Mišík, Vladimír & ETC... - '3' (1986)

V souvislosti s tímto albem jsem si uvědomil starou dobrou pravdu: poslouchat, neznamená slyšet. Mišíkova trojka představuje zajímavou změnu ve směřování zpěvákovy "podstaty" a odklon od čistě rockových forem k obecněji pojaté hudbě. Je v tom i určitý problém, hledači rockových modelů byli tímto Mišíkem zklamáni, protože jim zmizel do prostoru, kterému nerozuměli. Každý, kdo v té době viděl Mišíkův koncert, musel ocenit posun k barevnější a plastičtější hudbě. Po dvou zjevně výborných, ale v mnoha směrech tradičních albech, se objevila nahrávka, která byla v mnohém jiná. To je přece to, co od muziky chceme!

Na albu není o zajímavé okamžiky nouze. Hudba nevyrůstá z oposlouchaného bluesového modelu (což bylo pro mnoho fanoušků matoucí), jde mnohem dál. Kapela hraje v promyšlených aranžích a dodává skladbám přesně to, co potřebují. Je to krásná ukázka rocku, který opustil přednastavené modely, protože muzika netrpí komplexem požadovaného tvaru. Je svébytná.

Trojka patří k nejlepším Mišíkovým nahrávkám. Co se týká textů, je možná úplně nejlepší. Samotáři, Blues o křestních listech nemohli mít působivější hudební zpracování. Dědečkova Kdo přijde po mně patří pak k úplným vrcholům Mišíkovy tvorby. Skvělé album. A skvělé koncerty, které ho tehdy provázely, to ale není pro kvalitu nahrávky podstatné.
reagovat

PaloM @ 26.12.2020 21:17:00
Trojka je z rokov, keď som ešte nakupoval LP platne. Nevadila mi zmena zostavy a Skoumala som bral ako prínos. Texty boli vždy u Mišíka významné a súhlasím, že sú na trojke veľmi vydarené. Najradšej mám prvé dva albumy.
Danny,vďaka za recenziu.

Danny @ 26.12.2020 21:38:58
Souhlasím, první dvě alba jsou tak trochu z jiné dimenze. Se Skoumalem jsem Etc... viděl několikrát, byl to výborný muzikant a mimořádně milý pán. Jeho skladby byly navíc velmi výrazné. Když odešel, nahradil ho saxofonista Ivan Myslikovjan a koncerty s ním taky měly svoje kouzlo. Byla to doba, kdy Etc... pracovali se širokými aranžemi a každý nástroj byl v této koncepci důležitý. Palo, díky za postřehy.

Myslím si, že v prípade albumu číslo 3 nezaškodí poznamenať pár slov aj z druhej strany barikády. Takmer všetko, čo na muzike vnímam ako prznenie, sa tu nachádza. Zvuk á la 80. roky, pop zaobalený do trendy funky-disco-pseudorocku, dokonca i texty sú miestami desivé, a teda vhodné do rádií. Chýba snáď iba techno s rapom.

Dobrý ráno veselo synťíkuje a budí dojem, že AOR je tá správna muzika. Ak sa aj vyskytne niečo, čo by mohlo zaujať, pochováva to zvuk. To platí pre Výkřiky ze sna, čo je inak asi najzaujímavejší kúsok albumu. Komercia najodpornejšieho zrna Malá paní mi nestojí za zmienku, a reggae Dopis? V nemom úžase dumám nad tým, kam sa muzikant dokáže dostať od niekdajšej skvelej produkcie. Vždy môže byť horšie, nuž to ide rad za radom od desiatich k piatim, Vanda a Žanda, Déja vu, Kdo příjde po mně, Samotáři... Napokon sa dostaví Blues o křestních listech, na čo som pri mojom prvom vypočutí diela čakal ako na vykúpenie. Nesúď skladbu podľa názvu! Akýsi dobový popmetal ma nikdy nebral a tu je ho požehnane. Aspoň je to „tvrďárňa“. Neveril som, že sa dostanem do finále, ale podarilo sa. Tma stéká do kaluží a činí tak vcelku vydarene. Hudba v sebe nesie isté city, nikam sa neponáhľa, nefunkuje hore-dolu ako poplašený cap, v recitovaní sa vracia staré dobré pesničkárstvo a aj ten klavír a sláky znejú prirodzenejšie.

Dobová hrôza. Jediné, čo ma zaráža, je to, že takáto „muzika“ neokupovala popredné miesta v Triangli (však hej, komunisti vedeli, ako ničiť kariéry).
reagovat

Zdeněk @ 06.02.2014 12:28:09
Opravdu si to myslíš nebo jen testuješ osazenstvo
Progboardu?

hejkal @ 06.02.2014 13:02:24
Nikoho netestujem. Nemám dôvod.

muryru @ 12.02.2015 22:46:08
Z diskografie V.Mišíka mám mnohem raději jedničku a dvojku, ale nazvat toto album "dobová hrůza", to je teda silné kafe. Přijde mi, jako kdyby recenzent poslouchal album skupiny TURBO z téže doby.

hejkal @ 13.02.2015 07:05:03
Ďakujem za reakciu. Tvoje dojmy sú samozrejme legitímne, ja si stojím za svojimi. Azda to obaja zvládneme bez väčších problémov.

Po vydání druhého alba se Vladimír Mišík a Etc… ocitali patrně na jednom z vrcholů své popularity, i když ani tehdy se neubránili malým personálním změnám (Jiřího Šusteru nahradil Ivo Kadaňka a přišel druhý kytarista a zároveň druhý Veselý - tentokrát Václav). Z tohoto období se dochovalo pár skladeb, v kterých se hodně zrcadlí nastupující nová vlna, i když tehdy je jistě pánové z Etc nebrali na smrt vážně - byly to písně Víno, ženy, zpěv a Mámo, mámo, řekni tetě, že bych chtěl někam jet, že bych chtěl jet tam a zase zpět…

Pak ovšem začala být skupina trnem v oku komunistickému režimu, a známý koncert v Lucerně (s promítáním syrového filmu o Mišíkovi na plátno ve tvaru trenýrek) byl v podstatě už jen záminkou k zákazu činnosti Vladimíra Mišíka „až do úplného zapomnění“. Naopak skupina Etc… byla podporována, ať si najde nového interpreta, prý jim byla doporučena Hana Zagorová… Ta naštěstí dala přednost (no spíš Etc o ni absolutně nejevili zájem) skupině Karla Vágnera. Většina muzikantů seběhla k Michalu Prokopovi a s ním nahrála jedno z nejsilnějších českých alb osmdesátých let - Kolej Yesterday. Vladimír mezitím prožíval patrně nejtěžší krizi svého života. Ztloustl, otekl, nechal si narůst vousy. Po deseti letech se rozvedl se svou ženou Katarínou, s kterou má syna Martina (Maťa), nadaného výtvarníka a také muzikanta.

Po dvou letech nepříznivé životní situace se objevila naděje vrátit se na hudební scénu, prozatím jen s „malou partou,“ v podstatě triem Mišík-Hrubý-Nejezchleba (který už měl zkušenosti z druhé sestavy Marsyasu), proměnlivě s dalšími lidmi jako např. Václavem Veselým. Po nějakém roku takovéhoto fungování dostal Vladimír konečně povolení zformovat nové, plnohodnotné Etc. Oslovil šikovného rockového kytaristu Stanislava (proč jen se mu říká Klásek?) Kubeše (dříve Skupina F.R.Čecha a Společnost Leška Semelky - SLS), „nejaktivnějšího českého basistu“ Vladimíra „Gumu“ Kulhánka (s kterým před patnácti lety hrával ve Flamengu) a také klávesistu a „nerockera“ Petra Skoumala, který se znal s Janem Hrubým z natáčení Koleje Yesterday a také hudby k filmu Svatební cesta do Jiljí (to houslové téma je víc než typické a možná i pro něj mám ten film tak rád). Bubeníkem se stal mladý Pavel Skala (neplést s pozdějším kytaristou Etc a v té době ještě hráčem Marsyasu), který už ovšem bubnoval typicky „osmdesátkově“.

Po nacvičení nového repertoáru (Vladimírovi schválili jen dvanáct z odevzdaných písní), který využíval textů nové postavy na poli Etc - písničkáře Jiřího Dědečka, se objevila i možnost natočit desku (koneckonců v roce 1986 už to nebylo tak komplikované jako před dvanácti lety). Obalu se ujal Vladimírův přítel a velmi šikovný grafik a výtvarník, Karel Haloun, a využil na něj motiv leckdy ne zrovna zábavné hry z doby zákazu, kdy se na jisté zdi stále objevoval nápis NECHTE ZPÍVAT MIŠÍKA, který ovšem policisté neprodleně mazali.

Řekl bych, že se návrat na černé kotouče povedl. Pochopitelně (vzhledem k době a sestavě) se nejednalo o monument rovný debutu, ale je na něm mnoho světlých míst a dobře odvedená práce kvalitních muzikantů, kteří už ve studiu vědí, co a jak.

Nástup v podobě DOBRÉHO RÁNA se beze zbytku povedl na výbornou. Klávesový úvod a hladivé kytary, pak rockový nástup a Vladimír zpívající o zrzečce s propadlou hrudí (což není zrovna to, co bych chtěl po ránu slyšet).

Z dalších písní si nevím rady nějakou vyzdvihnout. Syrová MALÁ PANÍ s Kainarovým textem, DOPIS, pro který kdysi jeden moderátor na Beatu vynašel úžasné slovní spojení „japonské reagge“, „novovlnovina“ VANDA A ŽANDA, ke které vznikl povedený videoklip, to všechno jsou písně, které znějí do jisté míry soundem osmdesátých let, ale které se i dnes dají poslouchat, i když Čokovsky řečeno na krovky z většiny z nich skutečně nejdu. Opravdový vrchol totiž přichází se závěrem, TMA STÉKÁ DO KALUŽÍ je výtečně zpracovaná Hrabětova báseň. Když píseň slyšíte, máte pocit, že by se měl text vyrýt do mramoru.

Deska není špatná, je horší než první a druhá, je lepší než čtvrtá. Čtyři hvězdičky jsou myslím odpovídající.

reagovat

zdenek2512 @ 18.09.2013 16:45:04
Michale opet krasne napsane a informace o pozadi vydani alba, ktere jsem nevedel a priucil jsem se. S hodnocenim do puntiku souhlasim. :-).

tykeww @ 18.09.2013 16:49:28
Děkuji, jsem rád, že jsem někomu řekl něco nového :)

luk63 @ 18.09.2013 17:01:44
Na ´dítě´ jsi šikula, hezky píšeš a máš přehled. Dobře se mi čteš a dovídám se i věci, které jsem netušil... ;-)

Cossack @ 18.09.2013 17:11:58
Jen takové doplnění… Pokud je mi známo, Mišíkovu „oteklost” nezavinila pouhá otylost z „přežírání se”; šlo o přibírání na váze v důsledku užívání nějakých léků na jeho astma.

tykeww @ 18.09.2013 17:16:42
Cossacku, to bude asi pravda. Ale ta proměna byla nejvíc vidět před a po zákazu.

Luku, moc díky, takové komentáře mi vždy zvednou náladu :)

lucus @ 15.01.2014 15:43:26
Tuhle desku máme doma ;)

tykeww @ 15.01.2014 16:25:18
Skvělé :) Podle mě by měl být Mišík zastoupen ve sbírce všech, kdož poznají kvalitní muziku.

Třetí, opět beznázvové album Vladimíra Mišíka a Etc... bylo dlouho očekáváno, kolovaly o něm zvěsti a čekalo se od něho asi ještě víc než od předešlých dvou opusů. Po letech zákazu, kdy bylo rozhodnuto, že stop pro Mišíka bude až do zapomnění se hodně lidem zhroutil domácí hudební sen. Mišík byl bez přehánění živý mýtus. Etc... byli v r. 1982 na vrcholu svého instrumentálního mistrovství, popularity a suverenity a pak najednou udeřila tvrdá pěst komunistického režimu a hon na rockové čarodějnice udělal tečku za velmi plodným a umělecky úsěšným obdobím. StB monitorovalo jeho koncert ve vyprodané pražské Lucerně a vzalo si jako záminku k zákazu porušení koncepce schváleného koncertního programu. Mišík neprovokoval, zůstal sám sebou a projevil svůj názor bez lidské připosranosti, která byla dána jiným jeho hudebním kolegům na hudební scéně. Nebylo to žádné salonní rebelantství, ale odvaha, protože byl už tehdy ženatý a měl rodinu a musel uvažovat nejen jako kumštýř, ale i jako živitel v sociálních rozměrech. Prostě v sále operovalo několik "bretschneiderů", kteří čekali na svou příležitost... Bohužel se ukázalo, že to shnilé udavačské jablko leželo mezi Mišíkovým týmem lidí - naštěstí ne mezi hudebníky!
Ostatně pojednává o tom kniha Ondřeje Bezra...
Viděl jsem v zimě 1984 koncert, kdy se Mišík objevil po letech aplaudován davy lidí ve společnosti kytaristy Václava Veselého, houslisty Honzy Hrubého a Jana Spáleného hrajícího na klavír. Bylo mu povoleno vystoupit samostatně, ale oficiálně všichni "porušili" příkaz a zahráli si jamovým způsobem a bylo to zažehnutí téměř zhaslé svíčky...
V r. 1986 se konečně objevilo dlouho očekávané album. Kdo očekával vzkříšení té staré poslední sestavy - byl zklamán. To ale neznamená, že by Etc... utrpěli nějakou uměleckou porážku. Vůbec ne. Byl zde vynikající baskytarista Vladimír "Guma" Kulhánek, staronový houslista Jan Hrubý, který s sebou přivedl "nerockového" klávesového hráče Petra Skoumala, bývalý Marsyas - violoncellista Jaroslav "Olin" Nejezchleba (v určitém slova smyslu derivát Hrubého), překvapivě hardrockový kytarový matador Stanislav Kubeš (Jiří Schelinger a S.L.S.) a neznámý bubeník Pavel Skala. Album mělo krásný úvod. To entrée bylo výtečné a DOBRÉ RÁNO, to byli Etc... se vším všudy. Etc... měli vždycky výtečné bubeníky - Pavel Skala a později Milan Krček, to byly v jistém slova smyslu slabiny kapely. Skala byl sice vytipován Kulhánkem jako vhodný bubenický adept, ale jeho hra byla sice přesná, ale už poučená trendy osmdesátých let, kde bylo málo přechodů a polyrytmických obrazců, ale spíš jednodušší styl s důrazem na druhou dobu. To mě trochu zarazilo. Stanislav Kubeš byl výtený kytarista s rockovým feelingem, ale s ním se do Etc... nevrátilo elektrické blues, spíš poctivé rockové tažení. Skoumal na album přinášel drobné jednotlivosti a dodával skladbám onu písňovou charakteristiku a navíc neměl důvod vyčnívat a byl součástí celku. Takže posílily housle a smyčce a kapela dostala nový sound. Spíše písňový s rockovými základy.
MALÁ PANÍ to je funk jako víno a Kulhánek demonstruje svou výtečnou baskytaru (bicí už tak neoslňují). Zato je tady výborný Kainarův text, hovořící o věcech, kterým se lidé spíš vyhýbají, DOPIS to je reggae (povinná a možná až zbytečná výbava tolika kapel osmdesátých let u nás), Hrubého housle kolorují skvělé tóny a dokonce navodí atmosféru tanga. Tahle skladba Mišíkovi moc nesedla.
VANDA A ŽANDA to byl přímočarý kytarový rock podle všech pravidel s textem v ironických narážkách. Mezihra přinesla rytmické proměny a muzikantské kouzlení ve velmi slušných obrazech. SAMOTÁŘI a BLUES O KŘESTNÍCH LISTECH jsou zajímavé věci, mají svou atmosféru a reálné ztvárnění, ale přece jenom nedosahují úrovně zhudebněných kainarovských věcí na prvním a druhém albu. Vynikající je závěr. TMA STÉKÁ DO KALUŽÍ. V textové výpovědi asi nejsilnější přínos na albu. To už není blues, ani rock, to je moderní šanson se silným emocionálním prožitkem.
Přestože na albu je hodně silných míst, uberu mu hvězdičku a dávám čtyři.
Není to žádný dramatický propad, ale reakce na hudbu, která vycházela už z estetiky osmdesátých let, kdy se už nekladl tolik důraz na prokreslování detailů, ale spíš na přehledné melodie a zjednodušenou rytmickou údernost. Několikrát mě napadlo, co by se stalo, kdyby Etc... vyměnili bubeníka a přivolali zpět Jiřího Šusteru, ale ten už v téo době hrál v Neckářových Bacilech....
Blues zůstalo zakotveno v pocitech než v sanmotné hudební formě a taky možná Skoumalovy klávesy ředily sound a otupovaly se Skalovými bicími ono ostří. Hrubý, Kubeš a Nejezchleba byli ovšem zdatnými instrumentalisty a Mišík, třebaže měl šrámy na duši zůstal sám sebou, energetický potenciál nějak výrazněji nepoztrácel, i když mu přibylo něco šedin... ale byl zpátky a do osmdesátých let se vrátil jako rock star, která nevyhasla. Na Dědečkovy texty ovšem bylo třeba si zvyknout. Bylo v nich více sarkasmu, posun k jinému typu poezie, spíš k francouzským pojetím, ale Mišík se s nimi dokázal velmi dobře vyrovnat. Byla to prostě jiná, ale přesto věrohodná tvář navrátivšího se rockera...
reagovat

Tahle deska na mne působila už svým obalem. Karel Haloun dělá obaly na desky dosud, a je v tom pořád výborný, ale zajímavé je, že v osmdesátých letech měl určitý styl (ručně psané písmo, spousta volného místa, naivismus, městský fetiš jako obálky, fotky apod.), jejž uplatňoval na personálně provázaných kapelách. Mám na mysli Mišíkovu 3 a 4, alba Marsyas a Framus 5 (celá chytrá trilogie, lišící se hlavně barvou). Tedy tyto obaly, to už nebyla rozvernost a koláže šedesátých let. Jako by se zde hledala poetičnost ve stručnosti a uniformitě, čouhající v té době na každém rohu kolem. A právě tak musela být jiná i hudba. V úvodní "Dobrý ráno" je jasně slyšet vliv The Police, Stingovské halekání, následně stacattová baskytara a ostře řezaná kytara Standy Kubeše, který svým stylem neměl daleko k metalovému zvuku. Zde byl však, jako všechno, ve službách tehdy aktuálního, moderního zvuku. I celkové atmosféry, hledající poetiku v něčem jiném. Inventura, Dopis, Dvě deci, paní u přepážky.. byl to jiný svět, ale když do klavírní mezihry v jinak minimalistické závěrečné "Tma stéká do kaluží" recituje Mišík text tehdy již dvacet let mrtvého, předčasně zemřelého básníka V. Hraběte.. když tedy říká, že dnešní ráno přinese amnestii promlčeným láskám, je to velmi dojemné. A my můžeme být rádi, že se Vladimír mohl s tím to albem vrátit, a že jej komunisti nezadusili jako mnoho jiných. Ani nezměnili. Možná že slupka těch skladeb je jiná, pořád jde o mimořádnou kolekci písniček.
reagovat

Filozof @ 12.11.2009 08:28:24
Mišík je zajímavej případ. Tak nějak cítím, že je to asi kvalitní muzika, ale kromě několika pecek se silnou melodií (Variace na renesanční téma, Stříhali dohola..., Sladké je žít) mne nikdy neoslovila. Na téhle třetí desce už pro mne není přitažlivého téměř nic. Tenhle českej folk-rock či softrock či co to bylo - Mišík, Prokop po návratu od Gotta, Marsyas atd. je mým uším cizí.
Zajímavé je, že poslední deska Prokopa je podle mne už skvělá - mám pocit, že se konečně našel. Stejně jako třeba už před delší dobou Honza Spálený oproti starým albům (ostatně na tom jsme se shodli například i s J. Černým).

Rozhodně se shoduji se Zdeňkem a přidávám,že není důvodu k tomuto albu přistupovat s jakýmikoliv předsudky.Čas mlčení... a uplynulo 10 let od "Stříhali...".Pro mě je zde vše v logické návaznosti,nic mě neruší.Došlo jednoznačně k "učesání" hudebního projevu a posílení stravitelnosti stran kontinuity melodických linek.Definujícího Kainara je zde žel již víc než málo a to se na intenzitě alba významě podepsalo.Ale znovu,hudebně u mě na výbornou.Takže průměr z obého jest......
reagovat

Třetí deska ETC vydána po komunistickém umlčení
kapely.Pozmněněná sestava s Petrem Skoumalem
ani nemohla navázat na vrcholné okamžiky kolem
slavné dvojky.Já v téhle muzice cítil vždycky
vliv Petera Gabriela a pořád nad ní váhal.
Po letech jsem ji koupil na CD a jsem opravdu
nadšen.Asi se tehdy ETC rychle posunuli vpřed
a já na to ještě nebyl připraven.
Léty prověřují kvalitu a tehle věc opravdu nezapadla.
reagovat

@ 25.01.2007 00:00:00