Toto - Tambu (1995)

Američtí Toto patří mezi kapely, které si propagaci rozhodně zaslouží. A to hlavně tady, na území Progboardu, jelikož jinde ve světě si už své ostruhy dávno vydobyli. A proč vlastně? Napadají mne hned tři důvody, které rád uvedu.

Tak za prvé: průměrný hudební divák-čechoslovák, je má automaticky založené v bedně s nápisem A.O.R., což je fatální chyba. Netvrdím, že se Toto tohoto mnohdy podceňovaného a často opovrhovaného stylu nedotýkají, právě naopak. Co jsou však především, jeho esenciálním výhonkem, tvořeným těmi nejkvalitnějšími ingrediencemi z jakých se takový styl mixuje. Ale oproti jasným a nepopiratelným vládcům odvětví jež jsou Styx, Journey, Asia nebo Foreigner ((malá odbočka - házet do tohoto pytle jižansky znějící art-rockové průkopníky Kansas za to, že v osmdesátkách zněli podobně, je zcela nesmyslné- viz Mayakova vysvětlivka pod Leftoverture)), mají Toto kompozičně dvě vysoké školy navrch. Nepřeslechnutelný jazzový feeling je často odnáší do vzrušujících fusion oblastí, a tato až eroticky vybrující příměs je činí vysoce vysoce originálními. Nejsou přehnaně marmeládoví, pateticky přešponovaní, ani bolestivě naříkající.

Za druhé: všichni hudebníci kteří kapelou během těch dlouhých let prošli, a že jich už bylo, patří mezi instrumentálně velmi zdatné borce, jejichž umělecké dovednosti si propůjčovali ty nejslavnější jména v hudební branži. Bubeníci, hráči na klávesy i zpěváci jsou v extratřídách svých oborů.

A za třetí: žádná z výše uvedených kapel neměla ve svém středu tolik skladatelsky silných individualit jako právě Toto. Vzájemná kooperace na poli tvořivosti, sehranosti, společné chemie, i v rámci rodinných vztahů a kamarádství, dokázali vytvořit ideální klima pro mimořádná alba, úspěšné singly i oblíbené písně oslovující všechny věkové kategorie.

Á propos málem bych zapomněl na Steva Lukathera. Největšího z největších, ani Neal Schon, a už vůbec Mick Jones ( přes všechnu úctu kterou k nim chovám) nedokázali to co on. Všestranost, konstruktivnost, stylová pestrost, odhad dobového vkusu a další plus body na Stevovu stranu, z něj zakrátko vymodelovali kytarového poloboha srovnatelného s Pagem, Howem, či Hendrixem. Steve si vypracoval svůj styl s velkou dávkou melodiky i citu. Dokázal podtrhnout náladu písně, stejně jako její energii. A navíc bravurně zpívá.

A teď tedy konečně k samotnému albu Tambu. To patří mezi pětici jejich nejlepších děl. Zkuste si tipnout, která jsou ta ostatní. A...a vůbec, poslechněte si jej, co tu budu pořád datlovat...

reagovat

jirka 7200 @ 13.07.2019 12:15:34
Také připojím svůj postřeh ke stylu AOR. Tato označení je velmi vágní pojem a do této škatule jsou často zařazování velmi nesourodé spolky, které nelze jednoznačně zařadit jinam. Já osobně bych takto neoznačoval třeba Styx, kteří se rovněž inspirovali různými styly, hard rockem počínaje a progresivním rockem konče. Výše zmíněnou optikou však lze do AOR s klidem zařadit i Kansas.

steve @ 13.07.2019 13:19:21
K AOR stylu kritikové rádi přiřazovali některé zaoceánské hard rockové a glam rockové jednotky účinkující v osmé dekadě. Třeba House of Lords, nebo Boston. Z Evropy klidně Def Leppard, Europe a Rainbow s Turnerem. Stačilo trošku zapojit klávesy a rázem jsi hrál sofistikovaný AOR.

horyna @ 14.07.2019 07:45:30
V Jaromírově CD klubu měla spousta disků v popisku druhu muziky uvedenou zkratku A. O. R.
A stejně si každý z nás k určitému stylu dosadí svého favorita, který mu tam přesněji pasuje.
Obtížné je to u kapel, které prošli určitým vývojem jako například Metallica. Někdo je nazývá Thrash-metalem, i když dávno hrají heavy. Stáří fans nemíní akceptovat podobný (ne)vývoj...
Avšak strkat tam zrovna Def L., či Rainbow, hm...to už tam můžeme narvat kohokoliv.

Lukatherovo TOTO. I tak by se dala nazvat deska Tambu. Nemíním to vůbec ironicky. Myslím, že to byla především jeho zásluha, že skupinu po smrti Jeffa Porcara opět oživil a z velké části také připravil veškerý studiový materiál pro nové album. Z původních členů se na pokračování projektu TOTO podílel pouze David Paich, Mike Porcaro a právě Steve Lukather. Místo bicáka připadlo Simonu Phillipsovi, který již s kapelou a hlavně pak s Lukatherem dříve hrál.
Jak vidno (nebo spíše slyšno), ani Tambu nijak nevybočuje ze zajetých kolejí a nese se v duchu předchozí tvorby skupiny.
Pilotním singlem alba byla baladická I Will Remember, ke který byl natočen i videoklip, ale asi známější je hned úvodní Gift Of Faith. Velmi dobře zní i Slipped Away a následující If You Belong To Me. Tak trochu soulovou a pro TOTO poněkud netradiční záležitostí je Baby He's Your Man.
Popisovat nebo nějak charakterizovat další skladby popravdě nemá smysl. Budu se opět opakovat, když řeknu, že tvorba kapely byla po celou dobu její existence nesmírně vyrovnaná a to do puntíku platí i o písních na Tambu.
Steve Lukather má k této desce velmi osobní vztah. To dal mimojiné najevo i na svém letošním koncertě (2011) v Ostravě v rámci turné k jeho sólovému albu All's Well That Ends Well, který zakončoval nádhernou, akustickou The Road Goes On.
Po několik letech nečinnosti skupiny se tedy TOTO opět přihlásili o slovo. Album je věnováno památce Jeffa Porcara a já jsem přesvědčen, že by z něj měl určitě velkou radost.
reagovat

gunslinger @ 10.04.2011 08:22:19
original obal

TomKas @ 11.04.2011 06:24:41
Skvělé, díky moc za doplnění.

@ 11.04.2011 06:41:41
Není zač - byla to otázka asi pěti vteřin práce. :-)

Mohyla @ 16.02.2012 10:42:59
Aleže to pán Lukather roztočil, súhlas s Tomkasom, výborný album.