Judas Priest - Sin After Sin (1977)

Rok 1977 pro hardrockovou muziku na Britských ostrovech rozhodně nebyl z těch nejplodnějších. Staří "dinosauři" postupně buď zavírali krám nebo svou přízeň věnovali široširému americkému trhu, na albovou produkci "mladých pušek" zatím jen zlehka tušené NWOBHM zase bylo ještě příliš brzy. V tomto zvláštním mezičase se vedle kapel jako UFO, Nazareth, AC/DC či Thin Lizzy pokusila udělat další krok v zatím jen zvolna se vyvíjející kariéře již poměrně zavedená, téměř šest let usilovně koncertující formace z birminghamského předměstí zvaná Judas Priest. S novým nahrávacím kontraktem v kapse kapela postupně začala prošlapávat cestičku dalším budoucím členům bratrstva agresivních zkreslení a šestnáctinových not. Že ale zpočátku ještě často tápala, ukazuje hned její první počin pro CBS - album Sin After Sin.

Úvodník Sinner zní docela našlapaně a doprovodné kytarové linky dvojice Tipton/Downing mě hodně baví, bohužel kapela do útrob skladby vložila také zpomalenou instrumentální pasáž, která ještě jedním očkem pošilhává nazpět po progresivních tendencích z předchozích dvou alb. Ani Halfordův vokál, místy přecházející do pro mě dost otravného pištění, tu ještě nemá to ostří let budoucích. Cover Diamonds and Rust od Joan Baez (na jednu stranu zní naprosto nepravděpodobně, že čím dál tvrdší hardrocková kapela si bude půjčovat materiál od folkové bardky, na stranu druhou - když samotný název skupiny inspirovala skladba Boba Dylana, je asi možné vcelku cokoli) je další z řady povedených předělávek, které Priest uměli - rychlá, melodická a s potenciálem k pořádnému vytvrzení.

Starbreaker ukazuje přesně ten směr, kterým se kapela vydala na dalších albech - kousající kytary, Halfordův vibrující, ale ve výškách už suverénní vokál a tepající rytmický spodek. Zároveň je to na desce můj největší (kdo by to byl řekl, že?) oblíbenec. O to víc mě pokaždé zamrzí, že následující skladba Last Rose of Summer jde úplně jiným směrem. Poklidné vyprávění s Halfordovým civilním zpěvem je s délkou pěti a půl minuty dost nezáživným závěrem první strany alba.

Z Let Us Prey se po rozpačitém úvodu vyloupne ucházející jízda, v níž rozhodně stojí za zmínku práce najatého bubeníka Simona Phillipse a barvité eskapády sólových kytar. Skladba Call For The Priest - Raw Deal sice nabídne sympatickou riffovou práci, pomalé tempo s malým množstvím změn ale na sedmiminutovou délku nestačí. No a máme tu další baladu Here Come The Tears, na které se Priest nejspíš definitivně ujistili, že okolo klavíru cesta k úspěchu v jejich případě nevede. Závěrečný Dissident Agressor přichází s pořádným zrychlením a kvílivě se zmítající sólovou kytarou a já jej (podobně jako Starbreaker) baštím více než velmi.

Takže co s tímto snaživým, ale stále ještě přes rameno se ohlížejícím počinem? Když Judas Priest pořádně práskli do koní, už to vypadalo velmi nadějně, pomalá tempa a balady ale desku opět stáhly do podprůměru - opravdový "Sin After Sin" obsahuje zejména druhá strana alba. Spolu s debutem vnímám tuto desku jako to nejslabší, pod co se Judas Priest v sedmdesátých či osmdesátých letech podepsali. Mezi dvěma a třemi hvězdičkami zaokrouhlím dolů.
reagovat

PaloM @ 19.12.2018 10:52:46
Pre mňa Judas Priest začína až s British Steel (1980), prvé tri albumy ma vôbec nezaujali, aj tie ďalšie do r.1980 príliš nie.

jirka 7200 @ 19.12.2018 12:05:04
Album jsem hooodně dlouho neslyšel, díky za připomenutí. Překvapila mě průzračně čistá a hutná produkce Rogera Glovera. V některých skladbách je zvuk, který ve studiu s Markem Dodsonem vytvořili, hodně dobrej i když údajně Judas Priest moc nadšeni nebyli.

Ten cover od Joan Baezové na desku procpal Glover, aby bylo co nasadit do rádia :-)

Osobně mě hodně baví Starbreaker a kvapík Let Us Prey.

vmagistr @ 19.12.2018 21:03:41
Starbreaker, Let Us Prey a Dissident Agressor (mé tři nejoblíbenější skladby z alba) jsou shodou okolností jediné tři věci, ve kterých byl skladatelský podíl vedle Halforda a Tiptona přiznán i Downingovi. Zbytek skladeb, které Halford a Tipton složili sami dva, je podle mě o hodně slabší.

Myslím, že trojka JP je značně podceňovaná deska.

Hned úvodní vypalovačka "Sinner" je dost silným rockovým argumentem a závěrečný "Dissident Agressor" jakbysmet.

A pak ta neskutečná balada "Last Rose of Summer" a intenzivní power-balada "Here Come the Tears" s tichoučkým atmosférickým intrem...

V "Let Us Prey" si Priest vyzkoušeli, jaké to je hrát opravdu rychle a v této poloze se pak začali vyskytovat čím dál více, "Exciterem" a "Hell Bent For Leather" počínaje a "Ram It Down" a "Painkillerem" konče.

Tohle album má "koule", je silné, tvrdé a dost konzistentní, i když k Priestovskému metalu ještě chybí krůček v podobě desky "STAINED CLASS".

Dávám čisté čtyři hvězdičky.
reagovat

Tento light hard mám velice rád,ač z úsvitu kapely nesmírně hudebně i pěvecky vyzrálá deska.
Porce převážně střednětempého hard rocku,který se má posléze převtělit v heavy metal. NWBHM definitivně odstartovala výstřelem zvaným Dissident Aggressor,který později použila formace Slayer,ale to už je jiná kapitola.
Tímto počinem Judas Priest ukázal svůj typický sound,který neztratil nic ze svého lesku ani po letech a svojim následovníkům cestu ke slávě.
Amen
reagovat

Znalec @ 26.03.2009 11:55:06
Krome par skladeb, ktery vyznej 100x lip Live, celkove vata a velky zklamani. Deska trpi naprosto mizernou produkci Rogera Glovera. Jedna z nejhorsich desek Judas priest. 2*

To "Znalec" @ 25.10.2009 17:19:34
Pevně doufám, že ten nick je recese i když tolik negativ na tak malém prostoru.../S tím live provedením ale souhlasím/! LP-dobrá deska po které následovaly další a další skvosty. Ale psát, že je všechno špatně, no nevím, zajímalo by mě kolik toho můj předřečník vyprodukoval a hlavně prodal, když může vše odsoudit takovýmto způsobem. Na závěr snad jen, že mi nešlápl na kuří oko, ani se mi ničeho nedotknul, protože mám jak u Judas, tak i jinde jiné favority, ale tohle si tyto "hříchy" opravdu nezaslouží!!!

romanpilar @ 25.10.2009 17:21:41
Omlouvám se, to předcházející jsem já, zapomněl jsem se přihlásit!