Orme, Le - Uomo Di Pezza (1972)

Svůj stěžejní albový triumvirát vydali italští Le Orme mezi roky 1971-73. Jejich následující produkci nehodlám nijak soudit, jelikož ji znám pouze velice zběžně a pokud není člověk vyloženě italofil (nebo nemá ve své přezdívce společného jmenovatele s hadím živočichem), jen zřídkakdy o ni projeví hlubší zájem. Nepsané pravidlo tudíž hovoří jasným jazykem. Pokud Le Orme, vybírejte z trojice Collage, Uomo Di Pezza a Felona e Sorona a nemůže se vám přihodit, že si svá bagančata nechtěně umažete. Tahle trojka, to je kvalita sama.

Já osobně začal, a teď mě možná opravte - TĚMI NEJLEPŠÍMI - možnými "ormáky", tedy deskou prostřední, deskou s krásným obalem, Uomo Di Pezza. Toto časově velice nenáročné, až hanebně krátké album mi sedlo do uší okamžitě a podobně přilnavě jako od kvalitního krejčího na míru spíchnutý svrchník. Jak se někdy naivně, avšak trefně říká, neměnil bych na něm (podobně jako u Beatles :-) ) jedinou notu, jediný akustický přechod nebo jakoukoli melodickou frázi. Tady vše do sebe zapadá tak, jak má. Album je prostoupeno typicky italským aroma sedmdesátých let. Je tu melancholie, je tu vroucná lyrika, jsou tu precizní instrumentální pasáže i krásné klávesové party. Skladby číslo 2, 4, 5 a 6 jsou zkrátka nádherné. Emotivní, naléhavé, křehké a velice melodické.

Viva Le Orme!
reagovat

Snake @ 16.05.2018 12:51:23
Viva. Dík za pěknou recku na výborné album, já ho miluju...

pinkman @ 16.05.2018 13:01:26
Na trojici desek které horyna jmenuje, se Le Orme podařilo zachytit typické kouzlo, provázející nahrávky italských kapel první poloviny sedmdesátých let. Tuhle bandu vřele doporučuju všem milovníkům starých Yes a Genesis. Nejde o klon, jde o podobně budovanou atmosféru.

Ryback @ 16.05.2018 14:12:38
Ona i ta následná alba nejsou špatná. Kouzlo se na nich neztratilo, jenom se změnilo. Ale ten trojlístek je legendární oprávněně, o tom žádná ;-) . Díky Horyno za recku, o Le Orme si vždycky cokoli rád přečtu.

Uplynul sotva rok od vydání "Collage" a LE ORME se vytasili s výtečným "Uomo Di Pezza". Zvuk se vylepšil, pročistil, částečně nabral na jemnocitu, ale zachovány zůstaly i divoké instrumentální pasáže. A právě střídání křehkých a hřmotných částí činí toto album tolik atraktivním.

Výtečná je hned úvodní Una dolcezza nuova. Začíná docela razantně, ale brzy přejde do tiché romantiky. Druhá, pohádkově melodická ukolébavka Gioco di bimba zaujme zvonivými kytaram. Hodně progresivně se tváří nejdelší La porta chiusa. Právě vedle křehkých pasáží kapela otevře stavidla instrumentálním eskapádám. Bolestně krásná je Breve immagine, kdy naříkavý zpěv Aldo Tagliapetri, podepřený masivní mellotronovou stěnou může citlivého posluchače přivést na chmurné myšlenky. Figure di cartone není nic jiného, než příjemnou, melodickou písničkou a po trochu experimentální Aspettando ľalba přijde na řadu závěrečná, emersonovská, ryze instrumentální palba Alienazione.

Viděl bych to tak na čtyři a půl, malé mouchy mají podle mého názoru právě poslední dvě skladby, ale za perfektní zvuk a nádherný obal zaokrouhlím nahoru.
reagovat

hejkal @ 11.11.2012 16:04:44
Mám tento album veľmi rád.

diesbies @ 12.11.2012 13:20:27
Stručně, ale výstižně napsané. Výborné album.

Tak mne osobne sa tento album páči viac ako ich najospevovanejšia doska Felona e Sorona. Uomo di pezza je krásnou ukážkou koláže Emersonovských nabudeností v kombinácii s krehkými romantickými pasážami. Trošku môže prekážať mix, pretože bicie sú moc vpredu a ich drevorubačský sound trošku kazí celkové vyznenie jemných pasáží (nehovoriac o tom, ze bubeník evidentne pojem dynamika hrania pozná len z počutia).
Ak chce niekto začať s talianskym symfonickým rockom, toto je ten pravý štart.
reagovat