Whitesnake - Whitesnake (1987)

Tracklist:
01. Still of the Night (6:38)
02. Bad Boys (4:09)
03. Give Me All Your Love (3:30)
04. Looking for Love (6:33)
05. Crying in the Rain [Coverdale] (5:37)
06. Is This Love (4:43)
07. Straight for the Heart (3:40)
08. Don't Turn Away (5:11)
09. Children of the Night (4:24)
10. Here I Go Again [Coverdale/Marsden] (4:33)
11. You're Gonna Break My Heart Again (4:11)

All songs written by David Coverdale and John Sykes except where noted.

Bonusy na CD 2007 (20th Anniversary edition):
12. Give Me All Your Love – 03:14
13. Is This Love – 04:01
14. Here I Go Again – 03:25
15. Still Of The Night – 03:25
Bonusy jsou převzaty z “Live…In The Shadow Of The Blues” (2006).

Japonské vydání 1987 Versions EP:
01. Here I Go Again (New Version) – 03:57
02. Standing In The Shadows (Remix) – 03:56
03. Looking For Love (Unreleased) – 06:33
04. You’re Gonna Break My Heart Again (Unreleased) – 04:14
05. Need Your Love So Bad (Remix) (Little Willie John cover) – 03:19



Obsazení:

David Coverdale – lead vocals
John Sykes – guitar, backing vocals
Neil Murray – bass
Aynsley Dunbar – drums

Adrian Vandenberg – guitar solo (10)
Don Airey – keyboards
Bill Cuomo – keyboards

 
05.10.2023 Antony | #
5 stars

Plný název recenzovaného kompilátu by měl správně znít:
WHITESNAKE – 1987 / Whitesnake / Serpens Albus (1987)
WHITESNAKE – 1987 Versions EP (1987)

V tom roce osmdesátém sedmém se tomu nedalo skoro uniknout. Našminkovaný rock/metal vládnul hitparádám, různí natupírovaní fešáci s barevnými šátky se natřásali, nastupující MTV točila jejich klipy pořád dokola. Vůně osmdesátek byla v muzice, módě, ve filmech a dalších viditelných projevech doslova extrémní. Probíhal nástup videa, počítačových her, z kultury se stává víc a víc masový byznys. Ve vyhraněnosti vizuálu nemají eighties dodnes obdoby. Pamětníci na ně vzpomínají nostalgicky, kdo je však osobně nezažil, může být spíše pobaven. Ale tehdy se celá ta maškaráda brala strašně vážně. Dodnes má svoje kouzlo a vůni nostalgie.

WHITESNAKE po předchozím albu připomínají Titanic, který někdo vyzdvihnul ze dna oceánu a vyslal jej, aby dokončil pouť do Ameriky, země zaslíbené. Kapela, co se beznadějně potácela, najednou stojí pevně a bezpečně na hladině, a vybírá si přístav, v němž by bylo vhodno zakotvit. Dnes se nám tato pohádka jeví jako samozřejmost, avšak vznik alba nebyl ani rychlý, ani bezproblémový. Ale, co to jsou problémy s personálem pro někoho, kdo je musí řešit každodenně, a brilance ve shánění náhradních instrumentalistů se pro něj stává rutinou.

Jako první odešel Powell, už v lednu 1985, po posledním koncertu turné Slide It In, který se konal na monstr akci Rock In Rio. Následně téhož roku zbylí muzikanti v sestavě Coverdale/Sykes/Murray začali psát ve Francii materiály pro budoucí desku a pak hurá do Los Angeles najít nového bubeníka. Konkurz vyhrál slovutný Aynsley Dunbar, jehož obsáhlá kariéra ve mnoha desítkách souborů je téměř nevyjmenovatelná. Pak se společně přesouvají do Kanady a začínají nahrávat základy. Sykes hledal co nejlepší kytarový zvuk a v této věci oslovil producenta jménem Bob Rock. Proč zrovna jeho? Neboť právě Bob měl čerstvě na kontě hitparádovou bombovici Slippery When Wet (1986) od Jon Bon Joviho, kde se postaral o zvukový mix. Dalším úkolem bylo získat producenta, co zaručí úspěch, toho si byl Coverdale vědom již dlouhá léta. Zde mu akorát vlezla do cesty jiná komplikace, a to vleklý zánět dutin. Rehabilitace po lékařském zákroku mu neumožňovala zpívat, a tak se půl roku nemohlo pokračovat v nahrávání. Netrpělivý Sykes navrhnul kapele, aby pokračovali bez šéfa s nějakým jiným zpěvákem. Cože? No, fakt! Sykesovo rychlé odejití ze skupiny bylo jediným logickým vyústěním jeho nerozvážné epizody.

Personální čachry byly v průběhu nahrávání, mixu a produkce u WHITESNAKE samozřejmostí, cesta k vysokému zvukovému standardu není bez obětí. Po vystřídání několika kandidátů na producenta (Mike Stone, Ron Nevison) se nakonec volba ustálila na Keithu Olsonovi, který předchozí desku míchal. Sólo na nové verzi skladby Here Go Again nahrál Adrian Vanderberg, jemuž Coverdale nabídl stálé místo ve skupině. Na klávesy se nahrávacího procesu účastnili ještě pánové Don Airey a Bill Cuomo. Deska spatřila světlo světa roku 1987, jako první bez hadího loga, zato s novou pečetí. Opět pod různými názvy, a s různými sestavami skladeb. V Evropě bylo album bezejmenné, zato s dodatkem 1987 a mělo 11 písní. Pro USA dostalo název Whitesnake a obsahovalo jinak řazených 9 skladeb (zbylé nebyly v Americe do roku 1994 vydány, až potom se staly součástí kompilace Whitesnake’s Greatest Hits), a v Japonsku desku uváděli jako Serpens Albus, také s devíti skladbami. Chybějící písně (a pár navíc) dostali Japončíci k dispozici ještě ke konci téhož roku na raritním EP 1987 Versions. Zde se v nově nahrané, již třetí (podle mě zbytečné, zkrácené a blbě načančané) verzi Here I Go Again (New Version) objevují kytarista Dann Huff a bubeník Denny Carmassi (ani nejsou uvedeni v kreditech).

Capo di tutti capi Coverdale totiž po dokončení nahrávání svůj soubor už na sklonku roku 1986 rozpustil. Jako důvod uvedl personální rozpory a ztrátu společného tvůrčího zájmu. Jenže pak deska vyšla a začaly se dít netušené věci. Extrémní celosvětový úspěch ve všech možných žebříčcích jak alba, tak singlů, obrovský ohlas na MTV, zástupy fanoušků a nepopsatelný vzrůst popularity vedl k tomu, že z hard rockově vyprofilovaného souboru se stala všeobecně známá mainstreamová celebrita. Nebyl problém do tohoto parníku nabrat novou posádku, aby Titanic mohl absolvovat cestu kolem světa. Na dotáčené singlové písně musel najímat dočasné hudebníky, ale sestava se nakonec ustálila s již zmíněným Adrianem Vanderbergem, ke kterému přibyli druhý kytarista Vivian Campbell, basista Rudy Sarzo a bubeník Tommy Aldridge. S nimi natočil další videa pro MTV, takže na nich poskakují jiní maníci, než je ve skutečnosti nahráli.

Hudební stránka celé této komplikované historie dopadla nad očekávání dobře. Opět, jako již u jiných děl v hudební historii, se ukázalo, že stresy a tlaky při tvorbě mohou být přínosem. Každý poslech této desky je pro mne fascinující zážitek. Neobyčejně živelné kytary se kroutí v elektrizujících vibracích a vytvářejí nosné stěny každého songu. Hukot riffů má hypnotizující účinky, co přicházejí v rychlých vlnách. Kytarová práce je doslova neskutečná. Přesné bicí sice postrádají metalový nápřah pana Powella, spolehlivě jej však nahrazují trefností, vynalézavostí, přesnou podporou a kontrolou celé rytmické složky skladeb, což vede k umocnění všech emocí v ní obsažených. Poměrně bohaté vrstvy kláves neubírají muzice na tvrdosti, místy jsou jako ozdoby, jinde vykreslují a zhutňují atmosféru, a jinde zase ještě přiostřují nabroušený zvuk kytar. Dá se říci, že všechno se povedlo, kdo na co sáhnul, to bylo správně. Ze všeho nejvíce tady ukazuje pan Hlas, čeho je schopen. Předvedl výkon, který se povede jen výjimečně. Je vrcholem produkčně vybroušeného briliantu.

Všechny výše vyjmenované klady by vyzněly naprázdno, nebýt famózně napsaných a zpracovaných skladeb. Kompoziční síla je přímo omračující. Jednotlivé skladby jsou oživlé kusy skály, co září žhavou energií a nabíjejí posluchače jako mocná turbína v plných obrátkách. Docházejí mi superlativy. Desku jsem slyšel snad stokrát, má v sobě atomový reaktor, co se nevyčerpá. Úmyslně se vyhýbám zmínce o konkrétních skladbách, neboť to jsou zcela rovnocenné jednotlivosti absolutně vyrovnaného a bezchybného díla. Musí se slyšet všechny, vcelku a naráz. Opakovaně a nahlas, aby si člověk vychutnal jejich samozřejmost, spád, naprostou kontrolu, pevnost, mistrovství. Pokud náhodou někdo touží po srovnání, pak doporučím tohle: Vezměte si ty dvě skladby z alba, co se vyskytují již na Saints & Sinners (1982). A přehrajte si je pěkně po sobě, starou verzi, pak novou. Proměna, která se v nich udála, dovoluje nalézt odpověď na otázku, proč je album souboru WHITESNAKE z roku 1987 tak úspěšné, tak nepotopitelné…

Je jedno, kterou verzi alba poslouchám, jde o milník světové hard rockové hudby. Že se namočila do glamu? Nemám s tím problém. Živá voda může mít i takovou příchuť, tak trochu limonádovou, ale s pěkně peprnými bublinkami. Hlavní je, že dala vzniknout parádní muzice. Její nespoutanost ji předurčuje ke každé příležitosti, pro každou náladu. Pět maximálních hvězd, jako vyšitých.

UK 1st issue 1988 CD EMI CDP 7 46702 2
Dynamic range – DR11
Total 53:10
reagovat

hejkal @ 06.10.2023 21:22:16
Pekné slová, nič z nich v tom nepočujem, pre mňa je to komerčné dno so všetkým, čo k tomu patrí. Faloš, kalkul, póza. Je zaujímavé sledovať, ako v umení prevládajú mnohoraké fazety nad jedinou pravdou. Preto rád čítam vnemy o dielach,  ktoré sú mimo môjho vkusu. Je to podnetné, vďaka.

jiří schwarz @ 07.10.2023 00:44:50
Trochu rozumím Antonyho nadšení, chápu, dospíval v 80kách, které sei zdály hodně prázdné. Přece jen víc rozumím poznámce Hejkala.
Z letmého poslechu: líbil se mi docela otvírák, slyším tam reminiscence (vedením vokální link i rytmikou) na Led Zep (asi nejspíš Physical Graffiti). Každá další pak rostoucí měrou nudila. Ale Coverdale ve formě.
Nechci být zlý, ale já jsem: Antony, i derniéra a epitaf jsou milníkem.

Antony @ 07.10.2023 09:31:14
jiří schwarz:
Zlý? Nikoli. Každý, kdo přispěje odlišným názorem, je mi inspirací. Umění dává neohraničený prostor. I proto je miluju.
Co je pro jednoho kamenem úhelným, je pro druhého náhrobkem. Nechť. Vydáváme jen svědectví o sobě, jež je pravdivější, než bychom tušili, a než bychom si možná přáli.

Antony @ 07.10.2023 09:38:22
hejkal:

"Faloš, kalkul, póza". To je na úvahu. Každé umělecké dílo má v sobě stopu i z těchto vlastností. Protože vykresluje skutečnost odlišně. To je jeho princip.

Naštestí jediná pravda v umění neexistuje. Máme tu přesně tolik fazet, kolik je vnimatelů. A každá je osobně správná. Platí to, co jsem napsal před chvilkou - kdo přispěje odlišným názorem, je mi inspirací. Taky díky.

Z hlediska té falše. Naopak, Coverdale je až bezelstně upřímný. Toho je třeba si povšimnout. Jo, kdyby romanticky pofňukával, že se milované ženy nedotkne ani květinou, to by byla zištná póza.. :)

hejkal @ 07.10.2023 19:44:40
Úvah je samozrejme množstvo a každý môže uvažovať, koľko chce. Ja už mám túto etapu v súvislosti s Coverdaleom za sebou a necítim potrebu na tom nič meniť.

Judith @ 08.10.2023 02:04:04
Celkový dojem: králíček Duracell v kožené bundě s cvočky, v hitových kusech králíček Azurit, načechraný a antistatický. V energii alba je něco mušketýrského - zapějí pod pár okénky a pak vyrazí společně do krčmy. Veškerá romantika se realizuje v podobě ryzí mužské soudržnosti, vitální náboj pak výhradně bušením a řezáním do nástrojů. To jde pánům parádně, všechna čest. 

Vydání, které jsem našla na YT Music, obsahuje stejných jedenáct skladeb, ale v úplně jiném pořadí. Začátek sestávající z Crying in the Rain, Bad Boys a Still of the Night byl velmi slibný, rozhodně tu nevidím žádné šminky, melír ani ramenní vycpávky. Tohle je regulérní nářez, který mi rozbušil srdce hlavně díky kytarám. Still of the Night se mi líbí asi nejvíc, taky v ní slyším něco z Led Zeppelin. 

Následující Here I Go Again vedle ní působí jako knížka prvního čtení s obřími písmeny, vše je maximálně zjednodušené, funkční, ve výsledku i efektní. A tento dojem se vkrádal čím dál častěji. Drajv držený na maximu začal působit nějak nepřirozeně, jako energetický nápoj, který člověka spolehlivě nakopne, ale je ve své vypjatosti až moc lineární. Zajímavá zkušenost, ale opakovat ji asi nepotřebuju.

21.06.2019 horyna | #
5 stars

Pod dojmem dobře odvedeného pražského koncertu a hlavně pozitivně nabuzen novinkovou deskou, jal jsem se po nekonečných odkladech konečně dooběvovat a probírat diskografií Coverdaleho bílého hada. Ještě jako malý špunt jsem tuhle desku vidával v tehdejším oddělení hudebnin v brněnské pobočce obchodního domu Prior. Mezi vším tím hudebním balastem z počátku devadesátých let, se jako drahokam vyjímalo toto elpíčko svým zlatavým znakem a hady svítícími na kamenném podkladu.

Tehdy jsem v sobě začínal probouzet hudební touhy a ukotvoval své já mezi metalovou komunitou. Nějaká 87-čka mě absolutně nezajímala a o pár let na MTV rotující viděné klipy natupírovaných šašků, na celkovém dojmu také nepřidaly. K poslechu desky jsem se dostal až o mnoho let později, ale její silně komerční šmrnc nebyl tím pravým, co jsem v hudbě hledal. Teprve před pár dny jsem začal realisticky přemýšlet o tom, že by nebylo tak špatné tuhle desku do fonotéky nadobro přiřadit. Po světě dnes běhá množství jejich remastrů k různým desetiletkám kulatých oslav. V tomto případě jsem chtěl pouze originál. Ten dnes sehnat nový je logicky nemožné, dávno rozebrané zboží nahradili právě ony remastery. Já si jej obědnal přes Discogs právě takový, jaký jsem vídával před necelými třiceti léty, pouze ne jako lp, ale logicky na cd.

Tahle deska má pro mne svou magii a příběh. Že zní komerčně už naštěstí dávno neřeším. Síla těch skladeb je omamná i přesto, že řada z nich za ta léta pořádně ohrála všemožná rádia a televizní kanály. Nejméně polovina z jedenácti kusů evropské verze jsou hity. Vše startuje členitá Still of the Night (také tam slyšíte Led Zeppelin) s parádní atmosférickou mezihrou. Pokračuje výbornými vyhrávkami prošpikovaná rázná Bad Boys, na kterou naváže dvojice nádherných pohodovek Give Me All Your Love a Looking for Love. Z desky Saints & Sinners je tu upravená Crying in the Rain, kterou následuje největší hit kapely vůbec, monster balada Is This Love s tolik známým klipem s Davidovou sexy přítelkyní Tawny Kitaen. Epochální to skladba s nádhernou Sykesovou akustickou hrou jak z čítanky, a řádně přitlačeným Davidovým vokálem na tu správnou, naléhavě emotivní stranu. Jak už to u podobných desek z tohoto desetiletí často bývalo, i tady je nějaká ta výplň-Straight for the Heart je jednou z nich. Bývalý kytarista Thin Lizzy John Sykes se vyznamenal v zajímavé Don't Turn Away. Children of the Night znovu není žádný zázrak, za to další propůjčenec Here I Go Again zateplí i zalepí nejedno dívčí srdéčko. Desku uzavře dravá You're Gonna Break My Heart Again.

Produkci má stejně jako v přépadě Journey-ovských Frontiers na svědomí dvojice Stone/Olsen. A ještě pár, u takto významných desek nezbytných čísel. 8x platina v USA, další platiny a zlata ve zbytku světa, plus pětice singlů navrch. To se museli zlaťáky pěkně sypat.

Kapela k této předem dobře naplánované stylové změně spěla pomalu už na svých dvou předchůdcích. Blues už dávno nebyl v kurzu a David si uměl dobře propočítat, jakým způsobem je třeba udeřit. Naplno se mu to podařilo právě zde na bezejmenné desce 1987. Že se z něj stal egocentrik a diktátor, a on vyházel komplet doprovodnou kapelu, aby se na desce příští dokázal obklopit jménami ještě většími, je věc druhá.

TATO DESKA PRÁVEM PATŘÍ DO ZLATÉHO FONDU ROCKOVÉ MUZIKY, AŤ SE TO NĚKOMU LÍBÍ, NEBO NE.

 


reagovat

PaloM @ 21.06.2019 06:34:26
Album mám veľmi rád, zanechal vo mne stopu na prvé počutie, nadupaný pozitívnou energiou. Pre mňa je nadčasový, za 32 rokov nezostarol.
Vďaka za pripomienku.

EasyRocker @ 21.06.2019 06:38:00
Pro mě jedna z nejzásadnějších desek, kterou vlastním už neskutečně dlouho. Bez jediné vaty či výplně, jako singly mohly klidně vyjít všechny ty natlakované jízdy:-) Paráda.

dan @ 21.06.2019 08:44:27
Ultimativní album! Znám hodně rockerů kteří deskou opovrhují a vyloženě ji nenávidí. Sám podobnou hudbu moc nevyhledávám, ale tohle je něco jinšího, tohle je kulturní pomník celé rockové generace.

Z nového Sparku"Jak se vlastně z bluesrockové rozcuchané kapely v džínovině a vytahaných tričkách stala po deseti letech modla arén a větrákových hairmetalových videoklipů s modelkami ohnutými přes blatníky luxusních bouráků anebo doširoka rozhozenými na kapotě?

Na tuto a další pálivé otázky se snaží nalézt odpovědi Jaromír Merhaut v aktuální Galerii Titánů."to si snad v nějaké trafice i přečtu.

Brano @ 21.06.2019 09:24:32
Nevidím dôvod prečo touto doskou opovrhovať.Patrí do tej doby a mnoho ľudí si ju spája s tým konkrétnym rokom vydania(1987),ako tiež aj A Momentary Lapse Of Reason od Pink Floyd a tiež Marillion -Clutching At Straws,alebo moja obľúbená popina Fleetwood Mac-Tango in the Night...Keď sa povie rok 1986,tak hneď ma napadne Černobyľ...ale tiež na hudobnej scéne Magic Tour skupiny Queen,alebo na sklonku roku vydanie albumu Invisible touch od Genesis,alebo slávne So od Petra Gabriela...

Horyna,čo sa týka recenzií,tak si nezmar!

pinkman @ 22.06.2019 06:53:22
Z principu mám daleko radši desky z doby, ve které jsem dorůstal, tedy etapa 70. Jelikož Whitesnake vyšli z mých oblíbených Deep Purple, část energie a tvořivosti se k nim také přelila. Jenže jejich postupný odklon od původní šablony, ztratil cestou která mířila vstříc Americe většinu svých atributů. Tohle už nejsou Whitesnake v jejich prapůvodní bulesové podobě. Jde o zvláštní konglomerát pompy, popu a arena rocku. Jestli musím něco vyzdvihnout, pak Davidův zpěv, ten tady osciloval podobně jako Plantův mezi deskami LZ II.-IV. Top kvalita. A právě s touto periodou kdy byl zpěvákův vokál tak dominantní, budou jeho dnešní pokusy posluchači neustále poměřovat. Dosáhnout stejné úrovně ve čtyřiceti a v sedmdesáti nelze, to dá rozum.

horyna @ 22.06.2019 11:55:13
Braňo zmar, nezmar, mjúzik je věčná a dokud chutí, je potřeba si ji užívat.

Pinkmane včera jsem si znovu osvěžil paměť deskou poslední na které pěje David úplně jinak. Ta famózní barva tam stále je, ten esprit také, i emoce jsou podobné, jen už nemá takovou sílu a energii. Celkový tón hlasu se věkem posunul, ne změnil, ale posunul. Zase ho dokážeš ihned identifikovat, jen mu chybí ta čistota, vznešenost, pompa, dikce... ale taky dnes nemáme osmdesátky, že.

27.04.2014 alienshore | #
5 stars

Pre kapelu Whitesnake som mal vždy slabosť predovšetkým kvôli Davidovi Coverdaleovi. Jeho hlas, hudobný talent a charizma učarovala nielen mne, ale aj ďalším miliónom poslucháčov na celom svete. Ich kariéra sa postupne vyvíjala a išla viac menej s dobou. Časy klasického hard-rocku a blues-rocku boli v 80-tých rokoch dávno preč a do popredia nastúpil image kapely. Whitesnake ho mali celkom dobrý a Coverdale bol osobnosťou nielen na pódiu, ale aj mimo neho. Natupírované dlhé vlasy a zasnený David vo videoklipoch urobili svoje a minimálne na ženskú časť publika to urobilo vždy dojem. Albumy Saints & Sinners alebo Slide It In naznačovali príklon ku komerčnejšiemu zvuku. Napriek tomu Whitesnake nikdy nezapreli svoju profesionalitu a oddanosť kvalitnej hudbe. Najviac však zasiahol do povedomia práve bezmenný album Whitesnake z roku 1987 a úspech bol podľa mňa logickým vyústením ich snaženia. Ako sa vraví – v pravý čas na pravom mieste a táto doska je dokonalým dobovým dokumentom éry 80-tých rokov, kde práve rock nemal až tak na ružiach ustlané.

Are You Ready To Rock? Children Of The Night! Tak toto sú slová skvelej vypaľovačky Children Of The Night, ktorá ako keby vystihovala neviazanosť a živelnosť tohto počinu. John Sykes prispel výraznou mierou k tomu, že skladby znejú tak ostro a pomohol Coverdaleovi zložiť väčšinu materiálu. Prvý song Crying In The Rain majú fanúšikovia predošlej tvorby radšej v podaní skvelého gitaristu Bernieho Marsdena (album Saints & Sinners). Priznám sa, že mám rád obe verzie. John Sykes však viac pritvrdil a zároveň prispôsobil sólo svojej vymakanej technickej hre. David Coverdale v úvode skladby Bad Boys zaujúka spôsobom, ktorým dokáže asi len on. Nádherne ju na konci ozdobí dvojkopákom úžasný to bubeník Aynsley Dunbar. Still Of The Night je najlepšia tvrdá vec na albume, asi aj vďaka tomu že pripomína v mnohom Led Zeppelin a aj Coverdale sa viac vžil do tzv. "plantovského" prejavu. Pomalá časť je absolútne úchvatná kvôli klávesovo-orchestrálnym plochám a následným Sykesovým gitarovým nástupom, práve tento moment je veľmi silný a podobné pocity mám aj z fantastického zakončenia. Here I Go Again dostala nový a hitovejší kabát ako na albume Saints & Sinners, tentoraz gitarové sólo odohral Adrian Vanderberg. Give Me All Your Love je suverénna nakladačka, ktorá mne osobne dokáže až zlepšiť náladu, tzv. rušivým elementom môže byť snáď len Sykesove schizofrénne (ale vynikajúce) sólo. Balada Is This Love je baladou za milión, viacero kapiel by si kvôli takejto piesni dolámalo nohy. Už spomenutá Children Of The Night rozpaľuje nielen Coverdaleove hlasivky, ale aj Dunbarove monštruózne bicie. Premostenie medzi hlavným refrénom a verziami je takmer až geniálne. Koniec zaobstaráva hitovo ladená Straight For The Heart a power-balada Don't Turn Away. Žije to tu od prvej až do poslednej skladby a momentov, pri ktorých sa pozastavím je tu na rozdávanie ako snáď pri každom albume, ktorý v diskografii interpreta niečo znamená.

David Coverdale má dar od toho hore a nadelil mu ešte aj niečo naviac. Taký hlas nemožno prehliadnuť v histórii rockovej hudby a myslím si, že úspech albumu Whitesnake 1987 je absolútne zaslúžený po všetkých tých rokoch driny a úsilia. V podstate sa jedná o takmer dokonalé dielo hard-rocku 80-tých rokov. Znie to na svoju dobu ako typický hair-metal, no je za tým niečo viac. Veľa fanúšikov tento album odsúdilo a niektorí mu stále nevedia prísť na chuť, no je veľa takých ktorí práve vďaka nemu objavili kapelu Whitesnake. Napriek kontroverznosti ho ja osobne považujem za najlepší album Whitesnake. Stačí sa napr. započúvať do fenomenálnych gitár Johna Sykesa a myslím, že je to úplne jasné. Je to zároveň aj vrcholná ukážka jeho gitarového umenia (spolu s albumom Blue Murder z roku 1989). Coverdale z nepochopiteľných dôvodov rozpustil kapelu a zároveň vyhodil aj Sykesa, ktorý bol v tej dobe na vrchole svojich hráčskych a skladateľských schopností. Do Whitesnake nastúpili noví spoluhráči a stvorili neskôr nesúrodý zlepenec Slip Of The Tongue, ktorý sa nemohol rovnať kvalite albumu Whitesnake 1987. To už je ale minulosť, o ktorej by mohli možno viac rozprávať dotyční aktéri. Hodnotím to samozrejme bez nejakých výrazných pripomienok a dodám už len, že viac preferujem americkú verziu s deviatimi piesňami, no aj európska verzia s ďalšími dvoma skladbami Looking For Love a You're Gonna Break My Heart Again (opäť famózny Sykes!) má niečo do seba.
reagovat

Cossack @ 29.04.2014 22:10:10
Protože jsem album dnes zrovna poslouchal, přidám několik poznámek…
Svůj názor na eponymní sedmaosmdesátku jsem tu už kdysi prezentoval, proto jen zopakuji, že si nemyslím, že následovník Slip Of The Tongue je horší, natož pak, že „Serpens Albus” je nejlepší album od WHITESNAKE; ale mám ho taky rád. (Slušné čtyři hvězdičky.)

Pokud jde o zmiňovanou „evropskou verzi”, tak je to poněkud komplikovanější… Vlastním evropský vinyl (Made In EEC, myslím je německý) se stejným počtem i pořadím skladeb, jako jsou na US verzi (a jugoslávský byl stejný). Existovala ale např. také UK verze, kde chyběl hit "Here I Go Again 87" a místo něj tam byla skladba "Looking For Love", navíc pořadí písní bylo jiné. >> odkaz Na CD se pak vyskytovalo skladeb 11, tedy i Alienshorem zmiňované „bonusy” (oproti USA, ovšem třeba i Japonsku). To vše v roce vydání, tedy 1987.
V roce 2012 vyšlo na vinylu všech 11 skladeb – v rámci 25letého výročí vydání alba.
Pro zajímavost i jako „varování” podotýkám, že nejhorší je bulharská desetipísňová verze z roku 1988, kde se nachází (vedle mé oblíbené "Looking For Love") taky naprosto příšerná verze (jinak povedené) skladby "Here I Go Again (USA Remix)", kvůli kteréžto jsem se vydání od Balkantonu velmi rychle zbavil.

PaloM @ 30.04.2014 10:36:56
Perfektný album Slavo, tak ako píšeš. Ďakujem za tvoj pohľad, súhlasím.

b.wolf @ 30.04.2014 10:51:44
Cossack: tak s bulharskou fošnou máš pravdu, kdysi dávno jsem ji dostal a fakt jsem nechápal, kde se Bulhaři dostali k WS, pač ta americká verze Here I Go Again je skutečně hrozná...
Alienshore: to jsem si zase početl o parádní hard rockové desce. Mně D. Coverdale ohromil hlavně na albech Deep Purple, ovšem Bílý had, to je klasika. Nejraději si krom ě téhle desky pustím Lovehuntera, Slip of tongue, Saints a Ready, ale skutečně poctivé čtyři * si rozhodně zaslouží.

kali @ 30.04.2014 10:57:56
Album některými vynášené do nebes. Moc mě to neoslovilo ani v době vzniku a ani dnes v tom nespatřuji žádný zázrak. Některá vesnická tancovačka je zdařilejší a výživnější. Od Slide It In jedou Whitesnake dolů kopcem. David zpívá hezky, takže za 3. Vyzkoušejte letošní desku Adriana Vandenberga-MoonKings, kde se opravdu vyřádil, snad poprvé ve svých 60.letech.

Mohyla @ 30.04.2014 11:06:12
Kali, ja rozhodne nesúhlasím s tým, že Whitesnake sú down! Forevermore(2011) a Good To Be Bad(2008) pokladám za veľmi vydarené, nehovoriac o Live ... In The Shadow Of The Blues(2006)!

kali @ 30.04.2014 11:11:18
Live desku jsem neslyšel, nicméně ty zmiňované studiovky jsou špatné. Good To Be Bad tak za 1 hvězdu a Forevermore za 2. To je jen pro skalní fandy do sbírky. Ale opět - je to jen můj názor a srovnávám to s jinými počiny v této hudební hardrockové odnoži.
A to, že se někdo jmenuje Whitesnake, tím nemá patent na vydávání top desek. Sorry, i´m lituji, ale jinak to nevidím.

Jarda P @ 30.04.2014 13:12:55
Kromě prvních 2 víceméně sólovek Coverdalea je 1987 jediná, kterou od nich nemám. Její zvuk mě odradil tehdy i odrazuje i teď. Naopak Good To Be Bad a Forevermore se mi líbí, i když jejich koncert nedávno ve Frýdku-Místku byl pro mě katastofou. Vandenber´s Moonkings se mi nelíbí vůbec, jedna věc jako druhá mě ničím neupoutala.

21.05.2010 Šurda | #
5 stars

K této vynikající desce mám dodnes vřelý citový vztah. Zní to možná banálně, ale faktem je, že když 87 vyšla, bylo mi "sladkých" dvacet let a nejen pro mě to byla doslova pecka. Jedna píseň lepší než druhá, s kamarády jsme je na kazeťáku omílali stále dokola a vůbec jsme přitom neřešili, jestli se tímto "soundem" chtěli Whitesnake zavděčit americkým posluchačům či nikoliv...
Dnes, s odstupem času, musím svůj tehdejší názor jen potvrdit, a to i přesto, že mám naposlouchanou celou diskografii skupiny. Prostě, ten "uhlazený" zvuk zní stále skvěle, nelze mu vůbec nic vyčíst, což se o většině písní skupiny z let předchozích říci nedá. Jistě, i mezi nimi se najdou skvělé věci, které se objevují na všech výběrech, ale jako celek mě dnes, s odstupem času, už moc neříkají (snad s výjimkou Slide It In a Ready An Willing). A písně "Crying In The Rain" a "Here I Go Again" v novém hábitu? Oproti svým původním verzím jsou jasně lepší (například kytarové sólo, podbarvené divokými bicími v "Crying" nemá chybu!).
Prostě, 87 mám rád, stejně jako následující Slip Of The Tongue, protože patří k těm deskám, které nestárnou a Davida Coverdala zachytily ve vrcholné pěvecké formě.
reagovat

PaloM @ 21.05.2010 18:33:31
Keď "1987" vyšlo, mal som sladkých 30 :-) A dodnes sa mi páči.

Cossack @ 23.05.2010 14:34:24
PaloM, to já měl „divokých 20” a asi proto mi to album (až na pár věcí) přišlo příšerně popový a měkký... S odstupem času přibylo dalších pár „poslouchatelných” skladeb, takže dnes si ho občas taky (rád) pustím, k mým nejoblíbenějším ani nejsilnějším v diskografii Whitesnake ale dál nepatří... (Hodnotil bych podle toho, jak se mi trefí do nálady, od tří do čtyř hvězd...)

Šurda @ 25.05.2010 15:58:04
Tak tedy, já nevím, každý má mít právo na svůj názor... Ale že by tato deska byla příliš měkká?! Upřímně řečeno, právě to si myslím, o většině desek předchozích...

Cossack @ 25.05.2010 17:26:12
Kdyby byla řeč o "Slip Of The Tongue", budu s „tvrdostí” (v rámci Whitesnake a stylu) souhlasit, na „hair-metalovým popíku” 1987 ji prostě nenacházím... To ale neznamená, že to album je vyloženě slabé (tvrdost není vše), mám rád i větší měkkoty (i když jich není zas až tolik)... :-)

18.03.2010 nowhere_man | #
3 stars

Album, ktorý Whitesnake preslávil v USA. Album ako taký pre mňa znamená novú éru kapely, ktorá však našťastie pre mňa netrvala dlho. Ja osobne nemám rád totiž zvuk tohto albumu, taký typický pre heavy metalové kapely osemdesiatich rokov. Práve to nemusím, čím však nechcem uraziť nikoho, komu sa to páči, to určite nie. Koniec koncov skladby na tomto albume sú kvalitné, len v mojich ušiach im ublížila produkcia (hoci z komerčného hľadiska to bol gól), radšej mám kapelu v hardrockovej produkcii. Napríklad skladby Crying in the rain a Here we go again 87 sú toho príkladom. Ale, ako som povedal, skladby sú skvelé - až zeppelinovská Still of the night, veľmi pekná Give me all your love, známy sladáčik Is this love a ďalšie. Kvôli produkcii a zvuku tomuto Whitesnakeu nedám 4 hviezdy.
reagovat

pito63 @ 23.05.2010 12:30:02
Písal som o tom už pri recenzii na album Saints & Sinners a moje "obavy" sa potvrdili...
1987-ku som neodpísal, pravidelne rotuje v mojom prehrávači, ale jej celosvetový úspech, aj keď k nemu skupine Whitesnake úprimne gratulujem, je pre mňa zatiaľ nepochopiteľný.

21.05.2009 | #
4 stars

Smazano na prani autora
reagovat

martin @ 21.05.2009 13:06:31
Já čekal že budeš z téhle desky nadšený ! Mně se líbí moc ,je jiná ,ale přesto ji mám moc rád ,i když starý sound Whitesnake je mi bližší,nevím mně se desky z '87 i když jsou vypulírované a vlastně popírají to co mám jinak rád . Tuhle desku jsem si přivezl o prázdninách z Bratislavské burzy pod mostem SNP .

Orel @ 21.05.2009 17:56:30
Apache: Rád čtu tvoje recenze, fakt se mi líbí. Pišeš o skupinách, které často poslouchám /je to prostě můj bigbít/. Zároveň nostalgicky vzpomínám na recenze Jirky Hrubého /no rest for peace/ a Honzy Petrička /kde je mu konec?/. Prostě dík a pokračuj!

Orel @ 21.05.2009 18:10:31
P.S.: No rest jsem napsal záměrně, aby neodpočíval a shora dohlížel na svoje následovníky. Ty mezi ně asi patříš /tím ti nechci lichotit/.

b.wolf @ 21.05.2009 21:07:03
Whitesnake 1987 jsem poslechl kdysi z vinylu, tuším, že jej mám ještě někde doma, a to jenom proto, že tam pěl Dave Coverdale, protože jinak o ničem... docela slušný track Here I Go Again, zbytek pop amerického ranku. To radši 100x placky Deep Purple s Coverdalem.

PaloM @ 22.05.2009 06:15:54
Každému sa do uší dostane neaký pop. A keď to musí byť, tak takýto "môžem" každý deň !!



Detail hodnocení alba (hodnoceno x)
5 hvězdiček - hodnoceno 6x
alienshore, PaloM, Jarouš, horyna, Antony
4 hvězdičky - hodnoceno 2x
Apache
3 hvězdičky - hodnoceno 4x
palg, nowhere_man, kali, jiří schwarz
2 hvězdičky - hodnoceno 0x
1 hvězdička - hodnoceno 0x
0 hvězdiček - hodnoceno 0x




Copyright © easyaspie.cz Created in 0.0559 s.