Stevens, Cat - Mona Bone Jakon (1970)

V první polovině sedmdesátých let jsem sbíral plakáty zahraničních skupin, které mi prodával známý z časopisů Pop a než jsem si na zeď zavěsil Led Zeppelin, díval jsem se, kdo je na druhé straně. Byl tam černovlasý charismatický vousáč s neproniknutelným pohledem, jehož jméno Cat Stevens jsem znal z časopisu Melodie a vzpomněl jsem si, že někteří čeští zpěváci se k němu hlásili (Gott, Rezek, Černoch, Bobek, Neckář…) a také vznikly české přezpívané coververze. Víceméně náhodně se mi dostalo do rukou album Mona Bone Jakon a i když jsem si nejprve jako hardrocker říkal, že ho nemusím mít, nějak jsem otálel, otálel a pak už jsem ho ve své sbírce nechal. Pravda, nehraji ho sice každý týden, ale občas se k němu vracím, jako právě teď…

LADY D´ARBANVILLE – velmi křehký úvod na akustickou kytaru a hned potom procítěný možná až zněžněný mužský projev, který se pokládá málem na každou slabiku. Akustických kytar je tady víc a jemné pasáží střídá úderný doprovod. Cat Stevens se střídá s Alunem Daviedsem a dobře jim to spolu jde dohromady. Do této skladby se podařilo vložit jakýsi tajemný náboj a máme zde baladu jako zvon. Její stavba je jednoduchá a přehledná, ale melodická linka je výrazná a, že ze skladby bude hit je zcela jasné. Myslím, že ji dělal i Neckář s Petřinou v české verzi a nedivím se, že je oslovila. Má svou vnitřní sílu a je to výborný začátek.

MAYBE YOU´RE RIGHT – možná se tady nabízí srovnání s Donovanem, jeho souputníkem. Akustický doprovod, občas s připojeným klavírem a další otevřená melodie, kde si Stevens pohrává s akordickým doprovodem a jeho zpěv získává široký záběr, čemuž napomáhají stupňující smyčce a klavírní perlení. Klasický model britského folku, který byl jasným protipólem americkému. Stevens se ani v dobách, kdy britská scéna žila různými experimenty vyznávat klasickou formu, ale díky aranžérským postupům vkládat do působivé koření, které od sebe kytarové písničky docela slušně oddělovaly řadou vůní….

POP STAR – interpretační model se stává méně něžným a pozoruji v něm více údernosti a interpretační dovednosti a jeho pojetí se blíží k jeho souputníkům jako je Roy Harper, Kevin Coyne nebo Al Stewart. Z interpretace cítím ironický nadhled a glosování popularity. Nebojí se uchýlit k jisté dryáčnickosti. V řadě případů je Stevens multiinstrumentalistou a dokáže si řadu nástrojů nahrát sám, ale přesto přizval i některé doprovazeče, což nebylo na škodu…

I THINK I SEE THE LIGHT – úderné klavírní téma hraje známý studiový hráč Nicky Hopkins, baskytaru John Ryan a bicí Harvey Burns. Klavírní doprovody znějí velmi suverénně a dravě a máme možnost se přesvědčit, že Stevens je doma jak v subtilní baladě, tak i v rychlé a dynamičtější písni, která je přitažlivá nejen interpretací, melodií, ale i uměřeným aranžmá. Tady se ovšem řádí na klavír s velkou vehemencí a suverenitou ve spojení s vokály a bzučení varhan zde vzniká zajímavý model písně divadelního charakteru rovněž s hitovými ambicemi…

TROUBLE – umírněné pojetí a něžnějším projevem zní jako by na album vstoupil James Taylor nebo Johnny Rivers. Zpívá se zde o problému, ale interpretace je hladivá a melancholická, jako bychom slyšel zpověď zamilovaného…. I láska přináší problémy a pak se není čemu divit. Krásné nájezdy vokálních partů. Z písně mám pocit, jako když malíř míchá barvy a hledá ten správný odstín, než ho nanese na plátno. Příjemné….

MONA BONE JAKON – hra percussion, vybrnkávané kytarové téma a Stevensův hlas zní jako by byl natočen v nějakém uzavřeném prostoru s mírným dozvukem. Kytarové objezdy akordických změn a postupné gradování se umocňuje a Stevensův hlas sem přináší pocitové bluesové nálady, i když jeho rozvibrovaný hlas zní hodně exoticky. Zajímaví skladba, ale poněkud kratšího formátu. Zasloužila by si více prokreslit v prodlouženém formátu…

I WISH I WISH – úderné klavírní a kytarové postupy jsou doprovázeny bubenickými breaky a průzračnými vokály. Tady ovšem dostáv příležitost Alun Davies. Jeho akustická sólová kytara, zde nabídne prolínání tónů a zrychlené mlýnky s velkým zaujetím. Moc dobře se to poslouchá a chtělo by to nechat mu více prostoru. Skladba je modelem akustického rocku, který může být nejen podmanivou písní, ale i slušným instrumentálním modelem hry. A Davies je opět uprostřed hry. Výtečný kytarista, který sazí šťavnaté a ohnivé tóny, které dělají i s další instrumentací z písně sice ne hit, ale jednu z nejzajímavějších skladeb na albu…

KATMANDU – podle názvu by se dalo soudit, že budeme v Asii, ke které Stevens vždycky vnitřně tíhnul. Akustické kytary ale neznějí exoticky, ale spíš ve staroanglickém duchu. Na flétnu s dlouhými tóny zde hostuje v této době ještě neznámý Peter Gabriel, kterého měl o pár let později svět poznat jako jednoho z nejoriginálnějších zpěváků Británie. Ze skladby sála jakási meditativní vyrovnanost a přesto místy dynamika díky basům a nečekaným krátkým zvratům nás vyburcuje z letargie. Zajímavá skladba baladického typu…

TIME – zvonění dvanáctistrunné kytary zní mým uším velmi libě. Uvědomuji si, že ji zatím slyším na albu poprvé. Aranžér Del Newman sem pouští v zneklidňujícím závanu proud smyčců, ale jinak je píseň postavená na otevřeném vokálním projevu a zvonění a cinkání kytary…

FILL MY EYES – tak tohle je přesně ten typ balady, které dostávají děvčata tam, kam je chce autor mít. Něžný projev a dobře doaranžované hladivé vokální party a zvonění křišťálových tónů s akordickými proměnami. Možná trochu s nádechem Američana Johna Denvera (Rocky Mountain High). Krásně se to poslouchá, i když dravý rocker bude mít píseň za popík. Klavírní party jsou nečekané, ale vítané jako závan protivětru v nekonečné rovině. Laskavé, něžné, líbivé, ale v každém z nás je kus romantiky a chce občas ležet v trávě a hledět za zapadajícím sluncem a v zubech svírat stéblo trávy….

LILYWHITE – závěrečná skladba je opět kytarovou baladou, ale tentokrát s nezanedbatelným podílem Newmanových smyčců, které dotvářejí atmosféru a vnáší sem jakýsi smutek a pocity samoty. Smyčce zvolna gradují a příliv melancholie a nostalgie dostává konkrétní kontury a my jsme při poslechu unášení do neznámé krajiny snů a vizí, které se velmi zvolna rozpouštějí v nekonečnu…..

Citlivé písničkářské album s řadou drobnějších i větších překvapení, u kterého neupadnete do nějakého průměru nebo snad dokonce do nudy. Stevens byl autor s jasnou vizí a talentem psát silné melodické písně a obklopen podobně smýšlejícími muzikanty dokázal vytvořit zajímavý projekt překračující hranice všednosti. Nechci říct, že je lepší než Donovan, oba mají na britskou scénu nezanedbatelný vliv a dokázali dát světu řadu silných písní, které lidi dodnes vnímají. Kdo má potřebu občas unikat do světa romantiky a fantazie je poslech alba návodem k přímé cestě bez přestupu. Myslím, že pět hvězdiček je zcela v pořádku.





reagovat

hejkal @ 11.04.2013 07:46:28
Pesničkárov mám v podstate obľúbených iba dvoch, Cata Stevensa a Dona McLeana (od obidvoch mi však stačia výberovky). Skladba Lady D'Arbanville je neskutočná.

PaloM @ 11.04.2013 08:09:08
Áno, tá prvá pieseň na albume je hit ako hrom. Mám rád ďalšie dva v poradí radové albumy, ale uspokojím sa s výberovkou, kde sú všetky tie nádherné piesne zo začiatku 70. rokov.
Petr, vďaka za recenziu.
Cat Stevensa ma naučil počúvať môj spolužiak (1976-81), keď doniesol na internát kotúčové pásky s nahrávkami spomenutých LP platní.

murphy @ 11.04.2013 08:09:26
ahoj, souhlas se vsim, 5 zaslouzenych, velmi oblibenene album! Jen ho mam porad na mgf kazete, musim se porozhlidnout jestli je k dispozici na CD, dik za pripomenuti.

Voytus @ 11.04.2013 08:24:42
Stevense jsem zaznamenal coby autora písně Wild World, ovšem v podání Mr. Big. Pátral jsem po originálu, vypátral, nejdříve se mi to moc nezdálo. Asi mi chyběl zvuk, kterým Mr. Big disponovali. Přeci jen je Stevens písničkář a já jsem v té době měl úplně jiné chutě (dnes je vše naopak a před Mr. Big dám rád přednost třeba celé Stevensově diskografii). Pak jsem zjistil, že další jeho píseň nahrál Santana (Changes) a dlší a další.
A naplno se to zlomilo, když jsem viděl film Harold and Maude, kde je jeho hudba použita. Dostalo mě hlavně to, jak dokonale jeho písně do filmu zapadly, byť nebyly napsány pro film, ale vybrány z již vydaných alb. Jen z Mona Bone Jakon zazní tři: Trouble, I Wish I Wish a I Think I See the Light. Další jako Can't Keep It In, Don't Be Shy jsou zahrány s takovým zápalem, že to nejde přeslechnout, celý film pak skvěle korunuje If You Want To Sing Out, která mi hrála v hlavě ještě několik dní potom a donutila mě se o Stevense zajímat trochu víc. Pak jsem také shlédl záznam z jeho turné v roce 1976 a tím si mě získal úplně. Prezentací, humorem a hlavně tím zápalem a radostí, se kterou své písně hrál. Konverzi k islámu jsem nikdy nepochopil, je fajn, že začal znovu nahrávat, album Roadsinger mi sedlo.
(>> odkaz Odkaz na zmiňovaný film, doufám, že to alespoň někdo zná, pokud ne, berte jej jako povinnost. Je o vztahu mladého, depresivného absolventa střední školy a staré, ale velmi vitální a svérázné dámy. Ve své době jistě musel způsobit solidní poprask)

Borek @ 11.04.2013 08:30:04
ad Lady d'Arbanville: Za připomenutí jistě stojí i v podání Davida Byrona >> odkaz

Jarda P @ 11.04.2013 10:52:55
Mone Bona Jakon, Teaser and Firecat, Tea For Tillerman a Catch Bull At Four jsou nejlepší Catovy desky, vzácně vyrovnané. Počínaje deskou Foreigner už mě moc nezaujal. Kromě Majicat mám i DVD,které vydal už jako Yusuf Islam, ale až na vzhled je to stále starý dobrý Cat Stevens.