Rush - Fly by Night (1975)

Rush z Toronta se po vydání prvního alba doma rychle stali velkou atrakcí, což z důvodu malé konkurence na kanadském území nebylo zas tak obtížné. Aby se mohli posunout na vyšší metu, tak již v roce 1974 uskutečňovali jednotlivé výpady do USA, kde si jako předkapela zahráli třeba s Uriah Heep, Kiss či Blue Oyster Cult.

Věhlas kapely stoupal, přibývalo koncertů v čím dál tím vzdálenějších destinacích USA. To přestal zvládat bubeník John Rutsey, který měl cukrovku. Nebyla to však jen nemoc, která vedla k jeho odchodu. Hudebně směroval spíše ke klasickému pojetí hard rocku, kdežto Lee a Lifeson byli okouzleni komplikovanější hudební strukturou skladeb Yes a Genesis.

Proto byl na základě konkurzu vybrán Neil Peart, který doposud hrál v místní barové kapele Hush.
To byla obrovská trefa do černého, neboť tímto krokem získali Rush nejen jednoho z nejlepších rockových bubeníků, ale také i skvělého textaře i skladatele, o lidské spřízněnosti s ostatními členy ani nemluvě. Na rozkoukávání nebylo mnoho času, za 14 dní již Neil seděl za novu bicí soupravou před 11 000 lidmi na koncertě, kde Rush otvírali show pro Uriah Heep.

Po spršce koncertů vedly cesty hudebníků do studia, kde již s novým produkčním týmem počali pracovat na druhém albu kapely. Ve studiu se také objevila velmi důležitá persona, která ovlivnila zvuk, aranže i celkové směrování kapely do budoucnosti – dalo by se říci další člen kapely. Nebyl to nikdo jiný, než producent a studiový inženýr Terry Brown, který se od tohoto alba stal důležitým členem týmu po celé invenční období souboru (do alba Signals).

Všichni muzikanti přiložili ruku k dílu a materiál na Fly By Night jasně ukázal, kam se bude další tvorba skupiny ubírat. Geddy Lee se stal svou nápaditou basou a nezaměnitelným ječákem trademarkem Rush. Lifesonova kytara získala jasně kovový, mírně nahalovaný a zkreslený zvuk, který je jasně rozpoznatelným mezi ostatními hard rockovými kytaristy té doby. Rovněž členitá hra nováčka Pearta byla zjevením. Neil se rovněž blýsknul svou textařskou schopností. Na rozdíl od prvního alba, kde se texty ubíraly směrem „Oh děvče, jsem na útěku, potřebuji lásku“ nebo „Hej bejby, líbí se mi jak se směješ, asi jsem se do tebe zbláznil“ se na tomto albu objevily filozofické texty o smyslu života, o touze začít nový život, o lidských hodnotách. Peart poukázal na ovlivnění filozofkou Ayn Randovou, která nastínila nový filozofický systém – objektivismus. (Anthem). Jinde poeticky popisoval vývoj USA (Beneath, Between and Behind) nebo se čerpal z Tolkienovy tvorby (Riverdell).

Po hudební stránce Rush zatím zůstali v hard rockovém hájemství, i když struktura jejich songů byla naprosto odlišná od většiny jejich konkurentů – komplikovanější a rozmanitější. Management mířil na žebříčky, nechal pořídit klip k titulní písni alba, který zapadl do tehdejší radiové produkce. Vyjímkou na albu je první nadupaná prog rocková vlašťovka v podobě čtyřdílné skladby By-Tor and the Snow Dog, ve které barvitě a až s určitým filozofickým přesahem hudebníci popisují souboj manažerových psů. Pro náročnějšího posluchače jistě vrchol alba, mě osobně trochu vadí jen nastíněný souboj pomocí zkreslené baskytary s kytarou. V té, psychedelií ovlivněnou dobou však normální záležitost :-)

Oceňuji, že kapela nezařadila žádný ploužák, dvě akustické a něžné skladby mi náladu alba nikterak nezkazily (Making Memories a Rivendell)

Kapela Rush na podporu této desky objela 70 měst v USA a v Kanadě získala prestižní ocenění Juno Award v kategorii Největší objev roku.

Při poslechu tohoto alba uslyšíte, jak se klepe na brány rockového Olympu.

reagovat

I když Fly By Night vyšlo rok po debutu, překvapil mě znatelný posun stylu/zvuku kapely. Pryč jsou stopy po blues, teď převažuje ryzí hardrock s bohatým aranžmá, skvělými melodiemi a motivy. Především prvních pět skladeb je pořádný hitový nářez, kdy kapela zvolní jenom na chvíli v druhé části By-Tor & The Snow Dog, což je zároveň nejdelší skladba na desce. Geddy Lee tlačí ještě více na pilu (hlasivky), ale hlavně do Rush nastoupil bubeník Neil Peart, takže se zkompletovalo legendární trio, které se nezapomenutelně zapsalo do hudební historie a vydrželo spolu po celou zbývající kariéru Rush. Na několik let se také na postu producenta usadil Terry Brown. Také se na postu producenta na několik let usadil Terry Brown. První pětice písní se tedy nese v podobném rockovém stylu a patří mezi klasiku, další tři nejsou tak známé a rovněž jsou dost odlišné, což na jednu stranu vede k větší pestrosti, ale deska také trochu ztrácí dech. Vůbec to nejsou špatné skladby, ale k tomu začátku se moc nehodí. Making Memories je odlehčená akustickou kytarou a uvolněnou náladou. Poněkud mimo je tu především křehoučká akustická balada Rivendell, pěkná písnička, Rush bych v tom ani nehledal, ale zkrátka sem nepasuje a také se mi zdá moc dlouhá. Akusticky a volně se rozjíždí také závěrečná In The End, která si pomalé tempo udrží až do konce, ale to už za zvuku elektrické kytary (která v sólu chvíli zní jako housle) a naléhavého zpěvu. Při její délce se v ní zase tolik neděje, ale při poslechu mě napadá, jestli se v tom hlavním motivu neinspiroval Tom Petty při psaní Free Fallin’. Ale jak už jsem uvedl, výtky nemám k těm posledním skladbám jako takovým, ale k jejich ne úplně vhodnému zařazení. V tomto ohledu debut vede, tam všechno výborně zapadalo.
reagovat

jirka 7200 @ 23.06.2019 21:41:12
Na tuto desku máme velmi podobný názor :-) Je zřejmé, že tě Rush oslovili více svým expresivním hard rockem, než následnou kombinací s art rockem...

Výmena na poste bicích sa v budúcnosti mala ukázať ako kľúčová, ale druhý album skupiny ukazuje potenciál skupiny iba sčasti.

Úvodná Anthem jasne a zreteľne ukáže, že je tu Neil Peart, neskutočne technický a pritom úderný bubeník, jeden z najlepších vôbec. Prvá strana platne je vôbec našľapaná a vrcholom je (okrem Beneath Between & Behind) hlavne By-Tor & The Snow Dog s výraznou stoptime pasážou uprostred (vec, ktorú ešte skupina neraz speňaží, viď hneď na ďalšej doske The Necromancer).
Fly by night je pekná melodická vec, nasledujúce viac akustické veci dávajú tušiť, že nie len hard pozíciou bude skupina živá (koniec-koncov aj Led Zeppelin rozšírili v priebehu času svoje obzory).

Je tu ďalší dobrý album, ktorý sa pekne počúva. Rovnaké hodnotenie ako debut, ale posun je zrejmý.
reagovat

Co se týče progrese krok vpřed, ovšem hudebně spíše úkrok stranou. Na Fly By Night jsou stále silnépísně, ale Neil Peart se asi ještě pořádně nezžil s Geddym a Alexem, a tak albu trošku schází grády, ačkoli tu zkracovanou zasekávačku By-Tor... považuji za jeden z nejpřínosnějších nápadů RUSH k vývoji rocku potažmo metalu. Dalším problémem alba se mi zdá být akustická kytara - poslední tři skladby začíná a poněkud uspává album. V Rivendell se otíraí, možná jako jedni z prvních o Tolkiena.
Výtečné album, avšak nijak zásadní(,což, jak jsem i všiml, sděluje i popisek u hodnocení).
reagovat

Zvuk je opravdu nic moc,což hodně uškodilo celé desce,nicméně mě se Fly By Night hodně líbí,mám rád "By Tor And The Snow Dog" a pohodovku "Rivendell".Začíná se utvářet charakteristický zvuk Rush...
reagovat

Album, které jsem byla schopná doposlouchat do konce až na několikátý pokus.
Rocková historie, má to smysl poslechnout si jen jako zajímavost, jakými klikatými cestami se Rush dopracovali tam, kde dnes jsou. Když se zamyslím nad tím, co se v té době hrálo, tak je jasné, proč se o nich téměř nevědělo. Tenhle styl hudby měl tehdy jiné hvězdy.
Vadí mi tady dvě věci:
1. Zvuk je docela bída, jako by to nahrávala nějaká česká kapela ve studiích Supraphon? Domnívám se, že v té době byli schopni zvukaři tuto hudbu v zahraničí sejmout líp.
2. Geddy Lee má nádherný hlas, který tady ale používá v poloze, která mu vyloženě nesvědčí. Byla to tehdy taková móda, poněkud se pak ztratilo, že zpěvákův hlas je poněkud nějak fádní. U G.L. to ale nějak funguje přesně naopak, aspoň mně tady jeho hlas připadá strašně nezajímavý. Neměl tuhle manýru zapotřebí, naštěstí na to časem přišel sám (i když mu to teda trvalo...)
reagovat

b.wolf @ 18.01.2007 00:00:00
... jenom krátká noticka - Supraphon sice vydával za komárů samé hrůzy, ale studia měl na svou dobu špičková. Pokud chceš příklad, poslechni si třeba od Neckáře 2LP Planetárium. Takový zvuk tehdy mělo jen velmi málo smeček...

mct @ 30.01.2007 00:00:00
To b.wolf:
Máte pravdu jen zčásti. Studia byla sice špičková, ovšem prioritou byly nahrávky klasiky (jeden z mála vývozních artiklů) a studioví technici byli specializovaní na tuto hudbu. Někteří rockeři měli své lidi, kteří dokázali vytvořit/prosadit kvalitní rockový zvuk (v Neckářově případě O.Petřina), proto se najdou i dobře sejmutá alba a zvukově se od zahraničních zásadně neliší. S popem to bylo výrazně slabší, člověk rozlišil český od zahraničního už od prvních tónů předehry...

Šm @ 08.06.2007 00:00:00
já jen ke zvuku nahrávek českého beatu za totáče, sami muzikanti si stěžovali, ve studiu zvuk dobrý, na desce hrůza, až v devadesátých letech jsem někde četl, že na vině byla norma zvuku v loděnicích,kde se lisovalo, takže tam to ořezali a my při poslech skřípali zubama, něco na tom je, porovnejte LP s CD