nelíbila. Dnes mám „trošku“ jiný názor :-)
Je až neuvěřitelné, jak je každé album Genesis té doby jiné. Po Nursery Cryme člověku vyrazí dech Foxtrot a jen jediný rok nato přicházejí Genesis s úplně jiným zvukem, náladou, působí to na mě, jako by se každým albem dostávaly na jinou úroveň. V tomhle případě se jedná o geniální dílo, ze kterého cítím něco, co se mi velice těžko slovy popisuje. Obrovská síla pěti vyjímečných osobností spojená nejspíš nějakými nadpřirozenými silami.
» ostatní recenze alba Genesis - Selling England by the Pound
» popis a diskografie skupiny Genesis