Naposledy přidané recenze
Led Zeppelin / Coda (1982)
| 14.08.2025 | Koncom roka 1982 sa na pultoch objavila táto kompilácia tváriaca sa ako deviata štúdiová doska Led Zeppelin. Coda je... No, však počúvajte!
Prvá strana platne musela vohnať slzy do očí všetkých priaznivcov starého dobrého hard rocku. We Gonna Groove z roka 1970 je parádna vypaľovačka, z čias, keď kapela patrila k najlepším. Podobne akustická folkovina Poor Tom z obdobia nahrávania tretieho albumu má všetko to, čo robilo Led Zeppelin neopakovateľnou veličinou. Pokaziť blues I Can’t Quit You Baby na pódiu v roku 1970? To je skrátka nereálna predstava, nuž sa iba kochám dokonalosťou. A toto bola, prosím pekne, iba zvuková skúška! Na záver strany tu máme ďalšiu svižnú vypaľovačku Walter’s Walk z obdobia nahrávania Houses Of The Holy, a tak má taký ten zvláštny vzdušný sound. Keby nahradila ktorúkoľvek z tých dvoch obludných nepodarkov z albumu (ktorých meno milosrdne nevyslovím), mohol to byť album hodný ospevovania.
Na druhej strane sú hneď tri skladby z roka 1978, kedy kapela nahrávala svoj posledný skutočný štúdiový album In Through The Out Door. Neomylne z neho vyradila Ozone Baby, asi preto, lebo je to dobrá a svieža pesnička, kazila by podpriemer. Darlene by zapadla, tu ma vyrušuje. Akoby chcel ochrnutý človek bez hudobného sluchu hrať rokenrol a niekto ho natočil. Aspoň hutné gitarové sólo sa dá počúvať. Do tretice, nabudená hardrocková Wearing And Tearing je skvelá, nečudujem sa, že sa nedostala na ten nevzrušivý album.
Plus je tu Bonzo’s Montreux, skladba z roka 1976. No, skladba, vypustime Pageove otravné ruchy efektov a máme tu jedno z tých nudnejších bubeníckych sól. Bonzo je síce legenda, ale ako bubeník bol pomerne úzko špecializovaný a akonáhle opustil svoje ťažkotonážne jednoduché rytmy, fatálne zlyhával. Jeho spoluhráči mu tento pocit dopriali hojne, najmä od roku 1972 vyššie, netuším, čím si to zaslúžil. A tak je táto jednoduchá rytmická vsuvka skôr ukážkou jeho slabín než predností. Ale ak by sa dostala na In Through The Out Door, patrila by k vrcholným okamihom albumu, to zasa hej.
Aká je Coda? Oproti In Through The Out Door je živou vodou, oproti Physical Grafitti podstatne zovretejšou kompiláciou nevydaných skladieb. Coda je lepšia ako o nej tvrdia fanúšikovia, núka síce iba čosi okolo čosi ledva cez polhodinu muziky, ale viac ako polovica z nej je skvelá! A preto jej prifarbím aj štvrtú hviezdu na miestnej päťhviezdičkovej škále. Mám tento album rád.
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Coda
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin
Led Zeppelin / Presence (1976)
| 14.08.2025 | Dvě věci jsou pro pochopení předkládaného hodnocení alba Presence důležité. Za prvé, jedná se o moje nejoblíbenější dílo od této skupiny. Ne nejlepší, ale nejoblíbenější, což je rozhodující kritérium. Určující je míra obliby, a to vždy. Za druhé, je na něm znát veliká změna v hudebním vyjádření. Kapela zde pracuje s náladami více než kdykoli před tím. Jejich účinnost je odzbrojující a posouvá soubor na absolutní Olymp hudebního nebe. Touto deskou stvrzují svůj talent, svoje schopnosti, tímto překračují hranice žánru zcela definitivně. Vždycky je překračovali, ovšem tady se mimo ně ocitají všemi prostředky, aniž by to znělo chtěně a násilně. Takto je múza vedla a právě teď dochází k protnutí všech těch zdaleka se pnoucích nitek, aby vzniknul dokonalý celek.
Dá se říci, že po celou dobu hodnocení sebraného díla LED ZEPPELIN jsem se na Presence těšil. A to hned z několika důvodů. Jednak jsem věděl, že to je můj srdcový počin, a že si to náramně užiju, jednak jsem si představoval, kam se v souvislostech s předchozími nahrávkami posune ten pocit z její výjimečnosti. Jakékoli představy ovšem nemohou vystihnout realitu. Ta je všeprostupující a palčivá, jako žízeň uhašená po předlouhé době. Je to taková síla, že prožitek se slévá v jednu konzistentní vlnu, až je obtížné odlišovat jednotlivé skladby. Kompaktní a metamorfózně se přelévající struktura nálad, s nimiž hudebníci na celé ploše pracují, si nepřeje býti rozkouskována na části. Tady se dotknuli artificiální hudby, sakrální hudby, šamanského léčení ohněm a hořkým, sakra hořkým lektvarem, transformace zvuku v hojivý rituál, očisty spálením na popel a opětovným zvednutím se z něj. Katarze jako prase.
Zároveň z desky čiší jistá odcizenost, uzavřenost, či svíravý chlad. Vím, proč tomu tak je. Taky vím, že je to zdánlivé. Tato deska je víc než všechny ostatní blízko jazz rocku, a je víc než všechny ostatní art rockem. V té době, v tom šestasedmdesátém se všeobecně v rockové scéně hodně pátralo kudy kam, naléhavě a trochu vyděšeně, neboť fungující schémata byla zastaralá a ta nová nepřicházela. Tak se usilovně hledalo, svět hard i art rockerů se zmítal jednou tam, podruhé jinam, a potřetí byl zase úplně jinde. V tom roce se od zavedených kapel dostávaly na světlo nejzvláštnější experimenty, nikoli z hravosti, ale ze snahy zachránit, co se dá. Jakou to stálo cenu a jaká to byla marnost! Kolik zoufalství v tom muselo být, když teď s odstupem času můžeme vidět, jak u naprosté většiny kapel to tápání k ničemu nevedlo, šly jen úzkým chodníčkem rovnou k propasti. Východiskem byla komerce, nebo rozpad. Nebo výrazná změna stylu, což není snadné. Album Presence je jedním z mála té doby, kde interpret dokázal zachovat sám sebe a současně živelně absorboval okolní vlivy formou čisté inspirace. Jazz rock & art rock & hard rock & blues rock & classic rock & Bonham+Jones+Page+Plant. Pěkně složená kytka.
Ještě, zcela v souladu s předchozím odstavcem, cítím z Presence velkou přítomnost osobních osudových zákrutů členů souboru. Jsou dospělí a osud s nimi hrál občas pěkný dribling. Přímá spojitost mezi muzikou a lidmi, co ji stvořili, je znatelná v jisté semknutosti výpovědi, jež zní velice autenticky. Tím, že jsou zde muzikanti více zahleděni do sebe, mohou evokovat právě tu odcizenost, která je jen zdáním. Jak dříve šlo snadno všechno mladicky otevřeně ven, dnes se spirála emocí stáčí na opačnou stranu, tedy dovnitř hudby samotné. Je třeba pozorovat a zkoumat, než se podaří odhalit mechanismy její působivosti. Není tu první viditelný sdělný plán, kdo jej čeká, bude zmaten. Je třeba trpělivě hledat, až pak se ukáže, kde je v hlavolamu skrytá odměna pro nálezce. Kdo si potrpí na rafinovanosti, tady si jich užije. Spousta bigbíťaků v teto chvíli odpadá, protože jejich skoby určené do tvrdé skály, v tomto materiálu nedrží. Tady se musíš dostat na vrchol jinou technikou.
A ten vrchol máme hned na začátku celého alba, dvojitý hřeben velikánů rýsuje náročnou výstupní trasu. Zcela jistě mi Achilles Last Stand a For Your Life znějí jako jedna dvojdílná suita. Těch společných 17 minut uplyne za pár sekund a zároveň se v nich zastavuje čas. Připadám si v takové chvíli jako multidimenzionální bytost, kdy totéž dění dokážu nahlížet z budoucnosti i minulosti v jednom okamžiku současně. Propojenost s hudbou se dostavuje v takové míře, že já jsem hudba, a hudba je Já. Splynutí dosahuje absolutních kvalit.
Nebýt písně Royal Orleans, která mne staví zpátky na nohy, nevím, co by se mnou bylo. Pokud se někde v těch cárech rozervaných mlhovin nachází kousek pevné půdy, je to právě tady. Skladba, která jakoby přiběhla odněkud ze zapomenutého šuplíku Houses Of The Holy, tady má roli potřebného předělu. Po balancování na hraně nebytí tak na čas získávám ztracenou rovnováhu a mohu si alespoň utřít pot z čela. Je to děsivé a je to nádherné. Adventura všedního dne.
Jenže přichází Nobody’s Fault But Mine, což je další nálož pevně přinýtovaná k podkladu, a já jsem opět ztracen. Slyšíte, jak tam Plant přefoukne tu harmoniku? Jak všechna ta bolest z něj jde tím zlomeným tónem ven? Tenhle moment je jako
ostrá žhavá břitva na mém krku a bojím se pohnout. Tato skladba má v sobě všechno z těch dvou monstrozit na začátku i z jedné na konci, plus její architektura oplývá vzepjatou a sevřenou naléhavostí. Zde jsou LED ZEPPELIN asi nejblíže tomu, co vyvěrá jako epitaf z jejich čtverky, pětky a šestky. Jasné záchvěvy starých časů jsou ohlédnutím i postesknutím, že nyní je vše jinak. Čas nezastavíš.
Je tu další vyprošťovák, a současně zatloukávák, přichází rozverně hospodsky skočná Candy Store Rock. Místo, aby mne vytáhla na vzduch a já mohl lapnout aspoň ždibec kyslíku, vyráží mi dech bucharovitě pádným rytmem. Má kladiva Bonham v rukou místo paliček, nebo co... A mlátí do dubových sudů s tekutým asfaltem, nebo do ocelových s mazutem, jinak by to tak nemohlo znít. O bejby, bejby..
Tak trochu podobná je následující Hots On For Nowhere, jež si zahrává s různě funky škobrtavými rytmy, až člověk neví, co poslouchat dřív. Jestli ty zasekávačky, po nichž se struktura přeskupí, nebo staccata kytarových nápřahů, nebo interference mezi zpěvem, basou, a zbytkem muzikálních mas. Pokud bych náhodou uvažoval (jako, že neuvažoval!) o chvilkové slabosti této desky, bylo by to zde, neboť skladba nepřináší nic kontrastního ani výrazného. Nicméně v tom atraktivnost netkví, hlavní je cesta vpřed. Je to zážitek, jako surfing na pořádně rozbouřených hudebních vlnách a vrtošivých vírech.
Jednou z nejpůsobivějších kompozic, které kdy LED ZEPPELIN napsali, je hypnotické psycho Tea For One. Především, začíná úplně normálně, až rockově standardně, avšak v nečekaný moment se pod posluchačem otevře propadlo a on se ocitá v hlubině zádumčivého hraní i pění. V záhrobní pustině je nucen projít i prožít nevšední hudební příběh smutku, zármutku i mdlob. Připadá mi, jako by někdo pitval blues, my seděli pod stolem a poslouchali, jak kolem nás pleskají na zem odhazované vnitřnosti. Vykuchané torzo je pak obřadně pateticky vystaveno na oltáři boha Bezútěšnosti. Až se nečekaně dostaneš ven z kobky, do níž jsi se propadnul, tak zjistíš, že slunce mezitím zalezlo, Luna též nevychází, a venku je tma jako mazlavej prejt. Sklíčenost se dá krájet a deska končí, nic s tím nenaděláš. Nekonečno ti spadlo na hlavu v celé jeho tíži.
Jsem na konci, ale vlastně na začátku. Nepohnul jsem se ani o milimetr, přitom obeplul celý kosmos. Očekávaný zážitek se dostavil, v síle svých protuberancí přetavil hmotu v antihmotu a zpět, a ponechal mne zde zcela vyřízeného, a stále žíznivého. Tato deska, jako jediná, na mne působí zejména zádumčivě tragickým tónem, kterýmž se od ostatních desek významně odlišuje. Její mystérium je pro mne fascinující a přitažlivé. Nikdy nebudu mít dost, a vždy to budu zkoušet zas a znova. Jak nepravil Zarathustra (ale určitě si to myslel), nýbrž Filip Topol: „Poseru se štěstím“.
V mnoha skladbách je na této desce slyšet způsob přístupu k hudební tvorbě, který posléze rozvinul Plant na svých sólových albech. Uvolnil se z hard formy (aniž by ji nějak popřel) a hodně sebevědomě se pustil do rocku se všemi možnými adjektivy. Na Presence se jejich výběr a současná lehkost provedení začínají projevovat. V době, kdy mnohé ikony rocku upachtěně supěly, aby alespoň setrvačností dojely co nejdál, když už pod kotlem vychládá a pára netáhne, LED ZEPPELIN v pohodě přehodili na alternativní pohon, a valí dál. Pozoruhodné a radostné.
Ještě přípodotek k objektu, co na obalu Hipgnosisáci naaranžovali do různých fotografií ze života živočicha zvaného homo sapiens. Mám neodbytný pocit, že jde o podobný evoluční katalyzátor, jaký je použit ve filmu Stanleye Kubricka "2001: A Space Odyssey" z roku 1968. Nepatřičnost neznámého předmětu ve vztahu k okolnímu dění vzbuzuje podobné znepokojení při sledování obou uměleckých děl. Geometrická forma, temná barva, homogenní materiál, i další vizuální spojitosti lze zaznamenat. Ale jsou to jen moje spekulace a na hudební dojmy nemají žádný vliv. Deska je dokonalá tak, jako tak.
Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1989 EastWest 20P2-2028, dynamický rozsah DR13
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Presence
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin
Swans / Birthing (2025)
Poslední velká deska skupiny. Swans dle vyjádření Michaela Giry nekončí, ale napříště se hodlají zaměřit na menší, příležitostné projekty bez stálé sestavy a koncertních šňůr. Tak tedy ještě jednou "big sound"... jakkoli ve srovnání se staršími alby působí novinka nezvykle klidně, jemně, vlídně a - což je nejvíc překvapivé - snad až radostně. Velebný dojem nenavozuje skrze drásavou intenzitu a dusivé hypnotično, ale čistě svým trváním a pocitem, že je člověk svědkem něčeho mimo běžné souřadnice chápání.
Dvouhodinová kompozice se rozebíhá jen zvolna, téměř polovinu první dlouhé skladby se čistě jen navozuje atmosféra, než se poprvé propadneme do rytmu, a stejná péče je ve velkém celku věnována hladkému přistání: závěrečná dvacetiminutovka nemá jiný účel než nechat doznít zážitky a v podstatě sestává z kytarového echa. Nebesky klouzavá a smýkavá kytara společně se skandovaným refrénem tvoří též substanci druhé I Am A Tower. Jako reprezentativní ukázku lze doporučit třetí, titulní skladbu, v níž kapela ukáže všechny karty a střídáním výrazových prostředků modeluje scénu i dění.
V polovině desky přichází kratší a výrazná Red Yellow... a dál už při nejlepší vůli nevím. Nevím, co slyším, jen vím, že to ve mně hezky pracuje a rozprostírá všeliké nálady, zvláště za pozdních večerů. Tma Swans sluší, bez debat. Poslech Birthing je trochu jako večírek, na který si všechno důležité donesete sami, deska potřebuje vstřícně naladěného posluchače. Což ostatně platí o celé skupině: Swans musíte mít rádi, abyste je mohli mít rádi. Je to záhada, hlavolam. Ani jednou jsem ale neměla chuť album vypnout, pokaždé mě vtáhne a vždycky si odnáším zážitek. Maximální.
» ostatní recenze alba Swans - Birthing
» popis a diskografie skupiny Swans
Led Zeppelin / Physical Graffiti (1975)
Jakže to Forrest Gump říkal, respektive jeho máma? „Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš.“
Tak tady mám úplně stejný pocit. Pod vymakaným obalem dvojelpé se ukrývá všehochuť složená z toho nejlepšího, co v tom roce ukuchtili muzikanti z celé civilizované části naší planety. Jen si vybrat, kdybys věděl, po čem vlastně toužíš. Milovník umění, neméně tak posluchač, je ve svém charakteru něco jako zmlsaný gurmán, který hledá jen to nejvybranější a neodpouští sebemenší prohřešek. Chce něco, neví pořádně co, a chce to hned. Požadavky tohoto druhu se pak dost těžko plní, a tak se samotní skladatelé a interpreti snaží vytvářet všelijaké dobroty, co by zpovykaného hledače nejen nasytily, ale především nadchly. Problém je, že kritéria má každý poněkud odlišná a trefit se do širšího vkusu je takřka nemožné, neboť termín "širší" je opakem "osobitý". Tudíž je v protikladu toho, čím by vkus měl opravdu být. Ponechám stranou skutečnost, že většinový vkus, potažmo trend, potažmo móda, nemívá se skutečným vkusem nic společného a jde jen o vnější marketingový nátěr, který lidem bez vkusu, a těch je většina, slouží jako jeho vítaná náhražka. Teď se chci bavit o skutečných posluchačích, schopných vytvořit dlouhodobým procesem vlastní škálu vnímání a hodnocení. Těm je totiž předložena právě tato bonboniéra, můžou si spokojeně mlaskat, protože je vskutku z čeho vybírat.
Jak se mohlo nějakou dobu zdát, že předchozí album byl nemožný guláš ze stylu a formy, rychle nás chlapci Zeppelínovic přesvědčili o opaku. Pravý koktejl chutí, vůní a kořenících přísad pro nás přichystali až nyní. Hýřit se začne hned od prvního drnknutí a karneval bez přestání naplno jede celých 83 minut. Po předchozích více, či méně ucelených hudebních kolekcích se albem Physical Graffiti dostává mezi fanoušky skupiny nebývale pestrá a různorodá sbírka písní. Jak je obecně známo, pocházejí z různých období. Tím je dána slyšitelná pestrost, která může být jak ke škodě, tak k užitku. Dost záleží na přístupu. Osobně si tento soubor písní představuji jako kufřík s barevnými drahokamy, co někdo rozsypal do trávy. Jsou rozkutálené do různých směrů, rozběhnuté jako souhvězdí na noční obloze, a ty si je, milý posluchači, pěkně sesbírej. Přičemž zážitek netkví jen v tom nalézání jednotlivých klenotů, hlavní je ten proces hledání. Romantika a dobrodružství prolétávání nekonečně rozsáhlým vesmírem jejich hudby od hvězdy ke hvězdě, nebo chcete-li, pročesávání širého travního porostu, aby ani jedno lesklé sklíčko neuniklo. Mám celý vesmír travního pole pročesán nesčíslněkrát a stále v něm nacházím nové a nové klenoty. Cesta je cíl, hledání je zážitek, a to v případě tohoto alba platí mnohonásobně. Je zde předveden řádně třeskutý muzikální mazec, v němž není místo na poflakování.
Physical Graffiti je album, které jsem sice poznal až v poměrně pokročilé fázi seznamování s tvorbou LED ZEPPELIN, ale jako z jediného jsem poměrně dobře znal od pradávna několik stylotvorných songů. Bylo to dáno tím, že v dobách tuhého diktátu rudých vlajek a lampionových průvodů se v různých hudebních pořadech (no různých, byly dva, Rytmus a Větrník, oba na stanici Vltava) snažili hudební redaktoři sem tam propašovat něco jiného, než rock ze spřátelených zemí a servilní normalizační popík. Dneska se takto chvályhodné akce nedočkáme, současní vypouštěči krátkých úseků muziky mezi reklamami v rádiích mají hudební rozhled a kulturně sociální cítění tak na úrovni Pučmelouda. Takže hoblují furt dokola stejné provařené songy, playlisty udržují léta neměnné, jejich přínos na poli osvětové žurnalistiky v oblasti umění je nulový až záporný. Ne tak dávná doba diktatury vedla některé z publicistů k aktivitě, a ti se aspoň snažili adrenalinově představit něco skutečně zajímavého. Poslech takových pořadů se často sestával mimo jiné z očekávání, zda to něčím neopepří. Často, leckdy na konci sekvence, takže hrozilo useknutí dotyčné skladby, přišel nějaký špek. Pamatuju si, jak jednou povídá, už nevím kdo (Skalka?), že prý si posluchači píšou o něco od DEEP PURPLE. Tak jim tedy z jejich raného období pustí skladbu „Měnící se stíny“. I zaznělo Chasing Shadows z alba Deep Purple (1969). V současné realitě utopie, dnešní playlistový jouda si childosmoukově uslintne, a tím to pro něj končí. Nebo od JETHRO TULL do mě tenkrát naládovali Locomotive Breath, což je pro mne, a nejen díky tomu, celoživotně legendární song. Od našich LED ZEPPELIN jsem se právě touto dějinnou cestou mohl seznámit i s různými skladbami z Physical Graffiti a nejvíc se mi zarylo a vrostlo In The Light. Naprosto neuvěřitelná skladba, jako z jiné dimenze.
Jako neopominutelnou faktografickou poznámku musím zopakovat skutečnost, že skupina na této desce představila nový materiál natočený v roce 1974 vedle pozůstatků z nahrávání předchozích desek z let 1971-73. Vliv na hudební zážitek to má ovšem jen zprostředkovaný a to ve smyslu, že se tímto způsobem přidalo na pestrosti i zábavnosti celého díla. Lze většinou celkem zřetelně rozlišit podle nálady a charakteru jednotlivá období, ukazuje se však současně, že LED ZEPPELIN neudělali slabý song, i když třeba zůstal shodou okolností v šuplíku. To ostatně prokazuje i pozdější kompilační počin Coda (1982), kde vymetli ty šuplíky až do dna a nic dalšího nemělo cenu objevovat. Všechny ostatní rough mixy, early working versions, demo tracks, BBC sessions a další pošahanosti považuji za zhola nepřínosnou snahu vytěžit z fanoušků, co se dá.
Směs starých a nových nahrávek však vede k tomu, že během opakovaných poslechů automaticky pozoruji na albu tu linii dějinného zlomu. Tedy jasně dokážu vnímat nové skladby, jež mají dospělejší strukturu, a pak ty starší s rozeznatelnými kořeny trochu jinde. Je to procházka smíšeným lesem, kde se nejenom střídají druhy dřevin, ale i jejich stáří a vzrůst. Tento jev je vítaný a přispívá významně k plastičnosti hudební krajiny. Nezapomeňme, že první polovina 70. let byla ukázkou překotného kulturního vývoje a během tří let se muzika posunula o větší kus cesty, než v současnosti líně ujde za deset roků. Proto ty odlišnosti logicky musejí být patrné, nemá smysl tuto vlastnost alba Physical Graffiti nějak zakrývat.
Ve smyslu chronologické koherence je na tom lépe LP1. Zde najdeme čtveřici nových kompozic, tedy z roku 1974, jež jsou proloženy dvěma skladbami, co nebyly použity na albu Houses Of The Holy. Oba tyto „outtakes“ jsou kompaktně zasazeny v hard rockový celek a svým provedením nijak nevybočují. Ve smyslu, že jsou to stejné bomby, jako ostatní skladby na této polokouli planety Physical Graffiti. Vůbec, dramaturgické řazení je velmi příjemné, a než nějaké zběsilé střídání nálad pociťuji něco jako rozplétání emocionálního klubka, které je sice pestré, ale dokáže vytvářet tu tradiční, tu moderní a novátorské, a jinde zase trochu exotické vzory a ornamenty.
První dvě skladby drží pohromadě jako dva hard rockové šutry a je velmi příjemné touto vstupní branou s kamennými pilíři do alba vcházet, protože kdo očekává a má rád skladby postavené na tvrdých kytarách, jasně definovaných rytmech a správně kořeněných klávesách, tady najde to svoje. Obzvláště, když v každé písni od osazenstva olověné vzducholodi objevíme, a vlastně stále dokola objevujeme, spoustu malých rafinovaných vtípků, překvapení a detailů. Vrstevnatá hloubka dělá z jejich materiálu surovinu obzvláště bohatou na hutné zážitky.
Ohromujícího vzepjetí témat životních výpovědí se nám dostane ve dvou legendárních skladbách. In My Time Of Dying a Kashmir jsou nejenom pověstné svojí jinakostí, ale také si nelze nevšimnout, jak jsou ve svém sdělení umanutě svěřepé a neústupné. Jejich tlak a jimi vysílané pulsní vlny emocí mají sílu vesmírného kvasaru. Klouzavá kytara v první jmenované je nositelkou záhadně zasněného sdělení v jehož meandrech se rozvíjí tragická osobní zpověď. Jakoby člověk promlouval sám k sobě, snažil se přesvědčit se o smyslu svého bytí, avšak současně o něm pochyboval, což jej vede do sebezáhubné spirály, z níž se opakovaně snaží vyškrábat. Docházejí mu síly a tak se zachraňuje spíše silou svého ducha než pomocí vlastních paží. Právě v této skladbě se střetává několikero nosných motivů a nálad, které navazují a překrývají se, jak v radostnosti, odhodlání, zamyšlení, opatrném ucouvnutí, úprku vpřed, nezlomnosti i bolestném patosu, a to vše v jednolitém plasmaticky rozvlněném celku prostupujícím časoprostorem, který skladba až holograficky vykresluje. Nejenom bomba kapely, ale jeden z nejvýsostnějších songů světové rockové hudby všech dob. A Kashmir? Kashmir se v tomto srovnání samozřejmě vůbec neztrácí, jen je natolik notoricky znám, že by jeho chvála byla nošením sov do Athén. Ačkoliv si nechci Hellas popudit, tak jich tam stejně pár zanesu. Ano, je to druhý vrchol, o jehož výšce se mohou vésti spory, neboť se též ztrácí v oblacích.
V Houses Of The Holy nám pěkně povrzává šlapka, což spíše připomíná trojku. Je uvolněná, veselá až skotačivá a ukazuje tu prosluněnější tvář LED ZEPPELIN, což je moc dobře. Je fajn, když mezi hromadami tíživých balvanů chmur aspoň na chvilku probleskne jasný paprsek a odhalí třeba čarovnou kresbu na jejich povrchu, či ostrůvky blyštivých třpytek. Radosti není nikdy dost. Navíc tato skladba ve spojení s Trampled Under Foot představuje dvojzápřah pegasů s bílou hřívou, co nás mocným máváním křídel unášejí vstříc krajům hojnosti, zábavy a optimismu. Střídání nálad, rytmů a harmonií, šité rukou mistrů, nás doprovází na trase štěstí a lásky.
Je hrozně dobře, že po desce první následuje deska druhá. Jako správně nenasytný hudební fanoušek jsem neustále lačný po Hudbě s velkým H. Tady mi jí servírují dvojitou dávku. Sestava druhého chodu není v ničem proti první ochuzena. Ba právě naopak, když se na úvod rozzáří maják In The Light, každý musí vědět, že se opět chystá něco mimořádného. Něco úchvatného, rozechvívajícího, až omamného. Jak předchozí LP nabízela velesongy, u nichž si bylo těžko představit, že je něco překoná, hned In The Light předvádí, že to klidně možné je. Velebný úvod kompozice se rozvine do všech představitelných i nepředstavitelných nálad, jimiž nás zahalí a nikdy neopustí, neboť v duši vždy malý kousek přetrvává. Kdo jednou v hájemství jeho vkročí, je uhranut a již nikdy uniknouti nemůže.
V dalších osmi skladbách, co zbývají do konce alba, se nacházejí tři nové a pět starších, nově upravených. Je to pěkná směska, sourodá ve své nesourodosti. Poskytuje hravost a potěšení, bez nějakých větších existencionálních otázek a tíživých chmur. Najdeme zde všechno, s čím si LED ZEPPELIN dokážeme z minula spojovat. Dvojice Bron-Yr-Aur a Down By Seaside působí jednotně jako track rozdělený na akustickou instrumentální introdukci a vlastní píseň. Svěží a milé odlehčení, po In The Light vcelku žádoucí protipól. Následující trojice mne dostává do doby zamyšlených hard rockových počátků, kdy se nehrálo na vnější efekt, ale hlavní byla vnitřní nosná myšlenka. Ta byla leckdy podána až introvertně usebraně (Ten Years Gone), jindy písničkově otevřeně až tanečně a jen mírně přitvrzeně (boogie-ová Night Flight), anebo bluesrockově zemitě v pěkně šlapajícím rytmu (The Wanton Song). Tři různé chutě, pokaždé laskomina.
Do konce zbývají poslední tři stopy. Konec u některých děl prostě nechci, a tak zde mám aspoň dobrý pocit z toho, že tentokrát je docela legrační. Zábava je u samého závěru a nikdo se už nebere tak vážně jako na začátku. Dva skvělé a rozverné songy se předhánějí v tom, který bude větší dupárna. Jenže takové country folkové taškařice v podání Zeppelínů, to není žádná lidová šumařina. I zde ukazují, jak lze dělat totéž, co kvanta ostatních zkusila před nimi, a přitom to udělat originálně, osobitě a chytlavě. Není třeba prahnout po ukrytých rafinovanostech, stačí se nechat unášet a natřásat, vibrace vyženou poslední zbytky stesku. Nakonec aktuální věcička zvaná Sick Again udělá úplnou tečku a svým hrubosrstým a poněkud uštěpačně jízlivým tématem i zpracováním může docela solidně nakopnout. Však jde hlavně o tu zábavu, páč unylé umění je pro snoby. Je to celé tak bezvadné, že se nechce ani věřit, jak je to samozřejmé a přirozené.
Tímto dochřestil nábojový pás plný velkorážních bomb, jež byly metány v takové kadenci, že se jejich ozvěny slévají v jednolitém neustávajícím hukotu. Na desce jedna se ocitáme na znovu natočené obdobě bezejmenné čtyřky, kdežto deska dva nás přenáší v čase a prostoru do období Led Zeppelin III. Zde se ukazuje, jak obě alba byla významná. To vše se odehrává ve vyzrálosti a nespoutanosti alba Houses Of The Holy. Syntéza hry kláves, kytary, bicích a zpěvu zde pokročila opět dále a na dvojnásobné ploše dovoluje si naplno užít drahokamy z pokladnice LED ZEPPELIN.
Skupina takto velmi účelně dokázala využít všeho, co bylo smysluplné a použitelné, a neponechala tak prostor pro případné spekulace nad ztracenými skladbami. Přesvědčivě uvedla na trh všechny svoje nápady. Byla by strašná škoda, kdyby se ztratily, nebo vycházely až jako bonusy oficiálních, či jako součásti neoficiálních, vydání pro sběratele.
Na desce se ještě projevil jeden prvek, který musím zmínit. Plantovi slyšitelně v některých místech odchází hlas. Jeho ochraptělost není projevem rockerské drsnosti, objevuje se i tam, kde by dříve byl použit jasný a čistý tón. Zjevně si intenzita jeho pěveckého nasazení vybírá svoji daň a materiál začíná být opotřebován. Kontrast hlasové kondice je znát právě ve srovnání se zařazenými staršími věcmi, v nichž tento problém nemá. Však také na dalších deskách se plant začíná více šetřit a používá mírně odlišnou pěveckou techniku. Výsledek je opět vynikající, ovšem lehkost, naivní mladistvost a svěžest jeho vokálu se již stávají definitivně historií.
Co říci závěrem? Dvojdeska nemá slabé místo, nemá žádnou skladbu k přeskakování. Jako hvězdná obloha není prvoplánově organizovaná, je v ní jedině ta pospolitost, kterou sami nejprve musíme objevit a teprve potom ji vetkneme ve tvář jejího ducha. Hlavně je omračující svojí nádherou a nekonečnou hloubkou. Tuto vzácnou vlastnost se málokomu podařilo do svého díla dostat. Zde se jí můžeme opájet zas a znova bez rizika oposlouchání. Troufám si říci, že 15 skladeb je málo a 83 minuty nestačí. Často si dojem nastavuji kontinuálním zařazením desky Coda, která mi přijde příbuzná a jako pokračování velmi vhodná. Pak si mohu připadat nasycen zážitky, ale stejně se občas neubráním několikerému zopakování téhož poslechového kolečka. Jako ten pohled na noční nebe neomrzí, ani tato deska nemůže být nikdy zcela naposlouchána.
Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1987 Swan Song 55XD-661~2, dynamický rozsah DR13
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Physical Graffiti
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin
Led Zeppelin / Houses of the Holy (1973)
Deska, kterou LED ZEPPELIN vydali po svém trháku s klikyháky, je magická. Je neodbytná a dovede se zaháknout v mysli. Vyvolává mnoho otázek, nejasností, nutí k zevrubnému prozkoumávání. Poslechový kolotoč pro účely hodnocení díla nazvaného Houses Of The Holy tak nabírá pěknou rychlost a není nikoho, kdo by jej zastavil. Což nijak nevadí, stejně nikdo nechce vystoupit. Skoro jsem vynaleznul perpetuum mobile, ale nakonec brzdím, a začínám psát. Jedno je jisté. Jestli se našel někdo, kdo po veleúspěšné čtverce sázel v očekáváních na jistotu, tak tohle album rozmetalo všechny jeho představy. Můžeme na něm najít poměrně silný prvek neočekávatelného. Každá skladba má v sobě skryto překvapení, každá v určitých aspektech ulétá z území zavedených jistot. A každá to dělá jinak, což je fascinující. Místo, aby se dostavila pohodlná hra v již ovládaných krajinách, směřuje se stále více do neprobádaných končin.
Pro docílení jistého posluchačského systému, a také pro objasnění způsobu vnímání, se pokouším skladby na albu recenzentsky uchopit po dvojicích. Docela to funguje a navíc tento přístup přináší další žádoucí prvek, a to zábavnost. Ne, že by muzika LED ZEPPELIN jindy zábavná nebyla, ovšem tady se jedná o bonus ve formě spárovaných zážitků. Jakoby na desce byla rozehrána lehce naznačená hra s posluchačem, kterou nemusí ani objevit, stačí, když si ji na základě inspirací aspoň vymyslí. Dostal prostor, pískoviště, dělat si tam může co dokáže. Vymýšlení her je samo o sobě nesmírně zábavnou činností, je-li navíc podnětem hudba, pak se efekt násobí.
Přichází první skladba, vyvstávají první tóny alba. Název The Song Remains The Same je posléze vtipně použit pro koncertní dvojalbum, které vyjde o tři roky později. Motivy jsou tu rozbíhavé, přemítavé, tetelivé, těžko jdou zachytit v jednoznačném tvaru. Jednotící prvek? Jedině nejednotnost. Všechno je jinak než minule a každý si hned zkraje uvědomuje, že tady to skutečně bude o přizpůsobení vlastního vkusu kapele, nikoli naopak. Heavy valivé stěny jedenasmdesátkových songů se přetvořily v hejna hemživých not, které se dají jen těžko pochytat. Zároveň mají schopnost být agresivní jako roj rozdivočelých včel, který krouží kolem tebe, je současně všude a nikde, a vůbec nevíš odkud ten pichlavý mrak zaútočí. Bratříčka tomuto rozechvělému otvíráku tvoří The Ocean, zrcadlově umístěný na samý závěr desky. Má svůj fundament, je hard rockově pravověrnější (jako jedna z mála skladeb tady), ale pocity se mu daří evokovat podobné.
Vznosně space rockové končiny obývají dvě jiné skladby, taktéž symetricky rozmístěné, a to jako druhé od začátku i konce celé nahrávky. Jde samozřejmě o The Rain Song a No Quarter. Obě mají přes sedm minut a u obou se dostávám do úplně jiných dimenzí, než mne kdykoli předtím olověná vzducholoď dokázala zanést. Těmito songy LED ZEPPELIN dosáhli svého dosavadního tvůrčího vrcholu, jejich skladatelská invence a emocionální působivost mají až art rockové parametry. Přemítavá hloubavost jejich poselství je schopna oblažit duši a vracet se ve snech, ať v denních, či nočních. V první jmenované mají rozhodující slovo zvukové mlhoviny mellotronů, ve druhé je to spíše přítulné vrnění kytary, celkově se stejně jedná se kompaktní interpretační práci všech zúčastněných. Zvláštní je, že na první z nich se autorsky klávesista a basák John Paul Jones nepodílí, zato na druhé ano. Podle charakteru písní bych spíše soudil, že napsal obě, ale u té první bych tipoval víc. Však tím spíše jsem přesvědčen, že jde vskutku o kolektivní dílo.
Pak tu máme dvojici tvořenou písněmi, které jako jediné by mohly patřit na některé z předchozích alb. Svojí civilností a relativně snadnou uchopitelností vnímám jejich předobraz někde v období Led Zeppelin III. Je tomu tak především díky využití akustické kytary v kontrastu s těžkými rytmy ve skladbě jedné, kterou je příjemná Over The Hills And Far Away, a v celkem obligátních kompozičních sekvencích (v nejpozitivnějším slova smyslu) ve skladbě druhé, co je tanečně nazvána Dancing Days. Oba tyto pravověrné a neexperimentální tracky jsou zdánlivě nenápadnými až obyčejnými písněmi, ale opak jest pravdou. Je v nich mnoho pozoruhodných momentů, akorát nás tím nejdou v prvním plánu trknout do uší. Mohou na hudební ploše představovat vítaný pevný bod, na němž se lze s jistotou zachytit, zastavit, a nadechnout. A pak se zase ponořit do oceánu bezbřehých rafinovaností. Krom toho by se také Dancing Days dala prohlásit za druhou výrazně hard rockovou skladbu na desce, tím spíše, že víc jich zde už není.
Závěrečný prvek souznění představuje duo pitvorných klaunů, kteří si prstem ukazují na diváky, a je jim ukradené, co si o nich kdo myslí. Tím samozřejmě utkvívají v paměti a mnozí si pak podle nich desku The Houses Of The Holy identifikují. Je pravda, že zejména stopa The Crunge přítulnosti moc nepobírá a zůstává tak nesmazatelným excesem v songografii LED ZEPPELIN. Prostě v kolektivu neoblíbená bizarní muzikantská hříčka, která může u někoho vyvolat až mentální arytmii. Pokud mu rovnou nehrábne, protože více než o píseň se jedná spíše o úryvek z rytmického klání mezi nástroji a vokálem. Kdyby na albu nebyla, nic by se možná nestalo, ale mně by stejně chyběla protže rozkolísanou hladinu adrenalinu si trochu sebedestrukčně užívám. Zato druhý kousek, tedy D'yer Mak'er, je jednoznačně parádní! Rozverně skotačivá píseň, kabaretně uvolněná, nečekaně rozpustilá, to je velký zážitek. Tady není třeba nic hledat, stačí se nechat houpat reggae rytmem s netradičně macatou figurou a ukázněným zpěvem banálního textu. Do ruky long drink, okolo zelené palmy, a slunce nad hlavou. Ani pas nepotřebuješ. Tato skladba představuje to, co v pozdějších létech LED ZEPPELIN s chutí zpracovali ve skladbách jako Night Flight, Boogie With Stu, Candy Store Rock, nebo Hot Dog. Vtisknout svoji tvář a rukopis do historicky již tisíckrát zopakovaných motivů, uchopit je po svém, to je obzvláště pro muzikanty vyrůstající z blues výzva i denní chleba. Za to jim dík, že našli právě tento způsob vyjádření, je mi nesmírně milý.
LED ZEPPELIN pramálo záleží na prvoposlechové přístupnosti. Své postavení již získali, a teď si mohou dovolit cokoli. Třeba hříčky s rockovou formou, jak se jim zachce. Nebo svébytné nespoutané umělecké vyjádření navzdory nejen očekávání, ale také navzdory všem zvyklostem. Nestaví na údernosti ani na těžké hrubosti riffů, jejich způsob kladení zvukových textur dovoluje hudbě aby na této nahrávce spíše rozprávěla, než agresivně vyhrávala. Já jim v tomto přístupu fandím, taková muzika rozdává radost i rozkoš. Posluchačovu přízeň si získávají složitější cestou komplexní hudebnosti, která pochází jakoby odevšad, neukotvená a tím svobodná a nezávislá.
Síla některých nahrávek je v jejich sevřenosti, u jiných nás naopak oblažuje poťouchlá různorodost. Ta klade na uživatele nároky, dokonce je tu nemalé riziko, že jej znechutí. I to zjevně LED ZEPPELIN rádi podstoupili. Je to jedině dobře, neboť takto probíhá vývoj a posouvání hranic uměleckýh disciplín. Ačkoli tak vzniklo jejich zřejmě nejrozporuplnější dílo, jeho přínosem je mimo jiné i právě to kladení nároků. Jsem nadmíru spokojen, více není třeba. Doporučuji všem hledačům skvostné a netuctové muzičky.
Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1986 Atlantic 32XD-154, dynamický rozsah DR12
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Houses of the Holy
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin
Mayall, John / The Last of the British Blues (1978)
V auguste roku 1978 vydal Mayall svoj posledný album pre spoločnosť ABC, koncertný kúsok The Last Of The British Blues.
Zachytáva vystúpenia v amerických mestách Baltimore, Cincinnati a New Yorku. Mayall hral v zostave so Smithom, Thompsonom a Richardsonom, a teda s parťákmi z albumu A Hard Core Package. Doplnilo ich sedem speváčok, ich rola je v prezentovanej muzike striktne doplnková. A ako to kapele hralo?
Nuž, skvelo. Ako to u koncertov býva zvykom, desať skladieb je natlakovaných rezkou energiou. Od prvých tónov Tuscon Lady je mi jasné, že toto bude parádna jazda. Zvuk je na lajfku prekvapivo kvalitný, nuž by ním nemuseli ohrdnúť ani nekrofilní poslucháči, ktorým sa čokoľvek živé bridí. Niekoľko klasických coverov dostalo zaujímavý drsný šat (Parchman Farm, Hideaway), no a do playlistu sa zatúlala aj parádna klasika zo 60. rokov – The Bear.
Inak, taká skladba There’s Only Now musela znieť Robbenovi Fordovi v ušiach každý deň, taká je skvelá. A spieva ju gitarista James Quill Smith, ktorý má veľmi podobný „hlások“ ako Ford.
Nepočujem tu jediné zaváhanie, jedinú snahu o kompromis, takto skvelé blues by som vydržal počúvať od rána do večera. Sú albumy, ktoré, aj keď mám šetrnú náladu a chcem šetriť hviezdičkami, zavalašia čosi nadpozemské a tam, hore vo vesmíre, je hviezd nadostač. Ak by som musel voliť jednu z desiatich najlepších skladieb na albume, posadená bluesovka Lowdown Blues by bola na prvom mieste. To, čo tam Smith zahrá na gitare unisono so spevom, podporené vokalistkami, je na sieň slávy. Vlastne sa čudujem, že sa tento talentovaný hráč tak nejako vyparil na okraj šoubiznisu. Škoda.
Tony Russell v sprievodnom texte v booklete vyhlásil, že tento album ukázal, že Mayall bol pred svojimi britskými kolegami tak sedem alebo osem rokov napred a skoro som ochotný s týmto výrokom súhlasiť. Album sa možno volá Posledné z Britského blues, ale v skutočnosti stojí v čele toho svetového. Dokonalá muzika, takto si predstavujem Raj.
» ostatní recenze alba Mayall, John - The Last of the British Blues
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Mayall, John / A Hard Core Package (1977)
| 05.08.2025 | A Hard Core Package je posledný štúdiový album, ktorý John Mayall nahral pre spoločnosť ABC. Nahrával sa v marci, vyšiel v septembri 1977.
Mayall okresal zostavu na štvoricu, rytmiku Steve Thompson (basa) a Soko Richardson (bicie) doplnil gitarista James Quill Smith. Samozrejme, hostí je tu neúrekom, kopa dychárov, vokalistiek, ba aj perkusionista by sa našiel. Cieľom bolo vraj to, aby sa vrátil ku klasickej kapele a bluesovejšiemu repertoáru.
Rozhodne sa vrátil, ale skôr ku kabaretu, Rock And Roll Hobo má v sebe čosi rušivé. Do I Please You je typická mayallovka, funkoidná Disconnected Line ma opäť vyrušuje, začínam chápať, že toto bude rušivý album. Keď bluesuje, je skvelý (An Old Sweet Picture, The Last Time), ale inak skôr neprekvapivo variuje svoje typické skladby, ktoré však vedel napísať aj lepšie (Now And Then). Nie, že by z nich nešla pozitívna energia (Make Up Your Mind, Give Me A Chance), len mi v nej chýba aj čosi, čo neviem celkom presne vyjadriť. Akási esencia chytľavosti za srdce, pohladenia na duši, skrátka „to“. Však si vypočujte takú prvoplánovú veselicu Arizona Bound a utvorte si názor sami.
A tak za najlepšiu skladbu na albume považujem hrozivú bluesrockovú dumku Goodnight Dreams. Keby mala temnota hymnu, neznela by inak!
A Hard Core Package radím do priemernej tvorby Johna Mayalla. Dá sa vypočuť, ale nie je tu nič také, čo by som zaradil do zlatého fondu blues (okrem Goodnight Dreams). Ako to počujete vy?
» ostatní recenze alba Mayall, John - A Hard Core Package
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Trout, Walter / Walter Trout Band – Life In The Jungle (1989)
V roku 1989 sa Walter Trout osamostatnil od Johna Mayalla a započal svoju bohatú sólovú kariéru. Najprv pod hlavičkou Walter Trout Band, keď v tom istom roku vydal svoju prvotinu Life In The Jungle, aby všetkým ukázal, že blues patrí ku štýlom, ktorý 80. rokom odolal azda najlepšie.
Štvorčlenný band využíva tradičné nástrojové obsadenie. Walter okrem gitary a spevu občas fúkne do harmoniky, Dan Abrams obsluhuje klávesové nástroje a rytmická sekcia je plne v područí dvojice Jim Trapp (basa) a Leroy Larson (bicie). Mená vám asi nič nepovedia, napokon, jediný, kto sa u Trouta zdržal dlhšie bol basák. Ako však znie samotná muzika?
Deväť skladieb (desiata je len krátke gitarové intro) energicky odsýpa, päť zložil samotný Trout. Je to blues (rock), ktorý ma nikdy neomrzí. Bluesových gitaristov je viac ako maku, nie je vždy ľahké odlíšiť jedného od druhého, a tak dosť záleží, na ktorého poslucháč naďabí ako prvého. Prípadne, ktorý ho niečím osloví a tým sa vylúpne zo zástupu. Mne sa takto zjavil práve Trout, nuž som si ho zaradil do skromného preferovaného radu gitarových týpkov na večné časy. Jeho výhodou je trocha toho presahu do rockových vôd, ten mi je blízky. Aj na svojom debute sa Trout pokúsil kamsi vybočiť, tu do južanskej baladickosti (The Mountain Song), tam do popových vôd (Frederica (I Need You)).
Pri počúvaní titulnej skladby mám pocit, že sa u neho inšpiroval aj mladý Kenny Wayne Shepherd. Faktom ostáva, že ju Trout zložil i hral ešte s Mayallom, aj ju nahrali na svoj jediný štúdiový počin Chicago Line. Tri skladby sú zaznamenaná na koncerte na Midtfyn-Festivale, ktorý sa konal 2. júna 1989. Dlhočizná pocta Hendrixovi Red House síce skladbe nič nové neprináša, ale zasa, ani z nej nič nechýba. Podobne Cold Cold Feeling a Serve Me Right To Suffer slúžia hlavne ako priestor pre nekonečné (a skvelé) gitarové sóla.
Life In A Jungle je vynikajúci album moderného blues, mám ho rád.
» ostatní recenze alba Trout, Walter - Walter Trout Band – Life In The Jungle
» popis a diskografie skupiny Trout, Walter
Sylvan, Nad / Monumentata (2025)
Nenápadná deska, z které se pro mě vyklubal jeden ze zážitků letošního roku. Nada Sylvana znám jako zpěváka, který jezdí se Steve Hackettem a pomáhá mu oživovat repertoár starých Genesis. Z jeho sólové tvorby mě v minulosti nic nezaujalo - tuctový načančaný odvar z květinového neoprogu. Celkově mi Nad připadal mondénní a nesympatický, novinku s nudným a divným obalem jsem si pustila čistě pro pořádek. Co se tedy stalo?
Možná v tom měla prsty i atmosféra začátku léta, ale z hudby na mě dýchla nesmírná volnost. Pocit nadšení až úlevy; brašnička letí do kouta a otevírají se prázdniny, moře možností, modré nebe nad hlavou... Marketingové povídání o nejosobnější nahrávce a závažných tématech mi nedávalo smysl, vůbec k hudbě nepasovalo. Z desky se na pár týdnů stal fet, kdy jsem ji prostě musela mít ráno, v poledne i večer, nenabažitelně. A pomalu přicházelo pochopení. Stojí tady přede mnou člověk, který už je dost starý, moudrý a nebo možná hlavně unavený, že vstupuje do světla reflektoru čistě sám za sebe.
Seznam hostů je poměrně dlouhý, neznamená ale nic jiného, než že občas někde někdo přiloží pomocnou ruku. Většinu nástrojů na většině skladeb nahrál Nad sám. Struktura skladeb není nijak překomplikovaná, deska nestojí na dechberoucích instrumentálních či pěveckých výkonech. Skladby jsou však při vší lehkosti plynutí poměrně robustní, bohatě aranžované, místy dramaticky stylizované. Kabaretní čísla v civilu, dalo by se říct.
Album začíná zhurta a v zákrutech se přelévá až k titulní skladbě, v níž se Nad vyrovnává se smrtí svého otce ("nikdy jsme si nebyli blízcí, a teď bych měl truchlit..."). Na obálce se dívá do objektivu přes výplet jeho tenisové rakety. Hugh Stewart byl svého času poměrně úspěšný, v 50. a 60. letech se účastnil několika významých turnajů. Dožil se skoro stovky, zemřel loni. Tak dlouho Nad čekal, než si dovolil sdílet pár snímků z domácí večeře se svým dlouholetým partnerem - doteď se na sítích prezentoval pouze jako majitel nalezeného kocoura. "Chci být upřímný," říká k tomu v rozhovorech. "Chci, aby mě lidi, kteří mě mají rádi, měli možnost opravdu poznat."
Písničky jsou i o tomhle - nevyrovnaných vztazích, o plnění cizích očekávání, tíze slávy, o touze setřást minulost, přání být sám sebou a být tak přijímaný. Témata, která vyznívají až komicky, když se jimi s vážnou tváří zaobírají -náctileté influencerky, získávají v podání pomalu už pelichajícícho chlápka nečekanou opravdovost. Nad přitom není zahleděný do sebe, nedrásá si hruď pseudo niternou výpovědí. Zaujímá různé role, spíš ale jako osobité úhly pohledu na svět než ve smyslu převleku.
Pružnost a vytrvalost Make Somebody Proud by se klidně mohla vztahovat ke sportovnímu světu: "pojď, drž se, dej další kolo - ať na tebe můžou být pyšní!" Dusivě naléhavá Secret Lover skrývá trýzeň milostné hry založené na vyvolávání studu a uplatňování převahy. Monte Carlo Priceless je příběhem ženy, která opustila starý život a chce udělat tlustou čáru v podobě plastické operace. "Můžeš pozměnit stopy času na své tváři, ale minulost nezměníš... a moudrost, kterou máš v očích, ti potom nepůjde k obličeji," rozmlouvá s ní hlas melodií, která by mohla znít z rádia před padesáti lety. Zkušenost k nezaplacení, priceless.
Je to právě oscilace mezi lehkostí, nezávazností, výrazným gestem (jako je krok ze stínu ve Stepping Out, Nadově comingoutovém vyznání) a mezi vrstvami, které se nabízejí k objevování při pozornějším poslechu, aniž by se vnucovaly "závažností", co mě na desce baví. Je plně prožitá, vyvázaná ve vlastní kůži. Nad má dost talentu i zkušeností, aby se v hudebním houští pohyboval suverénně, a dost nadhledu, aby to všechno nedával okatě na odiv.
Album je na první i pátý poslech zkrátka příjemné - melodické, s odleskem velkého světa, propracované, ale nepřeplácané. Funguje jako upomínkový předmět, který na sebe nestrhává pozornost, ale rozehrává hru vzpomínek a představ, jakmile na něm zrak spočine déle. Talisman, který člověku připomíná, čím vším si prošel, jak ho to formovalo... a že i hodně po šedesátce může život jednomu přinést dary, v které už snad ani nedoufal, když se odváží do důsledků být sám sebou.
» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - Monumentata
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad
Mayall, John / Lots of People (1977)
Dotiahnuť na pódium štrnásť hudobníkov, to sľubuje veľké veci. Koncertný album Lots Of People z roka 1977 zachytáva vystúpenie v losangeleskom The Roxy z 24. novembra 1976, a tak si o ňom niečo povedzme.
Zostava sa obmenila, okrem osvedčeného basáka Larryho Taylora tu máme gitaristu Garyho Rowlesa, bubeníka Franka Wilsona, šiestich dychárov a dve vokalistky, z ktorých určite zaujme meno Patti Smith. Nechýba perkusionista Warren Bryant a klávesák Jay Spell.
Po úvodnom slove saxofonistu Reda Hollowaya nastúpi neskutočne energická Changes In The Wind a mne je jasné, že sa nudiť nebudem. Návrat k pomalým bluesovým náladám v Burning Down ma rovnako teší, Mayall sa od roka 1975 podobným polohám v podstate vyhýbal. Pri perkusiami poháňanej Play The Harp sa akoby na pódiu stelesnil Bo Diddley. Parádna je zadumaná funky-jazzovka A Helping Hand, Mayall vedel, ako zaranžovať toľkých hudobníkov, aby sa nebili a zároveň vyplnili aj pokojné momenty čímsi neopakovateľným.
Naopak, tuctová kabaretná I Got To Get Down With You ma neberie. Našťastie, hneď nasledujúca rýchlovka He’s A Travelling Man mi už zasa sedí a ja pri nej neposedím. Aj posadená Separate Ways má v sebe čosi, pre čo by niektorí muzikanti vraždili, aby to získali, avšak práve preto to nikdy mať nebudú. Čo povedať o záverečnej hitovke Room To Move? Full kapelový nástup s dychmi je parádny, Mayallovo dychavičné harmonikové sólo sa mi neopočúva, aj tak si však myslím, že ultimátna verzia z The Turning Point je neprekonateľná.
Musím sa priznať, Mayall to na koncertoch vedel parádne rozpáliť a mne táto jeho schopnosť imponuje. Lots Of People je skvelý album, pokiaľ máte radi dychy a vokalistky, nevadí vám štipka funky a soulu, prídete si na svoje.
» ostatní recenze alba Mayall, John - Lots of People
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Led Zeppelin / IV (1971)
Úvod
Vysolil jsem recenzi ve dvou paralelních myšlenkových větvích, tudíž je nyní předkládám opatřené názvy samostatných částí.
Část 1 - imprese audiovizuality
Proměnlivost. Metamorfóza. Vývoj. Progrese. Všechna tato slova mne napadají při poslechu díla Led Zeppelin IV (zde čistě pro srozumitelnost vyjádření pominu fakt, že album se jmenuje ve skutečnosti jinak, či snad že se nejmenuje nijak, a budu se držet desetiletími zažitého názvu). Týkají se jak kapely samotné z hlediska přístupu, tak její hudby z hlediska vyznění. Po trojce se dalo čekat v podstatě cokoli. Nálet na fanouškovský dav nějakými vypečenými bombami, úlet způsobem zcela nerockovým, výlet do krajů šílené psychedelie, nebo odlet směrem k nějakým nesmyslům. Všechno tady už v historii rocku bylo, a všechno se to porůznu dodnes děje zas a znova. Naštěstí, v tomto případě se uskutečnila možnost prvá.
Nelze se ubránit vzpomínkám a nostalgii, ani se jim bránit nechci. Nechť vše popravdě zazní. Čtverka byla první nahrávka, kterou jsem kdy od LED ZEPPELIN slyšel, byla doprovázena velikou chválou i nedočkavou zvědavostí. Dneska, co chceš, hned stáhneš, nebo v klidu streamuješ. A hned posloucháš, nač bys čekal. Čekání neexistuje, žijeme v době instantních zážitků. Naopak, tehdy kolem roku 1983 to bylo hlavně o čekání. A také o hledání informací, navštěvování znalých kamarádů, pak o získávání nahrávkami oplývajících známých, a dlouhé čekání na jejich ochotu něco nahrát. Hledalo se a čekalo. Poslouchalo taky, ovšem vždy takový poslech měl příchuť vzácnosti, nedostupnosti, i jistého postoje až revolty. Dnes asi nepředstavitelné. Realita klopýtá v závislosti na technologiích, zážitky se rozmělňují, přemíra všeho vylučuje cokoli si užít do hloubky. Hudební výtvory jsou povrchní, a pod jejich povrchem je velké, nakrášlené a navoněné, pozérské nic. Tedy, abych byl spravedlivý, většinou.
U desek LED ZEPPELIN byl ten povrch vždy nevídaně lákavý. Pod povrchem byl další povrch. A pak další. A pak... Snad celý vesmír. Tehdy i nyní. Trvalá jistota, že kdykoli jen nahlédneš, můžeš se v tom vesmíru utápět po libosti. Je to opojení, bezbřehá rozkoš. Jestli ne více, než tohle, jelikož pouhá slova tu nestačí. Žhavé blues-folk-rockové magma mocně vyfukované do stratosférické výše na předchozích deskách nyní po dopadu na povrch ztuhlo v nový hudební kontinent, nezávislou tektonickou desku, v jejímž pojmenování se různí národové rozcházejí.
Rok sedmdesát jedna. Rok, kdy se protrhla přehradní hráz, co zadržovala záplavu hard rocku a vzedmutá vířící vlna naplňující tvrdosti zcela stvrdila jeho název. Rok, kdy i nejdéle vyčkávající kapely vydaly svůj skalní milník. Některé to zvládly již dříve, jiné ještě raději chvilku experimentovaly a k vykrystalizování jejich materiálu došlo až v tom jedenasedmdesátém. Tak tomu bylo i u LED ZEPPELIN.
Žula, pomník, obelisk, artefakt. Deska má nejenom hudební hodnotu, ale funguje i jako symbol. Jako generační výpověď, jako dějinná událost. Hudební monolit vytesaný z nesmírně pevné hmoty. Klene se jako hrdá konstrukce z předepjatého železobetonu. Ultrafialové světlo světové popularity vytvrdilo materiál do nevídané zralosti, houževnatosti a odolnosti. V jeho rozpětí se nalézá Alfa i Omega veškeré rockové hudebnosti.
První dva songy jsou výkonné motory, které vysokoobrátkově naplno jedou. Majestátně valí krajinou umístěny v supícím sentinelu, jsou provázeny štěkotem černého psa v rytmu rokenrolu, ne jednoho, hned celé smečky. Psů i rokenrolů. Už ve druhé skladbě zařadí vyšší rychlostní stupeň, který by nikdo od takového kolosu neočekával. Pádí kupředu, až za ním lítá hlína i s vyrvanými kořeny.
Hned potom v dalších dvou stopách vše zkřehne tetelivým a cinkavým mrazivým vybrnkáváním abstraktního motivu polární záře. Při zklidněném večerním poslechu na sluchátka je to skvost, a samozřejmě nejenom večerním a nejenom na sluchátka. Plant svým hlasem i naříká, i vyčítá, i naléhá, i deklamuje. A je to vždy - intenzívní. I muzika je intenzívní. Jako když vstoupíš do černého tekutého asfaltu, on v mžiku ztuhne, chytí tě a pevně drží. Kolem poletují okvětní lístky třešní a jabloní, co pokryjí povrch asfaltu a dají mu zdání zasněžené krajiny. Nemůžeš se hnout a jsi fascinován, opět intenzívně. Samotná síla působivosti emocí činí z hudebního zážitku katarzní rituál.
Architektonická drúza druhé strany desky vykvétá z podloží s vysokým atomovým číslem. Je fascinující v jakém duchu se nesou tři kompaktní a magmaticky elastické songy, v jejichž tekutost někdo vetknul ozdobný drahokam Going To California. Září tím víc, čím víc je kolem něj neprostupné hmoty. Ornament v klenbě chrámu olověného boha, portál do jiné dimenze bytí.
Část 2 - příběh
Jak jsem uváděl v recenzi na první desku LED ZEPPELIN, byla čtverka mým prvním seznámením se tvorbou skupiny. Zážitek, jenž je i v tento moment živý a jasný. Jeho otisk je jako jizva, co nikdy nezmizí. Tak tedy, kazeta se čtverkou nahraná někým hudebně spřízněným, cesta ze školy domů, večerní první poslech. Stejně jako tehdy, tak i dnes přesně vnímám ten do mozku se vpalující hudební signál. Tohle je vždycky esenciální a perpetuální prožitek nadoraz.
První dva songy mají v sobě tvrdost a údernost, ohromně silný tah na branku. Přímočarost kombinovaná s různorodostí v jednom tahu. Na první vnější dojem jde o hard rock jako řemen, avšak hned na ten další lze vnímat spletitou a rozvlněnou strukturu. Skladby jsou schopny postavit na nohy pivního rockera i okouzlit hledače rafinovaných kombinací. Ale není to dílo jen jednoho ekvilibristy ve skupině. Všichni se na té dualitě podílejí, zejména zpěv a basa s klávesami. Kytara řeže hutně a pravověrně, roztodivnosti si ponechává na později. Bonhamovo dusání, tlučení a cinkání má razanci bucharu na kovošrotišti. Jede jako parní vál horempádem po točitém schodišti. Že parní vály po schodišti obvykle nejezdí? Co na tom, tady jo!
Druhý den jsem za kámošem opět zašel a povídám mu: „To je teda bomba“. On říká: „Jasný, to jsem čekal. A co Schody do nebe, ty jsou co?“ Já bezelstně odpovídám: „No, mně se nejvíc líbila ta, co je před tím. Taková akustická s vícehlasy.“. „Fákt?“, odvětí zaraženě borec, „No, ta tam je taky, hmm, no, není špatná.“ Jeho zklamání z mého pochybeného vkusu vskutku nešlo přehlédnout.
Tak pro mě, aby bylo jasno, je The Battle Of Evermore dodnes nejpůvabnější ze všeho, co LED ZEPPELIN kdy stvořili. Jak se většinou muzika odehrává ve mně, kolem mě, tak tahle skladba se vždy klene hlavně vysokánsky nade mnou. V zářivých blyštivých stříbrných nitkách vykresluje svoji pozvolnou a vznešenou malbu, vypíná se do stratosféry a zase se z ní snáší. Je tklivá a velebná, výsostná a úpěnlivá, zebe i hřeje, škrábe a hladí. Možná se může zdát po těch dvou nářezech mírně pomíjivou, avšak na mne působí, jako by se z olověné hladiny hlubokého jezera vynořila „Lady Of The Lake“ Sandy Denny a podávala mi očarovaný meč.
Nikdy nejdu po hitech. Nezajímá mne, který song je nej nej nej, je to naprosto nepodstatná informace. O skutečné hudební kráse neříká nic. Často jde o pouhé odrhovačky, které se staly úspěšnými právě proto. Nicméně v případě Stairway To Heaven je opak pravdou. Poslouchajíc tuto skladbu jsem po těch schodech dokráčel přinejmenším až někam do sedmého nebe. Tuto osmi minutovou skladbu nelze nemít rád. Zcela postrádá lacinost, oplývá bohatou krásou. Každý si v ní něco najde. Sice pro mne nedefinuje tuto desku, ovšem rozhodně na ní má svoje zásadní místo, a to nejenom na albu, ale i ve tvorbě skupiny, a na hvězdné mapě světové rockové hudby. Má dotek geniality, který v ní zurčí v každé notě. Krása nesmírná.
Ve druhém poločase figurují stejní hráči, ale je to jiná hra. LED ZEPPELIN nás nikdy nenechají na pochybách o tom, kdo je vynálezcem nových múzických konstrukcí. Bez nějaké experimentální avantgardy, při zachování rockové důvěryhodnosti, mají vždy co nového ukázat, čím posluchače překvapit. Progresivita je tu přítomna jako přirozený postoj, nikoli prvoplánově jako hudební styl. Souznění čtyř talentů, co dává vyrůst přírodním kamenným dekoracím od obzoru po obzor. Pateticky odhalující těžkou podstatu materiální existence, i stratosférickou neohraničenost jejího duchovního nehmotného protipólu.
Zde hmatatelně lze pocítit žár a tíhu tekutého olova. Tři ze čtyř kompozic na této straně jsou kapalným kovem, co rozpíjí ve vlnoplochách do okolního prostoru. Nejenom díky opalizujícím kytarovým vrstvám, co se odlesku měsíce těžce vlní, ale kvůli celkové řezavé metalické spojitosti, jíž doslova protéká až k okraji zeměplochy a za ním se jako široce otevřený kovopád řasovitě přehoupne přes hráz reality a já slyším jen dlouhou a táhlou ozvěnu jeho letu do hlubin a proměny v tuhou skulpturu. Mezi tato kovová sousoší je vetknuta Going To California, aby ji bylo možno lépe viděti. Zdařilá sestava, co působí jako v jeden ingot odlitý opus. Ten závěr je doslova monstrózní a tíživý, když dozní, nechce se nic, než si to celé pustit znovu.
Jsem na konci příběhu a uvědomuji si, že na desce nejsou větší a menší bomby. Ne. Celý její časoprostor je rovnoměrně pokryt velebombami sice různých druhů, avšak stejné tonáže. Nejvyšší laťka myslitelného slyšitelna. Slyšitelného myslitelna? Buď jak buď, jestli ne do té doby, tak od teď určitě se LED ZEPPELIN zapisují do kulturní historie lidstva nesmazatelným způsobem. Je jenom dobře, že jsem hoden tuto dokonalost objevovat pokaždé, když se mi dostane do ruky, do uší, do hlavy, do srdce i duše. Více netřeba.
Závěr
Zdá-li se někomu, že imprese zasahuje značnou měrou do příběhu, má správný dojem. Jedno nelze oddělit od druhého,
pokud chci důkladně vypsat dojmy a zážitky. Právě v tomto hodnotícím pořádku, ba vpravdě řádu, vzniká nevyhnutelně logický konsensus. I tím lze stvrdit klasifikaci díla jakožto prvotřídního a absolutního. Za pět, panáčkové.
Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1988 Atlantic 20P2-2026, dynamický rozsah DR12
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - IV
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin
Mayall, John / A Banquet in Blues (1976)
A Banquet In Blues je jediným albumom, ktorý John Mayall vydal v roku 1976.
Osem skladieb nahral s rôznymi hudobníkmi, a tak mám dojem, že sa v tom čase akoby hľadal. Samozrejme, známe mená z jeho predchádzajúcich albumov nechýbajú, ale množstvo basgitaristov, dychárov, bubeníkov aj tak svedčí o postupnom nahrávaní. Až na jednu skladbu nahranú v New Orleans (Table Top Girl) ich však všetky nahral v máji 1976 v Los Angeles. Album sa v predaji ocitol v auguste a patrí k ďalším z tých, ktoré nebodovali v žiadnom rebríčku.
Hudobne pokračuje v mixovaní blues s funky, rhythm&blues, soulom a občas aj popom. Krásne to počuť už v úvodnej svižnej náladovke Sunshine. Podľa mňa sa Mayallovi uľavilo, že už nemusí robiť krovie Toussaintovi ako na Notice To Appear. Vôbec má album ďaleko viac energie a dravosti ako jeho predchodca. Skvelo odpichnutá You Can’t Put Me Down alebo Lady je toho najlepším dôkazom. Ešte aj v pokojnejších polohách si udržuje istú dávku dravosti (I Got Somebody, Seven Days Too Long), ba aj silno sfunkované kúsky (Turn Me Loose) sa vďaka tomu dajú počúvať. Album je zároveň pomerne pestrý, taká honky-tonk barovka Table Top Girl sa len tak nepočuje.
To, čím sa album vymyká bežnej Mayallovej tvorbe je viac ako štrnásťminútová záverečná perla Fantasyland. Je to asi najprogresívnejšia skladba v jeho diskografii. Flauta, viola, dychy, zmeny nálad, pritom sa ani náhodou nejedná o nejakú dumku, od začiatku naberie obrátky a neuhne ani o piaď. V strede zaujímavo „zopsychedeličnie“, basové ihranie v pinkfloydovskom šume, skrátka, je to jedna z najlepších Mayallových rockových kompozícií!
Pri počúvaní A Banquet In Blues sa cítim skvelo. Je to vynikajúca studnica hudobných nápadov, nabíja ma pozitívnou energiou. Patrí k tým lepším Mayallovým albumom.
» ostatní recenze alba Mayall, John - A Banquet in Blues
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Help / Second Coming (1971)
Dnes si vypočujem Second Coming, album z roka 1971. Gitarové tvrdé rockové trio Help mi isto má čo ponúknuť.
Zaujímavý kontrast hutnej basy a ráznej muziky s pomerne jemným a melodickým spevom predstaví skladba Do You Understand The Word. Akoby kapela rada hrmotala, ale fílingovo sa ešte držala v 60. rokoch. Inšpirácia v Cream, Hendrixovi a pod. sa pretavila do vydarenej pecky All Day. Rozumiem, prečo z albumu vyšiel singel so spevnou južarinou Good Time Music. Perkusne rozkokošená temnota Hold On Child z b-strany je však ešte lepšia! Toto je ten tvrdý americký hard rock, ktorý archeologicky vykopávam najradšej!
Zaujímavé je, že kapela dokázala v trojici vystavať aj dlhšie kúsky, ktoré však nenudia. T.C.A. je úžasná náladovka, miestami akoby chcela poslucháčovi ukázať, prečo je hard rock dôsledne spätý s blues. Dear Lord je druhá, takmer desaťminútová, skladba, ktorá sa nikam neponáhľa, ale mám z nej pocit neustáleho napätia. Kapela bola inak občas radená do kresťanského rocku, ale McCracken v jednom rozhovore vyhlásil, že žiadnu takúto ambíciu nemali.
Na záver sa servírujú hardrockové hody, ako Oh My, tak Power majú ťažké spodky a hutné zvršky.
Druhý album americkej skupiny Help sa oproti debutu vydal do tvrdších rockových vôd a pristane mu to. Veď posúďte sami!
» ostatní recenze alba Help - Second Coming
» popis a diskografie skupiny Help
Led Zeppelin / III (1970)
Některá hudební díla pokusům o recenzi odolávají. Dlouho je znám, slyšel jsem je mnohasetkrát, mám jasnou představu o vyvolaných pocitech, jednotlivých kompozicích, konečném verdiktu. Ale stejně to nestačí. Přes veškerou dlouhodobou obeznámenost s nahrávkou prostě nejde hned psát tak, aby to bylo dostatečně výstižné. Vždy jsem věděl, že se mi tohle album líbí, vždy jsem přesně věděl jak moc, ale nedokázal jsem dostatečně vyjádřit proč. Alespoň tedy ne způsobem, který by výstižně zobrazil moji vlastní virtuální realitu. Led Zeppelin III mám poslední tři týdny v denním playlistu, album přišlo na řadu nejméně padesátkrát. Pozvolna se nakonec v průběhu času začalo podvolovat, ale nebylo to vůbec snadné. Myšlenky a představy jen nenápadně nabíraly konkrétních tvarů, jež bylo možné popsati bez nebezpečenství přemíry nesrozumitelné abstrakce, přičemž i ta je ve výsledku nevyhnutelně zaznamenána.
Ačkoli mám v paměti trojku jako odlehčenější album, od prvního okamžiku dostávám nekompromisně energetický nářez. Otevírací skladba svým rytmicky odpíchnutým výjezdem spustí koncentrovaný proud hard rockové nespoutanosti. Na velmi krátké ploše posluchače doslova přitlačí ke zdi a nesmlouvavě do něj sype hustě pěchované dávky. Okamžitě musí zaujmout světlejší zvuk oproti dvojce s výraznějšími výškami. Vyvolává pocit jasně konturovaného hudebního sdělení, čemuž přispívá i celkový nápor ostře vykreslených instrumentů. Plant zpívá trochu jinak, odvázaně a intenzívně předvádí své vokální dovednosti, rychle se žene kupředu a bere s sebou všechny ostatní. Umístit Immigrant Song na hranu strany A byl výborný tah, neboť takto se zaryl do mysli celých generací rockových fandů.
Jak první skladba zprudka začne, tak i skončí, až mám pocit, že trvala slabou minutu. Jako když se vysype krabice s ocelovým nářadím. Proud hudební dravosti však neslábne ani v dalších stopách, i když se vine trochu klikatěji. Je pravda, že hegemonii hrubosti na první straně zdánlivě narušuje hned následující lehce Kashmirovská Friends. Představuje krátký hlasitý nádech mezi dvěma nátěry, co nedají klidu. Dá nám poprvé ochutnat nové vlivy, které LED ZEPPELIN absorbovali po dlouhá léta svého prenatálního vývoje, a nyní je do nás rozmarně pouštějí. Proto vkusně provedené akustické aranžmány nejdou na úkor rockové přesvědčivosti, je naopak pozoruhodné, jak jí prospívají. Je třeba si toho všímat a uvědomovat si to, aby člověk nebyl zmaten.
Zato do běla nažhavený pulsar Celebration Day je stvrzením oné tvrdé sevřenosti první půle nahrávky. Veliká radost, nechat se ve vlnách zalévat tekutým kovem majestátní muziky. Sveřepý tah kupředu je veden svižnou rukou a člověk si pomalu ani neuvědomuje, jakou že to poslouchá vlastně tvrďárnu. Nachází krásu a potěšení v něčem, před čím by se pár let zpátky v nelibosti schoval do úkrytu. Je historicky příznačné, jak se tato hranice v průběhu let neustále posouvá, jakou míru náporu je posluchač ochoten nejen absorbovat, ale i vyžadovat. A jak je mu to za pár let málo, chce víc, silněji, razantněji, rychleji, agresivněji. Tuto přímočarou hru ale LED ZEPPELIN s posluchačem neakceptují, mají své vlastní způsoby, jak ho dostat.
Vedle přílivu nových vlivů se začínají jiné markanty poněkud vytrácet. Zejména blues ve své zemité podobě hudebního podhoubí úplně vymizí, ovšem aby v jedné pamětihodné skladbě naopak propuklo do nosného tématu. V nejdelší kompozici alba Since I've Been Loving You se na ploše téměř sedmi a půl minut koná důstojná oslava blues. Jeho povýšení na další úroveň, o níž nebylo do té doby ani potuchy. Dokážou to, aniž by se nějak doslovně bluesovalo. Jde hlavně o pocit, atmosféru, těžkou ruku, údery, co padají rozvážně a zadumaně, naléhavost a opravdovost. V tomhle je tento song jeden z nejpůsobivějších nejen v LED ZEPPELIN historii, ale troufám si tvrdit, že i rockové. Jeho amorfně proměnlivá a současně pevně vykreslená podoba je projevem skutečného uměleckého mistrovství, kdy se všichni čtyři prvočinitelé vlastní hybností v čase potkávají, míjejí, doplňují, nahrazují, paralelně zdvojují, rozbíhají, proplétají. Předvádějí tak obdivuhodně vyspělou moderní formu skladby, i ozvěnu sto let starých tradic. Zážitek z nejúchvatnějších.
Nejblíže středové vyváděcí drážky první strany desky byla vždycky píseň Out On The Tiles. Je nejenom opět těžkotonážní, ale vždycky mě přišla být názornou ukázkou toho, co LED ZEPPELIN předvedou na další dlouhohrající desce. Obzvláště závěrečná třetina předvádí vyrýsované zárodky hutně valivých pomalých riffů, co se sunou pod naléhavým Plantovým sonickým kvílením, kdy nejde ani tak o slova, jako o tón a leptající charisma na hranici palčivosti. To se příště plně ukázalo v monstrskladbách Misty Mountain Hop, Four Sticks i When The Levee Breaks.
Nicméně nikdo v té chvíli netušil, co přijde nejenom za rok, ale ani nemohl nepřipravený posluchač čekat, co mu přinese strana bé. Jak skupina na předchozí desce kombinovala pro dosažení kontrastu v některých skladbách současně tvrdou i akustickou polohu, zde si ty folkové pasáže rovnou dovolila představit v samostatných písních. Jako by toho nebylo dost, pěkně je shromáždila právě na B straně, a tak se hudby lačný pozorovatel pozvolna dostává do vcelku rozsáhlé zahrady klasického anglického minstrelství a trubadúrství. Což je přesně ten moment, proč deska v paměti utkví jako silně akustická. Jenže, pusťte si áčko, je celé pro tvrďáky.
Projevená skutečnost na celé druhé straně je jedna velká a dlouhá metamorfóza. Před očima se odvíjí dlouhý pás filigránské perokresby, kde je každé stínování, každý důraz, i každá šerosvitná scéna vykreslena spíše hustým šrafováním, než tlustou čarou. Pochodové a dusavé bicí v Gallows Pole a Bron-Y-Aur Stomp rámují celou tuto povedenou akustickou proměnlivost, která se jako bájné mnohozvíře transformuje do mnoha muzikálních živočichů. Od banja v ukrutném tradicionálu Gallow Pole, přes kyselý až acidický pomeranč v Tangerine, kde se rozvlněné kytarové tóny vymykají běžnému akustickému cítění směrem do elektrického country, přes dlouhou a zamyšleně o dálavách vyprávějící That's The Way plné zjihlé romantiky i kouzelného sborového tajemna, k neodolatelně rurálně tancovačkové Bron-Y-Aur Stomp (ty vole, kastaněty!), až po zkreslený vyjící zpěv v Hats Off to (Roy) Harper. Celé je to kompaktní a rozmanité, jako obrovská mísa zeleninového salátu s mořskými plody na zahradním stole pro vybranou a rozsáhlou společnost. Cpu se, a nemám dost.
Vůbec rozdělení alba na A "hard" stranu a B "soft" stranu by mělo být podnětem k zamyšlení. Nemyslím si, že tato koncepce vznikla náhodou. Je na autorech a interpretech, aby určili, jakou tvář má mít jejich výtvor. Zde má hudební scenérie výsledné rozvržení takovéto, a tento fakt je třeba přijmout. Obvykle docházelo ke střídání různých podob skladeb, aby bylo dosaženo účinku pestrosti, zde naopak vznikají dva odlišné hudební bloky. Divadelní představení o dvou dějstvích, z nichž každé sice obsahuje stejné herce, avšak zcela odlišné kulisy i výrazové prostředky. Proč ne, v tomhle se naštěstí meze nekladou, a zvyklosti jsou tu mimo jiné i proto, aby byly v rámci vývoje porušovány.
Navíc ono akusticko folkově lidové notování se dá přisoudit i změněnému prostředí, v němž část nahrávacích sekvencí probíhala. Tato skutečnost je jednak vnější (okolnosti), která ovlivnila kapelu, jednak vnitřní (sdělení), která pro změnu ovlivňuje posluchače. Její výraz je tak silný, až dojem z ní převládá. I tak se dá vysvětlit, proč je Led Zeppelin III vnímáno jako převážně akustické album, ačkoli ve skutečnosti není. Protože, a to je nutno dobře si zapamatovat, je to nářez jako bejk.
Třetí deska Zeppelínů dokáže vykreslovat mnoho barevných nálad, v tomhle je proti minulým počinům daleko hýřivější. Současně neztrácí ani kousku soudržnosti a celistvosti, má naopak strukturu žulového monolitu, co je protkán jemnými žilkami stopových příměsí. V celku se pak na takový výtvor lze dívat s nezměrným potěšením z jeho proměnlivé krásy. Je právě v té svojí rozmanitosti nevyčerpatelná, vždy udivující svojí nepopsatelností, neuchopitelností, hloubkou i lidskou blízkostí. Takto trojku poslouchám vždy a nemůžu se jí dost naposlouchat. Natož o ní psát. Navíc jinak, než jednou velkou impresí, to prostě nejde.
Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1988 Atlantic 20P2-2025, dynamický rozsah DR12
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - III
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin
Trower, Robin / The Playful Heart (2010)
Robin Trower predstavuje stálicu na (blues)rockovej scéne. Až na obdobie v 80. rokoch, kedy koketoval s komerciou, si išiel stále to svoje. A to znamenalo klasické nástrojové trio gitara-basa-bicie. Ani na albume The Playful Heart z roka 2010 tomu nie je inak.
Ako som Trowera zamladi veľmi nemusel, tak ma v strednom veku baví čoraz viac. A to až tak, že som si zbierku doplnil o niekoľko albumov z posledných dvadsiatich rokov. Jednoduchá (ale nie nudná) schéma gitarovej muziky vychádzajúcej z blues a neodchádzajúcej z rocku môže znieť zdanlivo ľahko, ale verte mi, hrať jednoduchú hudbu tak, aby znela nadpozemsky, to si vyžaduje viac ako len tréning a sebavedomie. Chce to dušu, srdce, niečo, čo sa nedá nabifľovať a čo v apatieke nekúpite. A Robin Trower toto všetko má!
Od hudby požadujem nekompromisnosť, uveriteľnosť, nasadenie a vrúcnosť. Nejde ani tak o to, aby hučala a súperila v tvrdosti s diamantom, ale aby znela „správne“. Pre mňa. Inak, Trower nie je ktovieaký spevák, a tak na albume nešetril na prostriedkoch a využil služby Daveyho Pattisona. Pravda, prenechal mu len päticu skladieb vrátane titulnej. Hudba je to klasicky zadumaná „trowerovská“ a priam kryštálovo čistá. Rytmika s nepredvádza, spev neruší a gitara? Tie sóla majú všetko to, čo od takejto muziky očakávam. Miestami mám pocit, že rozpráva príbeh. Nerozumiem slovám, ale vnímam dej, cítim, že každý tón má svoje miesto a nie preto, lebo ho tam niekto s týmto úmyslom vložil. Skrátka tam patrí a inak to zahrať nešlo.
Album je meditatívny, tempá skôr pomalé. Tých jedenásť skladieb napriek tomu utečie rýchlejšie ako rozum pred Qeer for Palestina. Mohol by som menovať za priehrštie skladieb, ktoré obstoja samé osebe, avšak nežiada sa mi. Iste, Trower je Hendrixovec, a tak neprekvapuje, že napr. Dressed In Gold je vlastne All Along The Watchtower, beriem to ako neodškriepiteľný fakt, umelec má v sebe vždy čosi zo svojich idolov. Dôležité je, ako s tým naloží. V prípade Trowera ide o vydarené rozvíjanie odkazu. A prekvapivo konzumovateľný je aj v momentoch, keď sa rozhodne zanôtiť chytľavý refrén á la Prince Of Shattered Dreams.
Ak by som predsa len mal vybrať jednu skladbu z albumu, volil by som buď fajnovú Don’t Look Back alebo krehkú baladu Maybe I Can Be A Friend. Napokon, stačí málo okorenené plochami prázdna a všetky bôle si poslucháč doplní sám. V tom bol Trower vždy silný.
Nájdu sa tu, samozrejme, aj nedostatky. Ku koncu sa album stíši azda až moc, takže sa čudujem, že hudobníci v štúdiu nezaspali. A poslucháči veru tiež! Malátnosť stelesňuje skladba Camille, tú by som v podstate oželel.
Celkovo ide o jeden z tých lepších novodobých albumov Robina Trowera, zaokrúhlim mu polhviezdu nahor.
» ostatní recenze alba Trower, Robin - The Playful Heart
» popis a diskografie skupiny Trower, Robin
Mayall, John / Notice to Appear (1975)
| 28.07.2025 | Musím sa priznať, že ma aktuálne baví ponárať sa do bielych miest Mayallovej tvorby. Druhá polovica 70. rokov ho zastihla v USA, kde si, nikým nepovšimnutý, nahrával pre label ABC jeden album za druhým a veselo koncertoval. Dnes vám priblížim druhý album z roka 1975 – Notice To Appear.
Základná zostava sa nezmenila, Mayallovi sekundovala rytmika Soko Richardson (bicie) – Larry Taylor (basa), gitaru obsluhoval Rick Vito, husle držal Sugarcane Harris, klávesy mal na starosti Jay Spell a nechýbala speváčka Dee McKinnie. Avšak!
Mayall dostal ponuku nahrať album s legendárnym neworleanským skladateľom a muzikantom Allenom Toussaintom. A to znamenalo, že bude v podstate jeho sprievodným zoskupením. Toussaint poskytol svoje domáce štúdio, stal sa producentom albumu a zložil sedem z desiatich skladieb. Mayall sa neskôr vyjadril, že bol rád, že sa mu na album podarilo pretlačiť dve vlastné skladby, keďže do ničoho hovoriť nemohol, celé to bolo v Toussaintovej réžii. Napokon, práve Toussaint doplnil kapelu o miestnych hudobníkov. Na albume hrá dychová sekcia v zložení Nick Messina (trubka), Lon Price (tenor saxofón, flauta) a Larry Blouin (barytón saxofón). Ba čo viac, Mayall v troch skladbách vôbec nehrá, iba spieva. Toussaint si v nich totiž zložil svoj vlastný band: Steve Hughes (gitara), Herman Ernest (bicie), James Carroll Booker III (basa), Tony Broussard (basa) a Kim Joseph (kongá).
Dôležitá je však muzika. Aká je?
Povedal by som, že divná. Akoby Mayall chcel dobyť hitparády, ale tak o dvadsať rokov skôr. Produkcia je mäkká, uhladená, úvodná Lil Boogie In The Afternoon sa ani poriadne nerozbehne a už je tu koniec. Mess Of Love potvrdzuje, že funky v štádiu klinickej smrti môže znieť aj horšie, ako by si človek pomyslel. Aby toho nebolo málo, sú tu dokonca miesta, kde sa nudím. There Will Be A Way alebo Just Knowing You Is A Pleasure sú krásne príklady uvedeného pocitu. A to radšej nebudem komentovať cover Hard Day’s Night. Počuť túto skladbu ako funky rozhodne nechcete!
Aby ste si nemysleli, že je to nejaká „zlá“ muzika, sú tu aj skvelé momenty. Vnútorne napätá a repetitívne gradujúca Who’s Next, Who’s Now ma oslovuje viac ako moja internetová bublina, podobne je na tom aj Hale To The Man Who Lives Alone. Je fascinujúce, že hoci znie ako klasická Mayallovina, ten tu iba spieva a ide o skladbu, kde hrá Toussaintov band. K lepším momentom na albume radím ešte svižnejšiu náladovku That Love, bluesovo hravú The Boy Most Likely To Succeed a typickú Mayallovu funky-bluesovú pohodu Oldtime Blues.
Tento album sa mi veľmi nepáči. Je to skôr Tussaintova sólovka s hosťujúcim Mayallom a jeho kapelou. Verím, že si od tejto spolupráce mohli veľa sľubovať, ale fakt je, že o rebríčky sa album Notice To Appear ani neobtrel. A hoci nepochybujem, že môže zaujať rhythm’n‘bluesového poslucháča, pre mňa je skôr nepodarenou kuriozitou. A pre vás?
P. S. Dlho som pri počúvaní premýšľal, či dám slabšie tri hviezdy, ale povedal som si, že toto je asi len pre kompletistov.
» ostatní recenze alba Mayall, John - Notice to Appear
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Led Zeppelin / II (1969)
Záhy po uvedení úspěšného debutu na trh začali chlapci opět ve studiích vyvíjet činnost, aby mu pořídili bratříčka coby úspěšného nástupce. Zdánlivé dvojče má však svůj vlastní charakter a disponuje pokročilými vlastnostmi více sehrané a současně uvolněné kapely. Na rozdíl od jejího předchůdce si na této desce mohli dovolit uskutečnění pozvolného a dlouhodobého nahrávacího procesu, který probíhal na různých místech na obou stranách oceánu. Na výsledku je tento benefit znát, a projevuje se hned v několika aspektech.
Evoluce se nedá zapřít, současně lze na Led Zeppelin II demonstrovat fenomén druhých alb. Následovníci aristokratických prvorozenců museli o svoje místo na slunci a trůnu bojovat. Existuje vzor, z něhož mohou čerpat, současně jsou vystaveni tlakům na zlepšení pověsti a obrazu rodové linie. Prostě nelehký osud mají nalinkovaný už od kolébky. Častým problematickým bodem sváru byla snaha o dvě protichůdné věci současně. Vývoj vs. status quo. Tuto volbu celkem dost nadějných souborů neustálo, a po jedné, dvou deskách, se uchýlily do rodinné hrobky s hodně krátkým epitafem.
Na první straně se projeví výrazná progrese ve vývoji tohoto nejméně stylově vyhraněného souboru z velké hard rockové čtveřice. Je zajímavé sledovat, jak je výsledného efektu dosaženo. Třeba hned začátek. Legendární hustý riff a prvních 33 sekund se jede bez Bonhama. Ten si to ovšem později pokusí vynahradit jinak a ne úplně zdařile. Tady je to ale jiný šálek čaje z psychotropních bylinek. Po nářezovitém úvodu přijde pěkně kosmicky nadechnutá pasáž, co obkrouží poslechový prostor neobyčejnými zvuky. Byl rok 1969 a psychedelizovalo se vydatně všude, tak proč ne u LED ZEPPELIN? Prastarý koráb jako z románu E.A. Poea pluje na nebi hnán vesmírným větrem, retro UFO má ráhna a plachty, které vržou v poryvech polární záře a za doprovodu klepání volně zavěšených kovových ozdob proplouvá v kruzích kolem nás. Tuto pasáž doporučuji poslouchat hlasitě, neboť jen tak se lze ocitnout ve středu galaktických vírů a šumů. Unášecí a hypnotické, krásně se rozvíjející náladotvornost a představivost. Na startovací stopu trošku výzva, ale po zapřažení rozjitřené mysli se projeví účinek doslova návykový.
Následující trojice kompozic představuje to nejlepší, co se na albu nachází. Nejlepší, a současně nejvíce náročné na čas i soustředění. Objevit vnější krásu této trojky je možné ihned, prozkoumat ji pěkně do hloubky je však veliká a zdlouhavá expedice do hájemství hudby. Nálada i výrazové prostředky zde velmi oscilují a to v širokém stylovém rozkmitu. Od atraktivních řezaných rytmů, přes eklekticky rozevláté jazzové křivky tónů basy a činelů, až po smířlivou polohu folkové akustiky s proměnlivým vokálem pana Planta. Plné hrsti nálad svojí hudbou Zeppelíni rozhazují, až se je chce chytat s rozevřenou náručí. Ačkoli na albu chybí jednoznačná bluesová klasika, je přítomnost blues (a tím jistě nemám na mysli jen „vypůjčené“ a teprve časem přiznané citace) v jeho atavistické podobě patrná prakticky neustále. Nejsilněji právě v této trojici a pak ještě v závěrečném majstršytku Bring It On Home.
Za všechny tři vybírám jedinou, pro mne nejvíce rozpolcenou a v oné rozpolcenosti tvořící přesvědčivý celek. The Lemon Song má čtvrtminutku přes šest celých minut a je na desce nejdelší skladbou. Oplývá několika zajímavými vlastnostmi. V jednu chvíli si s námi kamarádsky rozpráví v lokálu podbarveném pobíhavou basou a kytarovými trylky, skokem se z ní ale stává pádící splašenec hnaný rokenrolovým adrenalinem. Zajímavé je to o to více, že začíná jako krutá kytarová riffárna, ale tento stav se z nástrojové kresby pozvolna vytratí, aby se skladba podrobila instrumentální dekonstrukci. Má několik výrazů, vzájemně značně odlišných, a klidně bych ji nazval art rockovou, i díky rozsáhlým náladovým plochám, co se v čase proměňují ve vlnění viskózních tónů, jimiž snáze proniká do našich myslí. Není určena pro povrchní kulisový náslech, tam drtivá většina zážitků uniká. Proto není atraktivní pro rádia, ale pro soustředěné vnímání je nevyčerpatelnou studnou zážitků.
Druhá strana původního LP nemá takto jednolitou nebo celistvou koncepci. A to ani jak ve smyslu stylu, tak ve smyslu kvalitativní úrovně. Taky se naplno projevuje ta odvrácená strana mince druháků. Jsou zde skladby, které mají za úkol být těmi lehce vstřebatelnými refrénovkami, tedy vhodnými pro rádia, koncertní halekání, automatické podupávání. Sypou se efektně, suverénně a mohou se vcelku rychle oposlouchat. Teprve, až se proposlouchají, je třeba v nich nalézt druhoplánový potenciál, pokud jej vůbec mají. Naštěstí, v případě LED ZEPPELIN, většinou mají.
Vlastně nejhůř je na tom Living Loving Maid (She's Just a Woman), což je obyčejná hospodská odrhovačka. Její existenci opodstatňuje jednak singlová funkční podoba, jednak skutečnost, že má roli mostu mezi Hearbreaker a Ramble On, čímž se její jednoduchost tak nějak vysvětlí a zmírní. Protože Ramble On má fundament a sílu, bez obtíží utáhne to svoje legrační maskulinní intro. No, a Hearbreaker je tradiční silová hitovka s výbornou kytarovou prací a spektakulárním kytarovým sólem, kde se břitká elegance LED ZEPPELIN naplno projevuje. Je to vděčný song, co tvoří stálici koncertů a různých výběrů Best Of, jejichž smysl vnímám tedy spíše jako „Off“.
V albu vězí problém doslova velerybí. Bílá velryba podle legendy a Melvillova vyprávění zahubila spoustu námořníků a harpunářů. Jedním z nich byl bohužel i duch mistra Bonhama, a jako by to nestačilo, ještě ta mrcha otylá nenažraně chňape po nebohém posluchačově uchu. Přitom nástup s kapelou je veskrze hutně plnohodnotný mazec, jak má být. Ale pak se jen ladí a hladí bubny, hledá se rytmus, jakési pokusy o cosi, a výsledkem je pšoukavé nic. Až návrat kapely je vysvobozením ze zmateného bloudění mezi kotly. Nuda jako bič, jediná skvrna na kráse této desky. Navíc zbytečná, exhibici si mohli nechat jako varietní číslo na koncert a nezatěžovat tím studiový produkt.
Závěrečná nádhera Bring It On Home dává zapomenout na předchozího kytovce. Tohle je zase jedna z těch písní, u nichž si přeji, aby neskončily, nebo alespoň aby byly trojnásobně dlouhé. Jako jediná je výrazně bluesová, což jí dává rozvážnost a hloubku. Foukací harmonika, stylizace Plantova zpěvu do temných tónů (v tomhle jej připomíná Jim Morrison na L.A. Woman z roku 1971), postupný rozjezd, repetitivně houpavá figura, klasické zakončení písně pěkně po staru, to vše dává uvěřitelnou chuť pravé hudební historie. Současně nám je tak předložena předzvěst toho, co se bude dít na Led Zeppelin III.
Zpátky k syndromu druhého alba. V některých chvílích se v nahrávce objevuje plíživý pocit jevu, který se u mnoha skupin stal realitou, z níž se nedokázaly vymanit. Tím je prosté opakování osvědčeného, neschopnost překročení vlastního stínu. Chození v kruhu, ve vyšlapané cestě, kdy při vyšší rychlosti zahlédneš svoje vlastní záda. Takto se dá popsat kariéra mnoha hudebních souborů, které jak z bezradnosti tak z pohodlnosti rozplizly svůj talent v nesnesitelný zástup prefabrikované nudy. Zde se to letmo přihodilo i našim borcům. Naštěstí přístup sázky na jistotu jim nebyl vlastní, a šlo spíše o latentní fenomén druhého alba.
Zvuk je asi nejslabší ze všech desek LED ZEPPELIN. Což je s podivem, když si uvědomíme, že na jedničce předvedli skvělou práci. Zde se obzvláště u některých písní projevuje velmi špatné nasnímání bicích, typicky The Lemon Song. Zřejmě je to dáno různými studii, protože rozdíly mezi skladbami se v tomhle projevují dosti značně. Jde především o přebuzenost hlasitějších úderů, kdy dochází k rozsáhlému zkreslení zvuku. Některé vypjatější pasáže jsou tímto znatelně poškozeny. Současně je celkový charakter zvuku desky zastřený až mírně huhlající. Jako bychom na korekcích ubrali výšky, zato přidali basy. Což o to, basa dupe dobře, ale sound je poněkud těžkoprdelatý. Některé pozdější remastery se tento projev snažily odstranit, ovšem s různou mírou úspěšnosti. Zastřený zvuk se dařilo vcelku rozjasnit, ale zkreslené bicí samozřejmě rekonstruovat nelze, a tím rozjasněním jejich nakřáplost ještě více vyleze. Takže, jako autentický znak doby a místa OK, ale z hlediska profesionality kompromis.
Tedy opět tu máme skvělý a dokonale vybroušený briliant, i když s malým kazem, kterým je přiznáno, že jde o ryze přírodní produkt. Kdybych měl po čtvrtinkách kalibrovanou měřící sadu přístrojů, ručička by se zastavila na hodnotě 4,75. Jenže nemám, a je to dobře. Alibistické uhýbání před odpovědností za verdikt ukrajováním desetinek se konat nebude. Pěkně jedna až pět, po celých číslech, neboť jednou ze schopností dospělého posluchače jest konzistentní kvantifikování zážitku. Nemohu tedy ani při nejlepší vůli dát jiný počet hvězd, než plnohodnotnou palbu na cíl, protože by to bylo uměle podhodnocené. Jelikož manipulace směrem nahoru ani dolů nepřipadají v úvahu, uděluji poctivých pět hvězd.
Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1988 Atlantic 20P2-2024, dynamický rozsah DR11
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - II
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin
Led Zeppelin / I (1969)
Kdo by je z pravověrných rockerů neznal. Všichni, kteří jsme vyrůstali na tvrdší muzice, jsme zážitky a hudební zrání měli, když ne stejné, tak alespoň velice podobné. To platí výrazně pro seznámení se čtveřicí kapel, co tvrdý rock definovaly a pozvedly jej ve všeobecné povědomí, zajistily mu celosvětový úspěch i přední místa hitparád. Poslouchali jsme je všichni, považovali za svoje blízké a dobré známé, podle toho jsme jim tak i říkali. Byli to prostě naši Uriáši, Sabati, Párpli a Zepelíni.
Jasně, preference mezi těmito soubory se u fanoušků a fanynek různily, každý si v nich hledal a nacházel to svoje. Jedno společné se jim však nedalo upřít. Představovali v dané době špičku toho, co velmi obecně označujeme pojmem hard rock. Jako na zavolanou se každému z těchto souborů dařilo definovat jinou větev zmíněného stylu a až na výjimky se jejich pouť neprolínala. Personálně sem tam ano, způsobem provedení prakticky vůbec. Originalita byla jejich důležitá deviza, není hraná, násilná ani pozérská. Je umělcům vlastní zcela přirozeně.
Lišila se také životní cesta každé z těchto skupin. To mi přijde jako přitažlivé téma, neboť osud skupiny, tvůrčího tělesa s někdy pevným jindy proměnlivým osazenstvem, bývá stejně dramatický, jako životní osudy dobrodruha vydaného na objevitelský trip do neznámé končiny. Zamyšlení nad tím, co se událo, proč tomu tak bylo, a jak všechno mohlo, či snad mělo být jinak lze vést do nekonečna. Ve zpětném zrcadle dnešních dní celý děj můžeme vnímat zcela jasně, avšak současně rozmlženě. Nežili jsme jejich životy, necítili jejich radost ani bolest, nevíme nic. Máme jen představy, zprostředkované vzpomínky, zkreslené a zastřené. Jako lidi je nemůžeme soudit ani hodnotit. Jediné, co je naprosto jasné, co máme k dispozici objektivně, je sama hudba, která nám tu po každé skupině zbyla. Každým zaznamenaným albem nám hudebníci zanechávají neměnný odkaz, z něhož můžeme těžit zážitky bez omezení. Individuálně pravdivé, niterně účinné, ve svém výsledku nezastupitelné. A ty jediné máme právo vyhodnocovat.
LED ZEPPELIN skončili ze čtveřice hard rockových etalonů nejdříve. Ukončili svoji aktivitu náhle a definitivně. Můžeme mudrovat nad tím, zda to bylo nutné, jak by se vyvíjeli dál, co by, kdyby. Vždycky se takové úvahy snažím vytvářet spíše z druhé strany pohledu. Život je nevyzpytatelný, nepředvídatelný a nespravedlivý. Mohla nám tu zbýt dvě alba a jméno souboru mohlo být zařazeno po bok krátkodechých meteorů, co ve výšce prudce zazářily, aby posléze zmizely v hlubinách vesmíru a zapomnění. Fakt, že zde máme osm řádných studiových alb, jedno méně řádné a jeden skvělý živák, je něco jako zázrak, který se udál navzdory všem nepravděpodobnostem chaosu osudu. Proto nevnímám tvorbu skupiny jako „jenom“, ale jsou pro mne „tolik“ bezednou truhlou plnou pokladů, že ji do dna neprozkoumám nikdy. Tím si jsem úplně jistý.
Vlastní stylový charakter, hudební tvář skupiny, to nebyla na první pohled, a už vůbec ne poslech, jasná věc. Hudebně vyrostli z mnoha vlivů a všechny si v sobě v průběhu svého vývoje zřetelně nesli. Současně je dále rozvíjeli, obohacovali a doplňovali vlivy dalšími. Z mého hlediska se jedna o stylově nejrozevlátější skupinu hard rockové čtyřky, skupinu, kterou málokdo výstižně kopíroval, natož výrazově posunul, protože představovala nejsvébytnější solitér. Nabízí se srovnání s BLACK SABBATH, jejichž pokračovatelé dokázali vytvořit samostatnou stylovou odnož a leckdy by je od jejich praotců málokdo rozeznal. LED ZEPPELIN napodoboval málokdo, a pokud se o to pokusil, výsledek byl většinou tristní.
Syntéza hudebních vlivů plynula jednak z vnějších okolností a zkušeností, u každého muzikanta jinak seskládaných, jednak z individuálních vloh a dispozic. Zde by se dalo zastavit a podobně rozepsat u každého z nich. Což bylo učiněno nesčíslněkrát v biografiích, encyklopediích a recenzích. Nicméně rád téma zvolna rozeberu z vlastního pohledu, kde se pokusím vyhnout všeobecně známým skutečnostem, naopak přidám své vlastní postřehy. Dovoluji si to z jednoho prostého důvodu. S hudbou Zepelínů jsem prožil mnohé, a proto ji vnímám jako kus vlastní kulturní historie.
K cílenému seznámení s kapelou a její hudbou mne zpočátku vedla její pověst. Byly to okolnosti jako status legendy, pečeť „must have“, nenasytná zvědavost i touha si doplnit si vzdělání. Ještěže v polovině osmdesátých let existovaly brněnské burzy, protože jak jinak by se moravské kořeň z dědiny k muzice dostal? V podstatě zde šlo o proces, kdy jsem dlouho znal název kapely a její předzvěst fakt skvělé muziky, který mě k nim nasměroval. Obvykle se kupovaly desky intuitivně, naslepo, a objevovalo se až ex-post. Zvěsti o LED ZEPPELIN byly v skutku masivní, jednotné, byly olověně těžké svojí naléhavostí a létaly v nedosažitelných výšinách, jež mohla brázdit jedině monstrózní vzducholoď. Nešlo nepodlehnout.
První seznamovací zážitek byl samozřejmě prostřednictvím nahrávky na kazetě, a to album bezejmenné, se čtyřmi symboly, se zavedeným značením římskou čtverkou. Ta ale není předmětem dnešní úvahy. Po této bombě jsem se jal kapelu poznávati chronologicky, páč systém muší bejt, to jsem věděl už ve svých nácti. Proto se na jedné kazetě objevila jednička a dvojka dohromady, aby následovali jejich pokračovatelé. Dodnes mám první dva studiové tituly za dvojčata se stejnými rysy, povahou i chováním, dodnes je beru jako dva rychlé výstřely z pistole, co se v uchu slévají do jednoho souvislého zahřmění.
Do paměti se vryje hned zážitek ze začátku první skladby tohoto debutu, kdy razantní údery bubnů podbarvené krátkým kytarovým riffem perfektně navodí atmosféru. Účinek tvrdého rocku všechno ovládne a podmaní, nedá šanci pochybám a je naprosto přesvědčivý ve svém dopadu. Obejme nás pocit, že od teď všechno bude hrát naplno. Zimomřivka po celém těle. Tehdy i dnes. Od samého počátku je jasné souznění každého komponentu s kompozičním celkem, což vyvře perpetuálně a v mnoha různých podobách do silných emocionálních protuberancí. Ať jsou to výjezdy bublající basy, bubeníkovy vyhrávky míhající se větvovím herního pralesa, nebo užovkovitě hbitá a malebná hra kytary nepostrádající žádoucí říznost. Nad tím vším, i ve všem se klene vše prostupující Mistr Hlas. Pořád jsem v první skladbě, a pořád se nemohu nasytit. Tímto prvním válem definovali kus své podstaty, jak se předvedli v defilé prováděných nápadů. Hard rocková nakládačka s fantastickým feelingem mne vstřebává každým úderem, tónem, harmonickou vlnou. Maelström se začíná roztáčet, a bude to jízda.
Vždy se těším na to, co uměli vlastně jen LED ZEPPELIN. Na zcela organické prolnutí tvrdých i křehce vzdušných skladeb v jeden artefakt. Jejich pojetí není schematické ve stylu - pár hřmotných kousků, sem tam akustické zpestření. Hned ve druhé kompozici vzorově nasadí svoje vlastní pojetí dávného skoro tradicionálu od Anne Brendon, kdy se zručností všestranných umělců skladbu provedou meandry osobité interpretační invence. Nejsou nikým a ničím omezeni, ale právě naopak akcelerováni touhou nakopat světu prdel. Hej Bohušu, prdel se neříká. Ale jo, říká. Gradace nesměle načaté folkovice roznáší na kopytech kytarových riffů rozvířené dojmy, jež jsou zakořeněny v těch nejdávnějších tradicích ostrovní i deltoidní muziky. Autorský rukopis vydlabává v dřevěné fošně reliéf, až třísky lítají na všechny strany. Tahle muzika nejenom hraje, ale chutná i voní, můžeš si na ni sáhnout. Klidně se o ni opři, sedni na ni nebo lehni, a ještě se jí můžeš zakrýt. Jak je libo, co hrdlo ráčí, bude ti vším, čím si jenom přeješ.
V průběhu necelých čtyřiceti let společné historie jsem měl dost času na to, abych přemýšlel nad tím, čím se to těmto čtyřem borcům vlastně tak daří. Dělat takovou muziku. Jako právě takovou, né ledajakou. Obávám se, že odpověď neznám, a neznají ji ani samotní muzikanti. Buď se jim daří, a nemá smysl nad tím příliš hloubat, nebo naopak nedaří, a sebevětší špekulování to nezachrání. Zepelínům to jde jako nikomu. Ve třetím songu se ocitám sto let zpátky u prašné křižovatky prašných cest, kde na židli sedí starý oprýskaný bluesman s otlučenou kytarou v ruce, foukací harmonikou na krku a hraje. Prostě hraje a sténá, křičí, úpí svoje vzdechy nad trudným živobytím do uší všem kolem jdoucím i stojícím zevlounům v naději, že mu dají nějaký groš na polívku. Pardon, cent. To je další věc, co naprosto suverénně hoši zvládají. Vyrůstat z černých kořenů, až se jimi sami stávají, zcela autenticky, uvěřitelně, a ještě jim dají jiskru života, míza tepe v prasklinách staré kůry, desítky věků se objímají s dvacetiletými janky, a jak jim to sluší. Náramně. Celou kompozici ze sebe Robert Plant ždímá hlasové kreace jako zaříkávač v nejvyšším vytržení. Pod jeho podmanivým rejstříkem se rozprostírá hrubozrnný podklad úsporných a podupávajících rytmů, o to více vyniká.
Jestli ne jinde, tak právě tady ho musím zmínit. John Paul Jones, v době nahrávání dvaadvacetiletý, a jeho klávesy. Vím, že v půlce písně přijdou a prahnu po nich nedočkavě od prvního drnknutí. Duši zasahující krása vedle všech ostatních duši zasahujících krás. Zde ani imprese nestačí, neboť skladba po svém vygradování pokračuje dalším velemonstrem zvaném Dazed And Confused, a zde se ukazuje, že co se dosud zdálo být vrcholem, bylo pouhým rozjezdem a odrazovým můstkem pro velkolepě vzepjaté hudební orgie. Kráčející baskytara ve vážném rozpoložení podtrhává pevnou linkou psychedelicky klenuté lomené oblouky vokálu a kytary. Opět šamanské kvílení a šálivá hra se zvuky všech strun. Mistr Kytara, neuchopitelný, netesající hranaté kvádry, nýbrž kouzlící z každého rukávu jiné a roztodivné zákruty ze strun a akordů. Tomu nelze porozumět, a už vůbec ne odolat. Obzvláště, když po roztržení obručí psycho-pato-somatického úpění do toho konečně naplno spustí ve druhé polovině Pan Bubeník John Bonham (tehdy dvacetiletý) a pere to do nás nemilosrdně, aby se pak všechno pěkně navrátilo zpět na místo prvotního činu sténajících gejzírů. Ech. Kdo má uši k slyšení, slyš a zajíkej se v bezbřehém omámení a oslnění Hudbou.
Stojí za povšimnutí, jakými prostředky účinků svojí muziky chlapci Zeppelínovic vlastně dosahovali. Především je třeba ukázat na to, co použili, a neméně zajímavé je i to, co nepoužili. Nabízelo se jim toho ke zpracování opravdu hodně. Doba mohla stavět na post The BEATLES Mersey soundové náladě, silné taktéž ještě byly z druhé strany oceánu vibrace doznívajícího hippie narkotického sluníčkářství, jež transformovalo v holotropní psychedelii. Nedaly se přeslechnout různé druhy vokálně postavených souborů, The BEACH BOYS počínaje a třeba líbivými The ASSOCIATION konče. Nesmím opomenout nepřeberný zástup tradičních měkkýšů folkýšů, z nichž bych rád připomenul hlavně jméno Tim Hardin. Opět na UK i US scéně byly velmi populární jejich akustické zpívánky a poskytovaly inspiraci mnohým. Na opačné straně spektra byla seskupení muzikantů, kteří se snažili hudební vývoj posouvat co nejhlasitějším řinčením, a to nemuseli být hned VANILLA FUDGE, zkoušeli to podobně hutně i jiní, třeba BLUE CHEER nebo GUN. Neboť řezat do kytar, mlátit a do bubnů a u toho ještě ječet, komu z mladejch a neklidnejch by se to nelíbilo. Bítlsáci se nebezpečně blížili ke třicítce, tak museli přijít noví nářezové.
Úmyslně jsem v předchozím překotném výčtu nezmínil dva zásadní stylové fenomény. Jsou jimi blues a jazz. Tato stará tradice obklopovala a ovlivňovala vše vyjmenované, ať přímo, či nepřímo. Obojí je silně zastoupeno v soundu a feelingu LED ZEPPELIN a obojí je významně odlišuje od zbylých hard rockerů v mocné čtyřce. Co jsou Plantovy (Robert měl v té době teprve 20 let, ale s různými hudebními seskupeními se potuloval již od roku 1964) vokální kreace a improvizace beze slov? Předobraz najdete v jazzovém scatu. Page hraje na kytaru jazzově lehkou rukou, svoje riffy ohýbá nikoli do hutnosti neboli agresivity, činí je doslova bebopově hravými. Stejně tak Bonhamem řízená rytmika není zatížená bouchanice, ale přese všechnu jeho masivní údernost je jazzově skotačivá, hbitá, kličkuje mezi notami, v čemž mu John Paul Jones na basu excelentně sekunduje. Ovšem nic z toho neznamená, že by prvoposlechově měli LED ZEPPELIN působit jako jazzrockový soubor, nebo něco podobného. Vůbec ne, a tom mají zásluhu další výrazné aspekty, tedy zejména blues, jehož syrové nálady se drží jazzová hejna tónů a jsou s nimi pěkně ukázněně zakotveny na zemi. No, a celý tento originální sound je patřičně prokypřen folkovými prvky, čímž vzniká esenciální hudební hmota, ze které borci svými nástroji vytesávají roztodivná umělecká díla, jednotlivé skladby, alba, celou vlastní historii.
Pěkně vykreslit svébytnost využití vlastních schopností ve vytvořených skladbách lze při srovnání s podobně orientovanými kapelami. Nabízejí se hned dvě. Za prvé YARDBIRDS. V nich, jak jest všeobecně známo, Jimmy Page aktivně dva roky působil. Pokud si někdo poslechne album Little Games (1967) v naději, že se dostane k pramenům desky Led Zeppelin, bude s nejvyšší pravděpodobností velice zklamán. Nic takového se tam nenachází. Ani při třeskutě rozjasněné fantazii obsažená hudba nepředvádí nic jiného, než běžný tehdejší blues rock šmrncnutý psychedelií a popem. Z dnešního pohledu působí velice staromódně, ani ty čistě bluesové kousky nemají v sobě nic ze třaskavosti pojetí LED ZEPPELIN. Sice některé textové pasáže nakonec byly na pozdějších deskách použity, ale ani při nejlepší vůli hudební styčné plochy nenacházím.
Daleko zajímavější se jeví srovnání s debutem FREE, tedy deskou Tons Of Sobs (1969), která vznikala ve stejné době jako Led Zeppelin, také v Londýně, akorát v jiném studiu. FREE také tvořili způsobem invenčního přístupu k fúzi blues, rocku a dalších vlivů, také je zde skvělý zpěvák a neméně vynikající další instrumentalisté, také jde o zásadní debutové album. Zde si troufám říci, že jakási paralela existuje, deska vskutku v některých místech jakoby zarezonuje s recenzovaným albem. Je to dáno především dobou vzniku, podobnými studiovými přístroji, postupy a systémem práce techniků. Hodně podobná, zdůrazňuji občas a jen v některých aspektech, se mi jeví kytarová hra. Ale jinak je to úplně jiná káva, v tomto případě hodně černá, hutná a hořká. FREE ryjí temnou brázdu zemitými skladbami, Rodgersův zpěv je použit v kontextu vyznění hudby a nikdy nepřeletí její horizont. Ne, že by nemohl, ale nechce, jeho práce je více dělnická. Blues rock v provedení FREE je rozvinutí možností stylu s plným respektem k jeho historii. Ani špetka jazzového dovádění. Dodnes však tato deska dokáže rozdávat živou posluchačskou radost, aniž by vzbuzovala pocit zastaralosti, v tomhle ji také lze k debutu LED ZEPPELIN připodobnit. Ovšem, oni samotní naproti tomu na svém vlastním albu použili blues (při vší úctě k němu) hlavně jako trampolínu k odrazu do skutečně nadoblačných výšin, a to je ten rozdíl, na který chci poukázat.
Teď zpět k tomu co nepoužili. Opět to markantně vyniká při srovnání s jinými bandy, co v té době táhly do kopce káru hudebního vývoje. Především, při vší žánrové rozevlátosti a nespoutanosti zůstali velmi purističtí ve výběru nástrojů. Nenajdeme na tomto albu použity smyčce (až na dvě výjimky, která opět ukazují Pageovu invenci v kompozicích Dazed And Confused a How Many More Times), dechy (výjimka je, tentokráte si zafoukal na Robert Plant na harmoniku ve skladbě You Shook Me), ani nějak širokou škálu akustických klávesových nástrojů a perkusí (zde se pouze jako host na tabla ve skladbě Black Mountain Side objevil Keňan Viram Jasani). Soubor prostě vsadil na vynalézavou práci s velmi úzkým počtem instrumentů, zato s tak širokou škálou využití, že nad touto dovedností přechází sluch. Současně se též neuchýlili k nějakým aranžérským přeplácanostem, přezdobenostem, sound je velmi přehledný až surově naturalistický, nástrojové linky jsou přesně vykresleny, nestává se z nich houština, co má ohromit. Preciznost práce se projevila ve službě skladbě, nikoli v jejím kašírování. To je ohromná věc, kterou lze při každém poslechu obdivovat.
Čím to bylo způsobeno, jak byl tento střízlivý přístup vlastně vyvolán? Domnívám se, že poměrně zásadní vliv měla Pageova (v době nahrávání alba mu bylo 24 let) dlouholetá praxe a na jeho léta neobyčejná zkušenost v desítkách různorodých kapel, v nichž jako oblíbený studiový kytarista měl možnost působit. Věděl dobře, kam a jak svoji vlastní kapelu směřovat. Další, velice určující zkušeností byla nezávislost. Peter Grant byl přesným opakem manažerů, kteří kapelu tlačí někam, kde není sama sebou, jen aby se zalíbila vydavatelské firmě. Grant byl naprosto zásadní personou, buldozer, co neoblomně hrnul spoustu problémů pryč od kapely. Postaral se o všechno zásadní a to zcela nekompromisně. Tím se LED ZEPPELIN vyhnuli údělu mnohých úspěšných jmen, na kterých se napakovali různí podloudníci. S Grantem nic takového nehrozilo, a tak si po celou dobu existence souboru mohli užívat šťastných hvězd tvůrčí svobody a existenční nezávislosti.
Mám-li napsat k jednotlivým skladbám více, pak tohle. Vážený čtenář nechť promine, že skladby nerozebírám v albovém pořadí, podobný schematizmus je mi principielně cizí. Your Time Is Gonna Come je taková skoro úplně normální písnička. Tedy alespoň ve srovnání s ostatními. Výrazem lehce sborově posunutá do dob minulých, kdy si hippísáci bezstarostně prozpěvovali o slunci, lásce a svobodě. Je usměvavá a lehce melancholicky působící, nehledě na textovou stránku, která naštěstí není podstatná, neboť v ní nic hlubokomyslného nenajdeme. Jediné, co zaujme, je posedlost slůvkem „Time“, které se v názvech písní na desce objevuje hned 4x, což asi něco znamená. Problém s lyrikou zato není třeba řešit v organicky navazující instrumentálce Black Mountain Side. Čím méně slov, tím více uhrančivého kouzlení s nástroji. V nejkratší skladbě na albu se daří vytvořit tajuplnou atmosféru a její mírně mystický nádech je další vítanou barvou na paletě hudebního obrazu. Navíc, společně s Dazed and Confused a How Many More Times je tato skladba určitým předznamenáním budoucího vývoje a směřování souboru.
Communication Breakdown tvoří jednu ze dvou charismatických a nekompromisních metelic na desce. Spolu se singlovkou Good Times, Bad Times se vlastně jedná o jediné dva tracky, které beze zbytku naplňují označení hard rock. Zde je image kapely krajně tvrděšutrózní, jen to řinčí, duní a rachotí. To se náhle změní v dynamickém zvratu, jenž má podobu další bluesové klasiky I Can't Quit You Baby. Song je v podání kapely předveden jako naturální úkaz stojící podél cesty, jako menhir ukazující coby otlučený boží prst do nebe, přičemž je pevně zakotvený v zemi. Dává pevný bod v rozvířeném vesmíru této desky. Oproti tomu tradiční folk song autorky Anne Bredon z konce 50. let Babe I'm Gonna Leave You v provedení našich chlapů posluchači pevnou půdu pod nohama sebere a pěkně si sním v nárůstech dynamik rytmických kadencí pohazuje.
Vzápětí přichází závěrečná dlouhá kompozice, vrcholný opus How Many More Times, který je monumentálním zakončením alba. Jak se u dobrých nahrávek na konec nikdy netěším, tak tady mám pořádný důvod, abych se ve finále naopak v pohodě usmíval. Ta skladba je mimořádně uhrančivá. Jakoby nám chtěli všichni pánové ukázat, že doteď to bylo jen takové kočkování, a teprve tady nám předvedou, zač je toho trsátko, palička, klapka, basobrnk, i mikrofon. Už vlastní úvod vedený zvláštním exotickým děrvišským tanečním krokem dovede aktivovat v mysli i ty mozkové zákruty, co většinou odpočívají. Zvukomalebnost a mnohovrstevnatost nálad je v eposu o hledání svého místa v čase doslova nebetyčná. Skladba má v sobě tu vzácnou vlastnost, kdy umí zcela srozumitelně vyprávět příběh, vnímáme jeho vývoj, vrcholy a pády, bez dechu sledujeme zápletku a čekáme na rozuzlení. Trvá jenom osm a půl minuty, uteče však velmi rychle, tak jako celá deska. Po tomto strhující zážitku je třeba pomyslnou jehlu nasadit zpět do první drážky A strany a nevěřícně hudební epopej Led Zeppelin vyslechnout opakovaně. Přinejmenším proto, aby si člověk uvědomil, zda sní či bdí, neboť bezprostřednost fantazijního zážitku je natolik silná, až může ztrácet pevnou půdu pod nohama.
Během mnoha a mnoha vyslechnutí alba se v mysli vynořují různorodé imaginativní představy. Taktéž se nelze ubránit jistým reminiscencím a asociacím. Dosti neodbytně se na povrch derou, kupodivu, Jim Morrisonovští The DOORS. Čím to, táži se. Otázka je však řečnická, poněvadž odpověď je nabíledni. Je to zase, jen a pouze blues. Pralátka, kterou jako houba nasákly obě skupiny, a vlastně i všechny další v tomto textu zmíněné. Z každé odkapává v jiných odstínech a rytmech, každá abstraktní metodou drippingu vykresluje jinak laděné obrazy, ale ten stejnorodý otisk je znát velmi výrazně.
První album LED ZEPPELIN je Muzika vyrostlá ze země, každý song je hrubě otesaný kámen, porostlý lišejníkem, vytlučený rytmy bouří, úhozy ostrých poryvů větrů, švihanci dešťů na ostrovních skalách. Je z nich vystavěno hudební obydlí, do něhož se lze schovat, složit hlavu, přečkat nepokoj, nabrat sílu. Jeho okny je vidět celý vesmír, jeho dveřmi vcházejí všechny pozemské i mimozemské entity. Jak je komu libo, kdy je komu třeba. A dodávat více naopak není třeba. Prostě tu je první nejlepší album LED ZEPPELIN všech dob, jak v rámci diskografie, tak v rámci veškeré hudby světa.
Zvuková poznámka. Původní excelentní zvukový charakter nahrávky, ať v technickém, tak dojmovém smyslu, byl následně mnohokráte podroben remasteringu. V průběhu času se pokusů „vylepšit“ zvuk vyrojily desítky a vcelku očekávatelně nevedly k ničemu pozitivnímu. I když se neudál nějaký fatální průšvih, to si naštěstí Page uhlídal, a ani ke stáru nepodlehl tak časté tendenci ke zprasení soundu, je zbytečné si taková vydání pořizovat. Z plastické zvukové krajiny se na nich postupně stává 2D placka, sice jen částečně a v dílčích projevech, zato zcela zbytečně a nepřínosně. Po absolvování srovnání se všemi možnými autorizovanými i neautorizovanými masteringy mohu zodpovědně a výslovně doporučit různá prvovydání do roku 1990, která nejlépe zachovávají autenticitu studiového mistrovství rockového kvartetu tak, jak bylo zaznamenáno během pár týdnů na přelomu září a října 1968.
Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1986 Atlantic 32XD-520, dynamický rozsah DR11
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - I
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin
Led Zeppelin / I (1969)
Kdykoli poslední dobou poslouchám "jedničku" Led Zeppelin, přemýšlím o tom, jak nesmírně splašená doba tu desku zplodila. Dobrá, mít debutové album na pultech obchodů cca půl roku po první zkoušce se podařilo třeba Cream nebo The Jimi Hendrix Experience, Led Zeppelin ale koncem roku 1968 ani zdaleka neměli jejich umělecký kredit. Navíc do té doby stihli ještě americké turné - tedy věc, která pro lecjakou bluesrockovou kapelu té doby znamenala div ne vrchol kariéry.
To, s jakým spěchem se všechno v prvních letech existence "Zepelínů" odehrávalo, podle mě nevyhnutelně ovlivnilo už skladbu debutového LP. Jimmy Page a spol. na své první turné, které absolvovali jen kvůli smluvním závazkům (a ještě ne tak úplně svým), dali dohromady repertoár "od Bacha po Vlacha" - něco blues, něco psychedelie, něco stále populárnějšího a perspektivnějšího hard rocku. Už tehdy se Page uchýlil k mnoha autorským "zlodějinám", které se propsaly i do obsahu následně nahrané desky - ale kdyby na ni tehdy nedošlo, šlo by o jeden z mnoha příběhů, který by možná ani nikdo nezapsal.
Při poslechu alba je mi vcelku jedno, co si kde Page vypůjčil přiznaně a co nepřiznaně. Baví mě vytvrzené rockové pecky Good Times Bad Times a Communication Breakdown, podle mě s ohledem na žánrový vývoj vizionářské až běda, baví mě taky temnější kousky jako Babe I´m Gonna Leave You, Dazed and Confused nebo How Many More Times (kdyby se sir Arthur Conan Doyle narodil o osmdesát let později, pes baskervillský by se na Dartmoorských blatech jistě proháněl za zvuků právě z téhle pecky). A baví mě i bluesové standardy You Shook Me a I Can´t Quit You, nad jejichž vytavenými verzemi museli uznale pokývat hlavou i ve Fleetwood Mac nebo u Savoy Brown. Jakž takž snesu i hammondkový kus Your Time Is Gonna Come (i když v refrénovém zacyklení na konci už občas začínám být netrpělivý), takže jediným zbytným číslem je pro mě Jimmyho akustická instrumentálka Black Mountain Side.
Texty (tedy alespoň ty prokazatelně autorské) jsou na zeppelinovské "jedničce" bluesové až na půdu. Buď je na odchodu ze vztahu on (Your Time Is Gonna Come) nebo ona (Good Times Bad Times), případně si spolu někde v závětří užívají pořádně žhavou čtvrthodinku (Communication Breakdown). Spousta dvojznačných frází, spousta napětí... chybí už snad jen záletný bluesman otrávený žárlivým manželem.
Debut Led Zeppelin mám hodně rád, ne že ne. Bluesovou atmosférou a temnou psychedelií si je jistý v kramflecích a kytarovým potenciálem prorazil pořádný kus tunelu do rockových sedmdesátek. V diskografii téhle kapely mám ještě prominentnější oblíbence, takže na plný počet to nebude, ale to vcelku nic neznamená.
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - I
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin
Scofield, John / Pick Hits Live (1990)
Album vydané v roce 1990 je posledním titulem vydaným u společnosti Gramavision a je to sestříhaný koncertní záznam z tokyjské Hitomi Memorial Hall ze 7. 1O. 1987. Obsahuje skladby z desek Electric Outlet /1984/, Still Warm /1986/ a Blue Matter /1987/.
Skupina hraje v sestavé čtyř hudebníků : John Scofield - kytara, Dennis Chambers - bicí, Gary Grainger - bass a kvartet doplňuje Robert Aries, který se zůčastnil nahrávání alba Loud Jazz /1988/.
Koncert si všichni užívají dosytosti. Po zvukové stránce co se týče kvality není co vztýkat. Tento živák může fungovat i jako jako takový výběr toho lepšího, co Scofield složil v letech 1984 - 1987. Nemám žádný důvod, proč bych toto živé album neohodnotil maximem. Scofield a Aries se bezvadně doplňují a předvádí zajímavé sólové kousky, které nijak nehrotí dlouhými exhibicemi, proto má deska odpich.
Poslední - šesté album u vydavatele Gramavision si ode mne vysloužilo plnokrevných *****z*****. Pro mě je tento koncert v Johnově diskografii ten nejlepší ze všech jeho živáků.
» ostatní recenze alba Scofield, John - Pick Hits Live
» popis a diskografie skupiny Scofield, John