Profil uživatele Mirek Kostlivý
Recenze:
Blue Cheer / New! Improved!
| 2008-11-01 | Deska dvou naprosto rozdílných stran. Tak rozdílných, že nám v roce 1972 první strana LP nestála ani za to, aby jsme si ji (brácha) nahráli na magnetofonový pásek. A druhou stranu jsme vměstnali někam na konec pásku! Ale ani tam záznam dlouhou nevydržel, a byl později smazán. A ani se z odstupem 36-ti let moc nedivím, že jsme tak krutý výběr dělali (toho smazání jsem litoval dlouhá léta).
Snad jsme z první strany LP slyšeli country (nezvyklý zvuk kytary), možná nás dráždil vyřvávaný zpěv Dick Petersona. Dneska mému sluchu z 1. strany nejvíce lahodí odpichovka "I Want My Baby Back", která navazuje na jejich první dvě předchozí "pra heavy-metalová" alba, jak o mnoho let později zjišťuji.
Ale druhá strana LP je jak od jiné kapely. Lví podíl na tom má zpěvák, kytarista a autor všech skladeb Randy Holden. Již úvodní překrásná "Peace of Mind" patří k naprosto opomíjeným klenotům, které koncem 60. letech vůbec vznikly. Těžko měla pro svoji délku více jak sedmi minut šanci uspět v rozhlasovém éteru jak tenkrát tak i dnes. Skladba po lehkém úvodu graduje výborným kytarovým sólem, až leze mráz po zádech. Kytara dominuje i v následné skladbě "Fruit & Iceburgs" a dává zapomenout na nepříliš technicky kvalitní hru Dick Petersona z přechozích alb.
Jako nostalgik bych dal rád za pět, ale první strana si více jak tři hvězdy nezaslouží. Ale excelentní je to album každopádně!
» ostatní recenze alba Blue Cheer - New! Improved!
» popis a diskografie skupiny Blue Cheer
Prúdy / Zvoňte, zvonky
| 2008-08-17 | Už to bude 40 let, co byla nahraná 1. slovenská bigbeatová deska. Přiznám se, že když jsem jí v roce 1969 poprvé slyšel, nijak zvlášť mě nezaujala. Už jsem měl doma singl "Čierna ruža / Zaklínač hadov", věděl jsem o ocenění 1. písně (za text?) na 2. beatovém festivalu v Praze (prosinec 1968), dokonce i v televizi byla slyšet (a Pavol i vidět!) převzatá skladba "Tam v Massachusetts", ale tohle bylo úplněně něco jiného. Písně se mi zdály nesourodé, skladbu "Keď odcháza kapel" jsem jako 14-letý už vůbec nepochopil: co tam vlasně dělá ta dechovka?
Ale čím jsem tu desku stále dokola poslouchal, stával se zázrak. Ta deska zrála jako nejlepší víno, čím více jsem jí poslouchal, tím více se mi líbila!
Těžko vyzvedávat jednotlivé skladby, navazují na sebe jedna na druhou, jako kdyby byly nahrávány na jeden zátah. Dneska díky poznámkám Fedora Freša víme, v jaké dusné mezilidské atmosféře se jednotlivé skladby nahrávaly, ale na výsledku se to vůbec neprojevilo! Tím více vyniká mistrovství jednotlivých hudebníků, Vargou s Hammelem počínaje a Frešem, Sallerem, Mallým a dalšími konče. Ještě po 40 letech mi při skladbě "S rukami vo vreckách" běhá mráz po zádech, úvodní "Zvonky zvoňte" nebo závěrečná "Čierna ruža" se mi neoposlouchají, i kdyby je všechna naše rádia u nás hrála každý den (což bohužel nehrozí).
Bonusové nahrávky nehodnotím, vznikaly v jiné době a s jinými lidmi. Ale jsem rád, že jediná převzatá skladba patří mezi ty slabší kusy, vždyť taková skladatelská esa jako Varga s Hammelem žádné covery přebírat nemuseli.
O této desce kdysi publicista Jiří Černý prohlásil, že jí pokládá za to nejlepší, co v československé pop music kdy vzniklo. Když ještě vzpomenu na "Kuře v hodinkách", tak mu musím dát za pravdu: Je to vynikající nadčasová deska, jejíž kvalitu prověřil čas, a těžko kdy bude překonána. Možná za dalších 40 let. Ale to už já tady nebudu.
» ostatní recenze alba Prúdy - Zvoňte, zvonky
» popis a diskografie skupiny Prúdy
Can / Tago Mago
Třetí desku se kapela rozhodla vydat rovnou jako dvojalbum, a je otázkou, zda to bylo (pro méně náročné posluchače) dobře. Abych zachoval objektivitu hodnocení, rozdělím kritiku na dvě části, a to na :
LP č. 1.
Výborná je hned úvodní skladba "Paperhouse", s klidným výrazem hlasu zpěváka Dama Suzukiho doprovázeného úspornou, nádherně kvílivou kytarou Michaela Karoliho. Suzukův zpěv ve skladbě "Mushroom" naopak úpí, sténá tak, jako když je to jeho poslední hodinka. Za vrchol desky (a možná i celé tvorby Can) pokládám fantastickou skladbu "Oh Yeah". Po úvodním výbuchu nastupuje se šumícími bicí a jednoduchými klávesami Irmina Schmidta zajímavě vemlouvavý Damův zpěv, který ve střední části přechází z anglické recitace do jeho rodné japonštiny! To celé opět podbarvuje skvělá kytara. Druhá strana první desky patří výborné skladbě "Halleluhwah", v které vedle jednoduchých bicích a úsporné kytary opět vévodí skvělý zpěv Dama. To vybrnkávané kytarové sólo je opravdu zajímavé, ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je krása! V závěru skladby čarují i klávesy, monotonní bicí stále dokazují, že nepotřebují žádného automatického bubeníka, který kazil (napadá mě jeden výstižný vulgarismus) celá 80. léta. Fantastická skladba!
LP č. 2.
Druhá deska je experimentální, a tam je hodnocení těžké, neboť jde vždy o momentální rozpoložení posluchače. Určitě by to byla výborná doprovodná hudba k nějakému hororovému filmu, zvláště když člověk slyší ty kvílivé housle, v pozadí umrlčí brukot přecházející v záhrobní zpěv. To už i ty zombie z hrobu vstávající si člověk okamžitě vybaví.
Jenom se divím, že po tom nikdo z filmové branže nesáhl. Vynikající soundtrack! Lepší snad nevytvořili ani moji oblíbenci Art Zoyd nebo DG 307, když hráli na koncertech doprovod k filmové klasice Nosferatu (1922) od F.W.Murnaua.
Hodnocení: 1. deska za pět, druhá pro náročnost za čtyři hvězdy. Celkové hodnocení ale nemůže být jiné (hejkal promine) než za pět!
» ostatní recenze alba Can - Tago Mago
» popis a diskografie skupiny Can
Caravan / In the Land of Grey and Pink
Výborná deska zakladatelů tzv. Canterburské scény, která je inspirována mystickou atmosférou děl J.R.R. Tolkiena. A to nejenom zajímavým obalem (že by bájná Středozem?), ale i v textech a v hudebním doprovodu, ve kterém dominují "uklidňující" hlasy Richarda Sinclaira a Pye Hastingse. Vrcholem desky (a pro mě i jejich celé tvorby) je skladba, která dala současně název albu: "In the Land of Grey and Pink". Zpěv Richarda Sinclaira je doprovázen uklidňujícím klávesovým doprovodem jeho bratra Davida, celá skladba má fascinující atmosféru. Píseň, která se neoposlouchá, a proto se v rádiích nikdy hrát nebude. Člověk si mimoděk vzpomene na podobně vynikající skladby od zakladatele britské psychedelické scény - Syda Barretta. Pátá skladba trvá přes celou stranu desky, a nese se v duchu jejich velkých jazzrockových souputníků, kterými byli Soft Machine. Vždyť Robert Wyatt, Hugh Hopper a Kevin Ayers spolu s Richardem Sinclairem společně zakládali (již v roce 1964!) kapelu The Wilde Flowers (v roce 1965 se k nim přidává i Pye Hastings).
Chce-li někdo hledat progresivitu v rocku, má jí tady jak na talíři. Normálně bych za rušivý zpěv a celkové vyznění skladby "Love to Love You", která jako by předznamenala pozdější trochu "popové" období, dal tak 4 a půl hvězdičky. Ale byla to od nich moje první deska, kterou jsem si někdy v roce 1979 na burze na Letné koupil (za 220 Kčs!).
Takže z nostalgie za pět.
» ostatní recenze alba Caravan - In the Land of Grey and Pink
» popis a diskografie skupiny Caravan
Persona Grata / Reaching Places High Above
| 2007-11-17 | I když to album poslouchám asi popáté, stále nevím, co mi vlastně na něm tak vadí. Ale když nyní slyším ani ne 3 minuty dlouhou a moc pěknou skladbu "Istanbul" (že bych zde slyšel sitar?), tak už tuším co. Do dlouhých skladeb se toho jinak výborní muzikanti snaží dostat co nejvíce, až vznikne něco na způsob pohádky Josefa Čapka: "Když pejsek a kočička vařili dort". Opět slyším tu kytaru ala Petrucci, jako by kytarista jiný vzor neměl, stále stejná barva, podobná sóla. Výborně zahrané, ale lepší hrát technicky ne tak dokonale, ale dostat tam i něco jiného, svého. Oživením je občasná flétna, a když se k ní přidá také cembalo jako v zajímavé skladbě "Orient Express", tak hned vše dostane úplně jiný spád, a nevadí ani její téměř 10-ti min. délka. Další perlou je skladba Venice, při které si vzpomenu na holandské Focus a jejich "Hamburger Concerto", kde také použili cembalo. Vůbec klávesák se mi moc líbí. V závěrečné skladbě slyším po zajímavém začátku syntetizátor s tak archaickým zvukem, že se divím, co tam dělá. Nevím, kdo jim dělá produkci, ale asi to chce pevnou ruku, a trochu více to příště osekat, ty nápady více rozvést. Potom by ani délka jednotlivých skladeb nemusela vadit.
Takže dobré album to beze sporu je. Ale to je asi vše. Takže za tři.
» ostatní recenze alba Persona Grata - Reaching Places High Above
» popis a diskografie skupiny Persona Grata
Life After Life / Just Trip
Když se mi před těmi deseti lety dostalo toto album do ruky, nestačil jsem se divit. Ne, že bych Jima Čerta neznal. Slyšel jsem ho počátkem 80. let na parníku pořádaného Jazzovou sekcí a byl jsem šokován. Hlavně jako harmonikář odchovaný LŠU, když jsem si uvědomil, že někdo neznaje not hraje tak, kam jsem se nedostal ani po mnoha letech akordeonové výuky. Od té doby raději hraji v okruhu svých nejbližších pouze na vánoce - koledy, samozřejmě pouze podle not ...
Hned úvodní sklaba Harrahya naznačuje, že chlapci hrají něco, pro co by se hodil název "accordian-punk-metal". Tahací harmonika ve spojení s démonickým zpěvem Jima Čerta vytváří neopakovatelnou atmosféru, hudbu naprosto originální, oproštěnou od běžných hudebních vlivů té doby. Vynikající hru na bicí předvádí Erno Šedivý, až si říkám (vzhledem k jeho pozdějším výkonům u nás), hraje-li to vůbec on.
Skladba "Marijuana" (mám dojem, že autorem je "pološílený" David Peel) je vzpomínka na klasické Čertovo písničkářské období. Textovou část neposuzuji, je pro mě podobně jako u Franka Zappy nepodstatná (taky moje nedokonalá znalost angličtiny na to nestačí). Na vulgarismy ani opěvování drog si nepotrpím, pouze by mě to odvádělo od soustředění se na výbornou hudbu. Vrcholem pro mě je skladba "I Died One Monday", kdy po akordeoneovém začátku se přidává kapela, skladba neskutečně šlape, valí se dál, ten harmonikový zvuk s rockovým doprovodem je naprosto fascinující. Závěrečná skladba "Still Is Still Moving To Me" tvoří dokonalý závěr této naprosto originální desky.
Nebo znáte ještě jinou desku, v které je tak dokonale skloubena tahací harmonika s hutným kytarovým doprovodem? Vybavuji si Fanánkovy "Tři sestry", potom dlouho nic. Ta deska by za normálních okolností byla maximálně za 4, ale jako harmonikář (bývalý) dávám za pět.
» ostatní recenze alba Life After Life - Just Trip
» popis a diskografie skupiny Life After Life
Riverside / Rapid Eye Movement
Málokdy se mi dostane do ruky album pro mě neznámé kapely, jež oficiálně vyšlo 1. dne měsíce, ve kterém jej (již poněkolikáté) poslouchám. Kdyby mi to album dal někdo jako hádanku, domníval bych se, že se jedná o neznámé Dream Theater nebo Porcupine Tree, což jsou kapely, které mám aspoň částečně naposlouchané. Na první poslech se to příjemně poslouchá, ale dalším a dalším poslechem začne člověk přemýšlet, kde už tu kytaru nebo hudební postup slyšel. Ale jsou tam perly, jako nádherná skladba č. 4. "Schizophrenic Prayer" doprovázená nádhernými vokály a podbarvená klávesami v barvě mého oblíbeného mellotronu. Následuje další zajímavá skladba "Parasomnia", v které je opět slyšet kytara ala John Petrucci nebo David Gilmour, což na někoho může působit trochu rušivě. Trochu origanality by neškodilo, zvláště když ta skladba je pěkně vystavěna, zvuk kláves (včetně varhan) se mi opravdu moc líbí. Další melancholické skladby jsou v podobném duchu, pokud ale skupina trochu "přitvrdí", jako ve skladbě "Cybernetic Pillow" a závěrečné "Ultimate Trip", poslouchá se to opravdu příjemně.
Kdyby se jednalo o klasiky výše zmíněné, bylo by to za tři, ale polské kapely jsem měl vždycky moc rád, takže kluci sice vykrádají kde co, ale poslech stojí určitě za to (a za 4).
» ostatní recenze alba Riverside - Rapid Eye Movement
» popis a diskografie skupiny Riverside
Wishbone Ash / There's The Rub
Tak už půl roku po několikáté poslouchám tuto pro mě "novou" desku, která mě před více než 30-ti lety minula ... Byl jsem totiž velice zklamán z jejich následujícího alba "Locked In", že jsem je přestal sledovat. A protože jsem v nějaké své poznámce slíbil, že se s ní seznámím, tak taky činím, zvláště když jí ostatní dávají po 5-ti hvězdičkách. Ale bohužel musím říct, že tohle zklamání trvá. A co mně na ní tak vadí? Zpěv. Hned úvodní skladba s unylým výrazem ve zpěvu (že by Laurie Wisefield?) nemůže zachránit ani klasicky výborný kytarový doprovod. Ta skladba je prostě "doják", který se v té Americe určitě musel líbit, ale čiší z ní vypočítanost na sto honů. Druhá skladba je v pohodě, tam se ten zpěv srovnává do mezí daných předešlými alby. "Persephone" - nejlepší skladba alba, opět s fantastickou souhrou kytar, kterou bych zařadil k takovým perlám, jako je např. balada "Erroros of My Way" nebo skvělá "Warriors" s počátečním nedoceněným geniálním rifem, který mnohonásobně překonává vychvalovaný "Smoke on the Water" od DP. Ve 4. skladbě "Hometown" se vše vrací do starých kolejí. V pozadí slyším pro mé uši nepříjemné vícehlasé vokály, opět mě za uši tahá ten nepříjemný zpěv (viz skladba č. 1). Škoda, že neumím určit, komu patří, ale doufám že ne Andy Powelovi ani Martinu Turnerovi. Jejich hlasy bych našel v následující krásné skladbě "Lady Jay", vracející se k jejich počátkům, pro které je mám stále tak rád. Zvláště ta sólovka je opravdu skvostná, opravdu mě pohladí po duši. Poslední skladba je zbytečně dlouhá, sóla průměrná, jako by hoši nevěděli, kdy skončit, a chtěli jen vyplnit konec 2. strany desky. Ale aspoň tam neslyším ten nepříjemný zpěv .....
Pořídit si tuhle desku před 30-ti lety, dopadla by podobně jako ta následující. Výběrem dvou skladeb na konec magnetofonového pásku. Skladeb opravdu 5-ti hvězdičkových. Což na stejné celkové hodnocení nestačí. Původně jsem chtěl dát té desce dvě hvězdičky. Ale pro ty dvě skladby dávám celkově za tři.
» ostatní recenze alba Wishbone Ash - There's The Rub
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash
Plastic People Of The Universe, The / Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned
Jedná se o zásadní album čs. rockové historie. Album srovnatelné a svým významem přesahující taková alba, jakými jsou Kuře v hodinkách nebo Zvoňte zvonky.
Nahrávka vznikla v prosinci 1974 na hradě Houska, kde byl správcem depozitáře Svatopluk Karásek. Nejedná se ve své podstatě o klasickou studiovou nahrávku, neboť se nahrávalo živě, bez playbacků.
Těžko se dá nahrávce vytýkat zvuková kvalita, neboť původní originální kompletní nahrávka byla při domovní prohlídce v roce 1976 zabavena, a záznam pak byl úředně smazán. Také samotné nahrávání neprobíhalo zrovna v idylických podmínkách, na hradě byla zima a zatopit se pořádně nedalo.
Ale technická kvalita je naprosto nedůležitá proti konečnému výsledku, a tím je souznění hudby Milana Hlavsy s texty o generaci staršího Egona Bondyho.
Výsledkem jsou skladby, jež vypadají, jako by byly v těch dusných 50. letech psány pro ta léta sedmdesátá, normalizační.
Na původní desku se sice nedostala nejstarší "Bondyovka" - skladba Francovka, ale ostatní skladby už byly v repertoáru kapely a hrály se na koncertech v roce 1973 a 1974. Deska vyšla až na podzim roku 1978 zásluhou bývalého zpěváka Plastic People Paula Wilsona, v roce 1977 vyhoštěného zpět do Kanady.
Mám-li vyzdvihnout jednu ze skladeb alba, je to skladba Magické noci. Začátek je uvozen zvukem prvního elektronického nástroje - thereminu, ke kterému se přidá ve své jednoduchosti geniální riff baskytary společně s "magickým" zpěvem Milana Hlavsy. Přidávají se housle Jiřího Kabeše a klavifon Josefa Janíčka. Skladba graduje se stále stejným riffem, v závěru opět slyšíme zvuk thereminu.
Když jsem si tuto desku poprvé nahrál na pásek někdy na přelomu let 1978/79, tak jsem netušil, že ani po třiceti letech neztratí nic na své kvalitě. Naopak zraje jako víno.
Vzorem "Plastiků" byli kdysi Velvet Underground. Málokdy se stane, aby žák překonal svého učitele. Hlavsovy se touto deskou podařilo. Oba již nežijící autoři vytvořili mistrovské dílo a zásadní album nejenom naší rockové historie.
» ostatní recenze alba Plastic People Of The Universe, The - Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned
» popis a diskografie skupiny Plastic People Of The Universe, The
Hawkwind / Doremi Fasol Latido
Třetí deska Hawkwind byla ve znamení opětovné výměny na postu baskytaristy, kdy do kapely vstupuje bývalý "bedňák" J. Hendrixe Ian Fraiser Kilmister, jinak známý pod pseudonymem Lemmy. Na desce se to projevuje výrazně nejenom zvukem, tepavý zvuk baskytary je všudypřítomný, ale dokonce i skladatelsky, kdy je autorem a současně také zpěvákem v závěrečné skladbě "The Watcher".
Hned úvodní skladba "Brainstorm" nenechává nikoho na pochybách, že kapela pokračuje ve svých fascinujících monotónních skladbách, kterými se vyznačovaly i některé skladby na jejich předešlých deskách. Další lahůdkou je skladba "Down Through the Night", kdy po něžném začátku pískající flétny se přidává zpěvák Dave Brock stereotypním opakováním slova down, down, .... Vrcholem monotónnosti je skladba "Time We Left This World Today". Dva hlasy (každý z jedné strany posluchače) opakují stereotypem pravěkých šamanů stále stejná slova, jejichž význam je pro posluchače naprosto bezvýznamný. Asi si takhle tvůrci této výborné sklady představovali odchod z tohoto světa. Lemmyho bassa tam opakuje stále stejnou linku, a šamani zaříkávají a zaříkávají. Tahle skladba se neoposlouchá, ani kdyby jí člověk slyšel několikrát za sebou. A aby člověk po té dávce šílenosti odešel od desky v pokoji, uklidní nás Lemmy závěrečnou skladbou kombinovanou jenom jeho hlasem a kytarou.
Vynikající deska, která měla být ještě překonána dalším albem.
Hodnocení je jasné, za pět!
» ostatní recenze alba Hawkwind - Doremi Fasol Latido
» popis a diskografie skupiny Hawkwind
Deep Purple / Deep Purple
Třetí stejnojmenná deska Deep Purple je jejich první deskou, jež jsem od zakladatelů čistokrevného hard rocku v životě slyšel. Z těch prvních třech desek je bezesporu nejlepší, ale že mě čekají ještě silnější kousky, tak to mě někdy na přelomu let 1970/1971 nenapadlo ani náhodou. Deska natočená začátkem roku 1969 je ještě silně poznamenaná autorským rukopisem dvou znamenitých hudebníků - zpěvákem Rodem Evansem a baskytaristou Nickem Simperem, který se asi nejsilněji projevil ve skvělé skladbě "Why didn't Rosemary?" Oba hudebníci byli vlastně už na nuceném odchodu z kapely, když v hledáčku Ritchie Blackmora byli na doporučení Johna Gustafsona a hlavně Micka Underwooda ze skupiny Quatermass bývalí spoluhráči Johna Gustafsona, a sice členové Episode Six - zpěvák Ian Gillan a baskytarista Roger Glover. Rod Evans později zakládá skupinu Captain Beyond (1972), Nick Simper kapelu Warhorse (1970) - výborné ale bohužel naprosto nedoceněné progresivní skupiny počátku 70. let.
Hned úvodní skladba desky "Chasing shadows" má nádhernou podmanivou atmosféru doprovázenou neobvyklou hrou bubeníka Paice a znějící tak, jako kdyby to odkoukal někde od domorodců z Afriky.
Lordova "Blind" je čarovná skladba doprovázena nádherně znějícím renesančním čembalem a procítěným zpěvem Roda Evanse.
Donovanova "Lalena" je jediná převzatá skladba na albu. Trochu zde vybočuje z celkového znění desky, ale určitě nikoho neurazí.
Psychedelicky znějící "Faul line", v které se prolínají monotónně znějící klávesy s baskytarou a Blackmorovým sólem, přechází bezprostředně do další skladby "The Painter", v které opět vévodí (jako na celé desce, zvláště ve skladbě "Bird Has Flown") kvákavý zvuk sólové kytary.
Více než 12 minutová skladba "April" je předzvěstí velkolepé Lordovy kompozice s královskou filmarhonií řízenou Malcolmem Arnoldem na příští desce Deep Purple. Nádherná artrocková skladba, která mi v některých částech silně připomíná další perlu perel a sice skladbu Atom Heart Mother ze stejnojmenné desky, kterou ale Pink Floyd natočili až v roce 1970!
Kdo mohl tušit, že Deep Purple ani ne za rok natočí ještě lepší desku "In Rock", která se stane základním pilířem hard rocku?
Jenom proto dávám pouze ty 4 hvězdičky ...
» ostatní recenze alba Deep Purple - Deep Purple
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Hammill, Peter / The Silent Corner And The Empty Stage
Moje nejoblíbenější sólová deska P.H., kvalitou naprosto rovnocená nejlepším albům Van Der Graaf Generator (Pawn Heart, Godbluff či Still Life).
Díky překladům v publikaci "Rocková poezie", kterou vydala před lety Jazzová sekce, jsem mohl taky vychutnat i nádherné texty, které si nezadají (co do kvality) s nádhernou Hammillovou hudbou. Tohle album se mi neoposlouchá nikdy, i kdyby ho v éteru rozhlasových stanic hrály od rána do večera. Což na rozdíl od jiných a "provařenějších" (typu Pink Floyd) bohužel nehrozí.
» ostatní recenze alba Hammill, Peter - The Silent Corner And The Empty Stage
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter
SBB / Pamieć
Také 3. LP skupiny pokračuje v tradici a kvalitě předešlé desky. V některých skladbách jí ještě překonává. Hned 2. skladba "Z których krwi krew moja" je asi nejkrásnější skladba v jejich tvorbě s výborným a procítěným zpěvem J. Skrzeka. Také společná hra synthesizeru (hraje monotónně jednu linku) a kytary je nádherná. Opravdu fantastická skladba!
Taky 2. strana je výborná, díky hammondovým varhanům si člověk vybaví prvotní Genesis. Tahle deska je pravděpodobně vrcholem jejich tvorby.
Koukám, že vydali 2. a 3. LP na jednom disku.
To byl výborný nápad. Společně to zasluhuje 4 a půl hvězdičky.
» ostatní recenze alba SBB - Pamieć
» popis a diskografie skupiny SBB
SBB / Nowy horyzont
Málokdy se posluchači čs. bigbeatu 1. poloviny 70. let mohlo poštěstit, aby si po nákupu výborné desky v oficiálním obchodu (zásluhou prodejny Polské kultury) mohl téměř okamžitě poslechnou špičkovou středoevropskou kapelu v originále.
Takže nevím, zda recenzuji tuto desku, nebo fantastický koncert z prosince 1975 v Hudebním divadle Karlín, kde SBB ten večer účinkovali. Ten, kdo očekával, že skupina zahraje nebo bude hrát jinak, než na té čerstvé desce, musel být zklamán, ale mezi ty jsem já rozhodně nepatřil. Kapela potvrdila pověst vynikajících instrumentalistů, hrála perfektně, a v divadle by byl při tichých pasážích slyšet i padnoucí špendlík. Tolik "mániček" najednou tam už od té doby určitě nebylo. Pro mě osobně to byl nejlepší koncert 1. poloviny 70. let. Koncert určitě byl za 5 hvězdiček.
Nyní k desce. Konec 1. strany LP kazí Skrzekova promluva, což člověk neznalý polského jazyka těžko docení. 2. strana LP je pro mě jedním z vrcholů tvorby SBB. Ta skladba má silné napětí, piano (v Karlíně hrál Skrzek na velký místní klavír - křídlo) má atmosféru jako u P. Hammilla, kvalita hry A. Antymose si nezadá s hrou McLaughlina, bicí J. Piotrowského nehrají víc, než je třeba.
Touhle deskou si SBB nasadili laťku proklatě vysoko.
» ostatní recenze alba SBB - Nowy horyzont
» popis a diskografie skupiny SBB
Paternoster / Paternoster
Výborná deska, po jejímž poslechu musí člověk smeknout nad tím, že takovou muziku mohli vymyslet naši bývalí spoluobčané z Rakouska. Hudba zní jako když smícháte hammondovy varahany z ranně psychedelických Pink Floyd s kytarovými riffy německých Can, do kterých zamícháte něco z monotónnosti Hawkwind, a výsledkem je deska, kterou můžete poslouchat od rána do večera. Jedině trochu rušivý zpěv (kňouravý jak u muslimského vyvolávače) mi zabraňuje dát plný počet hvězdiček.
» ostatní recenze alba Paternoster - Paternoster
» popis a diskografie skupiny Paternoster
Pink Floyd / Relics
Má-li člověk tenhle výběr objektivně hodnotit musí "zapomenout" na všechno, co do roku vydání tohoto alba skupina vytvořila. Samozřejmě že se dalo vybrat i něco z raritních nahrávek a nevydaných singlů, ale ty zásadní a pro mě už dále nepřekonané skladby tu nechybí: Arnold Layne a See Emily Play. Je mi vcelku lhostejné, pod jakým vlivem (LSD, alkoholu) je Barrett vytvořil, ale to co vzniklo, je dodnes nepřekonané.
Ty skladby se mi do smrti neohrají, i kdyby to rádia hrála od rána do večera. Což bohužel nehrozí. Ale na rozdíl od té příšernosti a údajně nejoblíbenější skladby od PF: Another Brick In The Wall (s odstrašujícím dětským sborem, kterým si Waters asi léčil ty své komplexy) tady z každé skladby zní progresivita (to je hledání něčeho nového a dosud nevyzkoušeného pro ty, kdo chtějí její jednoduchou definici) jak vyšitá.
A pro tzv. odborníky, kteří si myslí, že vše ostatní skládal už jenom Waters, tak si mohou poslehnout Wrightovi skladby Remember A Day a Baintbox. I když musím uznat, že kvality Watersových skladeb Julia Dream a hlavně The Nile Song (asi nejtvrdší skladby od PF), nedosahují.
Zásadní album to není, ale mistrovské dílo bezesporu. Takže za ty dvě skladby je to za pět.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - Relics
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Genesis / Genesis Live
Když se mi toto album pro mě naprosto neznámé skupiny dostalo někdy na přelomu roku 1973/1974 do ruky, byl jsem u vytržení, že existuje skupina na úrovni King Crimson, a používající mellotron se zručností Roberta Frippa.
A proč si toto bez nadsázky geniální album koupit? Protože je to pravděpodobně nejlepší live album rockové historie. Co do kvality provedení jednotlivých skladeb (lepší než na originálu!), ale hlavně jejich výběru, protože hudebníci sáhli po tom nejlepším, co před tím na jednotlivých albech vytvořili.
Pro mě je toto období (po vydání LP Foxtrot) jejich vrcholem. Ale laťku si nasadili tak vysoko, že jí už těžko mohli v budoucnosti překonat. A konečně po odchodu P. Gabriela už to ani nešlo.
» ostatní recenze alba Genesis - Genesis Live
» popis a diskografie skupiny Genesis
Synkopy / Suita pro J.S. Bacha
Ve své době kvalitní dílko "brněnských Beach Boys", na kterém se zásadně autorsky podílel mladý Olin Veselý. Z dnešního pohledu zní texty Františka Jemelky (v základním popisu nesprávně uveden jako Jemenka) naivně, ale to nám mladým školou povinných teenagerům vůbec nevadilo (podobně jako Plickovy texty u Petra Nováka).
Ale slyšet v tom čase v radiopřijímači z Brna takový Tichej kout nebo Suitu pro ..., když tam prakticky neustále hlaholila naprosto úděsná hudba, tak to byl balzám na uši.
» ostatní recenze alba Synkopy - Suita pro J.S. Bacha
» popis a diskografie skupiny Synkopy
Progres 2 / Dialog s vesmírem
Tak jsem asi po 20-ti letech sáhnul do šuplíku, oprášil gramofon, a pustil desku. Přiznám se, že mě k tomu "přinutila" ta výměna názorů týkající se Live verze z roku 1978. Pocity mám smíšené. Bohužel se na té desce projevuje velice silně zub času. Zvláště to používání elektroniky (syntetizérů a moogu) zní archaicky, takže člověk vděčně vzpomíná na klasické hammondovy varhany, které kapely houfně počátkem 70. let opouštěly právě "díky" jim. Každopádně je ale na 1. straně perla "Píseň o jablku", ale hned následující skladba "Odlet" neví, kdy by měla skončit. Na 2. straně je další kvalitní skladba "Planeta Hieronyma Bosche" s pěkným sólem Pavla Váněho. Deska končí opravdu tragickou skladbou "Hymna robotů", za jejíž text by se nemuseli hanbit ani sovětští soudruzi, když v 50. letech tvrdili, že je "kybernetika buržoazní pavěda". A hudebně je to parodie nebo co?
Takže jako singl, kde by byly "Píseň o jablku a Planeta ..." by to bylo za 4 a půl hvězdičky, takhle z nostalgie maximálně za 3. A že to ještě vydali celé jako live? Vzpomínám si, že jsem koncem 70. let na koncertu pomalu z té délky rozmělněných skladeb usínal, jak to bylo dlouhé. A to měli ještě zajímavé scénické provedení!
To si tu live desku raději pořizovat nebudu. Na to je mám moc rád, zvláště za tu jejich vynikající 1. desku "The Progess Organization". To je opravdu 5-ti hvězdičková deska. A další desky bohužel vykazují klesající tendenci.
» ostatní recenze alba Progres 2 - Dialog s vesmírem
» popis a diskografie skupiny Progres 2
Captain Beefheart & His Magic Band / Bluejeans & Moonbeams
| 2007-03-10 | Album natočil Captain Beefheart po rozpadu kapely, která se nesmířila se směřováním autora do klidných vod rock&pop music. Po natočení alba Unconditionally Guaranteed zakládají Bill Harkleroad, Mark Boston a Art Tripp skupinu Mallard, a C.B. musí opět hledat nové hudebníky.
Tato deska není špatná, a kdyby ji natočil jiný rockový hudebník, určitě by sklidil úspěch. Již začátek desky vypadá slibně, úvodní skladba navazuje na ty lepší kousky z Kapitánovy tvorby. Zvláště skvostná je bluesovka "Same Old Blues", kterou si C.B. vypůjčil od J.J.Calea. Jedna z nejkrásnějších bluesových skladeb co znám, po jejímž poslechnutí člověk lituje, proč se C.B. jejich nahráváním (a hlavně zpěvu!) nevěnoval více.
Dále ale album sklouzává do průměru, a končí asi nejslabší skladbou C.B. z veškeré jeho tvorby "Bluejeans and Moonbeams".
Takže kapitáne, promiň, ale více jak dvě hvězdičky Ti dát nemohu, měl jsi navíc! Ale následujícím albem si vše odčinil, každý člověk občas šlápne vedle.
Jinak toto album jako první k poslechu doporučuji pro všechny ty, kterým je autor naprosto neznámý. Je to příjemná "komerce".
» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Bluejeans & Moonbeams
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band