Hackett, Steve - Please Don't Touch (1978)

A pak že zmílená neplatí. Chtěl jsem začít slovy o tom, jak dobře si vybavuji nedávnou, precizní a dokonale detailní EasyRockerovu recenzí na tuhle desku. Právě ale zjišťuji, že z jeho pera nešlo o práci věnující se této nahrávce, nýbrž o jejího nástupce, Spectral Mornings.

Zasloužilý kolega, profesor s přezdívkou Mayak, si zde dva dny nazpátek povzdechl nad zbytečností x-tých variací na sprofanovaná alb hudební historie. Steve Hackett je persona dosti známá a tak je jasné, že Mayakově prosbě tímto krokem příjemný šrám do srdce neudělám. Přesto je poslední připomínka onoho alba 10!! let stará. A tak se logicky ptám proč? Proč má člověk "sloužící" v přední art rockové kapele světa, dokonce v její nejslavnější etapě, tak malou armádu věrných.

Nepochybuji o tom, že z houfu Progboardovských odpadlíků, i těch, kteří tu zůstali věrni, zná kytaristovu původní tvorbu naprostá většina. Ale v momentě, kdy se začne mluvit o sólových deskách (a to neplatí jen pro případ Hackett), jdou širší hudební znalosti stranou.


Please Don't Touch v mnoha aspektech pokračuje v linii alb Selling England by the Pound, či Wind And Wuthering. Určité momenty dokonce listují v knize nejmenších, Nursery Cryme. Hackettova druhá soukromá práce je ale detailnější, variabilnější a také experimentálnější. Svému dřívějšímu mateřskému zaměstnavateli se vzdaluje v kytarové dominanci, která tu převládá především v instrumentálních věcech. Stejně dokonale ovšem působí i písně, pro které je dalším nástrojem hlasový fond.

Miláček kapely Kansas Steve Walsh, promlouvá skrze výpravnou pohádku Narnia, výborná je závěrečná perla Icarus Ascending s neopakovatelným hlasovým kouzlem Ritchie Havense, ale number one u mne zaujímá rozkvetlá kráska Hoping Love Will Last- kde nadživotní výkon podává andělská Randy Crawford. Jde o jednu z vůbec nejlepších Hackettových skladeb v jeho bohaté historii.

Krásná a žánrově pestrá muzika kapely Genesis nekončí albem Wind and Wuthering, ale pokračuje dál na sólových pracech jejich kytaristy Steva Hacketta. Jeho první tři, možná čtyři alba, sledují podobnou dramaturgii a tónovou barevností protahují art rockovou éru k osmé desetiletce.
reagovat

EasyRocker @ 14.07.2017 18:40:25
Opět díky :-) Ale telepatie funguje, protože jsem Please... včera ke své maximální spokojenosti vytáhl ze šuplíků... zkrátka Hackett mě nemůže zklamat :)

Brano @ 14.07.2017 19:24:08
Mám v zbierke ešte to pôvodné staručké vydanie CD,možno z konca 80-tych rokov,booklet už je trošku zažltnutý...no muzika je to stále parádna.Päť hviezd by som asi nedal,tie patria debutovému albumu Voyage...,ale silné štyri * určite!

PaloM @ 14.07.2017 19:47:51
horyna, v poslednom odstavci si presne charakterizoval, o čo ide. Hackett, je v ňom dobrý duch skupiny Genesis.

Brano @ 15.07.2017 06:42:42
Ešte by som chcel dodať,že ja osobne preferujem zlatú strednú cestu.To znamená,že počúvam aj nové veci a rád sa vraciam aj k art-rockovej klasike z rokov 70-tych.Asi ako z výletu domov.Tak zhruba fifty-fifty.Preto nechápem názor,že iba nové veci treba recenzovať.Veď aj neo-prog ako taký vychádza vlastne z tvorby skupín ako Genesis,Yes,Pink Floyd,Jethro Tull...

Mohyla @ 15.07.2017 10:44:22
Nehľadiac na to, že pre niekoho aj staré veci môžu byť novinkou! Či už je to spôsobené vekom, zmenou vkusu, alebo aj náhodným objavom!

Snake @ 15.07.2017 16:34:50
horyna : k vlastní recenzi bych se nedokopal a tak jsem rád, že jsi ji napsal a já mohu se připojit jen s krátkým hodnocením - Narnia klame tělem, ale hned následující a úžasně atmosférická Carry On Up The Vicarage mě vystřelí na orbit a pomaličku sestupovat začínám až s pátou How Can I ?. Všemu ostatnímu absolutně se vymykající a soulově zabarvená Hoping Love Will Last znovu startuje mou pozornost a s titulní instrumentálkou jsem zpátky na oběžné dráze. Nu a závěr v podobě skladby Icarus Ascending, to je něco doslova nadpozemského...

Psal se rok 1978, drtivá většina art rockových dinosaurů to buď balila, nebo koketovala s popem a Steve přišel s takhle podmanivým albem, klobouček dolů. Tohle je jedna z desek, kterou si mohu poslechnout kdykoliv a kdekoliv, a vždycky mi udělá radost. Pokud tyto řádky čtete někdo, kdo album nezná, neváhejte, otevřete si youtube, spotify, nebo něco podobného a poslechněte si ho. Tahle širokospektrální a nadžánrová, přitom absolutně nekomerční hudba by měla oslovit každého fanouška nekonformního (art) rocku. Čtyři a půl dát nemohu, tož za pět.

horyna @ 15.07.2017 21:38:47
Opět velké díky všem bezva lidem na těchto stránkách, tady pak obzvlášť jmenované pětici, za zajímavé postřehy a názor.
Přinést v patnácté recenzi na D.P. nová fakta, či nový pohled, je nesmírně těžké. Ale zkoušet to, je údělem nás všech i těch, co příjdou později. Oproti tomu, je tento Hackett, nebo první!!! recka na Kansas 1995 (za chvíli), snažší úkol. Á propos, Kansas, nedoceněná kapela, tady především.

Tomáš Rojt @ 22.07.2017 11:28:12
Hackettova je tvorba je klasika a to v tom skutečném slova smyslu. Pro mne jeden z nejkreativnějších autorů na poli art a progrocku. Já bych jeho tvorbu rozdělil na čtyři etapy: Ta první je tvořena 4 alby do roku 1980, kdy více méně navazuje na tvorbu v GENESIS a těm nejskalnějším fandům ve vší skromnosti mezi řádky vzkazuje– „ To já jsem byl tím nenápadným tvůrcem v pozadí a spolu s Tony Banksem“ . Což se hlavně týkalo prvních dvou alb GENESIS bez Petera Gabriela , která ostatně řadím k těm nejpodařenějším. Druhá etapa je trochu hledačská a trvá do roku 1999, je spojena hlavně s jeho dlouholetým spoluhráčem na klávesy – Nickem Magnusem, Hackett tu koketoval trochu i s popem a především úplně jiným zvukem a z tohoto období pochází též album GTR, což bylo nenaplněné spojení dvou legend a kytar GENESIS a YES. Obrat přichází v roce 1999, od kdy se spolupráce s klávesovýma zvukovým mágem Rogerem Kingem ukazuje jako osudová a mimořádně šťastná trvá do dneška. A kromě toho nahrál Hackett několik klasických alb, které se prolínají jeho posledními dvěma obdobími. Jeho poslední tři alba, která jsem si sám pro sebe označil jako trilogii, jsou naprosto na výši a škoda, že se nedostala do širšího podvědomí více fandů této muziky. Určitě by takovou hudbu ocenili a zařadili do svých sbírek. Možná některé těmito řádky popíchnu v tom dobrém slova smyslu.

Tohle album miluju, už skoro třicet let, nemůžu si pomoci a nikdo mě neodradí od mého názoru, že prostě nemá chybu. Od úvodní, veselé písničky Narnia, hlasově pěkně znetvořenou (čti upravenou) Carry On Up The Vicarage (připomíná mi svou atmosférou hodně Genesis z období Nursery Cryme), jedním z vrcholů alba, Racing In A, strhující, našlápnutou skladbou, zakončenou akustickou kytarou, zklidňující krátkou instrumentálkou Kim, úžasnou, tesknou, Richie Havensem zazpívanou How Can I ?, u které se mi chce normálně plakat, hehe, podobně laděnou Hoping Love Will Last a podobně skvěle zazpívanou, tentokrát Randy Crawfordovou (při vzpomínce na kňourání Oldfieldovy sestry mě napadá hanlivé, až nepublikovatelné – v tomto klubu – srovnání).
Tahle skladba přechází krátkou instrumentální LandO f A Thousand Autumns a ta zase v instrumentální, titulní Please Don´t Touch, úchvatnou, strhující jízdu, na kterou navazuje zase uklidňující, opět jen instrumentální The Voice Of Necam. No a ta přejde v závěrečnou, nejdelší skladbu alba Ikarus Ascending, krásnou, nejen díky hlasu Richie Havense.
Oproti Voyage Of The Acolyte na mě Please Don´t Touch působí tak nějak celistvěji, sevřeněji, vyzráleji. Cítím tady mnohem větší pohodu, možná danou tím, že se Steve Hackett obklopil svými kamarády – vrstevníky, zpěvákem a bubeníkem Kansas, Steve Walhsem a Philem Ehartem (však to taky místy jako Kansas zní), baskytaristou Tomem Fowlerem, který hrál mj. i s Frankem Zappou, Chesterem Thompsonem nebo zmiňovanými zpěváky, Richie Havensem a Randy Crawfordovou.

No, chlapci a děvčata, je mi jasné, že jsem Vám moc nevysvětlil, proč se mi Please Don´t Touch tak líbí, výrazy, jako strhující, skvělé, krásné moje pocity nevystihují právě nejpřesněji. Ale nemohu jinak, tohle album patří mezi těch několik málo, které nemá jedinou chybu, jediné slabé místo, na kterém mi vůbec nic nevadí, které je prostě dokonalé. Je už to všem jasné ?

reagovat

Brano @ 14.07.2017 19:23:20
Mám v zbierke ešte to pôvodné staručké vydanie CD,možno z konca 80-tych rokov,booklet už je trošku zažltnutý...no muzika je to stále parádna.Päť hviezd by som asi nedal,tie patria debutovému albumu Voyage...,ale silné štyri * určite!

I když se všeobecně za nejlepší album považuje I. Voyage, tak pro mě je číslo 1 právě tahle II-ka. Právě proto, že je tak trochu experimentální a temná. Je sice pravda, že je to tak trochu deska "každej pes, jiná ves", ale to mi v tomhle případě vůbec nevadí. Tohle album totiž obsahuje několik písní, podle mě nejlepších co kdy Hackett složil. Výborná Narnia, podivná Carry On Up The Vicarage inspirovaná detektivním příběhem Agathy Christie, špičková balada How Can I?, vynikající Please Don't Touch a jako vrchol poslední Icarus Ascending. Hackettův zpěv je v How Can I? a Icarus Ascending přímo excelentní, krásnej a vyčítavej. Výborný jsou všechny tyhle tři první Hackettovy desky, o tom žádná, všechny tři zasloužej 5*, ale Please Don't Touch je jednoznačně můj favorit. Odjakživa si tuhle desku pouštím 10x častěji než všechna jeho ostatní alba, a patří mezi TOP 20 mých nejoblíbenějších. Tahle deska je skvost a podle mého názoru by měla patřit k nejlepším progrockovým albům všech dob, co kdy byla natočena.
reagovat

LZ @ 09.12.2005 00:00:00
řekl bych, že Icarus Ascending nezpívá Hackett...

Gattolino @ 12.12.2005 00:00:00
Ano, zpívá ji Ritchie Havens.

Květouš @ 27.01.2010 22:56:01
Podle mého je to taky nejlepší deska.Myslím si,že více zpěváků přidalo desce na různorodosti. Každá písnička je jiná a při opakovaném poslechu se vůbec nenudím. Jsou tam velmi dobře prokomponovaná místa.Žánrově pestré. Podle mého už lepší desku neudělal.Ani perfektní Spectral mornings není tak barvitá.

PaloM @ 28.01.2010 06:10:10
A mne sa z prvých štyroch najmenej páči práve táto recenzovaná, ale mám ju a občas počúvam

Ovšem nebyl by to věčný nespokojenec a hledač Steve, kdyby se petrifikoval úspěchem svého debutu. Naplněn nádhernými nápady, z nichž některé prošly i zkouškami Genesis a nebyly bohužel akceptovány kapelou, tíhnoucí (zřejmě pod Philovým vlivem) k více písničkové tvorbě, Steve odešel po důstojném rozloučení na živáku Seconds Out po svých, a jeho nové album je už nakročeno experimentálněji než předchozí. Nemohu se trochu zbavit pocitu, že to byl však trochu krok stranou z linie, ke které se na Spectral Morning opět vrátil, ovšem poučen z Please Don´t Touch o otáčku schodiště výše. Jsou zde některé kousky, které asi jako samostatná dílka do učebnic hudby nepřijdou, ovšem v kontextu invenčních explozí jako Narnia, Hoping Love Will Last nebo zcela mimořádné, k pláči dohánějící nádheře Icarus Ascending, tam pěkně zapadají. Je asi pravda, že deska nedrží jako celistvé dílo díky různým zpěvákům, ale berme ji tak, jaká je. I když, vím, že je těžké si to představit, ale zůstal-li by býval Steve u Genesis, Philův zpěv by v Icarus Ascending musel vykvést podobně jako třeba v Rippless. Takže, i když dám pro pořádek o bodík méně, poslouchám všechny tři první Hacketty stejně nadšeně a stejně často.
reagovat

namez17 @ 19.02.2010 11:56:42
Tato deska je bohužel slabým odvarem Steavovy o rok mladšídesky v určité náladě si ji však rád poslechnu.