Naposledy přidané recenze

Gilbert, Paul - Gilbert Hotel cover

Gilbert, Paul / Gilbert Hotel (2003)

vmagistr | 3 stars | 03.04.2024 | #

Pokud znáte kytaristu Paula Gilberta, nejspíš vám bude vlastní buď jako člen kalifornských heavymetalistů Racer X, důležitý člen univerzálních hardrockerů Mr. Big nebo sólový hráč se zajímavými či ještě zajímavějšími instrumentálními projekty. Existuje ale ještě čtvrtá Gilbertova tvář, kterou kytarista odhalil na své sólovce Gilbert Hotel. Jde v podstatě o desku nahranou pro radost, striktně akustickou a striktně zábavnou.

Základ nahrávky tvoří až "kotlíkářské" zpívané kusy jako Older Guy nebo Lay Off the Morphine, kde si Gilbert vystačí s kytarou a vlastním hlasem. I s dalšími vstřícně vystavěnými skladbami (Three Times Rama, Black Rain Cloud) by si průměrně vybavený kytarista u táboráku nejspíš poradil, narazil by až u jejich (stále plně akustických) prstolamačských sól a také u těsně sezpívaných vícehlasů, které na sebe mistr navrstvil. Gilbert tu zní uvolněně, jeho hlas nenudí a má chuť experimentovat - jinak by se sotva mohl pustit do one-man show v coveru "klasiky" The Lamb Lies Down on Broadway, která je dost možná vrcholem celé téhle nedlouhé (ani ne půlhodinové) nahrávky. Do opravdové klasiky se pak Gilbert ponořil ve dvou krátkých bachovských úryvcích, na které pak navázal v lehce podobném duchu vlastní kompozicí Escalator Music.

Od téhle gilbertovské záležitosti nečekejte žádné závažné výpovědi nebo květnatě vystavěné aranže, spíš pohodový akustický rock, který neurazí. Nadupaných studiovek má mistr za sebou celou řadu, nic podobného jako Gilbert Hotel jsem ale v jeho diskografii zatím neobjevil.


» ostatní recenze alba Gilbert, Paul - Gilbert Hotel
» popis a diskografie skupiny Gilbert, Paul

Jethro Tull - Minstrel in the Gallery cover

Jethro Tull / Minstrel in the Gallery (1975)

Antony | 5 stars | 03.04.2024 | #

Od prvních tónů se mnou rozmlouvá důvěrně známé album. Mluví hlas, mluví kytara, i řeč ostatních nástrojů je srozumitelná. Je to těžko popsatelná nádhera. Široké spektrum motivů a zvukových zákoutí je rozprostřeno po celé ploše hudební krajiny alba.

Anderson je zpátky minstrelem, jenž umí muzikou vytvářet čarovné obrazy. Těžko se něco píše při poslechu, hudba vtahuje a nedovolí nic jiného, než poslouchat. Je zde namíchán chutný koktejl těch nejvybranějších složek s akustickými esencemi, kdy v průzračně čitelném mixu se lze opájet tisíci jemných nuancí mihotajících se na hladině i v hlubině každé kompozice.

Desku řadím po bok Aqualung, účinkuje na mě stejně silně. Nevyčerpatelná krása, kterou se tohle dílo u mne zapsalo mezi životní estetické zážitky. Středověká atmosféra (tedy spíše to, co si pod ní představuji) je přímo hmatatelná a vyvolává spoustu imaginací. Některé pasáže jsou překypující takovým množstvím dramatického detailu a vývoje, že si je musím pouštět dokola, aby mi něco neuniklo, jako když si zpomalíte akční scénu, protože nestíháte sledovat. Jedno ze tří nejlepších alb JETHRO TULL.

Nejlepší skladba? Všechny!


» ostatní recenze alba Jethro Tull - Minstrel in the Gallery
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Hendrix, Jimi - :blues cover

Hendrix, Jimi / :blues (1994)

hejkal | 5 stars | 03.04.2024 | #

Jimi Hendrix akoby začal tvoriť až po smrti. Toľko nahrávok, koľko mu stále vychádza, by musel nahrávať nepretržite 24 hodín denne aspoň sto rokov, ale predstavte si, stihol to za nejakých päť. Tomu vravím zázrak! Niekoľko pokusov o preniknutie do tohto sveta som podnikol, ale nemá to pre mňa cenu. Vystačím si s niekoľkými výberovkami, oficiálnou predstmrtnou diskografiou a pár starostlivo vybranými koncertnými a posmrtnými nahrávkami, ktoré sa dajú porátať na prstoch jednej drevorubačskej ruky. V roku 1994 vyšla zaujímavá kompilácia nahrávok nazvaná :blues, ktorú som mal kedysi dávno napálenú a dnes už vlastním originál. Prečo?

Pretože je to skvelá muzika.

Kompilácia vlastných i prevzatých skladieb, vydaných i nevydaných kúskov, prierez rokmi 1966-1967. Sú tu rôzne demá, štúdiové jam sessions a tiež koncertné nahrávky. Okrem tradičných spoluhráčov typu Billy Cox (basa), Noel Redding (basa), Mitch Mitchell (bicie) a Buddy Miles (bicie) zahosťuje niekoľko ďalších hudobníkov, z ktorých zaujmú mená ako Jack Casady (basa) a Steve Winwood (organ), obaja hrajú v skladbe Voodoo Chile Blues.

Hendrix bol skvelý bluesman, ale na albumoch sa mu paradoxne veľmi nevenoval. Preto je táto sonda do jeho bluesového sveta žiadúca a výnimočná. Navyše, akokoľvek je blues ortodoxná muzika, Hendrix bol inovátor a aj v rámci limitov pentatoniky a dvanástok sa dokázal pohybovať mimo vyšliapaných cestičiek.

Sú tu prekvapivé momenty. Hneď úvodná Hear My Train Comin’ (acoustic) ponúka iba akustickú gitaru a spev, čosi, čo Hendrix na oficiálnych nahrávkach nikdy nerobil. Jedenásť skladieb velebí blues, blues a nič iné ako blues. Hendrix hrá štandardy (Born Under A Bad Sign, Catfish Blues, Mannish Boy, Bleeding Heart) i vlastné veci. Red House asi pozná každý, ale sú tu aj menej známe kúsky ako Once I Had A Woman alebo Jelly 282. Samozrejmosťou je Voodoo Chile Blues. Dominuje gitara, väčšinu času si uzurpujú nekonečné sóla, tak to mám rád. Navyše, nechýba krátke bubenícke sólo (v Catfish Blues), čo ma teší.

K Hendrixovi som si hľadal cestu dlho, vraví sa, že kto hľadá, nájde, nuž, pre mňa to platí. :blues je album, ktorý počúvam rád a často. Nemá chybu.


» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - :blues
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi

Jethro Tull - War Child cover

Jethro Tull / War Child (1974)

Antony | 2 stars | 02.04.2024 | #

Jak jsem mohl obdivovat skok na absolutní vrchol u posledních tří alb, tak zde musím konstatovat prudký sešup dolů. Obávám se, že na vině není změna koncepce, dají se udělat skvělá písničková alba, ostatně JETHRO TULL to již převedli. Tady se jim dílo rozpadlo na divnou směs mnoha nástrojů, šuplíkových zbytků, pitoreskních laciných flašinetovek s kostrbatými refrény. Pouťová atrakce s názvem War Child je ušislyšně prázdá, bez nosných a silných melodií. Anderson mečí, kytara je nepříjemně syrová, ostatní nástroje působí věrohodně asi tak, jako strašáci v poli.


Zkusím to pozitivně. Dobré momenty alba:
- Titulní skladba, ta se mi docela líbí. Jak se zpěvem jedou unisono smyčce, daří se vyčarovat Tullovská atmosféra, jde o jeden z mála záblesků čirého talentu.
- Skating Away On The Thin Ice Of The New Day má také pěknou melodii a její podání dovede na pár momentů omámit. Lehký závan dobrých časů.
- Only Solitaire je snad z jiné desky, asi hned té následující. Částečně. Mohla to být krásná maličkost, kdyby zpěv nebyl na Andersonův standard tak sterilně monotónní. Pořád ale nadprůměr.


A víc nic. Všechno, co na tohle album Anderson nacpal, a že toho je, má velmi nevlídné vyznění. Toporná šaškárna vysypaná z truhly, ze které někdo vybrabčil Tullákův kostým. V uších se to šprajcuje, ta tam je splývavost výsostných harmonií. Komediantské "hoorah" pro otravné publikum v laciné hospodě, aby bylo na polívku. Dvě hvězdy, kuňky-žbluňky.


Zmíním dva orchestrální bonusy, které ve srovnání se zbytkem jsou veskrze příjemné. War Child a Quartet. Tváří se jako soundtrack, pravděpodobně jím i byly, a poskytují jemnou melodickou náplast na hrubé řezy od rašple zvané War Child.


» ostatní recenze alba Jethro Tull - War Child
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Jethro Tull - A Passion Play cover

Jethro Tull / A Passion Play (1973)

Antony | 5 stars | 01.04.2024 | #

Deska A Passion Play pokračuje v nasazeném stylu dlouhých kompozic, co strana LP, to jedna část díla. Zdánlivě zopakovaný model z This As A Brick je ve skutečnosti velmi odlišný v přístupu a pojetí. Hudba více slouží textu, příběhu, vývoji motivické linie. Promyšlené nástrojové linky se pohybují v uvolněnějším prostoru, mají plastičtější charakter a odlehčenější aranže. Razance některých pasáží zůstává zachována, tyto ovšem z celku více vynikají, neboť jsou obklopeny pasážemi výrazněji lyričtějšími. Místy se přidává velmi působivý klavír. Scénická až taneční stylizace se podepisuje ve všem. Zpěv má více poloh, nejenom sžíravě kousavou, ale i vážnější výpravnou, až někdy i sebeparodickou. Vůbec vyjadřovací škála ještě narostla a překypuje barevností, tisíci odstíny nálad. Zpěvák se převtěluje do různých postav a brilantně dokáže vyjádřit jejich charaktery.

Střípky motivů, zdánlivě poházené na ploše třičtvrtěhodiny vytvářejí mozaiku různých dějů, od baladicky zamyšleného, přes plesově nazdobený, až po temná podobenství. Dílo jde tak více do hloubky a pro svou jinotajnost zůstane v mnoha svých významech navždy neodhaleno. Hlavně bez znalosti jazyka na úrovni rodilého mluvčího a obeznámenosti se tehdejšími reáliemi. Tím spíše se ale dává každému možnost, jak si Passion po svém užít. Zajícovo pošahané hledání brejlí je jeden z nejulítlejších momentů britské rockové hudby, srovnatelné s FRUUPP, nebo GRYPHON, a způsob, jakým vybočuje, nelze nemilovat. Nebo lze?

Právě proto, že A Passion Play není taková nálož jako jeho předchůdce, dokáže posluchače víc obejmout. You kangaroo, you can! To je jako z Monty Pythonů. Naivní snovost, zamotanost a neuchopitelnost britského pojetí příběhů je zde chutně a vkusně podaná. Více, než kde jinde, zde platí, že každý poslech přináší nové zážitky. Užívám si, a chci ještě!

JETHRO TULL se podařilo předvést vrcholný umělecký výkon, už potřetí v řadě. Mimořádně vyspělé dílo. Je nádhera, že taková hudba existuje.


» ostatní recenze alba Jethro Tull - A Passion Play
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Buffalo Springfield - Buffalo Springfield cover

Buffalo Springfield / Buffalo Springfield (1966)

vmagistr | 4 stars | 01.04.2024 | #

Jaro 1966, Los Angeles. "Vedle" v San Francisku už se to tehdy psychedelickými kapelami jen hemžilo, takže ve chvíli, kdy se na místním Sunset Boulevardu dali dohromady kanadští přicestovalci Bruce Palmer a Neil Young s "místňáky" Stephenem Stillsem a Richiem Furayem, bylo nabíledni, že jejich muzika nezůstane novým fenoménem neovlivněna. Všechno šlo ráz na ráz: po pěti dnech od založení kapely první koncert a za pár týdnů šňůra, na které předskakovali tehdy už zavedeným Byrds. Jednalo se o dobře promyšlený tah, neboť skladby nově vzniklého kvinteta (jako poslední do party přibyl bubeník Dewey Martin) si velmi výrazně potykaly i s folk rockem.


Do Vánoc bylo na pultech obchodů i první studiové album, na kterém se naplno ukázalo, že Buffalo Springfield přišli s parádní žánrovou směskou. Do cinkavých kytarových linek obracejících se tu k rocku, tu k country nebo bluegrassu se svými vokály vplétá trio suverénních sólových zpěváků s melodiemi, které často uhýbají velmi nečekanými směry. Dobře to dokumentuje například má osobní jednička na desce Out of My Mind, v níž Youngův sólový vokál doplňují Stills a Furay parádními dvojhlasnými odpovídačkami s psychedelickou příchutí. Z alba si nejvíc užívám ty zasněné parády, třeba Flying on the Ground Is Wrong nebo Sit Down, I Think I Love You, ale třeba úvodní kus Go and Say Goodbye mě dost oslovuje přítomnými kytarovými rychloběhy. Samozřejmě je tu (od druhého vydání alba na jaře 1967) taky hit For What It´s Worth, ve kterém Steven Stills zvěčnil jeden z prvních střetů rozmáhající se kontrakultury s usedlou starší generací.


Debut Buffalo Springfield je sbírkou příjemných melodických jednohubek (většina skladeb stopáží nejde přes "singlové" tři minuty), které zhltnete, ani nebudete vědět jak. Navíc tu stále ještě v začátcích svých profesionálních kariér máme hned dvě jména, která měla (minimálně) v následující dekádě zanechat v rockové muzice nesmazatelnou stopu. 


» ostatní recenze alba Buffalo Springfield - Buffalo Springfield
» popis a diskografie skupiny Buffalo Springfield

Traffic - John Barleycorn Must Die cover

Traffic / John Barleycorn Must Die (1970)

jiří schwarz | 5 stars | 01.04.2024 | #

Po rozpadu další sestavy Traffic v r. 1969, Steve Winwood hrál krátce s Blind Faith. Na začátku r. 1970 plánoval natočit sólové album. Ale nějak se nedařilo nalanařit parťáky, laděné na stejnou vlnu jako on. A tak nakonec vzal zavděk nabídkou spolupráce s osvědčenými  přáteli z Traffic, Chris Woodem a Jimem Capaldim, a album bylo vydáno pod hlavičkou Traffic jako jejich 3. LP. Odloučený Dave Mason šel svou folkově-písničkářskou cestou (jeho album Alone Together z r. 1970 se mi dost líbí).

To trio bylo v r. 1970 docela ve formě. Šest původních skladeb jsou směsicí nejrůznějších stylů a vlivů, které však na albu skvěle drží pohromadě. Většina skladeb (cca 4-7 min. dlouhých) ponechává místo sólo pro studiové improvizace. Vše se tak relativně pomalu, ve velké pohodě odvíjí. Úvodní instrumentálka Glad začíná rytmickým pianem a riffem saxofonu, který by v dnešní době stylově zapadl kamsi k funky jazz-rocku. Končí to hezkou vyhrávkou piana, které zní až klasicky / impresionisticky, a elektrických kláves. Freedom Rider začíná také saxofonovým motivem, který asi inspiroval úvodní znělku TV seriálu o Hercule Poirotovi. A taky tu najdeme krásné flétnové sólíčko. Empty Spaces je skladbička s Winwoodovým vokálem trochu škrceným, připomínajícím mi dost silně Phila Collinse, celé mi to vyznívá jak Genesis v půli 70tek, jenže klávesové nástroje prozrazují pravé datum vzniku. Stranger To Himself je hezká střednětempová záležitost, Winwood se pouští do pěkného bluesovatého kytarového sólka. Titulní John Barleycorn Must Die je staroanglická, velmi morbidní balada. Jak uvádí poznámky na obalu, první záznam této písně se objevil již v r. 1465, v době Jakuba I. Popisuje „úsilí lidí při produkci alkoholu destilovaného z ječmene.“ To je hodně lehkohumorná zkratka ve skutečnosti velmi temného příběhu o zavražděném Sirovi Johnu Barleycornovi. Skončil jako přísada v brandy, jeho střevní obsah pak může za nahnědlou barvu ve sklence. V originálu na LP jde vlastně o akustickou folkovou věc. Krásná flétnička, připomíná mi trochu práci se staroanglickými tématy v podání Jethro Tull. Závěrečná Every Mothers Son (spolu s předchozím kusem) představuje vrchol alba. Znal jsem ji dřív, než album samotné, z jakési rockové kompilace té doby. Byla vlastně nahrána jen ve 2 lidech: Winwood + Capaldi. Skladba začíná chytlavou figurou elektrické kytary, a pomalu se vyvíjí do velmi pěkných folkově-rockově-bluesových improvizací, orámovaných perfektním, místy až exaltovaným Winwoodovým zpěvem (jasně, že Winwood není žádný Mercury, ale pro tento typ muziky jeho zpěv sedí dokonale).

Na vlastněném CD jsou 2 skladby navíc. Nezvykle, moc pěkná I Just Want to Know, je stopou 4, tj. je vsunuta mezi obsah původního LP. Je však zvukově horší, než zvuk celého alba – a ani ten není bůhví jaký. Závěr (stopa 8) představuje písnička Sittin' Here Thinkin' Of My Love. Tahle deska je se mnou celá desetiletí, mám ji moc rád. Takový uvolněný klídek, bez jakýchkoli ambicí omračovat. A ačkoli se v žádném případě nejedná o nějaký stylotvorný průlom, za ten poctivý folk-blues-rock-místy až jazz má u mě 9/10, zde 5*.


» ostatní recenze alba Traffic - John Barleycorn Must Die
» popis a diskografie skupiny Traffic

Dream Theater - Awake cover

Dream Theater / Awake (1994)

Judith | 5 stars | 31.03.2024 | #

Poslední recenze alba je přes sedm let stará, takže nezaškodí Awake povytáhnout na světlo. Více než detailní popis desky mě přitom zajímá otázka, v čem přesně je album jiné než předcházející Images and Words. U toho recenze vesměs konstatují základní stavební prvky stylu Dream Theater: nápaditost, propracovanost, instrumentální zručnost. Awake je pak vnímáno jako temnější (pro někoho až bezútěšné nebo depresivní), tvrdší, mnohotvárnější. Počtem hodnocení i pocity těch, pro něž je právě ono špičkou tvorby amerických metalových akademiků, také jako stojící neprávem poněkud ve stínu svého oslnivého předchůdce. 

Srovnání světla a stínu se nabízí už při pohledu na obal obou alb. Images and Words je mladistvě dychtivé, okouzlené obrazy, které pouští do světa v bohatých peřejích kytar a kláves, energicky klouzajících po kamenitém rytmickém podloží. Panuje zde atmosféra vzletu a rozmachu. Vize a sny jsou tu něčím, co člověk tvoří, co touží uskutečnit. Naslouchá při tom i světu kolem sebe, tepajícímu velkoměstu, druhému srdci. Tok představ je místy překotný, energie dravá, ale vším prosvítá odhodlání životu čelit, imaginární zjevení jsou vítaná jako inspirativní.

Awake je mnohem víc reflektivní. Probuzení avizované názvem může odkazovat k prohlédnutí, tedy v podstatě rezervovanějšímu postoji ke všemu, co na člověka z různých stran útočí, ale také ke stavu nočního bdění, zaobírání se vlastními myšlenkami. Reflexe zde má ještě jeden význam, a to je odraz. Světlo dopadá zprostředkovaně, obrazy se tříští v nečekaných lomech. Obklopují člověka, dotírají na něj z různých stran, tu agresivně v drsných vypalovačkách, tu mozaikovitě ve vzdušnějších kompozicích. Sny jsou najednou rozbité a vize dotírají zvenčí, klamné a chvílemi až děsivé. Člověk je vydaný napospas vlastnímu nitru, což provází nejistota a pocity odcizení.

Pořád ještě je tu i dost barev a gejzír tvůrčí invence tryská vydatně, Awake ale skutečně je bytostně jiné než předcházející deska. Je dospělejší, ostražitější, rozhárané poznáním. Zároveň stále ještě otevřeně vyjevující vlastní emoce a hnutí, bez balení do příběhů fiktivních postav. Jako celek jsem ho nikdy nenaposlouchala tak důkladně jako Images and Words, vlastně k němu teprve teď dorůstám a nacházím cestu. Kromě trojdílné A Mind Beside Itself tu pro mě nejjasněji září křišťál o bezpočtu plošek Lifting Shadows Off a Dream a prorocky posmutnělá Space-Dye Vest. Bez pevného sevření tvrdě kutého kovu by ale tyto relativně jemnější kusy tolik nevyzněly. Proto album hodnotím maximálně.


» ostatní recenze alba Dream Theater - Awake
» popis a diskografie skupiny Dream Theater

Jethro Tull - Thick as a Brick cover

Jethro Tull / Thick as a Brick (1972)

Antony | 5 stars | 31.03.2024 | #

Nevím, jaké bylo skutečné pozadí vzniku Thick As A Brick. Teda, něco vím z rozhovorů, ale to taky může být Andersonovská pohádka. Někdo to složit musel a nevěřím, že vše šlo samo a snadno. Složitost a provázanost díla napovídá, že se na něm dost nadřeli. Takto sofistikovaný výsledek nešlo udělat jen intuitivně.

Na první poslech zaujme nástrojová bohatost až okázalost, přemíra překrývajících se melodií a motivů. Nepřipraveného posluchače to může zahltit. Další atribut je do té doby neslýchaná tvrdost až agresivita kompozic. Co bylo naznačeno v některých monstr skladbách, je zde v celé ploše, a naplno. Hrubě dusající a řezající pasáže se prolínají s hbitě propletenou flétnou a zpěvem. Cukr a bič. A bych nezapomněl, Hammondy! Jsou tam a místy dávají muzičce pěkný fundament. Vůbec příměs všemožných zvukových efektů je zde neskromná, a je to dobře. Další atribut, kvílivý saxofon, jeho výraz přitakává ve vypjatých pasážích celkovému dramatu. Občas se vše zvrhává v instrumentální orgie, přímo maglajz, art rock non plus ultra, první třetina druhé části tímto šílenstvím oplývá přímo marnotratně. Člověk je pak rád za akustickou kytaru s flétnou a zpěvem, aby se trochu zorientoval. Nachází se zde komplexní muzika s kvantem nálad, co nezbytně vyžaduje řadu poslechů, aby se v ní jeden alespoň vyznal. Teprve pak si může začít užívat. Nejdřív práce, pak koláče. Nejdřív prostuduj mapu, pak vychutnávej jednotlivá zákoutí, beze strachu, že se ztratíš. Tou náročností u mě získává Thick As A Brick maximální obdiv. Nejde o lehce přístupné album, i když na první dojem se nezdá. Jenže přijmout pár motivů, a u zbytku se nudit, to není charakteristika alba, nýbrž definice povrchnosti poslechu. Brick je dobrý testík pozornosti a posluchačské schopnosti.

Zvuk velmi podobný Aqualung, doslova excelentní. Ani největší nářezovitost nezahlušuje, neunavuje. Každý nástroj je čitelný, separace jednotlivých částí v prostoru doslova holografická, pozornosti neunikne jediný tón.

Jsem definitivně nadšen. Thick As A Brick se mi líbil vždycky. Ale tak, jako teď, jsem si ho ještě nikdy neužil. Je to takový rozmařilejší Aqualung, a kupodivu, není vůbec ke škodě, se takhle rozšoupnout. A vůbec, jdu si ho pustit znovu, bez zdržování nějakým psaním.
 


» ostatní recenze alba Jethro Tull - Thick as a Brick
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Chicken Shack - Unlucky Boy cover

Chicken Shack / Unlucky Boy (1973)

hejkal | 3 stars | 31.03.2024 | #

Chicken Shack bola v 60. rokoch jednou z typických britských bluesových kapiel. Vydala štyri albumy s minimálnymi personálnymi zmenami a až na niekoľko zaujímavých inštrumentálok nevybočovala z radu „bežných“ bluesových zástupov. To sa zmenilo v 70. rokoch, kedy sa v podstate stala sprievodnou kapelou gitaristu (a speváka) Stana Webba. Zostavy menila častejšie ako Rusko rétoriku o trojdňovej špeciálnej vojenskej operácii. Pre album Unlucky Boy zložil Webb štúdiovú zostavu, v ktorej bol bubeník Paul Hancox (hral aj na minulom albume), basák Bob Daisley, saxofonista Chris Mercer a pianista Tony Ashton. Inými slovami, zostava ako lusk! Album vyšiel v júli 1973 pod hlavičkou Chicken Shack featuring Stan Webb, má teda čerstvo po päťdesiatke, nuž si ho troška pripomeňme.

Úvod albumu patrí ešte dozvuku hardrockových tendencií z albumu Imagination Lady. You Know You Could Be Right je posadená tvrdá pecka a ja by som nedbal, keby si album túto polohu uchoval po celý čas. Ale nie, Webb sa rozhodol vrátiť späť k blues. Pomalá nádhera Revelation je toho dôkazom. A z nastúpenej pohodovej bluesovej cesty už neuhne. Či už ide o autorské skladby (Prudence’s Party, Stan The Man, As Time Goes Passing By, Jamming With The Ash) alebo o prevzaté bluesové štandardy (Too Late To Cry, Unlucky Boy, He Knows The Rules), devízou je absolútna autentickosť, s ktorou kapela hrá dvanástky.

K vrcholom patrí rozhodne (okrem prvých dvoch skladieb) aj typická Webbova melodická inštrumentálka Prudence’s Party, v tomto bol naozaj majster svojho remesla. A aj svižná živelná titulná skladba stojí za vyzdvihnutie.

Kapela v tejto podobe nikdy nevystupovala naživo, hoci Webb, Hancox a Daisley niekoľko vystúpení odohrali. Asi je to škoda. Pár mesiacov po tomto albume vyšiel živý album Goodbye (1974), na ktorom hrá Webb s úplne inými hráčmi. O tejto labutej piesni kapely si však povieme inokedy.

Unlucky Boy je príjemný bluesový album, ktorý si občas rád vypočujem. Viem si predstaviť, že ortodoxného bluesového fanúšika dokonca nadchne. Poznáte ho?


» ostatní recenze alba Chicken Shack - Unlucky Boy
» popis a diskografie skupiny Chicken Shack

Jethro Tull - Living in the Past cover

Jethro Tull / Living in the Past (1972)

Antony | 4 stars | 30.03.2024 | #

Album nevnímám jako nějaký výběr. Jedná se o systematickou kompilaci singlů, jednoho EP, jinde nevydaných 2 koncertních skladeb, plus několik do té doby neuveřejněných tracků. Moc pěkná ukázka rané tvorby. Písničková rozmanitost ukazuje občas i jiný Andersonův přístup ke tvorbě, který záhy opustil. Skvělé jsou v tomto smyslu Sweet Dream a Singing All Day. Fajn je také zařazení nepříliš známého EP Life Is A Long Song (1971), jehož kompletních pět skladeb uzavírá celé album.

Posluchač, kterého první léta tvorby JETHRO TULL oslovují, by toto album neměl určitě podcenit, je plné skvělého hudebního materiálu. Část skladeb sice vyšla jako bonusové přívěsky k pozdějším vydáním některých řadových CD, ale jde o zbytečnou roztříštěnost a většinou také trpí nežádoucí dynamickou kompresí. Zde jsou pěkně pohromadě, dobově autenticky respektující již existující kompilaci, nevzniká samoúčelný novotvar. Vlastně se jedná o velmi vzácný úkaz, kterého bychom si měli vážit.

Při poslechu se pozitivní zážitek střídá s určitým uvědoměním si neobvyklosti až raritnosti některých songů. To činí z alba nejenom umělecký počin, ale také dobový dokument. Možná z něj mohly být vynechány notoricky známé albové skladby, protože z celku vyčuhují a způsobují jeho nesourodost. Koncertní skladby mě tam vyloženě ruší. Kompaktnější forma by se mi poslouchala rozhodně lépe.

I tak výborné album prodchnuté vůní dávno minulých časů, které jsou mi čímsi strašně moc blízké.

Poznámka ke zvuku:
Mám dvě verze.
1) 1992 CD - US - Chrysalis F2 21035 DIDX 1437 EAN 0 9463-21035-2 9 / Matrix: 21035 MASTERED BY EMI MFG. IFPI L043
2) 1997 2CD 24K gold - US - MFSL UDCD 2-708 EAN 0 1577547082 8
Zvuk:
1) DR12, 20 tr., 76:05, proti původnímu 2LP jsou 2 skladby vynechány, plus chybí skladba z US verze desky, odlehčený vzdušný mix s rezervou ve špičkách
2) DR12/DR13, 23 tr., 42:54/45:34, kompletní sestava skladeb z UK+US vydání, hlasitější záznam, výrazně hutnější a temnější zvuk, více basů, odlišný stereo obraz.

Obě vydání se dají v pohodě poslouchat, odlišnosti vyniknou jen při bezprostředním porovnání. V rámci alba kvalita a provedení zvuku i mixu samozřejmě kolísají, vzhledem k tomu, že skladby objímají úsek 1968-1971, různá místa i obsazení účastníků. Preferuji kompletní MFSL verzi.


» ostatní recenze alba Jethro Tull - Living in the Past
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Electric Flag - A Long Time Comin' cover

Electric Flag / A Long Time Comin' (1968)

hejkal | 5 stars | 30.03.2024 | #

Amerika, San Francisco, rok 1967, to je kombinácia, z ktorej sa rodila neopakovateľná rocková muzika. Popri hnutí hippies sa tu však dala nájsť aj iná inšpirácia. Mike Bloomfield, gitarista od Paula Butterfielda, stvoril kapelu Electric Flag a v marci 1968 jej vyšiel album A Long Time Comin’.

Pravdou je, že v roku 1967 kapela najprv nahrala soundrack k filmu The Trip, ktorý režíroval Roger Corman, scenár napísal Jack Nicholson a hral v ňom Peter Fonda. Avšak až A Long Time Comin’ bol „naozajstným“ debutovým albumom. Bloomfield vytvoril životaschopný a prirodzený mix blues, soulu a jazzu s bohatou dychovou sekciou, čím predznamenal nástup kapiel ako Chicago alebo Blood, Sweat & Tears. Z množstva hráčov, ktorý sa na desiatich skladbách podieľali, spomeniem aspoň bubeníka. Buddy Miles neskôr zažiaril sólovo, s Hendrixom i Santanom.

Osobne mám Bloomfieldovu tvorbu zaradenú do kategórie – občasné počúvanie. Vlastním prvé dva albumy a The Original Lost Electra Sessions od The Paul Butterfield Blues Band, tento album od Electric Flag, ďalej spolupráce s Alom Kooperom (Super Session, The Live Adventures Of Mike Bloomfield And Al Kooper) a tiež prvý album KGB. A hoci ani jedna z uvedených nahrávok mi nepríde na um, ked mám menovať to naj, čo poznám, vždy ma táto muzika dobre naladí. Je skrátka dobrá, občas aj výborná. Preto chcem pripomenúť aj tento štýlotvorný album, ktorý, zdá sa mi, leží zabudnutý mimo oblasť záujmu rockových historikov z našich končín.

Desať skladieb je predovšetkým bluesových, pričom dychová sekcia im často dáva krídla. Krásne to počuť na sviežej verzii klasiky Killing Floor. Inak, nedá mi nespomenúť aj ďalší album z roka 1968, na ktorom sa bluesmanom podarilo položiť základy jazzrocku, a síce Bare Wires od Johna Mayalla a jeho Bluesbreakers. Vyšiel o tri mesiace neskôr a podľa mňa nie je náhoda, že išlo o prvý Mayallov album, ktorý sa dobre umiestnil v USA (59. miesto v rebríčku Billboardu). Dychy vtedy Amíkov brali. Ale späť k Electric Flag. Akokoľvek životaschopná muzika sa na albume nachádzala, Bloomfield údajne nebol spokojný s odozvou (Billboard pritom album zaradil na 31. miesto), veľmi túžil po úspechu a po tom, aby komerčne uspel. V tých časoch to ešte neznamenalo nič nedôstojné, tobôž nekalé. To len dnes je pop a komercia spájaná s negatívnymi asociáciami (často právom) a aj mnohí poslucháči z toho majú stres, ak sa ich akože pravý a cítiaci umelec nedajbože nedištancuje od širšieho úspechu. Napriek tomu ho kritika velebila a velebí dodnes. Právom. Je to naozaj krásna ukážka absolútne špičkovej bluesovej fúzie so všetkým možným, pričom tá hudba znie rovnako sviežo aj dnes, po vyše päťdesiatich rokoch. Rokenrol, soul, jazz, všetko s blues prirodzene splýva a ani na okamih necítiť akúkoľvek únavu, rutinu, nezáujem. Klobúk dole!

Nebudem opisovať skladbu po skladbe, album nemá slabé miesto. Priaznivci dychových sekcií si prídu na svoje. Pôvodne som si myslel, že dám štyri hviezdičky, ale počas počúvania a písania som si uvedomil, že nepočujem nič, čo by odporovalo piatim. Nuž, ani ja neodporujem! A vy?


» ostatní recenze alba Electric Flag - A Long Time Comin'
» popis a diskografie skupiny Electric Flag

Hammill, Peter - Nadir's Big Chance cover

Hammill, Peter / Nadir's Big Chance (1975)

hejkal | 5 stars | 29.03.2024 | #

Nadir’s Big Chance je piatym sólovým albumom britského hudobného génia Petra Hammilla. Vyšiel 1. februára 1975, a teda v období prvého reunionu skupiny Van Der Graaf Generator.

Hrá na ňom prakticky celá táto skupina – Banton (klávesy, bas), Jackson (saxofón) a Evans (bicie). Iste, hrali aj na minulých Hammillových sólových albumoch, vlastne je čudné, že sa kapela vôbec rozpadla. Behoim siedmich dní na začiatku decembra 1974 spolu nahrali jedenásť skladieb, ktoré tvoria tento album. Sú skôr kratšie, žiadna košatá suita alebo dlhá náladovka tu tentokrát nie je. Zato kapela jasne pritvrdila.

V polohe tvrdého rocku sa tento album cíti veľmi dobre. Nadir’s Big Chance má až punkovo priamočiary ťah. Johnny Rotten zo Sex Pistols bol jeho veľkým fanúšikom, nečudo. Mierne ironický podtón The Institute Of Mental Health, Burning mi tiež evokuje štipku punku. Na priamočiarych skladbách je čo obdivovať, naliehavosť v Nobody’s Business, punkovú nasrdenosť v Birthday Special alebo hoci sofistikovanú stratu príčetnosti v Two Or Three Spectres.

Nechýbajú krehké balady, v ktorých Hammill utvrdzuje moje presvedčenie, že bol najlepším pesničkárom 20. storočia. Či už je to prívetivá Been Alone So Long, nástrojovo plná citlivka Airport alebo neskutočne melancholická, ba až bezradná, Shingle Song, emócie tryskajúce z minimalizmu sú maximálne!

Aby toho nebolo málo, na pery sa derie podmanivá otázka: A čo podriemkavajúce čudo Pompeii, ktoré nie je ľahké kamsi zaškatuľkovať? Aj to má svoje čaro. Prekvapila ma aj nová verzia prvého singla Van Der Graaf Generator, a síce People You Were Going To. Oproti originálu je to tvrdšia a ostrejšia verzia, istá dávka melodiky sa stratila v preklade, ale napriek tomu ide o dobrú vec.

Vrcholom albumu je pre mňa majstrovská melodická smršť Open Your Eyes. Týmto spôsobom sa dnes už nekomponuje.

Považujem tento album za jeden z prístupnejších, rozhodne rockových a opäť dokazujúcich Hammillovu genialitu.


» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Nadir's Big Chance
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter

Van Der Graaf Generator - The Quiet Zone / The Pleasure Dome cover

Van Der Graaf Generator / The Quiet Zone / The Pleasure Dome (1977)

hejkal | 5 stars | 29.03.2024 | #

Posledný štúdiový album progresívnej kapely Van Der Graaf (Generator z názvu pri tomto diele vypustili) zo 70. rokov (a nadlho vôbec) sa volá The Quiet Zone/The Pleasure Dome a vyšiel v septembri 1977.

Album sa vymyká z dovtedajšieho soundu, najmä tým, že z kapely vypadol ako klávesák, tak dychár. Pribudol huslista Graham Smith, ktorý výrazným spôsobom pomohol aj pri Hammillovej najlepšej sólovke Over, ktorá vyšla v apríli 1977. Navyše sa do kapely vrátil pôvodný basák Nic Potter.

Všimol som si na internete, že tento album vyvoláva zmiešané reakcie. Ja s ním problém nemám, naopak, považujem ho za výborný. V opise muziky sa často skloňuje aj termín new wave, čo je pre mňa červené súkno. Našťastie, počujem to inak.

Hammill bol hudobný génius a jeho rukopis je na albume všadeprítomný. Už pri úvodnej skladbe Lizard Play počuť, že to bude klasická temná melancholická jazda po deviatich kruhoch Pekla. Jeho ponurý recitál nemá páru, však si vypočujte The Habit Of The Broken Heart alebo krehkú fresku The Siren Song. Najväčšou devízou kapely je nálada. Hammillov plač podkreslený často iba akustickou gitarou, klavírom a husľami rozpráva príbeh aj tomu, kto po anglicky nerozumie ani ň. Stačí mu na to modulácia hlasu. Vrcholom prvej strany platne (The Quiet Zone) preto bola monumentálna dúha pocitov zvaná Last Frame.

Druhá strana platne (The Pleasure Dome) síce začne rovnako melancholicky (The Wave), ale obsahuje aj zvláštne vybočenie, priam komerčnú a pozitívne znejúcu skladbu The Sphinx In The Face (zopakuje sa krátko i na záver). Kým sa k nej dostaneme, vypočujeme si azda jedinú ráznu skladbu na albume. Cat's Eye/Yellow Fever (Running) je jediná vec, ktorú zložil huslista Graham Smith a jeho paľba je tu naozaj úctyhodná. Keby mali Ukrajinci takéto zbrane a muníciu, mongolská horda fejkujúca Slovanov by bola už dávno minulosťou. Chemical World je psychotické inferno, z ktorého by aj Dante dostal porážku a majstrovská pečať ťaživej tvorby s visačkou Van Der Graaf.

Album The Quiet Zone/The Pleasure Dome je, ako som už spomínal, výborný, ba až dokonalý. Mám ho rád.


» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Quiet Zone / The Pleasure Dome
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Jethro Tull - Aqualung cover

Jethro Tull / Aqualung (1971)

Antony | 5 stars | 28.03.2024 | #

Všechno, co se na předchozích deskách ještě trochu hledalo (neodolatelně kouzelným způsobem) nyní do sebe dokonale zapadlo a dalo vzniknout grandióznímu dílu. Jedna skladba vedle druhé jsou bez výjimky monstrózní hymny, v nichž se nalézá samotný vrchol hudebního zážitku. Jedinečná muzika, která dokáže pohltit, plyne zde tak přirozeně, jakoby prostě jen odkrývala prazákladní melodie a harmonie tónů, co tu odjakživa někde v nás byly. Mýtičností a tajuplností, jako z království pohádkových bytostí, je celá tvorba skupiny protkána již od prvopočátku, zde je ten obraz tak jasný a čistý, až mám pocit, že místo hudby sleduji vyprávění ze života čaroděje Iana.

Ukázkový zvuk, vzorová vyrovnanost a čitelnost všech nástrojů. Výsledný sound je načechranější, než u předchozích alb, někomu mohou chybět basy a těžké spodky, ovšem pro mne je zde tak akorát všeho. Vůbec, příklon k akustičtějším aranžím umožňuje lépe vyniknout jemným finesám, jimiž kompozice překypují. Pořád folk, s trochou artu a s onou propašovanou elektrickou kytarou.

Z vyrovnaného hudebního materiálu není třeba vyzdvihovat jednotlivé skladby. Ale pokud bych musel, pak jmenuji Locomotive Breath, která ve své monumentalitě vykresluje dramatický román soustředěný na ploše pár minut. Hutně supící a nesmlouvavou basovou figurou poháněná mašina, bičovaná kytarovými brejky, vířícími přechody bicích, za doprovodu kulisy pitoreskního piána i divošské flétny. Nedá vydechnout. Uvolnit se na chvilku můžeme až při závěrečné Wind-Up, a že je toho třeba.

Andersonův zpěv se stal kultivovanějším, než na předchozích deskách, ani tak netrčí. Skvěle plní roli uvaděče, rétora, herce, barda, poety, minstrela a majordoma všech hudebních komnat. Je s podivem, jak rychle a lehce skladby mění dynamiku přednesu, jak jsou proměnlivé při zachování pevných kontur, spojitosti a spontánní splývavosti. My God je v tomhle nejzářnější ukázkou.

Aqualung je vrcholné dílo, a je velmi obdivuhodné, že kapela dokázala jeho výsostnou kvalitu ještě několikrát zopakovat. Přitom pokaždé trochu jinak, Anderson a jeho boys nikdy nesklouzli do rutiny.

Pro mne jedno ze tří nejlepších alb JETHRO TULL.


 


» ostatní recenze alba Jethro Tull - Aqualung
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Berry, Chuck - After School Session cover

Berry, Chuck / After School Session (1957)

Apache | 4 stars | 28.03.2024 | #

Debutové album jednoho z průkopníků rock and rollu, prvního mistra kytarových rifů a největšího rockového hitmakera 50. let, Chucka Berryho, vyšlo v roce 1957. Tedy v době, kdy formát LP zdaleka neznamenal totéž jako o deset let později a kdy prim v hudebním businessu hrály jednoznačně singly. Chuck jich v době vydání tohoto alba měl na kontě už sedm, což dělá dohromady o dvě písně víc než se na jeho debutu objevilo. Z této čtrnáctky skladeb na něm bylo použito deset kousků. Většina z nich byly B-strany singlů, tedy teoreticky to méně atraktivní z jeho tvorby. Důvodem byl fakt, že hned čtyři singlová "áčka" se už v prosinci 1956 objevila na soundtracku k filmu Rock, Rock, Rock! a na LP by se tak tyto písně objevily už potřetí. A to by jistě odradilo nejednoho potenciální kupce.
A že šlo v případě těchto "vynechaných" songů o naprosto zásadní klasiky, které se od té doby objevily na stovkách všemožných kompilací a filmových či seriálových soundtracků, není pochyb. Stačí si je vyjmenovat: "Maybellene", "Thirty Days", "You Can't Catch Me" a "Roll Over Beethoven". Minimálně poslední jmenovanou nahrály později desítky, možná i stovky interpretů na svá vlastní alba, nehledě k tomu, kolik dalších ji hrálo alespoň na koncertech.
Z dnešního pohledu je samozřejmě škoda, že se tyto klenoty na Berryho debutu neobjevily. Na druhé stranou si stačí pořídit v podstatě jakoukoli novější Chuckovu výběrovku a většinou je na ní najdete všechny.
Tím bychom probrali to, co na After School Session není (pokud tedy nevlastníte některé vydání s bonusy) a teď se pojďme mrknout na to, co tu je.
A není toho zrovna málo. Hned úvodní song "School Days" je samozřejmě totální r 'n' r klasika se vším všudy. Za všechny, kdo tuto palbu alba neváhali zvěčnit na nějaké své desce, jmenujme alespoň australské velikány AC/DC. Jejich kytarista Angus Young ostatně na koncertech dodnes napodobuje proslulou Chuckovu kachní chůzi a jeho hra hrdě a nepokrytě čerpá ve velkém právě z Chuckova odkazu. Konkrétně u této skladby, jejíž název i tématika inspirovala titul celé kolekce, je nutno upozornit také na text, jasně zaměřený na mládež a její problémy. Což bylo přesně to, na co americká omladina velmi dobře slyšela. Právě Chuckovy vtipné a do detailu vypilované texty byly jednou ze základních ingrediencí, které pomohly rozšířit rock and rollové šílenství i přes oceán a položily základy rockové rebelie pro několik dalších generací.
Jak k tomu Chuck později řekl: "Raději vítám tu hromadu lidí, kteří slyší melodii a slova než těch pár, kteří mají dobrý pocit z komplexního aranžmá písně… Texty, na těch jsme si dávali hodně záležet."
V dnešní době by na albu po úvodním nářezu nejspíš následoval nějaký podobně zběsilý kousek a zvolnění by přišlo až později. V roce 1957 ale Leonard Chess, hlavní producent a spolumajitel Chess Records, patrně usoudil, že jedno takové (z tehdejšího pohledu) apokalyptické inferno na začátek bohatě stačí a je nutno ho ihned vyvážit něčím poklidnějším. Volba padla na "Deep Feeling", jinak B-stranu úvodního songu, který se na singlu objevil dva měsíce před vydáním alba. Jde o poklidně plynoucí instrumentálku, kořeněnou Chuckovou havajskou steel kytarou. Podobných skladeb nahrál Berry (nejen) v padesátkách povícero, a některé z nich měly i mnohem větší potenciál. Tohle je první z nich, a asi najdete jen málo lidí, kteří by ji po vyslovení jména Chuck Berry ihned nadšeně jmenovali.
To "Too Much Monkey Business", Chuckův pátý singl z roku 1956, už je jiná liga. Ze slavných person rockové historie, které ji později neváhali použít na svém albu, jmenujme alespoň britské Kinks nebo jistého Američana, kterému se všeobecně říkalo Král. Chuckovo a cappella frázování ve verzích, doprovázené otráveným "aah", je dalším z jeho ikonických - tentokrát vokálních - fórků.
Poté příchází na řadu další zklidnění, tentokrát čistě bluesové. "Wee Wee Hours" je první ze dvou Berryho skladeb, nahraných v květnu 1955 v legendárních Chess Studios. Tou druhou je slavná "Maybellene". Obě skladby vyšly na singlu v červenci téhož roku a na rozdíl od původního Chuckova záměru se "Wee Wee Hours", které její autor důvěřoval mnohem víc, ocitla na jeho B-straně.
Tentokrát ovšem nejde o žádné „béčko“. Právě naopak – jedná se o jednu z Chuckových nejlepších bluesových věcí vůbec. A že jich Otec rock and rollu, jak se Berrymu dodnes přezdívá, nahrál za svou kariéru pěknou řádku.
Následuje první ze dvou instrumentálek ("Roly Poly" a "Berry Pickin'"), které před After School Session nikde jinde nevyšly. Obě byly nahrány v prosinci 1955 a oproti největším hitům tohoto alba jde o evidentní výplň. Vůbec ne špatnou, ovšem z Chuckova běžného stylu poněkud vybočující. "Roly Poly" je v podstatě swingová skladba, zatímco "Berry Pickin'" svým hlavním motivem evokuje skočnou lidovku; něco známého, co jste už někdy někde slyšeli. V obou skladbách dostane větší prostor také piano Johnnieho Johnsona, které je jako vždy excelentní. Celkově ale ani jedna z nich nepředstavuje nic, co byste si dnes představili pod pojmem "Chuck Berry". A to přesto, že ta druhá obsahuje v názvu jeho příjmení. Obě evokují spíš ducha minulosti, což stojí v přímém protikladu k tomu, s čím se potkáváme u Berryho esenciálních kousků.
To v "No Money Down" se už Chuck blýskne skvělým blues rockem, který by v trochu současnějším aranžmá obstál více než dobře i dnes. Textově jde opět o jedno z klasických rock 'n' rollových témat, kterým jsou (krom holek a samotného rock and rollu) samozřejmě auta. Tady se velmi detailně dozvíme, jak si Chuck takový dokonalý bourák představuje. Tahle klasika zdobila v prosinci 1955 A-stranu mistrova třetího singlu, k jehož B-straně, asi nejtemnější Berryho písni vůbec, se ještě dostaneme.

Teď je ale čas na jiné singlové béčko, které by mohlo být áčkem. Laškovný kousek "Brown Eyed Handsome Man" o hnědookém fešákovi, lámajícímu srdce žen napříč dějinami, se i přes své méně atraktivní umístění na malé desce stal jednou z naprostých klasik Chuckova repertoáru.
Po již zmíněné instrumentálce ("Berry Pickin'") přijde na řadu první balada této desky. "Together (We Will Always Be)" je elegantní, pomalý taneční kousek, při němž si můžeme představit třeba středoškolský ples roku 1955. Přesně takový, jaký můžeme vidět v legendárním Návratu do budoucnosti. Ve stejném roce zdobil tenhle kousek B-stranu "Thirty Days", Chuckova druhého singlu.
"Havana Moon" je další klasika, která se objevuje na desítkách pozdějších kompilací. Jedna ze stálic Chuckova koncerního materiálu vypráví příběh z pohledu kubánského domorodce, zamilovaného do Američanky, trávící dovolenou na budoucím "ostrově svobody". Milenci se domluví, že společně odcestují do Ameriky, ale náš Kubánec se opije rumem a tak prošvihne loď, kterou jeho láska odpluje nenávratně v dál. Chuckovy B-strany měly v té době jen málokdy nějakou chybu. Tahle patří rozhodně k těm bezchybným a pochází z (taktéž bezchybného) singlu "You Can't Catch Me" (listopad 1956).
Po ní už se na nás vyvalí neklidná "Downbound Train", jejíž temný potenciál jsem naznačil výše. V textu téhle pecky použil Chuck mírně poupravenou báseň Johna Andrewa Howella o opilci, který usne na podlaze baru a probudí se mezi pasažéry vlaku, jedoucího do pekla. Je dost dobře možné, že jde o úplně první text se satanskou / pekelnickou tématikou v historii rock and rollu. A pokud budete pozorně poslouchat slova, zjistíte také, odkud vlastně pochází název jedné nechvalně známé glam metalové skupiny. (Nápověda: Je to ta, o které byl v roce 2019 natoćen hraný celovečerní film.)
Závěr alba patří zdejší druhé baladě, "Drifting Heart". K Chuckově kapele, kterou v té době tvořili basák Willie Dixon (ano, ten Willie Dixon - bluesová legenda), Johnnie Johnson, jehož piano můžeme slyšet na většině hitů z prvních třiceti let Chuckovy kariéry, a bubeník Ebbie Hardy (kterého ve studiu občas vystřídali Fred Below nebo jako v tomto případě, Melvin Billups) se přidává malá dechová sekce, představovaná duem Leroy C. Davis (tenor saxofon) a Vincent Pitts (trumpeta). Jsme opět na tanečním parketě 50. let, kde se s Chuckem Berrym pro dnešek i rozloučíme.

Je těžké hodnotit první Berryho albovou kolekci z dnešního pohledu, rozmlsaného promyšlenými koncepčnimi alby pozdějších let. V podstatě se nejedná o nic jiného než o dvanáct kousků, nahraných v období květen 1955 – prosinec 1956, z nichž některé se staly evergreeny a jiné evidentně slouží pouze jako výplň. Z materiálu, který byl v té době nahrán, se dalo bez problému poskládat dokonalé album, jež by na mnoho let zastínilo cokoliv, s čím přišla Berryho konkurence.
Mohlo tu být 12 nesmrtelných kousků, které nechybí na žádné dnešní dobré kompilaci Chuckových hitů, a o After School Session by se dnes hovořilo jako o nepřekonatelném milníku rockové historie.
Jenomže druhá půle 50. let nebyla doba, která by formátu LP zrovna přála. Byla to doba rádiových singlů. Na ně se tehdejší trh orientoval především – ty naprosto vládly světu rockových fanoušků. Důkazem může být i fakt, že After School Session bylo po soundtracku Rock, Rock, Rock! teprve druhé (!) LP, vydané labelem Chess Records od roku 1950. Je tedy naprosto pochopitelné, že jeho obsah nemohla tvořit čtvrtina toho, co se půl roku předtím objevilo na LP prvním.
I proto je Chuckův debut takový, jaký je. A za tuto jeho podobu mu uděluji čtyři hvězdičky z pěti, nad nimiž bych neváhal ani sekundu v případě, že by byl takový, jaký klidně mohl být.


» ostatní recenze alba Berry, Chuck - After School Session
» popis a diskografie skupiny Berry, Chuck

Nazareth - Rampant cover

Nazareth / Rampant (1974)

hejkal | 4 stars | 28.03.2024 | #

Nazareth v 70. rokoch predstavuje stálicu hardrockového neba. Ktorýkoľvek album si pustím, baví ma. V roku 1974 vydala kapela svoj piaty štúdiový album Rampant a ja mu dnes chcem venovať pár slov.

Vlastním vydanie od Salvo z roka 2010, ktorý obsahuje informačne nabitý booklet. Využijem z neho jednu podstatnú informáciu. Kapela sa rozhodla experimentovať a priblížiť sa americkým koreňom rokenrolu. A preto tu nájdeme i náznak country. Do akej miery sa jej to podarilo?

Obstojne. Už úvodná skladba Silver Dollar Forger má v sebe rokenrolovú hravosť, ktorej hardrockový sound pristane. A tá temná druhá časť skladby s melodickým gitarovým motívom jej sedí ešte viac! Svižné hard-boogie Glad When You’re Gone nemá chybu. Album produkoval Roger Glover (naposledy), nuž jeho sem jeho kamoš Jon Lord nahral klavír, rovnako ako do singlového hitu Shanghai’d In Shangai. V obidvoch skladbách zároveň hosťujú tri vokalistky. Kto je s hudbou Nazareth oboznámený dôverne, toho krásny slaďák Loved And Lost nemôže prekvapiť. Mňa nadchýna! Bluesový rytmus v Jet Lag je veľmi príjemný, Light My Way šokuje priam industriálnym zvukom bicích, no a Sunshine je pre zmenu taká tá akoby country balada, ktorá ma až tak neberie, ale jej subtílnosť je milá. Na záver je tu tradičný cover, dvojdielna záležitosť Shapes Of Things/Space Safari je síce hrubozrnná ako slovenská vláda, ale čosi jej chýba. Aspoň mi to tak znie a neviem, čo by som k tomu dodal. Kvitujem však inštrumentálnu medzihru (a teda druhú časť medley).

Bonusy sú tradične obsiahle, okrem béčka singla Love HurtsDown –tu je hneď osem skladieb z rádia BBC, vysielaných naživo 17. mája 1973. Sú fajn, ale playlist je logicky naviazaný na predchádzajúce albumy, čo je troška mimo.

Ako som spomínal, hudba sa „zamerikanizovala“, ale album sa presadil najmä doma, v britskom rebríčku dosiahol na 13. priečku (čo je o niečo horšie ako sa umiestnili predchádzajúce dva albumy). Ide nadlho o posledný album, ktorý v Británii bodoval, od Hair Of The Dog už albumy budú žať úspechy v USA. Nepovažujem ho za najlepší album kapely, ale je príjemný. Chýba mu čosi, čo by ma vystrelilo z kresla, ale zasa, takmer nič mi na ňom neprekáža, a preto si ho rád púšťam. A vy?


» ostatní recenze alba Nazareth - Rampant
» popis a diskografie skupiny Nazareth

Jethro Tull - Benefit cover

Jethro Tull / Benefit (1970)

Antony | 5 stars | 27.03.2024 | #

JETHRO TULL se mi jeví až do konce sedmdesátých let jako folkové seskupení, do kterého někdo propašoval elektrickou kytaru. Skladby jsou vystavěné pocitově na akustických nástrojích, se špetkou efektů s elektronikou, a občasnými šlehy vydatné elektrické kytary. Je to působivé zvukové spojení tvořící jeden z charakteristických znaků této kapely.

Na Benefit kytaru přiostřili a povedlo se jim takto vytvořit dvě monstrózní hardrockové skladby. Tou první je With You There To Help Me s rafinovaným proplétáním ostrých kytarových laufů a psychedelicky nahalených brejků agresivní flétny ve strhujícím finále, které vyvře na povrch po skoro až nesmělé první polovině skladby. Druhým výrazným zářezem je To Cry You A Song s monumentálním riffem vynořujícím se z přízračného neznáma, omotávající nás několika vrstvami řezavé vokální linky a nedávají žádného prostoru k oddechu ve spleti drsných až trnitých tónů. Obě skladby opět dělají z této desky nezapomenutelný zážitek. Obzvláště ta druhá je průplach enormní, energetická bomba, šestiminutová ždímačka naslouchající mysli. Nářez, nářez, nářez.

Jemnější tvář skupiny se představuje v části dalších skladeb, které tak mohou působit méně výrazněji, než zmíněné monumenty, ale v každé je slušná porce melodie spojené s rockovým tvrďáctvím, bez zbytných vycpávek a trivialit. Za vynikající považuji Nothing To Say, která má dobře stupňované napětí na pozadí opakovaného refrénu, výpravnou Inside (připomínající atmosférou a mixem spíše období Stand Up), rozmarně hravou Play In Time, nebo nádherně uvolněnou Sossity; You're A Woman.

Z pojetí desky je cítit větší ucelenost a sevřenost oproti předchozím dílům, také je znát snaha o obohacení zvuku aranžérskými a studiovými efekty. Z hlediska produkce je album zcela prosté nedotažeností a excesů, zvuková vyrovnanost dovoluje lépe se zaposlouchat. Složitější je to s verzemi alba, neboť provedení v UK a US se vzájemně lišilo pořadím i alternativní sestavou skladeb, kdy více artovou Alive And Well And Living In nahradila v USA pro mne obyčejnější Teacher. Pozdější CD vydání občas bonusově tyto skladby doplňují, ale ne vždy. Dále mne vždy udivovalo, že došlo ke zopakování principu grafické práce s obalem desky, papírové figurky opět a zase.

Hodnotím absolutním počtem, neboť i když by se našlo pár ne zcela stoprocentní míst, jako celek je to deska skvostná.


» ostatní recenze alba Jethro Tull - Benefit
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Jethro Tull - Stand Up cover

Jethro Tull / Stand Up (1969)

Antony | 5 stars | 26.03.2024 | #

JETHRO TULL mám rád opravdu hodně. Mají vzácnou schopnost hudebních velikánů přicházet ke mně opakovaně ve vlnách a já pak týdny neposlouchám skoro nic jiného. S nimi pak virtuálně žiji jejich myšlenkový život. Opakovaně a nevyčerpatelně mi dávají svojí tvorbou nepopsatelné zážitky. Znak vrcholného umění.

Po debutu přišlo roku 1969 druhé album. Je však zásadně první v tom, že se výhradní režie ujal Ian Anderson. K desce jako celku jsem přišel podstatně později, než k This Was, tím více si ji od té doby užívám. Navíc, jedna skladba byla mým prvotním setkáním s art rockem. Bourée byla první píseň, kterou jsem od JETHRO TULL kdy slyšel, to mohl být rok 81, někde na Větrníku, nebo v pořadu Rytmus. Okamžité okouzlení, na které dodnes nostalgicky vzpomínám. Zážitek ze setkání s touto skladbou měl a stále má velký vliv na mé posluchačské cítění. Je to esence hudby, melodiky, lidového nespoutaného člověčenství. Za svoji kariéru dokázali napsat více písní, které se intenzitou hudebního sdělení této dotýkají, jenže Bourée byla první. Kdyby JETHRO TULL udělali jen tuto kompozici, v podstatě tribute panu Bachovi, byli by pro mne nesmrtelní.

Album Stand Up je ovšem plné nádherných skladeb. Další výborná a působivá, a také blízká mému srdci, je Reasons For Waiting, tu objevuji v plné hloubce postupně až doposud, a je úchvatná. Andersonův zpěv s těmi smyčci, neodolatelná souhra, píseň z jiného světa. Nebo Jeffrey Goes To Leicester Square s bubínky a cinkátky, okouzlující. Nebo We Used To Know s překrásným kytarovým sólem, které dává zapomenout na flétnu. Mohl bych takto jmenovat většinu písní. Zmíním ještě úvodní A New Day Yesterday, která desku odstartuje jako monster skladba s nezapomenutelným motivem. Ukázka enormního skladatelského talentu.

Deska je na pár místech pokažená mixem, odjakživa mě na ní doslova ničí přebuzený a zachrchlaný zvuk bicích právě hned v úvodním songu. Zní jako z pomačkaného pásku na staré kazetě. Zajímavé je, že na zbytku alba se tento efekt téměř neprojevuje, kromě ještě Nothing Is Easy. Některé skladby zase znějí, jako zapomenuté z nahrávacích frekvencí debutu, míněno spíše technicky, než hudebně. Nejlépe znějící digitální reedice od MFSL sice oproti jiným vydáním tato negativa zmírňuje (což na druhou stranu znamená, že zasáhla do autentičnosti originálu), ale stejně je to pokaždé tročku na zdvižené obočí.

Kvalita hudby samotné však nikterak netrpí. Musím říci, že dávám vždy mnoho bedlivých poslechů této desky, stále pomalu zkoumám a odkrývám vrstvy, kterých má tato muzika požehnaně, vždy se nezřízeně těším. Album skrývá množství nálad, abstraktních myšlenek, představ, těká od tvrdé dynamiky do nejromantičtější lyriky, je naléhavé i konejšivé současně. Mistrovské dílo.


» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stand Up
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Jethro Tull - This Was cover

Jethro Tull / This Was (1968)

Antony | 5 stars | 25.03.2024 | #

Zkouším právě poslechnout letitou nahrávku prvotiny starýho Jethra vod Tullovejch. Mistr Jethro Tull, anglický zemědělec (1674 Basildon, Anglie – 21. února 1741 ), roku 1701 vynalezl secí stroj. Džejtý dozajista netušil, že se jeho jménem vyzbrojí, dílem náhody, britská kapela potrhlých maníků, co v mládí vypadali stařeji, než dnes ve svém stáří. Jelikož se jedná o moji oblíbenou desku, od mé oblíbené kapely, budu nekritický. Tuhle muziku žeru absolutně. Ač se to může zdát zvláštní, dostala mne, mladýho metalisty, kdysi jako jedna z prvních k art rocku. Dávno tomu. Její vibrace mne nalaďují na poslechovou výpravu do krajů výsostného hudebního požitku.

Nelze přeslechnout dobový vliv na technikálie, neboť dnes podivně znějící stereo, se takhle tehdy prostě dělalo. Extrém v první skladbě, striktní nástrojové vlevo/vpravo, nebyl teda ani tehdy častý, avšak zde činí jeden z trademarků otvírací pasáže, na něž se lze těšit jako na originální neobyčejný rukopis. Autorské tahy štětcem jsou znát v každé skladbě, ať už jde o bluesové tradicionály, instrumentálky, autorské skladby, nebo dlouhé pasáže na hranici improvizace. Album je nečekaně pestré, až rozevláté, a z každé noty tryská surová hudební matérie, kterou ze sebe muzikanti chrlí. Poslech desky klade na posluchače nároky, neboť skladby se dost liší zvukovou produkcí, rozložením nástrojů, pojetím mixu. Pra-stereofonický přístup z první skladby se ještě zopakuje v sedmičce It’s Breaking Me Up, ostatní skladby přinášejí prostor v méně rušivé konstelaci. I když je znát, že se trochu hledalo, výsledek je velmi uspokojivý a k té muzice patří.

A muzika? Blues, blues, rock, rock. Anderson vs. Abrahams. Krásná reakce hudební chemie, kdy se do nádobky nasypala spousta ingrediencí, a dvě výrazné osobnosti míchaly a míchaly. Díky tomu vzniknul přepestrý koktejl, co má kvanta spojujících chutí, a kvanta zcela protikladných. Objevování zaručeno donekonečna. Slyším tu desku snad posté, a každý poslech je objevitelský zážitek. Co víc si vlastně přát, než neustálé nalézání nového ve starých (ne)známých deskách, které jsou tak blízké a současně tak bezedné a neprobádané. Jako nášup si dávám tři bonusy z japonské CD verze od Toshiba Records. Jsou stejného ducha a prodlužují hudební zážitek o dalších vítaných osm minut.

Dokonalé dílo, které charakterem už nezopakovali, neboť dvojautorské přepětí ustoupilo. Ale nebylo to na úkor, neboť další alba dokázala Andersonovu originalitu, svébytnost a výjimečný talent.

Hodnotit můžu jedině plnou palbou.


» ostatní recenze alba Jethro Tull - This Was
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.1663 s.