Naposledy přidané recenze
Cobham, Billy / Paradox, The First Second (1998)
| 22.06.2024 | Druhé album projektu Paradox - The First Second je záznamem z mnichovského koncertu. Návaznost na první Paradox je svým způsobem navádějící a přitom ne. Jediné, co obě alba mají společného jako styčné body jsou hudebníci /Cobham, Bickford, Schmid/ a jejich nástroje. Naprosto jiný track list a koncertní prostředí tomuto titulu přidávají punc originality a The First Second se tak nepřímo váže na svého předchůdce.
Cobham a basák Wolfgang Schmit nastavili rytmickou laťku hodně vysoko a tím přípravili hudební podhoubí pro kytaristu Billa Bickforda, který se dostatečně na svůj nástroj vyřádil. Taková to kytara ještě u BC nehrála. Žádný kulatý a křehký kytarový zvuk jak vajíčko. Tahle kytara řve jak motorová pila. Billymu patří autorsky tři skladby /o jednu víc, než na Paradox studio/ Prvni - Mozaik je cover z jeho alba Warning! /1985/ a je velmi zajímavé posuzovat rozdíly mezi oběma songy. Melodicky stejné, dramaturgicky oba úplně někde jinde. Jako další song Billy představuje skladbu Pandora's Box. Funky základ a hodně kytarová záležitost. A mě se zdá, že už jsem ji někde na Cobhamových albech slyšel. Poslední Billyho skladbou je song Serengeti Plains - slavné album By Design /1992/ a tady zastávám názor, že verze z Paradoxu se mi líbí víc než originál. Tady jedou všichni tři neskutečně. Od jemných linií až po ukrutnou hardrockovou dravost.
Rozebral jsem okrajově skladby pouze Billyho Cobhama. Tvorbu zbylých dvou členů tria vůbec neznám, takže se vyjádřím jen okrajově k jejich výkonům na tomto titulu.
Basák Wolfgang Schmid je jedním z těch nejvýraznějších, co jsem u Billyho zatím slyšel. Neskutečná rychlost a zajímavá technika.
Bill Bickford je zase pro změnu ten "nejtrvdějc" hrající kytarista v Cobhamově portfóliu.
Mám dojem, že si tihle tři velmi sedli a společně se dobře bavili a výsledek je znát. Album Paradox - The First Second je perfektně nazvučený koncert /kdybych tvrdil, že to je studiovka, asi by to prošlo/, plný skvělých výkonů a odvazů. První Paradox jsem kdysi hodnotil ****z***** a po čase jednu umázl. Tady se v hodnocení z dávných časů ztotožňuji a tak vše zůstává při strarém. ****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Paradox, The First Second
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Wuthering Heights / Within (1999)
Poměrně nedávno jsem někde zaslechl část parádního progmetalového tracku. Chvíli to trvalo, ale nakone jsem se dopátral - je to dlouhá skladba "Dreamwalker" z debutu dánské skupiny Wuthering Heigts. Z Dánska poslouchám pravidelně skvělý Mercyful Fate (snad se konečně dočkáme nějakého alba) a King Diamonda.
Nicméně tady jsem neodolal a postupně doplnil celou DGF a začal jsem debutem, kde, jak již zmíněno, skupina stvořila téměř čtrnáctiminutový opus "Dreamwalker".
Samozřejmě že další skladby rozhodně nejsou do počtu, ať už úvodní Enter The Cave nebo závěrečná The Wanderer's Farewell. Rozhodně velice silné progmetalové album, a za ten opus čisté 4*
» ostatní recenze alba Wuthering Heights - Within
» popis a diskografie skupiny Wuthering Heights
Stern, Mike / Trip (2017)
V lidském životě se odehrají tisíce a tisíce situací, které můžou ovlivnit další fungování daného jedince a jeho okolí. Jsou situace, které se přihodí nahodile a budou spjaty s budoucností člověka, který třeba ještě před minutou vůbec nevěděl co se mu stane a jaké to bude mít následky pro jeho následující období. Miku Sternovi se před natáčením tohoto, zatím jeho posledního studiového alba stala ožehavá nehoda, a nebylo vůbec jisté, zda bude ve své kariéře kytarového virtuose vůbec pokračovat. Ale vše dopadlo dobře a Mike Stern jede dál a vydal parádní opus pod názvem Trip.
Trip není žádná inovativní deska, zvuk a nálada alba odpovídá přesně tomu, co Mike Stern skládal již dříve. Trip, to je jedenáct skladeb, stopáž cca 66 minut a sedmnáct hostů, podporujících Sternovu kytarovou hru. Jako největší přínos o jisté novátorství pro album vidím účast bubeníka Lennyho White. Ne, že bych byl zaujatý tímto géniem, ale skladby, ve kterých se zde na Tripu prezentuje jsou technikou a zvukem jinde, než bicí Dave Weckla, Denise Chamberse a Willa Calhouna, kteří jsou taky na seznamu hostů.
Trumpeta Randyho Breckera ve skladbě Blueprint zní naprosto famózně.
Jako saxofónistu si Stern pozval na Trip i slavného Billa Evanse, který kdysi jako mladíček to válel u Mahavishnu Orchestra v osmdesátých letech.
Jediný akustický kousek pod názvem Gone se nachází uprostřed alba na pátém postu. Snivá, romantická skladba v režii Mikeho akustiky, klavíru, kontrabasu, bicích a pekusí dává prostor na oddech před následnými složitými vyhrávkami.
Jedna taková je hned po Gone a zaujalamě basovou linkou Toma Kennedyho. TK je spoluhráč Dave Weckla a tak se trochu divím, že post bicích obsadil v této skladbě Dennis Chambers.
Jediný track na albu, kde se představí zpěv-nezpěv je pod názvem Emilia a u této skladby se jako další host z obřího seznamu představuje Sternova manželka Leni a hraje na akustický strunný nástroj ghoni.
Celkově vzato : Trip si zaslouží určitě ****z***** Je to vlatně už u něj svým způsobem rutina, ale Mike Stern má vyloženě výborná alba, která sice můžou někomu přijít jak přes kopírák, ale kvalitní produkce a kytarový feeling jsou vždy tou jistotou u tohoto jazzového muzikanta.
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Trip
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / Fruit of the Loom (2007)
Fruit from the Loom má kreslený barevný obal a ten booklet uvnitř je velký a ještě barevnější. Dokonale to zavádí na hudbu na cd. Když jsem slyšel Fruit poprvé, okamžitě jsem věděl, že tohle album bude něco extra. Aniž bych se pouštěl hned do nějakých soustředěných poslechů, nechal jsem ho jen tak plynout a nesnažil jsem se ponořit hloub do struktury nahrávky. Dělám to vlastně s každou nahrávkou, co si pořídím. Poprvé mě zajímá zvuk a nálada nahrávky. A první dojem jsem popsal slovy : naprostá, uvolněná pohodička. Radost z prvního dojmu umocnily ještě víc další poslechy, když jsem se už soustředil na to, co nám posluchačům muzikanti nabídnou za výkony. A je z čeho vybírat. Takhle dokonale proaranžovanou práci Billy ve svém portfóliu snad ještě nikdy nenahrál. Je zde snad všechno, s čím Cobham dosud pracoval. Smyčcové sbory, dechové sbory, housle, trubka, saxofon, hammondky, piáno a nekonečné rejstříky kláves, akustické a elektrické kytary, etnické vokály a etnické perkuse, vibrafon - protě neskutečně bohatá dramaturgie, dokonale vyvážená pro jedenáct songů na 63 minutách. Album mi sráží v hodnocení ten fakt, že Cobham nepřišel komplet s novým materiálem, ale i tady, třetinu alba věnuje jeho skladbám už jednou zrealizovaným. Zanzibar Breeze, Crosswind, Spectrum a Eggshell Still on my Head. Poslední jmenovaná je tak trochu detektivka. Tu melodi jsem už někde u něj dřív slyšel. Pátral jsem v cd a Billy tuto skladbu hrál na albech před tímto. Jsou to live alba Compass Point /2013/ - album vyšlo sice po tomto, ale koncert byl nahrán daleko dříve, což je určující a Missisippi Nights /2003/. Stále jsem však hledal a našel tu původní verzi. Ta píseň se jmenuje What If? a pochází z alba The Traveller /1994/ a je nazpívaná zpěvačkou Carole Rowley. Jinak musím uznat, že ty covery se povedly, tady nemám žádných výtek.
Zarytí fandové Cobhamovy ranné tvorby Fruit from the Loom nejspíš nepříjmou, asi nepřijmou od Billyho nic, co následovalo v osmdesátých letech a dál. Já s tím problém nemám a tvorba BC mě baví po celou jeho kariéru. Vždyť je to jeden z nejlepších bubeníků a skladatelů v tomto ranku vůbec. Já jsem se mu otevřel a on mě bohatě odměnil - hudbou. ****z***** Hodně podobná téhle desce je deska Palindrome/2010/.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Fruit of the Loom
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
McLaughlin, John / Shakti : This Moment (2023)
Je to víc jak čtyřicet let, když skupina Shakti s Johnem McLaughlinem vydali posledni a k tomu parádní album Natural Elements /1977/. Ale i tak, John a parta indických hudebníků spolupracovali i nadále po celá desetiletí. Uvedu pár příkladů : Zakir Hussain - Making Music /1987/ nebo Remember Shakti byl projekt na konci devadesátých let, vydaly se tři koncertní cd a nemluvě o spolupráci a hostování McLaughlina na sólových albech hudebníků z této asijské země.
Shakti a jejich This Moment se trochu posunuli dál od jejich původního konceptu ze sedmdesátek /bodejť by ne, když alba dělí od sebe skoro padesát let/. Vizuálně logo Shakti zůstává stejné, ale přesto dochází k malé změně, na kterou chci upozornit. Všechna alba Shakti ze sedmdesátek si k názvu připojila jméno Johna McLaughlina, ale na This Moment Johnovo jméno už nefiguruje. Zdá se, že JMcL se stal platným členem skupiny a jeho jméno by vedle Shakti bylo zbytečné.
Co nabízí hudba samotná : Etnický jazz a world music. Johnovy akustické a elektrické kytary a kytarové syntezátory dobarvují atmosféru indických bubínků a perkusí. Občas zahrají housle, ale hlavně tahle deska Shakti je o zpěvu a vokálním projevu jménem konokol, což je jakési slabikové prozpěvování, které spíše podporuje rytmiku a nemá žádný zdílný obsah. Nálada alba je pestrá - od rychlých temp perkusí a kytarových běhů se vzápětí posluchač ponoří do naprosté meditace a nechá se unášet svým vnitřním vesmírem a fantazií.
John McLaughlin přispěl čtyřmi skladbami z osmi z toho ta úvodní je v režii všech muzikantů.
This Moment je působivá hudba, kterou však ocení málokdo. Indické perkuse a melodika není pro každého. Housle, netradiční kytarové postupy a k tomu indické zpěvy můžou být pro západního posluchače /pro nás evropany/ velké sousto. Já jsem si tento styl muziky oblíbil a to díky Johnovi, protože mě jeho hudba a hra na kytaru fascinuje. Hodnocení : Pouze v souvislosti se skupinou Shakti tohle album se mi líbí asi jako Natural Elements a proto je za ****z******
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Shakti : This Moment
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
Cobham, Billy / The Art of Five (2004)
| 02.06.2024 | Billy Cobham je pro mě jeden z největších hudebníků vůbec. Mám rád jeho tvorbu, ať už s Mahavishnu Orchestra nebo sólově - je to jedno. Vždy vyprodukoval hudbu s vysokým nasazením a potenciálem a i když některé desky se někomu můžou zdát nepovedené, já jsem si oblíbil celý jeho katalog. Pravdou je, že ne vždy jsem se u některých titulů chytil hned na první dobrou, občas trvalo i celou dekádu, než jsem do některých jeho prací "dorostl".
A tím "dorostl" je i trilogie The Art of Three, Four a Five.
The Art of Five se liší od trojky a čtyřky hlavně tím, že je nahraný skoro celý studiově. TAo5 vznikl z velké části ve studiu Real World v létě roku 2002. Dvě skladby s osmi se pak nahrávaly ve Švýcarsku živě.
TAo5 v obsazeni bicí, kontrabas, piáno, trumpeta a alto saxofón je zdařilou ukázkou souhry a sólování jednotlivých hudebníků za podpory ostatních spoluhráčů. Když svůj poslech soustředěně zaměřím na Billyho bicí soupravu, v célé kráse vynikne hra ostatních muzikantů. Tady jakoby nikdo nad nikým nedominoval, vše je souladné a vzájemně se podporující.
Jazz a post-bop, servírovaný ve vysoké hudební i zvukové kvalitě nemůže milovníky akustického jazzu nechat netečnými. Tohle cd je takzvaně "vyšší dívčí" a já jen dodám - poslech chce klid, uvolnění a něco dobrého k tomu.
Cobhamovy ryze akustické jazzově znějící alba jsou trochu mimo od jeho fusion prací, ale i tak mají u mě vysoký kredit a rád je poslouchám. The Art of Five je velmi dobrá deska, ale je tak trochu mimo jeho záběr. Hodnocení : Velmi silné ***z***** pouze v discografii B.C.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - The Art of Five
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Buffalo Springfield / Buffalo Springfield Again (1967)
Mohli Buffalo Springfield vydržet déle než dva roky, které jim osud nadělil, a vydat se tak na cestu podobnou té, jakou jen v mírně obměňující se sestavě absolvovali třeba jejich žánroví i územní souputníci Grateful Dead? Plodné sólové kariéry Neila Younga a Stephena Stillse naznačují, že by to nejspíš bylo zatraceně těžké - více plodných autorů a schopných zpěváků v kapele obvykle nedělá dobrotu (čest výjimkám). Svůj podíl na rozpadu nadějné kapely ale měl i tehdejší establishment, jehož "tažení" proti vlasatcům šlukujícím a šňupajícím kdovíco odnesl počátkem roku 1967 deportací do Kanady basák Bruce Palmer. V méně vhodnou dobu to přijít nemohlo - stále populárnější kapela se tehdy mezi spoustou koncertů pokoušela nahrát druhé album, nazvané později Buffalo Springfield Again. Jak její tehdejší snažení dopadlo?
Tam, kde na debutu kytary jemně cinkaly či způsobně pokvákávaly, najednou kraluje Youngův "fuzzovitý" zvuk, kterým načichla především jeho pověstná, notovému zápisu se vzpírající sóla. V kontrastu s tímto zkreslením (užijete si ho třeba v Youngově psychedelické pecce Mr. Soul nebo ve Stillsově vokálně splétaném kusu Hung Upside Down) ale jádro skladeb pořád tvoří povedené melodické nápady evokující pokojnou ospalost a zároveň mladické nadšení, kterýmiž náladami tehdy západní pobřeží svorně prokvétalo. Třeba takový jazzem ovíněný kus Everydays nebo lehoučká kytarová náladovka Sad Memory si z obojího vzaly přesně odváženou dávku, zatímco můj nejoblíbenější kus na desce Expecting to Fly to s psychedelickými pilulemi nejspíš dost přehnal. Ani tady nechybí zástupce "byrdovského" country v podobě kousku A Child´s Claim to Fame, novinkou je naopak soulová nálada (Good Time Boy). Jedinou položkou, která mi na desce nesedí, je Youngova závěrečná koláž Broken Arrow. Její jednotlivé části jsou prudce poslouchatelné, dost mi ale vadí ty "umělecké" předěly. Snaha o progresi tedy rozhodně není to, co bych na téhle kapele oceňoval.
V bouřlivém sedmašedesátém roce snad ani nešlo ustrnout ve vývoji, takže i Buffalo Springfield svoji muziku interpretovali novými výrazovými prostředky. Pořád šlo o skupinu s jasnou identitou a "tváří" (respektive "tvářemi"), která někam směřovala. Že to "někam" má znamenat rozpad a v komerčním měřítku hudební zapomnění byla daň, kterou v rockových dějinách zaplatila spousta originálních a talentovaných kapel.
» ostatní recenze alba Buffalo Springfield - Buffalo Springfield Again
» popis a diskografie skupiny Buffalo Springfield
Return To Forever / The Anthology (2008)
| 28.05.2024 | Return To Forever. Pravdepodobne najšialenejšia fusion kapela, aká kedy brázdila pódiá. Jej najdiabolskejšie obdobie zaujímavo mapuje dvojdisková výberovka The Anthology z roka 2008.
Fusion výbery sú pomerne zúfalé. Keďže jazzoví muzikanti nahrávajú albumy vo frekvencii vysielania reklám v súkromných televíziách a popri tom zvyknú hosťovať na stovkách ďalších albumov spriaznených interpretov, vôbec sa nečudujem, že žiadny poriadny výber americkej legendy Return To Forever neexistuje. Ono, tie albumy nahrávajú rôzne zostavy, vychádzajú na rôznych značkách, skrátka, už len vysporiadanie autorských práv je nočnou morou. Tento výber som si kúpil predovšetkým preto, lebo obsahoval kompletný album Hymn Of The Seventh Galaxy (1973). Ale poporiadku.
Predpokladám, že nikomu, kto sa trocha zaujíma o muziku, nemusím predstavovať klávesovú legendu Chicka Coreau. Frontman obklopený velikánmi. Na tejto antológii sú to Stanley Clarke (basa), Lenny White (bicie), Al DiMeola (gitara) a Bill Connors (gitara).
Dva disky pokrývajú obdobie rokov 1973-1976, a teda štyri albumy vrcholného obdobia fusion. Zároveň ide o albumy, na ktorých bubnoval fenomenálny Lenny White. Hymn Of The Seventh Galaxy a Romantic Warrior (1976) sú tu obsiahnuté komplet, čo je vcelku bizarná voľba na „best of“. Albumy Where Have I Known You Before (1974) a No Mystery (1975) núkajú zhodne po štyri skladby.
Hudba je... technicky prehnaná. Skladbu po skladbe opisovať nebudem, ale poviem vám, hrať čosi takéto v plnom nasadení ani dnes nedokáže veľa hudobníkov. Osobitou kapitolou je Lenny White. Bez hanby priznávam, že na tento level hrania som nedorástol a aj keď by som sa to asi dokázal naučiť (čítaj imitovať), nemyslím si, že by som to dokázal zahrať presvedčivo. Pár rokov technických cvičení 12 hodín denne by mi určite pomohlo. Lenny bol absolútne bubenícke zviera, pre mňa najtechnickejší bubeník, akého som kedy počul. Iste, mám obľúbenejších (technika nie je všetko), ale... Počúvať ho je pre mňa zážitkom zakaždým, keď nastane. Asi nikto sa nevyhne podvedomému porovnávaniu gitaristov. Billy Connors je na „Hymne siedmej galaxie“ minimálne rovnako dobrý ako talentovaný Al DiMeola, ktorý hrá na ostatných troch albumoch. Stanley Clarke je legenda, vďaka našim Jazzákom si vybudoval kultové postavenie aj na Slovensku. Je skvelý, ale v kontexte Return To Forever ho vnímam ako muža v pozadí, hoci hrá naozaj pestro. A Corea? Klávesy nikdy nezneli všadeprítomnejšie.
Oba disky vnímam ako exkurziu po vrcholovom sedemdesiatkovom fusion, v niektorých momentoch mám dojem, že už to ani nejde, a predsa! Rozbehnutá smršť Captain Señor Mouse je pre mňa asi najjasnejším príkladom toho, kam sa dá zájsť s rýchlosťou. Čo sa týka hudby, nevnímam slabé miesto. Pravda, nie je to hudba, ktorú by som vedel zahmkať, nepamätám si jednotlivé motívy, nie je to srdcovka. Predstavuje možnosť, pomerenie ľudských limitov, skúmanie vrcholových medzí. Občas je to zaujímavá cesta, častokrát je to pre mňa len akademický záujem. Ale, ako vraví klasik, každý záujem o umenie je rovnako relevantný, a tak mi to stačí.
Hodnotenie hviezdami je v tomto prípade rovnako relevantné ako maľovanka pre deti pre nukleárnu fúziu. Nijako. Napriek tomu si myslím, že je to neopakovateľný plhohviezdičkový zážitok. Akurát nie každodenný.
P. S. Dočítal som sa, že ide o remasterované nahrávky, neviem posúdiť, či je to dobre, každopádne vlastním japonské CD Romantic Warrior (DR 11) a nejaké výrazné zmeny nepočujem. Bežní poslucháči na nete sú nadšení, DR je však nižšie (7) ako neremasterované nahrávky (hýbu sa okolo 10-13).
» ostatní recenze alba Return To Forever - The Anthology
» popis a diskografie skupiny Return To Forever
White, Lenny / Edge (1998)
Zatím předposlední sólová deska Lennyho Whitea nenabízí v podstatě skoro nic světoborného. Lenny na albu Edge zní převážně vyklidněně a komorně. Tohle album nemá nějak zvlášť silný moment, ale přece jen jeden bych za sebe našel. Skladba "It Was a Very Good Year" je naprostá bomba a po textové stránce bude asi taky velmi zajímavá. Je to jedna z mála písní, která je obdařena zpěvem, a rovnou od Dianne Reeves.
Songů, co stojí za pozornost je na Edge přeci jen víc, než výše uvedený kousek. Třeba závěrečná "Semi-Five" je docela slušný nářez s tvrdým kytarovým zvukem, ale kytyru za tím nenajdete. Je to syntezátor. Další famózní ukázka Lennyho produkční činnosti je první track - "Raiders in the Temple of Boom". Do této poměrně melodicky monotóní skladby White přidal zvukové prvky a efekty z oblasti, jak já říkám Human. A ta kytara v této skladbě je tehtokráte originál /Nick Moroch/.
Za nejméně povedenou věc považuji zeppelínovský "Kashmir". Pěvecký přístup připomíná zvuky čerstvě vykleštěného zpěváka, nebo něco jako tahání kočky za ocas. Mám dojem, že Lenny použil původní klávesový podklad z roku 1975.
Zbytek šedesátiminutového cd není vůbec špatný, takhle se to říct nedá. Je za tím velmi dobrá produkce, zvuk, výkony hostujících hudebníků, ale chybí to pomyslné mňam - to je bomba.
Album, jenž propojilo hudební styly Jazzu, Funky, R'n'B, Soulu si u mě vede jako velmi dobrý počin a tak mu za sebe udělím krásné ***z***** V Lennyho diskografii jsou ale lepší kousky než je Edge.
» ostatní recenze alba White, Lenny - Edge
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Cobham, Billy / De Cuba y de Panama (2008)
| 21.05.2024 | Billy Cobham překvapil své fans další studiovkou, tentokráte zaměřenou na karibik a latino. Spojil své síly s mladou kubánskou hudební partou pod názvem Asere a společně vydávají album. Nutno dodat, že se jedná o první a zároveň i poslední počin tohoto ražení v Billyho diskografii.
Album De Cuba y De Panama obsahuje na ploše 57 minut osm skladeb. Autorsky je Biily zastoupen ve dvou tracích. První, vlastní cover Panama je v originále nahrán na albu By Design /1992/ a druhý cover pod názvem Hoja, Otono y Flor je vystavěn na melodice, kterou Cobham použil kdysi na studiovce Focused /1998/ a tam se tato skldba jmenuje Walking in Five. Ale první verze Wi5 je na albu Paradox /1996/. Těmito dvěma songy Billy vystřílel svůj autorský potenciál a to je přece jen trochu málo na to, když album nese jeho jméno.
Ale pojďme si představit skupinu Asere a podívat se jim na zoubek. Jak už jsem psal, Asere jsou parta mladých kubánských hudebníků, hrajících hlavně tradičně v odkazu jejich zeměpisné polohy.
Cobhamova obrovská bicí souprava /podle fotky ze studia/ je obklopena mnoha drobnými perkusemi afro-latino ražení. Na albu to několikrát rozjedou všichni tak, až uši /nebo hlava/ občas nestíhají poslech.
Trubka je nedílnou součástí latino muziky - a i tady je jedním ze základů dramaturgie.
Jako další hlavní nástroje pulsující celým abem, jsou akustické kytary. Jedna je originál kubánská speciálka a ta druhá je klasická španělka.
Asere nejsou jen instrumentálové, na albu představují několik španělsky zpívaných písní a to je ta další zajímavá přísada do Billyho hudebního, už tak bohatě instrumentálního portfólia.
Závěrem : Ryze akustické album /kromě baskytary/, založené na španělském vokálu, trubce, akustických kytarách a rytmice - bohatě okořeněné o světové perkuse si zasloží jistou pozornost. Kdybych pořádal tématickou karibik párty, tak určitě s tímto cd. Kdysi jsem dal dvě hvězdy, zvyšuji na ***z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - De Cuba y de Panama
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Monroe, Michael / The Best (2017)
Zpěvák, saxofonista, hráč na foukací harmoniku, příležitostný bubeník, basák, kytarista a (hlavně) excelentní showman. To je Michael Monroe, jedna z nejzajímavějších postav dekadentního osmdesátkového rokenrolu. Glam metalový veterán, jehož kariéra započala koncem 70. let ve finské punk 'n' rollové kapele Hanoi Rocks, která to kdysi vzala přes Švédsko a Anglii až do slunné Kalifornie. Tam v půli osmdesátek její kariéra skončila těsně předtím než se skupina mohla stát opravdu hodně slavnou. Příčinou konce byla tragická automobilová nehoda, na jejímž začátku byl velkolepý mejdan s Mötley Crüe. Hanoi Rocks při ní přišli o bubeníka, jenž byl podle jejich slov duší kapely a v roce 1985 se rozpadli. Ještě předtím však stačili silně ovlivnit tehdejší los angelskou hard rockovou scénu, zvláště pak její méně uhlazenou, "špinavější" část. Takoví Guns N' Roses by mohli vyprávět. Ostatně právě oni později přizvali Michaela Monroea k nahrávání dvojalba Use Your Illusion, kde je k slyšení jeho foukačka ve skladbě "Bad Obsession". Dva roky nato pak hostoval u GN'R na albu coververzí Spaghetti Incident, kde si s Axlem zapěl ve skladbě "Ain't It Fun' od Dead Boys, jednoznačně nejlepší položce celého projektu. Koneckonců, sám nahrávání této skladby inicioval.
Po rozpadu Hanoi Rocks vydal Michael dvě sólová alba (v letech 1987 a 1989), z nichž to první zapadlo a to druhé zaznamenalo mírný komerční ohlas. Ten se však zdaleka nedal srovnávat s monumentálními úspěchy kapel jako Poison nebo Skid Row, které jeho původní kapela inspirovala.
Hanoi Rocks i Michael Monroe se časem zařadili po bok mnoha dalších vlivných a stylotvorných umělců, kteří se stali legendami a kultovním vzory pro mnoho svých následovníků, jejichž komerčního věhlasu však nikdy nedosáhli.
A právě tady, na samém sklonku 80. let, začíná dvoudisková kompilace, mapující prvních třicet let Monroeovy sólové dráhy. Což ostatně povrzují i ty tři křížky na obalu.
A lépe než songem "Dead, Jail or Rock 'n' Roll" už výběrovku tohohle blonďatého rockera asi ani nelze uvést. Slogan, vetknutý přímo do jeho názvu, hovoří za vše. Skladba je postavená na skvostném kytarovém rifu, tak trochu připomínajícím ten z "No Class" od Motörhead. A ten dá zase vzpomenout na "Tush" od ZZ Top nebo "Dizzy Mamma" od Slade. Můžete porovnávat a zjišťovat, co z toho bylo dřív. Faktem je, že zrovna Monroeova varianta je od těch ostatních nejodlišnější. Celkově jde o vpravdě rokenrolový nářez, ve správných momentech podpořený foukací harmonikou. Což je ingredience, která (mě) prostě nemůže zklamat. A to, že zrovna jí (a také saxofonu) Monroe hojně využíval už v dobách Hanoi Rocks, je samozřejmě jenom jeho plus.
Tahle věc pádí vpřed jak utržená ze řetězu a skandovaný refrén si nelze alespoň v duchu nezpívat s sebou. Právě tohle je asi ta úplně nejlepší ukázka z celé Monroeovy sólové tvorby. A pro zajímavost, v závěru videoklipu, jenž byl ke skladbě natočen, hostuje Monroeův velký fanoušek Axl Rose. Což znalce losangelské osmdesátkové scény, stejně jako pozorné čtenáře této recenze, nemůže překvapit.
Kompilace pokračuje druhým singlem ze stejného alba (Not Fakin' It, 1989), Tentokrát je to chytlavá a typicky osmdesátkově melodická "Man with No Eyes". Stejně jako její singlový předchůdce, i ona byla opatřena videoklipem, jenž lze dodnes najít na youtube. Záběry z koncertu tu střídá sestřih z dobových televizních reportáží, většinou zobrazujících demonstrace proti zvůli diktátorů. To písni dodává politický podtext, pro Michaelovu sólovou tvorbu i pro tvorbu Hanoi Rocks naprosto netypický.
Balada "It's a Lie", původně vydaná už na zpěvákově sólovém debutu Nights Are So Long z roku 1987, je zde uvedena ve verzi vydané coby bonus na některých edicích alba Peace of Mind (1999). Od originálu se liší tím, že v ní hostuje Michaelův přítel a velký vzor, Stiv Bators z legendárních Dead Boys. Pokud jste viděli film CBGB, mapující historii stejnojmenného newyorského klubu, víte dobře, že tahle sebedestruktivní parta je naprostým přírodním úkazem i mezi těmi nejšílenějšími příklady z historie rock 'n' rollu. Při poslechu skladby, složené Batorsovým kolegou z Dead Boys, Jimmym Zeroem, vás nejspíš ani nenapadne z jak divokého podhoubí vítr vane. Svou náladou se píseň ze všeho nejvíc blíží takovým těm posmutnělým rock and rollovým tanečním baladám z druhé půle 50. let.
Michaelův sólový debut je dále zastoupen titulní skladbou "Nights Are So Long" a hravou popůvkou "Can't Go Home Again". U obou skladeb přemýšlím, proč byly vybrány, protože i když neurazí, ani na jedné nevidím nic výjimečného. Možná k nim má Michael silný osobní vztah, ale z mého pohledu jsou to vcelku průměrné a krotké věci, které bych s klidem nahradil daleko výraznějšími rock 'n' rolly "She's No Angel" a "Too Rich to Be Good". Ty mají daleko větší grády a také docela blízko ke staré tvorbě Hanoi Rocks.
Dojem z několika krotších songů po skvělém začátku okamžitě napravuje nálož hitovek z punkového alba Demolition 23, jež reprezentuje další důležitou fázi příběhu Michaela Monroea. Ten se totiž už v 80. letech přesunul z LA do New Yorku, kde v roce 1993 společně se svým bývalým spoluhráčem z Hanoi Rocks, basákem Samem Yaffou, kytaristou Jayem Heningem z glam metalových Star Star a bubeníkem Jimmy Clarkem, založil punk rockovou kapelu, které dal (nevím přesně proč) název Demolition 23. Stejnojmenné album však klidně mohlo vyjít i jako jeho další sólovka. Monroe je ostatně jediný z kapely, kdo je pod písněmi z této desky podepsán. Jako spoluautor je pod většinou z nich uveden producent Steven Van Zandt (známý též jako Little Steven ze Springsteenova E Street Bandu) a s texty vypomohla tehdejší Monroeova manželka Jude Wilder.
Po nahrání alba se ke kapele připojil další Monroeův bývalý kolega z Hanoi Rocks, kytarista Nasty Suicide. Věci vypadaly velmi slibně, dokud Nasty v březnu 1995 náhle neodešel z kapely, načež naštvaný Monroe celý projekt ukončil a vrátil se do Finska.
Z jediného (ale výtečného) alba, které po tomto projektu zbylo, jsou nám zde předloženy hned čtyři pochoutky. A věřte, že jich klidně mohlo být víc.
Úderná punkovina "Nothin's Alright" se skvělým textem, popisujícím, co dostaly do vínku děti předešlých tří dekád, patří po parádní "Dead, Jail or Rock 'n' Roll" k vůbec nejlepším songům, na kterých se Michael Monroe kdy podílel. Není divu, že právě k této pecce byl natočen i videoklip. Následuje chytlavá punková hymna "Hammersmith Palais" a mírně přitvrzená gothická balada "You Crucified Me". Poslední ukázkou z Demolition 23 je akustická "Deadtime Stories", křehká záležitost akustického charakteru, kterou Michael složil se Stivem Batorsem z již zmíněných Dead Boys. Kdysi se mi nijak zvlášť nezamlouvala – připadalo mi, že svou jemností ničí nekompromisní atmosféru alba. Dnes je vše jinak: Pokud chcete glam punkovou baladu par excellence, v této skladbě dostanete přesně to, po čem toužíte. A to v té nejlepší možné podobě.
Počet vybraných zástupců tohoto počinu vypovídá myslím o jeho důležitosti dostatečně. Kdybych se však měl přimluvit ještě za alespoň jednu věc, byla by to refrénová halekačka "Same Shit Different Day" se skvostně punkovou atmosférou ve verzích a parádním rock 'n' rollovým sólem uprostřed.
Ale příběh Michaela Monroea pokračuje i po jeho přesunu z USA do rodného Finska.
Druhou půli 90. let totiž tráví na chladném severu Evropy, kde na chalupě daleko od civilizace pečuje o svou nemocnou manželku a vzpomíná na staré dobré časy.
"Většina fanoušků si myslela, že se válím u bazénu někde na zahradě honosné hollywoodské vily a já se zatím na samotě v lesích pokoušel renovovat rozpadající se barák a rozmražovat zamrzlé topení," uvádí Monroe v jednom novějším interview.
Krom těchto činností vydával Michael ještě zhruba v tříletých intervalech bez většího ohlasu svá další sólová alba.
Skladba "Where's the Fire, John?" je skvělým zástupcem prvního z nich, Peace of Mind z roku 1996. Chytlavá parádička s vtahujícím rifem, napjatou atmosférou ve verzích, uvolněným refrénem a pohodovými r'n'r sóly, si místo na této kompilaci určitě zaslouží. Druhým reprezentantem Michaelovy první finské sólovky je "Make It Go Away", hrající od začátku na Ramones strunu. Ze všeho nejvíc připomíná jejich melodičtější kousky z druhé poloviny 80. let. Osobně bych z této desky vybral spíše covervezi "Machine Gun Etiquette" z dílny The Damned, která se dle mého názoru povedla na jedničku. Ale kdo jsem já, abych tvůrcům této kompilace radil, navíc sedm let po "bitvě"?
"Self Destruction Blues" z alba Life Gets You Dirty (1999) bych ovšem nevynechal nikdy. Jde o zrychlenou verzi tehdy již 17 let staré bluesovky z dílny Hanoi Rocks, podepsané Michaelem a kytaristou Andym McCoyem. Monroeova foukačka zde vládne a jakkoli je originál výborný, tohle řádně přitvrzené zběsilé podání jej možná ještě překonává. Krom této pecky tu máme ze stejného alba ještě jeho titulní skladbu. Není špatná, ale mnohem reprezentativnějí by podle mě působil například skvostný rokenrol "Little Troublemaker". Krom již zmíněného sebedestruktivního blues by to z tohoto počinu byla moje další jasná volba.
V roce 2001 zemřela po dlouhé nemoci Michaelova žena a rok nato se Monroe spojil s bývalým spoluhráčem a hlavním skladatelem písní Hanoi Rocks, Andy McCoyem, aby obnovili kariéru Hanoi Rocks.
I když byli oba v podstatě nejdůležitějšími žijícími členy kapely, bez účasti ostatních můžeme jen těžko hovořit o regulérním comebacku. Pod hlavičkou Hanoi Rocks vydali Monroe s McCoyem v letech 2002 – 2009 tři alba a pak projekt v tichosti rozpustili.
Období návratu Hanoi Rocks není na kompilaci zastoupeno žádnou ukázkou. Já bych za všechny skladby, které tehdy Monroe s McCoyem nahráli, vybral alespoň parádní singlovku "Fashion" ze Street Poetry (2007), která snad jako jediná z této éry snese srovnání s tvorbou původních Hanoi Rocks.
Na dlouhou dobu zůstává Michaelovou poslední sólovkou Whatcha Want z roku 2003. Zde ji zastupují kousky "Stranded" a "Telephone Bill's All Mine". První z nich nabídne clashovsky znějíci reaggae-punkový rif, jenž okamžitě upomene na Hanoi Rocks, kteří ve své rané fázi skvostně pracovali s výbušnou směsí vlivů The Clash a Rolling Stones. Rif pěkně doplňuje zpěvákův saxofon a vše zastřešuje klenutý refrén. Není to špatná skladba, ovšem Whatcha Want také vůbec není špatné album a nabízí nejeden další povedený kousek. Osobně bych na tuto kompilaci neváhal zařadit například skvělý cover "What Love Is" od Dead Boys (kolikrát uz jsem v recenzi tyhle Monroeovy oblíbence zmínil?), který o třináct let později tolik upoutal diváky seriálu Vinyl v podání tamní fiktivní punkové kapely. Nebo třeba výbornou "Life's a Bitch and Then You Live", případně ultrachytlovou "Jimmy Brown". To vše by byla podle mého názoru lepší volba než nevýrazná akustická balada "Telephone Bill Is All Mine", původně z repertoáru finského zpěváka Dave Lindholma. Pokud měla závěr prvního CD kompilace zdobit skladba podobného ražení, sáhl bych raději po mnohem zdařilejší "I Send You Back" z předchozí desky Life Gets You Dirty.
Blonďatý rocker po odpískání pokusu s druhým příchodem Hanoi Rocks nehodlal zahálet. V roce 2010 dal dohromady novou doprovodnou skupinu, v níž se krom jeho starého parťáka z původních Hanoi Rocks, Sama Yaffy, objevily takové persony jako Steve Conte a Ginger Wildheart. První z nich, newyorský kytarista, producent, skladatel a zpěvák, v 80. letech doprovázel na koncertech i ve studiu legendy jako James Brown nebo Prince a působil v jazz fusion kapele Bushrock klávesisty Delmara Browna. Společně se svým bratrem Johnem a hráčem na foukací harmoniku Robem Paparozzim založil blues rockovou kapelu The Hudson River Rats, skládal filmovou hudbu a objevil se v mnoha projektech, z nichž za zmínku určitě stojí alespoň účinkování v obnovených New York Dolls (v letech 2004 – 2009).
Druhý jmenovaný kytarista, tentokrát Angličan, v 80. letech začínal v dirty glam metalových Quireboys, od nichž odešel těsně před vydáním debutu a později byl součástí mnoha projektů, včetně superskupiny Brides of Destruction, kde hrál mj. po boku Nikkiho Sixxe z Mötley Crüe. Za bicími se pak v nové kapele usadil Karl Rockfist, bývalý člen losangelských The Chelsea Smiles, jenž později hostoval u Misfits a Cheap Trick.
Jak vidno, Michaelovi se tentokrát podařilo dát dohromady opravdu silnou sestavu, s níž byl rozhodnut vykonat opravdu velké věci. O tom, jak se mu to dařilo, podává svědectví druhé CD výběru.
Glamový veterán rozhodně neponechal nic náhodě a pro první album nové kapely získal producentskou legendu Jacka Douglase, známého ze spolupráce s Aerosmith, Cheap Trick nebo Alice Cooperem.
A výsledný počin s názcem Sensory Overdrive (2011) opravdu stojí za to. Zastoupen je zde hned třemi songy – "Trick of the Wrist", "'78" a "All You Need" – ale klidně jich mohlo být ještě víc. Taková "Debauchery as a Fine Art", složená (a unisono odzpívaná) společně se starým kámošem Lemmym z Motörhead, by tady určitě nedělala ostudu. Stejně jako třeba úderná "Modern Day Miracle".
Další dvě alba sice už neměla v producentském křesle takové eso, ale silná sestava, v níž se měnil pouze druhý kytarista (Gingera vystřídal Andreas "Dregen" Svenson, známý ze švédských glam punkových formací jako The Hellacopters a Backyard Babies, a toho zase na dalším albu britský světoběžník Rich Jones, původně člen kanadské úderky The Black Halos), zajistila vysokou úroveň i těchto počinů.
Všechna tři alba The Michael Monroe Bandu, jak je tato formace někdy nazývána, jsou zde zastoupena třemi ukázkami. Volba písní je někdy excelentní (hitovky "Ballad of the Lower East Side", "Old King's Road" nebo "Goin' Down with the Ship" či funky rocková "Eighteen Angels") jindy zase diskutabilní (nijak zvlášť výrazný pop rock "Keep Your Eye on You").
Posledních pět poloźek výběru tvoří tři zdařilé nové kousky ("One Foot Outta Grave", "Fist Fulla Dynamite" a "Simpletown"), bonusová skladba z japonského vydání Horns and Halos (2013), kterou je živočišný rock 'n' rollový odvaz "Get On" a raritní coververze "Magic Carpets Ride" od Steppenwolf, kterou Monroe nahrál se Slashem z Guns N' Roses v roce 1993 v období alba The Spagjhetti Incident. O tom, zda šlo o kousek připravovaný v rámci tohoto projektu, můžeme pouze spekulovat.
A jak hodnotím první a zatím poslední kompilaci finského glam metalového veterána jako celek?
Úprava digipacku je celkem pěkná, veškeré info ke skladbám však není v bookletu, ale je natištěno uvnitř rozkládacího obalu. Pokud si je chcete přečíst, musíte vždy vytáhnout příslušný disk, což je trošku otravné. Ale je to pořád lepší než kdyby tam po této stránce nebylo vůbec nic. Což se taky občas stává. Tady se o každé skladbě dozvíte úplně všechno, včetně sestavy, která ji nahrála.
Booklet je opravdu pěkný – obsahuje všechny texty a spoustu barevných fotek napříč celými těmi třiceti lety.
Co se týče obsahu, fanoušci a sběratelé zde dostanou tři kvalitní a tehdy zbrusu nové skladby, které nevyšly nikde jinde, a k tomu tři rarity, z nichž dvě jsou velmi těžko k sehnání a jedna v této své podobě vyšla pouze zde.
Zbývajících třiadvacet kousků pokrývá všech osm sólových alb a punkový projekt Demolition 23, přičemž výběr je občas diskutabilní. Nejznámější hity však nechybí.
Zcela ignorován byl projekt Jerusalem Slim z roku 1992, na němž Monroe spojil síly se Stevem Stevensem (ex-Billy Idol). Důvod? Michael tohle album nenávidí – dema prý vypadala daleko líp.
Vynecháno bylo i vše, co přinesl "comeback" Hanoi Rocks v nultých letech. (Uvozovky proto, že ve skutečnosti šlo spíše o projekt McCoy/Monroe než o skutečný návrat kapely.)
Chybí také cokoliv z EP Take Them and Break Them z roku 2002.
Prostor dvou CD je trestuhodně nevyužitý – oba disky mají jen něco kolem padesáti minut.
Vyhodit ty slabší kousky, jedno CD by bohatě stačilo. (Zkusil jsem to a výsledek dává necelých 76 minut délky, přičemž všech šest rarit i všechny důležité hity zůstaly, stejně jako zastoupení kompletní sólové diskografie.)
Hodnocení The Best při uznání všech kladů i záporů je jednoduché: Pět je příliš, tři zase málo. Holt, většina kompilací je výsledkem mnoha kompromisů. A jejich hodnocení asi také.
PS: Tato recenze by mohla být mnohem (mnohem!) kratší. Jsem si toho velmi dobře vědom.
Kdysi jsem na Rockboard přišel s tím, že budu psát mnoho krátkých recnzí, ale zato pořád. Nesetkalo se to však s dobrým přijetím – byl jsem za tento přístup dokonce veřejně pokárán místními autoritami. A tak jsem si řekl: Dobrá, už žádné krátké recenze. Budu psát jen ty opravdu dlouhé. A tak to tu máte.
Je mi jasné, že třeba zrovna tuhle si přečtou jen dva druhy čtenářů – moji nebo Michaelovi fanoušci. Případně ještě fanoušci Hanoi Rocks. Kolik jich tu je takových dohromady, to netuším. Asi moc ne.
Ale není to nakonec jedno?
A tak berte nebo nechte být. Já jsem si to tady napsal rád. ;-)
» ostatní recenze alba Monroe, Michael - The Best
» popis a diskografie skupiny Monroe, Michael
Stern, Mike / Who Let The Cats Out? (2006)
Dvanácté / pro někoho třinácté / studiové album Mike Sterna se vrací produkčně a dramaturgicky zpátky do dob jeho desek Is What It Is /1994/ a Between the Lines /1996/.
Jazzové Give and Take /1997/, silně kytarové Play/1999/ se Scofieldem a Friesellem a dvě eperimentální díla s hlasy - Voices /2001/ a These Times /2004/, jsou trochu jinde /ale opravdu jen malinko/ oproti tomutu titulu. Ale ani na Who Let the Cats Out? se Mike nevyhýbá vokálnímu pojetí a na desku o ploše 73 minut zařadil tři zpívané věci, které odzpíval a současně na baskytaru odehrál kamerunec Richard Bona. Dále se na postu baskytary podílí takové hvězdy, jako Victor Wooten /skladba Roll With It/ nebo Anthony Jackson /závěrečná Blue Runway/. O zbylou část basové hry se představují mě neznámí dva hráči - Meshell Ngeocello a Chris Minh Doky, který nahrávku obohacuje o zvuk akustické baskytary. Za bicími se střídají Dave Weckl /král triol/ a Kim Thompson. Na postu kláves a produkce je kdo jiný, než Jim Beard. Sternovy alba se neobejdou bez dalšího charakteristického nástroje a tím je saxofon. Nemí snad v portfolíu MS album, kde by tento nástroj nezahrál /opravdu si nevybavuji a nechci nkoho uvést v omyl, taže kdyby tomu tak bylo, omlouvám se/. Mike na tomto albu poprvé představuje nástroj, který až do tohoto alba ještě u něj dosud nezahrál. Je to docela malý hudební nástroj /jako kluci jsme ho snad měli všichni/ a tím je foukací harmonika. Tato malá věc dokáže divy, když se na ní umí. Harmonika zahraje ve dvou skladbách : ta první je pomalá píseň na postu č.5, Mike si tady prohodil kytary a hraje akusticky, což je svým způsobem u něj běžný jev, že vkládá akusticky-kytarovou baladu do svých desek /najdou se i vyjímky, kdy tomu tak není/. Texas je druhá skladba, kde si foukací harmonika spolu s ostatními zahraje blues. Hodně dobrá věc je Roll with It, která bude později přepracovaná do zpívané podoby a vyjde jako otvírák na albu Stern & Johnson - Eclectic /2014/.
Od hudby Mike Sterna nelze čekat nějaké větší inovativní rozpětí v přístupu kompozice a kytarového projevu. Sternova hudba stojí na pevných základech jazzu, post bopu a fusion. Jeho tvorba byla zatím bez nějakých větších výkyvů a vlivů nových trendů, co by rozhodily jeho bohatou diskografii. Mike Stern si jede pořád to svoje a to je to, co my od něj chceme poslouchat. Tady uštědřím ****z*****
» ostatní recenze alba Stern, Mike - Who Let The Cats Out?
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike
Cobham, Billy / Spectrum 40 Live (2015)
Billy Cobham prezentuje na dvou discích záznam z koncertního turné z roku 2013 pod názvem Spectrum 40.
Jeho debutové album Spectrum, vydané v roce 1973, bylo v jeho sólové bubenické kariéře to nejlepší, co vytvořil a současně je to jedno z nejzásadnějších alb hudebního stylu fusion. A na základě 40letého výročí vydání tohoto počinu se Billy rozhodl, že Spectrum vezme na turné. Na tomto záznamu Cobham perzentuje ty hlavní skladby ze Spectra : Stratus, To the Women in my Life/Lelis, Quadrant Four/Spectrum a Red Baron. Kdyby byl na záznamu i Taurian Mattador, bylo by to komplet. Zbytek dvoudisku doplňují songy jeho spoluhráčů a dva kousky z Billyho pozdější éry /Fragolino, Radio Active/.
Jako spoluhráče pro toto turné Cobham pozval staré známé. Kytaristu Deana Browna a klávesáka a bubeníka v jedné osobě - Garyho Husbanda. O poměrně zajímavou basovou hru se zasloužil Ric Fierabracci, kterého slyším u Cobhama poprvé. Spolu tento kvartet předvádí výbornou souhru. Po zvukové stránce je záznam v dobré kvalitě, jednotliví členové jsou dobře slyšet a to i v částech, kde hudba takzvaně graduje.
Spectrum 40 Live by si příznivci BC neměli nechat ujít. ****z*****
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Spectrum 40 Live
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Y&T / In Rock We Trust (1984)
Y&T jsem objevil až na progboardu někdy v roce 2011 či 2012, docela mě tehdy bavily některé jejich glammetalové věci se sytými doprovodnými vokály a parádními kytarovými sóly. Poslouchal jsem jejich klasická osmdesátková alba Eartshaker (1981) a Mean Streak (1983), ale nejvíc mě chytil jejich následovník In Rock We Trust (1984). V minulých měsících jsem mu zkusil dát několikrát znovu šanci, abych zjistil, jestli na mě tahle muzika bude pořád fungovat.
Ve zkratce - funguje. Vyladěný zvuk má správnou šťávu, hlas Davea Menikettiho nejspíš měl co do činění s pořádně hrubým pilníkem a jeho kytarová ekvilibristika většinou přichází v ty nejlepší možné momenty. V jádru skoro každé z obsažených skladeb stojí chytlavý riff, moje asi nejoblíbenější jsou v peckách Masters and Slaves, Rock & Roll's Gonna Save the World a Don't Stop Runnin'. Poslední jmenovaná je zároveň mojí absolutní jedničkou na albu už kvůli parádnímu refrénu s vokálními odpovídačkami. Dost mě baví taky divočina She's a Liar, ve jejíchž slokách se pod kytarovými akordy basa rozparádí do běhů s jazzovými kořeny. Ze dvou zařazených balad (I'll Keep on Believin' (Do You Know) a This Time) naopak na zadek úplně nepadám, kapela mi v nich zní docela zaměnitelně - hlavně druhou z nich by v podstatě totožné podobě mohli mít docela dobře v repertoáru třeba takoví Journey.
Z textů prvních tří skladeb by člověk mohl nabýt dojmu, že In Rock We Trust bude filipikou proti mocným tohoto světa a varováním před válkou, kterou by pomyslné šachy pozemských mocipánů mohly vyvolat - ani po čtyřiceti letech tohle téma není úplně passé. Dál už se ale jede v osvědčené vztahové linii, která osciluje mezi sebechválou odkopnutého zoufalce (Don't Stop Runnin') a chvalozpěvem na dračici, co chlapa v posteli na požádání pořádně zrychtuje (Lipstick and Leather). Mezi tím samozřejmě najdete i spoustu sebestředného zamilovaného zoufání, na které byli mistry třeba právě zmínění Journey. Naštěstí si většinu rockové muziky dokážu docela dobře užít i bez toho, aniž bych se na texty nějak víc soustředil, takže pokud nenabízí náměty k hlubšímu zamyšlení, není to pro mě zásadní překážkou.
Kolem a dokola jsem s albem In Rock We Trust kamarád, protože muziku na něj zvládli Dave Meniketti a spol. dodat v chytlavé a přitom neprvoplánové podobě. Tenhle mix riffů a melodií je typicky osmdesátkový v tom nejlepším slova smyslu.
» ostatní recenze alba Y&T - In Rock We Trust
» popis a diskografie skupiny Y&T
Trower, Robin / Joyful Sky (2023)
Britský gitarista Robin Trower patrí k najúspešnejším nasledovateľom odkazu Jimiho Hendrixa. Už v Procol Harum exceloval, ale sólovo (odmyslime si 80. roky, kedy sa mu stalo to, čo väčšine rockerov) dokázal prakticky celý život ostať verný blues-hard rocku najvyššej akosti. Zatiaľ posledný jeho album sa volá Joyful Sky, vyšiel v októbri 2023 a dnes si o ňom čosi povieme.
Trower je v novom miléniu typický usadený rocker, ktorý nahráva zadumané, pomalé albumy. Neurazia, nenadchnú. Preč sú časy, keď mu spievali takí borci ako basgitaristi James Dewar alebo Jack Bruce. Za mikrofónom je už dlho on sám. Nie je ktovieaký spevák, ale aspoň je svojský. Na Joyful Sky však zveril mikrofón „novej“ hviezdičke bluesového neba, speváčke Sari Schorr. Tá nahrala svoj prvý album už v roku 1993 (Forever True), ale následne o nej nebolo dlho počuť a bluesrockovú kariéru odštartovala albumom A Force Of Nature v roku 2016. Zaujímavosťou je, že na ňom hral na gitare iný bluesrockový borec – Walter Trout. Nasledoval album Never Say Never (2018) a koncertný záznam Live In Europe (2020).
Robin Trower sa okrem gitary chopil aj basy, nuž mu na desiatich skladbách pomáhajú už len dvaja hudobníci – dlhoročný spolupracovník a bubeník Chris Taggart a mikroskopicky zahosťoval aj klávesák Adrian Gautrey. Výsledok je oproti predchádzajúcemu albumu No More Worlds To Conquer (2022) o niečo živší. Schorr dodala tradične usadenej muzike trocha šťavy. Má štipku zastretý, jemne joplinovský nádych, ale nie veľmi. Tempo ostáva komótne, prevládajú bluesové uspávanky (Burn) a temné naliehavé balady (Peace Of Mind). Tam, kde sa trocha dupne na plyn, ako napríklad pri hutnej I’ll Be Moving On alebo najlepšej skladbe na albume, temnej The Distance, som hneď v pozore. Trowerova gitara má stále svoj charakteristický zvuk, čo je pre mňa dôkazom toho, že sa dá prežiť umelecký život aj autenticky. Celkovo mám z albumu dobrý pocit, rád si ho občas pustím ako podmaz k práci.
Joyful Sky je solídny monolit, príjemná muzika, na štyri hviezdičky to však predsa len nie je.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - Joyful Sky
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Grannie / Grannie (1971)
Melodický rock, to človeku napadne ako prvé, keď sa rozoznie vľúdna skladba Leaving. Melódiu podčiarkuje flauta. Aj baladická prívetivosť Romany Refrain je milá, ktosi raz napísal, že kapela hrá ako keď Wishbone Ash stretne Neila Younga. Z tohto kurzu album prakticky neuhne. Niekto ho radí do progresívneho rocku, niekto do bluesom ovplyvneného psychedelického rocku, ja si myslím, že je to skrátka príjemná muzika. Počúva sa náramne. Zaujímavé je, že aj keď vzácne prepne na vyššie tempo (Saga Of The Sad Jester), tak by smelo mohla vyzývať na duel hardrockových velikánov. V akusticky podfarbených skladbách (Dawn) sa nezaprie inšpirácia u Crosby, Stills & Nash a Cat Stevensa. Záverečná skladba Coloured Armageddon je pre mňa vrchol melodického i ťažkého rockovania.
Grannie je úžasná vykopávka, kto nemá averziu na melodiku, ten si príde na svoje.
» ostatní recenze alba Grannie - Grannie
» popis a diskografie skupiny Grannie
Blackwater Park / Dirt Box (1972)
Asi nikto na tomto svete ešte neprišiel na to, prečo sa z nejakej kapely stane celosvetovo známa veličina a z inej v lepšom prípade zabudnutá kuriozita, v horšom si na ňu nikto nespomenie. Pritom hudobne medzi nimi nemusí byť žiadny rozdiel. Nemecká hardrocková skupina Blackwater Park po sebe zanechala jediný album – Dirt Box (1972), takže je jasné, že svetová sláva sa jej vyhla väčším oblúkom ako učivo prvého stupňa základnej školy plochozemcom.
S hudbou to mám ako s vínom. Existujú isto aj kvalitné súčasné vína, avšak čo je to pri porovnaní s vybranými staršími ročníkmi. Správne datovaná a odležaná muzika ma svojou chuťou automaticky situuje do desaťročnice 1967-1976. To je moje pole pôsobnosti, moja obľúbená chuť, vôňa, môj estetický etalón kvality. Navyše, ak je to tá správna odroda (hard rock), značka, proveniencia, nie je o čom. Výhodou je, že hudba tu nie je do vyčerpania zásob, je bezodná.
Nemecká scéna núkala toho hard rocku neúrekom. Máloktorá kapela sa stala svetoznáma, ale zoznam albumov núkajúcich tú najvyššiu obsahovú kvalitu ide do desiatok, ba až stoviek zaujímavých titulov. Dirt Box je jedným z najlepších, i keď prakticky neznámych hardrockových diel.
Blackwater Park bola skupina, ktorá vyliezla z berlínskeho podzemného podhubia, nahrala jediný album, s ktorým bola nespokojná a po rošádach v zostave rýchlo zanikla. Nemecké trio Fechner (gitara), Scholz (basa) a Kagelmann (bicie) dopĺňal britský spevák (a gitarista) Richard Routledge a na albume zahosťoval aj klávesák Burkhard Plenge. Čo to vlastne spolu vytvorili?
Sedem skladieb v trvaní ledva tridsaťpäť minút si radím do kategórie – bomba! Od prvých sekaných vyhrávok a riffov skladby Mental Block po záverečnú spevnú naliehavú For Noone ide o jazdu, aká sa vidí len pri pretekoch formuly 1. Je drsná, priam americky hrubozrnná, zároveň však nikdy nezabudne na melodickosť, tak to mám rád. Výhodou je Angličan za mikrofónom, „nemecká“ angličtina je občas neúnosnejšia ako tá „slovenská“. Až na pár momentiek napätie neklesne pod 10 000 voltov, taká One’s Life by mohla nahradiť Mochovce. Odľahčený klavírny skoro blues rock Dirty Face je asi jedinou skladbou na albume, ktorá pôsobí jemne (berte to s rezervou, akoby vám namiesto sklenenej vaty dali na utretie zadku iba šmirgeľ). Najlepšia skladba má priliehavý názov Rock Song. V meditáciách dôjde aj na obľúbené orientálne motívy.
Keď potrebujem načerpať energiu, takáto muzika je pre mňa tou správnou, dokonca jedinou voľbou. Cítim sa ako medveď po zimnom spánku, lačný a obklopený chutnými lákadlami, kriakmi, mraveniskami a turistickými chodníkmi.
Dirt Box je pre mňa jasná päťhviezdičková záležitosť, skupinu Blackwater Park odporúčam všetkým priaznivcom božskej hudobnej manny.
» ostatní recenze alba Blackwater Park - Dirt Box
» popis a diskografie skupiny Blackwater Park
White, Lenny / Big City (1977)
Album mě upoutalo ještě před poslechem svým obalem. Jestli u nějakých desek souvisí výtvarná stránka a hudba ukrývající se v útrobách daného nosiče, pak je tento příklad z mého hlediska doveden na výbornou. Ten obal je svým způsobem zábavný, chytře vymyšlený, propracovaný, vtipný atd.... stejně jako ta hudba, nacházející se uvnitř.
Lennyho druhé sólové album je co do účasti hostů stejně bohaté na velká jména, jako jeho debut Venusian Summer. Úvodní titul pod stejným názvem jako deska je rozdělen do dvou sekcí. První část představuje Lennyho jako bubeníka a hráče na syntezátor a jeho hosty jsou dechaři ze spolku Tower of Power, načež v druhé půli skladbu přebírají chlapi z Brian Auger's Oblivion Express a vytváří naprosto jinou atmosféru, než v úvodu. Jako jediná zpívaná na albu je dvojka Sweet Dreamer. Vokál Lindy Tillery doprovází krom jiných Herbie Hancock na elektrické piáno a Ray Gomez na akustickou kytaru. V následných dvou interludes se mihne Marcus Miller na basu a Michael Gibbs coby šéf klasického orchestru. M. Gibbs spolupracoval i s Johnem McLaughlinem /Apocalypse, Mediterranean concerto/. Rapid Transit - super rychlá skladba, kde to pálí opět Hancock na piáno, obklopen a doprovázen zajímavými aranžemi ostatních.
Dreams Come And Go Away - jazzrock se dvěma kytarami a s klasiským kombem M. Gibbse. V závěru značná gradace všech.
Enchanted Pool Suite je nejdelší a nejpropracovanější skladba alba. Má necelých deset minut a je rozdělena do tří vět. V první větě se představí Jerry Goodman na housle a Jan Hammer na piáno. Vše na podkladu Gibbsova smyšcového orchestru. Je to krátký melancholický úvod pro následující jízdu. Ve druhé větě si zahrál Miroslav Vitoš na akustickou basu /pizzicato/ doprovázen lahodnými tóny harfy a smyčcového orchestru. I tento part je takové rozjímání před pětiminutovám nářezem pod názvem The Ritual. Tady si to rozdávají jako sólisti Goodman - housle, Hammer - Minimoog, el. piano, Gary King - bass a somozdřejmě Lenny na bicí. Svůj velký podíl má i v tomto případě orchestr Michaela Gibbse, který do skladby vtiskl zajímavé, melodicky pořád dokola rotující pasáže.
Závěr And We Meet Again je jakoby z koncertu, ale podle mého názoru, publikum bylo dodatečně přimícháno do skladby ve studiu. Závěrečná jazzrokovka trochu přípomíná konceptem poslední skladbu z Venusian Summer a to tím, že tady máme taky dva sólující kytaristy, tentokrát Neala Schona a Raye Gomeze. Klávesy jsou v režii Briana Augera a na saxofon válí Bernnie Maupin.
Big City famózní fusion, milovník tohoto stylu by si tento počin neměl nechat ujít. Hodnocení : I přes ty interlude a bubenický medajlon Ritmo Loco, které mě moc neoslovily, dávám ... *****z***** s odřenýma ušima.
Kdyby skladba Enchandted Pool Suite vyšla místo prvních dvou na Lennyho debutu Venusian Summer, naprosto s jistotou bych prohlásil, že by to bylo nejlepší dílo na poli fusion hudby všech dob.
» ostatní recenze alba White, Lenny - Big City
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
![Nugent, Ted - Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes] cover](graphx/covers/7513.jpg)
Nugent, Ted / Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes] (1973)
Chytlavé, tvrdé, melodické a výrazné. Takové je Volání divočiny čili "Call of the Wild" - první hit stejnojmenného alba nových Amboy Dukes. Ti tentokrát už nesou jméno svého šéfa, Teda Nugenta, přímo ve svém prodlouženém názvu. Ještě tu a tam sice probleskne psychedelická šedesátková minulost téhle party, ale nutno konstatovat, že hard rock zde ve většině věcí hraje první housle, či (lépe řečeno) první kytaru. Už výše zmíný titulní song obsahuje výbušnou pasáž (začínající ve druhé minutě a sedmnácté sekundě), která zní bez přehánění naprosto čistě heavy metalově. Tak se bude tahle hudba dělat až za nějakých 10 let poté. Půl minuty trvající smršť v podobě těžkého kovového hřmění povyšuje "Call of the Wild" na něco víc, než je pouhá melodická refrénovka. Není pochyb o tom, že Ted Nugent je (společně s několika dalšími klasiky) jedním ze skutečných otců heavy metalu.
To koneckonců dokázal ještě mnohokrát. Na tomto albu třeba fantasticky dunivou "Cannon Balls", v níž prorocky křičí do světa své vize o "nové cestě" a "novém dni", či spanilou hard rockovou jízdou "Pony Express" o časech na Divokém západě, kdy se doručování pošty nemohl rovnat žádný adrenalinový sport.
V podstatě můžeme při poslechu této desky s klidem konstatovat, že Nugentova sólová kariéra nezačala v roce 1975, ale už o dva roky dříve. A to právě zde, na Call Of The Wild.
Album obsahuje spoustu těžkotonážního, výrazně rifující rocku, na jaký jsme u tohoto Šílence z Motor City zvyklí. Přitom to však ještě není všechno jenom o něm.
Kupříkladu taková "Below the Belt", jedna ze tří zdejších instrumentálek (a zároveň nejdelší skladba alba), je ryze avantgardní záležitost, kterou by věci neznalý posluchač zrovna Nugentovi na konto asi jen tak nepřipsal. Přesto je to čistě Tedův výtvor - ostatně jako rovná polovina alba. Zprvu příjemně psychedelicky zadumaná skladba jakoby v sobě skrývala lehounké napětí, jež postupně převládá a graduje až v regulérně strašidelnou kompozici, evokující temně divokou fantasy-horrorovou krajinu z jiného světa i s jeho hrůznými obyvateli - rudookými démony a okřídlenými ghúly, mezi nimiž se pod klenbou staletých stromů prochází majestátný a děsivý Faun se svou flétnou.
Jako protiváhu k tomuto kousku si pak fanoušek divouse Teda může pustit třeba čistě hard rockové instrumentální hrátky v "Renegade", a bude zase doma. Jaký paradox, že zrovna tuhle pecku nemá autorsky na svědomí on, ale jeho dlouholetý (1971 - 1978) basák Rob Grange.
Album má v sobě i přes poměrně jasně daný hlavní směr něco z oné stylové nevyhraněnosti spousty debutů, vlastní i hodně slibným začátečníkům. Takové, jaká ve výsledku nezřídka působí velmi přirozeně a sympaticky. Což je nakonec i případ této desky. Občasná (a vždy zajímavá) vybočení z hlavního směru jsou zde dána jednoznačným dědictvím po šedesátkové psychedelii Amboy Dukes.
Při soustředěném poslechu se tak Call of the Wild ukazuje být o něco pestřejším než většina následujících Nugentových počinů. Různorodost materiálu nemusí být vždy kladem, ale myslím, že v tomto případě je vše naprosto akurátní. A právě díky tomu má album velkou šanci oslovit stejnou měrou drsné rockery jako progrockově či art rockově zaměřené posluchače, kteří by pozdějším Nugentovým počinům pro jejich metalovou obhroublost nemuseli přijít na chuť.
Při této příležitosti stačí zmínit sice tvrdě rockovým rifem uvozenou, jinak ale až šedesátkově hravou a melodickou "Sweet Revenge" či jednu z mála bluesovek v Tedově repertoáru, kratičkou instrumentálku "Rot Gut". Tu svým pianem notně okořenil Gabriel Magno, který měl na starost i flétnu v "Below the Belt". I díky jemu zní Call of the Wild pestřeji než většina Tedových pozdějších alb.
Jak se tak dívám, jediná skladba, kterou jsem v této recenzi ještě nejmenoval, je "Ain't It the Truth". Jaká je? Tvrdá, hravá (možná nejvíce ze všech osmi zdejších skladeb) a hlavně nanejvýš uspokojující. Rify, vyhrávky, gradace, sóla, zpěv, stoptimy, změny tempa z rychlého na ještě rychlejší a další různé fórky - vše je na svém místě.
Tohle album se dá shrnout různými způsoby. Můžeme poznamenat, že ta divočina v jeho názvu trefně reflektuje i jeho obsah. Případně nabídnout doměnku, že jde o jeden ze základních kamenů heavy metalu. Ale asi nejjednodušší a zároveň nejpravdivější bude prohlásit, že je to deska, která nemůže zklamat žádného milovníka raně sedmdesátkového hard rocku. A k tomu si ještě dovolím přihodit tvrzení, že v této hudební kategorii patří Call of the Wild mezi ty vůbec nejlepší exempláře.
Pokud s Tedem Nugentem začínáte, začněte právě zde. A pokračujte směle dalšími jeho počiny, od následující (a minimálně stejně dobré) Tooth, Fang & Claw, přes eponymní sólový debut a slavnou Cat Scratch Fever až po famózní nářezovku Scream Dream. Pokud se vám bude líbit výše recenzované album, myslím, že ani žádný z právě jmenovaných titulů vás nezklame. Spíš přesně naopak. Protože jestli měl americký hard rock 70. let nějaké krále, Ted Nugent (ať už s Amboy Dukes nebo samostatně) byl rozhodně jedním z nich.
(Pozn. autora: Toto je prodloužená verze recenze napsané původně v lednu 2009.)
» ostatní recenze alba Nugent, Ted - Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes]
» popis a diskografie skupiny Nugent, Ted
Plant, Robert / Pictures at Eleven (1982)
Můžeme si říkat co by, jak by, kam by, kdyby. Kdyby LED ZEPPELIN setrvali naživu a hráli dál. Na "kdyby" se ale nehraje, alternativní historie neexistuje, alespoň tedy ne v prokazatelné formě, musíme tak vycházet ze známých faktů a skutečností.
Pan Robert Anthony Plant se narodil 20. srpna 1948 ve West Bromwich v hrabství Staffordshire v Anglii. V šestnácti letech odešel z domova, aby se mohl intenzívně zabývat hudbou. Zpíval s různými kapelami, a brzy si získal pověst mladíka s hlasem plným síly. Během působení v kapele The HOBBSTWEDDLE jej oslovil kytarista Jimmy Page, který byl jeho způsobem zpěvu ohromen a chtěl jej angažovat do The YARDBIRDS, kde tehdy hrál. Jenže ti se rozpadli a tak v sestavě Plant-Page-Jones-Bonham nakonec podnikli skandinávské turné pod názvem The NEW YARDBIRDS (ačkoli na plakátech je psali bez onoho „The“, a občas i jen jako YARDBIRDS, k nelibosti majitelů tohoto názvu), aby se od 19. října 1968 jmenovali LED ZEPPELIN. Vzápětí natočili debutové album a stali se součástí rockové historie.
Čas oponou trhnul, uplynulo více než 12 let a ukončení existence LED ZEPPELIN oficiálním prohlášením 4. prosince 1980 postavilo všechny zbylé hudebníky před otázku, co dál. Robert Plant založil hned následujícího roku skupinu The HONEYDRIPPERS, která své jediné pětiskladbové Elvisovsky laděné minialbum The Honeydrippers: Volume One vydala až v roce 1984. Jinak se v osmdesátých letech hlavně věnoval sólové kariéře pod svým vlastním jménem. To v dané atmosféře velkých očekávání nebylo nijak snadné ani jednoznačné.
Uvažme, že se psal rok 1982. Klasický hardrock byl mrtvý, metal s new wave neťukali na dveře, ale rovnou se jimi vyvrácenými z pantů hrnuli dovnitř dění šoubyznysu. Co v takové době hrát a neztratit sám sebe?
Plant ve svých skladbách zřetelně objevuje nové postupy, které v LED ZEPPELIN nemohl nebo nechtěl realizovat, současně rozvíjí a posouvá věci již slyšené. To dohromady dává spolehlivě fungující stavbu, neboť pojivem jednotlivých prvků je čirý talent a interpretační mistrovství všech zúčastněných. Obzvláště vypečenou dvojku tvořili bubeníci Phil Collins & Cozy Powell. Pánové dosti rozdílného švihu a přesto v nahrávce solidně koexistující. Fungující rozmanitost je tímto jen podtržena.
Sestavu dalších instrumentalistů tvoří kytarista Robbie Blunt (současně je spoluautorem všech skladeb), klávesák Jezz Woodroffe (autorsky se podílí na dvou skladbách), basista Paul Martinez a v jedné skladbě hostuje na saxofon Raphael Ravenscroft. S nimi se podařilo vyšlehat koktejl velmi životaschopných skladeb, co dovolují zapomenout na cokoli předchozího a umožňují s potěšením věnovat se právě existující hudební inkarnaci hvězdného vokalisty.
Všechny skladby na albu oplývají bohatostí toho, čemu se říká "groove". Zde způsobem, který uchopí a pomalu vstřebává. Charismatická jiskřivost každého songu získává pozornost, opakované poslechy tento efekt jen zesilují. Hudební prostor je odlehčený až průsvitný, při zachování úderné, místy až funkové, důraznosti. Je pěkně vidět hluboko do struktury skladeb a lze se proplétat předivem nástrojových linek. Tato průzračnost je pro mne jako pro posluchače velmi libá. Vzácná vlastnost, se kterou bych se rád setkával u více nahrávek slavných jmen. Zde je v koncentrované formě.
Vedle „obyčejně“ skvělých skladeb jsou tu totální flákance. Totální, protože mě pokaždý sežvejkají a vyplivnou celýho zhulenýho na mol. Shodou okolností, a jistě to není náhoda, jsou to tracky, které odbubnoval Cozy Powell. Hraje s feelingem, jenž pozoruhodně zpřítomňuje zesnulého Johna Bonhama.
Prvním z nich je Slow Dancer, který uzavírá „A“ stranu původního LP. Jeho chvějivá textura posmutnělých a světélkujících tónů je vykreslena dramatickými kytarově klávesovými riffy, které jako by se vynořily odněkud z Physical Graffiti (1975). Při poslechu mne přikovává neústupný pohyb vpřed, jako když se fascinující kolos brodí se hustým dehtem beznaděje, na ramenou nese přeživší, a nenechává je upadnout do vln nekonečného zoufalství. Monumentální song.
Druhým monstrem, co tu na mne číhá, je Like I've Never Been Gone, předposlední skladba alba. Je nezvykle do sebe introvertně zahloubaná a dává rozkvést zádumčivým náladám z autorské palety. V tomhle smyslu se jí blíží i Moonlight In Samosa, ale tam chybí ta Powellovská prda na spodku. Zde díky ní vzniká oscilující gradace, co přichází v pozvolných pulsech, čímž připomene pro změnu desku Presence (1976). Provazce hlasových a instrumentálních linek se tu umně splétají v převelice silný proud emocí. Hodně velká a neobyčejná věc. Jako zajímavost dodám, že na CD vydání je v bonusech tato skladba v živém provedení, kde ji odehrál Collins a má stopáž o dvě minuty delší.
Další písně nejsou o nic horší. Plant v nich předvádí vokální meandry, rozdává náznaky funku a reggae, opakuje fráze, dovoluje si záseky a další finesy, které později plně rozvinul na Shaken 'n' Stirred (1985). Ku prospěchu využívá možností chladných novovlnných aranží, aby je jako zrcadlovou plochu použil k vystřelení gejzírů drobných tónů, co v prostoru vykreslí hru holografických vzorů a obrazců. Fascinující poslouchaná.
Plant v úvodu položenou otázku vyřešil elegantně a stvořil slušně životaschopného rockového hybrida. Jednoduše řečeno - zní moderně, ale nijak nepodlehl. Stojí pevně jako maják nad hladinou a trendy jej obtékají. Jestli by takto vypadali LED ZEPPELIN model eighties můžeme jen spekulovat. Robertovi tohle sedlo dokonale a já si jeho debutní album užívám na pět plnotučných hvězd.
» ostatní recenze alba Plant, Robert - Pictures at Eleven
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert