Hammill, Peter - The Silent Corner And The Empty Stage (1974)

Soubor výbornejch a citlivě sugestivních písní duše, mozku a skladatelské jednotky Van Der Graaf Generator Petera Hammilla je pohledem otevřeným oknem do duše tohoto melancholicky nadaného umělce. Při poslechu jeho písní se musí snad každý procházející zastavit, zaposlouchat, popřemýšlet a poté vstřebat to velikananánské množství pocitů, které nám jeho autor v emoční propasti svých písnich sděluje. Blahodárný nektar sedmi květů na louce vykvetlých roku 1974 mě symbolizuje jeden obrovský komplex se sedmi velkými pokoji, kterýma se jednotlivě procházím a každý z nich je zařízen v jiné barevné tónině, jiném designovém stylu. Vlevo je dráždivá podmanivost Modern, vedle zase emoční barvy Wilhelmina, jinde nachová historie The Lie (Bernini's Saint Theresa) s kazatelsky kostelním zpěvem, za ní dynamika Forsaken Gardens, nebo na konci překrásná hacienda Rubicon. A závěrečná A Louse Is Not A Home to už jsou vandeři jak vystřižení.4,5*

PS. poprosím zda-li by mě mohl někdo zdělit co vyjadřuje motiv obalu? Ty dvě půlky mě připomínají...ale to asi nebude ono:)

reagovat

john l @ 14.01.2017 19:24:12
The Silent je výborná deska a Peter s ní převzal štafetu po odstavených Van der Graaf, sugesce jeho muziky je tak silná, že když desku poslouchám mám pocit že mi zalezla do mozku a nechce za žádnou cenu ven.
Co je na obalu fakt netuším

Ryback @ 14.01.2017 20:53:53
Určitě jedno z nejlepších Hammillových alb.
Mé druhé seznámení s Peterem (první bylo s pH7). The silent corner and empty stage… Hudba je tady natolik silná a prosycená emocemi, že i bez znalosti slov si ji člověk může vychutnat a třeba se s ní ztotožnit, resp. s tím, co si představuje, že spolu s textem sděluje – takové byly mé první dojmy z poslechů tohohle klenotu… A pochybuju, že mně poslech tohoto alba někdy omrzí…
Mimochodem když jsem to album slyšel poprvé, tak text ve skladbě The Lie "genuflection / erection in church" ve mně jako v dozrávajícím puberťákovi vzbudil úplně jinou (ale zajímavou) představu/význam, než co to znamená…
Obal jsem vždycky bral jako takovou volnou surrealistickou fantazii, takže „to“ bych v něm neviděl a upřímně se přiznám, že mě to doteď ani nikdy nenapadlo :-).

horyna @ 15.01.2017 13:18:18
Při podrobnějším pohledu na obal, lze spatřit jakési kukátko (do jiných světů- těch Hammillových, možná interpretace) a malého človíčka/potapěče, který okolo proplouvá. Fakt nevím, je to abstrakt. Leda brnknout Péťovi :-)

majamazzi @ 24.03.2021 00:19:35
Sakra, potápěč mě nenapadl; upřímně, já tam vždycky viděl to "ono" :-D. A pořád nějak nemůžu uvěřit, takže se s mixem nadšení a zvědavosti a s mocnohlasnou tichou podporou přidávám k prosebnému procesí; pomozte někdo nám, ztraceným/zmateným/, kteříž zbloudili jsme z oné stezky pravdy;-)

The Silent Corner And The Empty Stage je sólový projekt Petera Hammilla, který vznikl v mezidobí neexistence první a druhé sestavy Van Der Graaf Generator. Jak bylo Hammillovým dobrým zvykem, jako nezávislý umělec neměl ambici prosadit hudbu v nějakých hitparádách a zachovával progresivní linii, která šla mimo dobové trendy hard rocku, art rocku nebo jazz rocku a podobně jako třeba Robert Wyatt, Brian Eno, nebo Gong setrvávali na platformě hluboce procítěného hudebního tématu, který nutil posluchače poslouchat těžko zařaditelnou hudbu a jeho metaforicky básnivé, mnohdy zneklidňující texty písní..
Popravdě řečeno obal alba byl samotný experimentem, který výtvarně nemohl nijak výrazněji zaujmout a po stránce obchodní (na kterou Hammill příliš nedbal) už vůbec ne. Mohlo se proto snadno stát, že tahle deska zapadne jako anonymní výtvarně nezajímavý titul….
Co mě ale opravdu překvapilo, tak hostující účast amerického kytaristy Randyho Californii, ze skupiny Spirit (která chvíli existovala, chvíli skomírala a chvíli se zase reaktivovala). Pokud by na albu působil zase Robert Fripp, anebo John Goodsall, Steve Hackett, Dave Cousins, Steve Hillage nebo John Etheridge… tak bych to bral k Hammillovi jako logický počin, ale California? V každém případě to ovšem zesílilo můj zájem, se k tomuto albu propracovat…

MODERN – divoký nástup akustické kytary v dramatickém nástupu podpírá Hammillův divadelně-herecký vokální projev vypravěče a obnažovatele myšlenek. To je emocionálního ďáblení až uši přecházejí. Randy California v pozadí vytváří destruktivní kytarové postupy, které překrývají ostatní instrumentaci. Mám z téhle skladby postpsychedelický pocit tajemna a nekonkrétna. Bantonovy varhany znějí ortelně a kvílení tónového generátoru připomíná scénu z horroru. Akustická kytara vybrnkává systematické schéma a elektronicky preparovaný tón kytary s dozvukem ční jako strašidelný hrad v temnotách. Avantgardně znějící rockové téma je sugestivně podmanivé a zasahuje ve stereofonních efektech jako laser…. Od prvního okamžiku mám pocit, že jsem svědkem nějakého dramatického divadelního představení, ve kterém musím sledovat obsah složitého děje, proměnlivou scénu, hru světel a herecké výkonu podpírané mocnou orchestrací. Anto, tohle je opravdový Hammill, který zaútočil do mého nitra….

WILHELMINA – druhá skladba působí od počátku jako krotká píseň s klavírním doprovodem, ve kterém se neplýtvá tóny, ale klade se větší důraz na emoci a výraz. Vedle klavíru je přítomno i cembalo. Skladba ovšem neukolébává, má rovněž dramatický náboj, ale ten je servírován postupně, ale má stejný dopad jako decibelová masáž. Hammill si mistrovsky pohrává se základním motivem a aranžmá skladby se krásně odvíjí jako nekonečný pás z pastelových barev. Nemám pocit nějakého rockového procesu, jsou zde postupy jako ve vážné hudbě a kompoziční základy vycházejí z dané struktury, ve které není prostor při improvizace, ale pro pevné zákonitosti….

THE LIE (BERNINI´S SAINT THERESA) – začátek je monumentální – prolínání Hammillových klavírních partů s děsivou ozvěnou a Bantonových varhan předestírá už dané téma. Svatá Tereza od italského renesančního malíře Berniniho v podobenství Lži ožívá v Hammillově podání jako suverénní umělecké dílo, které se podařilo zhmotnit v hudebním tvaru. Mám pocit jisté pokory a úcty před podobným ztvárněním. Patos je zde zcela očekáván, jak už téma samo o sobě naznačuje – nepůjde o žádný rock and roll nebo hospodské blues – tahle hudba jde mimo prostor a čas. Napsat podobný typ skladby, v níž se prolínají dva druhy uměleckých disciplín je vždycky závažný moment a přesně tenhle pocit právě teď vnitřně prožívám. Ten monumentální závěr to potvrzuje. Myslím, že je to vrchol na albu!

FORSAKEN GARDENS – další skladba je opět spojení melancholie a osamělého intelektuálního výkřiku, kterou dokreslují Jacksonova flétna a saxofony za doprovodu kláves a rozevláté Evansovy bicí nástroje. Dramatický náboj ovšem získává dynamické proporce ve větším důrazu na obsah zpívaného textu. Zdráhám se označit tuhle hudbu rockem, protože postupy jsou od klasické formy dost vzdáleny. Koncepčně je ovšem kompozice sevřena do pevného homogenního útvaru a podle určitých zákonitostí se zde odehrává hudební introdukce – základní téma – a trýznivý závěr, podepřený vokály a ozvěnou orchestrace. Velmi osobitá a zvláštní záležitost.

RED SHIFT – nezřetelné zvuky v úvodu a opět ty psychedelické ozvěny lidského hlasu. Bicí udržují napětí společně s baskytarou a hudební doprovod působí jako tajemný pekelný stroj, který byl uveden do chodu. Tajemné šumy a ozvěny pocházejí jakoby z jiného světa a do pozitivního myšlení vás asi příliš nenaladí. Saxofon, varhany a chaotické rytmické zvraty mají zvláštní atmosféru, která je nesdělitelná. Hammill není zpěvák mimořádného rozsahu svých hlasových schopností, ale přesto s nimi dokáže mistrovsky pracovat. Kromě toho má vzrušující potemnělou barvu a navodit ponurou atmosféru a tajemné rituály lidské duše dokáže tak jako málokdo v historii rockové hudby. Napadlo mě: jak by asi dopadlo setkání takového Franky Zappy s Peterem Hammillem na nějakém projektu… Myslím, že by to bylo hodně zvláštní hudební intermezzo… Patří ovšem do říše snů, které se už nikdy nevyplní…

RUBICON – akustická kytara otevírá předposlední hudební téma. Varhaník Banton hraje na baskytaru a Hammill s vibrací jeho potemnělého hlasu vyzpívává svoje pocitové světy, odvolávající se na překročení bájeslovné řeky Rubicon. Skladba nemá nějakou jasnou melodickou linku a zase jsme na vratké bárce pocitů, které jsou zmítány emocemi a další zpívanou básní. V lecčems se v této skladbě Hammill podobá Roy Harperovi, třebaže Hareperovy postupy bývají živelnější a razantnější – nejsme možná od pravdy daleko.

A LOUSE IS NOT A HOME – poslední skladba nijak nezrychlí svoje tempo a klavírní postupy s dozvukem přivolají dramatičtější formu, v níž řídí Jackson na saxofony s pořádně přiostřeným tónem. Hammillův hlas má dramaticky krákoravý projev, při kterém místy léze mráz po těle, ale jeho proměny do šeplavého jakoby unaveného prožitku jsou velmi průrazné. Skladba má více než dvanáctiminutovou stopáž a rockové postupy drsnějších kytarových vstupů s důraznými bicími přinášejí více vzruchu, ale místy mám pocit, že naslouchám nějaké avantgardní opeře. Téma saxofonových unison a hlasu je ovšem vandergraafovské jako vystřižené fragmentem z alba Pawn Hearts… Krásný příklad razantních proměn od pianissim po fortissimo ve velkém stylu….
Když tak poslouchám hudebně poetické téma Petera Hammilla, nedokážu si vůbec představit, že by se podobný typ hudby mohl hrát v rádiu – ať už veřejnoprávním nebo komerčním…. Proti těm plytkostem, co nás zahlcují působí tahle hudba jako poselství z neznámého světa

Sólová tvorba rockového básníka a představitele progresivního rocku Petera Hammilla je velmi rozlehlá. Má dlouhé trvání a jeho působení na hudební scéně je téměř nezničitelné. Nikdy jsem nepochopil, proč vlastně Van Der Graaf Generator rozpustil, když vlastně v řadě případů se jeho bývalí hráči na albech notoricky objevují dokola a evidentně se mu s nimi dobře spolupracuje. Jeho sólovou tvorbu ale namám přesně zmapovánu natolik, abych mohl suverénně tvrdit, že Banton, Jackson, Evans a Potter hrají na drtivé většině alb. Randy California zase tolik prostoru nedostal, jak jsem očekával, ale Hammill si to tak asi přál….V řadě případů se jeho autorský rukopis v sedmdesátých a osmdesátých letech zase tak neměnil, aby se dalo hovořit o diametrálně úplně odlišné hudbě.
The Silent Corner And The Empty Stage patří ovšem mezi jeho kvalitní produkty (protože neznám jeho kompletní sólovou tvorbu tak suverénně, netvrdím, že se jedná o jeho nejlepší album) a tak mu udělím čtyři hvězdičky.

reagovat

catcher @ 19.01.2012 20:37:14
Takhle nějak bych to napsal, kdybych to uměl jako PG. Něco tady ale přece jen chybí ... Deska je z prvních tří nejblíž soundu VDGG, hudebně sevřená, skvěle proaranžovaná, s promyšleně řazenými skladbami působí mimořádně celistvě. Po těch letech detailního seznámení se s kompletní diskografií ji považuji spolu se Sitting Targets k absolutnímu vrcholu tvorby PH. Z čehož vyplývá ta pro mě chybějící poslední hvězdička ...

@ 20.01.2012 17:59:46
catcher:
povazujes za nej dva naprosty protiklady? - Zaroven nejmekci/nejjemnesi (nepocitam striktne pisnickovou jednicku Fools Mate) a nejtvrdis desku PH? :-)
Silent corner je v uvozovkach basnickej balzam na dusi - nejlyrictejsi/nejromantictejsi deska PH kdezto Sitting targets je pro vetsinu posluchacu art rocku drsnej, syrovej a naprosto nestravitelnej big beat aka garage/grunge 90's :_)

Striktini posluchaci starejch VDGG / progrocku 60/70's maj radi desky 1-6 = hlavne (1) Silent Corner, Over, In Camera, castecne Chameleon ale treba i druhou (B) stranu A Black Box nebo "piano album" And Close as This.

Mne je nejblizsi jeho castecne experimentalni obdobi cca pH7 az Patience, resp. vsechny desky od 1. po The Noise (1993) stojej za poslech.. pak uz je to vsechno tak trochu stale "stejna pisnicka"..

Osobne preferuju desku Enter K - to je podle myho spolu se Sitting Targets (+ castecne s A Black Box + Ph7 + Nadirs Big Chance + Patience) vrchol jeho experimentalni tvorby.
Na druhou stranu mam osobne daleko vic radsi PH pochmurny/temny alba aka In Camera nebo Chameleon.. nez pro me "prilis jemnou" The Silent Corner.. (i kdyz je taky vyborna)

catcher @ 20.01.2012 18:54:01
ufolog : ty dvě alba jsem jmenoval právě proto, že skvěle reprezentují jeho dvě (zdánlivě) odlišné podoby (je to skoro jako jeho tvář na obale Future Now). Ve skutečnosti je to pořád ten stejný PH, s jehož originalitou se může stěží někdo další v oblasti progresivní muziky poměřovat, možná ještě tak PG (tentokrát myslím Petra Liščí Hlavu). Líbí se mi vpodstatě celá jeho tvorba, kterou sleduju kontinuálně už od začátku (i když první LP s jeho muzikou pro mě bylo ne sólo, ale skvělé "kapelové" Pawn Hearts, pak jsem zalovil v předchozích albech a od té doby sleduju vše co vydal. Pustím si občas i Spur of the Moment, což většina "standardních" fandů neskousne ... takže se považuju za "skalního"). Je těžké v jeho tvorbě (hlavně do poloviny 80's) vybírat "ty lepší" věci, každé je svým vlastním způsobem odlišné od dalších. Krásné a trochu nedoceněné jsou třeba Nadir's Big Chance, nebo Over. Chce to sledovat i texty, které přidávají další dimenzi, a někdy i převládnou nad pocitem z muziky (poslechni si třeba Unconsciousness Life z alba Enter K a zamysli se nad významem slov). Sitting Targets je naprostá perla, a někde už tady zaznělo, že předběhla dobu o dekádu. To je přesné! Určitě víc, než sound tohoto alba přirovnávat ke grunge. Black Box je oproti ph7 určitý posun jiným směrem, a vzpomínám si, že mě v době vydání hodně vzal, ale hlavně první strana, the Flight je trošku nedotažená "suita", spíše však soubor kratších témat "sešitý" dohromady. A tak by se dalo pokračovat v celé diskografii, i když musím připustit, že větší silou na mě působí ty starší věci, ale tak je to obecně u všech interpretů. Holt, "golden years" (podle mě od 1966 - Rubber Soul,Revolver, nástup Cream a dalších.. do 1977) už jsou částí historie. Máme ale kliku, že kromě vzpomínek na tu dobu jsou tady i zvukové záznamy, mimo jiné i takových borců, jakým je PG, a jejich nová tvorba, která pořád stojí za poslech.

Petr Gratias @ 20.01.2012 20:35:48
Děkuji Catcherovi i Ufologovi za zajímavý dialog na téma Peter Hammill.
Vidím, že jste do tématu hodně hluboko ponořeni
a respektuji vaše znalosti na dané téma.

Marně přemýšlím, jestli jestli Peter Hammill
uvízl v playlistech nějakých rádií.
Vůbec si nedokážu představit, že bych ráno pustil
normální rádio a po Plavcích a Gottovi by moderátor nasadil něco např. z alba The Future Now.....
Myslím, že ani rockově zaměřená rádia neposkytují ani Hammillovi ani Van Der Graaf Generator moc velký prostor....

catcher @ 20.01.2012 22:08:03
Možná by ses Petře divil...aneb Ze vzpomínek letitého rockového fandy :
To bylo někdy v devadésátom pátom, byli jsme tehdy v létě natáhnout něco slunka "z první ruky" na Korfu, ostrově Gerryho Durrela (miluju jeho knížky). Penzion , bazén, pláž. U bazénu malé bistro-Mythos, Metaxa, Souvlaki, Gyros. A rádio ...
Jak jinak, směsice europopu a domorodých vypalovaček na bozouki (tyto mnohem snesitelnější, než prvně jmenované). Ve veřejném prostoru člověk tak nějak uvykl na diktát popu, vytrénovaná psychohygiena umožňuje "průlet" těch sraček "druhým uchem ven" s minimálními následky. Kupodivu, Řekové občas kopli do éteru i něco snesitelnějšího ve stylu tehdy módních Bad English, ale pořád normálka... Až jeden podvečer, pláž už skoro prázdná, vlnky monotónně převalují kamínky, do zad mě tlačí kmen palmy, to přišlo. Po předchozím kousku, který jsem okamžitě zapomněl, slyším povědomý kytarový rif, a pak Peterův hlas ... "Like a Shot, the Entertainer" - z alba The Noise, které jsem měl tehdy na CD cca rok, takže "v záběhu" naposlouchané. Houpavý rytmus perfektně ladil s místem a časem ...někdy to tak prostě vyjde, že se krátký okamžik "zapíše" do archivu pocitů včetně zvukové stopy. Od té doby při každém poslechu této skladby se s přivřením očí teleportuju na Korfu v letním podvečeru, orosená plechovka piva a Hammill v éteru ...
Bylo to poprvé (a zatím naposled), co jsem ho slyšek z rádia ... ale stálo to za to, přestože zmíněný song je v kontextu jeho tvorby slabší průměr.

Petr Gratias @ 21.01.2012 09:36:24
Zdravím Catchera....
tak tohle je zajímavá zkušenost a dokážu si představit, že v dané situaci, v daném prostředí a v daných souvislostech musela vyvolávat patřičné emoce.
Určitě to muselo být velké překvapení.
Jinak - máš zajímavý styl vnímání a asociační schopnost. Měl bys víc psát a dostat to ze sebe ven.
Ten způsob formulací naznačuje, že by to bylo čtivé a čtenářsky přitažlivé.....
Zdravím!

Mirek Kostlivý @ 21.01.2012 13:29:34
Tak P. Hammilla (jeho sólovou tvorbu) v playlistu Rádia BEAT nemají, občas tam zaslechnu něco od V.D.G.G. Když jsem zde poprvé pouštěl něco ze Still Life, tak měl moderátor obavu, není-li jejich tvorba na toto rádio moc komplikovaná hudba. Ale asi za rok na to se stejnému moderátorovi skladba Forsaken Gardens tak zalíbila, že si celé CD nahrál do rádiového PC.

Zvláštny album. Celkom ho nevstrebávam, predovšetkým preto, že mi chýba určitá “skupinová“ prítomnosť. Často je to iba Hammill a klávesy či gitara. Skladby ako napríklad Modern, nesú všetky prvky Van Der Graafu, ibaže kus kapely absentuje. Chýbajú mi bicie, nemôžem si pomôcť, hneď by z moderny bola geniálna rocková skladba. Aj v nádhernej Wilhelmine by sa rytmická sekcia nestratila. Kde to, naopak, nevadí, je skladba The lie, čo je asi najúžasnejšia skladba na albume. Klavír, jemné podkreslenie klávesmi a Hammillov neopakovateľný prednes robí z tejto skladby klenot medzi emóciami vyjadrenými prostredníctvom hudby. Forsaken gardens predstavuje prakticky kompletku členov Van Der Graafu a je to cítiť! Áno, toto som si predstavoval už od začiatku. Spiriťácky gitarista Randy California ma nikdy neohúril, v Red Shift je OK. Skladba je značne psychedelická a považujem ju za slabší moment albumu. Akustika + prednes = Rubikon, myslím si, že skladba nie je zlá, svojou malátnosťou však spôsobuje stratu vnímania. Alebo len klame telom a chystá šok v podobe monumentálneho záveru A Louse is not at home. To je opäť Van Der Graaf pod Hammillovou hlavičkou, nečudo, že to do roka rozbehli nanovo. Paráda.

Čo sa týka materiálu, je kvalitný a súhlasím, že sa vyrovná vrcholným dielam Van Der Graaf Generator. Škoda, že rytmika bola najatá iba občas. Takto mám zo skladieb pocit akýchsi demonahrávok určených na ďalšie spracovanie. Preto dávam iba tri hviezdy, skalní fandovia odpustia.

reagovat

Moje nejoblíbenější sólová deska P.H., kvalitou naprosto rovnocená nejlepším albům Van Der Graaf Generator (Pawn Heart, Godbluff či Still Life).
Díky překladům v publikaci "Rocková poezie", kterou vydala před lety Jazzová sekce, jsem mohl taky vychutnat i nádherné texty, které si nezadají (co do kvality) s nádhernou Hammillovou hudbou. Tohle album se mi neoposlouchá nikdy, i kdyby ho v éteru rozhlasových stanic hrály od rána do večera. Což na rozdíl od jiných a "provařenějších" (typu Pink Floyd) bohužel nehrozí.
reagovat

majamazzi @ 25.03.2021 17:18:30
Posílám do písmem zhmotněného éteru překlad mé nejoblíbenější písně ze sólové tvorby tohoto neuvěřitelného lidského ducha. Je to nádhera, od hudby přes slova až po to poselství. Nevím, jak líp to popsat. Je vůbec možné, aby autorem tohoto mohl být 25 letý kluk?? Nechápu, obdivuju, kochám se, tiše závidím...
Snad tenhle překlad aspoň krapet zacelí tu ránu po té tak nečestně a podle zcizené (ukrást organizátorovi mejdanu v jeho vlastním kvartýru, fuj!:-) Rockovou poezii).
/Tentokrát to byla poněkud silnější káva, aby to neznělo přespříliš kostrbatě/

Forsaken Gardens / Opuštěné zahrady

Kde jsou všechny radosti včerejška?
Kde je teď štěstí a smích, co jsme sdíleli?
Pryč… jako naše dětská důvěra, sny a touhy.
Čas je zloděj…
Ten, co pustoší naše zahrady,
sdírá kůru, kácí stromy,
pošlapává záhony, vysává mízu, semena vysušuje.
V půlnočním svitu svíce poznání
se všechny barvy vytrácí… prsty zeleně šednou.

Čas, sám, jednou všechny květiny povraždí,
však ještě je čas podělit se o své pozemky, o vše, co nazýváme "svým".
Není snad horší, když všichni navzájem popřeme potřeby ostatních
a uzavřeme své zahrady jen pro sebe?

Ochlazuje se, vítr a déšť otvírají rány;
ohlédnu-li se, vidím jen přátele, které jsem ztratil.
Požáry doutnají, jak rozhrabávám popel.
Mé ruce jsou ušpiněné, má mysl otupělá,
počítám cenu sebe sama:
"Musím dál, musím pečovat o svou zahradu;
Zmlkni, teď není čas dožadovat se pardonu!"

A tak vidím zahradu, kterou jsem vypěstoval.
Je stejná jako ty okolo;
ploty, vztyčené na ochranu, vlastně rozdělují...
všechno v ruinách,
počasí zahrálo si s trávou na zpustošenou...
Opravdu někdo věří tomu, že zrovna jeho zahrada přežije?
V tom čase, jenž nám byl vyměřen, má smysl být lakomcem sám pro sebe?
Lze najít potěšení z růstu v osamění?

Přijďte se podívat na moji zahradu, chcete-li,
byl bych rád, kdyby ji někdo spatřil, než bude vše – až ke kořenům - zabito.
Teď je ten pravý čas otevřít své životy ostatním,
strhnout zdi, pokud není příliš pozdě!

Je tolik utrpení na světě,
je tolik prázdnoty a žalu a bolesti.
Někde na trati jsme všichni položili špatnou výhybku ...
jak znova vytýčíme správný směr?

Přes žal, přes bolest,
naše vlastní květiny potřebují déšť ostatních…

Mirek Kostlivý @ 25.03.2021 17:12:04
Majamazzi, díky za překlad! Forsaken gardens jsem opravil a staly se opuštěnými zahradami :-). A jak tak koukám, moc sem té recenzi před dávnými lety nedal. Asi jsem byl tenkrát nešťastný, proč se na Rádiu Beat tenhle klenot vůbec nehraje. A že jsem se snažil ...
Jinak já tuším, kdo mi to kdysi asi sebral, zvláště když si v té Rockové poezii tak často listoval. Ale už není pár let mezi námi, takže jsem mu ten údajný poklesek dávno odpustil. Jenom nevím, zda se ho na to ještě někdy "tam nahoře" zeptám.

Album podle mne jedno z nejexpresivnějších a nejemotivnějších, kdy žár obnažené Peterovy duše nelze poslouchat jinak než s plným soustředěním. Mnohovrstevnatá a neklidná Modern, procítěná promluva otce k dceři Wilhelmině, varující ji před krutostí světa lidí, strašidelná, kosmickým zářením prosvištěná Red Shift, nebo dávnověce rozechvělá a monumentální Forsaken Gardens s neodvratně osudovým vícehlasým zpěvem, to jsou jen jedny z perel vynikající desky. Ale asi největší síla je The Lie, i přes velmi ostrý a drtivě nesmlouvavý text o slavném Berniniho sousoší "v tichém zákoutí", nesmírně niterná duchovní skladba, předhazující marnost, nedokonalost a někdy i faleš náboženských symbolů vzhledem k Boží nesmírnosti. Peter je nemilosrdný ve svých salto mortale přímo ke dřeni skutečnosti, poslouchat více věcí po sobě bez oddychu může být stejně nebezpečné jako pustit si po sobě několik Bergmanových filmů.
reagovat

Dave @ 30.03.2007 00:00:00
Je to krásné album. Škoda jenom Red Shift a Rubikon, které mě při poslechu lehce nudí.

ufolog @ 11.02.2010 09:45:50
Peter Hammill je jeden z nejvetsich geniu progrockove hudby vubec. Smula jen, ze na vetsinu tech mene vzdelanejsich posluchacu progrockove muziky pusobi jeho hudba v naproste vetsine dost nepristupne a nestravitelne.
V 15ti jsem poslouchal Uriah Heep, ve 20ti Genesis a od 30ti VDGG a PH..

Vetsina tech narocnejsich posluchacu se k jeho hudbe nakonec prokouse.. (i kdyz nekdy treba az v 70ti)

merhaut @ 11.02.2010 11:10:28
to jsem netušil s čím vším souvisí vzdělání :-)

Filozof @ 11.02.2010 11:46:13
Ufolog
Co je to prosím PH?

hejkal @ 11.02.2010 11:47:30
Pokiaľ sa nebavíme o kyslosti, tak by som hádal Peter Hammill.

PaloM @ 11.02.2010 13:45:00
Už sme to preberali, vzdelanie, inteligencia, inteligentná hudba -> žiadny súvis. Napr. Jon Anderson skončil len základnú školu a zrejme poslednú prácu pred kariérou muzikanta mal ako mliekar. Ako mohol taký "primitív", nevzdelanec skladať takú "inteligentnú" hudbu ? :-)

stanley @ 11.02.2010 14:18:04
to palom:

inteligence nerovná se vzdělání.spojení "inteligentní hudba" používá hodně lidí.myslím, že to není nic urážlivého na adresu lidí se základním vzděláním..o)

Filozof @ 11.02.2010 14:52:39
Hejkal
Jo - dík - to mi taky mohlo dojít. :-)

Jinak - že inteligence a vzdělání nesouvisí (často) je celkem triviálně jasné. Ale navíc inteligencí je hromada (druhů) a jistě by se dalo vysledovat i něco jako speciální hudební inteligence.
Není problém najít skutečně inteligentní lidi, kteří poslouchají velmi problematickou hudbu a opáčně. :-)