Young, Neil - Ragged Glory (1990)

21.02.2016 alienshore | #

Neil Young je muzikant, ktorého rešpektujem za jeho celoživotnú tvorbu. Niektoré albumy sa mi páčia viac, niektoré menej. Obzvlášť projekty ako Déjà Vu (CSN&Y) a Long May You Run (The Stills-Young Band) mám naozaj rád. Avšak album, ktorý skutočne zatriasol mojou dušou bol Ragged Glory z roku 1990. Kto by čakal, že tento starnúci rocker vydá na prelome dvoch desaťročí nahrávku, ktorá ukáže aj mladej generácii hudobníkov, čo je to rock vo svojej pravej podstate.

80-té roky neboli v prípade Younga moc šťastné, čo sa týka jeho hudobných výtvorov. V podstate umelecky dosť blúdil a pevnejšiu pôdu pod nohami našiel až pri Freedom (1989), kde sa priklonil k tvorivejšieho typu folk-rocku. Ragged Glory je však elektrizujúci album, na ktorom sa Neil opäť našiel v spoločnosti svojej kapely Crazy Horse. Autorom skladieb je tradične Neil Young, okrem teda Farmer John, ktorá je cover verziou R&B dua Don and Dewey. Prekvapivo však Ragged Glory znie ako spoločné dielo celej kapely, napriek tomu, že líder je vopred známy.

Špecifikom albumu je jeho zvuk. V momente ako si ho pustíte, vám títo štyria muzikanti hrajú priamo vo vašej obývačke. Autentickosť spočíva v jeho nedokonalosti a akési "chybičky" krásy boli spôsobené pomerne rýchlym nahratím celého tohto počinu. Sem tam je to nejaká spätná väzba, prípadne Neil občas nedoťahuje svoj hlas a tak podobne. Gitary sú hlučné, skreslené a primerane ostré, čo je myslené ako veľké pozitívum. V tej dobe grunge už klopal na dvere a Ragged Glory bol podobne zameraným dielom, ktoré reflektovalo určitú zmenu na rockovej scéne. Aj napr. takí Pearl Jam si neskôr na koncertoch s radosťou zahrali Fucking Up.

Dôležitú úlohu tu zohrávajú priam geniálne zložené melódie. Týmto sa môže pochváliť väčšina skladieb. Predovšetkým Country Home, Over And Over, Mansion On The Hill či Days That Used To Be si môžete prehrávať veľmi často a zakaždým tam niečo zaujímavé nájdete. Grunge najviac evokujú najdlhšie kompozície ako Love To Burn, Love And Only Love alebo už spomínaná Fucking Up. Obsahujú kopec gitarových sól, vyhrávok a nápadito zaostrenej rytmiky. Tých gitár si tu celkove užijete až nadmieru a objavíte tu nepochybne aj niekoľko krásnych lyrických momentov. Niektoré motívy pri Over and Over, či Days That Used To Be sú jednoducho brilantné vo svojej jednoduchosti. Jediná, ktorá mi až tak nesedí je satirická Farmer John, no až takú oštaru albumu nerobí. Posledná živá vec Mother Earth (Natural Anthem) ukončuje dosku hymnickým spevom a gitarou. Bola nahraná ako jediná na koncerte v Indianapolise.

Popri klasických dielach zo 70-tých rokov je Ragged Glory rovnako hodnotným produktom Neila Younga. U mňa dokonca najlepším za celú jeho kariéru. Toľko skvelých skladieb a toľko dravej rockerskej energie sa nepočuje u neho každý deň. Mojim snom je všetky tieto skladby počuť a vidieť naživo v podaní Neil Young And Crazy Horse. Presne na to sú stvorené. Ragged Glory patrí v Youngovej diskografii medzi nezabudnuteľné počiny a evidentne sa na jeho kvalite nič nemení ani s pribúdajúcimi rokmi.
reagovat

POsibr @ 21.02.2016 19:51:55
Neil Young u mna patri k interpretom, ku ktorym som si dlhsiu dobu hladal cestu. podarilo sa mi to az albumom Zuma, ktory predstavuje Younga v elektrickych polohach - tie mu podla mna pasuju a ja mam radsej prave tieto dravejsie piesne. paradoxne vsak moj oblubeny album je Harvest.

Ragged Glory som este nepocul, no registrujem, ze ho recenzenti chvalia a cituju aj ten vplyv na grunge, co ja povazujem za velmi zaujimave a prave preto ho mam zaradeny v "poradovniku" na vypocutie, celkom sa na to tesim.

vdaka za pripomenutie a fajn citanie.

PaloM @ 21.02.2016 20:10:36
Pekná recenzia Slavo. Mám rád takéto pozitívne písanie.
Súhlasím, je to mimoriadne vydarený album. Neila Younga počúvam fakticky od r.1976, keď môj spolubývajúci na internáte mal na páskach všetko, čo dovtedy Young vydal na LP platniach.
Obdivujem Pána umelca (vyše 70-ročný!), že doteraz nestratil invenciu a albumy Le Noise, Psychedelic Pill a Storytone (2CD verzia) ma chytili na prvé počutie.
A práve mám objednané CD Live At Massey Hall 1971, vynikajúci akustický koncert. Zo začiatku 90. rokov mám ešte rád Harvest Moon a Unplugged (vďaka MTV).

Martin H @ 22.02.2016 09:00:44
Zdravím. Velice povedená a čtivá recenze, s jejímž obsahem mi nezbývá, než se ztotožnit. Také jsem chtěl o tomto albu něco napsat, ale po přečtení tvého textu by to bylo pověstným nošením dříví do lesa.

Voytus @ 22.02.2016 13:41:50
Téhle desky jsem se něco naposlouchal. Určitě jedna z Youngových nejlepších. Farmer John hrával Young na počátku své kariéry, tak ji konečně zachytil ve studiu (ty falešné sbory nemají chybu :-)).

ruprecht @ 22.02.2016 13:55:15
Jedna pěkná verze Farmer John >> odkaz

Na perfektním 2 CD živáku Weld (1991) je hned pět skladeb z Ragged Glory. Farmer John patří mezi ně.

alienshore @ 22.02.2016 16:16:58
fajn vedieť, že je tu až niekoľko fanúšikov tohto albumu :-) ...

Jarda P @ 23.02.2016 06:50:52
Ragged Glory bylo jedno z prvních alb, které z kraje 90. let vyšlo u nás v Popronu a od té doby ho mám. Jelikož jsem byl u Younga zvyklý na styl prvních alb, chvíli mi trvalo, než jsem zvuk živáku vstřebal. Ale stojí to za to, na rozdíl od grounge, který nemoslouchám, tam cítím melodii, stejně jako na podobně znějícím Mirror Ball.

18.03.2013 Petr Gratias | #

Album Ragged Glory od Neila Younga rovněž patří do období přelomu totality v demokracii a vzpomínám si, že album mezi zahraničními tituly bylo jedním z prvních, které jsem v CD verzi zaregistroval u nás v obchodech. Samozřejmě, že hlas a vyprahlost po zahraniční hudbě byla v té době veliká, a tak se album jako novinka poměrně rychle prodávalo. Jako Youngův milovník jsem neodolal ani já. Měl to však být „elektrický“ Young (s Crazy Horse) a tak jsem musel počítat s úplně jinou hudbou než s příjemnými akustickými baladami… Ale pamatuji si, že na albu bylo napsáno magické DDD – tedy zvuk měl být „inženýrsky“ dokonalejší (!)


COUNTRY HOME – syrový sound elektrických kytar téměř ve stylu seattleovské školy amerického rocku… takhle bych nějak charakterizoval zvuk, který se na mě line. Hudba je syrová, s řadou třísek a hrubého povrchu, ale má jasnou melodii a přímočaré aranžmá. Rock se zde vrací ke svým kořenům, nic nepředstírá a obnažuje se ve své bytostné podobě. Ralph Molina sice hraje na bicí základní postupy, se kterými by si poradil víceméně každý průměrný bubeník, ale v první skladbě to nijak nevadí. Také baskytara Billyho Talbota nepředstírá velké mistrovství a tak tu máme zástupce melodické linky – kytaristu Franka Sampedra, který hraje skvělé nekomplikované doprovody a samozřejmě Neila Younga. Ten hraje sólovou kytaru v melodickém základu a nechává pracovat syrový melodický zvuk za sebe. Třebaže je hráčsky kreativní, nedá se říci, že by zde bořil nějaké bariéry. Spíš si hraje se zvukem a prozkoumává jeho možnosti. Jeho pěvecký podíl je samozřejmý, bezprostřední a okamžitě ho poznáte….. Kytarové vazbení má opravdu dlouhý dozvuk.

WHITE LINE – syrový sound pochopitelně pokračuje. Změnil se rytmus a Crazy Horse hrají opět naplno. Písnička by mohla být v akustické podobě nazvána country-rockem, ale tady se rockové principy vzdalují nějakému Nashvillu a Tennessee. Bicí a baskytara vás odzbrojí svou jednoduchostí a přímočarostí. Poslouchat se to ale dá, a dokázal bych si skladbu představit jako soundtrackový podkres k nějakému modernějšímu westernu. Hudba je čitelná a předvídatelná od začátku do konce.

FUCKING UP – Neil Young se nebojí použít ani drsnější méně etický název a tak Molinovy bicí změní způsob hry (třebaže ta důraznost zůstává přítomna). Kytary jsou stále syrové a dravé a k Youngovu hlasu se přidává i druhý kytarista Sampedro. Kytarové akordy drhnou jako řemen na transmisi a když pořádně vytavíte volume doprava máte domá slušný rockový uragán s opakujícím se riffem. Youngovo kytarové kvílení má sice do Hendrixe daleko, ale myslím, že někde v dálce ta inspirace kytarovým géniem je zpozorovatelná. Dokážu si představit, jak kapela řádí na doraz na otevřených amerických scénách na festivalech s velkou odezvou publika. Má to šťávu a poctivou syrovost. Řada destruktivních zvuků možná Youngovy milovníky subtilních akustických balad vyděsí, ale neměla by – tahle Youngova poloha není nijak neznámá. A opět se nekonečně dlouho vazbí…. Máte pocit, že se blíží kobercový nálet.

OVER AND OVER – pořádně odpíchnutý kytarová úvod s prokreslenějším tématem. Ve skladbě je najednou více tónů, ale její princip zůstává identický s předešlým materiálem. V pozadí slyším zatlumené zvonění akustických kytar, které překrývají Molinovy hřmotné činely, třebaže jeho bicí jsou opět hodně stručné a jednoduché. Young tlačí na hlasivky. Jeho hlas má svou podmanivost, ale místy máte pocit, jakoby některé party zpíval s velkou námahou. Refrén se ovšem společně se Sampedrem u mikrofonu výtečně daří, stejně jako kytarový spojovací můstek. Melodické sólo opisuje základní téma a nijak nevybočuje z daných schémat téhle přímočaré dravé hudby. Vazbení už se stává samozřejmostí….

LOVE TO BURN – ani další skladba nijak nepřekvapí. Vaří se tady ze stejné vody. Ona příbuznost možná začne být pro někoho základem pro nudu, já si to ale nemyslím. Young prostě rozvíjí jedno téma a prozkoumává možnosti, které syrový a přímočará rock nabídne. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let už byl svět přesycen synthipopem a studeným soundem synthesizerové chemie a návrat ke kořenům rocku a „znovuobjevení“ kytarového pojetí bylo celkem logickým počinem. Více se ani o skladbě a stylu říci nedá. Kdo hledá v hudbě její přirozenou rockovou krásu a řízné kytary, tak je tady doma…. Možná by se dalo říci, že skladba má zbytečně dlouho stopáž, ale tato okolnost poskytuje Youngovi prostor ke kytarovým manipulacím se zvukem. Vazbení už nepřekapuje….

FARMER JOHN – úderné vyměňování akordů a dusavé a syrové zvuky tahají Crazy Horse do kategorie pubrockových skupin. V jistém smyslu, je tato skladba jakousi „změnou“ na albu. Dravost ji zůstává, ale sekaný rytmus ji jaksi drolí a porcuje. Farmářsky dravá a drsná bez příkras díky epickému textu vypráví nějaký příběh. Tady se mi ovšem zdá, že Sampedro s druhým hlasem má problémy s intonací (!?) Young opět vybrušuje syrový zvuk do ostrých detailů, ale ten Sampedro s tím pokřikováním na mě působí jaksi rušivě. Tady si nejsem jist, že tahle skladba mě zcela uspokojila (ale je to možná tím, že jsem nebyl nikdy farmářem…)

MANSION ON THE HILL – větší odpich se hlásí s další skladbou. Bicí a baskytara hrají opravdu základní rytmus jehož smyslem je hlavně udržet tempo. Nic víc nepřináší. Máme tady vokální dvojhlas a nad tím se line Youngův hlas a sekané kytarové doprovody. Melodie je čitelně konfrontovatelná. V čemsi se zde vracíme do poloviny šedesátých let, asi v té přímočaré melodice a doprovodech a možná by po změně rytmiky mohla být píseň v repertoáru takových Pretty Things.

DAYS THAT USED TO BE – výrazně pěkná melodická píseň, které Young dokázal nasadit občas na každé album a přesvědčit, že jeho autorská invence v základní melodice není ještě vyčerpaná a že svým příznivcům má co nabídnout a občas i překvapit. I tato skladba by zněla dost přesvědčivě hraná třeba unplugged na akustické kytary a nijak by nezklamala. Nic objevného, ale skladba má v sobě duši a je poctivá tím, že nic nepředstírá a v tom tkví její síla.

MOTHER EARTH – závěr patří skladbě, kterou u nás dobře známe v různých modifikacích od písničkářů. Je to vlastně americká lidová píseň, která je ale zpívána s velkým vlasteneckým zanícením. Young přistoupil k tomuto tématu jako syrový a dravý rocker a nechal syrový a řeřavý tón bažinové zvuku pořádně prorezonovat. V jistém smyslu se k této klasice zachoval jako Jimi Hendrix na Woodstocku k Star Spanner Banner (tedy alespoň já mám při poslechu podobné asociace). Když pomyslím, jak zpracovali v romantické podobě tuhle píseň u nás Plavci (Rákosí) a srovnám s Youngem, je to velmi diametrální rozdíl…..

Plnokrevná a dravá hudba, která je pro klasického rockera tou správnou transfúzí a pro písničkového kytaristu inspirací. Vlastně mě vůbec nepřekvapuje, že došlo ke spojení Neila Younga s Pearl Jam, tady je domnívám se přímo zaděláno na spolupráci. Není to sice vyloženě pionýrská deska a těžko bych mohl říci, že nejzákladnější album jeho rozsáhlé hudební kariéry, ale patří k tomu přesvědčivějšímu co natočil a tak myslím, že slabší čtyři hvězdičky albu budou slušet.
reagovat

08.07.2011 Rey | #

Trochu mně mrzí, že produkci hudební veličiny typu Neila Younga téměř nikdo na stránkách Progboardu nehodnotí. A vlastně se ani nedivím, že tady u nás vystupoval pouze jednou, a to ještě s Pearl Jam v době Mirror Ball, prrotože ho asi zas až tak moc lidí nezná... To je spíš jen takové obecné postesknutí.Ano, přiznávám se. Jsem jeho oddaným fanouškem už řadu let poté, co jsem ho s Crazy Horse shlédl v době jejich nejvyšší formy v r.1998 v Berlíně. Byla z toho láska na celý život a cesta domů po tehdy ještě hrbaté panelové dálnici z Berlína do Prahy v pěti lidech v malém Renaultu Alpine byla vlastně cesta rájem, vyplněná několikahodinovou zcela nekritickou obdivnou diskusí na téma co jsme to vlastně právě zažili... Poté jsem ho vždy s odstupem asi pěti let viděl v Německu ještě 2x a vždy se jednalo o dokonalý zážitek. To se u nás proboha nenajde alespoň jeden jediný promotér, který všem hudebním fanouškům v ČR splní sen vidět Neila Younga? Nebo jsme opravdu natolik nekulturním národem, že nám postačí ubohé televizní estrády s ušmudlanými domestikovanými pidihvězdičkami neschopnými se trefit do playbacku, které si o sobě myslí, že jsou tím pravým národním pokladem?

Ale zpět k Ragged Glory. Je to fenomenální placka s rockovým nářezem a hymnickými songy odřenými až na kost. Je v nich vše: duše, láska, vztek, pokora, ďábel vyvolávaný i zatracovaný, široký obzor i úzká soutěska, která je zkratkou až do samotného pekla - nebo že by nakonec přece jen vedla do nebe? Nelze vyzvednout jeden či dva tracky nad ostatních 8. Album drží pohromadě jako celek a kdykoliv si ho pustím, mám dojem, že se řítím po Route 66 napříč Amerikou. Kdybych měl z přinucení nějakým hudebním analfabetem zvolit jednu jedinou placku do auta, nebo čistě jen pro zvednutí nálady, vždy to bude jen a jen Ragged Glory a kdybych měl volit dvě, pak k Ragged Glory přihodím Exile On Main Street od Rolling Stones. Vlastně to není náhoda obě jsou totiž čirou esencí základních kamenů, ze kterých je vystavena celá rocková hudba s americkými kořeny, až na několik čestných výjimek nesešněrovaná evropským, možná trochu úzkoprsým, hudebním myšlením svádějícím ke koncepčnosti a itelektuálnímu klientelismu. Nevím, čím to je - že by tím širokým obzorem, rozlohou, přístupem k životu a životní zkušeností v zemi za pověstnou louží?

A nakonec ještě takové malé upozornění: Ragged Glory i Exile... vyvolávají těžkou závislost a při jejich poslechu je potřeba točit volume stála doprava. Tak potěšte sebe i sousedy široko daleko, otočte volume doprava a poslouchejte...
reagovat