Death - Human (1991)

Hmm... Dodnes s nostalgickou slzou v oku občas vzpomínám - při poslechu amerických smrtonošů DEATH - na své první setkání s jedním z nejextrémnějších rockových stylů, který se rozkošně nazývá »death metal«.

Byl jsem tehdy asi jedenáctiletý, základní školou povinný smrkáč, kterého v té době nezajímala ani tak hudba, jako spíš hraní si venku s kamarády na policajty a zloděje, na schovávanou; s kamarádkami a spolužačkami zase za teplárnou na doktora a jeho pacientky... ehm. Zkrátka bezstarostné dětství. Vzpomínáte někteří, jak jste tehdy chtěli být už dospělí? To byla ale blbost, co?

V té době jsme s rodiči pravidelně jezdívali každý měsíc za rodinou na Vysočinu. Na tyto výlety jsem se pokaždé velmi těšil, a především na bratránka a jeho PlayStation. A vždycky mne u něj hrozně bavilo - kromě hraní her - také prozkoumávání jeho rozsáhlé sbírky kazet. No a jelikož jsem měl v té době zákaz používat jeho drahou, tehdy novou Hi-Fi věž Panasonic, tak jsem se musel spokojit pouze s prohlížením si obalů.

Tehdy bratránek poslouchal - a poslouchá vlastně dodnes - z drtivé většiny jen metal extrémnějšího ražení, takže se bylo opravdu na co koukat - kostlivci, démoni, všelijaké kreatury, pentagramy, obrácené kříže a další pekelné výjevy, na kterých jsem tehdy mohl oči nechat, a především jsem umíral touhou zjistit, co to je vlastně za hudbu! Sebral jsem tedy odvahu a při odjezdu se zeptal drahého příbuzného, jestli si mohu něco půjčit.
»Jasně, vole, ale varuju tě - tohle se ti nejspíš moc líbit nebude!« upozornil mě.
»Uvidíme,« pronesl jsem jen tak na půl úst a vybral si namátkově asi nějakých pět originálních kazet...

Při příjezdu domů jsem si samou nedočkavostí jen rychle nedbale setřásl z nohou ještě zavázané botasky a vřítil se do pokoje ke svému kazeťáku Tesla SM 260, který mi tehdy čerstvě věnoval otec, společně ještě se zesilovačem stejné značky a německými reproduktory RFT. Vybral jsem si kazetu s nějakými kostlivci na obalu a roztřesenou rukou ji vložil do přehrávače, přetočil na začátek a dychtivě zmáčknul play...

Přiznám se vám přátelé, že to byl tehdy pro mne totální sluchový šok!

Ano, nějakou tvrdší rockovou hudbu jsem znal už od táty, ale to byly tak maximálně nějaké fragmenty od BLACK SABBATH, DEEP PURPLE, či KROKUS nebo LED ZEPPELIN. Tohle byl úplně jiný level! Kulometné infernální bicí, pumpující démonická basa, ďábelsky agresivní rychlé a zkreslené kytary a hlavně! ten nelidský vokál, který mi dodnes evokuje nějakého šílence, zmítajícího se se svěrací kazajkou ve vypolstrované cele!

Takže si jen zkuste představit, jak jsem se jako malý nevinný předpubertální klučík - vyrůstající v té době na Šmoulech a MAXIM TURBULENC - musel asi tvářit. Jednoduše - ta megachorobnost celé té nahrávky mne totálně paralyzovala! Tohle jsem nikdy předtím neslyšel a ani by mne nenapadlo, že taková »divná« muzika může vůbec existovat! No a než jsem se stačil probrat z té podivné paralýzy, tak byl konec.

»Tak s tímto se musím pochlubit paní učitelce a spolužákům ve škole!« zavýsknul jsem si, když jsem se jakž takž vzpamatoval. Pochopitelně si to nejspíš vyžrali rodiče s bratrem, jejichž pohledy po poslechu jen první skladby připomínaly - tedy kromě malého bráchy, který jen permanentně vesele plácal ručkama - raněná zvířata! O tom, že se s tím hodlám pochlubit i na hodině hudební výchovy, jsem raději při pohledu do jejich zmučených tváří pomlčel...

Víkend skončil a bylo tady pondělí. »Je to tady!« pomyslel jsem si po svrhnutí budíku z nočního stolku. »Poslední hodina hudebky dnes bude moje!« Skoro jsem tehdy nemohl dospat! Posnídal jsem rychle rohlík s máslem a kakaem, na záchodě ještě rychle dopsal jeden úkol a pak fofrem do pokoje najít tu »kouzelnou kazetu.«

Tehdy jsem měl své zapůjčené kazety smíchány společně s bratrovými, takže jsem musel chvíli hledat...
»Pravidla slušného chování se Spejblem a Hurvínkem.« ‚To né...‘
Pod tím: »KREATOR - Extreme Agression.« ‚Hmm, to také není ono!‘
»Vaříme s Dádou a žížalou Julií«. ‚Tak kde to je, krucinál!‘
»CANNIBAL CORPSE - Butchered At Birth.« ‚To také ne!‘
»Biblické příběhy pro děti.« ‚Kde to se tady vzalo?!‘
»VENOM - At War With Satan« ‚Ehhh, to také není ono!‘
»Super šmoulí disco show!« ‚Néééé!‘
»DEATH - Human.« ‚Hu, hu, húúú! Konečně!‘

Celý následný den ve škole se vlekl jako chrchel starého alkoholika. Holt, tak už to bývá, když na něco nedočkavě čekáte, že jo! Ha! Konečně poslední hodina! Tehdy jsme měli ve škole hudební výchovu nastavenou tak, že když zbyl nějaký čas, tak se každý mohl ke konci hodiny pochlubit svou oblíbenou muzikou; a toho jsem přeci nemohl nevyužít!

Nadešel čas. Naše stará hodná paní učitelka doklepala na klavíru poslední tóny nějaké dětské písničky a požádala nás, aby se zase kdo chce pochlubil a pustil třídě svou oblíbenou písničku. »Já, já paní učitelko! Já mám...« »Sklapni Kubo! Ted' je řada na mě!« zastavil jsem ho rázným mávnutím ruky. »Paní učitelko. Já mám tady něco, co se bude všem líbit!« zahlaholil jsem. »Dobře, Petře, tak pojd'!« vyzvala mne. »Ukaž tedy, co jsi nám donesl!« řekla a vzala si kazetu do rukou.

Při jejím pohledu na obal s kostlivci jsem zpozoroval, že trochu vytřeštila oči a už tehdy zřejmě čekala věci veliké! »Co to je za hudbu?« zeptala se s číhavým pohledem. »Je to taková kazeta, kde se mluví o lidském těle a hned ze začátku je tam na úvod jedna hezká písnička!« »Dobře, tak si ji pustíme!« a vložila kazetu do přehrávače.

Po úvodním postupně zesilovaném tepání bicích bylo ještě vše v pořádku, ovšem jakmile najely kytary a všechno se postupně ještě více zrychlilo, tak hodná pančelka začala tušit podraz! A pak když zazněl vokál - »Whereeááárggghhhhh!« tak šlo okamžitě vypozorovat, jak se jí i roztřásla kolena! Spolužáci ve třídě jen seděli s otevřenými chlebárnami a spolužačky omdlévaly a dožadovaly se tenkými hlásky maminek.

Chvíli trvalo, než se učitelka probrala z letargie a všechno rázným bouchnutím ruky do přehrávače ukončila. Vytáhla kazetu a její pohled dával vytušit, že buď teď hned zmobilizuje ve svých starých vrásčitých rukou zbytky sil a kazetu zlomí vejpůl, a nebo mi ji s těžkým přemáháním vrátí. Naštěstí v ní tehdy zvítězila druhá možnost a nepoškozenou, jen trochu ulepenou od smrtelného potu, mi ji vrátila. Takže to dopadlo celkem v pohodě, až na tu poznámku, co jsem vyfasoval za lhaní.
Ach, ty vzpomínky z dětství. Těm se opravdu nic nevyrovná...

Původně jsem chtěl napsat pouze čistou recenzi, ale po přečtení předchozí vyčerpávající od kolegy EasyRockera jsem to přehodnotil a rozhodl se jen »trošku« zavzpomínat.

reagovat

Voytus @ 16.02.2017 09:20:28
Muhehehehe :-D. Četl jsem jedním dechem. S něčím podobně tvrdým jsem se setkal až koncem základky v podobě Sepultury nebo Ministry. Jasně, Ministry jsou někde jinde, ale tenkrát pro mě vrcholem tvrdosti byli Párpli a Sabbath, v závěsu s Nazareth (Hair of the Dog), takže jsem mohl spolužáky děsit maximálně začátkem Speed King - ale taky to fungovalo, tuším, že to učitelka zkousla taky nějak do začátku zpěvu :-).

Jináč, Death je jedna z mála skupin, které z tohohle ranku ještě občas poslouchám. Přeci jen mají něco do sebe.

horyna @ 17.02.2017 08:32:46
Petře- recenze na výbornou !!! Rád jsem si přečetl a zavzpomínal na podobné dětství kterým mě provázela ta stejná deska. I já hltal Human všemi deseti, v té době to byla pořádná bombice, kterou nakonec převálcoval především a možná i pouze skvostný Symbolic. Díky!

EasyRocker @ 18.02.2017 15:55:10
Mě se tyhle "recenze", přiznám se, už nelíbí, přece jen - recenze to není a patří to spíš někam do debaty. A pak pořád nemůžu rozplést, zda je to oslava či posměch nad albem, které je u mě v metalovém žebříčku neuvěřitelně vysoko. Obojí přecházím důstojným mlčením. Asi je to zase nějaká neplecha z prášků a problém je jen ve mě...

Petr87 @ 18.02.2017 22:37:58
EasyRocker: Čau! Neblázni - jak bych se mohl vysmívat desce, které jsem dal bez mrknutí oka pět hvězd a která je jedna z těch, která mi de facto otevřela bránu do obrovského a rozmanitého světa metalu!
Jasně, pojal jsem to psaní zase jednou lehce "netradičně", tak jen prosím trošku nadhledu!
Vždyt' není přece na škodu občas něco udělat i jinak, než je zavedené, hm?
Posměch? Hahá, ani náhodou... Pocta!
Sice mám od těchto legendárních maníků ještě ve vetší oblibě spíše ty pozdější fošny, ale tahle je první, co mi prolezla ušima, takže...
Snaž se to brát opravdu trošku s nadsázkou. Vždyt' je to jen rokenrol! m/
Zdarec! ;-)

EasyRocker @ 19.02.2017 06:00:26
OK, beru, to hodnocení mě taky mátlo :-)

Protože Death patří v metalovém ranku vůbec k mým nejoblíbenějším a nejzásadnějším kapelám, je u mě hodnocení jejich alb nesmírně složité a vysoce subjektivní. Protože nejen jejich žánrový přínos (absolutní!), ale i jejich hudební schopnosti a skladatelský talent Chucka Schuldinera vnímám v rámci žánru jako mimořádné, dostaly by ode mne všechna jejich alba s výjimkou debutového maximální hodnocení. Teď jde o to, "vypíchnout" alba, která jsou ta "nej" z nej. Album Symbolic, které znamená u mě pomyslný vrchol tvorby, jsem již recenzoval a při té příležitosti slíbil, že se pustím také do jemu předcházejících skvostů - "Human" a "Individual Thought Patterns". Takže, tady jsou... :-)

Po nuceném odchodu Terryho Butlera, Billa Andrewse a Jamese Murphyho, kteří se výrazně podepsali pod předchozí skvost Spiritual Healing, zrekrutuje Chuck (jak je jeho zvykem) pro následující, vysoce očekávaný materiál, skutečně hvězdnou sestavu. Přivedl totiž hned polovinu sestavy famózních Cynic, kytaristu Paula Masvidala a fenomenálního, jazzem odkojeného bubeníka Seana Reinerta a neméně elitního baskytaristu Stevea DiGiorgia (Sadus). Není divu, že očekávání byla ohromná. Human představuje skutečně vybroušený diamant, pohybující se ještě v death metalu jako stylu, ale podaný s matematickou přesností a ohromnou suverenitou. Krátké intro, okamžik napětí, a už jsme vtaženi do víru Flattening of Emotions a hudební zlepšení je znát od první do poslední noty, přestože hned po první sekundě poznáte, s kým máte tu čest. Parádně gradovaný otevírák s ponurým refrénem dává tušit, že tady se na malém prostoru budou odehrávat skutečně velké věci... Suicide Machine patří po zásluze k zásadním skladbám celého žánru. Na jednu stranu těžká záležitost, s parádně odsekávaným refrénem. Riffy, kolem nichž se rozvíjí Chuckovy neotřelé melodie, podporované skvělou rytmickou sekcí, jsou všudypřítomné a parádně navrstvené... Jen jednou se na albu sešlo tohle ohromné duo kytaristů a dopad je zdrcující. Together As One, dá se říci, jede ve "starém" hudebním kabátu, ale instrumentace a zkreslený zvuk v mezihře posouvá skladbu výše až k dalšímu výraznému refrénu. Secret Face je naopak tón od tónu matematicky přesně poskládána, znovu "umělý" sound kytar a napětí až do refrénu se silně melodickým nádechem. Určitě jedna z nejnáročnějších skladeb na albu, včetně melodických kytarových sól. Stavba určitě dá vzpomenout na cynicovské vibrace. Lack of Comprehension patří mezi nejoblíbenější skladby Death vůbec a kapela jí často zařazovala i na koncerty. Je slyšet od prvního akustického vstupu, že Masvidal tu dostal značný prostor a skladba tak možná nejvíce na albu upomíná Cynic, a to právě z ještě předfocusovského období. Hudební paráda, vrcholný střet dvou zásadních individualit na poli extrémního metalu. Na malé ploše dostal posluchač vše, co mohl tento žánr v roce 1991 nabídnout... See Through Dreams sází opět spíše na přímočařejší deathovské pojetí, ale riffová smršť je opět suverénně rytmicky jištěna a ve druhé polovině alba přijde na řadu i souboj kytarových sól obou protagonistů. Cosmic Sea - hudební skvost první kategorie, který jsem si už na první poslech zamiloval a nezměnilo se na tom nic dodnes. Jediná instrumentálka na albu, fantasticky vystavěná a vygradovaná za pomoci nekonečných sól útočí takříkajíc na solar. Úžasná melodická práce, využití syntezátorů a dějovost, která má jedinou nevýhodu - krátkou stopáž. Death se tak nadechují k závěru - Vacant Planets patří určitě k technicky náročnějším kusům, i když v pravověrně "smrtícím" balení. V mezihře přichází zrychlení, pak Chuckův typický melodický motiv a refrén je opět velmi zvýrazněný, v úplném závěru "překvapivě" utnutý. Konec, vydechnout, vstřebat.

Ačkoli album nepřekročilo hrací dobu 35 minut, nabídlo na svou dobu úplné hudební maximum a ještě více. Konkurenci, byla-li vůbec nějaká, přeskočilo nejméně o pět let - ve své době se v podobných vodách pohybovali snad jen Atheist, směřovali k nim právě Cynic a na albu Testimony of the Ancients famózní Pestilence. V thrash metalu doporučuji zapomenuté Švýcary Coroner, kteří pojímali svou hudbu podobně progresívně a alba jako Punishment for Decadence (88), No More Color (89), Mental Vortex (91) či Grin (93) jsou skvosty. Ale co se Human týká, není co dodat - bibli death metalu náleží po právu plný počet!


reagovat

alienshore @ 04.04.2014 19:21:48
EasyRocker skutočne dík za tvoj príspevok k tomuto úžasnému dielu!!! Human je pre mňa naozaj prvým prog/deathovým albumom Death. Na svoju dobu obsolútny skvost a aj po textovej stránke nastal úplný prerod. To bola vtedy veľká vec, ktorú konkurečné kapely nevnímali nejako pozitívne :-). Cannibal Corpse alebo Morbid Angel ostali vo svojom textovom chlieviku, ale Death sa stále vyvíjali.

Tak ako si spomenul Lack of Comprehension je absolútna bomba, ak existuje vôbec nejaký death metalový hit, tak by to úplne sedelo práve na tento song :-). Atheist a Pestilence som kedysi tiež počúval a niektoré veci sa mi naozaj páčili. Testimony of the Ancients je ďalší míľnik death metalu.

EasyRocker @ 05.04.2014 05:00:11
Díky :-) Ano, Death jsou neměnná hodnota v metalové hudbě vůbec. Včera jsem absolvoval poctivý poslech všech alb, dokonalá spokojenost...