Naposledy přidané recenze
Cobham, Billy / Drum 'n' Voice Vol.5 (2022)
| 09.11.2024 | Jestli mě něco z hudebního světa - který sleduji - překvapilo, tak je to právě páté pokračování spolupráce Billyho Cobhama a skupiny Novecento. Po čtyřce jsem už nevěřil v další jejich reunion, ale ona se tak stalo. Jejich šesté setkání by bylo na pomezí sci-fi, ale kdo ví?
I když hudba na albech Drum 'n' Voice je tak trochu mimo toho, čím se Billy ve své kariéře zabýval, je to pořád ve svém ranku skvělá záležitost. Moderní hudební přednes a hostování slavných hudebníků z jazzového /a nejen/ světa. A na D&V Vol.5 je tomu zrovna tak. Z těch slavných jmen jsou zde zastoupeni Narada Michael Walden - bubeník, producent a vtomto případě i zpěvák /track 3/. Dále tu máme kytaristu Mike Sterna. Ten nabídl albu nápadité sólo v tracku 2. V tomto případě, kdybych neměl booklet, tak bych Sternovo sólo nepoznal. Přijde mi značně jiné, než které hraje na jeho albech. Nemůže chybět starý známý Brian Auger na Hammondky, který tyto projekty obohacuje na všech nahrávkách, krom prvního vydání Drum & Voice - Vol.1 All That Groove. Svou hrou přispěl v tracku 6. Další zajímavou personou je americký dechař Walter White. Ten se rozvášnil v tracích 3,4,5,8,9. Na albu se podílí více hostů které už neznám, proto se o nich nebudu zmiňovat.
Rytmicky se Billy předvedl skoro jako automatický bubeník - až na pár vyjímek hraje strojově přesně a jednoduše. Tady tohle vidím jako rozdíl mezi tímto počinem a alby před ním, kdy vkládal do bicích více kreativity. Taky mi přijde, že na nahrávce bylo využito zatím nejvíce samplů ze všech předchozích D&V titulů. Ale v tom já nemám žádný problém. Samploval kde kdo a navíc i dobře. Např. Satriani, Vai, Jeff Beck, Gary Moore, Scofield, Kate Bush atd.
Album Drum 'n' Voice Vol. 5 je celkově velmi dynamická moderně pojatá hudba. Celkově nijak nevyniká nad ostatní zpřízněné tituly, jen bylo využito modernějších techologií, které dodaly nahrávce mírně jiný level.
Nepochybuji o tom, že fans BC a jiní jazzmani budou nad touto deskou skřípat zubama, ani se tomu nebudu divit, ale mě tato hudba lahodí. Líbí se mi i bez toho, že Billy v ní nezanechal nějaký svůj větší rukopis - krom jeho hry, která už je tady trochu mimo jméno Billy Cobham.
Předzávěrečná předělávka Heather /original Billy Cobham - Crosswinds /1974/ je TOP alba. Tuto skladbu považuji za jednu z nejkrásnějších, co Billy stvořil. Závěr alba Solo - desetiminutový song v rytmickém oparu Afriky a spousty jiných hudebních detailů je důstojné rozloučení s albem. Hodnocení ***z***** Pouze pro alba od Billyho Cobhama.
A půl k tomu.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Drum 'n' Voice Vol.5
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Amish / Amish (1972)
| 09.11.2024 | Hľadači obskúrnych rockových vykopávok majú v období na prelome 60. a 70. rokov priam nevyčerpateľnú studnicu inšpirácie. Klasickou jednoalbumovou skupinou balansujúcou na hranici hard a psych rocku bola aj kanadská formácia Amish.
Vydala jeden album obsahujúci osem skladieb. Hudba je to dravá a zároveň melodická. Psychedélia opatrne vykukuje spoza periny. V hudbe sa zároveň nachádza aj čosi z melodiky 60. rokov, veď spevná záležitosť Sad Girl by sa mohla ocitnúť aj v rádiovom vysielaní tých čias a určite by sa v ňom nestratila.
Výraznú rolu v sounde hrajú klávesy, také tie organové, chutné. Skladby sa počúvajú jedna radosť, ešte aj milý cover Dear Mr. Fantasy má čosi do seba. Ako najobľúbenejšia vec z albumu by sa mohla menovať hociktorá, ale ja som sa rozhodol vyzdvihnúť dlhšiu náladovku In The Sea a záverečnú variáciu na drsnú konfrontáciu Down The Road. To bola inak skladba, ktorú kapela plánovala vydať ako singel, ale vydavateľ túto snahu zarazil, nuž kapela nikdy žiadny singel nevydala.
Toto je muzika, pri ktorej sa mi parádne relaxuje. Skladby sú krátke, sedia mi, a tak prihodím protekčnú hviezdu k trom zaslúženým.
» ostatní recenze alba Amish - Amish
» popis a diskografie skupiny Amish
Poobah / Let Me In (1972)
Moja záľuba v jednoalbumových vykopávkach ma doviedla aj k americkej hardrockovej skupine Poobah. Predstavte si, aké bolo moje prekvapenie, keď kapela bezostyšne, nie, že nenahrala iba jeden album, ale dodnes funguje!
Každopádne sa dnes pozrieme na debutový album Let Me In z roka 1972.
Hardrockové triá zbožňujem. Rytmika v zložení Phil Jones (basa, spev) a Glenn Wiseman (bicie Jim Gustafson okrem gitary a spevu zvesela preluduje i na klávesoch, ale to si ani nevšimnete. Šesť skladieb je presne takých, aké počúvam veľmi rád. Už úvodná pecka Mr. Destroyer ukazuje, že kapela to má rada surové. Iste, na úvod zaznie voľajaký smiešny dialóg, ale od nástupu šmirgľovanej gitary môj poslucháčsky duch instantne prejde zo zemského skupenstva do nirvány. A tento stav pretrváva aj v záverečnom džungľovom perkusívnom opare.
Baladicky ladená Enjoy What You Have vyrušuje ordinárneho poslucháča neustálym psychedelickým podpichovaním. Ako keď vám vlastizradca hudie do uška čosi o mierových úmysloch invazívnej armády. Vie, že je to blbosť, ale tak dobre to znie! Bluesový názvuk v Live To Work je taký drsný, že by pri ňom aj Chuck Norris radšej rokoval ako bojoval. Psychedelická haluz Bowleen poteší najmä konzumentov rôznorodých rastlinných fajčív, na záver sú spláchnutí do záchoda a nastúpi ďalšia hardrocková operácia bez umŕtvenia zavádzajúco pomenovaná Rock N’ Roll. Záverečná a titulná skladba v jednom, Let Me In, poteší najmä priaznivcov dlhých bubeníckych sól.
Na mojom CD sa nachádza 12 bonusov. Kapela sa snažila vydať všetko, čo našla v skrini, nech majú fanúšikovia radosť, a tak sa pripravte na niekoľko zmien na poste bubeníka, zopár koncertných záznamov a najmä podobne drsnú muziku. Taká Upside Down Highway by sa nestratila ani v hlbinách čierneho mŕtveho metalu. Je asi dobre, že ju nepočuli dnešní stoner rockeri, lebo kvílenie ich zúfalého mindráku by znelo ešte horšie ako to, čo obvykle produkujú. A peciek, ktoré stoja za zmienku je tu veľa, Make A Man Outta You, Walk Of The Bug, Going To Rock City, I’m Crazy, You’re Crazy... Bonusy sú akoby ďalším albumom kapely, rozhodne sa teším, že túto nekompromisnú nádielku vlastním a môžem počúvať. Vlastne by som povedal, že sú ešte lepšie ako album.
Hrubozrnná hudba kapely Poobah ma baví, v USA sa hral hard rock, aký sa nikde inde na svete nevyskytoval.
» ostatní recenze alba Poobah - Let Me In
» popis a diskografie skupiny Poobah
Samurai / Kappa (1971)
| 06.11.2024 | Vážení čitatelia, držte si okuliare, chystám sa načrieť do močaristých končín japonského hard-psychedelického rocku, kde na vás číha mytologická Kappa s jazierkom na hlave.
Má ju na svedomí skupina Samurai, ktorá vydala dva albumy, debut v roku 1970 a toto dielo v roku 1971. Následne sa rozpadla. Našinci môžu poznať basgitaristu Tetsua Yamauchiho, ktorý sa stal neskôr v Británii členom skupiny Free. Tu je však jedným z pätice hráčov, o ktorých u nás, trúfam si povedať, veľa ľudí nepočulo.
Každopádne som si toto dielo kúpil naslepo, len tak, zaujal ma obal. A viete čo? Na druhý deň som sa do obchodu vrátil a kúpil si aj debut. Prečo?
Pretože Kappa ponúka typickú hardrockovú muziku. Päť skladieb osciluje na pomedzí trvdosti diamantu, pričom neváha občas zahaluziť. Frontman Miki Curtis, ktorého meno sa občas uvádza ako súčasť názvu kapely, spieva a obsluhuje i flautu. A počúva sa dobre, hoci jeho angličtina má srandovný japonský prízvuk, ktorému niekedy ťažšie rozumieť. Toto je ten typ muziky, ktorý by som si bez váhania vzal na opustený ostrov, pretože inak by som sa cítil opustený. Nedajte sa pomýliť názvami ako napríklad Trauma, z tejto meditatívnej pecky mám len a iba radosť. Prečo ma tento typ muziky tak opantáva? Nuž, je to Same Old Reason. Je skrátka kompatibilná s mojou krvnou skupinou.
Samozrejme, mdlá ospalka Daredatta by sa dala sama o sebe považovať za slabšiu, ale v rámci oddychu pred náložou Vision Of Tomorrow funguje na jednotku s hviezdičkou. No a celostranová kompozícia King Riff And Snow Flakes je inštrumentálna smršť, vyblbnú sa všetci. Klávesák, basák, bubeník, gitarista... Dvadsaťdva minút uplynie ako nič!
Vlastním japonský disk od P-Vine Records z roka 1998, DR 12, tak mi hádam bude dovolené prehlásiť, že sa mi táto muzika páči. A nadelím jej 5 hviezd.
» ostatní recenze alba Samurai - Kappa
» popis a diskografie skupiny Samurai
Axis / It's A Circus World (1978)
Koncom 70. rokov sa hardrocková muzika dostala do útlmu. Zahodila všetky progresívne výlety do inštrumentálnych krajov, sústredila sa na kratšie úderné pesničky založené na úsečných riffoch a spevných melodických refrénoch. Kto sa chcel hudbou živiť, musel sa prispôsobiť poslucháčskemu vkusu masového publika. A to chcelo čo najjednoduchšiu, pokiaľ možno sterilnú, muziku nenútiacu mozog k zvýšenej aktivite. V roku 1978 sa v tomto prostredí zrodil album It’s A Circus World od americkej skupiny Axis, ktorý sa z tohto modelu trocha vymyká.
Išlo o typické rockové trio, gitara-basa-bicie (a spev), v zostave sa nachádzali zaujímaví muzikanti. Meno Jay Davis (basa) asi nikomu nič nepovie, hoci hral s Rodom Stewartom, ale Danny Johnson (gitara, spev) hral v skupinách Derringer, Alcatrazz, Private Life a Steppenwolf. No a Vinny Appice bude známy každému priaznivcovi Black Sabbath a Ronnie James Dia.
Jedenásťskladbová gitarová hardrocková nádielka je za mňa vhodná aj do rádií (ak by niečo také chceli hrať, čo nechcú). Nie však v komerčnom zmysle. Hudobníci akoby žmurkali na poslucháčov – aha, sú to krátke melodické songy, ale zároveň majú v sebe dravosť a energiu vymedzujúcu sa z popového bahna svojich súputníkov. Zvuk odmieta produkčnú sterilitu, znie prirodzene, ako sa na správnu rockovú muziku patrí.
Milujem posadené polohy v Brown Eyes alebo Juggler. Rovnako však na mňa zaberajú aj svižnejšie riffovky ako Soldier Of Love. A čo by to bol za hardrockový album, keby sa na ňom nenachádzala posmutnená balada á la Train? Appice sa vyblázni v rozkokošenej funkoidnej smršti Armageddon, mám pocit, akoby v Sabbathoch nehral to, čo mohol. Album v podstate nemá slabé miesto a skladby sú vzácne vyrovnané. Pokiaľ máte radi melodický gitarový hard rock bez kompromisov, budete spokojní.
Že to šlo aj v roku 1978, hrať skvelú muziku, dokazuje tento album mierou vrchovatou. Mám ho rád.
» ostatní recenze alba Axis - It's A Circus World
» popis a diskografie skupiny Axis
White, Lenny / Just Like Dreamin' /with Twennynine/ (1981)
Třetí a poslední album skupiny Twennynine, kterou vedl americký bubeník Lenny White je důstojným ukončením za jejich krátkou tříletou hudební kariérou. Album obsahuje devět zpívaných songů na poli funky a R&B. Na zpěvu se podílela skoro celá skupina. Zajímavou skladbou je Twennynine /The Rap/ kde se všichni postupně předvedou na své nástroje. Dvojice zpěvaček rapuje a dělá si legraci z jednotlivých členů, které představuje.
Album podle mě nemá slabší místo, celá produkce je vyvážená. Sice o nějakých sólových vyhrávkách a jamování, které se mi tak líbí nemůže být ani řeč. Na druhou stranu, ony by se tyto vyhrávky na album do celkové dramaturgie ani nehodily. Závěrečná skladba All I Want má dvě úrovně. Začíná jako pomalé R&B, které přechází postupně do vyšší rychlosti. V této skladbě, jako jediné na albu je výrazná kytarová linka.
Všechy tři alba Twennynine jsou si svou kvalitou hodně blízké. Nedá se říct o žádném, že by bylo horší nebo výrazně lepší, proto Just Like a Dreamin' ohodnotím stejně jako zbylé dva počiny ***z*****. Ten kdo měl rád Lennyho sólová fusion alba nejspíš tuto funky a R&B trilogii nepřijme, ale já jsem přesvědčen, že Lenny White odvedl dobrou práci i v tomto mainstremovém hudebním světě.
» ostatní recenze alba White, Lenny - Just Like Dreamin' /with Twennynine/
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Cobham, Billy / Focused (1998)
Album Focused mě zaujalo od prvních poslechů dechovými nástroji v podání Randyho Breckera. Jestli se na nahrávce něco vyvyšuje nad ostatní produkci, tak je to trubka a flügelhorn tohoto hudebníka, který kdysi dávno v ranných sedmdesátkách spolupracoval s Billym ve skupině Dreams. I když zpočátku bylo toto album trochu poslechově komplikované, přesto jsem si k němu našel cestu.
Jako první a celkem melodicky schůdná píseň je úvodní Mirage /autor Billy Cobham/. Otvírá ji celkem zajímavá basová linka Stefana Radermachera, do hry posléze vstupují Breckerovy dechy, a postupně se všichni předvedou svými sólovými přednesy. Jako otvírák alba je Mirage zvolen na jedničku.
Další zajímavou skladbou, kterou doporučuji na poslech je Walking in 5 /autor opět B.C./. Skladba vznikla již dříve a je zachycena na projektu Paradox /1996/, kde má až rockový feeling, a také později byla předělána do španělštiny pod názvem Hoya, Otono y Flor a nachází se na albu Billy Cobham and Asere - De Cuba y de Panama /2008/. Na Focused se mi jeví jako nejpodmanivější ze všech verzí. Oficiální live záznam Walking in Five zatím není. Wi5 je pomalá jazzová balada s nápaditou melodiíí a je to tzv. hit alba. Carl Orr vybrnkává na španělku pomaloučké libozvučné tóny, Breckerova křídlovka je ostrá jako břitva a piáno Gary Husbenda - to je pohlazení na duši. Ten song se vznáší jako mlha nad podzimní krajinou. Prostě nádhera.
Ještě vypíchnu závěrečný Avatar /autor Gary Husband/ Jedná se o svížnou disharmonickou skldbu, kde se všichni odvážou a předvádí sóla ve vysokých otáčkách.
Album obsahuje osm skladeb. Těch zbylých pět se nese v pohodovém jazzovém duchu, který si ale říká o pozornější a opakovaný poslech. Zbylé věci nejsou vůbec k zahození, jen cesta k nim je poslechově složitější. Každý hráč přispěl autursky svým vkladem a to se projevuje i na dramaturgii skladby. V jednom jsem si jist, a to, že se album Focused jen tak neoposlouchá. V discografii Cobhama bude patřt F. mezi tvrdé hudební oříšky, které si užívám v klidu a svátečně.
Hodnocení : Kdysi to bylo za tři, dnes bych to zvedl, ale na čtyři to furt nevidím. Dobrá jazzová práce, nemající v Cobhamově portfóliu obdoby, ale v konkurenci jiných jeho desek to je za velmi silné ***z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Focused
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
ZZ Top / La Futura (2012)
Posledný štúdiový album americkej celoplanetárnej kapely ZZ Top v originálnej zostave sa volá La Futura a platí, že sa s nami skupina rozlúčila s plnou parádou.
Nie som práve ortodoxný fanúšik Gibbonsa a jeho dvoch kumpánov, keby som mal zostavovať rebríček obľúbených skupín, ZZ Top by sa nedostali ani do prvej stovky. Ale musím uznať, že prvé štyri albumy sú skvelé bluesrockové počiny. Iste, povedomie o skupine skresľuje úspech ich hrôzostrašného spojenia novej vlny a boogie v 80. rokoch a následné zvukové mrzačenie albumov v ďalších dekádach. Viem, že im to asi môže byť jedno, zarobili a užili si slávu, o akej sa nám ani nesníva. Napriek tomu je škoda, že po albume Fandango! je ich muzika skôr utrpením ako slasťou.
Avšak! V roku 2012 sa kapela vrátila k svojim koreňom a pridala zvuk, ktorý som si zamiloval. Opäť je divne špinavý, akoby sa z reproduktorov sypal piesok, štrk, rozlievala texaská pustina. Priam cítim každý pichliač sukulentov a kaktusov živoriacich na vyprahnutej a rozžeravenej pláni. Ani najslávnejší zvukoví experimentátori nedokázali pretaviť takéto pocity do svojej hudby. ZZ Top sú v tomto neuznaní géniovia.
Desať skladieb pre basu, bicie, gitaru a spev doslova odsýpa. Ešte aj spev je špinavý ako obitý cadillac po niekoľkodňovej jazde šírou nehostinnou krajinou. Gibbons je jedným za najlepších bluesových gitaristov, má prejav a „fíling“, aký by mu mohli závidieť aj černošské legendy z prvej polovice 20. storočia. A na tomto albume to patrične dáva najavo.
Od prvých tónov singlovky I Gotsta Get Paid som doma, toto je americká hrubozrnná muzika vychádzajúca z bluesových koreňov a kalená hardrockovým kováčom. Klasické boogie, ktorým bradáči ohúrili v prvej polovici 70. rokov, je späť a to je dobre! Kúsky ako Chartreuse alebo Consumption sú výživné. Rovnako posadené južanské hard-boogie kúsky typu I Don’t Wanna Lose, Lose, You mi pripomínajú to najlepšie z repertoáru kapely. Nie je ľahké zložiť melodickú odrhovačku, ktorá by neotravovala, vo Flyin’ High a Big Shiny Nine máme priam etalóny tohto typu milej pesničky. A južanská balada It's Too Easy Mañana je jednoducho bomba!
Ono, vybrnkávané balady kapela hrala rada, aj Over You jej rozhodne robí česť. Keby som mal vybrať singel z albumu ja, zvolil by som odľahčenú bluesovku Heartache In Blue s harmonikou v popredí. Viem, že v našich končinách by ju rádiá nehrali, mal som teraz viacero služobných ciest a v aute som musel počúvať rádio, to je iná tortúra! Vôbec sa nečudujem, že u nás väčšinový hudobný vkus neprekračuje dno... Najlepšia skladba na albume je tá posledná. Have A Little Mercy má taký ten hravý šmrnc, ktorý kapele kedysi išiel a nemá konkurenciu. Keď si uvedomím, že je to vlastne posledná skladba od kapely ako takej (hoci možno ešte nejaký album v inej zostave vyjde), musím sňať pomyslený stetson a pustiť si celý album ešte raz!
Priznávam, La Futura sa v posledných rokoch stala mojim najpočúvanejším albumom od skupiny. Je to vynikajúca muzika!
» ostatní recenze alba ZZ Top - La Futura
» popis a diskografie skupiny ZZ Top
Jefferson Airplane / After Bathing at Baxter's (1967)
Skupinu Jefferson Airplane jsem poznal díky albu Bark, který se prodával v Gramodeskách před Vánoci roku 1972. Skupina mě zaujalo natolik, že jsem následující období věnoval shánění nahrávek té skupiny s pro mě výbornou zpěvačkou Grace Slick, další deskou, kterou jsem si po čase nahrál byl Surrealistic Pillow. Pořád jsem toužil po Volunteers, které mi kamarád popsal, že tak si představuje americkou desku. O After Bathing At Baxter´s jsem si tehdy přečetl v Pop Music Expresu, ale deska k nahrání byla nedostupná. Kamarád přivezl ze Zvolena, kde byl tehdy ve škole nahraný Crown Of Creation, který mě dostal parádním psychedelickým soundem. Po revoluci patřilo tohle album mezi první desky, které jsem si pořídil na CD. V současné době mám celou jejich tvorbu na japonských mini LP v promo boxu a nejvýznačnější desky na vinylech.
After Bathing At Baxter´s je deska, kterou si od milovaných Jefferson Airplane pouštím asi nejčastěji. Deska mě zaujala svým psychedelickým soundem, výborným zpěvem Grace Slick a dokonalými vícehlasy, považuji jí za dokonalou ukázku populární hudby léta lásky 1967 a éry hippies. Co se týká písní, tak mně se líbí celá deska, možná bych vyzvedl dlouhou instrumentálku Spare Chaynge, která je synonymem psychedelického rocku.
Co se týká hodnocení tak maximum.
» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - After Bathing at Baxter's
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane
Rolling Stones, The / Aftermath (1966)
Rok 1966 zastihl britskou rockovou muziku ve fázi nebývale plodného fúzování a čerpání nové inspirace zpoza oceánu. Party, které ještě před rokem či dvěma produkovaly líbivý a melodický beat, i tvrdé garážové sestavy oddané zámořskému rhythm and blues se začaly scházet na jednom písečku, kde jejich muziku zárodky psychedelické vlny formovaly do mnohotvárnějších podob, otevřenějších k různým výstřelkům a experimentům. Na Ostrovech tehdy ještě stále byli nedostižným vzorem všestranní a nápadití Beatles, jejichž deska Rubber Soul z konce roku 1965 pořádně zvedla pomyslnou laťku. Jednou z kapel, která měla potenciál na tuhle hozenou rukavici reagovat, byli Rolling Stones, u kterých se kormidla už zcela otevřeně (ke smůle Briana Jonese) chopili Mick Jagger a Keith Richards.
Začátek desky Aftermath (i ten název odkazuje na změnu hudebního paradigmatu, kterou Stones museli vzít v potaz) mě hodně baví. Máme tu kombinaci folkových kytar a simulovaného zvuku sitáru v otvíráku Mother´s Little Helper a k ní kontrastní, klasicizující aranži nahrávky Lady Jane. Rockovější skladby Stupid Girl a Under My Thumb stojí na zvuku kláves, respektive fuzzem prohnaných kytar a baskytary. Tyhle čtyři nahrávky podle mě na albu nemají konkurenci a obstojí i ve srovnání s "progresivní" tvorbou Fab Four z té doby. Úplně opačným směrem jde autorské blues Dontcha Bother Me, ve kterém slidekytarové výjezdy Briana Jonese a harmonika Micka Jaggera črtají další z předobrazů pozdějšího bluesrockového zvuku Stones.
Problém podle mě přichází až s jedenáctiminutovým kusem Going Home. Ze skladby, která by snadno obstála v tehdy obvyklém tříminutovém formátu, udělala přepálená stopáž obtížně poslouchatelnou nudu. Tohle (by) skvěle fungovalo na koncertech, kde upozaděná kapela a Jaggerovo shouterství mohlo ústit do strhující extáze, ale pokoušet se o něco takového ve studiu vnímám jako chybu. Druhá strana alba už je podstatně více nesourodá. Pijácký paján High and Dry tu střídá sentimentální psychedelie Out of Time, rock´n´rollové řádění It´s Not Easy nebo až merseybeatová melodie What to Do. Všechno sice uposlouchatelné kusy, ve stoneovském katalogu ale zapadaly prachem zcela právem.
Plně autorské album znamená také pořádnou dávku textů - jak se Jagger s Richardsem poprali s nimi? Opět vnímám silnou dominanci prvních čtyř skladeb, přičemž hlavně úvodní Mother´s Little Helper o uštvaných matkách, které své dvě šichty (v zaměstnání a v domácnosti) zvládají jen díky sedativům, musela tnout do živého. Popularitou zahlcení Stones tu ventilovali také svůj vztah k povrchnosti různých dívčích "zlatokopek", které se na ně během nekonečných turné doslova lepily (Stupid Girl) nebo ke změně vlastního společenského postavení na alfa-samce (Under My Thumb). Jak to vlastně Mick Jagger myslel s Lady Jane mi dodnes není úplně jasné, dost ale pochybuji o tom, že by tu opěvoval jednu z manželek Jindřicha VIII. Jane Seymourovou, jak tvrdí některé interpretace. Spíš tu vnímám odraz paralelních vztahů a různých "bokovek", které v té době udržoval, a docela bych chápal i teorii, dle které zpěvák opisem "Lady Jane" tematizoval dámské intimní partie.
Dál už je to i po textové stránce docela kočkopes: filipika proti módním napodobovatelům stylu kapely (Dontcha Bother Me), lkaní o tom, jak jsme na turné osamělí a chceme se vrátit domů ke své dívce (Going Home) nebo podivný příběh, který jako by vzdával hold hitu Chucka Berryho Memphis, Tennessee (Flight 505). Vztahový přístup "ty za to můžeš" pokračuje ještě v nahrávkách Out of Time a Think, větší přesah vnímám snad jen v neujasněné zasněnosti textu skladby I Am Waiting.
Pokud by Aftermath udržel úroveň, na kterou ho dostaly jeho první čtyři skladby, měli by Beatles už v šestašedesátém opravdu vážnou konkurenci. V hloubi desky ale laťka padá dolů, takže Stones zůstali jen u ambiciózního, nicméně nenaplněného pokusu. Osobně tohle období, kdy se kapela snažila "jít s dobou" a reflektovat aktuální hudební trendy, nevnímám jako šťastné, zvlášť když vyvrcholilo z mého pohledu dost kontroverzním LP Their Satanic Majesties Request. V psychedelické poloze Stones mi chybí autentično, které si skupina našla až na přelomu dekády s deskami Let It Bleed a Sticky Fingers.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Aftermath
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Stern, Mike / All Over The Place (2012)
Jeden z mých nejoblíbenějších kytaristů ve fusion je Mike Stern. Patří mu místo mezi jmény jako John McLaughlin, Al Di Meola, John Scofield a George Benson u kterých jsem zkompletoval celou diskografii. U JMcL jsem zašel ještě dál a mám i jeho rarity a četná hostování s jinými umělci.
Mike Stern je ovšem jediný z výše jmenovaných, co má vyrovnanou tvorbu, takže při hodnocení jeho alb jsem mu nikdy nedal míň jak tři hvězdy. A díky tomu, že se jeho práce od sebe moc neliší, najednou zjišťuji, že psaní recenzí k jeho deskám /které se chýlí do finále/ mi dává zabrat. Je to právě tento případ.
Nemůžu tvrdit, že album All Over the Place je stejné jako jeho debut Upside Downside /1986/, to rozhodně není, protože je dělí od sebe skoro čtyřicet let, ale je hodně podobné deskám okolo něj.
Ve zkratce :
- album je nabité špičkovými hosty ze světa jazzu
- pět bubeníků
- osm baskytaristů
- pět dechařů
- opět klávesák a producent v jedné osobě Jim Beard
- tři nazpívané skladby zpěvem bez textu
- dva songy hrané na akustickou kytaru
- a toto je první album na kterém se objevila Sternova žena Leni. Hraje ve dvou tracích na kytaru a n'goni /strunný hudební nástroj, oblíbený v západní Africe. Primitivní předchůdce banja/.
All Over the Place je skvělé fusion, kdy Sternovu kytaru obklopují spousty hostů s různorodou technikou hry. Autorem všech skladeb je Mike Stern. Nemohu udělit plný počet v krátkém hvězdném hodnoceni. Ten si u mě vydobyly Mikeho první alba, protože je tam jistá syrovost, která mi imponuje víc, než tyto - řekněme propracovanější alba s jeho nedávné minulosti. AOtP je výborná deska za čisté ****z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - All Over The Place
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Rolling Stones, The / Out of Our Heads (1965)
V začátcích Rolling Stones všichni členové kapely (včetně jazzem odkojeného Charlieho Wattse) přísahali na rhythm and blues, které si tehdy v Anglii (a nejen tam) našlo vděčnou fanouškovskou základnu. Neuběhly však ani dva roky a kapela dala puristickému přístupu vale. Zatím ještě nedozrál ten správný čas na plně autorskou desku ("čtyři skladby stačí, drahoušku", glosoval by to možná Oldřich Lipský), ale ten správný výběr z širších žánrových škatulek ukázal, že Stones zvládnou víc než jen vytloukanou bluesovou dvanáctku. Ledacos naznačily už popovější skladby Tell Me a Time Is on My Side z prvních dvou desek, v "mezidobí" kapela bodovala třeba s bluesovým singlem Little Red Rooster, zpěvnou záležitostí The Last Time nebo archetypem rockového hitu (I Can´t Get No) Satisfaction. Kdybych byl v šedesátých letech britským teenagerem hltajícím stoneovskou muziku, měl bych od třetího LP velká očekávání.
Desku Out of Our Heads musím pochválit hned za její začátek, protože vůbec poprvé tu od Stones cítím snahu o dramaturgii. S peckou She Said Yeah přicházejí naboosterované kytary, Jaggerův chrlený text a kvílivé kytarové sólo, které naznačí, o co do roka a do dne začne jít mnoha bluesovým maestrům. V Mercy, Mercy se kapela strefila přesně do prostoru, který ji v budoucnu bude hodně zajímat: střední tempo, melodické akordové změny a atmosféra někde mezi výstřelem z pistole a pohlazením stonkem růže. Hitch Hike ještě částečně vězí v rhythmandbluesovém schématu, jenže zase je tu naprosto parádní, atmosférické kytarové sólo.
Ve valčíku That's How Strong My Love Is exceluje hlavně Jagger, pohodovka Good Times (i když Keithův způsobný hlásek v odpovídačkách své kouzlo má) ani Berryho rhythm and blues Talkin' 'Bout You (kde zase ocením alespoň skvělé pianové linky Iana Stewarta) mě zas tak neberou. Pak už to ale zase začne být nářez. Další valčík? Stoneovská verze Cry to Me mohla klidně stát modelem McCartneyho srdceryvnému kusu Oh! Darling, rozpařené boogie Oh Baby (We Got a Good Thing Goin') by zase o několik let později klidně mohli mít v repertoáru žánrově čerstvě přeorientovaní Status Quo.
To bychom měli převzaté skladby, co tedy tentokrát Stones upekli autorského? Asi nejvíc baštím pomalou parádu Gotta Get Away s hutným akustickokytarovým podhoubím a atmosférický kus I´m Free, který by svým textem ("Můžu si dělat, co chci a kdy chci") zvládl docela dobře posloužit jako "programové prohlášení" kapely. Hit Heart of Stone je na můj vkus až moc ukázněný, o to víc mě zase baví The Under Assistant West Coast Promotion Man, druhá z povedených bluesových šlápot s parádními harmonikovými vstupy Briana Jonese.
Na albu Out of Our Heads podle mě Stones poprvé začali zjišťovat, jak velký aranžérský potenciál v nich dřímá a jak ho co nejlépe využít. Právě tady vnímám začátek té části diskografie kapely, která mě opravdu baví a u které dokážu hledat srovnání s jejími bluesovými či rockovými (a nevím ještě jakými) souputníky. Zůstat u rhythm and blues, bylo by po Stones možná do pár let veta jako třeba po Animals, příklon ke komerčnější muzice jim ale umožnil dál se vyvíjet a později se k blues obloukem vrátit.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Out of Our Heads
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Megaton / Megaton (1971)
Megaton, album rovnomennej nemeckej skupiny, patrí k tým dielam, o ktorých básnia a snia mnohí rockoví archeológovia. Kúpil som si ho zhruba v dobe, keď som objavil stránky Progboardu. Zvláštne, že tu až donedávna nemal profil.
Chápem, že pred pätnástimi rokmi nebolo ľahké o ňom čokoľvek napísať, ešte ani len zostavu nikto na internete nepoznal. Doba sa, našťastie, zmenila a ja o tomto zabudnutom hardrockovom kúsku môžem konečne čosi napísať.
Album z roka 1971 bol typickým štúdiovým projektom, na ktorom sa zišli rôzni štúdioví hudobníci a azda kvôli právam svoju totožnosť utajili. V Nemecku sa to dialo pravidelne. Spomeňme si na azda najznámejší prípad – spojenie Kena Henskelyho a kapely Virus v projekte Weed. Megaton bol projekt Lesa Humphriesa, využil dvoch Britov (speváka Jimmyho Bilsburyho a bubeníka Barryho Reevesa) a dvoch štúdiových harcovníkov z Lucifer’s Friend (basáka Bennyho Bendorfa a gitaristu Petra Hessleina), aby spáchal desať rezkých hardrockových skladieb.
Materiál je priam rádiovo priaznivý, žiadna skladba nepresiahne päť minút a aj tie štyri minúty dosiahnu len dve. Jednoduché gitarové vypaľovačky s chripľavým spevákom za mikrofónom ma bavia v miere, ktorú obvykle dosahujem iba pri srdcových záležitostiach. V dobách, kedy som sa snažil vstrebať čo najviac neznámych kapiel zo 70. rokov a osobitne nemeckú scénu, ktorá bola pre môjho otca niečo ako voľná vstupenka do sveta za Železnou oponou, ma Megaton zaujal na prvé vypočutie a už mu to ostalo.
Skladby nehýria originalitou, taká Niagara je sťaby Whole Lotta Love. Kto má rád glam, ten si tu tiež nájde to svoje (Out Of Your Own Little World). No a čo by to bolo za hard rock bez bluesového shuffle? Woman I’m Gonna Make You Mine by tu veru chýbala! Osobne sa mi najviac páči spevná temnota Wanna Be A Hero, temná záležitosť Fairy Tale Song, a ani hypnotická pecka Man In An Aeroplane nie je na zahodenie.
Čo mi, naopak, prekáža, sú perkusie v skladbe Carry It On To The End. Tieto plážové reminiscincie na Karibik nemusím. Našťastie je to len jediná výnimka spomedzi parádnych vypaľovačiek.
Vynikajúci priamočiary gitarový hardrock z počiatku 70. rokov, ako by som mohol nemať rád Megaton? Jasné, že je to skvelá záležitosť, však ju vyskúšajte!
» ostatní recenze alba Megaton - Megaton
» popis a diskografie skupiny Megaton
Anderson, Jon / Jon Anderson & The Band Geeks - True (2024)
Cvrlikají si pomalu i vrabci na střeše, že je tohle album výtečné, ale k recenzi se nikdo nemá. Chopím se jí tedy, i když to bude spíš povídání o tom, jak deska vznikla. Což nakonec s její kvalitou souvisí. Příznivé ohlasy zdůrazňují, že se tady probudil k životu étos starých Yes, těch "pravých". Současně jde o Andersonovu desku. I když se z jeho (bohaté a proměnlivé) sólové diskografie vymyká kompoziční propracovaností a rockovým drajvem, přesto tu najdeme jeho typické osobní znaky - názvuky world music, světelné bytosti, relativně přímočaré osobní texty nebo otřesně kýčovitý obal. Kudy se tam tedy dostali ti Yes?
Přes kapelu, která existovala roky, než je Andersonově pozornosti doporučil jeho blízký spolupracovník. Mezi jiným měli v repertoáru cover verze Yes a Jon se s nimi domluvil na krátkém turné, pro které vybral ty největší fláky jako The Gates of Delirium, aby se vidělo. Brzy bylo všem jasné, že tady se děje něco významného, sedí to dohromady. Vynikající muzikanti, kterým klasický prog přešel do krve natolik, že jsou schopni v jeho duchu komponovat, aniž by to znělo jako vykrádání. Obrovská osobní angažovanost a nadšení, které se promítá do živé energie desky. A něco mezi nebem a zemí...
Album je svým způsobem důkazem, že modlitby mohou být vyslyšeny. Člověka, který důvěřuje a zůstává otevřený, nakonec život (nebo vesmír) překvapí a přihraje mu v pravý čas do cesty přesně to, co potřebuje. Po vlně kladných ohlasů už Jon říká v rozhovorech naprosto otevřeně: "Tohle jsou Yes, které jsem si vždycky přál." Mluví také o tom, jak si na procházkách představuje, že ho za jednu ruku drží Chris a za druhou Alan a jsou šťastní, že jejich odkaz takto ožil. Píseň Still a Friend je o tom, že odloučení ani smrt nehrají roli, neruší blízkost: "Jsme sen, který se děje stále znovu. Jsi obloha, která mi zpívá tuto píseň. Jsi láska, která se pořád vrací. Oceán, po němž se denně plavím. Představ si, že si to můžeš představit celé znovu... Je to jen stav mysli. Pořád jsi můj přítel."
To je doják, co? Dojemných momentů je na albu víc, ještě silnější je ale radost, rozmach, vzlet. Je to šťastná deska. Někdy se zkrátka věci takhle sejdou... První singl True Messenger, který album otevírá, mě přitom zvlášť nezaujal, leda snad nebývalou energičností, která kontrastovala s rozvolněným trylkováním velké části Jonových sólovek, které tonou v duhové mlze bez většího kontaktu s realitou. Tohle bylo zemitější, rocková písnička, dalo by se říct.
Přesvědčil mě ale až souvislý poslech alba, z něhož se mi nejprve vyloupla třetí Counties And Countries s působivou gradací a zejména překrásná rozsáhlá Once Upon a Dream. Ta se zrodila z mantry, kterou hlas opakuje na začátku i ve střední ztišené části. "Stačí se potloukat kolem, hledat. Stačí se rozhlížet, zkoušet..." Nárazové komponování, u kterého byl Anderson většinou přítomen pouze online a jednotlivé nápady různých členů se postupně vrství, překvapivě dobře sedí k rozkošatělé a vnitřně pestré kompozici, pomáhá evokovat cosi nekonečně rozmanitého, prostorného, přesahujícího jednotlivou lidskou mysl.
Později mě zaujala také třeba právě už zmíněná Still a Friend, která se z rozvážného kroku odpíchne k nebesům, nebo následující celkově klidnější Make It Right. Trochu moc citově přímočará je na mě závěrečná Thank God ("díky bohu, že jsem doma, díky bohu, že tě mám..."), ale jako tečka k albu sedí. Líbí se mi, že jsem desku nemusela nějak programově "naposlouchávat", zkrátka se mi líbila a chtěla jsem ji slyšet stále znovu. Z jednotlivých pasáží přirozeně vyvstal celek, kompaktní a vnitřně členitý, a z něj se zase vynořily jednotlivé písničky, které si ráda poslechnu i samostatně. Myslím při nich na všechno, co mi hudba Yes dala (asi nejvíc mi na mysli tane album The Ladder), a ze srdce Jonovi přeju, že se téhle chvíle ve zdraví a síle dožil.
Po Hackettových projektech další připomínka, že duch kapely nemusí vždy přebývat tam, kde zůstalo jméno, a společně s turné Beat, což jsou King Crimson bez Frippa (s jeho plnou podporou), vlaštovka, která nám říká, že artoví a progresivní velikáni vyorali brázdu, do níž je možno sít i o půl století později.
» ostatní recenze alba Anderson, Jon - Jon Anderson & The Band Geeks - True
» popis a diskografie skupiny Anderson, Jon
Cobham, Billy / The Traveller (1994)
Bubeník světového formátu Billy Cobham neúnavně vydává i v devadesátých letech jedno album za druhým. Jeho nejlepší časy sice skončily - mám na mysli sedmdesátá léta, ale nutno uznat, že tohoto muzikanta a skladatele invence rozhodně neopouští.
The Traveller není nijak zvlášť super nahrávka. Není to ale ani žádný propadák, co se nedá poslouchat. Milovníci jazzových fůzí by si zde mohli najít to své. Jako první věc se předvádí velmi nápaditá skladba Alfa Waves. Skladba má zajímavou melodii a o hudební výkony není nouze. Skladba na druhém postu je zpívaná od Carole Rowley. Zpěvačka spolupracovala taky např. s Peterem Gabrielem nebo s Mickem Jaggerem. Zde na The Traveller zanechala vokální stopu ve třech skladbách. TT je první album od roku 1979 /album B.C./, kde Billy použil opět zpěvu.
Ve vší všeobecnosti popíšu pouze náladu a zvuk nahrávky. Jednotlivé tracky rozebírat nebudu. The Traveller oproti svým pěti předchůdcům vsadil na komornější náladu hlavně v první půli alba. Ve druhé části, od skladby Fragolino se deska probouzí k životu a je dravější a poslední dva tracky si to smaží rychlostí formule 1. Syntezátory na albu, které ještě nedávno dominovaly deskám před, tady ustoupily do pozadí a předvádí spíše podpůrnou roli pro dokreslení. S klávesových nástrojů hraje prim především piáno. Co se týče kytarových partů, kytarista Peter Wölpl kombinuje elektriky s akustikama. Basová linka není v popředí jako třeba na již zmíněném albu B.C., ale rovněž se nedá říct, že by se ztatila v nějaké skrumáži not. Billyho Cobhama a jeho baterii bicích podporuje perkusionista Nippy Noya. Ten se už předvedl na Billyho desce Incoming /1989/.
Je moc dobře, že se The Traveller vydal trochu jiným směrem. Cobham opět dokazuje svůj široký skladatelský záběr a i jako producent se předvedl hodně vysoko. TT nepatří mezi moje srdcovky, ale rád si ho poslechnu. Těch necelých 68 minut je vždy fajn čas, strávený s tímto dílem. Na čtyři hvězdy to nevidím, ale na hodně silné ***z***** to určitě je.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - The Traveller
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Cranberries, The / To the Faithful Departed (1996)
Ať žije Irsko!
Super kytarová muzika. Zajímavá, posloucháte-li pozorně, a je příjemná, posloucháte-li jako kulisu, třeba když řídíte. Dobrý zvuk. Pro mě prima mix bytelného rocku místy s až popíkovou melodičností. Možná méně novátorské, než předchozí 2 alba. Doloresin hlas dominuje zvuku – silný, ohebný, strhující, zranitelný, místy frustrovaný, místy sebevědomý, málo - čas od času - snad i šťastný.
Hned v otvíráku Hollywood vás chytí impresivní aranž se zkresleným, naboosterovaným zvukem kytary, do kterého se začíná ozývat vokál Dolores. Ne, náš pokoj není žádná krása, žádný Hollywood. Na desce je mnoho hitů, často zněly na rockových rádiích té doby – Salvation sdílí obavy rodičů, jejichž potomci jsou na heroinu – ne není to žádná záchrana. Další hit, pomalá When You're Gone je o prázdnotě a osamění, když tu nejsi. Další, I'm Free to Decide, je o emancipaci. Dojmy ze setkání s homeless obyvatelem New Yorku, zraněným ve vietnamské válce, pro čísi politické a územní ambice, líčí jemná War Child. Stopa 6 - Forever Yellow Skies mě hodně baví. Je pěkně rychlá, založená na perfektní rytmice, s doprovodnými vyhrávkami kytary ve stylu U2. The Rebels, patří k tomu nejlepšímu na desce. Klidná verze a vypjatý refrén. Když byli mladí teenageři s černými nehty, moc nebojovali … a ptají se, jsou-li lepší jako zralejší (ano, považuju schopnost sebereflexe za velkou hodnotu). I Just Shot John Lennon – neměl chodit ven, říká jeho vrah. Je hodně rychlá, je zde snad i vliv grunge. Electric Blue – Bože, měl bys vědět, že jsem tu a že tě miluju. Klasicky vypjatá skladba v typickém hávu zvuku kapely. Dolores dominuje nad kytarami i klávesami. Další část CD se zdá být klidnější, komornější. Vzpomínky na Kurta Cobaina, J.F.K. – kde jste? Přetrváváte v nás se zpívá v I´m Still Remembering. Budeš si pamatovat mou tvář, ty šaty, rtěnku, co jsem měla, tu černou limuzínu a šampaňské, se zpívá ve valčíčkovitém Will You Remember, náladově i aranží trochu připomínající beatlesího Sgt. Peppera. Joe – komorní vzpomínka, jak jsme kráčeli v létě zlatým senem. Poslední kus původního formátu CD, reflexe války Bosně – Bosnia. Sarajevo, tak nevlídné – kdy sem napochodují svatí? (When Do The Saints Go Marching In?) zazní v textu. V jejím závěru rozpoznávám úryvek klasické ukolébavky Antona Rubinsteina).
Bonusy na vydání The Complete Sessions 1996-1997 (je jich 5) jsou celkem fajn. Je tu např. žívý duet Dolores s Pavarottim, dle mého ale nepříliš zapadající k vyznění alba – Schubertova Ave Maria, a slušně střižená, nicméně ne moc zajímavá verze hitu Fleetwood Mac Go Your Own Way. Vrchol je ale závěrečné číslo God Be With You [From the DeVil's Own], se ozývají tu názvuky irského folklóru (krásné housličky). To je nádherné, obohacuje původní CD, a je vlastně lepším, trochu temným a hodně dramatickým vrcholem, než Bosnia na nerozšířeném vydání. Na třetím albu Cranberries nedošly nápady, byť je jaksi celkově klidnější (zvláště k závěru) a vycizelovanější. Uzavřu s Cranberries a jejich závěrečnou písní rozšířeného CD – Bože buď s Tebou (Irsko), a zároveň s citací otvíráku – Irsko není Hollywood. Cranberries nadmíru věrně popisují postmoderní svět (včetně Irska) 90. let, svým vlastním, velmi autentickým, zemitým (jak Irsko samo) rockovým způsobem. Inteligentním. Uvěřitelným. Tuším, že mnoho z Vás zde je asi nemusí, já ano, jsou to pravidelnější návštěvníci mých zvukových čidel. 5* (necelých) můžu dát.
» ostatní recenze alba Cranberries, The - To the Faithful Departed
» popis a diskografie skupiny Cranberries, The
Osbourne, Ozzy / Patient Number 9 (2022)
Nestává se zas tak často, aby zpěvák rockové kapely, který v jejích řadách doslova psal dějiny tohoto žánru, na sólové dráze předčil svůj mateřský soubor. Ozzymu Osbourneovi se tohle ve vztahu k Black Sabbath minimálně na klíčovém americkém trhu povedlo nejspíš i díky tomu, že vsadil na komerčně vděčnou podobu právě se rodícího heavy metalu a minimálně v prvních letech se mu dařilo nacházet kvalitní spoluhráče, kteří do nahrávek vložili své dovednosti a osobnosti.
O více než čtyřicet let později se se starým dobrým Ozzym nepojí o nic méně kontroverzí než v roce 1980. Už sice nepáchá na koncertech i mimo ně nepřístojnosti všeho druhu a coby abstinent od návykových látek nepůsobí jako neřízená střela, o to větší pozornost ale spousta fanoušků upírá na jeho zdravotní stav. Nabízí se taky otázka, jak velký vliv má Osbourne reálně na hudbu, která na jeho deskách vychází, a zda jeho jméno jen marketingově nezaštiťuje práci, na které měl ve studiu lví podíl někdo jiný. Deska Patient Number 9, se kterou se Ozzy představil v roce 2022, podle mě nabízí vcelku pozitivní odpovědi.
Hlavním tahákem alba je titulní skladba Patient Number 9 - poloha psychicky pošramoceného nešťastníka, kterého "likviduje" okolní systém, Ozzymu vždycky seděla. Melodicky jde o jasný hit, kterému svědčí i velmi štědrá sedmiminutová stopáž, dobrou práci odvádějí i podkresové elektronické linky. Všechno tu směřuje k perfektně vyladěným refrénům s oživujícími doprovodnými vokály, a když se v jednom z nich ozve arpeggio s nezaměnitelným tónem, jdou mi po zádech zimomřivky. Jeff Beck v téhle pecce zas tolik práce neodvedl (v podstatě doplnil několik sólových vyhrávek), ale v tom málu nechal kus duše. Výraznější roli dostal v postapokalyptické baladě A Thousand Shades, kde jeho konejšivě "pokvákávající" sólo nad lesem smyčců tvoří kontrapunkt ke smířlivému smutku zbytku skladby.
Z druhé poloviny cca hodinové kolekce mě hodně baví třeba kus Nothing Feels Right, od kterého se inspirační nit vine až někam do devadesátých let k albům Ozzmosis a Down to Earth, nebo hutná záležitost Degradation Rules s perfektní harmonikou. V ní se k Ozzymu připojil někdejší parťák z Black Sabbath Tony Iommi a podle mě se jim tu dařilo víc než v pomalém kusu No Escape from Now, ze kterého sabbathovský "mustr" kouká až příliš okatě. Povedly se i refrénovky Dead and Gone a Evil Shuffle nebo divočina Parasite s fuzzem prosycenou kytarou Zakka Wyldea.
Sám o sobě už by Ozzy Osbourne na dobrou desku nestačil, ten produkční tým a hromadu spolehlivých parťáků kolem sebe nemá jen tak náhodou. Na druhou stranu jeho zpěv a texty jsou natolik důležitou součástí celku, pro který mám vcelku pochvalná slova, že ani bez něj by to nešlo. Desky lákající na hvězdné hosty a variabilní sestavu kolem osvěčeného jádra začal po covidu vydávat kdekdo, v Ozzyho případě se podle mě zadařilo přijít s velmi solidní nahrávkou.
» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Patient Number 9
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy
White, Lenny / Streamline (1978)
A je to tady. Rokem 1978 dochází u tohoto amerického bubeníka, skladatele a producenta v jazzové a funky hudební říši ke stylotvornému odklonu. Z prvních tří alb, kterým Lenny vtiskl neuvěřitelně zajímavou atmosféru, mistr dospěl do fáze, kdy je na čase se posunout o kousek dále a být v hudební branži trendy. Přichází s modrým albem Streamline.
Stylově je to hudba na poli fusion jazzu, funky a rythm and blues a trochou disca. To disco je cítit ze skladby Lady Madonna /autor : Lennon, McCartney/ kterou Lenny převzal a předělal. Skvěle ji podala slavná zpěvačka Chaka Khan v refrénu. Další vokalistka jménem Diane Reevez se postarala o backgrund vokály.
Song 12 bars from Mars mi příjde jako kdyby přeskočil na tohle album z díla předešlého - The Adventures of Astral Pirates. Musím vypíchnout basovou hru Marcuse Millera. Při pozorném poslechu basové linky se posluchač rozhodně nudit nebude. Dále tu máme dvě kytary. Jedna je spíše do funky a druhá hraje pěkně ostré jazzrockové běhy. Klávesovým nástrojům patří druhá půle desky, kde jsou více vpředu. Ovšem nijak zvlášť nevynikají nad kytarami, jak basovou tak sólovou elektrikou. Lennyho bicí na Streamline se podřizují trendu jako : Lenny uber toho jazzu, dej tam víc funky a popu. Vyjímku tvoří dvě skladby. Night Games a 12 Bars from Mars. Tady je slyšet ta správná dravost a technika z let předešlých.
Závěrem : Streamline je napůl nazpívané album, které se ještě drží částečně toho starého, ale už vykročilo zlehka novým směrem a následná alba to jen potvrzují.
***z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Streamline
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Deep Purple / = 1 (2024)
Deep Purple, synonymum presluhovania, sa oklepali z odchodu gitaristu Stevea Moresa a pred nedávnom vydali ďalší štúdiový album s podivným názvom =1. Aký je?
Prekvapivo lepší, ako som podvedome čakal. Kapela je z väčšej časti vyskladaná z členov najslávnejšej éry, čo je rozhodne plus. Nová posila, írsky gitarista Simon McBride, hrával s Donom Aireym, takže jeho voľba azda až tak neprekvapí. Je rozhodne technicky disponovaný a hrať vie. Avšak, doteraz bola na tomto poste vždy výrazná, ba až geniálna, osobnosť. Preto som bol zvedavý, ako si poradí s odkazom legiend.
Z nabúchaných rockových vypaľovačiek (A Bit On The Side, Now You’re Talkin’) počuť, že kapela našla cestu od podpriemeru k priemeru. Čo je vlastne plus. Trinásť skladieb sa počúva dobre. Nič nenarúša rutinu, ale po predchádzajúcich dvoch zmaroch je to fajn. Odchod Morsea vlial trocha vitality do tuctových odrhovačiek. No, tuctových je možno prisilné slovo, je to skôr očakávaný set obyčajných a prívetivých skladieb (Show Me, Sharp Shooter). Singlovky fungujú (Portable Door, Lazy Sod), skvelo zapadnú aj pomerne vzácne nežnejšie veci (If I Were You, I’ll Catch You). Záverečná košatá Bleeding Obvious má ako jediná ambíciu prísť s nejakou solídnejšou výstavbou, čo z nej robí najlepšiu skladbu albumu.
Napriek niekoľkým kritickým úvahám v predchádzajúcich odstavcoch u mňa pri počúvaní prevládajú pozitívne pocity. Som rád, že sa za Párplov opäť nemusím hanbiť. A malé bezvýznamné plus udeľujem minimalistickému obalu.
» ostatní recenze alba Deep Purple - = 1
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Uriah Heep / Living The Dream (2018)
Zo všetkých hardrockových veteránov si práve Uriah Heep udržuje aj v súčasnosti formu, ktorá znesie tie najvyššie nároky. V roku 2018 to potvrdil album Living The Dream.
Myslím si, že album je dobrý. V rámci celej tvorby patrí k tým slušným. V prípade, že by som ho posudzoval v medziach doby vzniku, tak je vynikajúci. To hovorím rovno na úvod, aby bolo jasno.
Hudba je to klasická. Hardrocková, gitarovo-klávesové hradby, hutná rytmika a nad tým solídny spevák, čo viac si od podobnej muziky priať? Originalitu? Novotu? To sú isto príjemné bonusy, ale ruku na srdce, podstatné je, aby to dobre znelo a poslucháč (a teda ja) sa bavil. A to desať skladieb zvláda solídne. Energia je až neuveriteľná, vzhľadom na vek muzikantov. Melodické polevy nad ostrým základom mi chutia, musím povedať, že kapelu som pri turné k tomuto albumu videl aj naživo a skladby fungovali aj v kombinácii so starými peckami.
Nechce sa mi písať o jednotlivých skladbách, všetky sa mi počúvajú s ľahkosťou hélia a dopadom osmia. Keď album vyšiel, bral som ho ako ďalší z radu. A bol to veru solídny rad, žiadna hlušina. Každý refrén si človek vie zaspievať so skupinou už po prvom vypočutí. Dnes ho radím k tomu lepšiemu, čo kapela v novodobých dejinách vytvorila. Keďže pre mňa platí, že kapela vydáva výborné albumy na striedačku s tými menej podarenými, tak je tento kúsok na vrchu sínusoidy medzi dielami Outsider a Chaos & Colour. Keby som predsa len musel vybrať tú najlepšiu skladbu, bola by to majestátna It’s All Been Said. To je definícia Uriah Heep pre nové tisícročie.
Living The Dream je album do pohody. Hard rock v ňom získal ďalší zárez do žulovej dosky zvanej skvelá muzika.
» ostatní recenze alba Uriah Heep - Living The Dream
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep