Naposledy přidané recenze
Jethro Tull / The Broadsword And The Beast (1982)
| 09.04.2024 | The Broadsword And The Beast má něco, co jiné desky JETHRO TULL nemají, a nikdy mít nebudou. Nikdy to "něco" mít nebudou ani desky jiných art rockových titánů. V tom památném roce 1982 to byla první nahrávka uměleckého rocku, kterou jsem kdy slyšel, a okamžitě dokázala udělat revoluci v mém, do té doby výhradně metalovém, posluchačském směřování. Následně jsem se seznamoval s YES, PINK FLOYD a dalšími, ale JETHRO TULL s tímto albem byli první. A první může být jen jeden.
Deska slyšena nesčíslněkrát. Je neoposlouchatelná. Každý poslech je silný, jako ten první. Existuje jen málo hudebních děl, která na mne takto konstantně působí. Pár by se jich našlo, na doplnění té pověstné desítky na pustý ostrov. Celou dobu recenzování JETHRO TULL se těším, až dojdu k Broadswordu, a konečně jsem se té zázračné hudební Bonanzy dočkal.
Je zde všechno, co od hudby chci, vše co potřebuji a očekávám. Celé spetrum hudebních nálad je rozkryto, otevřeno do široka, vyplněno tím nejkrásnějším, co lze vymyslet. Dokonalou hudbou. Vzácným umělcům se taková věc povede naplno jednou za život. Dvořák si to vybral v Deváté, Anderson ve čtrnáctém řadovém albu. Tak to prostě je.
Způsob používání elektronických zvuků tentokrát perfektně souzní se zvolenými hudebními tématy. Elektronika dává mnoho možností, akorát v osmdesátkách se s ní více sekýrovalo a šminkovalo, než tvořilo. Zde je vzorně využita k navození, podbarvení i vygradování atmosféry každé skladby. Kytary se nevytrácejí, naopak, vždy vyjedou v ten pravý moment aby se svým partem strefily do správného místa ve skladbě. Plastická basa krásně hladí, třeba závěr Seal Driver má přímo terapeutické účinky. Pocity v jednotlivých písních se přelévají od tíživých až temných po hravě rozpustile barevné. Rozlétavá hudební matérie proniká úplně všude. Vzájemná vyváženost hudebních složek je přímo ukázková. Harmonie se rozvíjejí k maximální působnosti na posluchače, dokážou ohromit, obejmout i dojímat současně.
Řazení skladeb má svoji logiku, je vystavěno jako okénka, kterými nahlížíte do fantaskní krajiny a v paměti si ji sestavujete. Už tajuplný úvod skladby Beastie dává pocítit, že zde bude něco mimořádného. Odjinud, než bylo dosud zvykem. Působivá dramaturgie skladeb, jak jdou po sobě, rozkrývá paletu všech myslitelných emocí. Když přijde po nestřídmě rozmanité Flying Colours zadumaně posmutnělá Slow Marching Band, na kterou naváže temnotou duši pohlcující Broadsword, aby pak provedl masáž srdce důrazně rytmickou i splývavou Pussy Willow, je intenzita zážitků přímo extatická. Vypravěčův hlas je tentokrát položený do nižších a klidnějších poloh, než obvykle, a tím se stává více partnerem k ostatním nástrojům. Míra a rozvaha, kterou Anderson dává vyvřít emocím ve svém zpěvu, vede k tak přesnému dávkování, až se toho nelze nasytit. Dokáže královsky rozprávět o legendách, jako nikdo před ním. Už zase je minstrel, navíc elf a čaroděj.
Poslední skladba je nejsmutnější, přímo trýznivě truchlivá. Protože je poslední. Cheerio je symbol konce. Naštěstí v pozdější CD reedici je dostatek bonusů (například balada Jack A Lynn, obsahující nosnou Andersonovu hru na akustickou kytaru, ta na albu doslova chybí), které dovolí zážitek z alba prodloužit o další půlhodinu. Ne všechny jsou úplně stoprocentní, ale nálada zůstává, a je to pořád lepší, než skončit prostým Čau. Něco tak intenzívního, taková síla bezbřehých zážitků, ta zaslouží doznívat dlouho.
Co dodat? Jedno z nejlepších alb mého života. Bez něj by byl svět o něco chudší.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - The Broadsword And The Beast
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Zappa, Frank / The Mothers of Invention - Absolutely Free (1967)
Absolutely Free byla jedna z prvních desek, kterou vydal Frank Zappa v polovině šedesátých let se skupinou Mothers Of Invention. O těchto deskách psal Jiří Černý v Jazz bulletinu, čtení to bylo pěkný, ale desky k nahrání se moc sehnat nedaly.
Tahle deska začíná písní Plastic People, která byla ponětem k názvu naší skupiny Plastic People Of The Universe, kteří v té době písně Mothers Of invention hráli na koncertech. Na úvodu moderátor uvádí prezidenta USA na nějakém meetingu, ten se zmůže pouze na pozdrav “spoluobčané“. Teorie Franka Zappy plastické lidi charakterizuje jako bytosti bez názoru, kteří se podvolují názorům nadřazeného vůdce. Už názvy skladeb hovoří za vše “Švestkový vévoda (The Duke of Prunes)“, krátká rytmicky složitá Call Any Vegetable není o zelenině, ale o pacientovi, který vegetativně přežívá. Invocation and Ritual Dance of the Young Pumpkin (Vyvolání a ritualní tanec mladé dýně) je náznak fusion v provedení Mothers Of Invention. Mladou dýní byla pozdější manželka Franka Zappy Gail, která mu na obalu vykukuje nad ramenem. V mojí CD verzi jsou vloženy dvě skladby ze singlů Big Leg Emma a Why Don´tcha Do Me Right?, obě mám hodně rád. Další skladbou, která stojí za zmínku je Status Back Baby a Son Of Suzy Creamceese, druhá jmenovaná má poměrně složité rytmické schéma. Deska končí skladbou s všeříkajícím názvem America Drinks & Goes Home (Amerika chlastá a jde domů).
Na dobu vzniku to byla hodně revoluční deska hudby Franka Zappa charakterizované náhlými změnami rytmů a temp, změnami nálad a plná humoru a dělání si legrace i ze sebe. Ze všech skladeb je znát, že si to muzikanti užívají, prostě vyblbnou se. Měl jsem možnost to částečně prožít na koncertě Grandmothers v Brně, ve skupině Grandmothers hrají Don Preston a Bunk Gardner a hrají písně z počátků Mothers Of Invention. Tahle deska se mi líbí moc a dát jí méně, než maximum nejde.
» ostatní recenze alba Zappa, Frank - The Mothers of Invention - Absolutely Free
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank
Heavenly Cream / An Acoustic Tribute To Cream (2023)
| 08.04.2024 | Pocta priekopníkom tvrdej muziky v akustickom šate? To býva veľký risk. Projekt Heavenly Cream – An Acoustic Tribute To Cream som však nemohol nechať nepovšimnutý.
Dozvedel som sa o ňom až v obchode s CD, reku, aha, takého čoskoro vyjde. Nelenil som a dielo si objednal. Ja Cream milujem, Ginger Baker je jedným z mojich vzorov a iniciačných bubeníkov, nuž jeho prítomnosť robila z mojich očakávaní priam nevydržateľný pocit. A už je po ňom.
Nahrávka je nesmierne pohodová. Je to v podstate best of Cream nahraný hromadou muzikantov. Štyri skladby odbúchal Ginger, kým, žiaľ, zomrel. Ústredným hudobníkom sa tak stal multiinštrumentalista Malcolm Bruce, syn slávneho otca. A ide mu to! Druhým do partie je gitarista Bernie Mardsen, skúsený veterán, ktorého azda nemusím predstavovať. Pete Brown, otec celého projektu, prizval plejádu muzikantov, ktorých mám veľmi rád. Speváci ako Paul Rodgers, speváčky ako Maggie Bell, gitaristi Clem Clempson, Joe Bonamassa (kde ten nie je pichnutý...), basák Neil Murray a kopa ďalších, vrátane rozsiahlej sláčikovej sekcie.
Mohlo by sa zdať, že pod nánosom hudobníkov sa stratí samotná muzika. Ale práve naopak! Hudba je až subtílna, nikto sa nepredvádza, aranžmány sú vkusné a popravde, často si ich ani nevšímam, lebo atmosféra ma pohlcuje nad rámec analytických tikov môjho mozgu. Občas niečo prekvapí, napríklad dychová medzihra vo Sweet Wine. Nechýbajú tie najväčšie skladby ako napríklad White Room, Sunshine Of Your Love, Politician, Badge, Spoonful, Crossroads a iné (dokopy ich je pätnásť). Take It Back je ediná vymykajúca sa skladba zo zástupu „hitov“. Skvelo ju zaspievala Maggie Bell. A aj jej duet s Bobby Rushom v Sitting On Top Of The World je zaujímavý.
Ako nie som priaznivec tribute albumov, tak ma táto kolekcia akustického Creamu baví. Veľmi. V roku 2023 ma asi nič nezasiahlo viac. Aj preto toto cédečko odporúčam všetkým fanúšikom kapely Cream, má v sebe čosi upokojujúce a zároveň návykové. Hudba sa na nič nehrá, ľahko plynie a je to milá pocta. Viac od nej naozaj nežiadam.
» ostatní recenze alba Heavenly Cream - An Acoustic Tribute To Cream
» popis a diskografie skupiny Heavenly Cream
Jethro Tull / A (1980)
| 08.04.2024 | První stezka vedoucí z rozcestí klasické JETHRO TULL tvorby byla označena šipkou s nápisem "synťáková trasa". S nástupem osmdesátek se hudební průmysl poněkud bezradně potácel a začaly se dít věci. Zpětně je to úsměvné, ale prožívat je v plné kráse stálo fakt za to. Již dříve byl art rock vystrnaděn svým protipólem v punku, jenže ten byl příliš sebedestruktivní, jak rychle vyšel, ještě rychleji pošel. Vsadilo se na popinu, co musela být něčím osolená, připepřená a hlavně oslazená, takže umělohmotné bicí, synťáky, plastově vypadající oblečky, poskakování namalovaných hošanů v novovlnných bandech, a už to jelo. Naštěstí vzniknul i heavy metal, který byl sice stejně pozérský, ale používal jiné prostředky. Volba byla tehdy jednoduchá. Disko, nebo metal. A pak ještě existovalo pár kapel, co byly někde mezi, snažily se proplout mezi Skyllou a Charybdou, za cenu co nejmenších utrpěných ztrát.
JETHRO TULL začali být poprvé poplatní své době, podlehli trendu syntezátorů a androidní studenosti. Vzniká tak podivný patvar, kdy v hudbě na jedné straně máme anti rockové sterilní nástrojové mňoukání, na druhé straně piští Anderson na flétnu, a tváří se, jakoby nic. Tahle deska je jako když smícháte vzájemně nepřizpůsobivé složky, které se zdrcnou, vytvoří žmolky, a není to poživatelné, bez ohledu na to, že každá ingredience samostatně se jíst dá. Přehrabování se tím blivajzem je práce dost nepříjemná, jenže, než ho za stálého míchání vylijete do odpadu, musíte separovat pevné části, aby neucpaly filtr.
Na desce je deset skladeb. Některé jsou jalové a prázdné, jiné jsou taktéž jalové a prázdné, ovšem navíc k tomu ještě mimořádně odpudivé. Už úvodní generický disko rytmus syntezátoru, jako od nějakého teplého dua, vyděsí. Ačkoli zpěv se snaží navodit zdání, že je vše v poho, jde jen o hodně tenkou slupku, která tu marnost pod povrchem nemůže zakrýt. Skladby jsou korunovány tak úchylně pitomými refrény, že si z nás museli dělat srandu, to nemohli myslet vážně. Nebo se šašek stal sám svojí parodií.
Anderson až na Barreho nahradil realizační tým, nalodil ho na vesmírný koráb a odletěl vybranou trasou daleko od mateřské planety art/folk/rocku. Roli minstrela vyměnil za neprodyšný oblek mechanika. Sice z kapitánského můstku všichni hledí v zářnou budoucnost, jenže brzo a rychle mazali zpátky ke starým Onglézským legendám a bájím. Že nevíte, co je Onglézie? Nic si z toho nedělejte, ani gůgl to neví... :)
Dávám * jen proto, že tohle není úplné dno. Ačkoli se tomu těžko věří, komedianti na tom dokázali být v budoucnu ještě hůř.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - A
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Blue Öyster Cult / Cultosaurus Erectus (1980)
| 08.04.2024 | Koncertné video z turné Black And Blue Tour kapiel Black Sabbath a Blue Öyster Cult patrilo k mojim pravidelným zážitkom v druhej polovici 90. rokov. Kým prvá menovaná veličina ma sklamala, k Blue Öyster Cult som sa vracal rád. Skladby ako (Don’t Fear) The Reaper, Cities On Flame, Godzilla alebo Divine Wind patria k tomu naj, čo v rockovej muzike poznám. A práve posledná menovaná „bluesovka“ pochádzala z vtedy aktuálneho albumu Cultösaurus Erectus, ktorý vyšiel v júni 1980.
Priznávam, že ako zamladi, tak aj teraz som veľmi kritický k úpadku rockových kapiel od nástupu disca na výslnie. Snaha zapáčiť sa na úkor muziky, podobne bolí azda len úpadok demokracie. Blue Öyster Cult podmienili svoj úspech stratou rockovej nekompromisnosti, od albumu Agents Of Fortune začali zarábať a svoju podstatu skryli za obraz Doriana Graya. Producenti im patrične spotvorili zvuk (tu Martin Birch) a mohlo sa ísť na vec! Čo sa im musí nechať, dokázali si aspoň uchovať originálnu náladu svojich skladieb, druhú takto znejúcu kapelu nepoznám.
Album má svoje svetlé okamihy. Úvodný epos Black Blade s textom od Michalea Moorcocka (to je slávny sci-fi spisovateľ, keby ste náhodou nevedeli) má zaujímavú vesmírnu atmosféru. Kto čítal príbehy Elrica z Melniboné, bude túto čepeľ dôverne poznať. Divine Wind je unikátna skladba, blues kapela veľmi nepreferovala. Naživo síce znie stokrát lepšie ako v štúdiu (škoda, že ju nehrali na Extraterrestrial Live), ale aj tak si tento akoby blues udržiava zaujímavú odťažitú náladu.
Úpadok svedčiaci počiatku 80. rokov stelesňujú klávesovo zhyzdené kúsky ako Monsters (ten opakovaný swingový kabaret je asi najhoršia pasáž, čo sa na albume nachádza) alebo nepočúvateľná syntetická hrôza Deadline.
A potom sú tu veci, ku ktorým mám ambivalentný vzťah. Kapelou preferovaná skladba The Marshall Plan s odkazom na Smoke On The Water má v sebe záblesky geniality (gitarové sólo, rýchle gitarové sólo), ale aj množstvo, ako vravel Bilbo, rozotieraného kúska masla na príliš veľký krajec chleba. Hungry Boys mi pripomína punkový rokenrol z Wishu, spotrebné nič Fallen Angel a ani akože tvrdý heavík Lips In The Hills už neprinesú nič, čo by som chcel dajako vyzdvihnúť. Výnimkou je romanticky zasnená suita Unknown Tongue. Je to asi jediná skladba, ktorá dokáže z dobového zvuku vyčarovať čosi presvedčivé.
Cultösaurus Erectus je album svojej doby. Všetko dobré sa snaží pochovať pod zhyzdený 80’s sound a klávesové týranie rockerských uší. Darí sa mu to, až na pár výnimiek, na jednotku s hviezdičkou. Hlavne ale absentujú nejaké zaujímavé nápady. Čo už.
» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Cultosaurus Erectus
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult
Jethro Tull / Stormwatch (1979)
Prvním albem, kde začíná ztrácet svoji dominanci folkový duch kapely (s výjimkou debutu, ovšem), je právě Stormwatch. Slyším tu kompaktní hudební formu ne nepodobnou hardrockovému pojetí. To se projevuje především v usazenosti a zemitosti projevu, který může působit jednodušeji, než bývalo dříve zvykem. Rozevláté motivy a nutnost sbírat střípky nápadů po celé ploše písně se tu téměř nekoná, aranže jsou ukázněnější a více podřízené celkovému vyznění skladby. Také Anderson výrazně mění způsob zpěvu. Není už tak sžíravě ostrý, zřetelně ubral v tlaku na svoje hlasivky, a v některých pasážích se v jeho vokálu objevuje spodní témbr, kterým dokáže být velice vemlouvavý ve sdělování svých hudebních poselství.
Místo miniatur s akustickou kytarou zde Andersonovci předkládají rozjímavější skladby s melancholickým nádechem. Takto náladotvorné jsou zejména dvě instrumentálky, Warm Sporran s krásnou basovou linkou, Elegy obohacenou klasickými názvuky, doplněné posmutnělou Home a pěknou Dun Ringill, která asi nejvíce připomíná staré a klasické JETHRO TULL.
Hudební výraz kapely začíná být hodně JETHROck, což se projevuje zejména na začátku alba. Obzvláště první dvě skladby mají říz hard rocku sice rafinovaně skrytý pod povrchem, ale silně ovlivňující poslechový dojem. Vrcholem alba je pak skladba Dark Ages, která svojí téměř desetiminutovou stopáží a zakomponováním heavy metalových prvků (ta kytarová hoblovačka a vysloveně metalové vstupy sólové kytary jsou jako perpetuální deus ex machina), a stává se prototypem progmetalových kompozic. Podobně progresivně na mne působí další vrchol desky Flying Dutchman, další dlouhá a místy pateticky dojímavá kompozice. Vůbec celková dramaturgie díla je až symbolická. Celkem razantně rockový rozjezd a přemýšlivě umírněná poslední třetina, to jsou pro hudební vyznění alba dost významné hudebně architektonické prvky.
JETHRO TULL se tímto albem ocitnuli na rozcestí. Následující léta a počiny ukázaly, jakými různými a často divnými cestami se z něj vydávali. Často i za cenu návratu do bodu nula a změny kurzu. Stormwatch je poslední deska, kde lze vnímat sílu a originalitu klasických JETHRO TULL. Má schopnost hodně dávat, a během jeho opakovaného poslouchání vyplouvají na povrch zážitky, co je řadí mezi to lepší, co během své kariéry vytvořili.
Hodnotím těsně pod 5*.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stormwatch
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Iron Maiden / Dance of Death (2003)
| 07.04.2024 | Svůj vztah k Iron Maiden jsem si začal tvořit až někdy v roce 2009 či 2010 - do té doby jsem si od nich občas pustil na youtube pár nejznámějších skladeb z desky The Number of the Beast a to bylo vše. Postupně jsem se proposlouchal jejich osmdesátkovou tvorbou, která mi už asi napořád zůstane nejbližší. Devadesátá léta mě v jejich podání převážně minula (z hlavy si vybavím jen skladbu Fear of the Dark), ale vztah jsem si vytvořil k některým deskám obnovené sestavy po roce 2000. V poslední době jsem se víc zaposlouchal do desky Dance of Death z roku 2003, takže tady je pár dojmů z ní.
První dvě skladby, Wildest Dreams a Rainmaker, jsou důvodem, proč mě album od prvního poslechu chytlo. Tvrdé, hutné, melodicky nabité a se čtyřminutovou stopáží bez většího problému stravitelné - vhodnější kandidáty na singl by kapela na desce stěží našla. Jádrem první poloviny alba jsou ale dvě "klády", ve kterých se toho děje podstatně víc. Napětím přetékající intro, drtivý refrén, ve kterém si Dickinson může strhat hlasivky, lehký klávesový opar a kytarový motiv s keltskými kořeny dávají dohromady pecku No More Lies, v bezmála devítiminutovém titulním kusu se zase zpěvák mění ve středovékého minnesängera, kterému k působivému výkonu pomáhají vedle dunící kapely taky klávesově-orchestrální výplně. Výbornými melodickými motivy disponuje i vytvrzený kousek Montségur, Iron Maiden ho ale podle mě zbytečně natáhli, takže opakování těch několika zajímavých sekvencí se po chvíli omrzí. V Gates of Tomorrow mě baví zajímavě postavené vícehlasy a nevtíravě melodický refrén, i tady se ovšem na můj vkus až moc prodlužovalo.
Co na první polovině alba představovalo drobní kosmetické vady na kráse, na té druhé nabralo olbřímích rozměrů. Zajímavé nápady (třeba v divočině New Frontier) tu zabila stopáž, v níž se úplně utopily kousky jako Age of the Innocence, Journeyman nebo Paschendale. K uzoufání dlouhý je i valčík Face in the Sand, u něj ale napětí vcelku bezpečně udržuje dusavý rytmus bicích, který by docela dobře mohl fungovat naživo - škoda že se skladba v koncetních setlistech (alespoň co vím) nikdy neobjevila.
Z materiálu, který mě na Dance of Death opravdu baví, mohlo vzniknout slušné album o délce 30-45 minut. Té další půlhodiny je ve finále jen a jen škoda, stejně jako (zejména ve druhé části) nadužívaných klávesových výplní. Iron Maiden podle mě střední tempo až na výjimky nesvědčí, když se touhle cestou dají, můj zájem rychle opadá. S Dance of Death kapela vyloženě nezklamala, alespoň první polovina alba je prudce poslouchatelná, jako celek ale desku k tomu lepšímu z (mně známé části) diskografie Iron Maiden zařadit nemůžu.
» ostatní recenze alba Iron Maiden - Dance of Death
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden
Williams, Tony / The Joy of Flying (1979)
Fusion má jednu veľmi zlú vlastnosť. Množstvo virtuóznych hráčov spolu vykonávalo grupáče s frekvenciou lží rinúcich sa z ruských kanálov. Výsledkom sú stovky, ba tisíce nahrávok, na ktorých hrajú. Poznať to všetko presahuje sily obyčajného rockera, ktorý jazz počúva len rekreačne. Napriek tomu sú albumy, ktoré si ma získali a na ktoré nedám dopustiť. Nepochybujem, že ste uhádli, že reč bude o The Joy Of Flying (1979).
Tony Williams je bubenícke eso, osobnosť, jeden zo zakladateľov žánru fusion. Od polovice 60. rokov až do svojho skonu v roku 1995 toho nahral sólovo i skupinovo naozaj veľké množstvo. Spolupracoval s najväčšími z najväčších (napr. Miles Davis) a aj na tomto albume tomu nie je inak. Kúpil som si ho naslepo, za dobrú cenu v japonskom vydaní z roka 1992. Zaujal ma obal a povedal som si, že prečo nevyskúšať aj niečo netušené. A veru, už pohľad na booklet ma dostal. Celkovo tu Williams využil služby až pätnástich muzikantov. Nechýbajú esá ako Ján Hammer, Herbie Hancock, Stanley Clarke, Michael Brecker, Randy Brecker, George Benson a ďalší. Prekvapila ma účasť gitaristu Ronnieho Montrosea, ale o tom o chvíľku.
Veľmi kvitujem, že hoci ide o inštrumentálky, nie sú dominantne komplikované, ale potrpia si na melódie. Už v úvodnej skladbe Going Far je v podstate rovný rytmus, na sólovom albume bubeníka ide o vec nevídanú, nepočutú. Iste, stále je to vysoko inštrumentálne prevedená muzika, takže by ju len tak niekto nezahral, ale azda si rozumieme. Z muziky skrátka sála pohoda a neprekáža mi ani občasné funky (Hip Skip, Tony). Nálade dominujú, okrem parádne nasnímaných bicích, predovšetkým klávesy a tiež dychy.
Vrcholom albumu je pre mňa koncertná skladba Open Fire. Pôvodne ju nahral Ronnie Montrose na svoj rovnomenný debutový album v roku 1978, táto verzia je z japonského koncertu z 27. júla 1978 formácie The Tony Williams All Stars. Klávesy obsluhuje Brian Auger, na base hrá Mario Cipollina. Ronnie Montrose si schuti zasóluje a výdatne mu sekunduje aj Williams. Je to viac rock ako jazz, čím sa skladba vymyká spomedzi ostatných kúskov na albume. Inak, tri skladby sú hrané len v duu, bubeník a klávesák. Going Far a Eris s Hammerom, Morgan’s Motion s Cecilom Taylorom. A práve druhú menovanú by som zaradil k tomu naj, čo sa na albume nachádza. Úžasná bubenícka smršť, ktorej Hammer zdatne sekunduje. Akoby som v ruke držal mincu a mal si hodiť, či vyhrá hlava alebo orol. A záverečný free jazzový jam Morgan’s Motion s klaviristom mi pripomína budúcnosť Slovenska. Chaos, trieštenie, zmar a napokon zánik, to celé za pár minút.
Celkovo mám pocit, že sedím v prútenom kresle na pláži a pozerám sa na západ slnka vnárajúceho sa do oceánu. Popíjam ľadový džús a je mi fajn. Je to pre mňa taký letný album, asi preto, že včera bolo vonku extrémne teplo. Päťdesiat minút prevažne pohodovej muziky, takéto fusion je radosť počúvať.
» ostatní recenze alba Williams, Tony - The Joy of Flying
» popis a diskografie skupiny Williams, Tony
Jethro Tull / Heavy Horses (1978)
Tuto desku JETHRO TULL nahrávali jako první ve vlastním novém studiu, které si Anderson nechal vybudovat v Londýně a vybavil je na tu dobu špičkovou technologií. CD Heavy Horses jsem slyšel za posledních cca 20 let mnohokrát, názor na ně se nemění. Průměrné album s několika písněmi, co mám rád. A taky s několika, které nesnáším a nejraději bych je přeskakoval.
První tři skladby patří mezi to nejhorší, co JETHRO TULL doposud vydali. Obzvláště dvojka mě trhá uši a příšerně otravuje. Andersonovo řezavé mečení postrádá melodické vrstvy, je to jakýsi syntetický derivát jeho dříve plastického vokálu. Melodie triviální, ploché. Žádný poslechově příjemný aspekt. Emocionálně placatý stín dříve tak náladami prodchnuté tvorby.
Pak se objeví první pěkná píseň, tou je Moths, na akustické kytaře stavěný model, známý ze dřívějších alb, funguje i tady. Do kategorie příjemných skladeb ještě řadím titulní, ta je povedená velice. Vůbec, tři poslední skladby na albu mají daleko vyšší kvalitu, než ostatní, s výjimkou Moths. Zbytek alba je v lepším případě únavný, v horším prudící. Zajímavostí je, že dva bonusy (Living In These Hard Times a Broadford Bazaar) z pozdějších CD vydání, patří mezi to nejlepší, co se na disku nachází. Nejspíš proto, že pocházejí z jiného období.
Z alba mám dojem, jako kdyby atributy stylu JETHRO TULL někdo narychlo naprogramoval do flašinetu a točil jej furt dokola. Obzvláště ve srovnání s předchozí deskou je zde propad kvality až zarážející. Zdá se mi, že Anderson chtěl zopakovat fungující formulku, ale takhle lacino to prostě nejde. Koně mají obvykle k lesu blízko, v tomto případě jsou to uměle vyšlechtění pakoně v ZOO ve výběhu. Opakuji, že titulní skladba si díl Tullské monstr tvorby uchovává.
Hodnotím milosrdně, tedy ***.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Heavy Horses
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Cobham, Billy / Palindrome (2010)
Musím smeknout před hudebníkem jako je Billy Cobham. V roce vydání alba je mu přes šedesát a na bicí válí jako kdyby si odečetl z věku minimálně dvacet let. A to nemluvím o producentské práci, pod kterou je na tomto albu podepsán.
Album Palindrome je složeno z deseti skladeb, z toho pět věci je fungl-nágl nový materiál a těch druhých pět jsou covery jeho vlastní tvorby z let minulých. Album jako celek je neskutečně bohatě proaranžované různými druhy perkusí, podbarvující Billyho bicí latiskou náladou. Cobham si na basové lince nejspíš zakládá, protože i tady na této nahrávce je jako betonový základ na kterém je vystavěna neskutečně bohatá hudební struktůra.
Na rytmickou sekci se vrší saxofóny, trombony a trumpety, podmalované různými restříky klávesových syntezátorů plus piána a lehkou funky kytarou, co si ráda střihne i něco z rocku. Jako hudební bonus je v některých písních použito houslí. A všechny tyto nástroje dostanou prostor předvést se i sólově. Včetně perkusí.
Je vidět, že BC má pořád sílu komponovat a dělat prostě skvělou hudbu. Nejsem sice zastáncem songů z minulosti, které se objevují v nových kabátech, ale na druhou stranu, když se to umí udělat dobře jako zde, tak proč ne. A nový materiál je naprosto bez chyby. Pro úplnost, nově vznikly skladby : Obliquely Speaking , Isle of Skye , Cancum Market , Torpedo Flo , Saippuakivikauppias, což je nejdelší palindrom, zapsaný v Guinnessově knize rekordů a znamená něco jako obchodník z mastkem.
Jako celek je tohle album docela jízda.... je rychlé, hravé, pozitivní, roztančené......
Kdysi jsem dal ****z***** a nebudu nic měnit. Hodnocení se týká pouze pro srovnání v Cobhamově diskografii, nikolv s jinými interprety.
Po časové stránce je to docela sousto : 76 minut
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Palindrome
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Laing, Corky / Finnish Sessions (2022)
Corky Laing je skvelý človek a svojský bubeník. V kapele Mountain sa výraznou mierou podieľal na jej jedinečnom zvuku, jeho prístup k rytmom je ojedinelý.
Koncom roka 2022 hral v Bratislave, v Múzeu Obchodu s kapelou Corky Laing’s Mountain a bol to veľmi príjemný večer s milovanou muzikou. Ponúkal na predaj svoj posledný album Finnish Sessions, ktorý som si kúpil a nechal od neho aj podpísať.
Krátky album Finnish Session nahraný vo Fínsku s miestnymi hudobníkmi je prekvapivo ostrý, moderný a pritom parádne hardrockovo uveriteľný. Zasa sa raz potvrdilo, že starí borci sa týčia nad omladinou ako Mount Everest nad Mariánskou priekopou. Everyone’s Dream je taká bomba, že by zrovnala so zemou kontinent o veľkosti Afriky. Takto podľa mňa chceli znieť Deep Purple, keď vyrábali svoj paškvil z Wishu Whoosh!. Leslie West by sa podľa mňa potešil, akú skvelú poctu skladá kapele Mountain skladba The Ball. Laing je preslávený svojim zapájaním kravského zvonca do rytmu a aj tu sa tak deje.
Z muziky ide neskutočná energia, taká spídovka Totally Wrong by zahanbila nejednu metalovú partu. Prekvapivo sú na albume zaradené tri slaďáky po sebe. Príjemný kúsok Even More, country balada Pledge a vznešená rocková balada My World. Prekvapivo mi to neprekáža a dojem z hlučnej a nekompromisnej muziky mi to nenarúša. Dva bonusy spieva Maria Hänninen, ale to neznamená, že to bude nejaká uspávanková záležitosť. Naopak, Backbone je ďalšia mountainovská vražda kompromisov v priamom prenose. Ach, jak ja takéto dreňovice milujem! A Whatcha Doin? Nuž, to je skladba, ktorá by mohla byť aj hit.
V roku 2022 lepší hardrockový album hádam nevyšiel (Magnum, Birth Control? Možno...), škoda, že nie je viac v povedomí, zaslúžil by si to.
» ostatní recenze alba Laing, Corky - Finnish Sessions
» popis a diskografie skupiny Laing, Corky
Jethro Tull / Songs From The Wood (1977)
Dovolím si úvahu. Struktura hudební skladby může být různá. Z hlediska vnímané melodie může být jedna výrazná na povrchu, a pod ní se mohou skrývat jiné další. Hrané na jiné nástroje, v jiné hlasitosti, vyplouvající na povrch jen místy. Posluchač všechno dokáže vnímat jen při soustředěném a pozorném poslechu, kdy jej nic nerozptyluje. Takový luxus si můžeme dovolit zdaleka ne vždy. Proto leckdy dojem z muziky trpí tím, že neslyšíme vše, co v ní je, a preferujeme skladby, v nichž jsou nosné melodie více vystrčené dopředu. Pominu skutečnost, že spousta současné hudby tyto vrstvy postrádá a je určená k rychlo poslechu, kdy se všechno musí rozbalit do deseti sekund naplno, aby byl instatní zážitek co nejúčinnější.
Z hlediska JETHRO TULL jsou v rámci výše zmíněné teorie alba pojata různě. Vždy tam ty vrstvy jsou, a bývá jich i několik, jejich desky jsou tímto k usebranému poslechu jako stvořené. I u alb, která mi zrovna nesednou, si jejich existenci uvědomuji, akorát se mi ty konkrétní melodie, harmonie, a jejich způsob provedení, nelíbí. V dosavadní chronologii není v jejich tvorbě moment, jemuž bych mohl vyčíst prvoplánovou plytkou líbivost. Avšak rozdíly v dávkování vrstev tu jsou značné.
Předchozí album s rokenrolem v názvu má na povrchu ve většině skladeb málo jasně zachytitelných a výrazných melodií. Významná část melodických harmonií se odehrává někde vzadu, a proto mi taky trvalo, než se je podařilo objevit. Teď už o nich vím, a je to žraso.. :) Při méně soustředěném poslechu si uvědomuji, jak lehce se síla těch skladeb ztrácí, jak jsou tím méně posluchačsky atraktivní. Je vyžadována aktivní spolupráce posluchače na celém procesu, aby bohatství díla bylo odhaleno naplno, a to není zrovna pohodlné. Proto má Rokenrol vlažnější přijetí, lidi jsou líní se zastavit, soustředit. Ta trocha aktivity, co by přinesla násobnou odměnu, se jim příčí.
Aktuální Songs From The Wood je pravý opak. V každé skladbě ta nosná melodie huláká naplno a dá se užít i při práci, i jako kulisa. Všeliké mnohostrunoklapkobřinkostroje se předvádějí okázale a nezakrytě. Je to těžkotonážní útok zástupu ukázněných dojmotvorných faktorů, nelze jim uniknout. Věřím, že i to jej jeden z důvodů, proč si Písně z lesa posluchače rychle a snadno získají a silně si ho podmaní. Tento přístup nehodnotím jako dobrý nebo špatný, je jen působivější, a pro širokou posluchačskou obec atraktivnější. Poslech prostě není taková zkouška pozornosti, muzika leze do uší sama v plné kráse. Ani v tom nevidím nějaký kalkul od Andersona a jeho boys, je to jiná umělecká technika, na jejíž volbu mají jako tvůrci a interpreti jednoznačně regulérní právo.
Ty melodie v pozadí tam samozřejmě jsou také, ale jsou chudáci hodně skryté. Přebité. Vnímané spíše podprahově. I ony se však podílejí na vyznění alba, pro citlivého a vnímavého posluchače zcela nepochybně. Songs From The Wood je skvělé album právě i tím, že se podařilo dát dohromady celek, co na povrchu i pod ním oplývá kvantem průrazného hudebního materiálu. A je úplně jedno, jak ten svébytný Tullí styl pojmenujeme. Atributy, pro něž je máme rádi, tam jsou v míře přebohaté, opět vše krásně zakomponované, pokolikáté již? Dokonalost i pro hledače a hloubače, i pro rychlý zážitek.
Dílo s velkým Ď.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Songs From The Wood
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Jethro Tull / Too Old to Rock 'n' Roll: Too Young to Die (1976)
Má-li chronologická poslechová sága v něčem významný přínos, pak je to kontext objevování jednotlivých alb. Někde se jedná o ozřejmění již známého, jinde jde ale o nečekané posuny. U War Child jsem tak trochu doufal v jeho renesanci, konal se propad. Zde jsem nečekal nic, a album se objevilo jako zahrabaný poklad, který pěkně kousek po kousku rozkrývám a nestačím se divit.
Nesnáším stupidně schematické recenze po jednotlivých skladbách, ovšem jednou za sto případů po tomto formátu programově sáhnu, abych jej z legrace vyzkoušel. Tato mechanická a strojově neinvenční pruda si častější zopakování nezaslouží. Recenze je literární útvar, a pokud se razí furt stejně podle jedné pitevní formičky, stane se z něj produkt řemesla neumětelů. Což může poměrně často korespondovat s hudbou, že áno. Ne však v tomto případě.
Quizz Kid - Na obalech některých CD je chybně uváděná jako "Quiz Kid", včetně Wilsoního. Profesionální kazič originálů navíc měl potřebu intro vyčlenit samostatně, takže v jeho podání se jmenuje "Prelude / Quiz Kid". To jsou ale kydy... Počáteční citace motivu titulní skladby navodí atmosféru, už v něm je náznak větší akustické vzdušnosti. První skladba je ještě celkem tvrdá, trochu klame tělem, dominuje rytmika (ta basa!), ale akustická kytara je dost vepředu, bohatě aranžované další nástroje, byť se jen na chvilku objevující, opravdu kouzlí. Vskutku bohatý rozjezd plný změn a mnoha motivů, které se až v refrénu potkávají v jednotném zástupu.
Crazed Institution - Lehoučká a filigránskými vyhrávkami propletená skladba s roztomilou melodií, až lidovou. Zde se ukazuje Anderson jako mistr trylků flétny, které se jen míhají hustým předivem ostatních nástrojů. Pozitivně laděná píseň, krásně vystavěná, svižně a lehce ubíhající do naléhavého závěru.
Salamander - Akustická kytara je pro Iana stejně příznačná jako flétna. V této skladbě jí přímo hýří, tak jako na celém albu. Zasněný zpěv vnořený v melodii se houpá a ovíjí v harmonii. Pak se přidá flétna, intenzita hudebního zážitku vrchlí, a konec.
Taxi Grab - Rytmická paráda, jako od pouličních muzikantů. Foukací harmonika je bašta (dlouho tady nebyla), výkřiky, pevné kontury a hrany této skladby dávají připomenout rockové jádro kapely. Tato skladba klidně mohla být na Benefit.
From A Dead Beat To An Old Greaser - Z podobného soudku jako Salamander, ale ještě více vroucí. Smyčce na pozadí, utlumený zpěv, extrémně působivý text, saxofon. Hluboké a dojímavé sdělení. Hudba z duše, ohromující niternost.
Bad-Eyed And Loveless - Minstrelův morytát z kategorie rozervaných balad. Kytara a zpěv, jako mnohde na albu, a jaká síla!
Big Dipper - Silná melodie, od začátku jedou všechny Tullovské znaky naplno, naléhavá až hutná hned zkraje. Vtipně aranžovaná, je tady zase mozaika mnoha motivů co poletují prostorem, vše zasazeno do pevné struktury. JETHRO TULL nelze nemilovat, když dělají tohle. Nevíš, co bude příští vteřinu, přitom se na to těšíš jako na další kousek bonboniéry.
Too Old To Rock N' Roll: Too Young To Die - notoricky známá píseň, co se samozřejmostí sobě vlastní z mysteriózní úvodní pasáže vystaví grandiózní obelisk a pak to překlopí do závěrečného tanečního bigbítu, a zpět, jakoby se nechumelilo. Střídání kontrastních nálad nepřestane bavit ani po padesáté, ani po stopadesáté. Na pozadí smyčce s trumpetkami proklatě dobře přizvukují.
Pied Piper - Opět kouzelná melodie v neodolatelném přednesu, kde se s divadelní marnotratností předvádějí v rychlém sledu role mnoha motivů. Rej skřítků, co každý nese jednu, dvě notičky. Hlas se pohupuje, domlouvá, rozmlouvá, chce se tančit, středověk, šašci, pištec tu cházku někam vede...
The Chequered Flag (Dead Or Alive) - Roztáhlejší pomalá píseň, která dá odpočinout, a nechat se jen tak relaxačně hladit smyčci, zpěvem, plující soundtrackovou melodií, jako z černobílého velkofilmu šedesátých let. Konejšivý závěr alba. Smířlivý a dávající naději.
CD má ještě dva bonusy, konkrétně potemněle chansonovou A Small Cigar s krásným pianem ve finále, a Strip Cartoon, která je rozvernou písničkou plnou popěvků a štiplavé kytary, v tom nejlepším slova smyslu.
Dříve bych Rokenrolu dal přinejlepším průměrnou známku. Teď se ho nedokážu nabažit. Čtyři poslechy v řadě nestačily, s touhle deskou mám domluvených ještě hodně setkání a zážitků.
Je to prostě bomba!
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Too Old to Rock 'n' Roll: Too Young to Die
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Gilbert, Paul / Gilbert Hotel (2003)
Pokud znáte kytaristu Paula Gilberta, nejspíš vám bude vlastní buď jako člen kalifornských heavymetalistů Racer X, důležitý člen univerzálních hardrockerů Mr. Big nebo sólový hráč se zajímavými či ještě zajímavějšími instrumentálními projekty. Existuje ale ještě čtvrtá Gilbertova tvář, kterou kytarista odhalil na své sólovce Gilbert Hotel. Jde v podstatě o desku nahranou pro radost, striktně akustickou a striktně zábavnou.
Základ nahrávky tvoří až "kotlíkářské" zpívané kusy jako Older Guy nebo Lay Off the Morphine, kde si Gilbert vystačí s kytarou a vlastním hlasem. I s dalšími vstřícně vystavěnými skladbami (Three Times Rama, Black Rain Cloud) by si průměrně vybavený kytarista u táboráku nejspíš poradil, narazil by až u jejich (stále plně akustických) prstolamačských sól a také u těsně sezpívaných vícehlasů, které na sebe mistr navrstvil. Gilbert tu zní uvolněně, jeho hlas nenudí a má chuť experimentovat - jinak by se sotva mohl pustit do one-man show v coveru "klasiky" The Lamb Lies Down on Broadway, která je dost možná vrcholem celé téhle nedlouhé (ani ne půlhodinové) nahrávky. Do opravdové klasiky se pak Gilbert ponořil ve dvou krátkých bachovských úryvcích, na které pak navázal v lehce podobném duchu vlastní kompozicí Escalator Music.
Od téhle gilbertovské záležitosti nečekejte žádné závažné výpovědi nebo květnatě vystavěné aranže, spíš pohodový akustický rock, který neurazí. Nadupaných studiovek má mistr za sebou celou řadu, nic podobného jako Gilbert Hotel jsem ale v jeho diskografii zatím neobjevil.
» ostatní recenze alba Gilbert, Paul - Gilbert Hotel
» popis a diskografie skupiny Gilbert, Paul
Jethro Tull / Minstrel in the Gallery (1975)
Od prvních tónů se mnou rozmlouvá důvěrně známé album. Mluví hlas, mluví kytara, i řeč ostatních nástrojů je srozumitelná. Je to těžko popsatelná nádhera. Široké spektrum motivů a zvukových zákoutí je rozprostřeno po celé ploše hudební krajiny alba.
Anderson je zpátky minstrelem, jenž umí muzikou vytvářet čarovné obrazy. Těžko se něco píše při poslechu, hudba vtahuje a nedovolí nic jiného, než poslouchat. Je zde namíchán chutný koktejl těch nejvybranějších složek s akustickými esencemi, kdy v průzračně čitelném mixu se lze opájet tisíci jemných nuancí mihotajících se na hladině i v hlubině každé kompozice.
Desku řadím po bok Aqualung, účinkuje na mě stejně silně. Nevyčerpatelná krása, kterou se tohle dílo u mne zapsalo mezi životní estetické zážitky. Středověká atmosféra (tedy spíše to, co si pod ní představuji) je přímo hmatatelná a vyvolává spoustu imaginací. Některé pasáže jsou překypující takovým množstvím dramatického detailu a vývoje, že si je musím pouštět dokola, aby mi něco neuniklo, jako když si zpomalíte akční scénu, protože nestíháte sledovat. Jedno ze tří nejlepších alb JETHRO TULL.
Nejlepší skladba? Všechny!
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Minstrel in the Gallery
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Hendrix, Jimi / :blues (1994)
Jimi Hendrix akoby začal tvoriť až po smrti. Toľko nahrávok, koľko mu stále vychádza, by musel nahrávať nepretržite 24 hodín denne aspoň sto rokov, ale predstavte si, stihol to za nejakých päť. Tomu vravím zázrak! Niekoľko pokusov o preniknutie do tohto sveta som podnikol, ale nemá to pre mňa cenu. Vystačím si s niekoľkými výberovkami, oficiálnou predstmrtnou diskografiou a pár starostlivo vybranými koncertnými a posmrtnými nahrávkami, ktoré sa dajú porátať na prstoch jednej drevorubačskej ruky. V roku 1994 vyšla zaujímavá kompilácia nahrávok nazvaná :blues, ktorú som mal kedysi dávno napálenú a dnes už vlastním originál. Prečo?
Pretože je to skvelá muzika.
Kompilácia vlastných i prevzatých skladieb, vydaných i nevydaných kúskov, prierez rokmi 1966-1967. Sú tu rôzne demá, štúdiové jam sessions a tiež koncertné nahrávky. Okrem tradičných spoluhráčov typu Billy Cox (basa), Noel Redding (basa), Mitch Mitchell (bicie) a Buddy Miles (bicie) zahosťuje niekoľko ďalších hudobníkov, z ktorých zaujmú mená ako Jack Casady (basa) a Steve Winwood (organ), obaja hrajú v skladbe Voodoo Chile Blues.
Hendrix bol skvelý bluesman, ale na albumoch sa mu paradoxne veľmi nevenoval. Preto je táto sonda do jeho bluesového sveta žiadúca a výnimočná. Navyše, akokoľvek je blues ortodoxná muzika, Hendrix bol inovátor a aj v rámci limitov pentatoniky a dvanástok sa dokázal pohybovať mimo vyšliapaných cestičiek.
Sú tu prekvapivé momenty. Hneď úvodná Hear My Train Comin’ (acoustic) ponúka iba akustickú gitaru a spev, čosi, čo Hendrix na oficiálnych nahrávkach nikdy nerobil. Jedenásť skladieb velebí blues, blues a nič iné ako blues. Hendrix hrá štandardy (Born Under A Bad Sign, Catfish Blues, Mannish Boy, Bleeding Heart) i vlastné veci. Red House asi pozná každý, ale sú tu aj menej známe kúsky ako Once I Had A Woman alebo Jelly 282. Samozrejmosťou je Voodoo Chile Blues. Dominuje gitara, väčšinu času si uzurpujú nekonečné sóla, tak to mám rád. Navyše, nechýba krátke bubenícke sólo (v Catfish Blues), čo ma teší.
K Hendrixovi som si hľadal cestu dlho, vraví sa, že kto hľadá, nájde, nuž, pre mňa to platí. :blues je album, ktorý počúvam rád a často. Nemá chybu.
» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - :blues
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi
Jethro Tull / War Child (1974)
Jak jsem mohl obdivovat skok na absolutní vrchol u posledních tří alb, tak zde musím konstatovat prudký sešup dolů. Obávám se, že na vině není změna koncepce, dají se udělat skvělá písničková alba, ostatně JETHRO TULL to již převedli. Tady se jim dílo rozpadlo na divnou směs mnoha nástrojů, šuplíkových zbytků, pitoreskních laciných flašinetovek s kostrbatými refrény. Pouťová atrakce s názvem War Child je ušislyšně prázdá, bez nosných a silných melodií. Anderson mečí, kytara je nepříjemně syrová, ostatní nástroje působí věrohodně asi tak, jako strašáci v poli.
Zkusím to pozitivně. Dobré momenty alba:
- Titulní skladba, ta se mi docela líbí. Jak se zpěvem jedou unisono smyčce, daří se vyčarovat Tullovská atmosféra, jde o jeden z mála záblesků čirého talentu.
- Skating Away On The Thin Ice Of The New Day má také pěknou melodii a její podání dovede na pár momentů omámit. Lehký závan dobrých časů.
- Only Solitaire je snad z jiné desky, asi hned té následující. Částečně. Mohla to být krásná maličkost, kdyby zpěv nebyl na Andersonův standard tak sterilně monotónní. Pořád ale nadprůměr.
A víc nic. Všechno, co na tohle album Anderson nacpal, a že toho je, má velmi nevlídné vyznění. Toporná šaškárna vysypaná z truhly, ze které někdo vybrabčil Tullákův kostým. V uších se to šprajcuje, ta tam je splývavost výsostných harmonií. Komediantské "hoorah" pro otravné publikum v laciné hospodě, aby bylo na polívku. Dvě hvězdy, kuňky-žbluňky.
Zmíním dva orchestrální bonusy, které ve srovnání se zbytkem jsou veskrze příjemné. War Child a Quartet. Tváří se jako soundtrack, pravděpodobně jím i byly, a poskytují jemnou melodickou náplast na hrubé řezy od rašple zvané War Child.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - War Child
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Jethro Tull / A Passion Play (1973)
Deska A Passion Play pokračuje v nasazeném stylu dlouhých kompozic, co strana LP, to jedna část díla. Zdánlivě zopakovaný model z This As A Brick je ve skutečnosti velmi odlišný v přístupu a pojetí. Hudba více slouží textu, příběhu, vývoji motivické linie. Promyšlené nástrojové linky se pohybují v uvolněnějším prostoru, mají plastičtější charakter a odlehčenější aranže. Razance některých pasáží zůstává zachována, tyto ovšem z celku více vynikají, neboť jsou obklopeny pasážemi výrazněji lyričtějšími. Místy se přidává velmi působivý klavír. Scénická až taneční stylizace se podepisuje ve všem. Zpěv má více poloh, nejenom sžíravě kousavou, ale i vážnější výpravnou, až někdy i sebeparodickou. Vůbec vyjadřovací škála ještě narostla a překypuje barevností, tisíci odstíny nálad. Zpěvák se převtěluje do různých postav a brilantně dokáže vyjádřit jejich charaktery.
Střípky motivů, zdánlivě poházené na ploše třičtvrtěhodiny vytvářejí mozaiku různých dějů, od baladicky zamyšleného, přes plesově nazdobený, až po temná podobenství. Dílo jde tak více do hloubky a pro svou jinotajnost zůstane v mnoha svých významech navždy neodhaleno. Hlavně bez znalosti jazyka na úrovni rodilého mluvčího a obeznámenosti se tehdejšími reáliemi. Tím spíše se ale dává každému možnost, jak si Passion po svém užít. Zajícovo pošahané hledání brejlí je jeden z nejulítlejších momentů britské rockové hudby, srovnatelné s FRUUPP, nebo GRYPHON, a způsob, jakým vybočuje, nelze nemilovat. Nebo lze?
Právě proto, že A Passion Play není taková nálož jako jeho předchůdce, dokáže posluchače víc obejmout. You kangaroo, you can! To je jako z Monty Pythonů. Naivní snovost, zamotanost a neuchopitelnost britského pojetí příběhů je zde chutně a vkusně podaná. Více, než kde jinde, zde platí, že každý poslech přináší nové zážitky. Užívám si, a chci ještě!
JETHRO TULL se podařilo předvést vrcholný umělecký výkon, už potřetí v řadě. Mimořádně vyspělé dílo. Je nádhera, že taková hudba existuje.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - A Passion Play
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Buffalo Springfield / Buffalo Springfield (1966)
Jaro 1966, Los Angeles. "Vedle" v San Francisku už se to tehdy psychedelickými kapelami jen hemžilo, takže ve chvíli, kdy se na místním Sunset Boulevardu dali dohromady kanadští přicestovalci Bruce Palmer a Neil Young s "místňáky" Stephenem Stillsem a Richiem Furayem, bylo nabíledni, že jejich muzika nezůstane novým fenoménem neovlivněna. Všechno šlo ráz na ráz: po pěti dnech od založení kapely první koncert a za pár týdnů šňůra, na které předskakovali tehdy už zavedeným Byrds. Jednalo se o dobře promyšlený tah, neboť skladby nově vzniklého kvinteta (jako poslední do party přibyl bubeník Dewey Martin) si velmi výrazně potykaly i s folk rockem.
Do Vánoc bylo na pultech obchodů i první studiové album, na kterém se naplno ukázalo, že Buffalo Springfield přišli s parádní žánrovou směskou. Do cinkavých kytarových linek obracejících se tu k rocku, tu k country nebo bluegrassu se svými vokály vplétá trio suverénních sólových zpěváků s melodiemi, které často uhýbají velmi nečekanými směry. Dobře to dokumentuje například má osobní jednička na desce Out of My Mind, v níž Youngův sólový vokál doplňují Stills a Furay parádními dvojhlasnými odpovídačkami s psychedelickou příchutí. Z alba si nejvíc užívám ty zasněné parády, třeba Flying on the Ground Is Wrong nebo Sit Down, I Think I Love You, ale třeba úvodní kus Go and Say Goodbye mě dost oslovuje přítomnými kytarovými rychloběhy. Samozřejmě je tu (od druhého vydání alba na jaře 1967) taky hit For What It´s Worth, ve kterém Steven Stills zvěčnil jeden z prvních střetů rozmáhající se kontrakultury s usedlou starší generací.
Debut Buffalo Springfield je sbírkou příjemných melodických jednohubek (většina skladeb stopáží nejde přes "singlové" tři minuty), které zhltnete, ani nebudete vědět jak. Navíc tu stále ještě v začátcích svých profesionálních kariér máme hned dvě jména, která měla (minimálně) v následující dekádě zanechat v rockové muzice nesmazatelnou stopu.
» ostatní recenze alba Buffalo Springfield - Buffalo Springfield
» popis a diskografie skupiny Buffalo Springfield
Traffic / John Barleycorn Must Die (1970)
Po rozpadu další sestavy Traffic v r. 1969, Steve Winwood hrál krátce s Blind Faith. Na začátku r. 1970 plánoval natočit sólové album. Ale nějak se nedařilo nalanařit parťáky, laděné na stejnou vlnu jako on. A tak nakonec vzal zavděk nabídkou spolupráce s osvědčenými přáteli z Traffic, Chris Woodem a Jimem Capaldim, a album bylo vydáno pod hlavičkou Traffic jako jejich 3. LP. Odloučený Dave Mason šel svou folkově-písničkářskou cestou (jeho album Alone Together z r. 1970 se mi dost líbí).
To trio bylo v r. 1970 docela ve formě. Šest původních skladeb jsou směsicí nejrůznějších stylů a vlivů, které však na albu skvěle drží pohromadě. Většina skladeb (cca 4-7 min. dlouhých) ponechává místo sólo pro studiové improvizace. Vše se tak relativně pomalu, ve velké pohodě odvíjí. Úvodní instrumentálka Glad začíná rytmickým pianem a riffem saxofonu, který by v dnešní době stylově zapadl kamsi k funky jazz-rocku. Končí to hezkou vyhrávkou piana, které zní až klasicky / impresionisticky, a elektrických kláves. Freedom Rider začíná také saxofonovým motivem, který asi inspiroval úvodní znělku TV seriálu o Hercule Poirotovi. A taky tu najdeme krásné flétnové sólíčko. Empty Spaces je skladbička s Winwoodovým vokálem trochu škrceným, připomínajícím mi dost silně Phila Collinse, celé mi to vyznívá jak Genesis v půli 70tek, jenže klávesové nástroje prozrazují pravé datum vzniku. Stranger To Himself je hezká střednětempová záležitost, Winwood se pouští do pěkného bluesovatého kytarového sólka. Titulní John Barleycorn Must Die je staroanglická, velmi morbidní balada. Jak uvádí poznámky na obalu, první záznam této písně se objevil již v r. 1465, v době Jakuba I. Popisuje „úsilí lidí při produkci alkoholu destilovaného z ječmene.“ To je hodně lehkohumorná zkratka ve skutečnosti velmi temného příběhu o zavražděném Sirovi Johnu Barleycornovi. Skončil jako přísada v brandy, jeho střevní obsah pak může za nahnědlou barvu ve sklence. V originálu na LP jde vlastně o akustickou folkovou věc. Krásná flétnička, připomíná mi trochu práci se staroanglickými tématy v podání Jethro Tull. Závěrečná Every Mothers Son (spolu s předchozím kusem) představuje vrchol alba. Znal jsem ji dřív, než album samotné, z jakési rockové kompilace té doby. Byla vlastně nahrána jen ve 2 lidech: Winwood + Capaldi. Skladba začíná chytlavou figurou elektrické kytary, a pomalu se vyvíjí do velmi pěkných folkově-rockově-bluesových improvizací, orámovaných perfektním, místy až exaltovaným Winwoodovým zpěvem (jasně, že Winwood není žádný Mercury, ale pro tento typ muziky jeho zpěv sedí dokonale).
Na vlastněném CD jsou 2 skladby navíc. Nezvykle, moc pěkná I Just Want to Know, je stopou 4, tj. je vsunuta mezi obsah původního LP. Je však zvukově horší, než zvuk celého alba – a ani ten není bůhví jaký. Závěr (stopa 8) představuje písnička Sittin' Here Thinkin' Of My Love. Tahle deska je se mnou celá desetiletí, mám ji moc rád. Takový uvolněný klídek, bez jakýchkoli ambicí omračovat. A ačkoli se v žádném případě nejedná o nějaký stylotvorný průlom, za ten poctivý folk-blues-rock-místy až jazz má u mě 9/10, zde 5*.
» ostatní recenze alba Traffic - John Barleycorn Must Die
» popis a diskografie skupiny Traffic