Jethro Tull / Benefit

JETHRO TULL se mi jeví až do konce sedmdesátých let jako folkové seskupení, do kterého někdo propašoval elektrickou kytaru. Skladby jsou vystavěné pocitově na akustických nástrojích, se špetkou efektů s elektronikou, a občasnými šlehy vydatné elektrické kytary. Je to působivé zvukové spojení tvořící jeden z charakteristických znaků této kapely.

Na Benefit kytaru přiostřili a povedlo se jim takto vytvořit dvě monstrózní hardrockové skladby. Tou první je With You There To Help Me s rafinovaným proplétáním ostrých kytarových laufů a psychedelicky nahalených brejků agresivní flétny ve strhujícím finále, které vyvře na povrch po skoro až nesmělé první polovině skladby. Druhým výrazným zářezem je To Cry You A Song s monumentálním riffem vynořujícím se z přízračného neznáma, omotávající nás několika vrstvami řezavé vokální linky a nedávají žádného prostoru k oddechu ve spleti drsných až trnitých tónů. Obě skladby opět dělají z této desky nezapomenutelný zážitek. Obzvláště ta druhá je průplach enormní, energetická bomba, šestiminutová ždímačka naslouchající mysli. Nářez, nářez, nářez.

Jemnější tvář skupiny se představuje v části dalších skladeb, které tak mohou působit méně výrazněji, než zmíněné monumenty, ale v každé je slušná porce melodie spojené s rockovým tvrďáctvím, bez zbytných vycpávek a trivialit. Za vynikající považuji Nothing To Say, která má dobře stupňované napětí na pozadí opakovaného refrénu, výpravnou Inside (připomínající atmosférou a mixem spíše období Stand Up), rozmarně hravou Play In Time, nebo nádherně uvolněnou Sossity; You're A Woman.

Z pojetí desky je cítit větší ucelenost a sevřenost oproti předchozím dílům, také je znát snaha o obohacení zvuku aranžérskými a studiovými efekty. Z hlediska produkce je album zcela prosté nedotažeností a excesů, zvuková vyrovnanost dovoluje lépe se zaposlouchat. Složitější je to s verzemi alba, neboť provedení v UK a US se vzájemně lišilo pořadím i alternativní sestavou skladeb, kdy více artovou Alive And Well And Living In nahradila v USA pro mne obyčejnější Teacher. Pozdější CD vydání občas bonusově tyto skladby doplňují, ale ne vždy. Dále mne vždy udivovalo, že došlo ke zopakování principu grafické práce s obalem desky, papírové figurky opět a zase.

Hodnotím absolutním počtem, neboť i když by se našlo pár ne zcela stoprocentní míst, jako celek je to deska skvostná.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Benefit
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

---

Jethro Tull / Stand Up

JETHRO TULL mám rád opravdu hodně. Mají vzácnou schopnost hudebních velikánů přicházet ke mně opakovaně ve vlnách a já pak týdny neposlouchám skoro nic jiného. S nimi pak virtuálně žiji jejich myšlenkový život. Opakovaně a nevyčerpatelně mi dávají svojí tvorbou nepopsatelné zážitky. Znak vrcholného umění.

Po debutu přišlo roku 1969 druhé album. Je však zásadně první v tom, že se výhradní režie ujal Ian Anderson. K desce jako celku jsem přišel podstatně později, než k This Was, tím více si ji od té doby užívám. Navíc, jedna skladba byla mým prvotním setkáním s art rockem. Bourée byla první píseň, kterou jsem od JETHRO TULL kdy slyšel, to mohl být rok 81, někde na Větrníku, nebo v pořadu Rytmus. Okamžité okouzlení, na které dodnes nostalgicky vzpomínám. Zážitek ze setkání s touto skladbou měl a stále má velký vliv na mé posluchačské cítění. Je to esence hudby, melodiky, lidového nespoutaného člověčenství. Za svoji kariéru dokázali napsat více písní, které se intenzitou hudebního sdělení této dotýkají, jenže Bourée byla první. Kdyby JETHRO TULL udělali jen tuto kompozici, v podstatě tribute panu Bachovi, byli by pro mne nesmrtelní.

Album Stand Up je ovšem plné nádherných skladeb. Další výborná a působivá, a také blízká mému srdci, je Reasons For Waiting, tu objevuji v plné hloubce postupně až doposud, a je úchvatná. Andersonův zpěv s těmi smyčci, neodolatelná souhra, píseň z jiného světa. Nebo Jeffrey Goes To Leicester Square s bubínky a cinkátky, okouzlující. Nebo We Used To Know s překrásným kytarovým sólem, které dává zapomenout na flétnu. Mohl bych takto jmenovat většinu písní. Zmíním ještě úvodní A New Day Yesterday, která desku odstartuje jako monster skladba s nezapomenutelným motivem. Ukázka enormního skladatelského talentu.

Deska je na pár místech pokažená mixem, odjakživa mě na ní doslova ničí přebuzený a zachrchlaný zvuk bicích právě hned v úvodním songu. Zní jako z pomačkaného pásku na staré kazetě. Zajímavé je, že na zbytku alba se tento efekt téměř neprojevuje, kromě ještě Nothing Is Easy. Některé skladby zase znějí, jako zapomenuté z nahrávacích frekvencí debutu, míněno spíše technicky, než hudebně. Nejlépe znějící digitální reedice od MFSL sice oproti jiným vydáním tato negativa zmírňuje (což na druhou stranu znamená, že zasáhla do autentičnosti originálu), ale stejně je to pokaždé tročku na zdvižené obočí.

Kvalita hudby samotné však nikterak netrpí. Musím říci, že dávám vždy mnoho bedlivých poslechů této desky, stále pomalu zkoumám a odkrývám vrstvy, kterých má tato muzika požehnaně, vždy se nezřízeně těším. Album skrývá množství nálad, abstraktních myšlenek, představ, těká od tvrdé dynamiky do nejromantičtější lyriky, je naléhavé i konejšivé současně. Mistrovské dílo.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stand Up
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

---

Jethro Tull / This Was

Zkouším právě poslechnout letitou nahrávku prvotiny starýho Jethra vod Tullovejch. Mistr Jethro Tull, anglický zemědělec (1674 Basildon, Anglie – 21. února 1741 ), roku 1701 vynalezl secí stroj. Džejtý dozajista netušil, že se jeho jménem vyzbrojí, dílem náhody, britská kapela potrhlých maníků, co v mládí vypadali stařeji, než dnes ve svém stáří. Jelikož se jedná o moji oblíbenou desku, od mé oblíbené kapely, budu nekritický. Tuhle muziku žeru absolutně. Ač se to může zdát zvláštní, dostala mne, mladýho metalisty, kdysi jako jedna z prvních k art rocku. Dávno tomu. Její vibrace mne nalaďují na poslechovou výpravu do krajů výsostného hudebního požitku.

Nelze přeslechnout dobový vliv na technikálie, neboť dnes podivně znějící stereo, se takhle tehdy prostě dělalo. Extrém v první skladbě, striktní nástrojové vlevo/vpravo, nebyl teda ani tehdy častý, avšak zde činí jeden z trademarků otvírací pasáže, na něž se lze těšit jako na originální neobyčejný rukopis. Autorské tahy štětcem jsou znát v každé skladbě, ať už jde o bluesové tradicionály, instrumentálky, autorské skladby, nebo dlouhé pasáže na hranici improvizace. Album je nečekaně pestré, až rozevláté, a z každé noty tryská surová hudební matérie, kterou ze sebe muzikanti chrlí. Poslech desky klade na posluchače nároky, neboť skladby se dost liší zvukovou produkcí, rozložením nástrojů, pojetím mixu. Pra-stereofonický přístup z první skladby se ještě zopakuje v sedmičce It’s Breaking Me Up, ostatní skladby přinášejí prostor v méně rušivé konstelaci. I když je znát, že se trochu hledalo, výsledek je velmi uspokojivý a k té muzice patří.

A muzika? Blues, blues, rock, rock. Anderson vs. Abrahams. Krásná reakce hudební chemie, kdy se do nádobky nasypala spousta ingrediencí, a dvě výrazné osobnosti míchaly a míchaly. Díky tomu vzniknul přepestrý koktejl, co má kvanta spojujících chutí, a kvanta zcela protikladných. Objevování zaručeno donekonečna. Slyším tu desku snad posté, a každý poslech je objevitelský zážitek. Co víc si vlastně přát, než neustálé nalézání nového ve starých (ne)známých deskách, které jsou tak blízké a současně tak bezedné a neprobádané. Jako nášup si dávám tři bonusy z japonské CD verze od Toshiba Records. Jsou stejného ducha a prodlužují hudební zážitek o dalších vítaných osm minut.

Dokonalé dílo, které charakterem už nezopakovali, neboť dvojautorské přepětí ustoupilo. Ale nebylo to na úkor, neboť další alba dokázala Andersonovu originalitu, svébytnost a výjimečný talent.

Hodnotit můžu jedině plnou palbou.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - This Was
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

---

Gong / You

Představuje se nám na dlouho dobu poslední díl gnómské trilogie, co má pět (a klidně více, záleží, jak počítáme) dílů. Stále je zaručena typická GONG-ovština, absurdní spojení rozvernosti se space mánií. Album začíná ve vynikající formě dvěma krátkými a jiskrnými skladbami, v nichž je vše to, co činí GONG tak jedinečnými. A že toho je. Až filmově názorné vykreslení fantaskních postav, charakterů, krajin, pomocí neobvyklých hudebních postupů a struktur znázorněný děj, prací s hlasem a celkovým projevem vykreslený příběh.

Počínaje číslem 3, tedy skladbou Magick Brother Invocation se ale dostáváme do HAWKWIND-ovsky jednotvárných ploch, kde se vtip vytrácí, a dostavuje se paní Nuda. Není naštěstí Nekonečná ani Nesnesitelná, a daří se ji rozptylovat a odhánět různými instrumentálními vstupy, zejména saxofonu. Ovšem nelze přeslechnout, že se v hudební ploše nacházejí místa, která nejsou ničím jiným, než nastavovanou kaší.

Z muziky je stále cítit GONG-ovská genialita, je však naředěná, a to přesně těmi ingrediencemi, které mi nejsou po chuti. Je až s podivem, jak mohou vedle sebe trůnit skladby plné nápadů, a skladby roztahané a vycpané vatou. V songu Master Builder se to dá ještě zvládnout, divoká kytara a nervní bicí ve druhé půli způsobují posluchačskou radost. Klesající kvalitativní linie nahrávky se projevuje hlavně v posledních třech skladbách, což je celá B strana původního LP. Požitek z muziky nezastavitelně padá dolů, při poslechu si vždycky říkám, že je tam hudebních motivů tak na jednu středně dlouhou skladbu, a ne na zde realizovaných 24 minut nezáživného zvučení. Takhle se jedná už jen o matnou kulisu k představení o mimozemšťanech, než o prokreslený hudební příběh.

Křivdil bych, kdybych v hodnocení opomenul významné kladné stránky alba. Kdybych tvrdil, že jde jen o průměrné album. To není, i v těch nejnatahovanějších skladbách a jednotvárných pasážích je znát vznášející se nádech mimořádného talentu a tvůrčího nadání skupiny. Jen už nevzlétá tak vysoko, jak tomu bylo dříve, jak bych očekával, představoval si a přál. Jak by bylo hodno hudby mistrů. Proto dávám lepší trojku s pocitem, že se k poslechu jistě rád vrátím.

Aby text nebyl tak krátký, přidávám bonus. Jedná se o překlad vyjádření členů skupiny k vydavatelské a reediční činnosti firmy Charly. Ponechávám jej bez komentáře, nechť si každý vytvoří svůj názor sám. Jako zajímavost dodám, že článek vyšel téměř přesně půl roku po úmrtí Daevida Allena v roce 2015.

Oficiální prohlášení členů skupiny Gong

My, žijící členové Gong, nepodporujeme nadcházející reedici trilogie Radio Gnome od Charly Records.

NEKUPUJTE TOTO VYDÁNÍ

Žádný z žijících členů sestavy, která tyto nahrávky vytvořila, nebyl nikdy smluvně vázán s Charly Records.

Pravda je taková, že během natáčení Flying Teapot v lednu 1973 se skupina dozvěděla, že nahrávací společnost – BYG Records (známá také jako Promodisc) – zbankrotovala, její pařížská kancelář je vystěhovaná, telefony nefungují. Kapela zůstala opuštěna v Manor Studios uprostřed práce na albu. Firma Virgin – do té doby jen řetězec obchodů s nahrávkami, a vlastník studia The Manor – se zrovna chystala vytvořit vlastní vydavatelskou značku.

Čelili jsme nezaplaceným účtům za nahrávání, rozhodli jsme se tedy snížit své ztráty a vydali Flying Teapot jako druhý titul nového labelu Virgin Records. Takový je skutečný příběh.

Booklet připravovaný jako součást nynějšího vydání Charly / BYG je plný nepravd, výmyslů a lží, které představují společnosti Charly a BYG Records jako nějakou ubohou oběť zlovolnosti Virgin. Pravdou však je, že žádný z hudebníků na těchto nahrávkách nikdy nedostal ani cent z licenčních poplatků za vydání Charly / BYG, nebo dokonce vyúčtování. Což je pochopitelné, protože jsme NIKDY nepodepsali smlouvu s BYG nebo Charly Records jako Gong.

Mezitím, o čtyřicet let později, průběžně dostáváme vyúčtování od společnosti Virgin, a ti z nás, kteří k tomu mají oprávnění, dostávají také zálohy a platby licenčních poplatků, přestože společnost Virgin byla od té doby prodána společnosti EMI a nyní je vlastněna Universal Records.

Víme a můžeme uvést jako 100% potvrzený fakt, že originální studiové pásy těchto alb jsou umístěny v archivu Virgin Records, a že firmě Charly k nim nikdy nebyl jakkoli umožněn přístup, takže jejich tvrzení, že použili originální studiový záznam, je falešné.

Charly už desítky let drze zneužívají naše umělecká práva. Nikdo z nás není natolik bohatý nebo vlivný, aby je mohl zažalovat. Jediné, co můžeme udělat, je dát na vědomí vám, našim milým fanouškům skupiny Gong, že toto vydání nepodporujeme. Budeme naopak plně podporovat nový box se sadou našich alb, který Universal vydá za několik měsíců.

OPAKUJEME: NEKUPUJTE TOTO VYDÁNÍ!

Publikováno 24.09.2015 na stránkách Planet Gong
Prohášení se týkalo tohoto vydání trilogie.

A úplně na závěr dodám osobní poznámku výše zmíněnému prohlášení:
Kauzu s Charly, mám pocit, že poněkud dramatizují. Z jiných zdrojů nemám informaci o tom, že by Charly byli nelegitimní vydavatelé. Naopak, spolupráce s nimi byla dosti široká a dlouhodobá, ještě za Allenova života. Možná, že se zbylí členové pak nedokázali dohodnout na poplatcích, tak to takhle ventilovali. Ale, kdo ví, jak to všechno bylo..

» ostatní recenze alba Gong - You
» popis a diskografie skupiny Gong

---

Gong / Angel's Egg (Radio Gnome Invisible, Pt. 2)

Druhá část trilogie „Radio Gnome Invisible“ přináší další pokračování fantasmagorie o mimozemšťanech. Na úvod hrst zajímavostí: 1. Vypadá to, že se GONG rozhodli realizovat rozsáhlejší pojetí svého eposu až na tomto titulu, neboť teprve tady provádějí formou vložené knížečky dějový nástin všech tří částí. 2. Ačkoli se první řadové album Magick Brothers (1969) původně ani neřadilo pod GONG a tento název mateřské kapely mu byl přiřazen až zpětně, obsahuje již některé figurky z gnómské ságy. 3. Druhé řadové album je vybaveno kompletní mytologickou sestavou, žádný z dílků mozaiky nechybí, včetně rozvíjejícího se příběhu, přesto se do trilogie nepočítá.

Hledáte logiku? Nemá smysl to zkoušet, žádná tu není. Epopej je oficiálně zahájena až třetím studiovým albem, přičemž vstupujeme do již rozběhnutého děje. Zdá se, jakoby Allen a Spol. v počátcích nepostřehnuli potenciál světa, který sami vytvořili, a teď se to snažili zpětně dohnat a využít. Pro dokreslení přidávám zajímavost č. 4. Zmatky završuje skutečnost, že samotní hudebníci vystupují na každé desce pod – byť jen mírně – změněnými pseudonymy, takže posluchač je mystifikován nejen pořadovým číslem dílu seriálu o splašené čajové konvici, ale za úkol zmást ho mají i samotné postavy a identity vlastních protagonistů.

Nehledě na kuriozity, předložená hudba se opět proměnila a posunula dále. Rocková říznost Camembert Electrique se prakticky vytratila v oparu elektronických hříček, efektů a filtrů. Stopy parodie z minulého alba lze vysledovat ve vkusně zakomponovaných akustických vtipech, které velmi přiměřeně doplňují a zpestřují celkové vyznění nahrávky. Nepřeslechnutelná převaha všech možných táhlých elektronických zvuků, kosmických šepotů, psychedelických ozvěn a hypnotického dechu vesmíru je tak alespoň vyvažována, a je rozbíjena její jednotvárnost. Jinak by byla velikou zátěží, což se projevilo na následujících dílech souboru.

Na Angels Egg se konají všelijaká pestrá divadelní čísla za účasti nečekaných stylových importů. Najdeme zde akustické hříčky i překvapivá témata. Výsledný celek je celkem snadno stravitelný, dokonce se může stát návykovým. Na to, že GONG bývají považováni za avantgardu, nechá se zdejší hudba vskutku pozoruhodně snadno přijmout. Neočekávaně lehce si najde své místo v hlavě, kde se ráda usídlí.

Například takové motivy ze skladeb Sold To The Highest Buddha, či Prostitute Poem, nebo do třetice Oily Way se dokážou nadlouho usadit v mysli. Dokonce ani delší a monotónnější skladby nejsou přítěží, v každé z nich lze nalézt spoustu instrumentálních laskominek, které zaslouží opakovaný a soustředěný poslech. A to se zdálo při prvním dávném seznamovacím náslechu alba jako nepravděpodobné.

Srandovní Percolations souboj čajové konvice s rumpálem od studny, za kňučení a pokvikování pitoreskních postaviček z osobité poémy „Radio Gnome“, mne pokaždé spolehlivě pobaví. Takových titulů znám málo, že by se jejich komediální stránka časem neoposlouchala. Je to velmi zvláštní, náladové, terapeutické, kované, žlutofialové, hořkokyselé i pentličkami omotávající album, kde si v jeho hudebních obláčcích blaženě poletuji. Téměř dokonalá deska.

» ostatní recenze alba Gong - Angel's Egg (Radio Gnome Invisible, Pt. 2)
» popis a diskografie skupiny Gong

---

Gong / Flying Teapot (Radio Gnome Invisible, Pt. 1)

Máme tu další pokračování ufounské ságy z rádia Gnome, s podtitulem Radio Gnome Invisible Part 1. Tímto albem jest zahájena trojdílná série, která nás provede dobrodružstvími mimozemské létající konvice. Jak praví informace na CD: „Rádio Gnome je záležitost pirátského telepatického vysílání, které vychází z létající čajové konvice, přicházející z planety Gong. Ta přistává v zemi Tibet…”, a tak dále. Touto magořinou je vše pěkně srozumitelně vysvětleno.

Avantgardně space psychedelic rocková hudba získává na tomto albu další rozměr. Tím je jistý nádech parodie. Jasně slyším, jak si kapela dělá legraci ze všeho, z čeho si zamane, včetně sebe sama. Na druhou stranu, účinek jednotlivých kompozic je tím výraznější a dostává se hlouběji pod kůži. To však platí pouze pro první stranu LP, tedy první dvě skladby. Zbytek alba je rozvláčné sci-fi v mračnech hvězdokup, rockový náboj se začíná vytrácet.

Je slyšet, že tvorba skupiny se stává uzavřeným světem, v němž si komunita GONG žije sama pro sebe. Kolektivní pospolitost je definována kosmickou fantasmagorií, jíž je vše podřízeno. Bez ohledu na hudební kvalitu produkovaných skladeb zde vystrkuje chňapavé háčky Barrettovské šílenství. Debut PINK FLOYD má k atmosféře Flying Teapot transcendentálně blízko.

Trochu zpestření může vést eroticky až vyzývavě fetišisticky laděná závěrečná skladba Witch’s Song / I Am Your Pussy, jejíž význam určitě dobře znají všichni, co poslouchají kyselé žblepty pana Zemana (né majora), v rádiu (né Gnome). Jenže i na tuhle manýru jsme tak nějak už zvyklí, nejenom od stádohlavy, ale zejména od Mrs. Smyth. Takže ó ká, nikdo není pohoršen, spíše naopak.

Lze konstatovat, že na albu Flying Teapot máme k dispozici zajímavý příběh s místy špičkovou hudbou. V ní se však začínají objevovat tendence k jakémusi rozmělněnému kabaretnímu space rockování, které ještě zhoustlo na dalších dílech skupiny. Je zde patrný ústup od toho lepšího, co GONG umí uválet. Stále však zbývá dost na získání statutu velmi silného uměleckého díla.

» ostatní recenze alba Gong - Flying Teapot (Radio Gnome Invisible, Pt. 1)
» popis a diskografie skupiny Gong

---

Gong / Continental Circus (Soundtrack)

Kontrolní otázečka, vážení. Kterou desku vydali GONG mezi alby Magick Brother (1969) a Camembert Electrique (1971)? Správně, žádnou. A teď se zeptám jinak, kterou desku v tomto mezidobí natočili? Tady je už nutno zapátrat v archivních údajích a odpověď se dostaví. V létě roku 1971, před zahájením nahrávacích prací pro album Camembert Electrique, se plná sestava GONG věnovala vytvoření soundtracku k filmu „Continental Circus“. Vzniklo velice zajímavé a neobyčejné dílo, které zůstává utajeno i mnoha fanouškům GONG.

Film režíroval Jérôme Laperrousaz a nenajdeme v něm žádné herce. Jde o čistokrevný dokument. Atraktivním způsobem mapuje sezónu 1969 Grand Prix silničních motocyklů. Hodinu a čtyřicet minut si zde můžeme vychutnávat v často velmi dramatických záběrech dobrodružství soupeřících pilotů silných strojů. Řvaní motorů, napětí, adrenalin a do toho psychedelická muzika. Zážitek, který hned tak nenajdete. V hlavních rolích – legendy motocyklového sportu, Australan Jack Findlay a Ital Giacomo Agostini. Film byl uveden do kin a TV v roce 1971 a režisér za něj roku 1972 získal francouzskou Cenu Jeana-Viga za „kvalitu režie a nezávislost jeho ducha“. Ve snímku můžeme vidět i naši značku Jawa.

Na album si posluchač musel počkat. Vydal je francouzský Philips v roce 1972 s plným názvem Continental Circus – musique par GONG avec Daevid Allen. Další vydání bylo uskutečněno až v létech 1975 a 1979, opět Philips. Pak dlouho nic, ani éra CD nepřináší mnoho možností, neboť jediné oficiální vydání bylo roku 1994 na značce Mantra, taktéž Francie. A to je vlastně všechno, pokud pominu pár pirátských edic. Vzhledem k distribuci nosičů primárně ve Francii nemělo mnoho Allenofilů dlouho možnost nahrávku slyšet.

Co na ní vlastně najdeme? Zcela unikátní muziku především. Skupina zde vůbec nepoužívá klávesové nástroje a vyhýbá se svým space hříčkám. Všechno je situováno do neurvalého psychedelického tripu, kterému dominuje divoká kytarová hra, sem tam saxofon. Texty jsou místo mimozemšťanů tematizovány okolnostmi kolem závodníků a závodění. První skladba Blues For Findlay je pořádný fuzzy guitar nářez, kde se za doprovodu svižné rytmiky dostavuje několik vln silných gradací. Tato skladba je mistrovský kus a dokáže posluchače vstřebat, vtáhnout a pěkně zhypnotizovat. Allen v ní deklamuje „Time is your life, time is your wife, time is your world…“

Další pamětihodný track na desce je kompozice číslo 3., neboli otvírák B strany What Do You Want? Ta nám pro změnu nakládá pořádnou masáž pěkně napumpovanou basou. Tady jsou z hudby výrazně cítit PINK FLOYD z doby post Pompeyovské a pre Meddleyovské. Právě mystická uhrančivost nálady vzbuzené touto skladbou se s nimi může rovnat. Veškeré zvuky, na pozdějších albech hrané syntezátory, zde vyluzují kytary. Zpěv se tu ozve jen sporadicky, zato si můžeme užít všech možných kvílivých a táhlých elektrických rytmů a vibrací a jejich ozvěn v kosmických šepotech paní Gilli Smyth. Je to ohromná a elektrizující síla, která v závěru nenápadně, ale o to účinněji, nasazuje majestátní finiš a stává se z ní solidní rockec, jako z hipisáckého San Francisca.

Tím však nabídka originální hudby končí, což je docela škoda. Zbytek desky tvoří jen nehudební směsice zvuků, dvojka Continental Circus World, a závěrečná instrumentální verze skladby Blues For Findlay. V té prvně jmenované se nám představí francouzsky mluvící hlasatel, povzbuzující a křičící diváci, kulisa projíždějících závodních strojů, taky nějaká dechovka. V pozadí se občas vynořují a zanořují vazbící kytary, ejhle, ona je to pořád skladba Blues For Findlay, roztrhaná na malé kousky, které vlají v turbulencích a vírech za projíždějícími závodníky. Kompozici je tak možno vnímat jako koláž zvukových dojmů ze závodu a je celkem působivá. No, a ta zmíněná instrumentálka je sice dobrá, ale jde jen o mírně zkrácenou podobu první skladby. Moc nového toho až na pár saxofonových a kytarových vyhrávek nepřináší, pokud jsem si dokázal všimnout.

Deska se mi líbí hodně, to je nepopiratelný fakt. Jsem z ní dlouhodobě nadšený, a to i přese všechny výhrady, které uvádím. Jsou to jiní GONG, přitom pořád sví. Takhle tvrdě a rockově nikdy jindy nehráli, už proto stojí za poslech. Tento druh odlišného hudebního vyjádření jim prostě jde také náramně. Současně se tímto počinem kapela řadí po bok autorů skutečně vydařených rockových soundtracků, kterých není mnoho. Dílo také oplývá příchutí vzácnosti a nedostupnosti, což mu dodává na jisté atraktivitě. Dávám takovou slabší čtyřku, ale dávám ji s nadšením, protože tahle muzička mě dostala. Vřele doporučuji k poslechu.

» ostatní recenze alba Gong - Continental Circus (Soundtrack)
» popis a diskografie skupiny Gong

---

Gong / Camembert Electrique

U výtvorů této hudební kategorie nebývá hodnocení právě jednoduché. Avantgarda říznutá francouzskou ulítlostí je záležitost dlouhodobějšího naladění a řekněme určité posluchačské konstelace. Jinak hrozí, že i kvalitní album nebude přijato pozitivně, což by byla škoda.

GONG se svými tituly z počátečného tvůrčího období dostávají od canterburského pojetí hudby až někam k experimentálnímu jazz rocku. Svůj rockový styl dokážou v každé skladbě obohatit o jinou přísadu. Někde slyším RIO, jinde temný mysticizmus, tam zase acid folk, je toho nepřeberně, vše v imponujícím hávu Allenovského originálního ducha.

Camembert Electrique je dílo z fiktivní planety „Gong“, k němuž se dostáváme prostřednictvím imaginárního rádia „Gnome“. Mix francouzštiny s angličtinou, ostrých a tvrdých rytmických pasáží v kontrastu s free kvílivými elektrickými fragmenty efektů, provedený ve velkoryse nespoutaném prostředí, působí hodně nadsmyslově. Pokud máte rádi Kevina AYERSe a The SOFT MACHINE, měl by vám sednout i Daevid Allen & Company. A naopak.

Z některých skladeb cítím spíše atavistický způsob nakládání s tempy a melodiemi, s harmonickými motivy, jindy zase tuším rafinovaně přisprostle syrový záměr, jako v Dynamite: I Am Your Animal. Žánrový rámec je vcelku nezachytitelný, jsou to prostě GONG, zde v plné síle a vrcholné formě. V budoucích létech byla jejich energie zjemněna do vcelku kultivovaného a standardního jazz rocku, tady si ještě můžeme užívat pěkně žhavého sopečného magmatu. Jejich halucinogenní psychedelie se rovná skřípajícímu rezavému řetězu, který se houpá nad propastí, jejíhož dna nelze dohlédnout.

Musím říci, že pod nesnadno přístupnou maskou se skrývá nevšedně podaný materiál s vysokou kvalitou. Jeho životnost je mimo jiné dána i nastaveným stupněm obtížnosti objevování. Dá se vysledovat přímá úměra mezi počtem poslechů a silou zapůsobení na posluchačovo nitro. Nepředstavitelně pestrá kakofonie hemžících se zvuků, výkřiků, žvatlání, rytmů, úryvků, ruchů, zde tvoří náramně působivý celek. Nic pro slabé povahy, vstup jen pro připravené, nebo pomatené.

Ten, kdo je zvyklý na rock v jeho standardnějším provedení, bude zpočátku asi nejvíce upoután prvními dvěma delšími skladbami. V těch pozdějších začíná na albu poněkud více přituhovat. Kdo chce, může tam slyšet i Zappovštinu, nebo space psychedelii v songu Fohat Digs Holes In Space. Vůbec tematika mimozemských civilizací byla GONG blízká a jejich zvukové ztvárnění velmi přesvědčivé. Pel 70. let nelze setřít, a proto spoustu kouzelných přitemnělých zákoutí s tajemnou atmosférou už dnes nikdo neumí napodobit. Čas oponou trhnul.

Hodnotím jako roztodivné a neučesané dílo. Relaxovat by u něj mohl jen blázen, ale o to právě jde. Bezesporu – BOMBA, plná vysoko jakostního ekrazitu!

» ostatní recenze alba Gong - Camembert Electrique
» popis a diskografie skupiny Gong

---

Gong / Magick Brother

Skupiny, které vznikaly uvnitř různých komunit, byly často nějakým způsobem potrhlé. Na jimi produkované hudbě byl dosti znatelný efekt vlastních pravidel, platných pro specificky utvořenou společnost. Leckdy zmíněná potrhlost bránila širšímu vstoupení ve známost, na druhou stranu dovolovala získat určitý pocit soběstačnosti. Občas se povedlo získat takovému souboru, díky jeho neobvyklosti, až kultovní status.

Asi nemá valného smyslu vkládat na tomto místě úvahu o vlivu charakteru komunity na vlastní hudbu. To bych konkrétně u GONG musel dospět k docela pikantním závěrům. Neboť, co si pomyslet o lidech, kteří do textů vloží jednak good vibrations, jednak propracovanou fikci o mimozemském národě, jež se stane nosným tématem, a to vše doplní explicitně vyzývavou erotickou tematikou, kdy se pro „fuck“ nikdy nejde daleko. Docela by mne zajímalo, jak se s tím vyrovnávala tehdejší cenzura, neboť na přelomu 60. a 70. let byly vážné problémy i s daleko jemnějšími projevy. Je patrné, že ve Francii byli prostě liberálnější, než ve zbytku světa.

Ale zpět k nahrávce. Už na této prvotině se před námi otevírá bohaté prostředí planety Gong, což je země „The Kingdom Of The Pothead Pixies“, v níž nás provádí „Captain Capricorne“. Daevid Allen, Australan a světoběžník, jedna z nejpozoruhodnějších figur na rockové scéně vůbec, tu spolu s Gilli Smyth spřádá hudbu ne nepodobnou Syd Barrettovským sólovým elpíčkům. Allen má i podobně zabarvený hlas. Dalším GONGovským poznávacím znakem je bohatě ilustrovaná grafická tvář nahrávky. Zde se poprvé představuje neuměle naivní kreslířství používající jen černé obrysové linie na bílém podkladě, bez stínování a dalších technik, zato se spoustou textu, komixových bublin, vtipů a narážek. Tento osobitý způsob komentování témat byl zachován na všech dalších albech GONG, kde působili Allen a Smyth. Zvláštní projev stylu grafické úpravy ke GONG docela sedí, ale je potřeba si na něj zvyknout.

Hudba poněkud pokulhává. Máme tu vcelku bezvýrazné písničky, poloakustické a docela umírněné. Najdeme jen pár zárodků bláznivin, které dosáhly plného rozvoje na následujících albech, aby byly posléze volně rozpouštěny v oceánu nekontrolované space mánie na albech pozdějších. Skutečnost, že se na tomto titulu nachází psycho space whispering pouze v úvodní skladbě, považuji za významný klad. Zbytek desky nevybočuje z tehdejších zvyklostí, řekl bych dokonce, že v avantgardnosti překvapivě zaostává, pokud srovnám s například s PINK FLOYD – The Piper At The Gates Of Dawn (1967). Mezi skladbami zaujmou anglicko francouzsky provedené nehudební vsuvky, občas se tu a tam objeví zajímavý motiv, použití nástroje, přechod, atd. Pár nelibozvučných experimentů nepřesahuje rámec snesitelnosti, takže snad až na Princess Dreaming nic neobtěžuje. Není zde žádná výrazná ani zajímavá skladba, jen náznaky.

Pokud hledám nějaký důvod, abych albu udělil alespoň tři hvězdičky, zjišťuji, že tu není. Mírně podprůměrná deska, bez jiskry a vzpruhy. Že by to bylo způsobeno autorstvím, a to úplně všech skladeb bez výjimky, od madame Smyth? Těžko, když ve skutečnosti skladby napsal Allen a autorství ze smluvních důvodů na ni jen převedl. Však také Gilli Smyth se na dalších albech skladby připisují jen okrajově. Spíše je dojem vyvolán okolnostmi, za kterých muzika vznikala, neboť road trip přes půl Evropy zpestřený množstvím excesů musel být všestranně vyčerpávající. Celkově hudba zde působí unaveně, pokusy o zpestření vulgárními texty a libidózním vzdycháním moc nefungují, dvě hvězdy jsou tak akorát.

» ostatní recenze alba Gong - Magick Brother
» popis a diskografie skupiny Gong

---

Sólstafir / Ótta

Kromě interview nikdy nepřebírám cizí autorské texty. I kdyby se mi líbily sebevíc, vypracuji na dané téma vlastní literární útvar. Učiním tentokrát výjimku, neboť předložené hodnocení alba Ótta jde tak od srdce a je tak ponořené do hloubky prožitku, který sdílím, že bych to při sebevětší snaze nedokázal udělat lépe.

Text s drobnými úpravami přebírám z blogu "Face Of The Forest", který psala jistá Amy z New Hampshire. Vzhledem k tomu, že víc jak dva roky nepřibyl žádný nový zápis a kontakt na sebe neuvádí, není možné požádat o souhlas. Napíšu aspoň info do komentů, třeba zareaguje. Nyní prosím berte tuto recenzi jako velkou poctu nejenom hudbě na albu Ótta, ale v nemenší míře i autorce původního textu. Tímto na dálku děkuji.

Hledal jsem nedávno ze zvědavosti, co znamenají slova "sólstafir" a "ótta", k úsilí mne vyzvala síla této desky. Z hlubin iternetu na mne vyplulo nakonec toto krásné vyznání. Je natolik všeříkající a výstižné, že je sem v překladu rovnou dávám a jen přidávám hvězdičkové hodnocení, jež nemůže být jiné, než absolutní. Album vlastním na vinylu a pouštím si je často:

"Kdysi dávno jsem objevila genialitu tohoto alba. Je z něj cítit oduševnělá nostalgie. Pocit, že se člověk vrací ke svým kořenům.

Sólstafir jsou islandská kapela. Jejich název označuje v islandštině krepuskulární paprsky, což odkazuje na sluneční paprsky pronikající temnými mraky, které často vidíte za soumraku. Ótta je album, jež se točí kolem starého islandského systému měření času zvaného Eykt, klášterního systému, který dělil den na osm částí po třech hodinách. V souladu s tím je na albu osm písní, z nichž každá představuje jeden eyktar. Album začíná o půlnoci úvodní skladbou Lágnætti (nízká noc). Ótta, druhá skladba, odkazuje na dobu mezi 3. a 6. hodinou ranní.

Na obalu je černobílá fotografie starého muže s bílými vlasy. Je umístěn na levé straně fotografie a za ním je moře s velkými skalami vyčnívajícími z břehu, zahalené v mlze. Muž se dívá směrem zpět, vítr mu čechrá vlasy stranou. Jeho tvář je poněkud strhaná. Je na ní vidět vrásky času. Jeho výraz je zcela nečitelný. Na sobě má černý, nevýrazný oděv. Mohl by pocházet z jakékoli doby. Fotografie dobře vyjadřuje nadčasový pocit z tohoto alba. Vypovídá o spojení mezi určitým typem krajiny a člověkem, který do ní patří.

Zpěvák je ve všech písních silně přítomen a jeho chraplavý hlas často zní islandsky jako hnaný vítr. Nebo si představuji, že možná křičí do větru, aby ho bylo slyšet, a využívá sílu větru i hlasu k řízení hudby, která jej doprovází. Islandština je germánský jazyk se severskou příchutí, má v sobě onen starobylý pocit, jenž odkazuje k Vikingům. Jazyk mě vždycky fascinoval tím, že je propojen s kulturou a historií daného místa. Zvuk jazyka, samotná slova, ale i jejich intonace, zprostředkovávají pocit geografie a charakteru země. Island je pro mě zemí tajemství, kterému toto album dodává další tajemství, a vybízí k tomu, aby člověk cítil a slyšel jeho povahu prostřednictvím živlů. Z tohoto důvodu, aniž bychom museli rozumět pronášeným slovům, hudba Sólstafir silně zprostředkovává islandský ponor.

Ačkoli vokály mají tendenci pohánět písně v jejich nejenergičtějších momentech, nezosobňují celé album. Objevují se také dlouhá instrumentální intermezza. Album otevírá jemně klavír a housle (nebo smyčce podobného charakteru). Na jiném místě později nastupuje banjo. Tyto smyčcové nástroje se v průběhu alba opakovaně vracejí, aby se krásně proplétaly s kytarami, bicími a zpěvem. Dochází k časovým změnám, které se zvedají a klesají jako příliv a odliv. Chvíle hluku, větru a deště, pak klidné chvíle rozjímání a přemýšlení. Tyto nálady přecházejí přirozeně. Je tu konzistentní energie, která se stupňuje a ustupuje, a zdá se, že vždy vychází ze stejného zdroje. Bicí a kytary často přerušují pomalý úvod silným a stálým rytmem tremola, nabírají na síle, aby spustily brilantní crescenda, která se nakonec opět stáhnou do ticha.

Atmosféra vytvořená na tomto albu je dokonalá. Folkový feeling vykouzlí banjo. Silně zkreslená kytara v kombinaci se vzdáleným burácením činelu rutinně vytváří mlhavou atmosféru, a to díky jemnému zacházení s produkcí. Houslové nebo klávesové melodie se lehce prodírají mlhou a dodávají duši, upřímnost a touhu. Krásná kombinace.

V písni Rismál bicí září a mihotají se skrze bílou mlhu zkreslení a vyzývají k organickému zvuku tamburíny, aby zdůraznily činel. Kdyby to mihotání bylo sluneční světlo, mohlo by to dát smysl názvu, který znamená východ slunce. Ve skladbě Nón (poledne) je úžasná pasáž, kde se z moře vynoří sólová kytara s ostřím nože a na okamžik zatančí s duchem heavy metalu.

Ótta září jako hořící plamen staré svíčky, která odmítá zhasnout. Skrze bezčasý závoj větru, mlhy a moře připomíná zapomenuté časy. Je pokorná a procítěná, téměř baladická. Je to óda na srdce a domovinu. Jako oběť."

Translated with >> odkaz (free version)
ZDROJ

» ostatní recenze alba Sólstafir - Ótta
» popis a diskografie skupiny Sólstafir

---

Whitesnake / Whitesnake

Plný název recenzovaného kompilátu by měl správně znít:
WHITESNAKE – 1987 / Whitesnake / Serpens Albus (1987)
WHITESNAKE – 1987 Versions EP (1987)

V tom roce osmdesátém sedmém se tomu nedalo skoro uniknout. Našminkovaný rock/metal vládnul hitparádám, různí natupírovaní fešáci s barevnými šátky se natřásali, nastupující MTV točila jejich klipy pořád dokola. Vůně osmdesátek byla v muzice, módě, ve filmech a dalších viditelných projevech doslova extrémní. Probíhal nástup videa, počítačových her, z kultury se stává víc a víc masový byznys. Ve vyhraněnosti vizuálu nemají eighties dodnes obdoby. Pamětníci na ně vzpomínají nostalgicky, kdo je však osobně nezažil, může být spíše pobaven. Ale tehdy se celá ta maškaráda brala strašně vážně. Dodnes má svoje kouzlo a vůni nostalgie.

WHITESNAKE po předchozím albu připomínají Titanic, který někdo vyzdvihnul ze dna oceánu a vyslal jej, aby dokončil pouť do Ameriky, země zaslíbené. Kapela, co se beznadějně potácela, najednou stojí pevně a bezpečně na hladině, a vybírá si přístav, v němž by bylo vhodno zakotvit. Dnes se nám tato pohádka jeví jako samozřejmost, avšak vznik alba nebyl ani rychlý, ani bezproblémový. Ale, co to jsou problémy s personálem pro někoho, kdo je musí řešit každodenně, a brilance ve shánění náhradních instrumentalistů se pro něj stává rutinou.

Jako první odešel Powell, už v lednu 1985, po posledním koncertu turné Slide It In, který se konal na monstr akci Rock In Rio. Následně téhož roku zbylí muzikanti v sestavě Coverdale/Sykes/Murray začali psát ve Francii materiály pro budoucí desku a pak hurá do Los Angeles najít nového bubeníka. Konkurz vyhrál slovutný Aynsley Dunbar, jehož obsáhlá kariéra ve mnoha desítkách souborů je téměř nevyjmenovatelná. Pak se společně přesouvají do Kanady a začínají nahrávat základy. Sykes hledal co nejlepší kytarový zvuk a v této věci oslovil producenta jménem Bob Rock. Proč zrovna jeho? Neboť právě Bob měl čerstvě na kontě hitparádovou bombovici Slippery When Wet (1986) od Jon Bon Joviho, kde se postaral o zvukový mix. Dalším úkolem bylo získat producenta, co zaručí úspěch, toho si byl Coverdale vědom již dlouhá léta. Zde mu akorát vlezla do cesty jiná komplikace, a to vleklý zánět dutin. Rehabilitace po lékařském zákroku mu neumožňovala zpívat, a tak se půl roku nemohlo pokračovat v nahrávání. Netrpělivý Sykes navrhnul kapele, aby pokračovali bez šéfa s nějakým jiným zpěvákem. Cože? No, fakt! Sykesovo rychlé odejití ze skupiny bylo jediným logickým vyústěním jeho nerozvážné epizody.

Personální čachry byly v průběhu nahrávání, mixu a produkce u WHITESNAKE samozřejmostí, cesta k vysokému zvukovému standardu není bez obětí. Po vystřídání několika kandidátů na producenta (Mike Stone, Ron Nevison) se nakonec volba ustálila na Keithu Olsonovi, který předchozí desku míchal. Sólo na nové verzi skladby Here Go Again nahrál Adrian Vanderberg, jemuž Coverdale nabídl stálé místo ve skupině. Na klávesy se nahrávacího procesu účastnili ještě pánové Don Airey a Bill Cuomo. Deska spatřila světlo světa roku 1987, jako první bez hadího loga, zato s novou pečetí. Opět pod různými názvy, a s různými sestavami skladeb. V Evropě bylo album bezejmenné, zato s dodatkem 1987 a mělo 11 písní. Pro USA dostalo název Whitesnake a obsahovalo jinak řazených 9 skladeb (zbylé nebyly v Americe do roku 1994 vydány, až potom se staly součástí kompilace Whitesnake’s Greatest Hits), a v Japonsku desku uváděli jako Serpens Albus, také s devíti skladbami. Chybějící písně (a pár navíc) dostali Japončíci k dispozici ještě ke konci téhož roku na raritním EP 1987 Versions. Zde se v nově nahrané, již třetí (podle mě zbytečné, zkrácené a blbě načančané) verzi Here I Go Again (New Version) objevují kytarista Dann Huff a bubeník Denny Carmassi (ani nejsou uvedeni v kreditech).

Capo di tutti capi Coverdale totiž po dokončení nahrávání svůj soubor už na sklonku roku 1986 rozpustil. Jako důvod uvedl personální rozpory a ztrátu společného tvůrčího zájmu. Jenže pak deska vyšla a začaly se dít netušené věci. Extrémní celosvětový úspěch ve všech možných žebříčcích jak alba, tak singlů, obrovský ohlas na MTV, zástupy fanoušků a nepopsatelný vzrůst popularity vedl k tomu, že z hard rockově vyprofilovaného souboru se stala všeobecně známá mainstreamová celebrita. Nebyl problém do tohoto parníku nabrat novou posádku, aby Titanic mohl absolvovat cestu kolem světa. Na dotáčené singlové písně musel najímat dočasné hudebníky, ale sestava se nakonec ustálila s již zmíněným Adrianem Vanderbergem, ke kterému přibyli druhý kytarista Vivian Campbell, basista Rudy Sarzo a bubeník Tommy Aldridge. S nimi natočil další videa pro MTV, takže na nich poskakují jiní maníci, než je ve skutečnosti nahráli.

Hudební stránka celé této komplikované historie dopadla nad očekávání dobře. Opět, jako již u jiných děl v hudební historii, se ukázalo, že stresy a tlaky při tvorbě mohou být přínosem. Každý poslech této desky je pro mne fascinující zážitek. Neobyčejně živelné kytary se kroutí v elektrizujících vibracích a vytvářejí nosné stěny každého songu. Hukot riffů má hypnotizující účinky, co přicházejí v rychlých vlnách. Kytarová práce je doslova neskutečná. Přesné bicí sice postrádají metalový nápřah pana Powella, spolehlivě jej však nahrazují trefností, vynalézavostí, přesnou podporou a kontrolou celé rytmické složky skladeb, což vede k umocnění všech emocí v ní obsažených. Poměrně bohaté vrstvy kláves neubírají muzice na tvrdosti, místy jsou jako ozdoby, jinde vykreslují a zhutňují atmosféru, a jinde zase ještě přiostřují nabroušený zvuk kytar. Dá se říci, že všechno se povedlo, kdo na co sáhnul, to bylo správně. Ze všeho nejvíce tady ukazuje pan Hlas, čeho je schopen. Předvedl výkon, který se povede jen výjimečně. Je vrcholem produkčně vybroušeného briliantu.

Všechny výše vyjmenované klady by vyzněly naprázdno, nebýt famózně napsaných a zpracovaných skladeb. Kompoziční síla je přímo omračující. Jednotlivé skladby jsou oživlé kusy skály, co září žhavou energií a nabíjejí posluchače jako mocná turbína v plných obrátkách. Docházejí mi superlativy. Desku jsem slyšel snad stokrát, má v sobě atomový reaktor, co se nevyčerpá. Úmyslně se vyhýbám zmínce o konkrétních skladbách, neboť to jsou zcela rovnocenné jednotlivosti absolutně vyrovnaného a bezchybného díla. Musí se slyšet všechny, vcelku a naráz. Opakovaně a nahlas, aby si člověk vychutnal jejich samozřejmost, spád, naprostou kontrolu, pevnost, mistrovství. Pokud náhodou někdo touží po srovnání, pak doporučím tohle: Vezměte si ty dvě skladby z alba, co se vyskytují již na Saints & Sinners (1982). A přehrajte si je pěkně po sobě, starou verzi, pak novou. Proměna, která se v nich udála, dovoluje nalézt odpověď na otázku, proč je album souboru WHITESNAKE z roku 1987 tak úspěšné, tak nepotopitelné…

Je jedno, kterou verzi alba poslouchám, jde o milník světové hard rockové hudby. Že se namočila do glamu? Nemám s tím problém. Živá voda může mít i takovou příchuť, tak trochu limonádovou, ale s pěkně peprnými bublinkami. Hlavní je, že dala vzniknout parádní muzice. Její nespoutanost ji předurčuje ke každé příležitosti, pro každou náladu. Pět maximálních hvězd, jako vyšitých.

UK 1st issue 1988 CD EMI CDP 7 46702 2
Dynamic range – DR11
Total 53:10

» ostatní recenze alba Whitesnake - Whitesnake
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

---

Whitesnake / Slide It In

Tuto recenzi, na poslední album se starým hadím logem, jsem psal nadvakrát. Mezitím jsem na měsíc hibernoval a teď vidím, že text působí poněkud schizofrenně. Nu což, taková jest krutá realita. Alespoň jsem díky tomu měl možnost slyšet inkriminované “alebum”, to vám tedy řeknu úplně přesně, fakt mockrát. Možná i víckrát…

Proces “vytrácení se” probíhající na přechozích albech WHITESNAKE se dostal až na takovou úroveň, že jeho další pokračování by kapelu vedlo blízko hudebního vyhynutí. Původně žhavě zářící jiskrnná hardrocková dravost se rozdrobila do šedohnědých rozměklých žmolků, kterými bylo naplněno album Saints & Sinners. Nevábná polévka, co se dá jíst jen z nouze a hladu, ovšem nikoli s chutí. Tuctová práce rytmiky, otravné opakování nezajímavých refrénů, pohaslé hlasy kytar i vokalisty samotného, to způsobilo, že se člověk musel obávat věcí příštích. Vztahy v kapele také nestály za nic, WHITESNAKE byli sice vždy vlastně sólo projekt, ale i jeho kvality závisí na výběru a fungování jednotlivých členů.

Nebudeme si dělat iluze, že WHITESNAKE jsou něco jiného, než komerční rockový projekt, který je stylizován do tvrdšího zvuku a současně se snaží být přitažlivě melodický, stavěný na refrénech tak, aby zaujal široké spektrum publika. Tato charakteristika má svoje světlé i stinné stránky. Úporná snaha o hit vede leckdy až ke kolovrátkovitosti a plytkosti. Navíc, pokud se prvoplánový hit nedostaví, zůstává jen málo, co by mohlo náročnějšího posluchače zaujmout. Jenže tento exotický druh uživatele není cílovou skupinou, tak nač se s tím lámat. Hardrock je začátkem 80. let dávno věc showbusinessu, co platilo v sedmdesátkách, tedy nějaká hudební revolta a provokace vycházející z řádně osoleného kytarového blues rocku, dávno není pravda. Vytáčet konzervativce měl epizodní punk, a včíl je to doména metalu. Naštěstí u Coverdale’s Boys ta komerční zarputilost přináší i ovoce. Dave měl jasno, kam se chce dostat, a šel si za tím. Nejenže dokázal vždy najít velice solidní spolu-muzikanty, ale i z hlediska producenta měl šťastnou ruku. Navíc jeho hlas, kdo tohle má..?

Proběhlo menší personální zemětřesení, zdálo by se, že už asi nebylo co ztratit. I když, takhle to vypadá jen z dnešního pohledu, Saints & Sinners si alespoň v UK hitparádách nevedlo špatně. Co se dá vyčíst z různých zdrojů, více než hudební ambice, či nějaká nespokojenost s hudebním materiálem, byly důvodem ke změně dvě jiné věci. Za prvé, muzikanti chtěli sami odejít. Částečně do lukrativnějších hudebních projektů (Paice odešel už před nahráváním desky do obnovených DEEP PURPLE, Jon Lord také, ale až po provedení nahrávek), částečně proto, že přes neustálé koncertování a desky v hitparádách, na tom nebyli zas nějak výrazně finančně dobře. Prostě, lidé odcházejí. A za druhé, zřejmě zásadním důvodem bylo, že se Coverdale rozhodl udělat všechno pro získání amerického trhu, který měl obrovský potenciál. Charakter tvorby WHITESNAKE byl pro něj jako stvořený, jen jej řádně dochutit. Koření pro zvýšení atraktivností chutí mělo mít dvě základní ingredience – nového bubeníka Cozy Powella a producenta Eddie Kramera. To se psala zhruba polovina roku 1983.

Jenže do konce roku se událo pár dalších kotrmelců. Ani Cozy, ani Eddie si se zbytkem skupiny moc nesedli. Odešel Neil Murray a na basu ho nahradil Powellův kamarád Colin Hodgkinson (ex Alexis KORNER, BACK DOOR). V této sestavě probíhá nahrávání jednotlivých stop pro nové album. Záhy se ukázalo, že ani Kramer není pro správný zvuk kapely ten pravý a po vydání singlu Guilty Of Love (1983) byl nahrazen navrátivším se Birchem. Ten provedl dokončení mixu celého alba Slide It In a jeho evropské vydání šlo mezi publikum v lednu 1984. Mezitím, na podzim 1983, odešel ze skupiny kytarista Micky Moody, tedy poslední zbývající zakládající člen, kromě frontmana, samozřejmě. Moody měl výhrady ke způsobu hry Powella a Hodgkinsona, tvrdil, že nerespektují dosavadní styl WHITESNAKE. A tak ho Coverdale, během společného koncertního miniturné s THIN LIZZY, vyměnil za Johna Sykese. Poslední vystoupení s Moodym se konalo v říjnu 1983. Vzápětí po příchodu Sykese se vrací Murray, basista Colin Hodgkinson pokračuje na své pouti různými hudebními tělesy, z nich musím zmínit alespoň tato jména – Mick JAGGER, Jan HAMMER, Spencer DAVIS GROUP, Jon LORD, dnes působí v současné inkarnaci TEN YEARS AFTER.

Nebylo toho dost. Brzy přišly další (instru)mentální oškolobrty. Zvuk britského alba se nelíbil americkému vydavatelství Geffen Records, s nímž měli Coverdaleovci smlouvu pro vydání v USA a okolí. V ten moment Dave ukázal, oč mu opravdu jde. Prohlásil, že ani jemu se zvuk evropské edice nelíbí, a co by pro americké pudlíky neudělal, nahraje tedy desku znovu. Lépeji, vstřícněji, líbivěji, efektněji, dolarověji. I učinil tak. Vylepšit zvuk dostal za úkol nový šéf mixu Keith Olsen, dodnes ověnčený mnoha desítkami zlatých, platinových a multi-platinových desek za produkci spousty komerčně mega-úspěšných interpretů hudebního byznysu. V prvních třech měsících roku 1984 se tedy nahrávají americké party alba Slide It In. John Sykes a Neil Murray točí úplně nové stopy místo svých předchůdců, Jon Lord “opravuje” svoje vlastní, aby pak v dubnu 1984 zmizel do DEEP PURPLE. Mel Galley, druhý kytarista a znamenitý zpěvák, který se výraznou měrou podílel na doprovodných sborech, byl poslední obětí personálních změn. Také si znovu nahrál/nazpíval to svoje pro USA, a s kapelou se rozloučil definitivně v polovině roku 1984.

Celé to tak podrobně zmiňuji, aby bylo jasno, co se kolem nahrávání a vydání alba dělo, jaké byly záměry, úmysly, v jakém cirkuse a kolotoči se události odehrávaly. Americká verze LP vychází půl roku po evropské. US mix vyšel také 21. prosince 1984 v Japonsku, a stejný US mix vyšel ještě téhož roku i v UK jako Slide It In (Special U.S. Re-Mix Version). Jde o první album skupiny, které vychází na formátu CD současně s jeho vydáním na LP a kazetách. Ale pozor, aby toho nebylo dost, japonská verze CD je obdařena pre-emphasis, takže si ji dnes musíte ošetřit de-emfází, aby vám nabroušené výšky neuřízly hlavu. Nebo vinyl rip, ideálně. Moje recenze vychází z poslechu původního UK provedení, tedy z původního mixu Martina Birche, který mi připadá natolik výtečný, že neprahnu po tom, abych slyšel americkou verzi. Pokud náhodou někdo touží po srovnání, nemohu sloužiti. Mimo jiné také proto, že jediný exemplář US mixu, který mám dostupný (UICY-93462, Japan SHM-CD 2008), je komprimovaný do DR6, což je natolik odpudivé, že se s tím nehodlám špinit.

Tož, a jak je na tom hudba? Jestlipak se konečně zadařilo? Na to, abys mohl mít rád WHITESNAKE, potřebuješ mít v oblibě hard rock jako způsob hudebního vyjádření. Bez toho to nepůjde. Hledat právě u těchto chlapíků jiné zážitky dost dobře nelze, a vyjma občasných pokusů na raných albech, neuhnuli Coverdaleovci z přímočaré tvrdoskalní linie ani o inch. Zato v oblasti pravověrného hard rocku 80. let lze mít na Bílého hada ty nejvyšší nároky, neboť disponují všemi předpoklady, aby je splnili. Mají vynikající a skvělou technikou oplývající kytaristy, zkušené klávesisty, excelentní bubeníky i baskytaristy, a v neposlední řadě hlas mocné síly páně Coveredalea. Takže, GO!

Půlminutové klávesové intro, a pak do toho začne Powell řezat jako na powel. Z toho momentu je jasné, že to bude jízda. Muzika napumpovaná energií žene posluchače jako stádo oveček před sebou za doprovodu švihanců kláves, štěkotu basy a kytar, a vytí hladového vlčího vokálu. První skladba Gambler je natolik monstrózní, že ji dávám několikrát po sobě. Po dlouhých letech strádání dostal náruživý vyznavač muziky pořádnou dávku, a nemůže se nabažit. Tyvoletojenářez! Nabroušená a sžíravá hardrocková skladba, ty sóla, ta naléhavost, ten bzučivý proud emocí, napětí jako na pokraji exploze. Po tomhle jsem toužil, a věděl, že to dostanu, neboť Slide It In je stálice v mé poslechové frontě. Stejně mě to vždycky uzemní, takový příval ryzího nářezu člověku podrazí nohy a proud ho smete s sebou. Druhá skladba, titulní, totéž, třetí skladba trochu zamyšlenější, ale jízda pokračuje. Skočná muzika s refrény jako pro skandování na stadionu. Co chtít víc? Jedině, ještě víc!

Olbřímí a obdivuhodný je podíl Cozy Powella. Jasně, dostal do ruky dobrý materiál, ovšem co z něj dokázal udělat, to je dechberoucí. Posunul hudební výraz alba o několik úrovní výše, vyždímal do celkového soundu až metalové rytmy, kdy i v nejmelodičtějších pasážích cítíš, jak se země chvěje, a nevíš odkud se ta provalená přehrada kamení přiřítí. Naprosto zásadní bubenický počin, tvrdý, přesný, sebevědomý. Jako kdyby cesta přešla z rozdroleného štěrkopísku do podkladu z tvrdé skály, co dává pevnou půdu pod nohama. Jako by ji místo soch uplácaných z bláta začaly lemovat žulové skulptury, vztyčeny v hrdé kráse. Konečně je možno obdivovat se konkrétním tvarům, co vystoupily z mlhy, kde jsme je předtím dlouho tušili. Konečně je možno si na muziku sáhnout. Mazec!

Silně mi obzvláště kytarová práce na nahrávce připomíná desku AC/DC – Highway To Hell (1979). Hlavně ve skladbách Slide It In a Give Me More Time jsou Angus i Malcolm přítomni takřka holograficky. Řezavý a hutný zvuk, ohýbaný do melodií, sled znepokojivých riffů, co kurňa od muziky můžu ještě dostat? Jsou na desce taková místa, na která se těším vždy a znovu, opakovaně, nikdy nemám dost. Od skladby Love Ain’t No Stranger bych čekal, že to bude balada, ale ani zde kapela nesleví z tvrdosti. Opět zdůrazním roli Powella, ve srovnání s bubnováním na předchozím albu je jeho razance a nekompromisnost přímo povznášející. Na minulé desce bubnoval Ian Paice, tomu se ani nechce věřit, jak dokázal hrát připrcle…

Nejmonstróznější vál na celé desce, a jeden z nej, co hardrockové muzice znám, je Slow An’ Easy. Nehledě na debilní název, v těch měl Coverdale stále zálibu, je to masakr. Zdánlivě roztleskávací stadiónový hit, avšak ohromně atavisticky rafinovaně vystavěný. Konstrukce skladby je z vyleštěné slonoviny, co se na ocelových pilířích vypíná až nad nebesa, a tebe tam vynáší také. Další skladba, co si ji pouštím několikrát po sobě, a doslova si každou její melodickou, harmonickou a rytmickou vrstvu, každý brejk, akord, výkřik, labužnicky vychutnávám. Tohle nosil Coverdale celou dobu někde v kapse, a nás krmil takovými srágorami, ble. No, nakonec nejlepší žraso vytáhnul v ten pravý okamžik.

Doslova rozmlsán šesti dokonalými skladbami se nenasytně natahuji po dalších, abych zjistil, že deska mohla skončit, neboť dál je už jen povycpávaná, aby naplnila požadovanou délku. Ne, že by šlo o nějaký průšvih, naprosto ne, skladby jsou i nadále velice solidní, ale ztratily kouzlo monumentálních a velikolepých songů, přešly do rutinní refrénovitosti. Dobře udělané, vkusně ozdobené (například v All Or Nothing je parádní Lordovo sólo), ale jaksi postrádající ten WAU efekt. V kontrastu s těmi předchozími jsou trošku nasírající, neboť a protože je to o stupeň níž. Přitom dílčí komponenty mají velice solidní, vlastně to kazí hlavně ty banální až stupidní refrény.

Ještě jedna zajímavost. Na desce není žádná sladká balada. U dvou skladeb bych byl ochoten připustit, že jsou zamyšlenější, že tvoří mírný meandr v jinak rychlém spádu hudebního toku, avšak o žádné výrazné zpomalení se nejedná. Jestli zrovna s tímhle chtěl Coverdale dobýt Ameriku, byla to odvaha. Tím více obdivuhodná, že se mu to tentokrát povedlo. Mne spíše těší skutečnost, že se had vymotal z prachu a je zase pěkně vysoko, na výsluní. Deska Slide It In je sázka na jistotu, když si chci užít nekomplikovaný hardrock, který je našlapaný kvalitním materiálem. S těžkým srdcem zaokrouhluji na 4, protože těch několik kompromisních písní tady je. Ale jako celek excelentní emocionální nářez!

P.S.
Dobře, zvědavost mi nedala a sehnal jsem si remasterem nepodělané provedení pro Američany. Slide It In (US mix) (DR12 US 1stPress Geffen DIDX 001800 4018-2) je v celkové stopáži asi o 12 sekund delší, avšak jednotlivé skladby se vzájemně liší délkou času do plusu i mínusu. Největší rozdíl je v tracku Hungry For Love, který je pro USA o půl minuty kratší. Skladby jsou v úplně zpřeházeném pořadí proti UK verzi, ve vlastních kompozicích jsou některé věci jinak, liší se občas nástupy, sem tam něco chybí, jinde je zase něco přidáno, ale jde spíše o drobnosti. No, a zvuk je znatelně jiný. Neřeším, jestli lepší, nebo horší, avšak při bezprostředním srovnání ty rozdíly poměrně vyniknou.

Především, US verze má užší levopravý prostor, všechny nástroje jsou víc v jednolité zvukové kouli. UK verze je širší, separovanější, uvolněnější, poslouchá se mi lépe. Je to zvláštní, protože výhrady ke zvuku evropského vydání tehdy byly, že má plochý zvuk. Za sebe tvrdím, že v placatosti soundu vévodí US mix. Má všechno víc uprostřed, méně basů, bicí méně bouchají, více vystrčený zpěv. Je jako z mono rádia, kterému nehrají basy, všechno má posazeno do středu frekvenčního rozsahu. Asi americký model efektního poslechu. Plasticita zvuku UK vydání je skvělá. Žít se dá ovšem s oběma verzemi, nejde o žádné katastrofické rozdíly. Hlavně si nepořizujte remastery po roce 1998, tam se vydavatelům podařilo provést jedny z nejhrůzostrašnějších dynamických deformací historie, což platí pro celou tvorbu, nikoli jen pro tento titul. Destruktivní prasozvukový trend dále kulminoval, ale to předbíhám…

4 a půl  🙂

Japan 1st issue 1984 CD Geffen 35DP 118
Dynamic range – DR14 (de-emphasis)
Total 40:28

» ostatní recenze alba Whitesnake - Slide It In
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

---

Whitesnake / Saints & Sinners

To, co minule vyloučil zrezivělými trubkami výrobní systém soukromého podniku WHITESNAKE, se obvykle vyhazuje na skládku nebezpečných chemikálií. No, přežili jsme to. Wajtsnejci taky, a jali se plodit dalšího mrzáka. Ventil pro vypouštění břečky se možná snažili uzavřít, ale ňák se to nepodařilo. Už během nahrávání tohoto ještě slabšího pokračovatele slabé desky Come An’ Get It se kapela začala rozpadat. Coverdale ji však nakonec nějak z nouze slátal dohromady, a humusoidní kaši doklohnil. Jak to mohlo dopadnout? Blebě.

Zvuk je jakýsi tvrdší. To není špatné. Obsah je místy slabý, jinými místy cosi jako nápad občas zabublá, ale k čemu to je, když je vždy spolehlivě zabit nekonečným opakováním nějaké shitoidní fráze. Je to divný, neboť opravdu tu potenciál byl, a to dokázal Coverdale později zúročit, ale teď je provedení zoufalé. Opět, po kdovíkolikáté se ukazuje, že spičkové hudební výkony jsou na nic, když omílají šrot. Mrtvolný biohumus na této desce je toho důkazem, nemá smysl rozebírat skladbu po skladbě.

Jestli bylo minule spousta věcí debilních, tady se prostě zopakovaly. Název desky, potřetí stejně. Něco An’ něco, kterýžto škyt na desce ještě čtyřikrát zopakovali. Kam na tohle chodili, pod okna ústavu s koktavými dementy? Ty opakované refrény jsou fakt vražda. Spolehlivě umrtví jakýkoli náznak hudebnosti. Rozhrkaná kára drkotá z kopečka, a nemůžu se dočkat, až se v nejbližší zatáčce řinčivě vyklopí. Nechat ležet ve škarpě, nezvedat, nesbírat, nekřísit.

Asi byli unavení a přetažení. Asi nešel mlejnek na prachy zastavit. Stejně byli v dluzích. Stejně se potom rozpadli. Vyznění této desky je jako vrzání rozbitýho stroje. Nedá se poslouchat. Je to polámaný, Dejve!

Vrzy, vrzy..

Japan 1987 CD Polydor P33P-25052
Dynamic range – DR13
Total 39:21

» ostatní recenze alba Whitesnake - Saints & Sinners
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

---

Whitesnake / Come An' Get It

S albem Come An’ Get It bojuji odjakživa, posledních pár týdnů docela intenzívně. Ne, ten boj se nedá vyhrát. Skladby jsou zde otupělé až zcela tupé. Počínaje debilně zopakovaným názvem, přes rádiově orientované pokusy o rychlohitovky, až po naprosto primitivní a odosobněné popěvky. Kouzlo prvních dvou alb zcela zmizelo. Víc jak polovina skladeb jsou jen opakované zhlouplé refrény na zteřelém podkladu. Jede ve stejných kulisách, akorát herci se nesoustředí, hudlají letargicky a opakují omšelé triky ze zvyku. To si říkám u třetí skladby. V půlce už docela trpím. Wine, Women An’ Song je strašlivá otravná prázdnota a nicota. A do konce desky je ještě tak daleko.

Ani nevím, konkrétně proč je to tak špatná deska. Proč je úplně vyčpělá, nanicovatá. Proč jim to nevěřím. Hraná radost, hraná rozvernost i patos, samé pózy, co v sobě nemají nic pod kůži zadírajícího se. Začíná mi ten materiál hudební inertností nebezpečně připomínat tu nejhorší část RUSH, která se taky nedá poslouchat. Profi výkony nic nezachraňují, jen dají ještě více vyznít té bídě a nuzotě. Úchylné opakování hlásky An’ v názvech písní, v titulech tří po sobě jdoucích alb, to je rodně hustej rap.

Když nechám desku dolézt až do konce, mohu jen vytvářet teorie. Jestli třeba někdo nedostal zadání – dáme ti tři chlapy z DEEP PURPLE, k tomu 3x hvězdné M (Marsden/Moody/Murray) ale nesmíš s nimi udělat jedinou slušnou písničku. Splněno na 100%. Šestice hudebníků špičkových kvalit, produkuje to celé opět Martin Birch, co chtít víc? Kde nic, tu nic, jen vyšumělý odvar. Tady není o čem psát. Všechno zní jako sebeparodie. Ztratil se recept na Muziku, tak slepě, hluše a blbě tápou. Tingl tangl druhé kategorie.

Japan 1987 CD Polydor P33P-25053
Dynamic range – DR13
Total 40:36

» ostatní recenze alba Whitesnake - Come An' Get It
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

---

Whitesnake / Ready An' Willing

Pro WHITESNAKE mám slabost. Jsou mi blízcí. Tento “easy listening rooty hard rock” ve mě rezonuje. K recenznímu marathonu jsem se odhodlal mimo jiné i proto, abych docenil díla, která mi dosud ne a ne ukázat svoji kvalitu, mají-li jakou. Ready An’ Willing odolávalo skutečně dlouho. V rozsáhlé diskografii se lehce stane, že některá alba splynou s kvantitou okolního materiálu, a je to jen otázka pečlivého a soustředěného naposlouchání, zda ukážou, co v nich je. Poslouchat WHITESNAKE opakovaně mi nečiní problém. Díky tomu se i tato deska dostala z podprůměru tam, kam patří. Tedy o trochu výše, jistě, milý Watsone.

Prvopočáteční fádní dojmy, co vydržely zhruba pět poslechů, moc nadějí nedávaly. Proč taky, když na první straně je to strašná nuda a Coverdaleovská rutina, a na druhé ještě hůř. V okamžiku, kdy se začne jakože něco dít, zjistím, že je to self-cover Blindman, který ale v původní verzi měl daleko víc života. Postupem času se sice ukázalo, že i první skladba je trochu slušnější, ovšem je to hledání stébla v rozsáhlé louži mrtvé vody. Člověk tak dlouho snižuje nároky, jen aby něco našel, až se mu to podaří. Ale budiž, Fool For Your Loving začala být postupně docela zábavná. Pak titulka, ta je taky docela zajímavá, a je dobře, že dokola omílaný slogan “Sweet Satisfaction” má potlačenou ozvěnu v tlumeném dodatku “Ready An’ Willing”. Dodává to skladbě na plasticitě. No, a s tím si musí hledač hudebních emocí vystačit.

Desku zachraňuje po zbytečném recyklovaném songu Blindman zařazení nejsilnější a vlastně jediné vysoké nároky splňující skladby Ain’t Gonna Cry No More. Ta má až Zeppelinovský rozměr a sílu. Na ploše necelých šesti minut nabízí hudební příběh a dovede ohromit svojí procítěností. Ta skladba se rovná záchrannému kruhu, co je na poslední chvíli vhozen tonoucímu. Zbytek alba tvoří tři rutinní odrhovačky bez špetky čehokoli pamětihodného, snad jen Love Man může svojí jednoduchou houpavostí bluesově potěšit, tak trochu z nouze ctnost. Písním chybí krev, tep, slzy i pot. Klobásy pro masy, bez masa.

Úplně markantní je srovnání s předchozím albem, jež se vyznačovalo suverenitou a pohodou. Rozdílové pozitivní vlastnosti, které této desce prakticky chybí, se nabízejí samy. Suverenitu nahradila pruda, pohoda zbytkově pozůstává jen na pár místech první strany. Škoda. Hodně divná je ještě jedna věc. Nově příchozí bubeník Ian Paice se na desce vůbec neprojevuje. Přínos se rovná nule. Či spíše mínusu, předchozí bubeník hrál jaksi lehčeji a trefněji. Vyniká to hodně při srovnání s kontrastující basou pana Murraye, i když ani ta není, co minule. Paice do toho řeže jako strejda z venkovské kapely, co to chce odbouchat, moc si to nekomplikovat, a pak honem na pívo…

Z dojmově podprůměrného alba se se nakonec podařilo získat solidní průměr. Díky první straně a skvělé skladbě Ain’t Gonna Cry No More. Na víc deska nemá, zcela se zde nedostává dalších špičkových písní, co na předchozích deskách byly. Jako celek ale za občasný poslech stojí. Po skoro čtverkové Lovehunter (obrovská škoda těch pár slabot, co tu desku srazily zbytečně dolů) je tohle poctivá trojka.

Japan 1987 CD Polydor P33P-25055
Dynamic range – DR12
Total 40:15

» ostatní recenze alba Whitesnake - Ready An' Willing
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

---

Whitesnake / Lovehunter

Přesně rok po Trouble vychází pokračovatel, album Lovehunter. Se skladbou Love Hunter aneb názvoslovné schizma pokračuje. To jen tak mimochodem. Počínaje obalem, přes názvy písní, až po jejich texty, je jasné, co má Coverdale ve své rockerské palici. Prostě Dejv v plné síle. Deska se umisťuje v UK hitparádách ještě lépe než debut a muzikanti začínají pomýšlet na dobývání amerického trhu.

Každá deska musí na hodnocení trochu uzrát. Někdy i více, než trochu. K takovému procesu je chronologické testování velice vhodná příležitost. Člověk se naladí, jede v jedné vlně, vnímá návaznosti, slyší vývoj, uvědomuje si posun, je to užitečné poznávání hudby i sebe. Na WHITESNAKE jsem se moc těšil, protože přece jen některá alba znám méně, jiná mám pod silným dojmem z několika skladeb, kontinuita má drobné přetržky. Soustředěný poslech každého titulu dovolí hloubkový průzkum a kumulaci zážitků, z nichž vznikne plnohodnotná recenze, kde chci sepsat dojmy. Právě u alba Lovehunter měl tento proces zásadní význam, neboť dlouho to bylo album dvou skladeb, a jinak prázdnota.

První dojem z této desky je – pohoda. Proti minulému albu až velkolepá pohoda. Víc než nářezové hity (jsou tu), nebo prvoplánové ploužáky (jeden by tu asi také byl), tu cítím hlavně na první straně lážo plážo leháro veget… Už úvodní líně zpívaná Long Way From Home je ohromná uklidňující věc, ačkoli by se dalo tušit, že pojednává o něčem důležitém. Ale když ta její rozvážnost je tak uklidňující. Pak se přelévá do další skladby v podobném kolébavém duchu Walking In The Shadow Of The Blues, ta je snad ještě více objímající. Zde ukazuje Lord svoje mistrovství, co on uměl s Hammondy, to byl vždy elixír zážitků pro uši i ducha. Náladu čaruje i basa, ta mi zde přijde nesmírně náladotvorná, přitom se nedere dopředu. Je vždy na správném místě a zdůrazňuje ty správné akcenty. V této skladbě je současně naprosto odzbrojující kytarové sólo, které se proplétá, vzlétá, omotává se kolem Hammondů.. Jo, monstrózní skladba.

Jak by si jeden mohl myslet, že tuto vysokou úroveň budou WHITESNAKE držet i na následující stopáži alba, je velice rychle poučen o opaku na obě strany. Nyní následuje výkyv směrem naroru. Třetí skladba na desce má název Help Me Thro’ The Day a je to první vrchol. Napsal ji v roce 1973 Leon Russell a hrály jí desítky interpretů. V provedení Bílého Hada má v sobě cosi z atmosféry You Keep On Moving, ale vzala si jen tu zklidněnější pasáž, nepřichází extatické sólo. I tak má hloubku, je pevně zakořeněná v zemi a dýchá opravdovou touhou tě omamně pohltit. Basa, basa, zase basa. To je nátěr! Asi má na desce roli ploužáku, ale je úplně jiná, než jak to obvykle Coverdale předváděl. Medicine Man ještě drží standard prvních dvou skladeb, tedy opět kráčející rytmus s důrazným refrénem (“I’m the medicine man, Your doctor of love..” no jo, my ti to věříme), kdy struktura skladby dovolí při opakovaných posleších objevit a vychutnat všechna ta zákoutí a promyšlené detaily. Protože tu jsou, a to je důležité. Opět skvělé sólo, úsporná hra mistra Dowleho byla v době vydání již minulostí, neboť těsně po natočení ze skupiny odešel. Ve chvíli, kdy šel Lovehunter na trh, byl ve skupině již jiný bubeník. A to osobně pan Ian Paice. Tím se dali dohromady hned tři ex-DEEP PURPLE-ové. Ale o tom až příště.

Následující tři skladby přeskočím, protože jsou pod standardem této desky a ve stínu předchozích skladeb. Nejsou špatné, ale jde jen o ty hurá hitovky, co jedním uchem dovnitř, druhým ven, nikdy jsem si v nich moc nerochnil. Zmlsán prvními čtyřmi skladbami vybírám z této bonboniéry ale masakr největší a pro mne jednu z nejsilnějších skladeb WHITESNAKE. Tou je titulní Love Hunter. Je to vlastně taky hitovka až odrhovačka. Jenže má v sobě extrémně výjimečné natlakované pumpování, ten hukot mne vždycky ohromí. Tohle je Daveův hymnus, motto, krédo. Jak to ze sebe spontánně valí, vlna za vlnou rozpoutané žhavé hudební vášně. Kytarové sólo jako hejno sršnů.. Ať už občas album slyším jaksi mimoděk, takhle skladba odkopne všechno ostatní daleko pryč a získává celý prostor sama pro sebe. Zde se potkal hit s mega nápadem a vznikla perfektní třaskavá směs. Rozjezdem, mohutným valivým středem, a eruptickým závěrem s ozvěnou, mi dojmologicky připomíná jinou monstrózní skladbu jiné kapely. FASTWAY – Heft, zkuste to, stejnej Ekrazit.

No, a tím končí vše, co bych o desce chtěl napsat. Poslední tři stopy jsou už zase sešup dolů. Outlaw je jakýsi chorobně Párplovský odvar, a ta o tom, že někdo (kdo asi?) hledá rokenrolovou ženu na tuto noc, je vyleženě (překlep ponechán úmyslně) otravná. Závěru moc nepřidá ani pokus o zvláštní krátký zavírák. Je to jen takové došumnění. Proto zase dávám 3 hvězdy. Tři a půl, ale víc prostě ne. Protože proto, čtyři slabé skladby, jasan? A komu to není jasný, poslechnout a přečíst znovu!

Japan 1987 CD Polydor P33P-25057
Dynamic range – DR12
Total 41:18

» ostatní recenze alba Whitesnake - Lovehunter
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

---

Whitesnake / Trouble

Rok 1978 byl u Coverdaleových docela plodný. Vyšlo North Winds, udělal kompletně EP Snakebite v obou verzích a dal světu první WHITESNAKE album s názvem Trouble (od roku 2006 začalo vycházet v digitální podobě doplněno o 4 původní skladby právě ze zmíněného EP). A taky se mu narodilo první dítě, dcera Jessica, aby byl výčet zajímavější. Byl to prý jeden z důvodů, proč deska dostala název Trouble. Sestava, která tu hraje, je téměř totožná s předchozím EP, a musím říci, že je výborná a vyladěná. Muziku si zde užívám i pro její provedení. Tři borci s kytarami na krku – Moody/Marsden/Murray – jsou dokonale sehraní. Na bicí hraje Dave Dowle, také známý z předchozího EP. Jako nová posila se objevuje další ex Purle man, Jon Lord za klávesami, který nahradil na následujících víc jak pět let dosavadní hostující session a touring klávesisty.

Na prvním dlouhohrajícím titulu WHITESNAKE se dočkáme všech známých atributů, které určují a vlastně i vymezují tvorbu souboru. Rychlonohé hard hity, monumentální střednětempé silovky, pomalé okouzlovánky, i občasný úkrok někam jinam. Aspoň dvě až tři skladby musejí mít v názvu zaklínací formuli, tedy slůvko “love”. Jelikož bez love není úspěch, všichni ji chtějí, tak jim ji dejme. Coverdale a jeho parta naštěstí tuto hru pro publikum ovládají povětšinou na úrovni a se slušným vkusem. Doplněno skvělým vokálem, spolehlivými špičkovými muzikanty, hozeno do přiměřeně hrubozrnné roviny, tak se začal rodit úspěch.

Do dokonalosti tady ještě kus chybí. Přes veškerou vyzrálost, suverénnost, a kompoziční i instrumentální zručnost se dá pár věcí vytknout. Showbusinessový model se ještě ladil. Pokud mám začít skladbami, co se mi vždycky zaseknou v uších a znatelně poruší splývavost poslechu, musím zmínit cover The BEATLES Day Tripper. Ten se nepovedl. Je kostrbatý, soustředí se na krkolomný rytmus doplněný skandováním refrénu, a jinak se tam toho moc už neděje. Ne každý umí Broučí covery udělat nonšalantně, tento je křečovitý a vybrakovaný. Hned následující Nighthawk je jako ukradená z Come Taste The Band, má tytéž kroutivé kytary s funkující basou, akorát na tomhle albu působí jalově a nepatřičně.

Na druhou stranu hned první skladba na desce je fantastická jízda. Take Me With You je monstrózní a nezastavitelná, poháněná drkotavým během baskytary a vskutku ukázkovou prací hlasu majitele značky WHITESNAKE. Neméně kvalitní, s bluesovější duší, jsou obě love-ovky – Love To Keep You Warm a The Time Is Right For Love, společně s titulní skladbou. U těchto písní se lze nadechnout a krásně si je užít. Kapela v nich předvádí doslova oblažující výkon, který umocňuje emocionální hloubku písní.

Za vyloženě podivnou považuji volbu dvou skladeb. Jednou je instrumentálka Belgian Tom’s Hat Trick a druhou představuje Free Flight, kde nezpívá Coverdale, ale Marsden. Proč, k čertu, má tato kapela potřebu dělat instrumentálky, a proč nenechá všude zpívat Coverdalea, když to je jejich zlatá hřivna? Kdyby ty dvě skladby byly aspoň o něčem mimořádném. Nepřinášejí však nic, co by za řeč stálo. Free Flight je spíš otravná svojí úpornou snahou o hit. V tomhle se podobá Lie Down (A Modern Love Song), ale tu právě Dave svým hlasem aspoň trochu vytahuje z šedi průměrnosti. Závěrečná skladba Don’t Mess With Me je takový normální standard.

WHITESNAKE na Trouble ukázali, co jim jde. Částí své produkce dali hlasitě najevo, že jsou schopni udělat naprosto parádní a chytlavou muziku. Další částí to naředili s průměrným balastem, a výsledek shodili pár blbostmi. No, co už s tím naděláme, nemůže člověk hned chtít všechno. Tedy může, ale nedostane. Ale může se aspoň těšit. V případě WHITESNAKE je na co.


Japan 1987 CD Polydor P33P-25058
Dynamic range – DR13
Total 38:22

» ostatní recenze alba Whitesnake - Trouble
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

---

Whitesnake / Snakebite [EP]

Vývoj Coverdaleova směřování vesele pokračuje dále. Pojďme trochu odbočit od muziky, a něco si napsat o rozpolcenosti tvůrčího autorského ega. První schýza asi nastane, když se člověk odpoutá od rakety s temným logem DEEP PURPLE, co ho vynesla na oběžnou dráhu, a stane se satelitem. Musí se ze všech sil snažit, aby nespadl zpátky. Přičemž by pěkně blafnul v atmosféře Země a na povrch by se do posluchačského povědomí dostal toliko, co nějaké smetí. Osud mnoha různých ex- to jen stvrzuje. Aby se z osiřelého sólo člena stala další zářivá hvězda, k níž budou pozemšťané vzhlížet s úctou, to chce hodně dřiny a ještě víc štěstí. Samozřejmě, dá se tomu všelijak pomoci. Například hned na prvé desce Dejva je pěkně velká nálepka, co hlásá každému nevědomci, že tady je “Lead singer of DEEP PURPLE“. Fak, jo? Tak David Coverdale, nebo zpěvák neexistující grupy? Víš, kdo seš vůbec ještě, Dejve? Dále, první album se jmenovalo White Snake. Čtěte pozorně: White, mezera, Snake. Jo, bejvávalo, po přijetí tohoto názvu v jednoslovné podobě jako jména kapely, se i tomuto albu oficiálně říká Whitesnake. To jsou věci.

Rozpolcenost číslo tři je stejný roztoč v názvu alba, původně North Winds, dneska však jen a jedině Northwinds, a nikdy jinak, zpátky ni cvok. Maestru Coverdaleovi to bylo málo, jednak umožnil, aby obě LP vyšla jako 1 CD, takže tu máme dvě alba, každé se dvěma historicky odlišnými názvy, celkem tedy čtyřmi (to je Quadrophenia v praxi) s pátým zastřešujícím názvem. Po těchhle kotrmelcích bych už ani nevěděl čich su (pěkné moravské “čí jsem”, pozn. překl.). Dýsý to zjevně taky nevěděl (víte, co se stane, když se potká Alice Cooper a David Coverdale? No přece AC/DC, to dá rozum), a tak následující nahrávku vydal pod pozoruhodným názvem tělesa “David Coverdale’s Whitesnake”. Což chápu, protože se pořád touží prezentovat pod svým jménem, jež ku jeho prospěchu může býti spojováno s mateřskou lodí, ale už se zároveň trhá na vlastní dráhu. Padám k Zemi, kterou opouštím, (c) Polívka. Rajt, Wajtsnejk zní hustě, musíme se nějak etablovat, vo tom buzinec (byznys, pozn. překl.) je. Jenže, pořád nejsme na konci trhání vlastního Já na kousky. Výtvor zvaný David Coverdale’s Whitesnake – Snakebite (tady žádné Snake Bite nebylo, sou ýzy) byl původně pouhým EP, čtyři skladby, nic víc. Vyšlo jen v Evropě, do Ameriky se nedostalo. Asi šlo jen o opatrný pokus, nebo co. Poté, co Dejví usoudil, že by deska šla expedovat i za oceán, nejspíš brilantně usoudil, že bude asi krátká. Tak desku prodloužil na album. Jak? Opět typicky. Se stejným názvem, akorát na B stranu doplnil skladby z North Winds / Northwinds. Vzniklý hybrídek asi nejlépe vystihuje “Coverdaleovo schizma”, neboť je na něm jak název Coverdale, tak Whitesnake, jsou tu skladby z obou období, pěkně na jedné placce.

Odbočka v odbočce. Jsa dosud jasné mysli (nevím, jak ještě dlouho), velmi dobře si uvědomuji, že používám Davidovo personální jméno, či příjmení, jako bych se s ním znal (tuplem vyloučeno), nebo u toho byl (taky vyloučeno), anebo to měl aspoň řádně nastudované (ani prd, zlatá rybko). Jde čistě jen o moje fabulace a imaginace, pro zábavu. Jestli se tyto mozkotoče děly ve skutečnosti přímo v hlavě autora, či snad mu to nakukal zištný producent/manager, jestli se mu to v hlavě vylíhlo během rauše, nebo mu duch Všehomíra vstoupil takto do lebeně, nebo zda šlo o duchovní propojení s oblíbeným mopslíkem, o tom prosím pěkně nemám ani tucha. Výše uvedená psychologická anamnéza však naznačuje, že tomu tak klidně mohlo být. Familiérní tón volím pouze z důvodu větší zábavnosti zahuštěním textu atraktivní omáčkou a spekulováním o průběhu událostí na základě mně známých faktů. Tak mě berte s rezervou, je to sranda.

Zpátky z odboček pěkně na hlavní strasse směrem k muzičce. North Winds vyšlo na začátku 1978, ale bylo natočeno v březnu až dubnu 1977. EP Snakebite vyšlo také roku 1978, v červnu. Natočeno bylo během devíti dubnových dnů, též roku 1978. Oba tituly tedy vyšly pár měsíců po sobě, ovšem jejich vznik dělil víc jak rok. To je z hlediska vývoje mladého rockera docela dlouhá doba. Jak je to znát na muzice? Po pravdě, jen trošku. Vlastně mohu konstatovat jednu věc. Ubylo pomalých skladeb, víc se to spontánně hrne. Zajímavé je, že i na té pozdější reedici byly pro doplnění vybrány tvrdší a lepší skladby z North Winds, přičemž se tam neobjevil ani jeden ze tří cajdáků. A to něco znamená. Proto tedy LP Snakebite působí rockovým a kompaktním dojmem, i když je to slepenec. Také proto tvrdím, že hudební posun se v průběhu roku neudál slyšitelně prakticky žádný.

Pojďme se ale věnovat EP. Na těch čtyřech skladbách je zajímavé ještě to, že Coverdale je výhradním autorem jen jedné skladby. V jedné ho autorsky doplnil kytarista Bernie Marsden, v další se přidalo všech pět doprovodných muzikantů. No, a tu čtvrtou Ain’t No Love In The Heart Of The City převzali od autorského dua Michael Price & Dan Walsh, které ji napsalo v roce 1974 pro amerického bluesmana Bobby “Blue” Blanda. Tuto skladbu po jejím zhitovění převzala kvanta interpretů, mezi jinými třeba Chris Farlowe a Mick Abrahams. U Coverdaleových WHITESNAKE se také jednalo o hit a jde o stabilní číslo na jejich koncertech.

To, že do kapely přibyl druhý kytarista se stalo celkem důležitým faktorem. Muzika se postupně začíná modelovat do tvaru solidního hard rocku se slyšitelným bluesovým spodkem. Tandem Moody/Marsden je určující pro vývoj kapely na následujících albech. První skladba na EP to tedy ještě zrovna moc nepředvádí. Klasické rokenrolizující číslo Bloody Mary mělo být asi atraktivní, ale je to docela odrhovačka, co si budeme povídat. Sice všechno šlape, jenže něco takového hrál každý šikovnější pub band. Druhá Steal Away je zase jižárna jako vyšitá, krásné klouzavé kytary, bublající basa, paráda. Sice ne hard rocková, ale pěkně rozpálená. Je divný, že tohle EP původně nešlo do Států, když hned první skladby jsou jako ušité pro tamní publikum. Pak už je na řadě zmíněná Ain’t No Love In The Heart Of The City, a je fakt dobrá. Má v sobě hodně vzduchu, což dá vyniknout melodii a hlavně bluesové zemitosti. Překrásné kytarové sólo.

Poslední je na EP skladba Come On, která se mi líbí nejvíc. Je to už docela klasická WHITESNAKE hard rocková skladba postavená na hbitých kytarách, skvělém zpěvu a působivém refrénu. Netlačí na pilu, jako některé z jejich budoucích pokusů o hit, obzvláště v refrénu cítím něco jako pohodu, nadhled a současně vroucnost, to je vzácná konstelace. Ano, tato skladba je vskutku nejzábavnější, naštěstí jejího ducha rozvíjeli i nadále. Není asi náhoda, že ač na EP závěrečná, na LP a CD reedicích Snakebite se dostává hned na úvod a celé album otevírá. Myslím, že to byl dobrý tah.

I když asi naprostá většina posluchačů vlastní tento titul v jeho osmi skladbové verzi, historicky jde o EP. Bylo provedeno s různými cover arty, distribuováno pod různými názvy. První edice dokonce na bílém vinylu, to v té době nebylo zrovna obvyklé, hrátky s tematickými barvičkami jsou znakem až současné fošnové renesnace. Tedy mějme na paměti - 4 skladby jsou originální. Vnímám je jako důležitý bod ve vývoji kariéry souboru, zaslouží si rozhodně pojednání formou samostatné recenze. Jako každé EP je však i tohle jen polodeska, které více naznačuje, než předvádí. Zde naznačuje o něco více toho dobrého, dávám lepší tři hvězdy.

US 1987 EP 1st press Sunburst INEP 751
Dynamic range – DR13
Total 16:27

» ostatní recenze alba Whitesnake - Snakebite [EP]
» popis a diskografie skupiny Whitesnake

---

Coverdale, David / Northwinds

Druhou sólovou desku Coverdale udělal hned do roka po té první. Měl na ní osvědčené muzikanty, z nich rozhodně musím na prvním místě zmínit kytaristu Mickey Moodyho, což je muzikant pro hard rock jako stvořený. Způsob jeho kresby klouzavých riffových postupů je velmi typický, a také se jako jediný podílel na autorství některých skladeb.  Klávesistou byl znamenitý studiový hráč Tim Hinkley, známý mimo jiné ze spolupráce s kapelami jako HUMBLE PIE, THIN LIZZY, BAD COMPANY, The ROLLING STONES, a podílel se na sólové desca Pete Sinfielda a na filmové verzi Quadrophenia. Na basu zde hraje Alan Spenner, který se dříve objevil například v kapele Joe Cockera na Woodstocku. Bicí obsluhuje jeden z nejvšestrannějších hráčů, co doprovázel desítky světových kapel a interpretů Tony Newman, objevil se také na soundtracku Tommy. Smetánku britských hudebníků na této desce doplňuje Roger Glover, jenž hraje něco málo nástrojů a desku především produkuje. Pak je tu ještě jedno zajímavé jméno, ale to až později..

Evidentně poučen debutem zde Coverdale vsadil na to, co bylo úspěšné, co se minule osvědčilo. Usmyslel si, že skrze cajdáky cesta vede, a tak desku uploužil až k uslintnutí. To znamená, že pomalých skladeb si tu užijeme, jsou tady hned tři, a střednětempé kousky s bluesovým podhoubím další tři. Samotný návrat k hard rocku je jistě dobrým směrem, ale jde se zatím docela oklikou. Právě ty zmíněné pomaláče jsou fakt dost nezajímavé šmajdáky, co sice možná na někoho zapůsobí, ale hudebně je to plytká nuda. Obzvláště Time And Again je nyvá popí unylost, i ten Coverdaleův vokál je tu nevýrazný a zakřiknutý. Vzhledem k tomu, že skladbu kromě hlasu tvoří už jen klávesové kuňkání podbarvené táhlými smyčci, tak je to předlouhá slabota, co jí chybí náboj. Mistr balad se seknul i s titulním songem, ten se povedl tak napůl. Melancholická balada, která dala desce jméno, má sice pěkné občasné dynamické prvky, ale jako celek není příliš přesvědčivá, chybí jí větší hloubka, jako by se nedovedla rozhodnout, co z ní nakonec bude. No a Say You Love Me je prostě hloupý slaďák zcela postrádající sílu bomby Blindman.

Ovšem, co se nepovedlo u cajdáků, to nám vynahradil u většiny ostatních skladeb. Hned první track Keep On Giving Me Love zaujme úspornou kytarovou hrou (úplně jako Blackmore v období Who Do You Think We Are) s ohromným charismatem. I k prvním dvěma deskám BAD COMPANY bych náladu písně přirovnal. Velmi nadčasová skladba, co má v sobě zakódovánu bezděčnou neokázalou působivost, jo takové miluju. V této skladbě všechno do sebe skvěle zapadá, i ty klávesové motivky v pozadí, i ta chvilková foukačka, při které je to Plantovské jako prase. Tuto úroveň si udržet celé album, to by bylo.

Když skočím do druhé poloviny desky, najdu tam další dva skvosty. Queen Of Hearts jsou už skoro WHITESNAKE. Tam je žhnoucí proud Coverdalovského umu. Skladba střídá pomalejší pasáže (ty činely!) s razantnějšími, získává tím neobyčejnou výrazovou dynamiku, je proměnlivá, plastická a vykresluje nádherné hudební obrazce v křivkách a obloucích. Zase řezavé kytarové sólo, sbory, gradace. Jsem unešen! Hned po ní mi ale nedá vydechnout ani Only My Soul. Ta je trošku klidnější, zdálo by se obyčejnější, navíc mi připomíná motivicky cosi od RAINBOW nebo DEEP PURPLE. Jenže skladba mimo to obsahuje moc pěknou artrockovou pasáž, jakoby úplně odjinud, sice krátkou (2:30-3:20), avšak pro skladbu nesmírně užitečnou. Basa, klávesy, bicí, housličky, masox! Závěr desky obstarává tak trochu rutinní Breakdown, prostě se hrne dopředu, naštěstí umí podbarvit refrén originální riffovou jízdou, co umí pěkně rafnout, a kytarová sóla jsou taky fajně nabroušená.

Vynechal jsem záměrně jeden kousek. Začíná skoro jako kulisa varietního čísla s trumpetami a klavírem, avšak ve chvíli, kdy by to mohlo začít prudit, přehoupne se do gospelové druhé poloviny, kde rozverné sbory dávají pořádná kila, a je to na WHITESNAKE celkem neobvyklá jízda. Jeden ze songů, co utkví v paměti a má schopnost přitáhnout tak, že si z alba pamatujete hlavně jeho. Aha, ještě píšou, že tam v těch sborech zpívá i Ronnie James Dio. Já ho tam teda neslyším, ale píšou to, tak tam asi je, žejo. Pro mě je rozhodně Give Me Kindness jedna ze dvou nej skladeb na této desce, společně s Queen Of Hearts.

I díky výtečné produkci nemám problém nasadit tři hvězdy. Kdyby tam nebyly ty nudné pomalé skladby a řekněme průměrná Breakdown určitě bych šel vejš. No, dobrý vklad pro příště. Rozhodně deska zasluhuje pozornost pro několik opravdu povedených songů.


UK 1988 CD Connoisseur Collection VSOP CD 118
Dynamic range – DR10
Total 39:32

» ostatní recenze alba Coverdale, David - Northwinds
» popis a diskografie skupiny Coverdale, David

---

Coverdale, David / White Snake

První Davidovu sólovou desku jsem si pořídil poměrně záhy, někdy na začátku devadesátých let, na jednom z prvních CD vydání, kde byla pohromadě s následujícím albem North Winds (1978). Pěkný stylový obal, renomé výborného vokalisty, předchozí párplovské záseky, to nemohlo být špatné. No, a bylo. Nejenže si doteď výrazně pamatuji své zklamání, ale navíc se chabý dojem z desky dodnes nezlepšil. Ta tam jsou velká očekávání, dnes jsem ochoten být velmi milosrdný, ale na této desce nenaskočilo během desítek let vůbec nic.

První, co břinkne do uší, je zvuk. Utopený, zahlušený, bez drajvu a hard rockového řinčení. On to taky žádný hard rock není. Jednak se mu již na posledním DEEP PURPLE albu dost vzdálil, jednak zde hledá svoji polohu ve všech možných koutech hudebního hokynářství. Jestliže na Come Taste The Band (1975) mu v té ne-hard rockové poloze autorsky i instrumentálně asistovaly špičkové osobnosti, a dali společně vzniknout hudebnímu milníku, zde tomu tak není. Tedy, hvězdná jména jsou tu též, jen ta alchymie se jaksi nedostavila a výsledek odpovídá. S odstupem času nutno říci, že Coverdale se ke své slávě postupně, a bezpochyby zaslouženě, vypracoval. Nebyla to zčista jasna zazářivší kometa, jako na Burn (1974).

„Bílej had“ je nesmělá a nepříliš invenční deska. Velkým kladem je vokál, poklad, kterým Coverdale disponuje. Je tady ale nepochopitelně vzadu, vůbec nechápu, proč jej v mixu tak potlačili. Mohl dost zachránit. Rokenrolizující funko soulování není příliš atraktivní, jde o druhý odvar z Párplů, leč vhodnou produkcí mohl být atraktivnější. Zde je zvuk alba ránou, která výsledek dorazila. Pozdější remasteringy nic nezachraňují, jen přidávají do masteru kompresi, jenže tato deska byla placatá už předtím. Dovedu si představit, jak některé skladby by po přearanžování a přemixování mohly být alespoň neunavující. To platí hned pro první Lady, kde jsou slyšet zárodky pozdějších pulzujících hitů WHITESNAKE. Á propos, titul White Snake dal aspoň název budoucí skupině, takže neopominutelnost díla je stvrzena.

Druhá skladba, těžkotonážní balada Blindman, naléhavá a mohutně gradující, měla dokonce to štěstí, že ji Coverdale opravdu na pozdějším albu Ready An’ Willing (1980) předělal. Zde představuje nejsilnější moment alba, drásající vokál vyzařuje gejzíry emocí. Tím máme ovšem to lepší z desky za sebou, dál už se toho moc pamětihodného neděje. Je vidět, tedy slyšet, jak se zkouší všechno možné. Saxofony, dámské sbory, mainstreamový soul, rocková rutin Jasně, záblesky budoucí brilance tu jsou, část skladeb lze vnímat jako historický relikt, ale celé to velmi a rychle zestárlo.

Poslech je jen nostalgie, ať jsem smířlivý. Na dost věcech je znát, že se nepovedly, ačkoli snaha byla. Titulní skladba je standardní rockec, jiné skladby zase působí dojmem nezkušené upachtěnosti, další jsou prostě unavené. Doposlouchat desku vyžaduje jisté úsilí, protože od poloviny dost nudí. Peace Lovin Man připomíná, až kopíruje, With A Little Help From My Friends od The BEATLES. Druhá balada na desce Hole In The Sky je příliš marmeládózní. Celebration je křepčení, kterému příliš nevěřím, jen taková funky life křečovitá póza.

Spousta věcí je zde nedotažených, přičemž se z nich něco určitě vytěžit dalo. To naštěstí David v příštích letech udělal. LP White Snake hodnotím za dva a půl, kdyby to nebylo pod dekou, zaokrouhlím nahoru. Ale takhle dvě startovací hvězdy.

Japan LP Polydor MWF-1027
Dynamic range – DR15
Total 39:43

» ostatní recenze alba Coverdale, David - White Snake
» popis a diskografie skupiny Coverdale, David

---

« novÄ›jší starší »