Gentle Giant - Gentle Giant (1970)

25.12.2022 hejkal | #

Akých obrov poznáte? Francoise Rabelaise nám dal Gargantuu s Pantagruelom. Homér zasa Polyféma. Írsky mních Brendan pridal živý ostrov, rybu zvanú Jasconius. No a trojica bratov multiinštrumentistov Schulmanovcov nám dala jednu z najoriginálnejších a najlepších artrockových veličín – Gentle Giant.

Šestica hudobníkov debutovala rovnomenným dielom, ktoré vyšlo v roku 1970. Áno, v roku, ktorý považujem za najdôležitejší v dejinách rockovej hudby. Hudba Gentle Giant sa opisuje ťažko. Rovnako náročne sa i počúva. Deje sa v nej toho viac ako v protikorupčnej koalícii s mafiánom v čele parlamentu počas menšinovej vlády. Klasika renesančného strihu, jazz, fúzie rockových prídavných mien ako hard, art, psychedelic a pod. Do toho chuť vrstviť vokály, netradičné nástroje, polyrytmické štruktúry... V oblasti komplikovanej kompozičnej a interpretačnej praxe osobne nepoznám dokonalejšiu rockovú hudbu.

Sedem skladieb otvára nekompromisne hardrocková, ale zároveň kolážovo pestrá skladba Giant. Zvláštne krehká skladba Funny Ways, ktorú mám z celého albumu najradšej, má tiež miestami neodolateľnú hardrockovú podobu. Alucard to má rád odzadu (hm). Na jazyk sa mi derie slovo monumentálny, keď mám opísať pôsobenie tejto skladby na moje vnímanie. Sláky a neha, klasika sa hlási o slovo v Isn’t It Quiet And Cold? A veru jej to sekne!

Monštruózny počin je Nothing At All. Spočiatku sa tvári ako vokálna balada, ale akonáhle nastúpi riffovaná gitarová vyhrávka, stáva sa z nej hardrocková temnota hodná atómovej zimy. Čudujete sa, že má deväť minút? Ja veru nie! Napokon, obsahuje aj nahalené bubenícke sólo pretavené v dueto s, čuduj sa svete, klavírom. To je niečo, čo často nepočujete a stojí to veru za to! No čo? Málila sa vám nádielka hardrockovej údernosti: Chcete viac? Prečo nie! Why not? mixuje tvrdú neústupčivosť s klasickou muzikou a nežná flautová medzihra podkresľujúca spev má v sebe niečo rozprávkové. V závere dokonca nastúpi rezké blues, čo je inak žáner, ktorému sa Gentle Giant úspešne vyhýbali. Krátke finále koketujúce s britskou hymnou The Queen je už len takým zvláštnym momentom, akoby navyše, ale zároveň nevyhnutným pre album.

Mám cca stovku mimoriadne obľúbených interpretov, ale kebyže sa ma opýtate na srdcovky, obratom ich vymenujem tak zo tridsať. A hoci nemôžem povedať, že by ma hudba britskej artrockovej formácie Gentle Giant chytala na prvú dobrú, v uvedenom zozname toho naj v rámci osobného vkusu by sa veru našla. Debutový album pre mňa nemá chybu, hoci uznávam, že kapela neskôr zašla čo do komplexnosti podstatne ďalej. No a čo! Napokon, ako prakticky každá artrocková veličina, aj Gentle Giant sa v druhej polovici 70. rokov rozhodla zapredať svoju podstatu na oltár dobovej komercie. A áno, figu jej to pomohlo. Na rozdiel od niektorých známejších veličín (Yes, Genesis, novovytvorená Asia) aspoň rýchlo ukončila svoje trápenie. To je však iný príbeh.
reagovat

balu @ 26.12.2022 17:25:46
Musím se přiznat, že i když jsem nadšeně poslouchal Crimsony, Graafy, tak Obříky jsem moc nedával.
Až před asi deseti lety se to najednou vylouplo ve své kráse.
Jejich muzika je dobrodružný zážitek.

hejkal @ 26.12.2022 20:12:18
Súhlasím. Je to dobrodružstvo. A to aj po rokoch.

stargazer @ 27.12.2022 13:46:29
Je vidět z reakcí, že se album těší velké oblibě. Já mám rád komplikovanější hudbu, musím ocenit výsostnou kreativitu desky, ale do těhle obřích kalhot jsem po prvním poslechu ještě nedorostl /snad někdy dorostu/. Určitě to vyžaduje dát desce více času, ale první seznámení ani neurazilo, ani nezklamalo. Album jsem si dal komplet celé.

hejkal @ 27.12.2022 15:16:29
Aj z vlastnej skúsenosti viem, že hudbu Gentle Giant vstrebávame postupne a trvá to. Oplatí sa vytrvať.

zdenek2512 @ 27.12.2022 17:46:16
Když tahle deska vyšla, tak jsem poslouchal něco jiného a v okolí nikdo jejich desky neměl. Vyšel o nich krásnej článek v bulletinu Jazz, to jsem byl na jednoleté vojenské službě, po návratu jen se oženil a měl jsem úplně jiné starosti. Po revoluci mi jejich CD půjčil kamarád z hlavního města a tenhle debut mě tehdy dostal a koupil jsem si jejich CD po Interview. Mívám v roce období kdy si pouštím jenom Gentle Giant.

hejkal @ 28.12.2022 04:36:44
Zaujímavý príbeh, vďaka zaň. Ja som kapelu spoznal až po roku 2000 a to cez výberovku Edge of Twilight, ktorú dodnes mám a počúvam najradšej z celej tvorby. Čo sa týka albumov, okrem živáku som napokon investoval do prvých štyroch.

08.03.2016 horyna | #

Na prstech obou ruk dokázal bych spočítat pro mě zajímavé a hudebně interesantní debuty velkých rockových kapel dob dávno minulých. Gentle Giant by mezi nimi určitě byli, jelikož hned svým prvním eponymním dílem jasně definovali svůj styl a prokázali vysoké kvality.
Na jejich skladbách vždy nejvíce oceňuji bohaté hudební obsazení, používání velkého počtu různých dechových,smyčcových, strunných a percussních nástrojů, stejně tak i velkou bohatost vokální.
Proaranžované a navýsost originální suity,nebývají lehkým oříškem na pochopení jejich záměrů, s otevřenou myslí však dostáváme něco nevšedního a rozdílného od jiných. Baladické motivy na deskách jsou plné pocitů a vytříbené melodiky.
Skvělá to kapela!
reagovat

Snake @ 08.03.2016 17:53:17
Jednoznačně ano ! Skvělá kapela, fantastickej debut, neoposlouchatelná Funny Ways...

horyna, s každou další recenzí máš tu úpravu lepší a lepší, ale chrlíš to jak kulomet :) Chudák občasný čtenář to nemá šanci vstřebat. Píšeš "od boku", nebo si to chystáš dopředu ?

horyna @ 08.03.2016 18:50:27
Snake:první dva dny to byl opravdu zápřah, nějak to muselo ven,řadu jsem toho měl v hlavě, řadu poslouchal během dne, některé i během recenze a naopak,teď už ale zpomaluju,měl jsem náhodou více volna tak to šlo.Třeba dnešek-hned po ránu jsme si s rodinkou dali Nursery C., během dne ty Gianty, Arenu jsem měl v hlavě a projížděl to narychlo při psaní ke kterému jsem se utrhl.Jo a k ránu jsem už nespal a předchystával si úvod k zítřejší další Areně, kterou si chci hned z kraje dne dát do sluchátek, jedná se o jednu z jejich nej,jestlipak uhádneš kterou :-)...

Já tou muzikou hodně žiju,miluju ji :-)

Snake @ 08.03.2016 22:25:44
Těžko říct, anžto Arenou jsem takřka nepotrefenej :)

Nevím jak ostatním, ale mě jedna recka zabere zhruba týden (inu, člověk bez talentu) a tak mohu jen smeknout kšiltovku před tvou "potencí". Piš samosebou dál, k tomu jsou tyto stránky určené a já ti aspoň občas okomentuji to, co budu znát...

luk63 @ 09.03.2016 06:34:06
Opravdu parádní debut. Však taky bratři Schulmanové nebyli v roce 1970 na rockové scéně žádní nováčci: >> odkaz

Jarda P @ 09.03.2016 07:03:32
Všechna první 4 alba řadím na stejnou úroveň, mým favoritem je Acquiring The Taste. Ještě páté album snesu, pak už to šlo mimo mě.

horyna @ 09.03.2016 08:05:29
Jarda P:mám to hodně podobně,také první 4 desky hodnotím nejvýše i favorit je u mě stejný :-), dále další 4 skoro stejně tak vysoko, poté už postupný úpadek

Voytus @ 09.03.2016 08:10:55
Funny Ways naživo s maniakálním náletem na vibrafon >> odkaz tuhle jsem si s nově došlou zásilkou (alba GG 1974 - 1977) pustil i tenhle živák a nezbývá jen smeknout a divit se, jaké výzvy si tahle parta na koncertech kladla.

10.03.2012 Petr Gratias | #

Gentle Giant patří k těm kapelám, které se nemohou ohánět nějakým masovým úspěchem, mediálním zájmem a hitparádovým řáděním. Je to hudba vzdělaných hudebníků-instrumentalistů, kteří tvoří z umělecké potřeby a nikoliv kvůli lacinému exhibování. Poslouchali je vždycky spíš hudebníci, skladatelé, aranžéři…. Intelektuálové, než prvoplánoví rockeři ujíždějící na Status Quo, Suzy Quattro nebo Sweet. V jistém slova smyslu bych je označil za virtuální most mezi vážnou hudbou, jazzem, staroanglickou hudbou a rockem. Už tato samotná okolnost je staví do role odvážných pionýrů progresivního rocku a podobně přistupuji i k jejich hudební produkci, ke které cítím výrazný respekt…. Je ale přede mnou jejich první eponymní album a tak se do něho zaposlouchám…

GIANT – varhanní motiv přichází jakoby zdálky. Připomíná nějaké oratorium nebo mši, ale nástup důrazné rytmiky nás totálně vyvede z omylu. Zajímavé rytmické proměny instrumentace se odehrávají s velkou odevzdaností hudební formě, která je zatím v dané podobě těžko pojmenovatelná a zařaditelná. Rocková orientace je sice čitelná, ale vstupuje sem vedlejšími vrátky hodně jiných vlivů – například vážné hudby, trochu jazzu i classical rocku… Podobnost hudby může zavádět ale i ke canterburské scéně takových Caravan nebo Wilde Flowers. Zvuk mellotronu má monumentální pojetí a zatím se většina instrumentace podřizuje varhannímu soundu a výrazným sborovým vokálům. Derek Shulman jako hlavní zpěvák má přiostřený hlas, přesto nějak nápadně nevyčnívá nad komplexnost skladby….

FUNNY WAYS – krásný úvod na akustické kytary, zvuk mellotronu a smyčců přináší téměř křehké hudební téma. Některé postupy zde mají mírně crimsonovský nádech podobné melancholie, ale hlasy jsou vedeny jiným směrem. Velkou změnu znameá nástup výrazného rytmického motivu na klavír a tím se také rozbíhá celé skladba, která už je výraznější proaranžovaná. Gary Green vyměnil na okamžik dvanáctistrunnou kytaru za elektrcikou a kvílívým sólem zpestří mezihru. Vnímám zde housle Ray Shulmana a lyrické a rockové proměny.

ALUCARD – skladba, kterou bychom mohli nazvat „ryzím“ rockem přichází právě nyní. Je zde vypilovaný riff a výtečně se zde propojují unisona varhan, recorderu, saxofonu, baskytary a sugestivně působí i zvláštně vystavěné sbory s mírně zpožděným zvukem. Tohle musel aranžovat studovaný hudebník, protože jsou zde postupy symfonické hudby a vrstvení nástrojových vstupů je na svou dobu velmi neobvyklé. Náladotvorné obrazy se s daným riffem neustále rozvíjejí a přinášejí místy sound přibližující se k Van Der Graaf Generator. Psychedelické ozvěny zpožděného sborového zpěvu působí mírně strašidelně jako ze záhrobí. Fascinuje mě úžasná souhra a kolektivní cítění. Progresivní rockové postupy jsou zde zcela evidentní a nic se zde nevrací k minulým šedesátým létům, tohle je pootevření dveří do neznáma nového desetiletí v neprozkoumaném prostoru….

ISN´T IT QUIET AND COLD? – houslové téma, cinkání zvonečku přináší nečekanou téměř valčíkovou etudu, která přechází do pochodového modelu, který se prolíná se stylovými houslemi kavárenské hudby třicátých let. Tohle je ovšem všechno jistý druh nadsázky a zkoumání možností různých kreativních postupů, kam až se dá zajít. Tady jsme na ryze britské půdě. Způsoby vedení hlasů i pojetí vychází z určitých staroanglických tradic. Teď se nám pod důstojně modulujícími basy objeví i xylofon a tenhle nezařaditelný model hudby zcela určitě rockové publikum zavede do poloh, se kterými lze těžko naložit….

NOTHING AT ALL – krásně rozlamované akordy dvanáctistrunné kytary působí velmi libě a vokální linky jsou téměř panensky čisté. Ovšem basové tóny a mírné bubenické postupy nijak nepotlačují onu téměř bukolickou atmosféru klidu pohody vysněné krajiny. Vokální linka jako by pocházela od Simona a Garfunkela, ale instrumentace je zcela odlišná. Do subtilních nápad vstoupí rockové prvky s elektrickou kytarou a přinášejí více vzruchu i po rytmické stránce a opakující se motiv má patřičnou dravost nejenom ve zpěvu ale i ve větší razanci a kompozice graduje kytarovými výpady do prostoru v playbackovaných postupech až jsou zahlceny šuměním gongu a bubenickými breaky Martina Smithe a zvuk recorderu vytváří jakoby elektrický dozvuk….. Zcela nečekaně se prolínají neurotické bubenické přechody s klidnou klavírní hrou a jako přivolaná vichřice se v bouři bubenické eskapády proměňuje i klavírní hra do nějakého téměř freejazzového tvaru. Umělecký přetlak? Zdůraznění prolínání emocí? Možná od každého trochu. Zcela nečekaně se nám vrací zpět ona konejšivá atmosféra začátku skladby s akustickými kytarami a velebně nadzemským sborem….

WHY NOT? – varhanní motiv otvírá další skladbu. Má přímočarovou tvrdost a postupy téměř nekompromisní, ale přesto je aranžmá skladby vedeno v proměnlivých polohách a koření různé chuťové buňky vložené do hudebních postupů. Hammondky vévodí, ale přichází čas i pro mellotron, flétny a jemně vedený hlas jakoby z renesanční dvorské hudby. Tady je ovšem vliv King Crimson tu a tam čitelnější, ale razance rockové přímočarosti nás zase vrací do jiných sfér a Gary Green nám ukazuje, že je vynikající hráč na kytaru (třebaže nejprve nebyl pro kapelu tím pravým vyhledávaným modelem). Instrumentální postupy jsou pečlivě vypilované a vzájemně propojené do jemných detailů. Teď se zcela nečekaně skladba promění v elektrické blues s hammondkami a s razantními kytarovými vpády a dusající rytmikou. Nádherný příklad muzikantské všestrannosti!

THE QUEEN – patetický virbl nám přivádí anglickou hymnu God Save The Queen. Skladba je ovšem výrazně přetransformována a Gentle Giant si zde opravdu zařádí podle vlastního gusta. Album je u konce a posluchač se musí vyrovnat s řadou podnětů, které na něm byly nabídnuty…..

Myslím, že eponymní debut Gentle Giant byl velmi nadějným a odvážným hudebním krokem do neznáma. Podobně jako první album Van Der Graaf Generator se nesetkalo v době vydání s nějakým výrazným ohlasem a uznáním. V některých ohledech bylo zjevné, že publikum bude nepřipravené na hudební postupy, které kapela nabídla. Musím konstatovat, že mě tato hudba překvapila, ale nabyl jsem dojmu, že některé věci musejí více dozrát, aby došly uznání. Proto ve vší úctě k jejich hledačství nabídnu albu „jenom“ čtyři hvězdičky, abych trochu odstínil rozdíl jednotlivých alb.



reagovat

hejkal @ 11.03.2012 08:49:55
Nemám pocit, žeby medzi intelektuálmi absentovali prvoplánoví rockeri. :) Gentle Giant je parádna, priam žánrotvorná art rocková kapela, ale zároveň pre ňu platí, že je potrebné ju napočúvať, čo sa väčšine logicky nechce (sám si procesy dlhodobo napočúvateľných diel často odpustím, hlavne, ak sa mi výrazne nepáčia. Gentle Giant sa mi páči, nuž som si tú námahu dal.). Ktorý album považuješ za najlepší? Mne sa najviac pozdáva druhý.

Petr Gratias @ 11.03.2012 10:22:34
Zdravím, Hejkale....
shodneme se - Acquiring The Taste se domnívám s ohledem na jejich tvorbu že je nejlepší.
Za tohle album bych zařadil Octopus a pak Free Hand.
Jinak pozoruji, že u alba octopus je jiný obal než znám!!??
Ve druhé polovině sedmdesátých let už jejich hudba začala ztrácet "dech".
Pořád si ale myslím, že je to britské rodinné stříbro, bohužel nedoceněné, a že poslech jejich tvorby chce asi nějakou přípravu a pro mnohé rockery (posluchače) to není hudba prvního plánu, tak jako třeba Van Der Graaf Generator, Soft Machine, nebo Gong...
A ještě k tvé poznámce: setkal jsem se poměrně často ve svém okolí s lidmi (rockery), kteří mi při poslechu náročnější hudby (progresivní rock, art rock, classical rock) řekli: tohle není nic pro mě. Já mám rád, když je hudba srozumitelná hned od začátku až do konce. Také Status Quo, Sweet, Slade, Bachman Turner Overdrive ty beru, šlape to, duní to, hřmí to, pumpuje to a tady.... chvíli potichu, chvíli nahlas, časté proměny rytmů, zmatené nástrojové nástupy, žádný tah na bránu.....
Cítiš ty rozdílné přístupy lidí? Někdo je vnitřně "zneklidněn" z hudby, kterou nemůže napoprvé identifikovat a snad v nějaké snaze nenamáhat mozek a nebo z nedodostatku představivosti a emočního rozvoje (?) se brání poslouchat hudbu, kterou nemůže nikam zařadit...
Mám i takovou zkušenost, že ten kdo nebyl nikdy v divadle nebo trpěl při poslechu vážné hudby.... tak ten se k hudbě Gentle Giant..... těžko přiblíží.
Vůbec nepochybuji o tom, že Ty i já jsme schopni poslouchat se stejnou koncentrací třeba Boba Dylana, Franka Zappu, Move, Porcupine Tree, Hollies, Weather Report, Toma Pettyho nebo Milese Davise.... a nebude nám to dělat pupínky na kůži nebo vrásky na čele, ale hodně lidí to takhle necítí... Mluví ze mě jenom osobní zkušenost a v žádném případě nějaká povýšenost. Dělal jsem hodně poslechových pořadů a samozřejmě mě zajímaly reakce publika....
Gentle Giant jsou v progresivním rocku stejnými "obry" jako King Crimson, Van Der Graaf Generator, U.K. nebo Brand X.....
Zdravím!

catcher @ 11.03.2012 10:23:17
Jedna z nejoriginálnějších kapel rockové historie...její diskografie od debutu po Giant 4a Day je neskutečná jízda bez měřitelných výkyvů, všechny tyto alba za pět! Je to samozřejmě náročná muzika, ale každý ji asi vnímáme trochu jinak. Při mém prvním setkání s jejich tvorbou (tuším to byla deska Three Friends) se mi podlomily kolena na první poslech a od té doby nedám na Shulman Bros. dopustit. Tedy žádné prokousávání se složitými strukturami-rána do hlavy a hotovo. Jejich sound se nepodobá ničemu před nimi ani potom. S úctou a přiznanou inspirací se pokoušeli o konstrukci podobných struktur třeba Neal Morse (tehdy ještě se Spock's Beard) nebo Echolyn (ti se k duchu GG dostali asi nejblíž), ale pořád v uctivé vzdálenosti.
Jejich tvorba se prostě nedá nijak zařadit-není to art, blues, fusion ... jednoduše zde zcela absentuje jakékoli srovnání. Kdo chce škatulkovat, musí si v tomto případě pořídit samostatný šuplík - Gentle Giant.

Mirek Kostlivý @ 11.03.2012 16:57:31
Já jsem mrkl do svých poznámek o výměnách LP z let 1979-1980. Na pražské burze byl posluchačský záběr možná širší než v Brně. Já například vyměnil G.G. - "Giant For A Day" za Fripovo - "Exposure" nebo G.G. - "Civilian" za V.D.G.G. live - "Vital". A na druhou stranu nebyl problém vyměnit rockové Journey za jazz-rock Brand X - "Livestock" nebo Jethro Tull - "Stormwatch" za elektronické Tangerine Dream, případně ulítlé The Fugs za National Health, a tak bych mohl pokračovat dále.
Takže o nějakém nepochopení Gentle Giant tam nemohla být ani řeč, ti byli asi v Praze známější než v U.K. :-)
Ale jinak na burzu byla speciální sorta lidí, (největší máničky - tzv. metalisté), která si se mnou (ačkoliv jsem vlasy kratší neměl) nikdy nic nevyměnila. Asi i takoví lidé chodili poslouchat Petrovy G.G. Je jasné, že jejich vkus byl úplně jinde (i když nic proti tomu) a s OBREM G.G. se musel úplně minout :-)

Petr Gratias @ 11.03.2012 18:56:36
Ahoj Mirku....
poskytl jsi mi zajímavé téma k přemýšlení.
Burza a výměny alb. Taková evidence je po letech docela zajímavé zjištění....
Burziáni - to byla kapitola sama pro sebe. Chodily na ni různé sorty lidí - zarytí rockeři, mnohdy samolibí narcisové, přezíraví k jiným žánrům a ortodoxní metalisté, kteří nekupovali a nemluvili o ničem jiném než o metalu.... to jsou moje zaváté vzpomínky na osmdesátá léta a počátek devadesátých let.
Uvědomuji si, že právě odtud možná částečně pramení můj názor, že metalisté kupovali jenom ty svoje trash, death, black, speed, hair metaly a nikdy si nepamatuji, že by někdo koupil třeba Dylana, Doors, Mayalla, Genesis, Yes, Velvet Underground, Beatles, Stones, Spooky Tooth, U.K., Jethro Tull, Roye Buchanana, Muddy Waterse.... prostě něco totálně odlišného....
Začalo to Iron Maiden, Judas Priest a pak už jenom a jenom metal.... Dokonce i Led Zeppelin, Atomic Rooster, Uriah Heep, Deep Purple, Rainbow.... to pro tyhle drsný hochy nebylo dost tvrdé, syrové a pravověrné. Myslím, že podobný přístup ale měli také punkeři a novovlňáci..... najednou jsi mi, Mirku, posvítil do chodby, ve které jsem tápal...
Není to z mé strany míněno jako útok proti metalu, ale je to poznaná zkušenost z daných časů...
Sorry, pánové a díky za připomenutí, Mirku!

V Praze jsem byl na burze jenom jednou - tuším r. 1990 v Malostranské besedě... ano, vypadalo to tam hodně odlišně od toho, na co jsem byl zvyklý z Brna.

Cossack @ 11.03.2012 23:26:45
Opět reakce, která nepatří k albu ani skupině, ale k poznámkám pod recenzí...

Brněnské burzy jsem v 80. letech navštěvoval takřka pravidelně (pro upřesnění od roku 1981). První deska, kterou jsem si (až) v 84. roce pořídil za 400 Kč (když jsem předtím pracně našetřil na chassis Tesla NC 430), bylo "Love At First Sting" od SCORPIONS, potom už to frčelo „ve velkém” (jen jsme museli po týdnu desku se slevou prodat, nebo vyměnit za jinou, protože nechat si vinyl za 4 kila bylo tehdy hóóódně velký luxus, navíc by se člověk asi k mnoha nahrávkám nedostal)...
Nechci nijak zpochybňovat Petrovu zkušenost se „zarytými” fandy (jakéhokoli žánru), ale sám si vzpomínám, že (ačkoliv jsem v té době preferoval metal mnohonásobně víc, než teď) neměl jsem problém si mnou zakoupené Iron Maiden s kamarády vyměnit za Queen, Alice Coopera, The Police, Led Zeppelin, Mike Oldfielda, Jean Michel Jarreho, Deep Purple, UFO, staré KISS, Pink Floyd nebo Genesis atd., abychom si mohli udělat kopie na kotoučák, než jsme se pokusili další týden album prodat nebo vyměnit... Jinak bych se ani neměl šanci dostat k takové spoustě muziky (a že mi jí i tak fůra unikla a musím ji ojevovat zpětně teď, na stará kolena)!
Jasně, určitě se našlo i dost jedinců, kteří kromě hard rocku (nebo heavy metalu apod.) nic jiného neposlouchali, nemyslím ale, že jich byla většina... Spíš bych řekl, že našinec byl rád, že se vůbec dostane k nějaké zahraniční hudbě (jejíž coververze neslýchá většinou s českými paskvily textů na rádiu Hvězda) a žánry zas až tak moc neřešil. Třídil jen na LÍBÍ/NELÍBÍ.
Alespoň moje (osobní) zkušenost je taková...

Že bych byl takový optimista...? :-))

Jarda P @ 12.03.2012 06:56:37
Já jsem začal navštěvovat pražskou burzu od počátku studií v roce 1978, kdy metal ještě neexistoval. To byla tehdy na Letné nejlepší doba. Kapely 60. a 70. Let ještě vydávaly desky, i když punk už se začínal prosazovat. Později se to stěhovalo dál a dál od centra, což ale milovníkům rocku nevadilo si přivstat a jet objevovat nové věci. Přiznám se, že i já jsem s příchodem NWBHM těm prvním kapelám jako Iron Maiden a Judas Priest nakrátko propadl, ale nezaznamenat jsem, že by lidé, poslouchající tento žánr, odsuzovali klasický bigbít. Asi jsem nikdy na ortodoxní metalisty nenarazil. Na vojně v Brně na přelomu 1982/83 jsem občas, když se mi podařilo z kasáren zdrhnout, na zdejší burzu zašel. Bylo to tam u divadla fajn, tehdy jsem třeba objevil Marillion. Překvailo mě, že jsem tam viděl i chlapy s kufrem desek, které jsem znal předtím z pražské burzy. Po škole jsem pak jezdil každý týden s kamarády na burzu do Ostravy a čím víc se blížil konec bolševika, tím častější byly nájezdy policajtů. Jakoby tušili, že se blíží konec a chtěli si to ještě užít. Zpětně vzato vzpomínám na to rád, člověk si každého přírůstku víc vážil a taky se setkal se spoustou zajímavých lidí stejného zájmu. Dnes bych spočítal na prstech jedné ruky ty kamarády, kteří zůstali rocku věrni. Proto jsem rád, že existuje Progboard, který mi tak trochu vynahrazuje kdysi zpřetrhané kontakty a přináší typy na dobrou muziku, která mi kdysi unikla.

merhaut @ 12.03.2012 07:38:24
Burzy bude téma v příštím čísle Rock+, ozvu se mailem i zdejším pamětníkům:-) Každá vzpomínka, případně vyfocená relikvie, vítána!

Ondr@ @ 25.04.2012 22:05:50
No tak tady mě to nedá zareagovat Petře Gratiasi, ale napsat, že to není hudba prvního plánu, tak třeba jako u Van der Graaf Generator, tak to mě dostalo, ještěže sedím. Ty krávo, to je soda. kapela VdGG, kterou mám moc rád, nebyla nikdy hudba prvního plánu, a pokud tam někdy nějaký plán posléze vznikl, byl výsledkem určité, někdy i dost trnité cesty k němu. Podobně tomu bylo i u King Crimson. Finální hudební motiv navíc přetrval vždy jen krátce, než byl opět změněn, a tak stále dál. Plus celá rytmická stavba je o dost složitější, než u jiných kapel. Pokud vezmu v úvahu pozdější tvorbu VdGG, tak tam došlo k jisté větší melodičnosti jejich hudby, většímu tahu na branku a jistému ulehčení "nalezení plánu". Van der Graaf byl také vždy z velké části o intenzitě, nutkání podat sdělení, o rýpnutí do psychiky posluchače, o pobídnutí k cestě kupředu, představivosti a zamyšlení, o momentu překvapení. Takže hudba prvního plánu? Mimoto mi Gentle Giant jako kapela nepřipadá nijak vyjímečná na to, abych mohl pronést takové opovážlivé tvrzení. Mám pocit že autor asi není dobře seznámen s tvorbou skupin, jež bere ve srovnání s Gentle Giant. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Doufám, Petře, že mi někdy tato svá odvážná tvrzení nějak vysvětlíš. Dále bych doporučil jednotlivé recenze psát kratší bez květnatých okolitostí s výčtem vzniku alba, to si fanoušek najde jinde, tady se dle mého soudu hodnotí hudba. Tvoji recenzní tvorbu sleduji již nějaký čas, a aniž bych byl vyloženě proti a některé recenze jsou dobré, přece jen již místy jevíš grafomanské sklony :-))

Petr Gratias @ 29.07.2012 20:17:32
Zdravím Ondr....
reaguji trochu pozdě, nějak jsem zapomněl.
Sorry.

a pro mnohé rockery (posluchače) to není hudba prvního plánu, tak jako třeba Van Der Graaf Generator, Soft Machine, nebo Gong...

tak to bylo samozřejmě míněno jako protimluv!
Van der Graaf Generator, Soft Machine a Gong samozřejmě NEJSOU a NEMOHOU být kapely "prvního plánu". Já jsem myslel, že jsi to z textu pochopil, nebo identifikoval. Možná jsem měl tu stylizaci zpřesnit, aby to bylo srozumitelnější - tedy se omlouvám za nedorozumění.

Ten způsob koncepce mých recenzi je dán mým názorem, že každý kontakt s albem o kterém píši recenzi byl pro mě jakýsi minipříběh a jako publicista se jednoduše se čtenářem ztotožnuji způsobem, kdy se k danému tématu nějak vymezím nebo přihlásím. Není to nějaké grafomanství, ale spíš otevření se svými pocity...
Když jsem pracoval na Rádiu Hey 96,8 FM, tak tam tenhle osobní model ztotožnování s hudbou byl posluchači akceptován a nikdo si nestěžoval. Naopak si někteří lidé díky nějaké vzpomínce sami vybavili nebo jim přišlo na mysl, jakým způsobem právě u nich "přistálo" to které album.
Možná že to je částěečně i moje "deformace" protože se psaním také částečně živím...
Díky za pochopení a pozornost!
Zdravím.

vmagistr @ 23.11.2013 17:58:55
Gentle Giant pro mě byli donedávna jednou z mnoha progresivních neznámých, ale seznámení s tímto albem proběhlo na výbornou. Hodně mě baví právě ty zmíněné staroanglické vlivy, s nimiž jsem se u takto výsostně progresivní kapely snad ještě nesetkal. A také je mi sympatické, že kapela tvoří na menších plochách - takto prokomponované skladby se mi při menší délce lépe vstřebávají. Už se těším na další alba!

28.07.2008 Voytus | #

Gentle Giant představují v rockové hudbě naprosto ojedinělý jev. Nechají se inspirovat snad vším, co můžeme najít v hudbě od období Gregoriánského chorálu, až po začátek sedmdesátých let. Zkuste jmenovat nějaký hudební styl a zaručeně ho v jejich hudbě najdete. Všech šest členů ovládá značné množství nástrojů (nechybí podomácku dělané perkuse, zobcové flétny, housle, cello, saxofony, vibrafon...a všichni zpívají), což zaručuje i vysokou kvalitu živých vystoupení, na kterých byli schopni nejen skladby věrně odehrát, aniž by cokoli chybělo, ale ještě je přepracovávat, aby se divák dočkal překvapivých verzí, mnohdy lepších než ty původní. A hlavně vokály. Jsem tak trochu (víc) zatížen na vícehlasy. U téhle kapely byl každý velice zdatný zpěvák, každý mohl zpívat sóla - tři sóloví zpěváci ale bohatě stačili.
A co že nám to na svém debutu připravili? Nástup ve formě skladby Giant je přímo lahůdka pro art rockového fanouška. Alespoň zezačátku je vše v pořádku, sekané riffy, množství vyhrávek, rytmické zvraty. Vypjatý zpěv, se zabarvením podobným Rogeru Chapmanovi z Family, ale bez nekontrolovatelného vibráta. Pak se ale ozvou trubky, což přinejmenším zaskočí. Místy disonance, pak skladba zklidní, zazní sólo na mellotron, v závěru se vracíme k úvodnímu tématu. Na první poslech se není čeho chytit.
Druhá skladba Funny Ways ukazuje tu něžnou (gentle) stránku kapely. Máme tu akustické kytary, housle, zpívá další ze Shulmanů, Phil. Divím se, že ho nevyužívali častěji, má totiž v hlase něco z obou dvou dalších sóláků. Derekův vypjatý projev i Kerryho jemné andělské výšky. Po dvou minutách se skladba rozjede, sólo si zazpívá i Derek, opět trubky, hammondky, klavír, pak kytarové sólo. Tady bych viděl právě vlivy moderní vážné hudby, díky trumpetovým vyhrávkám.
Alucard, další z vrcholů alba. Úderný riff, hraný unisono na kytaru, hammondky a saxofony. Chápu srovnání s King Crimson. Též tu máme zkreslený syntík jako od Emersona. Vokály v této skladbě jsou jednoduše dokonalé a zastrašující. Dobře vyvážený poměr mezi disonací a líbivostí. Ještě jednu kapelu bych ale zmínil - Van der Graaf generator. To díky zklidnění v půli skladby, podobná nástrojovka a hlavně bantonovsky zkreslené hammondky. Před pátou minutou zazní několikavteřinová podivnost, jakých bude dostatek na dalších deskách. A nezapomeňte si přečíst název skladby pozpátku.
Poté opět zklidníme. Isn't it quiet and cold? je typicky britská. Melodikou, náladou. Tady se dají najít vlivy Beatles, zase zpívá Phil, máme tu housle. Nejpohodovější věc na albu. Nejradši mám najazzlou houslovou mezihru. V jazzovém klubu by se Gianti rozhodně dobře vyjímali. Překvapí sólo na xylofon.
Nothing at all začíná jako folková píseň s akustickými kytarami. Derek a Phil ve dvojhlasech, to je nádhera. S nástupem kapely se z toho stává další riffově zatěžkaná věc, vyvažovaná klidnějšími mezihrami. Až na sólo bicích a klavíru (naráz!) zde není slabé místo. Ale tohle beru jako nějaký dobový zvyk, to najdeme snad u všech tehdejších progresivistů. Jinak nejdelší skladba Giantů vůbec (a že v rámci art rocku není devět minut žádná doba).
Další riffovka (s dechovými nástroji) je předposlední Why not. U mikrofonu vypjatý Derek a později i Kerry. Také tu máme nějaké ty klasicistní vyhrávky na varhany, poprvé se ozvou zobcovky. Změny nálad též oceňuji, píseň navíc končí bluesovým jamem.
Závěrečná The Queen není nic jiného, než úprava britské hymny, pěkný dovětek.
Co ale musím zmínit, tak je vyváženost jednotlivých členů. Nikdo nedominuje, na každého se dostane a hlavně už zde dokážou využít svých třicet (údajně) instrumentů. Kdo je neznáte, doporučuji začít právě tímto albem, samo mě teď po dlouhé době překvapilo svou přístupností. A přesto, že jsou skladby více 'vykonstruované' než 'napadnuté', tak z každého tónu cítíte člověka. Kapela si hledá vlastní cestu, těžko říct, zda vlastně někdy dospěla její tvorba k nějakému vrcholu, protože s každou deskou dokázali přijít s něčím novým, i na posledních třech slabších albech.
reagovat

Bill Pleška @ 30.08.2012 16:39:14
Zdravím, připadám si skoro dotčen tvým tvrzením, že duet bicích a klavíru v Nothing at all je slabé místo a "dobový zvyk"! To je moje nejoblíbenější pasáž celé skladby!!! Jak bicí navazují na nářezový refrén s čistě rockovým, dunivým sólem, pak začínají pomalu jazzovatět, synkopatět a arytmičnět, do tohohle deště úderů se zničehonic přidá klavír se svou jednoduchou, mírnou, harmonicky velmi hezkou etudou (čímž vznikne ten fascinující Kontrast s velkým K, který mě vždycky skoro dojme)... a potom to za chvíli vzdá a připojí se k bicím v jejich anarchistickém řádění. To není jenom dvojsólo, to je prostě celý dramatický hudební příběh! :-)

29.06.2007 pepanovacek | #

Nebudu se sáhodlouze rozepisovat o kapele a albu, které moc neznám, bohužel. Nechápu, jak je možné, že mě tahle kapela míjela až do loňského roku, no, člověk nemůže znát všechno :-)

Celkové dojmy po prvním poslechu celého alba najednou (některé skladby znám už celkem důvěrně z Progarchives) jsou vesměs velice pozitivní – blues – jazz – rock – art rocková muzika se skvělými nápady, skvělými vokály a skvělými instrumentálními výkony.

První skladbu znám dobře právě díky Progarchives, pro mě velmi příjemná zhulenina s pasážemi v lichých rytmech, výbornými vokály a řekl bych i prvky vážné hudby, cítím podobnost s Jethro Tull, jako i ve třetí, Alucard, tady i díky saxofonu s King Crimson, ale vzhledem k roku vydání 1970 jde asi opravdu o podobnost, nikoli o vliv, i když ten konec a konec 21st Century Schizoid Man Mirrors ….
Isn´t It Quiet And Cold se mi zase zdá lehce Beatlesovská, podobnost s hlasem McCartneye je mi velice příjemná.

I když je album hodně vyrovnané, řekl bych, že vrcholem jsou skladby Nothing At All a Why Not ? Tady slyším i podobnost s Trespass, ve vokálech s CSNY (kromě zmiňovaných Beatles), znovu Jethro Tull (kytara se mi zdá dost „Barreovská“) a King Crimson, po sóle na bicí i ELP. Když jsme u toho, místy jsem slyšel i Blue Effect a Flamengo z období Kuřete v hodinkách. Nevím proč se mi zdá, že Why Not je druhá část Nothing At All, v každém případě si labužnicky pomlaskávám. A končíme pěkně „bluesovo – boogieovsky“ :-)

Takže, vypadá to, že jsem jen vyjmenoval spousty interpretů, které mi Gentle Giant připomínají. Ono mezi námi, kdyby tohle album vyšlo třeba v roce 1980 a bylo vším tím „jen“ inspirováno, bylo by vynikající. Takhle mi nezbývá, než konstatovat, že úplně chápu Oliase, který je má radši, než Genesis a že se těším na druhý, třetí, čtvrtý a další poslech.

Opravdu skvostné album, vím, že se to nemá po prvním poslechu, ale : *****

reagovat

28.12.2006 Óin | #

Přemýšlím nad tím, proč jsem se ke tvorbě Gentle Giant dostal až teď. Asi jsem měl smůlu v tom, že v době, kdy jsem propadl progesivnímu rocku, mi o téhle kapele nikdo nic neřekl a já poslouchal pořád dokola Genesis, Pink Floyd, Yes a Jethro Tull. Elpíčka Gentle Giant nebo VDGG jsem na burzách sice zahlédl, ale nějak jsem nevěděl, co si o těch kapelách myslet. Na druhou stranu teď můžu zase objevovat něco nového a jsem tomu rád. Jaké je debutové a eponymní album GG? Jedním slovem - skvělé. Chvíli mi trvalo, než jsem do hudby GG pronikl, ale pak už jsem si jen vychutnával muzikantské umění členů kapely a jejich pohrávání si se změnami rytmu či nálady. Z alba je cítit nadšení, obsahuje prvky, které se pro hudbu GG staly později typickými, jako například nádherné vícehlasy či používání klasických nástrojů. K mým oblíbeným písním patří jak hardrockový Giant, tak i baladická Isn't It Quiet And Cold? Co dodat? Ani po více než 37 letech ta hudba nezestárla a pořád stojí za poslech...
reagovat

Wenzl @ 14.04.2007 00:00:00
Absolutně souhlasím,vychytaná věcička.Byl jsem na tom podobně jako Vy,taky jsem se k tomu dostal se značným zpožděním.Inu vždy se najde něco,co může překvapit.V tomhle případě jen pozitivně.

Mirek Kostlivý @ 14.04.2007 00:00:00
Já měl, pánové, štěstí na staršího bráchu, takže když prvně dotáhl z burzy jejich 5.LP - In A Glass House, byl jsem ztracen.
Pravděpodobně nejméně doceněná kapela v historii progresivního rocku.

Wenzl @ 14.04.2007 00:00:00
Omyl Mirku,dnes námi již doceněna.Škoda jen,že valná většina zde se presentujících "znalců" hudby o téhle kapele a mnohých dalších nemá ani tušení.
Nemyslíte,že je to poněkud nudné,že na úvodní stránce frekventují téměř jen notoricky známé věci.Mě jste velice překvapil s těmi PATERNOSTER.Ty prozměnu vůbec neznám já,tudíž se mám po čem pídit.Díky

Mirek Kostlivý @ 15.04.2007 00:00:00
Ale jo, to dokažu pochopit, zvláště když se všichni můžou zbláznit z toho, že Curt Cobain odešel z tohoto světa v tak mladém věku. Ale mně Nirvana před 15-ti lety vrátila chuť se opět zajímat o hudbu po těch bídných 80. létech, proto je jmenuji. Ale raději mám z grunge Pearl Jam, jejichž debut Ten pokládám za nejlepší desku 90. let, co do kvality se blížící debutům velikánů typu King Crimson, ELP, Gentle Giant, Pink Floyd, Captaina Beefhearta ap.